KS: Krvácím, neumírám (8.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Celou dobu v letadle jsem přemýšlel nad svým životem. Jsem rozhodnutý udělat TO, ale kdykoliv se na něj podívám, cítím se hrozně. Jsem špatný do morku kostí,…i to moje blbí jméno jasně říká: Drž se dál! Jsem parchant!
Na něj to, ale bohužel nemá žádný efekt. Neubránil jsem se úsměvu a naklonil jsem se blíž k jeho spící tváři. Políbil jsem ho na spánek a cítil, jak se ke mně natiskl víc, než jsem v tuhle chvíli čekal. Přesto jsem se nebránil a nechal ho, aby se uvelebil a spal v klidu dál.

Po asi hodině jsem neměl na výběr a musel ho probudit. Rozlepil oči a chvíli se rozkoukával. Když zjistil kde a jak ležel, zrudl, upravil se a začal mluvit pátý přes devátý. Přesně jak má ve zvyku, když znervózní. Pousmál jsem se a vedl ho i s jeho výmluvami ven z letadla…až ven z Tokijského letiště.
Trochu jsem ho překvapil přistaveným autem, které čekalo jen na nás. Rozhodilo ho to, ale já mu dal jasně najevo, že v mé rodině je tohle úplně normální. To ho uklidnilo ale né moc.
Kde si sakra žil posledních osmnáct let?
Pomyslel jsem si, ale raději nic nenamítal. Otevřel jsem mu dveře u spolujezdce a čekal. On ale nenasedal a navíc se tvářil podezřívavě.
„Co?“ zeptal jsem se, když už mě jeho pohled štval.
„Můžu řídit?“ řekl bez obalu a nadzvedl jedno obočí.
„Ne.“ řekl jsem a napodobil ho.
„Proč ne?“ bránil se a složil ruce na umělých prsou.
„Mám hned několik důvodů.“ řekl jsem a vůbec mi to nepřišlo jako dobrý vtip.
„Například?“
„V Tokiu je docela mastná pokuta za řízení bez řidičáku.“
„A dál?“
„Není to dostatečný důvod?“ divil jsem se. Přece jenom jsem měl za to, že ctí zákony. Zdá se, že ne všechny…Je možný, že jsem ho zkazil?
„Ani ne. Syn právníka, pamatuješ. To spoustu věcí mění.“
„Tohle riskovat nechci.“ řekl jsem, nechal otevřené dveře u spolujezdce a obešel vůz.
„Proč?“ zeptal se a následoval mě.
„Kvůli tomuhle.“ řekl jsem a ukázal na svou hlavu. „A tomuhle.“ a ukázal na jeho srdce. Naruto se nedokázal ovládat a trochu zčervenal.
Tohle kouzlo umím jen já.
A ty.
Nechtělo se mi zrovna teď rozdělovat svou hlavu napůl. A už vůbec se mi nechtělo zapuzovat jednu stranu své osobnosti. Ono to ale jinak nejde…
Co je nejhorší, nejde to jinak v obou situacích.
Obětuju toho blbce, kterej se mě tu teď snaží vytočit a budu žít…Budu žít.
Bezva plán.
Měl jsem za to, že tohle už jsem si v hlavě urovnal ale…pořád tu byly pochybnosti. Pořád tu bylo to hloupý a nakažlivý ALE. Podíval jsem se mu do očí a stejnak musel uznat, že nechat ho umřít by bylo jednodušší.
Bezva plán…Budu žít…žít.
Pousmál jsem se a pohladil ho po rudnoucí tváří. Pousmál se taky a nahnul se ke mně. Měl jsem za to, že mě chce jen políbit a vychutnat si možná poslední chvíle se mnou…
Proč ne? Jen si posluž, než zjistíš, že si byl vždycky oběť.
Posluž si, než ti dojde, co jsem udělal a udělám,…než zažiješ bolest. Stejně jako já…
…vypadalo to, že už se těmi svými nádhernými ústy dotkne těch mých, ale na poslední chvíli mi místo toho sebral klíčky od auta z ruky!
„Díky.“ řekl a poskakoval zvesela kolem.
Tváříš se jako bys vyhrál svůj život…ani netušíš, že si ho prohrál už na samém začátku. A já s tebou.

Svědek
Naruto Uzumaki
Docela mě bavilo štvát masového vraha. Věděl jsem, že má nějaký důvod proto, co právě teď dělá. Nechtěl jsem raději spekulovat, o co mu ve skutečnosti jde. Můžete si třeba myslet, že jsem naivní zamilovanej pitomec.
Jako, že opravdu jsem.
