SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




KS: Nesmím milovat tebe (1.část)

Dívka
Natsumi Maki

Přestěhovali jsme se s našima z Tokia sem. Do Takaty. Je to krásné a malebné město a navíc je víkend, takže si můžu dělat, co chci…samo sebou, že jen doma. Osobně mi to docela vadí, ale nic s tím nenadělám. A tak tu teď sedím ve svém novém žluto-oranžovém pokoji a připravuju si do nové střední školy jménem Ami.
„Natsumi?“ zaslechla jsem tátův hlas a zvedla hlavu od učebnice matematiky.
„Ano?“
„Pojď dolů, je tu Kakashi.“ řekl a já jsem vystřelila jak raketa po zážehu. Těšila jsem se na nové zprávy! Bylo to poprvé za čtyři dny, co sem někdo přišel od tajné služby policie. Seběhla jsem schody a poslední tři přeskočila! Odbočka jedna, odbočka dvě a jsem v cíly.
„Co je nového?! Co je nového?!“ vykřikla jsem a vyvalila oči na tátova známého, který měl za úkol chránit naší rodinu. Kdyby na mě nebyl zvyklý asi by spadl ze židle. Táta to s poloúsměvem přešel a mamka si dala ruku před pusu, jinak by dostala záchvat smíchu.
„Slovu živá dáváš úplně nový rozměr.“ řekl jen Kakashi a pousmál se na mě. Já ale chtěla vědět, co se děje, že přišel až k nám domů. Většinou jen volá anebo to probírá s tátou v jeho práci.
„Přejděte k věci?! Něco se děje, že jo?!“ řekla jsem a bouchla přitom do stolu vedle. Mamka si mě prohlédla a přešla ke mně. Políbila mě na čelo a podívala se mi do očí.
„Natsumi, co jsme si říkali o chování mladých dívek?“
„Milé, příjemné, uctivé, stydlivé…a co se teda děje?!“ řekla jsem a nehodlala ustoupit ze své žádosti! Mamka si povzdechla a se slovy, že se nikdy nezměním, se otočila na tátu.
„Museli soudní přelíčení přesunout. Místo za týden bude až na konci září.“ řekl a netvářil se moc nadšeně. Můj táta byl právník a to dost dobrý. Naučil mě toho spoustu o přežití mezi politickými a právnickými vrstvami. A i mnohem víc: Když mi bylo sedm, přesvědčil mně, abych začala chodit na karate. Za pět let jsem byla nejlepší ve třídě a ve svých šestnácti jsem dostala černý pásek!
„Cože?! To je přece moc dlouho!“ řekla jsem překvapeně. Táta se smířeně podíval na Kakashiho.
„Jinak to nejde, Natsumi. Nezapomeň, že si se tak rozhodla sama.“ řekl mi a trochu se zamračil. Já jen nafoukla své růžové tváře a sklopila hlavu k zemi.
„Vždyť já vím.“

Pondělí osmého září. Ráno před mou novou školou. Mamka mě sem zavezla a nezapomněla mi, za těch dvacet minut, připomenou všechna pravidla slušného chování mladých dívek v mém věku. Nadechla jsem se a vešla za novým dobrodružstvím do třetího ročníku. Třídu jsem hledala celé věky, blbí římský číslice, kdo se v tom má vyznat?! A aby toho nebylo málo, otáčeli se za mnou skoro všichni kluci na škole. Prasata! Dívali se mi na stehna a slintali! Ignorovala jsem je a snažila se vypadat nenápadně. Toho ale bohužel nešlo docílit. Konečně jsem našla svou novou třídu a zaklepala jsem na ní. Otevřel mi hnědovlasý učitel s příjemným hlasem a úsměvem na rtech.
„Dobrý den. Já sem tu nová a…“ nestačila jsem ani domluvit.
„Dobrý den. Počkej chvilku.“ řekl a odběhl do třídy.
„Co to...?“ řekla jsem si pro sebe a nad hlavou se mi objevily otazníky. Nechal trochu přivřeno a tak jsem slyšela, co říkal třídě.
„Takže třído, dneska tu uvítáme novou spolužačku. Budu rád, když jí mezi sebe vezmete bez problémů.“
„Jupí, řekněte sensei, je hezká?!“ ozval se potěšený hlas a pár cvoků ho napodobilo.
„Klídek, Kibo, abys jí nevyděsil.“ odpověděl mu nezáživně sensei a vrátil se ke mně. Otevřel dveře a nechal mě projít. Třída oněměla úžasem. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že jsem to způsobila já. Koukali na mě a prohlíželi si každý kousek mého těla. Trochu jsem se začervenala a vzpomněla si na kázání své maminky. Uklonila sem se a příjemně usmála.
„Ahoj, jmenuji se Natsumi Maki. Je mi sedmnáct let a přišla jsem sem z jedné střední školy v Tokiu.“řekla jsem tím nejpříjemnějším hlasem, který jsem svedla. Tím se ohlas celé třídy ještě zvětšila, obzvlášť ten u zástupu kluků.

