SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




KS: "Překážka" je jen slovo (2.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki

Ibiki-san mi nikdy nezvedne náladu spíš naopak. Možná proto si vždycky musím zajít do baru na pár panáků a nechat se odreagovat nějakou pěknou krasavicí. A pak s ní skončit v posteli. Jako právě teď.
Ranní paprsky prosvětlovaly pokoj a já je pozoroval asi hodinu, jak nabírají na síle. Podíval jsem se vedle sebe na tu krásnou zrzku a pousmál se. Políbil jsem jí na čelo, a jak mě pán Bůh stvořil jsem se prošel po pokoji až ke dveřím balkónu, které jsem otevřel a nasál nový studený vzduch. Miluju ten pocit. Podíval jsem se zpět do peřin, ale už neměl sílu se usmát. Vyšel jsem na balkón a vůbec nic mě nezaujalo. V jednom rohu ležely cigarety a mě nenapadlo nic jiného, než si jednu zapálit a koukat zasněně do dálky…

...jeho polibek mi rozbušil srdce, jeho doteky zvýšily hlasitost mých stenů, jeho…

…Zatřepal jsem agresivně hlavou a zahodil cigáro kamsi do prázdného prostoru, nervy mě donutily vzít do ruky něco a mrštit s tím taky dolů z bytu! Odnesl to jen velký popelník ale přesto… Opřel jsem se o zábradlí a těžce oddechoval. Ten vlhký studený vzduch mi hodně pomáhal…přesto nezabránil těm hloupým slzám, aby se objevily. Položil jsem hlavu do dlaní a věděl, že se musím honem rychle uklidnit. Po pár minutách se mi to povedlo a já opět zvedl hlavu.
Tohle nesmí nikdo zjistit…nasadili by mi nějaký zkurv*ný prášky a udělali by ze mě psychopata plus feťáka! Řekl jsem dost jasně, že podobný svinstvo brát nebudu.
Oblíkl jsem se a nechal vzkaz na své straně postele. Tohle dělám jenom, když fakt spěchám. Jako, že vážně spěchám…Totiž v úterky mám hodinu hned brzo ráno, a zrovinka je to ta, pro kterou mám slabost. Jmenuje se: Trestní právo.

Usadil jsem se do lavice a stejně jako všichni ostatní studenti čekal na příchod učitele. Ten přišel asi po desetiminutovém zpoždění, a zvesela si broukal nějakou svou oblíbenou melodii. Akatsuchi byl jedním z mých oblíbenců, nejenže byl pořád veselý až dětinský, ke všemu s námi bral něco tak vážného…Přesto to byl odborník. Pěkně korpulentní odborník.
„Asi začneme, mládeži.“ jo tak tohle byl jeho normální zahajovací rituál. Pozorně jsem poslouchal vše, co řekl. Musel jsem se hodně naučit, …i když popravdě jsem to dělal kvůli osobnímu případu.
„Jak se jmenovala?“ řekl mi Shikamaru a přisedl si ke mně z leva. Jako vždycky chodí s učitelem.
„Kdo?“ dělal jsem. Upřímně jsem miloval rozhovory téhle úrovně. Jak si vzpomínám chodíme na tuhle školu oba už od prváku, jen on má jiné zaměření. Přesto máme spoustu věcí společně. Třeba tuhle hodinu. A není jediným, koho tu mám ze střední…
„Ta holka, se kterou si spal?“ řekl a hodně se snažil, aby nás nikdo neslyšel. Profesor Akatsuchi byl ale dost hlučný, k našemu štěstí ovšem.
„Oki.“ řekl jsem nezaujatě a dál si zapisoval poznámky.
„Jsem překvapen, že si pamatuješ jména při takovém seznamu.“ mluvil dál nevzrušeně Shikamaru.
„A já, že to na mě poznáš.“ řekl jsem a poprvé se na něj podíval. Pousmál se.
„Vypadáš tak. Rozcuchaný vlasy, neupravené košile, otevřenej poklopec,…mám pokračovat?“
„Nemůžeš to nechat na další hodinu?“ vzdychl jsem a otočil se zpět na učitele.
„Ne. Protože ta zase fascinuje mě.“ řekl Shikamaru.
„Kde máš vůbec tu svou?“ napadlo mě, aniž bych se pořádně podíval.
„Postrádal si mě?“ řekl Temari a šťouchla mě zprava do ramene. To už vedle mě sedí takovou dobu.
„Ani ne.“ řekl jsem a přesto si zachovával svou neodolatelnost.
„Ale no tak, abych si nezačala myslet, že mě nemáš rád.“ řekla a naklonila se blíž k mému obličeji.
„Nemá. Nespali jste spolu.“ ozval se Shikamaru s úšklebkem a nám to neušlo.
„Otázka času.“ řekl jsem a mrkl na Temari. Ne, že by to někdy klaplo, spíš jsme se provokovali.
„Ranní svádění. Chyběl si mi, Naruto.“ řekla a ještě víc se na mě schválně natiskla.
„Klidně si můžeme dát trojku, ale až to skončí.“ řekl jsem a dal jí s úsměvem najevo, že nic nebude.
„Ty máš dneska náladu.“ poznamenal Shikamaru, když se Temari usadila zpět do své lavice.

