Krvežíznivost - Kapitola první

Můj příběh… Nikdy jsem si nepomyslel, že budu svůj příběh někomu vyprávět. Jmenuji se Samuel a je mi dvacet let. Mám ledově modré oči a dlouhé, ježaté bílé vlasy. Většinou mám vlasy svázané do culíku. Jsem středně vysoký a žiji v malém městečku kousek od Tokia. Jsem armádní dítě, takže se neustále stěhujeme, nemohu říci, že mám domov, do kterého bych se rád vrátil. Mým domovem je jen vojenská kasárna se spoustou vojáků, strážící své vymezené území, ohraničené pletivem připojené na elektrický proud. Neboli Americká vojenská stanice.
Můj otec je kapitán, kterého sem převelela americká armáda. Má matka je vědkyně, která tu s námi žije a zkoumá nějaké živočichy. Je to tajná vojenská operace, o které nic nevím, protože je to tajné.

Abych přetrpěl pobyt v tomto nenáviděném místě, vytvořil jsem si svůj vlastní svět. V tomto světě jsem byl jen já a moje nejlepší kamarádka Sarah. Ona je také armádní děcko a její otec je dobrým přítelem toho mého. Na stanici žije spoustu rodin převelené z Ameriky a s dětmi v různém věku.
Já a Sarah jsme byly jako sourozenci. Měli jsme stejně zájmy a koníčky. Jeden bez druhého nemohl ani dýchat.
Trávili jsme spolu nejmíň 18 hodin denně. Chodili jsme na stejnou soukromou střední školu. Byl to poslední rok, který se chýlil ke konci. Nepříjemným faktem bylo, že se od sebe odloučíme, jelikož každý nastoupil na jinou vysokou školu. Proto jsme se rozhodli si pořádně své společné dny užít. Jednou jsme se procházeli Tokiem, takovou malou zapadlou uličkou, přes kterou jsme chodili snad každý den. Ale v tomto dni můj pohled zaujal malý krámek, kterého jsem si za tu dobu, co jsme uličkou šli, nikdy nevšiml. Jakoby se ten obchod zjevil z ničeho nic. Žádná výloha, jen staré dřevěné, vyřezávané dveře, nad kterým byl nápis “Černá kobra“. Vešli jsme spolu do těch ošklivých dveří. Tmavá chodba, dlouhá asi pět metrů se táhla směrem kupředu. Na konci chodby byly další dveře. Byly prosklené a zpoza dveří prosvítalo světlo.

Když jsme vešli do druhých dveří, ocitli jsme se uvnitř krámku. Vypadalo to tam staře a zápach také podle toho odpovídal. Porozhlédli jsme se po prostoru a zahledli staré knihy, sošky a různé přívěšky, nejspíše amulety. Byl to obyčejný krámek, dalo by se říci magický krámek s pomůckami pro okultismus. Hned na to nás přivítal prodejce, který se tam zjevil z ničeho nic, jako sám krámek. Bylo to strašidelné.
„Dobrý den, máte nějaké přání?“ Zeptal se milým hlasem.
„My se jen díváme,“ pronesla Sarah s odstupem, chytla mne za ruku a odtáhla stranou ke knihám. V ústraní jsme se chichotali nad podivností prodavače. Byl zvláštní a podivínský, a jak řekla Sarah “divnej“.
Když naše rozptýlení odeznělo, pohlédl jsem na poličky s knihami o okultismu. Uchopil jsem knihu s názvem “Bacco“ a začal si ji pročítat. Sarah si prohlížela nějaké vyřezávané sošky ze dřeva. Uchvátili mne legendy a rituály, které tam byly popisovány. Prodavač si všiml mého zapálení do četby a poté ke mne přistoupil.
„Vidím, že vás zajímá magie. Jde to na vás poznat, podle toho, jak si knihu prohlížíte,“ otočil jsem se na něho a zaklapl desky.
„Knihu, kterou jste si prohlížel, vydali minulý rok, je v ní velmi detailně popisován vývoj magie a čarodějnictví v minulosti, ale pokud máte velký zájem nastudovat magii blíže, tak tu mám jednu starou knihu. Dá se říci, že je asi ojedinělá a vlastním jediný výtisk,“ otočil se směrem k pultu a otevřel truhlici, která byla položena na zemi.
Vyndal z ní kus hadru, ve kterém byla kniha zabalena. Když ji odmotal, držel v rukách středně velkou knihu s černými deskami a zažloutlými stránkami listů.
„Tady!“ podal mi ji. Odložil jsem knihu Bacco zpět na místo a vzal si knihu od prodavače.
Pocítil jsem zvláštní brnění v mých rukách, které se následně šířilo celým tělem, který se objevil v momentě, když jsem držel knihu ve svých dlaních. Dodával mi jistotu, že kniha je něčím zvláštní a důležitá.