Mal aimé 02 - Nemilovaní

2.

Kdesi ve velkém domě na periferii města
Nebral to jako firmu, bral to jako poslání. Nechtěl, aby si někdo další musel projít tím jako ti chlapci a těch několik dívek, nad kterými držel ochrannou ruku. Nikdy je nenutil k tomu, aby šli do akce. Nerozkazoval jim, že těm zrůdám musí nabídnout své tělo, pokud chtějí odplatu, spravedlnost.
Pokud chtěli přiložit ruku k dílu s tím, že znovu zaprodají duši proto, aby nikdo nemusel už trpět jak oni sami když byly ještě nevinnými dětmi. Neodrazoval je od jejich rozhodnutí.
Byl pro ně psychickou podporou, i když většinou ti kdož jim ubližovali, byli muži. Byl pro ně andělem anebo bohem, který je vyvedl z temnoty a udělali by pro něj cokoli. Nabídli by mu i svoje vlastní tělo, tu skořápku, která hrozila, že se každou chvíli rozpadne, když se jich neopatrně dotkne, ale on nechtěl, odmítal to a tak jim zbývalo jen jediné, alespoň mu poděkovat slovy když činy tak moc odmítal.
Pro něj to byli ovečky, které měl za poslání vyvést z temnoty.
Nedělal to pro uznání, ale pro pocit, že není na světě pro nic za nic. Že má svůj cíl!
„Pane,“ oslovila jej jedna ze tří mladých dívek, stojích a přešlapujících nerozhodně před ním. „Mohly bychom alespoň něco uvařit? Naše madam…“ zde se dívka zasekla a podívala se na stranu.
Moc dobře si pamatoval, odkud tyhle roztomilá trojčata dostal. Pohladil jednu po druhé po hlavě a zavrtěl hlavou, než promluvil. „Za hodinu přijde Jessie, mohly byste jí pomoci s přípravou večeře.“
Tři páry rozjařených očí mu byly dostatečnou splátkou za to, že jim dokázal změnit život k lepšímu.

Dva chlapci, jeden drobnější s blonďatými vlásky a andělsky modrýma, zatímco druhý černovlasý s očima temnýma jako čistý obsidián, pevněji sevřely své dlaně, spolu proplétajíc svoje drobné prsty, se na něj usmály. Bylo to poprvé, kdy projevily jinou reakci než hysterický pláč či křik v jeho společnosti a proto jejich úsměv opětoval.
Neodvažoval se však k tomu, aby se jich dotkl. A pak starší chlapec promluvil: „Děkujeme.“ klopíc zrak k zemi.
Ten hlas byl sladký jako rozpouštějící se karamel.
Mladší z chlapců zamrkal a kousl se do rtu.
V tu chvíli jako kdyby mu v hrudi vybuchl obrovský ohňostroj a on zčásti pochopil, proč si jeho bratr vybral právě tyhle dva chlapce. Byly rozkošní a k... Otřásl se, jakmile pomyslel na to, co by… Zavrtěl hlavou. Byl nucen se posadit a ruce spojit – zaměstnat je jakoukoli činností jen proto, aby nebyly nuceny těm křehoučkým bratrům něco udělat.
Kdyby jen tušili, jakou mají moc ovládat lidská srdce!
„Nemáte zač,“ odvětil, když našel svůj ztracený klid a pokusil se na ně i jemně usmát. „Jen mě mrzí, že jsem nezakročil dřív, nemuseli jste...“
Starší chlapec zavrtěl hlavou a posadil se na židličku chvíli poté, co tak učinil jeho bratr, stále však držel tu drobnější ručku ve své dlani, hladíc jej po jeho hřbetě. „Nemusí. Už rodiče…“
Dan zavrtěl hlavou.
Ne, nechtěl nic z toho doopravdy slyšet, ale chlapci ve zpovědi zabránit nedokázal.