Otec / právník
Minato Namikaze

Devatenáctá mrtvola. Už tolik lidí zabil, jen kvůli zadanému úkolu. Neměl jsem o tom moc valné mínění, ale musel se si už dávno přiznat, že radši oni než můj Naruto. Kakashi mě informoval, že Akatsuki možná změní strategii. Anebo v tom lepším případě budou zkoušet to, co do teď. Ani v jednom řešení jsem neviděl to správné…a jako právník ani to morální. V téhle situaci bych na to ale nejspíš neměl myslet. Přesto tomu nějak nešlo zabránit…
Kushina byla někde na pracovní povinné zábavě a já raději zůstal doma. Stejnak jsem měl mít návštěvu a to jsem ani své ženě neřekl. Prázdný dům na mě nikdy nepůsobil dobře, ale dalo se to ustát. Vždy, když jsem tu sám, nějak mě to táhne do Narutova starého pokoje. Možná proto tu teď stojím a rozhlížím se po tmě. Ani jsem nestihl přejít k oknu, kde alespoň trochu světla vnikalo dovnitř, když tu náhle...
„O čem mluvit se mnou chcete vy?“ ozval se chraplavý hlas z rohu pokoje. Trochu mě to vyděsilo, ale nakonec jsem zůstal klidný.
„Nauč se klepat.“ řekl jsem jen, když jsem zahlédl kratší rudé vlasy a obličej z půli zakrytý maskou lišky.
„Zdržování jen. Raději přejděte k věci rovnou však.“ řekl a mě bylo jasné, že odbočování nepomůže.
„Dobrá. Co si myslíš o Akatsuki? Vzdají to někdy?“ mluvil jsem, ale díval se z okna.
„Ne.“ řekl normálním hlasem a mě tím dokázal, že to myslí vážně.
„Myslel jsem si to.“ řekl jsem a můj obličej posmutněl. Chvíli bylo mezi námi ticho, než se moje návštěva znovu dala do řeči. To bylo neobvyklé, zvlášť u něj.
„Je čas, ku dnešku změnit strategii se pokusí.“ řekl ale dál se opíral o stěnu, která byla ve stínu.
„Jsi si jistý?“ optal jsem se a podíval se na něj.
„Je to politováníhodné, ale pravdou zdá se to být však.“ řekl a dál nevzrušeně stál. Já jsem však věděl, že má stejný strach jako já. Ne-li větší. Pousmál jsem se.
„To budou zase noční můry…Máš nějakou představu?“ řekl jsem a opřel se o parapet, tak abych na celý pokoj měl dobrý výhled.
„Něco málo tíží mou mysl, přesto s jistotou nic nenapadá mne.“ řekl a jeho hlava se nenápadně stočila na levou stranu pokoje. Na stranu, kde stála Narutova stará postel. Vzdychl jsem a tím prožíval nahlas naše vzájemné pocity.
„To není dobré.“ řekl jsem a podíval se na postel taky.
„To vskutku není však.“ přitakal můj maskovaný společník a jeho hruď se poprvé pohnula. Nahoru a dolů. Už jsem myslel, že se zhluboka nikdy nenadechne. Když se nad tím zamyslím, je na tom z nás tří nejhůř. A přesto se zdá, že to nese nejlépe. Hold je v tomhle větší profesionál.
„Suzume?“ řekl jsem a čekal, až se na mě podívá, i když s tou maskou se to poznávalo špatně.
„Ano, Pane?“ odpověděl mi chraplavý hlas.
„Buď opatrný.“ řekl jsem a neskrýval obavu ve svém hlase. Suzume se jen ušklíbl.
„To jest moje druhé jméno. Obávat se o mne je hloupostí vaší.“ řekl opět chraplavě.
„Možná. Přesto na sebe dávej pozor.“ řekl jsem a upřímně mi vadilo to, jak mluvil.
„Vy vážně myslíte to však?“ zadíval se na mě a úšklebek mu z úst zmizel. Nic jiného poznat nešlo.
„Zcela vážně.“ řekl jsem a věděl, že oproti mě on můj obličej jasně viděl. Světlo z ulice mu v tom dost pomáhalo. Mně to nevadilo. Alespoň jeden z nás ví na čem je.
„Jste hlupákem navždy.“ řekl Suzume ale neusmál se. Nijak nedal najevo výsměch.
„Potom jsme tu dva.“ řekl jsem a pousmál se za nás oba. On ale překvapil a nahlas vzdychl.
„To pravda bohužel je.“ řekl opět chraplavým hlasem a pousmál se na mě. Já na něj ještě chvíli koukal ustaraným úsměvem, než jsem zaslechl rachot z ulice. Auto mé krásné ženy parkovalo. Ještě, že odtud jde vidět na parkovací místa…otočil jsem se zpět.
„Běž, Kushina už přijela…A přestaň už mluvit jako knižní romantický hrdina.“ řekl jsem a trochu svraštil čelo. Pomalu mě to totiž ubíjelo. Připadal jsem si jako padouch…Suzume se pousmál.
„Leze to na nervy hodně však. To účelem taky jest.“ řekl a odlepil se od stěny. Udělal krok do světla.
„Tak běž už, holomku. Opusť prostory mé, než žena má najde tě tu však.“ odpověděl jsem po jeho.
„To ušlo.“ řekl Suzume svým normálním hlasem.…Ozvala se Kushina v chodbě. A…Suzume zmizel.

