Chtěl bych napsat něco hodně moudrého, nějakou životní pravdu o tom, jaké to je si na záda nakreslit terč pro sériového vraha a schválně dělat vše, aby vás dostal, jaké to je žít s tím, že někdo chodí ve vašem stínu a čeká na příležitost, jaké to je žít společně v bytě s vaším šéfem, který je zároveň váš přítel a předstíráte s ním vztah, který je už jen ve své podstatě nemožný, ale o kterém víte, že kdyby ta zasraná, zkurvená lež byla pravdou, nevadilo by vám to, nic však filozofického ani poetického mě nenapadá.
Teď se asi chcete zeptat na dvě věci. Za 1. kdy jsem se stal tak sprostým? Tak to nevím, asi se má spisovatelka moc dívala na Dextra a vzhlédla se v Deb Morgan. Za 2. kdy jsem si to uvědomil? To se dá teky dost těžko říct. Možná jsem to podvědomě věděl od prvního okamžiku, a proto jsem se té misi tak bránil, nebo mi ta mise pomohla pochopit. Třeba se tak stalo, když mi David ukázal tu terasu a já v tu chvíli věděl, že ten byt vybral podle mých představ o skvělém bydlení. Možná to bylo tím, že jeho společnost byla pro mě vždy snesitelnější než společnost někoho jiného, jak vstřícně a mile se ke mně choval. Možná se tak stalo po těch dvou incidentech, které byly vynucené okolím a možná v tom byly všechny ty věci dohromady. Nevím.
Vím jen to, že jsme v úterý byli v gay baru a já nebyl úplně na prášky. Nevadilo mi, na jakém jsem místě, což bych určitě normálně těžko kousal. Skutečnost, že nás právě možná pozoruje vrah, který nás otráví, a pak třeba vykuchá, se najednou nezdála tak bezútěšná, protože poprvé jsem najednou nebyl sám. Poprvé v životě jsem nebyl sám. Ten pocit jsem měl od neděle a i ten večer. Vyšli jsme na parket a já Davida objal. Přitiskl jsem se k jeho vypracovanému tělu, ruce obtočil kolem ramen a on mi své položil na mé boky. Začali jsme se pohybovat v pomalém tempu hudby, zatracený ploužák. Zavřel jsem oči a jen si ten okamžik užíval. Normálně bych byl z takové něčí blízkosti nervózní a plný strachu, vlastně to je můj obvyklý stav, panika, strach, nervozita, obavy, únava, naštvání… Emoce ve mně neustále vřou, nikdy nejsem spokojen, nikdy nemám klid, ale v tu chvíli poprvé nastal. Nebylo ve mně nic, poprvé jsem byl vyvážený, je to absurdní, ale cítil jsem se v bezpečí a šťastný. Bylo příjemné se o někoho opřít, ale ten večer rychle utekl a nastal další den a já musel do mé „milované práce.“
Doufal jsem v obyčejný nudný pracovní den, to jsem se však zatraceně spletl. Měli jsme dvě nečekané návštěvy, tedy ta jedna byla nečekaná jenom pro mě, jinak jsem zjistil, že byla docela v normě. Zrovna jsem byl v jídelně a uklízel po neukázněných zákaznících, když jsem ucítil na svých zádech něčí stín. Otočil jsem se a na tváři jsem vykouzlil úsměv.
„Ahoj,“ pozdravil mě na oplátku Bedřich se žvýkačkou v puse.
„Ahoj,“ řekl jsem. „Jak se vede?“
„Jo, jde to, co ty? Jak je příteli?“
„Příteli?“ zamrkal jsem nechápavě, nějak jsem ten den byl mimo.
„Davidovi,“ objasnil.
„O Davidovi, jasně Davidovi, komu jinému… Jo, má se fajn,“ pokýval jsem hlavou a Bedřich se usmál.
„To je dobře,“ řekl. „Vypadáte jako krásný a šťastný pár.“ Ach Bože, nesnáším tyhle zdvořilostní keci. Jen kdyby věděl, kdyby věděl…
„Hmmm, dík,“ co jiného jsem na to měl říct? Co člověk na to má říct? V tu chvíli však přišla záchrana v podobě Nataši.
