Mal aimé 03

3.

„Kapitáne…“ bylo slyšet tenounký hlas jako kdyby zdálky a pak znovu, tentokrát hlasitěji. „Kapitáne...“ ohnal se rukou odhánějíc dotěrný hmyz, který se mu chtěl dostat do jeho nádhernýho snu, kde si to užíval s kozatou kráskou, která byla tak... náruživá. „Nespěte, kapitáne…“ tentokrát do něj kdosi nevybíravě strčil, až málem spadl ze židle, kde si před chvílí schrupnul. Následoval smích a pak, zasalutování.
„Friesi, vy se nikdy nepoučíte!“
„Plukovníku, majore, pane...“
Fries skroutil rty do temného úšklebku. Teď jsem asi v p****i… v totální… p****i. „Pane!“ vyskočil, následov příkladu svého podřízeného.
„Možná Vám to došlo, když jsme tady všichni, ale…“
„Pane, rád bych…“ snažil se jej nejspíše jaksi obhajovat Friesův nejbližší podřízený, ale byl zastaven tichým, ale důsledným zavrčením a poté zavrtěním hlavou.
„Nechci se nějak obhajovat, pánové, ale bylo to jen dítě. Myslím, že naší…“
Jeden z mužů se tiše uchechtl, ale když kapitán Fries pozvedl hlavu, všichni vypadali nezúčastněně a důstojně. Když se však pozorněji zadíval na plukovníka, uviděl pobavení v jeho očích.
Doopravdy ho nenáviděl.
„Přemýšlení nechejte na Nás, kapitáne. Po vás očekáváme jen důsledné plnění rozkazů, bez odmlouvání!“ dodal důležitě. „Jistě vám nemusím říkat, že musíte očekávat trest a to…“
„Plukovníku Darcy, pane!“
Povytáhnutí obočí by jej za jiných okolností rozesmálo, ale teď se jen zakabonil a znovu svěsil hlavu mezi ramena. Patrik se teď fakt musí bavit.
To se vsaď, kámo. - ozvalo se mu kdesi v koutku mozku pobaveně.
„Majore?“ ten otazník ve větě byl patrný i bez toho povytaženého obočí, ale major se stále záhadně usmíval. „Je něco, co byste…“
„Kapitán Fries konal na můj rozkaz. Nechtěl jsem to projednávat před generálem, protože se jednalo o delikátní záležitost, ale… ten chlapec by mohl sehrát klíčovou roli v nadcházející situaci. Je zde jistá okolnost…“ zde se odmlčel a rozhlédl se kolem, zvažujíc jestli zde může vůbec pokračovat v tom, co načal.
„… měli bychom to probrat někde jinde, pane!“
Plukovník Darcy založil ruce na svojí rozložité hrudi a povzdychl si. „Pokud se jedná o misi Nemesis tak…“
„Pane!“ vyděšeně vyjekl major a udělal krok blíže ke svému nadřízenému.

Nemesis (řecky Νέμεσις, latinsky Nemesis) je v řecké mytologii dcera bohyně Noci Nyx a boha Temna Ereba, podle jiných pověstí byla její matkou Diké a otcem Ókeanos a podle dalších byla zrozena bez otce. Byla bohyní odplaty.
Zvláštní bylo, že obdarovávala lidi štěstím nebo neštěstím, podle jejich zásluh. Na rozdíl od Erínye, bohyně pomsty, která lidi pouze pronásledovala a trestala, Nemesis důsledně pronásledovala lidi, kteří se dopouštěli zpupných činů v zaslepení nenadálým štěstím, nebo bohaté, kteří neobětovali bohům a neulehčovali chudobu svým spoluobčanům. Těm nedala pokoj a stíhala a trestala je tak dlouho, dokud nebyla spravedlnost naplněna. Její jméno je do dnešní doby symbolem „osudové msty“.
S bohyní Nemesis bývala ztotožňována frýžská bohyně hor (či bohyně osudu) Adrásteia.