Vrah
Itachi Uchiha

Zahlédl jsem odstřelovače dřív než Kisame. Byl připravený a cíl byl zcela odkrytý. Teď to musí vyjít. Pohlédl jsem na Kisameho a ten pochopil. Ukázal odstřelovači signál a tím dostal povel na ukončení života toho blonďatého mladého muže. Čekali jsme na výstřel asi dvě minuty. Pak se náhle ozval!
Nic…Naruto žije…Ale co potom…?
Kisame měl podobné myšlenky a tak se podíval na místo, kde po bližším zkoumání ležela mrtvola odstřelovače! Mě to nedalo a začal jsem se rozhlížet všude kolem. Někdo ho zastřelil přesně ve chvíli, kdy on chtěl vystřelit. To je totiž ta jediná chvíle, kdy vrah nedává pozor, co se kolem něj děje. Po minutě jsem měl za to, že už nic neuvidím ale…zahlédl jsem stín v jednom okně protější budovy.
„Tam!“ upozornil jsem svého partnera a on se koukl stejným směrem. Jak rychle se objevil, tak rychle stín zmizel. Zaklel jsem a dal dalekohled ze svých očí!
„Viděl jsem. Profík.“ řekl jen Kisame nezaujatě a uznale písknul. Jeho reakci jsem vážně nepokládal za správnou a hlavně ne vhodnou. Přesto jsem se rozhodl to ignorovat. Otočil jsem se a pohledem sledoval místo, kde ještě před chvílí stál neznámí střelec.
„Musíme to nahlásit. Ale až zítra. Dnes nám Madara shání posilu.“ řekl jsem a postavil se. Upravil jsem si kabát a vystoupil do světla ulice. Kisame mě napodobil a ušklíbl se.
„Už bylo načase.“ řekl a následoval moje kroky k budově, kde jsem zahlédl ten stín.
„My zatím zjistíme něco o tom střelci. Pojď.“ zavelel jsem a tak se i stalo.