„Je čau, přišel sis pro středeční oběd.“ Normální uvítání a prohlášení, ale já zaznamenal, jakým tónem to Nataša řekla, i její pohled. Bylo to jako tenkrát s Petrou Sluníčkovou. Měl jsem jí rád, byl jsem její nejlepší kámoš, ale to platilo jen tehdy, když nebyl na blízku Marcel Kudrna, pak jsem pro ni přestal existovat, pak pro ni přestal existovat a se mnou celý okolní svět.
Bedřich ji obdařil zářivým úsměvem. „Přesně tak,“ potvrdil, co řekla.
„Na středeční oběd?“ pokusil jsem se ze své existence vzduchoprázdna vrátit zpět do světa bytí.
„Bedřich každou středu sem chodí pro jídlo, protože každou středu má nedaleko odtud školení, nebo prezentaci a sem je to blíž a je to levnější, než jídlo z firemní jídelny,“ objasnila mi. Jak nezdravé! Bylo první, co mě napadlo. „Minulý týden to byla výjimka, školení mu odpadlo, a tak proto jste se seznámili až na té party.“ Aha, že by na tu party pozval Natašu s Váňou právě on?
„Ano, jsem moc rád, že jsem měl to potěšení potkat někoho, jako jste vy s Davidem, kteří máte jakousi zvláštní výjimku u Váni, když už mluvíme o výjimkách“ poznamenal Bedřich a moje kamarádka na mě najednou vrhla závistivý pohled. Měl jsem Bedřichovu plnou pozornost a přímo jsem cítil, jak o mě ten muž jeví zájem. Nataša to cítila také a evidentně se jí to ani za mák nelíbilo. Nevěděl jsem jak reagovat.
„Trvalo hodnou chvíli ho přemluvit,“ kysele jsem se zašklebil.
Bedřich nadzvedl jedno ze svých hnědých obočí. „Říkáš přemluvit, to jsi musel mít opravdu skvělé argumenty.“
„Ani nevíš jak moc dobré,“ kývl jsem s chladným pobavením. Nataša se otřásla, kdoví proč. Možná se jí nelíbila stále zhušťující se atmosféra, nebo to, že stala mezi námi a byla ta třetí, či to bylo…
„Hej, uvědomujete si, že tady mluvíte sakra o mém bratrovi?!“ ozvala se.
„Sorry,“ řekli jsme oba najednou. Nastalo chvilkové ticho. Bedřich se podíval na své štíhlé hubené zápěstí, na němž měl zlaté hodinky značky Rolex, jestli však byli originální, nebo od Vietnamců, jsem nedokázal posoudit.
„No, vypadá to, že budu muset běžet, rád jsem vás viděl, oba dva,“ usmál se a zamával na nás, ještě než zmizel ze dveří.
„Miluješ ho,“ to nebyla otázka, ale konstatování. Nataša se zamračila.
„Ne,“ vyhrkala příliš rychle a přesvědčeně. Lež! Nijak jsem její zapíraní nekomentoval. Nataša chvíli mlčky stála vedle mě, a pak zas zamířila ke kase. Její „záchodová přestávka“ evidentně skončila. Sesbíral jsem papírky od jídla a kelímky od Coca-coly ze stolů, hodil jsem je na tácy, které jsem pak strčil do takového toho pojízdného, kovového držáku, nebo vozíku na kolečkách, je jedno jak tomu říkáte. Uchopil jsem ho a začal ho tlačit pryč směrem k umývárkám. Už jsem tam skoro byl, když jsem na cestě k nim uslyšel rozhořčené hlasy. Někdo se u mrazáků dost slušně hádal. Proč se vždy všechny hádky a boje odehrávají zrovna mezi tou šedou neidentifikovatelnou zmrzlou hmotou?
