Cesta domů nočním autobusem trvala 4x déle než za dne, zato jsem měl zaručené místo k sezení a společnost mi dělala jedna prostitutka, čtyři opilci, bezdomovec, feťák a jeden pár s velkými baťohy, co buďto takhle se vracel z výletu, nebo mířil na jeden z těch nočních vlaků, nebo autobusů, které v tuto nekřesťanskou hodinu odváží lidi do zahraničí, aby třeba ráno druhého dne mohli být například někde v horách.
Nevadí, hlavně že jsem konečně bezúhonně dorazil domů a tam mě neuvítala ještě žádná červenobílá páska, ani nepatřičný nepořádek po policejní prohlídce, jen ten binčus, co jsme tam s Davidem včera nechali. Dopotácel jsem se do obýváku a tam jsem se svalil na gauč. Chvíli jsem tam jen tak ležel na břichu, nohama nahoře a hlavou zabořenou do Davidova polštáře vdechujíc tu vůni.
Och, Kriste pane na nebesích, proč? Takovéto noční můry, to mám za to, že se nemodlím… No, počkat já se modlím, tak nevím za co. Vskutku, tohle jsem si nepředstavoval, když jsem nastoupil do BIS. Zabědoval jsem v duchu nad svojí situací, ale protože postěžování si, jak je vše v pytli, sice člověku uleví, ale nic nezapraví, nemohl jsem jen tak dál ležet a zoufat si. Tak jsem se nakonec přemohl a začal bez nějakého vyšší logiky pobíhat po bytě a hledat, aniž bych konkrétně věděl co. Byl jsem přesvědčený, že Davidovo chování muselo mít nějaké rozumné vysvětlení. Tohle přeci nebyl on a rozhovor s ním mě v této domněnce ještě utvrdil. Někde přeci musel být důkaz, proč šel na tu loď dřív, proč se přiznal k těm vraždám, musel být nějak pod tlakem, muselo mu být vyhrožováno.
Prolezl jsem celý náš byt, prohledal kousek po kousku, a to několikrát! Čtyři hodiny, čtyři hodiny bezcílného hledání, bez výsledku. Čtyři hodiny a já prohledal i náš plastový koš se špinavým prádlem, několikrát! Čtyři hodiny a já byl bezradný. Unaveně jsem se posadil na barovou stoličku a pohled mi sklouzl k baru a výběru alkoholu. Na sucho jsem polkl, když mi zrak spočinul na napůl plné skleněné lahvi se zlatavou tekutinou a názvem Medovina, ve které ve skutečnosti žádný alkohol nebyl.
Pamatuj, nemusí být vše tak, jak se zdá. Zazněla mi Davidova slova v hlavě již po druhé za tuto noc, ale tentokrát úplně v jiném významu. „Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá,“ zopakoval jsem fascinovaně do ticha, jako by to bylo snad nějaké zaklínadlo. Za těmi slovy mohlo být mnohem, mnohem víc. Dosud jsem čekal, že najdu, nějaký dokument na papíru, fotky, obálku, nahrávku, nebo něco v digitalizované podobě, ale pravda byla, že hmotný důkaz nemusel být žádný, anebo mohl mít úplně jinou formu, mohla to být věc, která by člověka zpočátku vůbec nenapadla, schovaná tak, že ač na očích, tak naprosto neviditelná. Sám jsem doufal, že to je ona druhá možnost, už jen kvůli těm čtyřem jinak promarněným hodinám.
Vyšel jsem na terasu a v klidu jsem se rozhlédl, poté jsem přešel k jeho židli a pečlivě jí prohlédl, když jsem nic nenašel, prohlédl jsem i tu svojí a posadil jsem se na ní. Pokud moje domněnky byly správné a to, co hledám, skutečně existuje, musel to mít u sebe, když ten večer přišel a pak to ukrýt tady v domě, nebo v práci, protože jestli byla v plánu i policie a přiznání, těžko by mu policisté uvěřili vinu, kdyby důkaz o své bezúhonnosti měl schovaný v kapse. Zavřel jsem oči a snažil si připomenout každou sekundu té poslední noci strávené zde. Po zádech mi přeběhlo příjemné mrazení, sakra, mít skoro téměř dokonalou paměť mělo své výhody i nevýhody. Vstal jsem a pomalu přešel do ložnice, kde jsem se zastavil a otevřel oči. Bedlivě jsem si prohlédl ten nepořádek, rozházenou neustlanou postel a poházené oblečení jak moje tak i to Davidovo. Nejdříve jsem prohlédl postel, když jsem v ní nic nenašel, prošacoval jsem i veškeré Davidovo oblečení, ač už jsem to během těch čtyř hodin udělal několikrát, poté jsem si lehl na postel a opět zavřel oči.
Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Opakoval jsem si, a pak už jsem toho měl tak akorát dost. Vše co jsem zkusil, bylo naprosto k ničemu. Vztekle jsem kopl do nočního stolku vedle postele, načež z něj spadla krabička s šachy, kterou jsem si pro volné chvíle přitáhl ze svého bytu, a figurky se mi rozkutálely po celé ložnici. Paráda! Slezl jsem z postele na kolena, začal je zabírat a dávat do krabice. Když jsem měl všechny, uvědomil jsem si, že mám dvě. Že mám dvě černé dámy. Náhradní díl? To těžko, neměl jsem, co si pamatuji žádné figurky navíc, proč bych měl jen jednu duplicitně?! Zamračil jsem se, začal jsem si obě figurky prohlížet, a pak mě napadla další věc. Zašátral jsem v kapse u kalhot a vytáhl z ní onoho černého jezdce, kterého mi dal Váňa. Dvě figurky, dvě šachové figurky, ale ovšem! Jsem to já ale idiot! Jak to, že mě to nenapadlo dřív?! Bylo to tak jasné, hned od začátku! Šachová figurka, šachová figurka jako dáreček od vraha, to je ono, to je ten důkaz, a jaká nejlepší schovka pro něco takového, než jí prostě hodit do balíčku s ostatními šachovými figurkami?! Takže skutečně vrah nějak Davida dostal a vyhrožoval mu smrtí, pokud nebude dřív na té lodi a nepřizná se k jeho činům. To je to, proč David lhal? Jestli se však David s vrahem setkal, pak jsou jen dvě možnosti, buďto naše dělání ze sebe návnadu až moc zabralo a vrah si ho našel, nebo David přišel na to, kdo je vrah a z nějakého důvodu se mi to rozhodl neříct a jít ho sebrat sám, ale náš neznámí ho překvapil a zahnal do kouta. Jestli tomu však tak bylo, museli jsme mít již dostatek vodítek, aby na identitu vraha mohl David přijít, což by znamenalo, že na to mohu přijít i já, tak proč jsem pořád mimo? Co mi uniká?
Vzhledem k tomu, že už jsem měl v tom opět tak neskutečný guláš a připadalo mi, že jeden nesmyslný čin stíhá ten druhý, rozhodl jsem si trochu ujasnit základní fakta myšlenkovou mapou.

(http://jajafilm.deviantart.com/art/Mind-Map-452457241)

OK, tak mapa mi nic moc nedala, možná jsem byl zmatenější ještě daleko víc než předtím, jedno však z toho zmatku bylo vidět. Kontakt s vrahem měli s určitostí jen tři osoby. David, který je teď v base a nechce, abych se do toho míchal, Ondřej, který vlastně pořádně neví, od koho onu šachovou figurku dostal, a kluk s čepicí, tedy za předpokladu, že nás sledoval na příkaz vraha a ne nějakého zvědavce. Ač to bylo, jak chtělo, nebo se totálně pletu a David na vraha nepřišel, vrah si ho našel sám, bylo pořád lepší se dozvědět něco víc, než sedět jen tak se založenýma rukama. Za rozhovor a najit toho kluka snad nic nedám.
Problémem bylo, jak začít s hledáním. Jak najít kluka, o kterém jen zhruba víte, jak vypadá a k dispozici není žádný policejní aparát, databáze, či nemůžete rozvěsit jeho kresbu na všechny sloupy v okolí… Tak jsem začal prostě jednoduše, začal jsem tím, kde jsem se s ním poprvé potkal, tedy na party. Eva s Klárou třeba o něm něco vědět budou, když ho bez starostí a vyptávání pustily na party.
