SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Lháři 04 - Omluva

Další den bylo pondělí pracovní den a v mém krytí bylo, že mám nastoupit do práce za pár kaček do MacDonaldu, ovšem ne do jen tak ledajaké pobočky. Měla to být ta stejná pobočka, kde pracovali také čtyři naši zavraždění. Policie tam sice nic nezjistila a zbylé oběti s ní nijak spjaty nebyly, ale to ještě nic neznamená. Ostatní zavraždění tam mohli přijít jako zákazníci a čtyři je dost veliké číslo na náhodu.
První směna mi měla začít v půl osmé, přesně půl hoďky jízda a přidejte hodina na zbuzení, snídani, oblečení a vykonání ranní hygieny a máte čas, kdy jsem chtěl vstávat, ale nevstal. Zaspal jsem. Neměl jsem hodinu na přípravu a vzbuzení, ale pouhých patnáct minut. To máte sotva čas na uvaření si ranního čaje, nebo si vyčistit zuby, natož vymyslet geniální plán, jak se vyhnout spolubydlícímu, který je zároveň váš nadřízený, se kterým jste se včerejšího večera pohádali.
Komicky jsem běhal po bytě a ten bastard to celé sledoval od kuchyňského stolu s čajem u svých bledých úzkých rtů. Docela jsem nechápal, jak po včerejšku může být tak v pohodě, zvláště pokud skutečně má na svědomí tu lahev Becherovky, která ještě včera byla plná a dnes se válela prázdná na barovém pultíku. Už jsem si zavazoval v předsíni své staré dobré plátěné tenisky, chtěl se ujistit, že mám sebou klíče, mobil a peněženku, když ke mně přišel a napřáhl ruku.
„Co je!“ vyštěkl jsem na něho, ani nevím, jestli jsem chtěl být po včerejšku stále tak naštvaný, nebo to spíš způsobilo, že jsem zaspal a byl jsem tak nervózní.
„Venku prší,“ řekl prostě a já si teprve uvědomil, že v té napřažené ruce drží deštník.
„Dík,“ zahučel jsem a vzal si ho, bez toho abych o něj vůbec okem zavadil. Cítil jsem, jak se na mě dívá.
„Já…“ začal Hajman a já mu konečně pohlédl do očí. Říkal jsem, že vypadal v pohodě? No, to jsem se asi spletl, možná tak z dálky. Oči měl uslzené a podlité. Byl bledý jak stěna a rty měl pevně semknuté do úzké čárky. Jeho tváři se nezračilo pobavení, jak tomu bylo za uplynulé dva dny, ale díval se na mě nečitelným, ale vážným pohledem a mě napadlo, že celou to mojí patnáctiminutovou šaškárnu nesledoval se zlomyslnou radostí, jak jsem si původně myslel. „Já… Já se vám… omlouvám.“ Věnoval jsem Hajmanovi ještě pár sekund, hledíc mu do jeho čokoládových očí.
„Samozřejmě,“ kývl jsem odevzdaně, sám netušíc jestli to tím znamená, že jsem mu odpustil, že jsem přiznal svoji vlastní vinu na včerejšku, nebo to bylo ironické naštvané konstatování. Podle Hajmanového výrazu, to ani on nevěděl a čekal, že budu pokračovat, ale to se spletl. „Musím už jít,“ řekl jsem mu prostě a také šel.

Speciální zápach jakým oplývají pouze fast foody mě doslova praštil do nosu, když jsem dorazil na místo, stejně jako mě oslepilo oslnivé světlo z lamp, které svítí v MacDonaldu i ve dne. Můj nový šéf byl tlusťoch a to je, pro to čím byl, ještě eufemismus. No, možná jsem vůči němu trochu zaujatý, ale tomu se nedá moc divit. Nechoval se ke mně moc přívětivě a pach smaženého jídla a mastnoty se z něho linul tolik, že se z toho zvedal žaludek. Z pod firemní čepičky usazené na zpocené pleši hleděl drobnýma prasečíma očičkama na umaštěný papír před ním. Velikou pusou na chlapa s plnými rty, jak orangutan, pohyboval v jakémsi sledu zvláštních grimas, když si četl, jakáže pak nová ovečka mu zase nekráčela do jeho paláce. Chvílemi to vypadalo jako by jedl citrón, posléze vypadal spíše jako ryba na suchu.