„Friesi,“ pokynul kapitánovi, který mu zasalutoval, a pak oba dva zmizeli ve dveřích.
Po chvíli se uvolněně svalil zpět na židli a vydechl vzduch, který se mu kumuloval v plících. „k***a!“
„Pane,“ zašeptal tiše poručík.
Oslovený si nejprve promnul oči, aby se pak unaveným pohledem podíval na svého podřízeného: „Frede, Frede, jsme totálně v p****i. Možná bys mohl dělat, že jsi nic neslyšel, ale…“ promnul si kořen nosu a povzdechl si. „Co sakra je ten kluk zač?“

Znovu v temném skladišti
Zavrtěl se na zemi. Chlad z betonu se mu zakousával do těla, i když jej svrchu hřála deka. Pootevřel oko na tenounkou škvírku a pak ho hned zavřel. Dech se mu zastavil, protože to co před chvílí uviděl… Přímo před ním stál nahej chlap. Polkl, aby vzápětí zavrtěl hlavou. „Pane?“ zašeptal přidušeně.
Patrik už dávno věděl o tom, že je chlapec vzhůru, ale nenechal na sobě znát, že by jej to nějak rozrušilo. Proč by taky mělo, když neviděl nic vzrušujícího na tom, že má poblíž sebe tak poddajné tělo. Otřásl se jen pro tu myšlenku, a když se pak ozvalo tenkým hláskem… spíš to znělo jako tiché zamňoukání: „Pane?“ musel se kousnout do rtu, aby nevydal nějaký podezřelý zvuk, pokud nechtěl chlapce vyděsit. Pozvedl hlavu a setkal se zmateným pohledem a výrazem strachu v chlapcových očích. Ihned se proto sehnul, ze země sebral kalhoty, spěšně si je oblékl na nahé tělo, aby vzápětí následovala košile. „Copak, Liame?“
„Dokázal bych… mohl bych…“
Starší muž povytáhl obočí, ale mlčel. Když se však ani po několika vteřinách nic nedělo, začal mluvit sám. „Proč sebou tak necháš vláčet, nebylo by jednoduší prostě bojovat! Duševní sílu bys na to měl, jen ti chybí…“
„Fyzická síla, pane, že?“ zamrkal na něj očima vyděšeného kotěte. „Rád bych, ale…“ smutně se podíval na své tenké paže a pak na svalnaté ruce Patrika.
„Možná bych mohl…“ povzdechl si a z kapsy kalhot vytáhl vysílačku. Poté se zadíval na Liama. „Kde žije ten tvůj – otec – rád bych se ho zeptal, jestli by nebyl ochoten svěřit mi tvůj výcvik.“
„Pa-pane?“ zašeptal šťastně, ale zmateně. „Proč já?“
„Abych řekl pravdu…“ promnul si strniště a naklonil hlavu na stranu, než po chvíli znovu pokračoval, „...někoho mi připomínáš a tak bych nerad ztratil druhou šanci.“