Kluk
Satoshi Umiya

Ve chvíli, kdy nám učitel oznámil tu skvělou novinu, že máme novou spolužačku, všichni naráz zmlkli a stočili svůj pohled ke dveřím. Mě to moc nezajímalo a tak jsem vykoukl z okna ven na rozkvetlé stromy sakur. Až když ve třídě zavládlo ticho a následný pískot uznání, otočil jsem se a s nehraným okouzlením hleděl na toho anděla ve školní uniformě. Moje srdce začalo nefalšovaně rychle bít, až jsem se zděsil toho přívalu emocí. Silou vůle jsem se uklidnil, ale stále z ní nespouštěl oči. Měla dlouhé štíhlé nohy s překrásnými stehny, které byly v půli zakryty krátkou sukní. Útlý pas, střední hrudník a nádherný krk. Dlouhé blonďaté vlasy, které měla ve dvou culících vyčesané nahoru. A v neposlední řadě rudá nádherná ústa s ještě krásnějšími modrými studánkami, které mě zasáhly jako amorův šíp. Musel jsem uznat, že je nadpřirozeně hezká ba co víc, že se mi hodně líbí. A nebyl jsem jediný.
Potom, co se představila, jí Iruka- sensei posadil vedle mě přes uličku k Hinatě. Usadila se a zdravila všechny kolem sebe. Pak krátce koukla mým směrem a chvíli se její pohled zasekl na tom mém. Pak mrkla a sledovala vyučování.
Její jméno Natsumi, znamenalo - jarní krása. Vystihovalo jí to do detailů. Až jsem se divil.
Když zazvonilo na přestávku, věděl jsem, co přijde. Všichni spolužáci se nahrnuli k Natsumi a zahalovali jí spoustou otázek. Skoro všechny jsem slyšel. Obzvlášť ty holčičího typu se nedaly přeslechnout.
„Natsumi a chodila si s někým?“ zeptala se Ino a naklonila se až k ní. Natsumi trochu zrudla, ale zůstala klidná.
„To víš, že jo ale…no, teď nikoho nemám.“ řekla a já přemýšlel, jestli je to pravda. Další otázky už byly méně zajímavé a tak jsem se znovu zahleděl z okna.

