Kovové obětí

Budoucnost byla děsivá.
Po třetí světové si sice většina států zachovala svoji svobodu a demokracii, ale dopady války byly cítit na jazyku jako neuvěřitelně hořká pachuť nového světa. Kdo vyhrál? Kdo byl poražený? Na tom nezáleželo. Poražení byly všichni.
Drobné šarvátky, pouliční boje, rabování. Policie jako další obyčejný gang, jen placený státem. Alkohol a drogy dávaly zapomnění a chvilku konejšivého klidu od drsné reality těm, kteří už nemohli dál. Zhruba tolik k situaci, co zavládla snad ve všech státech. Ale na druhou stranu…
Lidská solidarita byla vidět všude. Kdo mohl, věnoval to, co už nepotřeboval. Neziskovky se těšili velké oblibě a nezřídka se stávalo, že nějaký bohatý podnikatel věnoval nemalý peněžní obnos na oběti války, na nemocné apod. Pomníky vyrůstali jako houby po dešti a s nimi nové továrny, nemocnice a také školy. Svět se snad začal vracet k normálu, ale nejhorší rána lidstva měla přijít. A taky přišla…
Přestali se rodit ženy.

O několik let později…
„Takže si otevřete stránku číslo 55. Za domácí úkol si přečtete dva odstavce shora a napíšete na ně svůj názor. Je to do příští hodiny a na známky takže se snažte.“ Do tichých nespokojených hlasů se ozvalo zazvonění. Nicméně Marie Anna Sanderská věděla, že až na několik lenochů budou mít úkol všichni. V její třídě bylo vždy narváno a to jen z jediného důvodu. Byla jedna z mála posledních narozených žen…

Místnost byla plná žen. Krásných, s bílou pletí nebo tmavou někde jsem zahlédl i lehký nádech orientu. Rudé vlasy zářily mezi lesklými černými či naopak mezi zlatovláskami. Sem tam se mihla i nějaká bruneta. Většina z žen seděla na gauči s rudým přehozem, některé se jen tak opírali a některé stáli. Jejich oblečení nemohlo snad už být různorodější. Od lehkých trik a krátkých, příliš krátkých sukní až po dlouhé večerní šaty až na zem nebo džíny.
V místnosti bylo prazvláštní, téměř nepřirozené ticho.
„Jsou jako skutečné, že ano? Jsou to poslední modely. Jejich kůže doopravdy hřeje a jemná na dotek. Jejich vlasy sice zůstávají stejné, ale dají se vyměnit.“ Pochlubil se obchodníček. „Koupil jsem je za šíleně draho, ale vyplatilo se…“ Zazubil se na mě. Byl odporný. Věci na něm viseli jako na kostlivci a jeho vlasy byly šíleně mastné a prořídlé. Jen jejich barva byla podivně jasná, nebylo pochyb o tom, že je to barva. Kolem zapadlých a vlastně po celém obličeji měl vrásky.
„Třeba tato.“ Prohlásil a položil ruku na jednu plavovlásku. Upřela na něj prázdný pohled a pak znovu sklopila oči.
„Krásné husté vlasy, zelené oči. Vyhovující křivky.“ Prohlásil. „Ty ostatně mají všechny, a kdyby se náhodou něco nelíbilo… Upravit to zvládneme. Někde něco ubrat, něco přidat… Podle přání zákazníka, samozřejmě.“ Zazubil se na mě. Všimnul jsem si, že mu chybí zub.
Rozhlédl jsem se. Tolik žen jsem nikdy pohromadě neviděl. Všechny byly krásné a já začal pomalu chápat, o čem hovořila historie. O tom jak někteří ztratili kvůli ženám rozum, stále jsem si ale nedokázal představit, že by se normálně procházeli po ulici, že bych je denně mohl potkávat v práci. Bylo to něco nepředstavitelného. Doteď všechny robotky vypadali jako… no jako robotky. Dal se rozlišit rozdíl mezi nimi a člověkem. Ale tyhle modely… Vypadali jako skutečné ženy. Až z toho šel mráz po zádech.
Zamračil jsem se a ještě jednou se rozhlédl kolem, tentokrát však pozorněji. Jednu vlastnost měly tyto ‚ženy‘ společnou. Jejich obličeje byly prázdné, bez výrazu, skleněné oči naháněli strach. Byly to obličeje robotů… ne žen.
Maličký obchodníček si zamnul ruce, když uviděl, jak se rozhlížím.
„Tak jaká to bude, pane?“