Zastavil jsem se a potichu přešel až ke dveřím. Skrz klíčovou dírku jsem nic nemohl vidět, ve dveřích byl vražen klíč, a tak jsem alespoň přitiskl ucho na dveře. Chvilku trvalo, než jsem identifikoval alespoň jeden z přítomných. Váňa! Jeden z nich byl Váňa a ten druhý hlas jsem sice poznal, ale nedokázal jsem mu přiřadit obličej, či jméno, ale byl to on, kdo hádku vyvolal.
„Nehraj si na neviňátko,“ křikl ostře neznámý muž.
„Já si na něj nehraju, skutečně nevím, o čem mluvíš,“ to byl Váňa.
„Jo jasně to je takovej kec, že jsem dlouho větší lež neslyšel,“ druhý muž Váňovi nevěřil.
„To není lež, skutečně nemám ponětí,“ popíral to něco, z čeho byl obviněn, Váňa dál.
Neznámí muž si povzdechl. „Ptám se tě naposledy, kde je?! Co jsi mu provedl! Moc dobře vím, že nás nemáš rád, ty homofobe, ale tentokrát si zašel příliš daleko!“
„Ale já ti říkám, že nemám tušení,“ tentokrát zařval Váňa. Znělo to naštvaně a zároveň zoufale. Řekl bych, že ať to z čeho ho druhý muž obvinil, bylo cokoli, Váňa v tom tentokrát skutečně neměl prsty. Druhý muž však byl neoblomný.
„Dobře, jak myslíš, ale jestli za to můžeš, jestli se mu něco špatného stalo…“ udělal dramatickou pauzu. „Tak si budeš přát, aby ses nikdy nenarodil. Je ti to jasné?!“ Proběhl mi mráz po zádech při té výhružce. Byla pronesena zřetelně, tiše, téměř jsem ji neslyšel, a s chladným odhodláním, takovým, že jsem nepochyboval, že se Váňovi, pokud lhal, stane skutečně něco zlého.
Co přišlo poté, jestli neznámí v klidu odešel, jestli Váňovi jednu vrazil, či dál se hádali, jsem se nedozvěděl, v kapse mi totiž zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho a zahleděl se na displej, který mi hlásil modrými tlustými písmeny jméno volajícího: Doktor Jan Křepelka. Zaskřípal jsem zuby. Kriste! Moje matka si nemohla vybrat lepší chvilku! Proklel jsem všechny svaté a zasunul telefon zpět do kapsy. Mrkl na hodinky. Nebylo tak pozdě, pokud teď skončím s prací, mohl bych jí navštívit.
Chopil jsem se vozíku s tácy a dovezl ho na místo, pak se vydal za Tlusťochem, oznámit mu, že musím kvůli rodinným záležitostem odejít. Snad mi za to hlavu neutrhne…
Cesta do Bohnic mi trvala bezmála hodinu. Chtěl bych jako správný syn napsat, že jsem celou cestu přemýšlel, co je s mámou, skutečnost však byla jiná. Asi jsem přeci jen víc policajt než dobrý syn. Přemýšlel jsem o rozhovoru, který jsem vyslechl a nad jeho významem. Komu měl Váňa ublížit? Proč je zrovna z toho obviněn on? Kdo byl ten druhý chlap? Mohla by to být další oběť? Neznámí říkal „…jestli se MU něco stane…“ To znamenalo, že pohřešovaný je muž. To že dotyčný byl schopen takto vyhrožovat a jak byl neznámí druhý muž rozčílený, poukazovalo na to, že s pohřešovaným si byli blízcí. Jedno bylo jisté to, co jsem viděl, mohlo být zásadní. Až se vrátím domů, budu muset o tom Davida informovat.
Sluníčko vyšlo z mraků a já přešel od brány přes alej po mokrém chodníku. Louže na zemi se jemně v paprscích třpytily, pálily by mě z toho oči, kdyby moje optické brýle nebyly zatmavovací. Zmáčkl jsem omšelý zvonek a vychrtlý, plešatý vrátný, který díky jeho zlozvyku se hrbit a nevrle šklebit na každého, vypadal jak Kvasimodo.