Po pár hodinách toho dne jsem zjistil dost věcí. Natsumi má pořád úsměv na rtech, je společenská a rychle se zalíbí cizím lidem, nechodí se upravovat každou přestávku na záchod a má tendenci ochraňovat holky před klukama. A to hlavní jako první holka na světě mě veřejně odmítá. To mě snad přitahovalo nejvíc! Možná taky proto, že jsem to už hodně dlouho nezažil. Ne-li vůbec.
„Ty si Satoshi?!“ zeptal se mě sametový hlas s hrubím podtextem. Já otevřel oči a podíval se na ten nový květ naší třídy.
„Zaleží na tom, co potřebuješ, krásko?“ řekl jsem a snažil se o ten nejsvůdnější pohled, který jsem dokázal. Většina holek za ní se podlomily kolena anebo omdlely. S Natsumi to ale ani nehnulo! Její postoj připomínal nabroušeného tygra! Sklonila se ke mně a těsně u mého obličeje zastavila.
„Slyšela jsem o tvé - profesi - v téhle třídě a z čisté dobroty srdce jsem tě přišla varovat!“ řekla a na slově profese si nechala záležet. Moc dobře jsem rozuměl, co tím myslela. Naklonil jsem se blíž k ní a přivřel oči.
„A před čím?“
„Nic nezkoušej, Satoshi-kun, nebo to schytáš!“ řekla sladce a odkráčela ráznými kroky ze třídy. Asi jsem nebyl jedinej, kdo si zjišťoval informace. I když jsem tedy vůbec nečekal, že mi přijde vyhrožovat. To je ale číslo, vůbec se nebojí a všechno řeší na rovinu. Začíná mě neuvěřitelným způsobem přitahovat. Jako nikdo, abych byl přesný!
Nedokázal jsem ani hrát, že o ní nemám zájem. Proč taky? Za prví jsem nechtěl a za druhý jsem nemohl. To byli docela pádné důvody k tomu, abych jí vyhlásil válku. Uvidíme, jak dlouho zvládne odolávat.
„Koukáš na svou novou oběť, Satoshi?“ optal se mě Sai a společně s Kibou, Shikamarem a Chojim se posadili kolem mě. Jak jsem si všiml, všichni z ní byli mimo.
„Možná.“
„Jen nekecej! Líbí se ti, stejně jako nám!“ řekl Kiba a dloubl do mě prstem. Pousmál jsem se a ostatní smířeně přikývli. Choji si vložil do pusy další salvu brambůrků a spokojeně zachroupal.
„Je roztomilá a rázná v jednom.“ řekl a pousmál se. Shikamaru se na svého nejlepšího kamaráda koukl a opět, jako každých pár minut, vzdychl nudou.
„Musím uznat, že pěkná fakt je. A co je velkým plusem, není vymaštěná.“ řekl a znovu vzdychl.

Svědek
Naruto Uzumaki

V nové škole jsem se cítil fakt bezva. Měl jsem snad nejvíc kamarádek za svůj život a navíc mě měli rádi i mí učitelé. Sice mě nejdříve zpráva, že jsem budu muset chodit měsíc, naštvala, ale teď jsem byl naopak strašně rád. Jediným mínusem bylo stálé okukování kluků, ale vzhledem ke krátké sukni jsem s tím nedokázal nic udělat.
Když jsem se ptal na jména ostatních ve třídě, zejména kluků, nestačil jsem se divit. Nezajímalo mě, že se všem klukům líbím, ale to, že o mě má zájem i největší d***ař na škole! To už bylo ostrý! Jmenoval se Satoshi Umiya. Hinata mě varovala, ať si s ním nic nezačínám. Je sice hezký a milý, to jsou její slova, ale je to parchant. Vybírá si holky jen na jednu noc. Takový typy fakt nesnáším, ani jako kluk! A tak jsem se zvedl a všechno si s ním vyříkal přede všema! Provokoval a snažil se mě sbalit, ale ty jeho keci jsem ignoroval!

Po zbytek týdne ve škole, kromě občasného provokování toho Casanovy, se nic moc nestalo. Až na osudný pátek. Mamka a táta mi stále říkali, abych byl co nejnenápadnější a držel se ve všem zpátky. Já byl ale přírodní živel a tak nějak jsem to nedokázal kočírovat, občas…
„Ahoj, Natsumi. Můžu si přisednout?“ zeptal se mě v pátek na obědě Kiba. Neměl jsem nic proti a tak sem kývl a cpal se dál. Chvíli jsme oba mlčeli a jen jedli. Jídelna byla plná lidí ze všech ročníků a hlavně učitelů. Dokonce tu byl i ten pitomec Satoshi, který měl vždy kolem sebe zástupy holek. Hinata se vedle mě zavrtěla a zrudla. Já jsem na to nijak nereagoval.
„Co je to?“ zeptal jsem se Kibi a pohlédl do jeho talíře. On se jen usmál a přisunul se blíž.
„To je směsice rýže a kukuřice, prostě školní blavajs.“ řekl a tvářil se jako vítěz. Já si ho ale hlídal.
„Hmm, aha…“ řekl jsem a jedl dál tu svou jídelní hnusotu.
Prásk!
Pak jako hrom a blesk jsem se otřásl! Kiba mě normálně osahával! Jedna jeho ruka mi sprostě putovala po stehně sem a tam a bylo očividné kam má namířeno. Když už jsem si všiml, že se chystá pod mou sukni, neovládl jsem svůj vztek a vzpurnost! Ještě to nikdo nevěděl, že jsem dobrej v karate, neměli to ani zjistit…ale tohle je stoprocentně přesvědčilo v jedné věci. Nejsem žádná květinka!
Vzal jsem jeho ruku a jedním chvatem jí zlomil! Pak jsem se mu dal pár cvičených ran do břicha a nakonec jsem si ho přehodil přes záda! Jeho pomlácené tělo skončilo na vedlejším stole, který se následně převážil a za ohlušujícího rachotu spadl na zem! Vydechl jsem a stočil svůj naštvaný pohled na překvapeného Kibu!
„Ještě jednou na mě šáhneš a zlámu ti vaz!“ snažil jsem se vypadat jako holka. „Rozuměl si?!“ v téhle chvíli mi to ale moc nešlo. Kiba jenom vyděšeně přikyvoval a neodvažoval se zvednout ze země. Když jsem si za ticha, které nastalo během mého výstupu, uvědomil, co jsem udělal, plácl jsem se do čela a opřel se na chodbě o jednu zeď. Rodiče mě zabijou. Říkal jsem si a pokračoval dál prázdnou chodbou.