Dlouho ze sebe idiota dělat nenechal! Chytil mě pěvně za ruku s klíči, když jsem běžel kolem něj! A donutil mě mu je vrátit!
„To stačilo! Nasedej!“ řekl ostře, ale já mu dal beze strachu jasně najevo, že nebudu skákat, jak on píská. Možná jsem to přehnal. Celou dobu nejsem v postavení, kdy bych mohl provokovat. Já d***l to ale dělal a dělám v jednom kuse. Chtěl jsem se asi jen pomstít za to, jak mi celou tu dobu lhal a nedokázal mi říct pravdu,…i když já jí řekl.
Neměl bych o něm sakra pochybovat? Stačilo by přece jen trochu.
Nepochyboval jsem, ač je to zvláštní a nepochopitelné.
To, že jsem idiot, ví každý…Co hůř, i moji nepřátelé.

Pořad jsem si ale nebyl stoprocentně jistej, jestli chci zachránit. To je snad ale v pořádku. Myslím jako tenhle pocit…Asi ne, normální člověk má pud sebezáchovy…
Kam se poděl ten můj?
Věřím mu snad z nějakého důvodu, ne? Nebo mě to něco nutí věřit. Jasně, první důvod by mohlo být to, že ho bezmezně miluju. Co další důvody? Mám vůbec nějaký?
Když se to tak vezme, tak tě vlastně neznám, Sasuke.
Jak můžu milovat někoho koho neznám? Tohle se může stát jenom mě.
Moje hlava se nezaobírá ničím jiným než Sasukem Uchihou. Jeho smyslnými rty, havraními vlasy a jeho ledovým pohledem, který mi už pár minut jen tak sám od sebe věnuje.
„Kam jedeme?“ řekl jsem a nastoupil. Znám jeho i svojí hranici.
„Do hotelu v centru jménem Yami. Druhé patro.“ řekl ledově a nastartoval.
Docela si překvapil tou upřímností, zabijáku.
Zřejmě nemá, co ztratit.
To mě taky mohlo napadnout dřív.
„Je tam někdo, koho znám?“ bohužel jsem se žádné odpovědi nedočkal. Postupem ubíhajících minut jsem dostával strach. Neodpovídá schválně? Je to součást jeho hry? Nebo mě nechce děsit? Už jsem říkal, jak nesnáším být zmatený ve zmatené situaci? Myslím, že už to muselo padnout.
Párkrát jsem se nadechl a zase vydechl. Tam, kam mě veze…
Nevezeš mě do bezpečí, že ne, Sasuke?
„Dám ti jednu radu. Očividně jí potřebuješ.“ řekl mi Sasuke, když mě nenápadně pozoroval, jak vymýšlím taktický útěk z auta a vůbec se mi to nevede.
„Jakou?“
„Vzdej to.“ řekl a podíval se na mě ledověji než do teď!
„O tom si nech zdát!“ řekl se a vracel mu jeho vlastní pohled!
„Jak chceš.“ řekl a dřív než jsem já našel tu hloupou pistoli, vytáhl on tu svou a střelil mě do ramene! Věděl jsem, že tenhle druh zranění bolí, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tak moc! Ta bolest mě donutila ustat ve všech činnostech! Na pár minut jsem dokonce nedokázal popadnout dech!
Miluju tě, ale tohle si líbit nenechám! Ani on tebe!
Musel jsem něco udělat! Problémem ale stále zůstával fakt, že to prostě nešlo! Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, než na tu bolest v pravém rameni! Tekla mi hrozně krev a já cítil, jak ztrácím vědomí! Moje tělo mě zrazovalo a já s tím nedokázal vůbec nic udělat!
Umřu? Podle všeho až ve vhodný čas. Bože…já fakt umřu!
V tom jsem cítil, že jsme zastavili! Byla tu tma! Podzemní parkoviště! Sasuke vylezl a s někým mluvil.
Ještě pár sekund jsem dokázal vnímat jen na úkor vůle…Vytáhl jsem mobil a vytočil tátovo číslo! Pak jsem na pár vteřin překonal svou bolest a hodil ho pod svou sedačku! Pak se otevřely moje dveře a…

Vrah
Sasuke Uchiha
Přehodil jsem si jeho bezvládné tělo přes rameno a musel si přiznat, že je těžkej. Došel jsem s ním k výtahu a už skoro nemohl. Trochu to nadskočilo a s cinknutím jsme se rozjeli do druhého patra. I v tom podělaným výtahu jsem měl spousty myšlenek…ať už rozumných nebo těch přihlouplých! Prostě jich na jeden moment bylo moc a mě nezbývalo nic jiného, než se hodně rychle uklidnit. Dveře opět cinkly a otevřely se v mé cílové stanici! Tam už na mě čekalo pár známých obličejů, které jsem vážně netoužil vidět.