Marie zabalila svoje věci jako obvykle a vydala se na oběd. Měla na sobě každodenní uniformu vyučujícího, v téhle době všichni, vyučující i kantoři měli své uniformy. Ta učitelská se skládala z bílé košile s černým sakem a černých kalhot. Červené sako se nosilo jen pro zvláštní příležitosti. Maria, jakžto žena, směla místo kalhot nosit černou sukni… Zastrčila si neposedný pramínek temně rudých vlasů za ucho a spěchala chodbou dál. Zdvořile odpovídala na pozdravy žáků a usmívala se. Milovala svoji práci a nyní už si většina kantorů částečně zvykla na její přítomnost, takže ji brali mezi sebe nebo alespoň respektovali. Přesto nebylo dne, aby ji nezkoušeli, alespoň jen tak, z legrace. Někdy na ní kolegové vytasili rádoby křížovku, v níž něco jako nevěděli. Nebo se bavili například o Egyptě a sem tam nadhodili otázku, na kterou po ní chtěli odpověď. Takže když ji zastavil jeden její kolega s žádostí o pomoc, netušila nic špatného. Na oběd pak už nedorazila.

„Takže nastavení a vše ostatní je v manuálu.“ Obchodníček si mnul ruce. Ani jsem nechtěl vědět odkud ty robotky má, ale tak nějak jsem tušil, že legálně získané asi nebudou. Když je krámek maskovaný jako obchod se zeleninou a navíc vám po takové nehorázné sumě, kterou jsem musel zaplatit, tak vám strčí do ruky manuál místo, toho aby vám pomohli s nastavením…
„Samozřejmě nyní má základní nastavení. To bude mít do chvíle, než ji přeprogramujete. Základní nastavení je jednoduché: bude vás poslouchat na slovo a nebude budit žádnou pozornost. Jinými slovy se bude chovat jako chlapec, dneska totiž moc dívek na ulici nepotkáte.“ Obchodníček se usmál. Nedivil jsem se, na stole mu ode mě přistála obálka peněz tlustá asi jako můj palec. Naklonil jsem se k obchodníkovi.
„Jestli budou nějaké problémy, jakékoliv problémy, já si vás najdu.“ Prohlásil jsem tiše a myslel jsem to vážně.
Úsměv se mu zkroutil v nepříjemný škleb.
„Za problémy po prodeji neručíme.“ Prohlásil slizce.
„Vy víte jak to myslím.“ Prohlásil jsem stále ještě klidně. Copak je ten chlap úplný idiot?
„Našel jsem vás, když jsem hledal. A nebylo to zas tak těžké. Takže kdyby byli nějaké problémy, dokázal bych vás najít znovu.“ Usmál jsem se, ale byla to výhružka. „Nebo bych to nemusel být já, ale řekněme třeba… policie? Za nezákonný prodej robotů je pěkná řádka let, nemýlím se?“
„Zkoušíte mi vyhrožovat?“ Otázal se, ale náhle do místnosti vstoupila ona.
A vypadala jako kluk.

„Říkáte, že se porvali?“ Ujišťovala se ještě zpětně. Rychlými kroky kráčela k počítačové učebně.
„Jo a já přivedl do vašeho kabinetu, mají oba dva pěkné monokly. Do zítra budou hrát všemi barvami!“ Ujišťoval ji nový kolega.
„Jak se jmenují?“
„To mi bohužel odmítli prozradit a třída držela s nimi, tak jsem je odvedl do R5 a zamkl je tam.“
‚R‘ bylo označení počítačové učebny, číslo bylo její pořadové označení. Na škole bylo těchto učeben celkem sedm. Všechny učebny sice využívali počítače, ale některým chyběly některé důležité programy se kterými žáci museli pracovat.
„Takhle si dobrou pověst nezískáte.“ Lehce ho pokárala.
„Jsem učitel, ne model nebo zpěvák abych musel mít dobrou pověst.“ Odvětil vážně a ona se zasmála. Vypadá to, že s ním přeci jen bude legrace. „Máte pravdu, ale pro jednou jste jim to mohl odpustit, jejich monokly stejně budou mluvit za ně.“ Řekla s úsměvem.
Zastavila se před kabinetem a začala se přehrabovat v své kabelce.
„Promiňte, ale…“ Zamumlal a zacinkal klíči. Každý učitel dostával klíče počítačových učeben kvůli jejich bezpečnosti.
Ustoupila stranou a on odemkl. Pak poodstoupil stranou.
„Dámy mají přednost.“ Vysvětlil, když viděl její nechápavý výraz.
„A pak že gentlemani vymřeli.“ Zamumlala ona. Odevřela dveře a vešla dovnitř.
Kabinet byl prázdný.