„Takže vaše jméno je Roman Procházka,“ konstatoval, když dočetl.
„Doktor Roman Procházka, pane,“ opravil jsem ho.
„Ano, ovšem,“ procedil mezi zuby. „Smím-li se zeptat čehopak doktor?“ jízlivě se zeptal.
„Psychologie, sociologie a práv, také mám bakaláře z dopravy a chemie,“ odpověděl jsem s klidem.
„Jo, jasně, a jí jsem papež,“ vysmál se mi. Bezva, další šéf, který se mi bude smát přímo do ksichtu. Jako by těch problému nebylo dost! „No, vypadáš jako šprt, to jo, ale co by dělal člověk s třemi doktoráty tady v mekáči?“
Jo to bych taky rád věděl, proč tohle všechno vlastně dělám… „Nestudoval jsem kvůli budoucí práci. Bavilo mě to,“ pokrčil jsem rameny.
„Normální člověk by pak stejně však usiloval dostat peníze a práci podle své kvalifikace. Nemáme na to platit člověka se třemi doktoráty.“
„Kdybych chtěl plat za tři doktoráty, nebo dělat to, co jsem vystudoval, nestojím tu,“ zahučel jsem svojí naučenou lež. Čím víc můj nový tlustý šéf mluvil, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc jsem malicherný. Naštvaný na svět jako malé dítě. Dělal jsem to kvůli své práci… mé skutečné práci. To byla odpověď na mojí otázku, proč to dělám. Kvůli mé práci, která je roubená lží a podvodem, tajemstvím, špehováním ostatních a nebezpečím… a chrání lidské životy. „Pomáhat a chránit“ i v hlavě mi toto heslo policie znělo se slušným sarkazmem, ale to bylo to, na čem ve skutečnosti záleželo a také proč člověk jako já hodlal pracovat v MacDonaldu. Stojím tu, protože už práci mám. Stojím tu, protože to je moje práce.
„Skvělé,“ zasmál se ještě jednou můj nový šéf. „Tak támhle za těmi dveřmi je určitě někde kýbl a hadr s mopem. Běž to tady uklidit. Máme tady Japonský karierní systém. Možná za půl roku se dostaneš až ke kasám. No, i když asi ne. Tam nechávám jen hodně pohledná děvčata.“ S tím mě nechal nový šéf mému osudu, bez jediného varování ani zmínky, že již čtyři jeho zaměstnanci jsou mrtví.
Rozhlédl jsem se, kde že je tedy kýbl, mop s hadrem. Naštěstí moje hledání netrvalo příliš dlouho. Přímo za mnou byly dveře do kumbálu, kde nejen byl kýbl, mop a hadr, ale i přípravky na čištění a hubení hmyzu od obyčejného mýdla po Biotit, umyvadlo s tekoucí vodou a hadicí. Bezva tak to vypadá, že jsem našel svůj nový kancl.
„Hledáš něco?“ ozval se za mými zády pisklavý ženský hlas. Nemotorně jsem se zvedl z podlahy, kde u země jsem se přehraboval v poličce s přípravkami na čištění a hledal Jar, a otočil se k ní s Jarem v ruce.