Protřel jsem si unavené oči a mrkl na hodinky 9:53, to by už naše dvě krásky mohly být vzhůru. Vypochodoval jsem tedy z bytu, zamkl, seběhl těch pár schodů dolů a zaklepal na Klářiny dveře. Chvíli bylo ticho a nic se nedělo, až jsem si skoro myslel, že je Klára již v práci, nebo ve škole, či co to dělá, nakonec se však přeci jen dveře otevřely a za nimi ona s rozcuchanými vlasy, v nočním přiléhavém sexy pyžámku s krajkami mžourajíc na mě na půl oka. Tomu krásnému pohledu jsem však bohužel moc nevěnoval pozornost vzhledem k tomu, co všechno jiného se mi honilo hlavou a něco takového bylo na míle ke mně teď momentálně vzdálené.
„Ahoj, Kláro, promiň, že tě ruším takhle…“ trochu jsem si odkašlal, protože nevím, jestli sedm minut před desátou se dá mluvit o ránu. „Ale potřebuji s tebou mluvit, je to nesmírně důležité,“ vyhrkl jsem na ni.
„Jo, dáš si čaj, zrovna snídám,“ kývla s klidem, ale pak se zamračila. Kristova noho, jak se ta holka safraporte dokázala takhle rychle probrat! „Co se ti stalo?“ pravila teď naprosto již při smyslech, ale také vyděšeně. „Vypadáš příšerně! To na tom rukávu je krev?!“ Neboj, ne moje.
„Čaj by byl fajn, dík. Co se mi stalo, věř mi, to raději nechceš vědět,“ odpověděl jsem. „Krev ne, proč bych měl mít krev na zápěstí, že jo? Ne, ne to je jen marmeláda od snídaně,“ vyskočila mi z úst první lež, která mě napadla, nemusel jsem ji přeci hned z kraje děsit, stačil jí na mě pohled a moje jednání.
„Aha,“ kývla. „Tak poť dál,“ pozvala mě a ustoupila na stranu, abych mohl projít do jejího bytu. Měla ho velmi podobně uspořádaný jako ten náš s Davidem a já si něco málo pamatoval z té party, takže bylo velmi jednoduché se tam zorientovat. Sundal jsem si své tenisky a následoval ji do kuchyňo-jídelno-obýváku, kde jsem se poslušně usadil k velkému obdélníkovému stolu z dubového masivu, přehozeného rudým ubrusem, a Klára do skleněného hrnku s kovovým uchem mi nalila čaj. To se ukázalo jako špatná volba, vzhledem k tomu, že to byl jeden z těch podle mého názoru odporných rozpustných čajů, které jsou naprosto nepoživatelné. Lemon taste and vitamin C Ekland, zředěná kyselina citronová, fuj! Dvakrát jsem z něho usrkl, jinak jsem ho však nechal klidně vystydnout.
„Takže cože je ta šíleně důležitá věc, kterou teď po ránu se mnou potřebuješ hned probrat?“ zeptala se přímo k věci, když se posadila naproti mně.
„Pamatuješ si, jak jsi nám s Evou dělala oslavu na přivítanou?“ Přikývla. „Dobře bude to znít divně, ale byl tam kluk v čepici, říkal, že přišel jen sníst všechny křupky, víš, kdo to byl a jak se jmenuje?“
„Ano, To je přeci malý Honzík, ale nevím, proč je to tak důležité,“ odpověděla Klára s pokrčením ramen.
„Nemusí to nic znamenat a také to může znamenat hodně a zachránit mnohé další životy,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Mnohé další životy?! Co to, o čem to mluvíš?“ vypískla. Bezva nechtěl jsem ji náhodou moc děsit? To se mi povedlo!
„Kláro! Honzík, myslíš Honza a jak dál, nevíš, kde bydlí?“
Honza Klatka, bydlí s rodiči v Písku, ale teď je na prázdninách se svým strýcem tady v Praze,“ přesnila mi.
„Se svým strýcem…“ zopakoval jsem.