„Zdá se, že si měl ve výtahu dilema, Sasuke.“ řekl mi Kisame ze svého křesílka a udělal na mě ten svůj pokřivený úsměv. Nic netuší, jen mě provokuje jako vždycky.
„Přemýšlel jsem, jestli tě mám trefit do hlavy nebo do rozkroku.“ řekl jsem klidně a hlídal si jeho pravou ruku, která se pomalými tahy přesouvala ke své zbrani. Pak si hrál na to, že vytahuje zbraň z pouzdra a prsty naznačoval hlaveň a následně symbolický výstřel.
„Baví vás si takhle hrát?“ zeptala se Konan, která naši ukázku demence, sledovala celou. V něčem jsem jí musel dát za pravdu a to, že se vážně chováme nemožně…Mě to ale svým způsobem strašně bavilo.
„Nekaž nám radost ze života, zlato.“ řekl Kisame a napil se ze své láhve laciného alkoholu, která pro něj byla připravená na stolku vedle něj. Konan se na něj jen letmo podívala, ale neřekla nic. Její pohled dost jasně říkal, aby raději držel hubu.
„Jsem rád, že jste všichni tak profesionální.“ ozval se Itachi a nespokojeně vzdychl. V pokoji ve druhém patře byli skoro všichni účastníci. Kromě Kisameho, stojící ženy Konan a Itachiho tu sledovali děj ještě Pein, který seděl v blízkosti Konan. Zetsu, který stál u vchodových dveří a můj nejmíň oblíbený člen Orochimaru. Ten seděl celou dobu vedle mého bratra a tajně na něj pokukával. Jediný, kdo mi tu tedy chyběl, byl náš velkej Madara. Možná jsem se až nápadně rozhlížel po místnosti, protože si toho někdo všiml.
„Pán přijde, Sasuke. My víme, věř nám.“ promluvil chraplavě Zetsu a mě opět trochu rozhodilo, že o sobě mluví v množném čísle. Rozhodl jsem se to moc neřešit a přešel jsem k připravené zdi s okovy. Tam se posadil Naruta a ruce mu obalil tím těžkým kovem. Jen to cvaklo a já se postavil s pohledem na bratra.
Zvládnu to?
Jestli ne, tak je po mě…i po něm.
„Něco tě trápí, Sasuke?“ zeptal se mě Itachi ale žádná starostlivost v tom nebyla.
„Ne.“ řekl jsem chladně a s nezájmem.
„Nechceš mi něco říct?“
„Ne.“
„Fajn. Tak půjdu k věci! Co si s tebou Madara tak zasvěceně domlouvá?“ řekl a já poznal, že je dost naštvaný. Nemá rád, když je neinformovaný.
„Vůbec netuším, o čem…“ hrál se dál svou,…jinak to nešlo. Madara mi jasně řekl…
„Nehraj to na mě, Sasuke…Mluv, jinak…!“ přerušil mě bratr, postavil se a chtěl něco dodat, jenže se otevřely dveře a v nich stál náš velký šéf se štosem papírů.
„To by stačilo, Itachi. Klidně ti vysvětlím, proč jsem ostatní vynechával.“

K mému překvapení jsem zjistil, že Madarovo vysvětlení mé samostatné mise, Itachiho nijak zvlášť neuspokojilo. Štvala ho jeho situace. Mě ale celkem těšilo, že to teď bylo naopak, většinou je on to hlavní eso, co ví vše.
„Ještě něco máme vědět, Pane?“ optala se Konan a na rozdíl od Itachiho se jí to vůbec nedotklo.
„Sasuke měl jen zajistit jisté dokumenty u naší oběti doma. To je vše.“ odpověděl Madara.
„Jsou důležité?“ zeptal se Itachi už o něco klidněji. Asi mu to všechno došlo.
„Bez nich by bylo vyhrát soud těžší.“ řekl klidně Madara a položil štos papírů na stůl.
„Rozumím.“ řekl Itachi a posadil se. Po pár dlouhých dusných minutách se ozval jen Kisame.
„A hele. Šípková Růženka se probouzí.“ řekl pitomě a pohled všech v místnosti se upíral na Naruta.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Nechtělo se mi věřit, že se ten kluk tak rychle probral. Koneckonců ho Sasuke postřelil a on musel ztratit hodně krve. Rána na jeho pravém rameni to dokazovala. Proto jsem se překvapeně otočil také a prohlížel si jeho tělo, které se začalo jsem tam hýbat. Narutova hlava udělal par pohybů do strany a pak nahoru, kde se opřela o zeď. Za minutu otevřel pomalu oči a prohlížel si kde je. Pak mu něco došlo a začal se dívat po nás.