Vila v honosné části města
Své po pás dlouhé vlasy si před vchodem zapletl do copu a přehodil si je přes rameno. Kongresman Johnnson se mu totiž ve chvilkové slabosti svěřil, že miluje, když ve svých prstech může sevřít mladíkovi vlasy, když jej šuká zezadu jako psa. Tak proč toho nevyužít zrovna teď, když je čeká odplata.
Vždy když si pozvali některou ze svých hraček do své obrovské vily, měl veškerý jejich personál volno. Jak by asi vysvětlovali, ten křik týraných dětí, svým dlouholetým zaměstnancům kteří je měli za vrchol morálna.
Muž, který hlásá rovnoprávnost a spravedlnost přeci nemůže být zvířetem. Muž libující si v tom že ubližuje nevinným obětem, dětem, které se nemohou bránit.
Soudcem i katem!
Právě tím se měl opět stát a užíval si to.
„Už jsme čekali,“ ozvala se žena hned, jakmile otevřela dveře a poukázala chlapci, aby vešel. Nevěnoval ji ani jediný pohled a s tváří upřenou před sebe se vydal do salónku, kde na něj určitě Johnnson již jako vždy nedočkavě čekal. Tentokrát však pro chlapce měli připravené překvapení.
…
Obojek kolem krku jej nepříjemně škrtil stejně tak jako postroj, který měl na svém nahém těle. Ta věc kterou mu ten odporně páchnoucí stařík strčil do zadečku nepříjemně tlačila a ještě k tomu vibrovala a narážela do jeho prostaty takže byl nepříjemně vzrušen a do toho ten kroužek na penisu… Nejraději by se na ty dva vrhl a prokousl by jim krk jako správný pes, ale to by nesměl být připoutaný řetězem k boudě.
Jsem snad pes! Zavrčel v duchu.
„Je rozkošný, co říkáš zlato?“ zašeptala svému muži do ucha. Byl to její nápad. Nenáviděla toho chlapce a to z jednoho prostého důvodu. Vždy, když se milovali jediné slovo – jméno, které říkal, bylo: Jessi. Ten smradlavej čokl si vzal srdce jejího muže a to mu nedokázala odpustit.
Jako kdyby o to ten chlapec stál!
Muž se kousl do rtu a promnul si v dlani své tvrdé mužství. „Rád bych si ho vzal. Nech mě, abych…“
„Proč zrovna tenhle čokl,“ odsekla mu naštvaně. „Co má ten špinavec a já ne! Nechám ti kteroukoli z těch malých šlapek, ale tenhle sem už nikdy nepáchne. Říkám nikdy! Nebo ho…“ vzala ze stolku nožík na led a výhrůžně se postavila před svého muže. „… přísahám, že ho zabiju.“
„Posaď se,“ cedil mezi zuby.
Cukla sebou, měříc si ho podrážděným pohledem, ale z očí ji metaly blesky.
Stále zcela klidný mužský hlas ji nabádal, aby se uklidnila, ale ona jako kdyby ho nevnímala. Chytil ji tedy za ruku a taktéž se postavil. „Uklidni se a nedělej scény. On je jen malá d***a, se kterou si krátím dlouhé chvíle. Moc dobře to víš, nikdo z nich pro mě neznamená nic. Ty jsi jediná…“
„A proč vzdycháš jeho jméno, když jsi se mnou!“
„Cože? To…“ teď ztratil slova. „Dobře. Běž ho odvázat a pak ho pošleme po Johnovi…“ odvětil a posadil se zpět do křesla. Sice se nerad vzdával tak sladkého tělíčka, které mohl bez milosti prznit, ale touha po moci byla přeci jen silnější než jeho sexuální.
S úsměvem se otočila zpět na chlapce, stále v ruce svírajíc nůž. Věděla, že pokud jej chce dostat z dosahu svého muže, musí se ho zbavit nadobro. Sešla schůdky vedoucí dolů, klekla si před chlapcem a vzala do ruky cop jemných vlásků. „Máš tak nádherné vlasy,“ šeptla a jedním tahem se jich zbavila.
Díval se jí do očí, v těch jeho se zatřpytily slzy, když uviděl své padající vlasy – jedinou věc, kterou na sobě miloval. Ta prašivá… Kousl se do rtu. Nechtěl jí dopřát tu radost, že ho zlomila, opět.
Pak se sklonila k obojku a odepjala ho z jeho krku. Nepatrně ostřím přejíždějíc po tom něžném krčku, který tolikrát její muž líbal pod opojením z jeho těsného… Zvedla se v ní vlna vzteku až málem… Silné zatahání za její paži ji však donutilo, aby nůž upustila na zem.
„Přestaň!“
Chlapec se odsunul dostatečně daleko od ženy, jeho oči byly jako zraky šelmy, které byla zahnána do kouta a teď neví, jak má reagovat.
Uteče anebo zaútočí?
Všechna předsevzetí, která měl, když sem šel, vzala za své. Teď byl jen malým vyděšeným dítětem, stejně jako ten den kdy mu ublížil jeho bratr.
„Můžeš mi říct, cos chtěla udělat? Myslíš, že uneseme další smrt! Co by se mohlo stát, kdyby si jeho smrt spojil někdo s námi? Přemýšlelas nad tím…“
Dál chlapec nevnímal. Neposlouchal ani slovo z toho co si ti dva povídali. Teď mohl udělat jen jednu jedinou věc a to bylo…
Sáhl napravo od sebe, kde očekával, že by mohl nůž být. Pevně jej sevřel v dlani, aby k ní vzápětí připojil i druhou ruku. Zhluboka se nadechl, postavil se na, před chvílí se třesoucí nohy, které nyní byli zcela v klidu, a s výkřikem vyběhl proti muži. Stačil jediný úder a muž se zhroutil k zemi.
A pak… tma… ticho…