„Jasně s Bedřichem,“ přikývla Klára, jako by se nechumelilo.
„Bedřich je jeho strýc!“ vyhrkl jsem překvapeně a vykulil na ní v šoku oči.
„Jo, ty jsi to nevěděl?“ divila se jako by to bylo jasné.
„Ne, nevěděl,“ zakroutil jsem konsternovaně hlavou snaže se tu novou informaci usilovné vstřebat. „A Bedřich byl také ten, co navrhl uspořádat naší party, že?“ pravil jsem pomalu. Klára se mírně začervenala studem.
„No, víš, nebyl to spontánní nápad,“ přiznala mi zatím, co do svých štíhlých prstů vzala kus ubrusu, který přesahoval, a začala ho nervózně žmoulat. „Ondřej s Michalem vás viděli přijet a diskutovali to se mnou, Evou a Bedřichem. To Bedřicha napadla oslava na uvítanou.“
„Jo, to už vím,“ zabručel jsem. Nastalo dlouhé ticho. Bedřich byl ten, kdo rozhodl o party. Bedřich byl ten, který měl nejblíž k Michalovi s Ondřejem, jako jejich přítel. Bedřich byl ten, do kterého byla zamilovaná Nataša, dívka která se možná ráda svěří, když jejího nového kamaráda bije její homofobní bratr, a která pracuje v MacDonaldu, se kterým bylo spjato tolik mrtvých. Bedřich strýc, kluka, jenž nás sledoval…
No, myslím, že byl tak akorát konečně čas navštívit Honzu je jeho povedeného strýčka, to by mě zajímalo, jaké pak budou mít pro to celé vysvětlení. Z Kláry jsem ještě vytáhl, kde ti dva momentálně bydlí a Bedřich pracuje. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem se od ní dozvěděl, že je zaměstnancem ÚKBSOS. Jako vážně! Ten samý úřad, který povoral naší spolupráci s místní policií! To je opravdu báječný, kdybych tohle věděl už dřív… Kriste! Tak hloupý, tak slepý! Zaúpěl jsem v duchu, protože co jiného bylo blízko onoho MacDonaldu?
Vyšel jsem tedy od Kláry, když jsem se málem na schodech srazil s podivuhodnou trojicí Natašou, Váňou a Veronikou, tedy pardon čtveřicí, ještě tam bylo to Veroničino otravné psisko, které mě okamžitě přivítalo tím svým hlasitým štěkotem. To bylo opravdu fajn pro mé nervy, pro člověka, který jel už více jak 48 hodin v kuse a měl za sebou v nedávné době hned několik psychických šoků a ani po fyzické stránce na tom nebyl nejlépe, to horší však mělo přijít. Všichni tři se na mě jako na povel otočili a jejich reakce byla různá a byla vším, ne příjemná. Váňa se kousl do spodního rtu a nejistě zamrkal. Veronika na mě pohlédla s hrůzou a odporem, jako bych snad chytil mor a poodstoupila ode mě o tři kroky, zatímco Nataša ke mně přistoupila bez jediného zaváhání a rozpaků a se zlostí žhnoucí v jejích očích se rozmáchla. Náhle s hlasitým „plesk“ jsem ucítil její dlaň na mé tváři. Facka! Já dostal FACKU!
„Jaou, aáááůůů!“ zaječel jsem v šoku, nejen z náhlé bolesti, ale i ochromen z onoho demonstrovaného aktu nepřátelství a ponížení. „Co, za-za co?!“
„Víš za co! Jak jsi mohl?!“ zapištěla na mě se slzami v očích, pak se otočila a utekla, až jsem dostal strach, že na schodech slítne a něco si, nedej Bože, zlomí. Veronika posléze následovala jejího příkladu, avšak s větší důstojností. Ještě jednou mě probodla zhnuseným pohledem, ve kterém se zračil i strach, a pak odkráčela. Zato Váňa zůstal na místě.
„Ondřej nám zavolal, že nám musí něco nutně říct, že nás musí varovat a vzhledem k tomu, že nemáme teď v MacDonaldu směnu… A Veronika, ta aby si někam nepřipletla, když se někde něco šeptne. Stará kvočna, potkali jsme ji na schodech,“ nabídl mi na vysvětlenou.