Ředitelna. V téhle jsem byl poprvé a něco mi říkalo, že to nebude naposledy. Naproti mně seděla ředitelka Tsunade, přezdívaná babča. Moc nadšeně si mě neprohlížela.
„Já se velmi omlouvám, paní řiditelko.“
„Omluva by patřila jinému… Já chápu, že dívka nemá ráda, když jí někdo osahává, ale řešit to tím, že mu za to zlomíš ruku a tři žebra je trochu přehnané, nemyslíš?“ řekla naštvaně, ale já si všiml, jak se na mě nenápadně pousmála. Iruka-sensei, který byl můj třídní seděl vedle mě a smířeně vzdychl.
„Madam, ujišťuji vás, že si jí pohlídám.“ řekl a pohladil mě po vlasech.
„Asi by si nechtěla, aby se to dozvěděli rodiče, hm?“ řekla mi babča a mrkla na mě.
„Ne, prosím.“ zaprosil jsem sladce a sepjal ruce. Babča se na mě pousmála a nalila si něco k pití.
„Dobrá, ale musíš mi slíbit, že se půjdeš omluvit tomu mladíkovi.“
„Slibuju!“ řekl jsem a naklonil se až k ní. Ani jí to nerozhodilo.
„A že se nebudeš prát! Když tě někdo bude obtěžovat, řekneš to svému učiteli!“
„Slibuju, fakt!“ slíbil jsem neochotně ale s hvězdami v očích.
„Dobrá tedy. Můžeš jít.“ řekla mi a já vyskočil metr vysoko.
„Děkuji.“ Iruka-sensei se zvedl, uklonil a dal mi menší pohlavek. Já nafoukl tváře, ale nic jsem neřekl.
„Jo a Natsu-chan, nejsi jediná, kdo má na téhle škole černý pásek v karate.“ řekla mi a usmála se.

Vrah
Sasuke Uchiha

Bylo celkem zajímavé zjistit, že se naše malá oběť umí prát. A dokonce na vysoké úrovni. No alespoň to nebude nuda. Štěstí…nebo smůla bylo to, že když mi Itachi zavolal, že ho schovali zrovna tam, kde se schovávám já. Ironie ne? Měl jsem základní údaje ale fotku ne. Blond vlasy, modré oči, kluk, sedmnáct let! Všechno sice sedělo až na to, že jsem nečekal, že ho převlečou za holku. Byli opatrní.
I když jsem věděl, že je to kluk něco se ve mně začalo bít jako zvon, stejně jako v ostatních. Bylo to sice tupci, protože se rozplývali nad klukem ale i já sem musel uznat, že je k nakousnutí. Co to sakra kecám?! V jednu chvíli jsem měl pocit, že se udělám, to bylo asi, jak se na mě naklonil a vyhrožoval mi. Byl tak sladkej, a já jsem si po dvou dnech uvědomil, že ho strašně chci jen pro sebe! A taky, že bude jen můj…bral jsem to jako nějaké mladistvé pobláznění, prostě semnou cloumaly hormony a já měl chuť rozdat si to s tímhle roztomile sladko-drsným klukem, který si hrál na holku. Jedna moje malá část o tom ale velice pochybovala…pro zatím jsem se jí ale rozhodl ignorovat.