Ani jsem nečekal, že by tu stál a představil se nám. Ale přesto alespoň nějakou stopu jsem z toho cítil. K mému upřímnému zklamání tu však náš přítel z oboru nic nezanechal. Byl fakt dobrý.
„Něco mi říká, že tu po sobě nezanechal ani oxid uhličitý.“ poznamenal Kisame správně avšak posvém neurvalém způsobu. Začal jsem chytat pořádného nerva.
„Ty tvoje keci mi na náladě nikterak nepřidávají.“ řekl jsem a nijak se nesnažil zakrývat své rozhořčený. Kisamemu to ale přišlo strašně vtipné.
„Já vím. Někdo to ale musí brát s rezervou.“ řekl a udělal na mě svůdný pohled. Bože, jak já tohle nesnáším…Proč mě to jen rozhodí…Možná na to mám zase chuť.
„Půjdeme. Ještě si prohlídneme zbytek budovy.“ řekl jsem a vydali jsme se pomalými a průzkumnými kroky ven z té škaredé, polorozpadlé barabizny.
„Pochybuju, že něco najdeme. Ten chlap je jako duch.“ poukázal na skutečnost Kisame a mě tím vehnal zvláštní obrat myšlenek.
„To ano,…jako duch a stín v jednom…“ šeptl jsem skoro neslyšně. Ten blbec to ale zaslechl.
„Už zase?“ řekl a pousmál se.
„Dobrá, nechme toho. Vrátíme se.“ řekl jsem a na prázdné ulici zamířil k autu.
„No jo, naše poslední společná noc…“ utrousil Kisame nenápadně a ušklíbl se. Bohužel jsem ho slyšel, tentokrát jsem ale protestovat nechtěl…Vážně mám na to chuť.

Když ze mě strhal oblečení, přestal jsem váhat i já. Kisame byl vždycky trochu hrubí ale místy uměl i zjemnit. Proto jsem se pod jeho doteky tak zmítal a vzdychl na celou místnost. Nešlo odolat, musel jsem si sáhnout a užít…On si, jak se patří, taky užíval a to toho, že mě může dnes v noci mít jen pro sebe. Bylo mi přenádherně, jeho ústa se mě dotýkala zakázaných míst a můj úd už byl hodnou chvíli v pozoru. Očima i celým tělem jsem mu dával najevo, že ho chci…chci cítit v sobě a to teď hned a celého. Poznal to v mých očích a tak i učinil. Lehkými, a místy drsnými přírazy mě po pár minutách sténání dostal tam, kam jsem chtěl. Do nebe. Políbil mě na ústa a s nahranou jemností posadil do vlastního klína. Kisame měl po sexu takovou zvláštní úchylku…osobně mi to nevadilo, ale…no…Prostě mě kousnul, a to vždycky do nějaký části krku. Nereagoval jsem na to a mezi tím nechal ve svém těle pomalu doznívat ten nával vzrušení…Ano, tohle jsem potřeboval…odreagování.
Tu noc jsme si to rozdali ještě několikrát a já částí svojí duše tušil, že to bylo spíš kvůli mně. Kisame neměl rád, když jsem občas nedokázal vypnout. A proto mi začal dělat tohle…no, mohlo ho napadnout i něco lepšího…I když, co je lepší než tenhle pocit? Dle mého pomíjivého názoru, nic.

Překážka / ochránce
Suzume Shou

U Minata necítil jsem se ve své kůži vždy. Nožná proto, že vědíc o mě skoro vše, to základní také však. Najevo mi dal své obavy srdce…a já též tak učinil. Ochrana má na intenzitě musí přidat, jinak zloduch vyhrát může a to nedopustím však.
Hlavní bylo v blízkosti jeho zůstávat. Naruto Uzumaki neviděl mne. A ani vidět nikdy nesmí, pokud má plán můj vyjít. A ochrana do puntíku nezlomná, stoprocentní. Z pozorováním zjistil jsem mnohé však. On navenek v pořádku se zdá být. Však uvnitř bolavé srdce mu bije, to poznám i já. Hodně utěšuje se pitím tvrdým a s dívkami přenádhernými tráví skoro všechny noci.
Já viděl jsem ho mnohokrát, on až nadpřirozeně hezký je…na muže. Poslední dobou se odtrhnout moje oči od něj nemohou…přemýšlím urputně, čím to je.
Překážkou se stalo mé srdce tlukoucí, nemohu být s ním, a přesto jeho stínem zůstávám. Co naplat. Smířit se musím,…navíc…jeho srdce patří někomu, a já to nejsem. Vidět v jeho modrých očích to je…že zadané jeho srdce navždycky pro všechny zůstane.
Usmát se musím, nad vlastní zvráceností…nad vlastními myšlenkami nepěknými však. Tohle nesmí mne zajímat, já úkol jen plním však.