„Bezva, takže drby se šíří skutečně nadzvukovou rychlostí! Není nic lepšího!“ utrousil jsem sarkasticky.
„To není sranda, Ondřej nám řekl, že David je ve vězení za vraždu a…“ řekl Váňa s naléhavostí. Jasně, že řekl, neodpustil mi, neuvěřil mé verzi, a když už mě pustil a to i s jeho pistolí, musel aspoň o mě varovat ostatní.
„A Veronika s Naty si myslí, že jsem celou tu dobu o tom věděl, ale nic neudělal, nebo jsem dokonce spolupachatel,“ dokončil jsem za něho.
„No, nevím, jestli si myslí konkrétně tohle, ale nebude to každopádně nic dobrého. Rozhodně ti nevěří,“ přikývl.
„Ale ty ano, ty mi věříš,“ byl jsem překvapen. Čím jsem si zasloužil Váňovu důvěru? Proč zrovna on?
Váňa však jen pohodil rameny a mírně se rošťácky usmál. „Vím, kdo jsi.“
„Ok, dobře, dobře,“ pokýval jsem hlavou. „Fajn, protože budu potřebovat tvoji pomoc,“ poprvé od toho okamžiku na lodi jsem měl chuť se usmát. Poprvé od té doby, jsem viděl světlo na konci tunelu. Přátelsky jsem poklepal Váňovi na rameno a z kapsy vytáhl ony dvě černé šachové figurky. „Máš teď čas?“
„Jo, myslím, že jo,“ pokýval zmateně hlavou.
„Fajn, dobře, potřebuji, abys zašel na stanici za mým kolegou a dal mu tyhle figurky,“ vložil jsem mu a vtiskl do dlaně černou dámu s jezdcem.
„Ale tohle je…“ Váňa ohromeně skončil uprostřed věty.
„Ano, jednu z nich dobře znáš, mám ji od tebe a ty jsi ji dostal od Ondřeje, který si myslel v tu dobu, že jí vrací původnímu majiteli a to vrahovi. Tu druhou jsem našel u nás doma. Je to zpráva, je to důkaz. Důkaz toho, že cokoli se stalo na té lodi, David za to nenese zodpovědnost. Vrah mu vyhrožoval, tak jako vyhrožoval a hrál si i s Ondřejem a Michalem,“ začal jsem ze sebe v rychlém sledu chrlit.
„Počkej, počkej…“ zarazil mě Váňa. „Jestli to dobře chápu, tak tohle je jen důkaz toho, že David není vrahem všech těch toploušů, tedy homosexuálů, promiň, ale nedokazuje to, že nezabil na příkaz tohohle vraha Michala. Jen prostě to, že jestli to udělal, tak k tomu byl donucen.“
„Není to důkaz, který by byl nějak platný u soudu, nebo tak něco. Proto ani nechci, abys to předal policii, ale jemu. Je to vzkaz, že teď vím o něm 100% pravdu a jdu po skutečném viníkovi. Ať konečně přestane dělat ze sebe zloducha dne, začne ignorovat všechno, co mu ten vrah nařídil, bez ohledu jak mu vyhrožoval, odvolá to svoje zatracené přiznání, bez něhož jsou policisti proti němu celkem bez šance, a sakra zvedne svůj zadek z cely, aby konečně taky trochu pomohl,“ poslední slova jsem až tiše zavrčel.
„Ok, provedu,“ slíbil mi Váňa a z legrace mi zasalutoval. „Ale nechápu, proč mu to nemůžu prostě jen říct,“ ještě však zmateně dodal a zakroutil nechápavě hlavou.
„Můžeš mu to prostě říct, ale i když David ví, kdo je vrah, a ty to nejsi, to ještě neznamená, že ti jen tak uvěří. Tohle by mohlo pomoct,“ vysvětlil jsem.
„A ty semnou nepůjdeš…“ odvodil si. „Co hodláš dělat?“
„Vyslechnout svědka, nebo zadržet podezřelého, zatím nevím, která z těch možností je ta pravděpodobnější.“