Deset. Již deset zavražděných homosexuálních párů tvořených vždy dvěma muži v okolí našeho nového bytu. Jeden z dvojice je často starší bohatý podnikatel, sportovní sebevědomý tip, druhý pak odpovídá spíše mému profilu. To bylo skoro téměř to jediné, co jsme věděli, když jsme se rozhodli, si na záda nakreslit terč a posloužit jako návnada pro vraha, či vrahy, kteří to celé mají na svědomí.
Teď to zní jako bych už od začátku s tím nesouhlasil, ale tak tomu vlastně nebylo. Byl to jen další případ a my jsme k tomu byli pozváni s ohledem na možný extrémizmus, rozbroje, které ty vraždy mohou vyvolat, a díky množství obětí bez jediné stopy po pachateli. Policie byla bezbranná ty vraždy zastavit a nebyla moc jiná cesta. Je pravda, že asi bych si dokázal představit v tomhle terénu jiné lidi od nás, než sám sebe a mého nadřízeného, ale tehdy to byla jen mise, jedna z mnoha a rozkazy jsou rozkazy.
„Tak jsme tady,“ pravil můj šéf Davit Hajman, když jsme vyjeli do šestého patra a stanuly na rohožce před dveřmi našeho společného bytu na dobu neurčitou. „Já vím, zlatíčko, že sis přál dům, ale také jsi trval na tom, že polovinu budeš platit ty a tak…“ recitoval své krytí s širokým úsměvem a já v duchu zaúpěl. Hajman se evidentně dobře bavil. To bude dlouhá mise!
Jemně jsem si odkašlal, i když mě v krku ve skutečnosti nic netlačilo, ani mě nebolel, a s pohledem upřeným na šéfovi lakýrky jsem ho požádal, ať toho nechá.
„Co, čeho mám nechat, miláčku?“ dobíral si mě ještě a já cítil, jak rudnu.
„Se vší úctou, nikdo tu není, pane. Na té chodbě nikdo není, sotva jsme přijeli a jsme sami. Myslím, že není nutné hrát tady divadlo,“ objasnil jsem.
„Dobře, jen jsem si říkal, že ti to pomůže dostat se do role. Od chvíle, co jsme vyrazili z ústředí, jsi jak na trní,“ pokrčil rameny Hajman a vylovil z kapsy u kalhot klíč od bytu. Zastrčil ho do zámku a jedním pohybem zápěstí odemkl. Sledoval jsem ten zručný pohyb s lehkou fascinací.
Hajman otevřel dveře, což způsobilo mé probrání z chvilkové letargie. Chopil jsem se svého černého kufříku na kolečkách a nejistě vpochodoval do předsíně. Ta byla vcelku malá s jedním světlem uprostřed stropu, bíločernými dlaždicemi, které se na podlaze střídaly v podivném rytmu a dřevěným pleteným botníkem.
Zul jsem si své černé plátěné tenisky a uklidil je dovnitř botníku. Poté jsem se i s kufříkem přesunul do chodby, tak abych uvolnil místo i šéfovi. Hajman se už vtlačil do předsíně a začal se také zouvat. Z chodby vedly jen tři dveře do koupelny, ložnice a do obýváku. Vybral jsem si ty do ložnice, protože zrovna tam mě čekalo to největší vybalování, to jsem však neměl dělat. Jakmile jsem totiž otevřel dveře, zrak mi spočinul na velké manželské posteli z jemného světlého dubového dřeva s třemi polštáři a obří peřinou ve světlezeleném povlíkáním. Očima jsem přejížděl hodnou chvíli tu věc, než si to můj mozek dokázal všechno přebrat, a chytila mě mírná panika.
„Bezva, budeme se moci k sobě večer tulit,“ zasmál se Hajman.