„No, vlastně se teprve rozhlížím,“ řekl jsem a pohlédl na ní. Cože to šéf říkal o pohledných dívkách u kasy? Tahle rozhodně bude za několik let opravdu kus! Mohlo jí být na nejvýš šestnáct. Její věk jsem dokázal poznat jen díky mému výcviku. Na svůj věk byla však dost vysoká a vyspělá. Hnědé vlasy měla stažené do extravagantního drdolu, což jí slušelo k jejímu celkem kulatému obličeji a malému nosu. Hleděla na mě zpod modře nabarvených dlouhých řas, a jemně našpulila své rty potřené červeným leskem. Firemní uniforma na ní senzačně padla, přílišně přiléhala tam, kde měla, a jinde zase byla volná. Panebože, Romane, najdi si konečně někoho. Vždyť je to ještě dítě!
Polkl jsem a couvl směrem do kumbálu. Kde jsem však rukou zavadil o koště s kyblíkem a celé se to na mě sesypalo, koště, kyblíky, mop a pár hadrů. Jeden z těch hadrů byl ještě mokrý, skoste hádat, který pak mi přistál na hlavě. Tak to vypadá, že dnes skutečně budu mít den B, jako Blbec. Nebo je to zákon schválnosti, který vždy zapříčiní, že ze sebe před nějakou dívkou udělám totálního vola?
Dívka se rozesmála a pak mi pomohla se z té změti haraburdí dostat. „Děkuji,“ vydechl jsem.
„Není zač,“ zašvitořila. „Ty musíš být ten nový. Já se jmenuji Nataša, ale můžeš mi říkat Naty,“ představila se a podala mi ruku.
„Moc mě těší Naty, já jsem Roman,“ stiskl jsem jí ruku a potřásl s ní. Kdo si dnes vlastně při seznamování potřásá rukama? Bylo dost formální až podivné na prostředí, ve kterém jsme byli, hodil jsem to však za hlavu a usmál se.
„Já vím,“ odvětila. „Slyšela jsem šéfa a tebe, jak jste se bavili. Skutečně máte tři doktoráty?“
„Jo,“ pokrčil jsem rameny.
„A hodláte pracovat tady?“ nechápavě zavrtěla hlavou.
„Jo,“ zopakoval jsem.
„To je kvůli těm vraždám!“ vydedukovala náhle. Musel jsem uznat, že na holku jejího věku byla i hodně bystrá.
„Vraždám? Jakým vraždám?“ pokusil jsem se zahrát znepokojeného. Evidentně podle Natašiny reakce vcelku úspěšně.
„Ty o tom nic nevíš?“ vyhrkla zděšeně a překvapeně zároveň.
„Ne, o čem?“
„Řádí tu sériový vrah,“ řekla.
„Sériový vrah, tady, v česku, v Praze?“ hrál jsem dál.
„Ano, přesně, já vím, že je to neuvěřitelné, ale co nám v televizi řeknou. Hlavní zpráva dne je, že prší a jsou povodně, nebo politika, následuje zpráva o zachráněném štěňátku, a když se to týká nějakého zločinu, tak jsou to buďto loupeže, nebo už to policie úspěšně vyřešila. Jen výjimečně nám řeknou něco skutečně důležitého. Zapomeňte na zprávy v televizi,“ začala ze sebe chrlit a já žasl nad tou tu mladou myslí. Ta holka měla skutku potenciál. Byla by z ní časem vynikající policistka, možná i naše odbornice přes média. Nataša se ztišila až do šepotu, jako by se bála, že jí někdo uslyší. „Vím, že je to pravda. Byla tu policie,“ na chvíli se odmlčela a já už tušil, co hodlá říct dál. „Romane, zemřela už spousta lidí a čtyři, čtyři z nich pracovali právě tady. Šef o tom nechce mluvit, protože už tak stěží najde někoho a to je doba, kdy se lidé o práci perou.“
„Takže sis myslela, že jsem někdo jako James Bond se třemi doktoráty, který v utajení má za úkol toho vraha vypátrat,“ pokusil jsem se o vtip. Nataša mluvila moc vážně a temně, a ač měla ve všem pravdu, což bylo obdivuhodné, byla ještě moc mladá, aby si s takovými věcmi dělala starost. Měla se zajímat o šaty, šminky, seriály, pletení, nebo co vlastně děvčata dělají v tom věku.