„Povedlo se, pane!“
Vysílačka zapípala.
„Jen tam byla jedna potíž.“
Opět zapípání.
„Jistě, žádný svědek, jen…“
Píp.
„Proboha! Bylo to jen dítě, nemůžete po mě chtít.“
Píp.
„Ano, chtěl ho zabít. Víte,… než mě přerušíte… věděl jste, co dělá těm dětem?“
Píp.
„Ale jak můžete…“
Zachrčení ve vysílačce dalo vědět, že velitel akce hovor ukončil.
„Zasraná práce! Ještě, že ten s**č neví, že… k***a práce! ...měl bych ho odtamtud dostat dřív, než přijede úklidová jednotka.“ zamnul si několikadenní strniště. Sám sebe nechápal, že to nechal dojít tak daleko. Dva týdny sledovat touhle doupě neřesti a nic neudělat a to si říkali spravedlnost! „Byli to jen děti!“
„Kapitáne?“ zachrastil ve sluchátku hlas jeho podřízeného. „Co budeme dělat s tím klukem? Šéf přeci říkal, že… měli bychom jej odstranit!“
„V pořádku! Postarám se o to! Znám jednoho člověka, který… nikdo se nedozví, co se tady stalo, tak na to zapomeň. Jasný, Frede?“
„Jistě, Friesi!“

V temném skladišti na opačné straně města než je Danův dům
Zmateně se rozhlédl kolem sebe.
„Buď v klidu, tady se ti nic nestane, chlapče. Jakpak se jmenuješ?“
„Liam,“ bylo mu odpovědí ze strnulého hrdla. Ten obojek byl fakt utažen hodně pevně. Promnul si krk a ostražitě se podíval po muži, který se skrýval ve stínu. „Proč jsem tady! Co po mně chcete?“
„Dost otázek od někoho, kdo se sebou nechá zacházet jako se psem.“
Chlapec vyskočil na nohy a znovu se zahleděl do tmy. „Já si to nevybral!“
„Něco mě na tom ale zaujalo. Byls odhodlaný jej zabít, pokud se nepletu, což se moc často nestává. Máš nějaký výcvik anebo…“
„Boj o přežití. Vždy jsem musel bojovat, abych…“
„Jsi snad zvíře?“ nenechal jej opět domluvit.
Chlapec, Liam, zavrtěl hlavou. „Otec… dopřál mi, abych se pomstil. Chci jen… spravedlnost.“
Neznámý muž se rozesmál. „Zajímalo by mě, jestli neznáš Dana. Svojí mluvou mi ho dost připomínáš, byl vždycky zapálený pro takovýhle věci jako odplata anebo jak si řekl – spravedlnost. Musel však dost brzo dozrát a ty bys měl taky, pokud se nechceš spálit.“
„Není lepší shořet než vyhasnout?“
Muž zavrtěl hlavou což Liam nemohl v temnotě postřehnout. Postavil se a vydal se blíže ke světlu. Něco mu říkalo, že musí chlapci stanout tváří v tvář, pokud se chce přesvědčit o jeho odhodlanosti.
Liam zamrkal a pozvedl hlavu, aby muži mohl vidět do očí.
„Ta jiskra v tvých očích se mi líbí. Vypadá to, že tě ještě nedokázali zlomit. Doopravdy nádherné oči… jako dravé zvíře.“ stiskl jeho bradu v těsném sevření svých prstů. „Kolikrát?“
„Co, kolikrát, pane?“ vystrčil chlapec bojovně bradu vpřed. Výraz v jeho očích ještě více ztvrdl. „Myslíte, kolikrát jsem si nechal od nich vyšukat duši z těla?“
Tichý povzdech z pevně semknutých rtů a následné tiché lupnutí. Než si stačil uvědomit, co se stalo, ucítil na tváři palčivou bolest. Ten chlap ho udeřil!
Na postiženou tvář si přiložil dlaň, v očích se mu zaleskly slzy a ta pomyslná hradba padla. Sesunul se zpět na zem. Chlapec se otřásal vzlyky snad pět minut, než vysílením usnul.
Patrik. Muž, kterému Fries přivedl tohoto chlapce, se posadil na zem. Vytáhl z kapsy cigaretu, kterou si ihned zapálil, několikrát z ní popotáhl a pak ji zahasil palcem. Lehce mrkl na třesoucí se tělíčko na zemi, z batohu vytáhl deku a přehodil ji přes chlapce. „Tenhle svět tvoří jen ztroskotance a já sem bohužel jedním z nich, ale tenhle chlapec…“ zavrtěl hlavou, přehodil nohu přes nohu a zavřel oči.
Klobouk na hlavě mu sjel až k nosu, během chvilky usnul.