„Posaď se.“
Robotka poslušně přešla ke gauči a posadila se. Jako kluk.
„Posaď se jako dívka.“ Zavrčel jsem.
„Jsem chlapec.“ Opáčila ona.
No jistě základní mód.
„Vypnout.“ Poručil jsem poněkud nevrle. Zamrkala téměř jako mrkací panenka a hlava jí klesla. Teprve pak jsem vytáhl papíry od překupníka a rychle jsem jimi listoval. Vše bylo popsáno jednoduše. Až příliš jednoduše. Někde jsem tušil zakopaného psa…

„Promiňte-“ Dál se Maria nedostala. Zírala do hlavně pistole s tlumičem. Některé zbraně se po letech vůbec nezměnili…
„Jděte dál do kabinetu.“ Poručil jí.
Opatrně zacouvala a očima hypnotizovala jeho zbraň. Sice se ještě nikdy nesetkala s šílencem, ale to neznamenalo, že by ho nepoznala. Udělala několik kroků dozadu. Vešel do místnosti a zavřel a zamkl za sebou dveře, aniž by z ní spustil oči.
„Kdo jste?“ Otázala se a bojovně zvedla hlavu, nechtěla, aby viděl její strach.
„To není důležité.“ Prohlásil s ledovým klidem.
Pak si vyměnili několik málo vět. Když zavrtěla hlavou na jednu z jeho otázek, zamračil se. Náhle doširoka otevřela oči, jako by jí něco došlo.
„Vy jste… vy jste robot, že?“ Otázala se. Měřil si ji tak chladným pohledem, který znala jen od robotů, kteří někdy pracovali ve škole. Ale jestli je vážně robot… Tak za ním musí zákonitě někdo stát. Mariu zamrazilo. Někdo, kdo tohle všechno vymyslel…
Sledoval ji pozorně. Uhádl, co se jí honilo hlavou. Naklonil hlavu ke straně. „Přišla jste na to.“ Konstatoval ledově. „Je mi líto.“

„Hmm, takže nastavení módu, jo… Tak stydlivá,… tak na čtyřicet procent. Laskavá… Ok a dál… Dobrá v domácích pracích. Jo, určitě sto procent… Ale dobrá v autech? Ne to ne. A co je tohle? Noční mód? Co to má být?“ Obrátil jsem papír několikrát kolem dokola, ale vysvětlivku jsem nenašel. „Ok. Tak dáme padesát na padesát.“
Prokousával jsem se nastavením. Výčet schopností, které mohla robotka mít, byl šíleně dlouhý. A zadával se v procentech. Ke konci jsem si už spíš hrál, než doopravdy vymýšlel, co by měla umět. A některé věci na seznamu byly úplně bizardní…
„Umění zpívat operu?? To si snad dělají srandu, ne?“

Sledoval, jak se z jejích očí, pomalu vytratilo světlo. Zemřela. Pro jistotu, ale zkontroloval pulz. Zároveň dával pozor, aby nestoupl do temně rudé krve jenž se rozlévala po podlaze…
Pak vytáhl kufr zpod jednoho stolu s notebookem. Svoji pistoli rozložil a součástky uložil do hedvábných pouzder. Pak se začal svlékat. Z kufru vyndal náhradní oblečení a převlékl se. Nyní vypadal jako obyčejný zaměstnanec školy. Tedy jako uklizeč.

Data jsem převedl z počítače do čipu a ten pak dal robotce. Vzadu na krku měla odevírání, čip se zastrčil mezi obratle a kůže se opět vrátila do normálu. S nehraným údivem jsem sledoval, jak se kůže narovnávala, až splynula s ostatní kůží na krku. Bylo to téměř jako zázrak. Ani po letmém dotyku jsem nezjistil, že tam měla odevírání do mechanismu.
„Zapnout.“ Poručil jsem. Chvíli se nic nedělo, ale po chvilce, která netrvala déle než jeden úder srdce, ale mě připadala nesmírně dlouhá, otevřela svoje krásné temně modré oči…