„Ahoj Pavle,“ pozdravil jsem ho. On na oplátku se usmál a vycenil na mě zažloutlé zuby. No jo, hotový krasavec! Vím, že většina z nás za svůj vzhled nemůže, ale tenhle člověk si na své odpudivosti zakládal. Jako by se snažil odstrašit a odradit každého, kdo přijde navštívit své blízké.
„Doktor Křepelka vás už očekává,“ řekl mi a zavedl mě za ním, což nebylo nutné. I když jsem nenavštěvoval svou matku moc často, budovu jsem znal téměř již nazpaměť, a to i přesto, že to byl bílí labyrint a všechny chodby vypadaly úplně totožně.
„Ach pan Doktor Procházka, rád vás vidím. Je skvělé, že jste se stavil,“ uvítal mě s ozbrojujícím úsměvem. Jeho kulatá tvář přímo zazářila a já jsem se nedokázal ubránit představě velké koblihy.
Doktor Křepelka nejen, že měl jméno jako hobit ze slavné fantasy trilogie, ale i na půlčíka vypadal s jeho kulatou zavalitou postavou, nebo bych měl spíš napsat postavičkou, vzhledem k jeho velikosti. Pan doktor nebyl převratné velikosti. Je pravda, že ve srovnání se mnou to působilo ještě víc legračně, než tomu ve skutečnosti bylo. Křepelka mi byl někam po prsa ani ne. To a přidejte si jeho mírnou flegmatickou povahu, radost z jídla, především sladkého, a na chlapa měkký tón hlasu, který podporovalo ještě časté užíváním zdrobnělin, a máte kombinaci, ze které je vám do smíchu. Ano, asi bych měl mít ke svému kolegovi doktorovi trochu víc úcty, ale neměl. Jediné, co mě zastavilo, abych se při té představě skutečně nerozesmál, byla vážnost situace a to, že se doktor úzkostlivě zamračil, což projevy tohoto typu nemněl vůbec v povaze.
„Myslím, že stav vaší maminky se výrazně zhoršil,“ oznámil mi na rovinu.
„Co?!“ vyhrkl jsem a žaludek se mi obrátil vzhůru nohama.
Doktor Křepelka se nervózně zavrtěl na židli a zaklinkal svýma nohama, které nedosáhly na zem. „Asi není způsob, jak vám to říct mírně. Vaše maminka si vzala moc těch prášečků, což nebýt našeho uvědomělého zásahu, vůbec by to nebylo dobré pro její žaloudeček, játra a srdíčko,“ pravil doktor rozpačitě.
„Cože?!“ křikl jsem znovu. „Pokusila se zabít?!“
„Ano, vaše maminka se pokusila si vzít život,“ potvrdil doktor Křepelka.
„Vašimi zatracenými léky!“
„Pane doktore, chápu, že máte zlost, ale prosím…“ Doktor Křepelka se mě snažil uklidnit, ale pak v půlce věty ztichl. Nevěděl, co říct. Chvíli trvalo, než zase nabral dech. „Už asi několik měsíců si střídala léky, které ji dáváme, aby je pak mohla vzít najednou. Denně jí kontrolujeme, nevíme jak je to možné, ale pochopil bych, kdybyste se rozhodl, že nám již dál nedůvěřujete a chtěl si ji vzít do vlastní péče…“ Jedním gestem ruky jsem druhého doktora zadržel. Do vlastní péče, do vlastní péče! Možná jsem trochu pochyboval o jeho profesionalitě, ale moc dobře jsem věděl, že si jí k sobě nemůžu vzít. Mohl jsem o ni pečovat do svých 24 let, kdy jsem chodil do školy, ale teď už ne. Byl bych pryč, ona potřebovala dohled, zvláště teď ještě čtyřikrát víc, plus ta mise.
„Pane Doktore, jistě dobře víte, že nemůžu. Ona potřebuje dohled 42 hodin denně a já, potřebuji spát, a abych se uživil, potřebuji pracovat, a to co dělám, se nedá dělat z pohodlí mého domova,“ řekl jsem.
Křepelka otevřel svoji pusu a pak ji zase zavřel, jak ryba na suchu.
„Mohl bych ji vidět?“ zeptal jsem se tentokrát bezbarvě.