„Satoshi, taky si to viděl?“ zeptal se mě Sai na tu bitku a položil si knížku, Věčný ráj, na stůl. Byla toho plná škola. Ten blonďák prostě ví, jak zaujmout a strhnout na sebe pozornost. Má za to u mě bod.
„Jo.“ řekl jsem stroze.
„A?“ přidal se Choji, který se vždycky tak z čista jasna objeví. Samo sebou, že se Shikamarem.
„Zmlátila ho rychle a čistě.“ řekl jsem opět nezaujatě.
„Za co?“ zeptal se opět Sai. Nebyl tam, stejně jako Choji. Oni na oběd nechodí.
„Za to, že jí sáhl na stehno.“ odpověděl jsem.
„Ta je teda drsná.“ řekl Choji a chroupal dál slaninové brambůrky. Dnes to byl už pátý balíček.
„To jo. Bylo vidět, že má karate v malíku.“ řekl Shikamaru znuděně. Teď se hodilo navázat, přece jen o tomhle mluvit můžu.
„Nejen že ho má v malíku, ona je dobrá. Její údery i postavení jsou unikátní. Ona má černej pásek, to je jasné.“ řekl jsem a ostatní přemýšleli nad tím, co sem jim sdělil. Já osobně taky.
„Myslíš, že by tě dokázala troufnout, Satoshi-kun?“ zeptal se mě Neji, který nás už nějakou dobu poslouchal od prahu dveří naší třídy. Pousmál jsem se a nehraně si odfrkl.
„To sotva.“ jistý jsem si tím nebyl. Nejsem idiot, já nepodceňuju.
„Neříkáš to moc jistě.“ řekl mi a pousmál se také. On byl jedním z lidí, kteří se mi rovnali v bojovém umění. On a jeho věrná dvojce ze čtvrťáku alias Rock Lee a Tenten.
„Až jí budu srážet na žíněnku, zařídím, abys měl dobrý výhled.“ řekl jsem a přivřel své zabijácké oči. Stačilo, abych si vzal svojí malou Katsumi a ustřelil bych mu ten jeho nos, kterej nade mnou ohrnuje už deset let. Poznal na mě, že nemám náladu a odkráčel s úsměvem pryč z naší třídy.

Bylo zvláštní, že jsem žárlil na kluka, co se převlíká za holku. A nejen to. Boural můj těžce postavený svět a nahrazoval ho vlastním silnějším a pevnějším. Jak se mu to sakra povedlo a proč jsem s tím nic nedokázal udělat? Nevím, snad proto, že mě do něj také počítal.
Naruto měl sílu převracet všechno kolem ostatních i kolem takové ledové královny jako jsem byl já. Nejen že jsem žárlil na jeho přízeň a oblíbenost, já žárlil i na lidi, co se ho dotýkali, smáli se s ním…co se to sakra se mnou děje?! Ještě nikdy jsem neměl pro nikoho takovou slabost,…měl sem v sobě divné emoce, které stále rostly, a i když jsem se je snažil vyhladit, nic to s nimi neudělalo.
„Je ti něco, Sasuke?“ optal se mě o víkendu Itachi, když dělal, že přijel na rodinný oběd.
„Ne. Nic.“
„Sasuke-chan se nám zamiloval.“ řekla mamka a s úsměvem odešla pro něco do kuchyně. Její poznámku jsem ignoroval a otočil se na svého bratra.
„Co je nového?“ zeptal jsem se přímo.
„To mi řekni ty.“
„Našel jsem ho. Mám ho rovnou zabít?“
„Ne. Zatím ho hlídej a nějak se k němu přibliž. Získej informace.“ přikývl jsem ve chvíli, kdy se mamka vrátila s dalším chodem.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

NO a tu je první část Korunního svědka Laughing out loud Doufám, že zmatený nikdo nebude Smile

4.42857
Průměr: 4.4 (7 hlasů)