Po chvíli vzájemných nedorozumění…
„A… zpívat umíš?“
„Chcete, abych zazpívala?“ Opáčila a lehce zrudla. S tou stydlivostí to nejspíš přehnal… Přesto věděl, že si vybral správně. Byla přesně jeho typ. Měla jemné vlnité téměř černé vlasy a tmavě modré oči. Lehce dětsky zakulacený obličej a menší dokonale vykrojené rty. Postava byla… no perfektní. Sakra, jak má chlap popsat ženskou postavu?
Hubená, ale ne moc. Ze starých fotek co kdysi v časopisech procházel, nechápavě vrtěl hlavou nad ‚krásou‘ minulého století. Vysoké hubené (kost a kůže) ženy, vypadali spíše jako… kostry. Ale to byl jen jeho názor, v minulosti to nejspíš bylo populární…
„Víš co? Prozatím mi uvař večeři, něco lehkého bez masa. Něco…“ Robotka na něho nechápavě zírala. „Prosím o název jídla.“ Vysvětlila.
„Co takhle palačinky?“
„Palačinky? Neznám.“ Definovala. No jistě, začíná úplně od začátků, vše se musí nejdříve naučit…
„V kuchyni v levé poličce jsou kuchařky. Udělej mi prosím tě obyčejné palačinky, ano?“ Dodal, ale pak si vzpomněl na její schopnost vaření. Dal jí sto procent, takže by klidně byla schopná udělat mu palačinky třeba se zmrzlinou… Takže jí radši podal instrukce ústně a pak se pohodlně opřel do křesla a rozložil noviny. Byl unavený a plánoval, že půjde brzy spát, takže si nehodlal plnit žaludek něčím těžkým.
Po večeři (palačinky byly výborné) jí zkusil dát volno…
„Volno? Neznám.“ Opět nechápavě naklonila hlavu.
„Aha. Jasně… Takže volno je když…“ Hledal těžkopádně slova.
Tohle nikam nevede, jsem unavený a podrážděný… Pomyslel si.
„Víš co? Prostě si zajdi do mé knihovny a přečti si nějaké praktické knihy, ano? Třeba o… třeba o vaření, ano? Ráno mi pak uděláš nějakou dobrou snídani…“ Pak ho něco napadlo. „Ty… musí roboti spát?“ Budu jí muset vymyslet jméno. Napadlo ho. Přece jí pořád nemůžu říkat:‘Hej, ty.‘
Přikývla.
„Méně než lidé, ale ano. Kvůli obnově systémů a zpracování informací.“
„Tak se pak někde prospi. Půjdeš po schodech nahoru a vlevo jsou pokoje pro hosty, já spím vpravo.“
„Jistě.“ Řekla a on jí popsal cestu ještě cestu do knihovny, pro případ kdyby si chtěla přečíst ty kuchařky... Pak si šel lehnout.

Yoshihira Takashi, student zdejší školy, poměrně spěchal. Do zítra měl odevzdat jistou práci a ještě ani nezačal. To byl taky důvod, proč o volné hodině místo oběda letěl sem. Na chodbě málem vrazil do uklizeče a tak zamumlal spěšnou omluvu a schody dál do patra vyletěl téměř tryskem. Počítačový program, který zrovna pro svoji práci potřeboval, byl jen v horních učebnách a tam bylo vždy na hodiny plno. S výjimkou oběda. Zastavil se přede dveřmi a vylovil z kapsy půjčené klíče od učitele a odemkl si. Když pak vešel, bylo mu jasné, že práci odevzdat do termínu nejspíš nestihne…

V pokoji bylo tma, přesto viděla poměrně dobře. Tichými kroky přešla k jeho posteli a chvíli ho mlčky pozorovala. Pak pomalu a opatrně natáhla ruku k jeho vlasům.
Jeho ruka byla rychlejší, bleskově ji chytil za zápěstí.
„Co tu děláš?“ Zamumlal. Přeci jen napůl spal. Místo odpovědi se k němu naklonila a vtiskla mu jemný polibek. Nevěřícně otevřel oči. Teď už byl vzhůru úplně.
„Co to sakra-?“ Nechápal. Pousmála se.
„Noční mód.“ Vysvětlila jemně a znovu se k němu sklonila. Vlasy jí jako temný vodopád spadaly dolů. Zdůrazňovali její bledý obličej, v té tmě vypadala téměř jako anděl.
Anděl co přišel navštívit vlka… Pomyslel si ironicky.
„Počkej.“ Zadržel ji a vysoukal se do sedu. „Noční mód? To jako…“ Nedokončil otázku, protože se k němu znovu naklonila, ale tentokrát se zastavila pár centimetrů od jeho obličeje.
„Copak ty o tomhle… něco víš?“ Otázal se a v duchu děkoval bohu za to, že nemohla vidět, jak zrudnul.
„Jakou odpověď chcete slyšet?“ Otázala se a její hlas zněl téměř ironicky.
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
Vpletla mu svoje ruce do vlasů a jemně si přitáhla blíž. Voněla po gardéniích. Pak ho pomalu znovu políbila.
„Tak tohle začíná být zajímavé…“ Zamumlal a pak polohlasně zaklel a přitáhl si ji blíž…