„Jistě, jistě, ovšem,“ pokýval hlavou doktor, seskočil z židle a už si to cupital směrem ke dveřím a jejímu pokoji. Beze slova jsem ho následoval.
Moje matka seděla u stolečku u okna a před sebou měla vytažené „Člověče nezlob se“. Na stole stála modrá, červená, zelená i žlutá, a to navzdory tomu, že jediným hráčem byla ona sama. To by někdo mohl brát za projev šílenství, ne však já. Dělala to již dlouho před tím, než skutečně onemocněla. Říkala tomu hra náhody. V té hře nehrají lidé, ale barvy. Jde o statistiku, nezáleží, kdo kostkou hází, je to jen statistika. Pomáhalo jí to přemýšlet. O čem pak dumá tentokrát?
„Ahoj Jani, koukni, koho pak jsem ti přivedl,“ houkl na ni doktor Křepelka, ale ona nic neřekla, nebo se ani neotočila. Nijak nereagovala, jako bychom tam nebyli.
„To je v pořádku,“ poklepal jsem mu na rameno. „Já to zvládnu, můžete jít,“ ujistil jsem ho a on tedy odešel.
Sedl jsem si naproti mámě a chvíli jí bezeslová pozoroval. Máma dál předstírala, že tam nejsem. Většina lidí by asi zkoušela s ní navázat rozhovor, říct jí, že ví o jejím pokusu o sebevraždě, a naléhala by na ní, aby to již nedělala. Vyznávala by se jí, jak moc jí milují, a jak by bez ní byli ztracení. Nepatřil jsem k té většině. Ne, že bych ji neměl rád, nebo nedej Bože přál si její smrt. Byla a je to moje máma a já dělal vždy pro ni to, co bylo v mích silách a co bylo to nejlepší, ale věděl jsem, že takové jednání v jejím případě pozbylo naprostého smyslu a význam.
Máma si zasunula svůj dvoubarevný pramen vlasů za ucho. Napůl byl šedivý a na půl černý, to jak ji barva, jenž jsem jí ještě sám vlastnoručně vlasy obarvil, pomalu odrůstala. Vzala do své ruky modrou šestihrannou kostku a hodila s ní. Padla dvojka. Skroutila znuděně své plné růžové rozpraskané rty a posunula jednu z figurek dopředu.
Chopil jsem se kostky, ale máma mi najednou s náhlou rychlostí a agresí sevřela zápěstí a zasyčela: „Kdo vám dovolil se toho dotknout, nebo dokonce hrát?!“
„Říkal jsem si, že je to hra náhody. Nezáleží na tom, kdo kostku hází, nehrají lidé, ale barvy,“ hájil jsem se.
„Kdo jste?!“ štěkla na mě a nedůvěřivě si mě přeměřila. „Odkud to víte? Víte to od mého syna, že! Co jste mu provedl?“
„Mami, to jsem přeci já,“ zašeptal jsem měkce.
„Ne, ne!“ zavřela prudce hlavou, sebrala z hrací desky barevné figurky a jednu po druhé je na mě začala házet. Přitom křičela o pomoc.
To nebylo poprvé, kdy mě nepoznala, ale poprvé, kdy na mě takto zaútočila a pokládala mě za hrozbu. Když jsem pak jel domů, nastoupil jsem v metru na špatnou stranu a pět zastávek jsem se pak musel vracet. Jak jinak? Když se daří… Tak jsem zase měl opět důvod na sebe si v duchu nadávat, a to jsem se už skutečně těšil domů, až uvidím Davida, budeme ležet oba na gauči, popíjet pivo a koukat na fotbal.
Ten den však nemohlo nic jít podle mých představ. Když jsem dorazil totiž domů až ke dveřím našeho bytu a strčil do zámku klíč, bylo zamčeno. To bylo divné, čekal jsem, že už tu David bude. Otevřel jsem dveře a vstoupil do prázdného bytu. Vzhledem kolik bylo již hodin a tomu, že většina žaluzií byla stažená dolu, tam byla docela tma. Zase na mě dolehla samota a úzkost, jako nikdy dřív.