„No, spíš Spenser Ried,“ opáčila a já zamrkal.
„Kdože?“
„To neřeš,“ mávla rukou. „Šéf, nechtěl, abys to věděl, ale já myslím, že bys to vědět měl. Ty oběti ti byli hodně podobní a to můžu říct už teď po pár minutách, co jsem tě poznala.“
„Naty, jsi moc chytré, starostlivé a milé děvče, nemusíš se však bát. I když nejsem James Bond, nebo nějaký ten Spenser, věř mi, dokážu se o sebe postarat,“ ujistil jsem ji. Ona se však nedůvěřivě ušklíbla.
„Takže, když nejste agent 007, který to celé má vyšetřit, proč člověk jako vy tady dělá?“ chtěla vědět.
„Jak jsem řekl šéfovi,“ pokrčil jsem rameny, Nataše se však zamračila a zavrtěla hlavou.
„To sotva.“
„Dobře pravdou je, že je i pro mě těžké najít práci. V oborech, co jsem vystudoval, nemám žádnou praxi a je pro mě ponižující, když…“ zarazil jsem se a Nataša zvedla jedno své tenké dobře vytrhané obočí.
„Když co?“ naléhala.
„Je pro mě ponižující, kdyby mě živil mezitím můj přítel,“ dokončil jsem svoji lež. Bravo, právě jsem se přiznal dívce, která se mi líbí, že jsem a) zadaný a za b) že jsem zadaný s mužem. Což není ani jedno z toho pravda. Uklidni se, s Natašou bys stejně nechodil za a) je moc mladá za b) si určitě myslí, že jsi starý idiot, podle toho jak ses předvedl a za c) teď se domnívá, že jsi zadaný a gay. Ale to nic. Ber to jako vtip, divadlo, hraješ divadlo… Zkusil jsem se soustředit a řídit radou, jak mi Hajman včera poradil. Moc mi to nepomohlo. Stejně jsem měl chuť bušit hlavou o nejbližší stěnu a myšlenka, že zrovna Hajman je tím údajným přítelem mi také moc nepomohla.
„Přítel?“ Nataša byla překvapená. „Chci říct, na tom není nic špatného,“ dodala rychle.
„Já vím,“ až na to, že Hajman není můj přítel, ani v tom nemilostném významu slova. Kdoví proč se mi zase najednou vybavila včerejší hádka a Hajmanův šokovaný, smutný, provinilý a zklamaný obličej, když jsem mu řekl, že si přeji, abychom si i nadále vykali a že nejsme přátelé. Konstatoval jsem pouze a nic než pravdu. Tak proč jsem se cítil provinile?
„Ano, není na tom nic špatného, jen…“ zopakovala znova a vrátila mě tak do reality.
„Jen?“ zpozornil jsem. Věděla Nataša i o tom, že zavraždění byli gayové a pokud ano, odkud? Od policie, stejně jako to ostatní, nebo oběti znala? „Nechceš mi říct, že i ti ostatní zavraždění, byli v tomhle stejní jako já?“ rozhodl jsem ji vyzkoušet.
„Jo, nebo ne? Nevím. To jsem tím nemyslela. Jen jsem tě chtěla varovat před Váňou,“ pokrčila rameny.
„Před jakým zase Váňou?“ povzdechl jsem si.
„To je ten kluk, co teď nadává do těch sáčků hranolky,“ objasnila Nataša zase šeptem. Zrakem jsem zapátral k místu, kde se smažily hranolky, tam však žádný kluk nebyl, místo kluka se sáčkem, tam stál zralý muž. No dobře, rozhodně asi nebyl stejně starý jako já, mohlo mu být tak dvacet, ale byl to vazoun. Podle jeho postavy bych řekl, že určitě dělal nějaký sport. Měl krátké hnědé vlasy a veliký nos. „Mému bratrovi vadí dvě věci, když se mnou se někdo snaží flirtovat a lidi jako jste vy,“ dodala Nataša. Takže tenhle chlap je Natašin bratr. Nejsou si moc podobní. „Neříkej mu to. Vlastně raději se tvař, že jsi normální.“
„Já jsem normální,“ ohradil jsem se.