„Zdá se mi to nebo z nás nejsi vyděšený?“ zeptal se Kisame a olízl si ret. Věděl jsem, co to znamená. Očividně se mu Narutovo převlek zamlouval. Upřímně jsem taky chvíli potom, co otevřel oči, nezůstal klidný. Polkl jsem. To všechno jako dlouhá paruka a krátké šaty s dlouhými rukávy, bylo vážně sexy.
„Jediný, co mě děsí je barva koberce.“ řekl Naruto a letmo se podíval na své svázané ruce. Kisame se hlasitě zasmál.
„Nemáš rád rudou?“ zeptal jsem se a upoutal tak jeho pohled, který mě propaloval. Odvážné děcko, to se musí nechat.
„Jen to, co symbolizuje.“ řekl mi Naruto a trochu se mu zkřivil obličej bolestí. Ta rána ho musí neskutečně bolet. Podíval jsem se na Madaru a ten na mě kývl. Pochopil jsem, co po mě chce a udělal pár kroků k jednomu ze stolků. Tam odtud jsem vytáhl obvaz a přešel s ním k Narutovi. Ten se ani nehnul, ale dával si na každý můj pohyb pozor. Zavázal jsem mu pevně ránu,…a zastavil tak krvácení. To jediné jsem měl povolené…přece nám tu neumře tak snadno. Když jsem byl hotov, zůstal jsem u něj klečet.
„Měl bys mít strach, Naruto-kun.“ řekl jsem a pohlédl mu do očí.
„Zajímalo by mě, co ode mě chcete, když ještě dejchám?“ řekl oslovený a jeho pohled neměl ani známku strachu ze smrti. Odhodlanost…tu už jsem dlouho neviděl.
„Velice věcná otázka od někoho, od koho jsem to nečekal.“ řekl Madara a já se postavil a trochu ustoupil, aby viděl na naší malou oběť.
„A co jste čekal? Prosby o slitování?“ řekl Naruto drze a jeho hlas nabíral na sebevědomí.
„Tak nějak. To naše oběti dělají.“ řekl Madara s klidem.
„Omlouvám se, ale hysterický záchvat nebude.“ pokračoval Naruto, jako by mu vůbec nedocházela jeho beznadějná situace…A nebo je s tím prostě smířený…
Tak jako tak. Máš kuráž…to se musí nechat.
„Syn svého otce. No,…třeba ani nemá cenu nahánět ti strach.“ řekl Madara a posadil se na mé místo a začal se přehrabovat v papírech, které si tam položil. Naruto vzdychl tak nahlas až mě to pobavilo. On se snad nudí…neskutečný.
„Byl bych hlupák, kdybych se nebál.“ řekl a podíval se z okna ven. Škoda jen, že tu je výhled tak na vedlejší budovu.
„Takže se přece jenom bojíš.“ řekl Madara potěšeně a podíval se po něm. Naruto se nečekaně pousmál a pak nadzvedl jedno obočí v gestu: Abynetycvoku.
„Jsem v pokoji plným zabijáků. Jasně, že se bojím.“ řekl a úsměv mu povadl, když zabloudil koutkem oka k Sasukemu, kterého tento rozhovor očividně vůbec nezajímal.
„Tak proč tu tak klidně se mnou diskutuješ?“ zeptal se Madara a já poznal, že se mu líbí tahle naše malá oběť,…co se týče charakterových vlastností. Naruto projel pohledem všechny přítomné a pak svou hlavu opřel o zeď za sebou.
„Protože jsem idiot.“ řekl jen a zavřel oči s úsměvem, který patřil zjevně jen jeho chvilkové vzpomínce.
Zajímalo by mě, co tím doopravdy myslel?
Ale když se tak dívám na to, jak se dívá on na mého bratra, je mi to jasné.
„Potřebuji, abys pro nás něco udělal, Naruto.“ řekl Madara po chvíli ticha a podíval se s podlými myšlenkami po naší překvapené oběti.
„Tak na to rychle zapomeň!“ řekl oslovený ostře a jeho oči dostaly ledový nádech.
„Myslel jsem si, že něco podobného řekneš.“ řekl Madara, pousmál se a lusknul prsty. Zetsu se přesunul ode dveří až k Narutovi a ze svého krátkého pláště vytáhl dýku. Naruto si zachoval svůj odvážný výraz jen po tu dobu, kdy mu ostří začalo pronikat stehnem do živého masa a zase zpět ven.