„Jasně… víš, ale tohle mě vůbec ne- .... Jak bych mohl…. Doopravdy…“ na chvíli se odmlčel, aby mohl popadnout dech a pak do vysílačky zařval: „Friesi!“ následoval šílený smích.
Liam nechápavě zíral na muže, kterému v očích hrály ohníčky a jeho úsměv od ucha k uchu… Byl ještě děsivější než, když… Zavrtěl hlavou. Posadil se na zem a kolena si přitáhl těsněji k tělu. Najednou jako kdyby mu všechno to kolem připomnělo to, odkud vzešel. Bylo to divné, protože tenhle… Patrik… po něm nic nechtěl, ale nemohl tu tíseň odehnat.
„Chlapče,“ zašeptal mu tiše do ucha, až Liam ucukl. Doopravdy nebyl schopen říct, kdy se k němu ten muž dostal tak blízko a to jej vyděsilo. Prvoplánově měl nutkání vykřiknout a udeřit jej, ale než tak učinil, došla mu bezvýchodnost a hlavně absurdnost vlastní situace. Byl odkázán na tohohle muže, ať se mu to líbilo anebo ne. A pokud si to mohl přiznat, přeci jen nějaký plus to mělo. Když zůstane s ním, mohl by se přiučit něco, co by mu pomohlo v boji proti těm, kteří ubližovali dětem s podobným osudem, jaký měl on sám.
Zavrtěl se, ale i tak svůj pohled zavrtal do očí staršího muže, který se nad ním čněl jako skála. Skála, o kterou se bude moci opřít a která mu pomůže… vyšplhat se nahoru a něco konečně dokázat bez toho, aby se ponižoval.
„Proč to vlastně děláš? Chceš uznání, anebo aby tě někdo respektoval? Spravedlnost? To je jen slovo, kterým se ohání každý proto, aby obhájil své činy!“
„Ne, to není… já bych….“ chlapec zavrtěl hlavou a rozhodně vyskočil na obě nohy. „Jistě bych chtěl, aby uznali moji existenci i když jsem já zcela nepatrný oproti nim… Nehledejte v tom nějakou filozofii anebo něco víc! Jen bych chtěl… respekt k tomu, že jsem na světě. Nepotřebuji k tomu žádný důvod.“

Znovu v Danově domě
Jessie se zadívala z okna právě v tu chvíli, kdy přes ulici přešel podivně obezřetně se tvářící muž. Nechápala proč, ale z nějakého důvodu pocítila vzrušení, které se rovnalo tomu, co cítila na bojišti. Otřásla se, ale nebylo to strachem. Jen ten pocit, který ji vlil znovu adrenalin do žil a ona… udělala by všechno, aby ochránila vše, pro co by Dan obětoval i vlastní život.
Otec. Možná to bylo rouhačské, ale i pro ni se stal něčím jako otcem. On ji dokázal vyvést z temnoty stejně tak jako své chráněnce a za to mu byla vděčná. I ona by pro něj udělala první poslední. Položila by za něj i život pokud by jej to mohlo zachránit. On se však necítil na to být pro ně mesiášem a právě proto… ano, vzhlížela k němu.
Zazvonění ji na chvíli rozhodilo, ale stejně ho očekávala. Do vnitřku domu jen zvolala: „Otevřu!“ a pak vyšla ke dveřím.

Otevření dveří přerušilo pohyb jeho ruky, jak už chtěl rozčílené zaťukat, ale pohled ledově mrazících očí ho na chvíli, byť jen nepatrně, paralyzoval. Nedal však na sobě nic znát. Podrobně si prohlížel ženu před sebou a analyzoval ji. Nejspíš kdysi byla v armádě, snad řádový voják, ale ten pohled v očích by si nezadal s autoritou pěti hvězdičkového armádního generála.
„Přejete si, pane?“ o zem cvakla hůl. „Doufám, že je to něco důležitého!“ přimhouřila oči. „Byla bych nerada, aby nějaký podomní obchodník budil naše děti.“
Muž před ní napodobil její jednání, ale ve tváři se mu mihl letmý úsměv. „Rád bych mluvil z mužem, který si nechá říkat – Otec.“
„Ach,“ žena sklopila zrak k zemi a nervózně si prsty přejela po protéze, kterou měla nasazenou na noze. „To bude nejspíš nějaký omyl…“
Tentokrát se rozesmál a natáhl k ní ruku, ve které třímal dopis. „Tohle je od jednoho vašeho chráněnce. Rád bych to předal a pak…“
Převzala od něj obálku a zabouchla mu přímo před nosem. Zadíval se k podmračené obloze a povzdechl si, aby se vzápětí opřel o zeď. Zbývalo mu jediné – čekat, jen doufal, že se toho dočká dřív, než se z nebe spustí ten dlouho očekávaný liják. Ty mraky a občasné zahřmění nevěstily nic dobrého.
Zády se opřela o dveře a pomalu vydýchávalo své rozrušení. Teď už věděla, odkud toho muže zná, ale podle jeho jednání on nevěděl, kde se právě teď nachází. Jeho tvář totiž vídávala na stole v jeho pracovně. Kdysi byli s Danem nejlepší přátelé. Teď se to zdálo, jako kdyby to bylo v jiném životě, ale přesto… Přiložila si ruku na hruď, kde jí bilo srdce tak jako kdyby mělo vyskočit z hrudi.
Když se dostatečně uklidnila, vydala se směrem k jeho pracovně.
Zaťukala na dveře a čekala na vyzvání, kterého se jí však nedostalo. Chvíli nerozhodně přešlapovala přede dveřmi a pak se odhodlala. S tichým: „Promiňte.“ vešla dovnitř.