„Já vím, ale chápeš, jak jsem to myslela. Prosím, jestli se to brácha dozví, udělá ti ze života peklo.“
„Dobře, chápu,“ kývl jsem. Předstírat sám sebe by zase tak velký problém být neměl. Nebo bych měl předstírat sám sebe, jak předstírá, že je gay, který předstírá sám sebe. Začínám se v tom zamotávat.
„Hej Natašo, jak to, že nejsi u pokladny, a místo toho tady žvaníš! A ty! Říkal jsem ti, že máte to tu uklízet, nebo snad tlachat! Tak co takhle, že byste pohnuli těma svejma zatkama a taky něco dělali! Nebo vám snížím o polovinu platy, šáhnout vám na prachy, to je to jediné, co na vás platí,“ zaječel na nás šéf ze sekce zmrzlin.
„No, jo. Starej Tlusťoch zase otravuje,“ dala oči v sloup Nataša a odebrala se k pokladnám a já jsem nejdříve vyřídil bordel, který jsem sám nadrobil v kumbále a pak se vrhl do práce.

Když jsem pak dorazil domů. Domů? Skutečně jsem řekl domů?! V tom bytě žiji teprve třetím dnem a společně ještě k tomu s Hajmanem. Včerejší atmosféra byla sotva přátelská, to místo stěží můžu nazvat domovem, tak proč… Tak jinak, když jsem pak přišel večer do našeho bytu, byl jsem naprosto utahaný a zničený. Přesto jsem se zmohl a uvařil večeři.
Hajman se vrátil ze své nové práce o něco později než já, ale tak akorát na jídlo. Čekal jsem, že si bude chtít povídat. Nechtěl, ani já ne. Seděli jsme si v tichosti a večeřeli. Hajman si přidal a pak ještě jednou. Už dávno jsem měl snědeno a jen jsem ho fascinovaně pozoroval. Nakonec mě to však omrzelo a Hajman stejně za chvíli byl tak přecpaný, že už jen seděl a zničeně oddechoval.
„No jo, skutečně to funguje,“ přerušil nakonec to tíživé ticho.
„Co funguje?“ nechápal jsem.
„Nažer tu bestii! Nejupřímnější láska je láska k jídlu. Dobře najezený, přežraný muž, je spokojený muž. To říkala moje babička. Vždycky jsem se tomu smál,“ přiznal. Bral jsem to jako další poklonu mému kuchařskému umu, ale raději jsem už na to nijak nereagoval.
Sebral jsem ze stolku televizní rozpis a po chvilkovém hledání jsem nakonec naladil televizi na programu Sport, kde dávali fotbalové utkání mezi Spartou a Plzní. Večer jsme strávili v relativním tichu a pohodě u piva a fotbalu.

Dodatek autora:: 

Dvě práce pro naše štěňátko, jedna jako tajný, druhá v MacDonaldu...
Několik dalších nových postav
Tlusťoch - ne, moc příjemný šéf v MacDonaldu
Nataša - podivně bystrá a přátelská dívka
Váňa - Natašin bratr, který je tak trochu homofob
Váňa, hmmm... čeho je to asi tak zkratka? Je to náš vrah? A co naše tichá domácnost?

PS: Ne, nikdy jsem nepracovala v MacDonaldu, ani nejsem jejich zákazník, takže skutečně netuším, jak to tam chodí. Pokud vás to nějakým způsobem dráždí, doplňte si za tento řetězec jakýkoliv jiný fast food, nebo hospodu.

4.875
Průměr: 4.9 (16 hlasů)