Znovu mobil zazvonil mi, bylo na čase. Já zvedl jsem jej, jak mě naučili jiní.
„Přejete si?“ řekl jsem jako obvykle.
Vždycky zaváhám, když řekneš tohle.“ řekl Nara se vzdychnutím znuděným.
„Nejsi jediný, koho rozhodí to,…to jsem ale dnes už říkal jinému.“ odpověď dal jsem mu nezaujatým hlasem. Nara však rozhodit se nadá také.
Já vím.“ cítil jsem jeho poloúsměv.
„Proč voláš nenaléhavě však?“ otázal jsem se a vyčkával na odpověď příchozí.
Už jsem někdy volal jen tak?“
„Tak co zjistil si, že pokoj mi dát nechceš?“ opovážil jsem drzejší být, však úšklebek můj obličej stále a stále bude mít.
Dobrá, přejdu k věci. Akatsuki změnili strategii, ale to už asi víš.“ v tom rysy mé ztvrdly všechny naráz. Nepotěšila mě zpráva jeho.
„Jen tušení v mém srdci ozvalo se.“ řekl jsem a mlčel dál.
Konkrétně, posilují stavy. Madara si zašel pro posilu do městské věznice.“ mluvil dál Nara.
„Hidan a Kakuzu.“ řekl jsem bez váhání či strádání, jisté bylo to však velmi.
Správně.“
„To trochu problémem se stává.“ vzdychl jsem, ale jinak svůj neklid najevo nedal.
Trochu? Ti chlápci jsou horší, než ty cos…“ já domluvit ho nenechal však.
„Zvládne se to, když tomu pomohu já však.“ řekl jsem jistě, jak do teď ani jednou. To umlčelo přítele blízkého a…zároveň i trochu klidu jeho duši přidalo.
Když myslíš. Dám vědět i Kakashi-sanovi.“ řekl a už se nehádal s mou osobou. Věděl, že vyhrát nikdy nemůže. V tomhle tvrdohlaví vždy jsem byl…a budu.
„To moudré bude.“ řekl jsem a tím se loučil.
Zatím, Shou.“ řekl jen Nara a zavěsil. Rozhovor skončil a já mohl mobil zahodit na sedačku.

Tenhle život příjemný není. Já lepší jsem mýval…lepší? Ve smyslu, lidskosti. Té méně jsem míval…obzvlášť jako kluk, malý a nelítostný vrabčák…to jsem býval. Ta jedna událost mě změnila. Mé srdce roztálo jen dvakrát…Když zapomněl jsem na první…teď hrůza, ozvalo se podruhé…
Za to můžeš ty však. Jen ty. Ty hloupá
Teď zase úkol mám. Jak zbavit se zabijáků navíc nájemných. To bude opět bezesná noc, nebo spíš ráno, odpoledne... Venku už je slunce vysoko…Je odpoledne. Můj cíl, ten co chránit mám a přiblížit se k němu nemohu, jde ze školy své. Jak bezstarostný zdá se být vedle svých přátel. Takový je, od doby co sleduji ho každý den však. Škoda, že dnešek je tak pěkný, teď zastíní ho mrak. Naruto stáčí cestu svou…kam jde? Jistě, ta cesta známá mi je…on rodiče své rozhodl se dnes navštívit. To čekat se dalo.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Naruto a škola Vysoká Smile Rozhovor mezi Otcem a Překážkou Laughing out loud Itachi má problém s tajemným stínem, jak se jen odreágovat od stresu Smile Problémy a staré rány Suzumeho, rudovlasého stína, vyplouvají pomalu na povrch Laughing out loud

POZOR! POZOR! +18 !

5
Průměr: 5 (4 hlasy)