„Ne! Já…“ vypískl jsem asi o oktávu výš, než jsem normálně mluvil, a zděšeně zakroutil hlavou. Bože ne! Tohle nezvládnu. K tomuhle jsem se neupsal. Já a můj šéf! Já a Hajman! Já… Já… „Uklidni se, to byl fór. V obýváku určitě bude gauč, budu spát na něm a tahle postel, bude jen tvá,“ ujistil mě v zápatí. Děs, jenž mě chytil, zřejmě na mě byl dost patrný, protože Hajman nasadil jeho laskavý tón plný pochopení a respektu, jenž si nechával pro podobné chvilky. Ještě otřesen jsem tak pouze přikývl, stále příliš šokován, a tak i neschopen větší reakce. Můj nadřízený však asi ani nic víc nečekal a odpochodoval směr obývák. Já jsem se svalil vyčerpaně na postel a chvíli jen tak ležel, civíc na bílý strop se skleněným lustrem, imitující jakousi hvězdici. Zhruba po pěti minutách jsem se vrhl na vybalování. První, čím jsem začal, byla má krabička s šachy hned na vrchu, plácl jsem jí na noční stolek hned vedle postele a pak pokračoval s těmi ostatními věcmi.
Koupelna byla laděná do modrobílé s jedním záchodem, umyvadlem, bílím plastovým košíčkem na špinavé oblečení, kovovými lesklými věšáky na ručníky, bílím topením ve tvaru miniaturních žebřin, pračky, skříňky se zrcadlem na toaletní potřeby, která se nacházela přímo nad umyvadlem, a jasně, že tam byla i vana-sprchový kout. Chci říct taková ta věc, je to vana, ale je to v rohu, má to zástěnu z jedné části, „odpočívadlo“ a hadicí. Myslím, nikdy jsem neměl představu vysněné koupelny, ale pokud jsem mohl říct, tak tahle bohatě splňovala, ne-li převyšovala, veškeré mé nároky včetně čistoty.
Když jsem vešel do obýváku, zjistil jsem, že to vlastně není obývák, ale obývák, kuchyň a jídelna v jednom, sednice v novodobém stylu. Část kuchyně a jídelny byla dobře zařízená s dřezem, lednicí, spíží, myčkou nádobí, sporákem, stříbrným větrákem nad sklokeramickou plotnou, mikrovlnkou, se spoustou skříněk na nádobí a jídla, barovým pultem a židličkami a velkým obdélníkovým skleněným stolem s čtyřmi želeto-koženými židlemi. Druhá část místnosti však na ní nijak nezaostávala s plazmou s úhlopříčkou 47" (119 cm), knihovnu, bílím chlupatým kobercem, s dalšími několika skříňkami, kopií Kupkova obrazu Tvar modré, videopřehrávačem, skleněným průhledným konferenčním stolem, pracovním koutkem s černou kancelářskou židlí, dřevěným stolem a stolním počítačem. Pohled mi padl na pohodlné moderní křeslo s oranžovým čalouněním a ve stejném stylu vedle něj se nacházel i onen gauč. Při tom pohledu mě bodl osten svědomí.
„Jste si jistý tím gaučem? Mohli bychom se prohodit, koneckonců jste…“
„Jsem tvůj nadřízený a zdaleka nejsem tak starý, nebo zrezivělý, abych to nevydržel. Býval jsem voják. Byl jsem zvyklý spát ve spacáku na karimatce ležící na skále pod širákem, když pršelo s vědomím, že každé zamhouření očí může znamenat chybu a smrt. Zodpovídám, za tuto operaci stejně jako za své podřízené. Takhle mise pravděpodobně nebude dobrodružství na pár dní, jaké jsi absolvoval dosud. Muže se protáhnout na týdny i měsíc. Nebude to lehké, ale nejsi tu jen, protože skoro odpovídáš profilu obětí, protože to byl rozkaz shora, nebo protože jsi s tím nápadem přišel ty. Nic z toho bych nepovolil, kdybych si nebyl jistý, že jsi na to připravený, že jsi schopný to zvládnout. Nešel bych do toho, kdybych ti nevěřil, ale potřebuji, abys byl v pohodě. Rozumíš. Potřebuji, abys byl v pohodě a ten tvůj geniální mozek se třemi doktoráty běžel na plné obrátky a soustředil se na to, co má,“ zamítl moji nabídku Hajman přehrabujíce se ve své vojenské tašce. Muže se protáhnout na týdny i měsíc… Nebude to lehké… Nic z toho bych nepovolil, kdybych si nebyl jistý, že jsi na to připravený, že jsi schopný to zvládnout… Nešel bych do toho, kdybych ti nevěřil… ale potřebuji, abys byl v pohodě… Opakovala se mi ta slova v hlavě jako rozbitá deska. Potřebuji, aby ten tvůj geniální mozek se třemi doktoráty běžel na plné obrátky… Teď neběžel na plné obrátky, spíše tak na 60 možná i 50%. Už zase jsem jen tupě hleděl do blba, nebo spíše bych měl říct na příčinu zavaření mého hardwaru, čili na Hajmana, přesněji na jeho týl. Hajman se totiž během našeho rozhovoru na mě ani nepodíval.
