Myslel jsem, že když si vezmu nějakou ženu kvůli politice, bude to tlusté prase, tak jako byla moje macecha, ale ono ejhle, NE. Lady Sansa Stark byla štíhlá, krásná a rozkošná zrzka, přesně to, co se vám jako první vybaví, když se řekne „dáma“. Když jsem ji poprvé uviděl, nemohl jsem se dočkat, až ji budu moct ojet.
Bylo to jako dostat novou hračku, dárek k narozeninám, u kterého nedočkavě rozvážete mašli, a rázem pro vás veškerý svět přestane existovat. Miloval jsem její jemnou bělostnou kůži, na které se tolik vyjímali modřiny. Miloval jsem její přidušené sténání, nebo lapání po dechu, když jsem ji šukal, nebo jí způsoboval bolest. Lidé jsou zvířata, jako psi. Ukažte jim jasnou nadvládu, ukažte jim, kdo je pánem a oni vás budou slepě následovat. To jsem si myslel, ale asi jsem se spletl.
Protože i tak mi zdrhla a následně přitáhla zpět, ovšem tentokrát i se svým bratrem a tou směšnou armádou. Připadalo mi to celé absurdní. Nechápal jsem toho bastarda Sněha, proč, jestliže je tak dobrý bojovník, to rovnou nezabalí, proti mé převaze neměli šanci. To však nevadilo, byla to zábava a ona byla okouzlující. Hrála si na ledovou královnu, to se mi líbilo ještě víc. Vůbec mi nedošlo, že to žádná přetvářka není. Už to nebyla ta žena, kterou jsem si vzal… nebo taková byla vždy, jen čekala na svou příležitost.
Prohrál jsem. Nemohl jsem tomu uvěřit, ještě stále tomu nemohu uvěřit.
Prohrál jsem a bastard Sníh ze mně málem vytřískal duši. Přesto to byla sranda, ne?!
Svázali mě na židli a zavřeli do žaláře vedle mých chlupatých mazlíčků, tak aby mě později mohla navštívit má drahá choť.
„Nemůžeš mě zabít, jsem tvojí součástí,“ pokusil jsem se ještě posledního stébla naděje. Změnil jsem ji, trýznil jsem ji, jen pouhá vzpomínka na mě bude pro ní do smrti noční můrou… nezapomene, o to jsem se snad postaral!
„Tvá slova zmizí,“ konečně promluvila. Byl v tom stejný chlad, jako předtím na poli, když mi řekla: „Zítra zemřeš, lorde Boltone. Vyspi se.“ Tentokrát mi to ovšem nepřišlo tak sexy, jako předtím. „Tvůj rod zmizí,“ pokračovala dál do ticha. „Tvé jméno zmizí. Všechny vzpomínky na tebe zmizí,“ dořekla. Byl to slib, byl to rozsudek.
Uslyšel jsem za sebou zavrčení mých psů. Takže takhle to nakonec naplánovala. Chce proti mně použít mé miláčky. Ale no tak! „Mí psi mi nikdy neublíží,“ zachraptěl jsem skepticky.
„Nedal jsi jim nažrat již sedm dní. Sám jsi to říkal,“ připomněla mi.
„Jsou to věrná zvířata.“
„Byla. Teď mají hlad,“ pravila Sansa tiše. Mé vnitřnosti se poprvé naplnily čirým děsem.
Možná, že lidé jsou přeci jen jako psi, ale i věrný pes může sežrat svého pána, když dostane velký hlad. Nebo jsou někteří lidé spíš jako osamělí vlci, které si možná na čas můžete zotročit, ale oni nikdy nepřestanou číhat na svou příležitost.