V duchu jsem si dal pár facek, odložil v mysli to, co řekl na později a zaujatě přešel ke skleněným dveřím, které vedly z obýváku. Vzal jsem za kliku a překvapeně zamrkal, když jsem zjistil, že vedou ven na balkon. Ne na balkón, ale na terasu. Bože vedou na terasu! To je senzační, to je neuvěřitelné… Můj sen!
„To jsou dveře na terasu! Je tu terasa. Vždycky jsem si přál terasu!“ neovládl jsem své nadšení. Tentokrát Hajman vzhlédl od své maskáčové tašky a věnoval mi lehký úsměv.
„Já vím,“ kývl, což mi společně s tím úsměvem způsobilo mírné mrazení. Bylo to na mojí poznámku, že tu je terasa, nebo na tu, že jsem si terasu vždy přál? Já vím… Proč jsem měl neodbytný dojem, že to byla reakce na obě dvě? Tato moje domněnka se brzy potvrdila, když jsem si zul své pantofle a vyšel do teplé letní noci. Užasl jsem. Terasa nebyla nikterak velká, i když stoleček se židličkami a slunečníkem se tam v pohodě vešel. To hlavní, co mě však uchvátilo, byl překrásný výhled na svítící město. Nikdy jsem nebyl romantik, ale to neznamená, že bych nedokázal něco takového pořádně docenit.
„Nebylo jednoduché najít byt vyhovující našim potřebám pro dva s terasou a s tímto výhledem,“ pravil Hajman opřený o futro dveří, čímž potvrdil, co jsem si myslel. Nebyla to náhoda, že jsme dostali perfektní byt, ale šéfova zásluha. „Myslel jsem si, že se ti to bude líbit.“
„Já, já… mno-mnohokrát dě-děkuji, pane,“ vysoukal jsem ze sebe s pomyšlením, že kdybych byl v nějakém hollywoodském filmu, já byl žena a byli bychom zamilovaný pár, asi bych řekl, že je to perfektní a vrhl se mu kolem krku, jenže ani jedno z toho jsme nebyli.
Večer pak těsně, než jsem usnul, jsem nad tím vším přemýšlel. Nedokázal jsem se ubránit uvědomění, že jsme se ocitli v komedii o čtyřech dějstvích a navíc šéf si z toho celého ještě utahuje a dělá to ještě podivnější, i když vše, co učinil, bylo naprosto logické. Hajman byl laskavý jako vždy a ještě se přívětivě usmíval, což mě možná ještě více znervózňovalo. Rozhodl se pravděpodobně mi pobyt co nejvíce zpříjemnit a „staral se“, což nebylo čemu se divit, jestliže jsme tu spolu měli žít ne celé týdny i měsíce. To mě přivedlo k bodu dvě. Budu tady týdny i měsíce. Muže se protáhnout na týdny i měsíce… Budeme předstírat, že jsme pár. Děsivá představa… Týdny i měsíce… To je hodně dlouhá doba a já při pouhé myšlence, jsem měl chuť vzít nohy na ramena a utéct. Kdybych měl vyjmenovat, co všechno tu situaci činí tak absurdní, byl by to skutečně dlouhý seznam. Měl jsem strach. Po mém seznámení s naším společným bytem a první večerem jsem ztratil veškeré své představy o této misi a pochopil, že to bude o dost těžší, než se na první pohled zdá. Uvědomil jsem si, že bych to nemusel zvládnout. Šéf mi však věřil. Nezáleželo na tom, jestli to, co dnes řekl a všechno co udělal, bylo jen pro to, aby jeho podřízený a parťák byl v klidu, soustředěný na svoji práci, bylo to v rámci vcítění se do role, jako experta na krytí, nebo v rámci našeho vztahu vzájemného respektu, či co… To, co řekl, bylo prosté konstatování faktů. Věřil mi. Mě! Vytáhlému, hubenému, čtiřkokému, sotva třicetiletému paku, které má možná tři doktoráty a údajně mozek génia, ale pro obyčejný život je naprosto nemožné.
Hajman mi věřil… S touto myšlenkou jsem usnul.