Daniel si prohlížel fotky, které pořídili jejich rodiče několik dní předtím, než se vydali do válečné zóny. Poslední společné fotky, na kterých byli ještě šťastní a ještě rodina. Doopravdy byl tím vším znavený a nejraději by se na všechno vykašlal, ale pro ty děti byl otcem a nechtěl, aby znovu prošli tím stejným zklamáním jako se svojí vlastní rodinou.
Bylo to chvíli předtím, než dovnitř vešla Jessi a proto ji, jak by zabrán do vlastních myšlenek, neslyšel. Tiché: „promiňte.“ mu však stačilo na to, aby ji konečně zaregistroval. „Jessie,“ zašeptal měkce a s úsměvem se na ni otočil. Pro něj byla něco jako sestra, kterou nikdy neměl.
„Otče,“ šeptla i ona tiše a sklopila hlavu tak až se bradou dotýkala hrudi. „mám pro Vás…“
„Neříkej mi tak…“
Žena se lehce pousmála, ale už nepromluvila. Jen k muži sedícímu u stolu natáhla ruku s dopisem a čekala, až ji od ní převezme. „Nejspíš od Liama, pane!“ zvolala zvučným hlasem, který se k ní téměř nehodil. Otočila se na patě a ještě ve dveřích mu zasalutovala. S tichým smíchem za sebou zavřela dveře a byla pryč.
Několik vteřin zíral na dveře než se i on tiše rozesmál. „Ještě, že tady je.“ Jen ona uměla situaci zlehčit tak, že se člověku zdálo, že pokud bude chtít a bude se dostatečně snažit, dokáže všechno.
Nerozhodně v ruce obracel obálku, než ze stolu vzal nůž na dopisy. Jediné co na ní stálo, bylo: Pro Otce! Roztřásly se mu ruce, protože písmo ihned poznal. Doopravdy byl ten dopis od Liama a on dostal oprávněný strach.
Co když se mu něco stalo! Nikdy by si to neodpustil. Tolikrát se ho snažil přesvědčit, ať to nechá na zkušenějších, ale, chlapec byl přesvědčen o tom, že tohle je něco co dokáže jen on sám. Bral to jako poslání.
Vyhlédl z okna vedoucího na zahradu, kde si ještě před chvílí hrály děti, které do domu zahnaly mraky nebezpečně se kupící na nedalekém horizontu. Nesmí ztratit nikoho z nich. Promnul si kořen nosu a zaklonil hlavu, aby zabránil slzným kanálkům vypustit z jeho očí zrádné slzy. Poté se zhluboka nadechl a dal se do čtení.

V domě recidivisty
„Snad si nemyslíš, že ti skočíme na to, že nic nevíš!“ vykřikla poté, co pěstí udeřila do stolu. „Byli ste spolu jedna ruka a ty mě chceš přesvědčit, že ten chlap, s kterým si byl jedna ruka, a spolu jste…“ tady polkla a ukázala na něj sprosté gesto. Neměla žaludek na to byť jen to slovo vyslovit.
„Kdysi jsem tohle dělal, ale teď… mám vlastní rodinu a..“
Tentokrát se Nicky doopravdy naštvala. Rázně se otočila ke dveřím vedoucím do pokoje, ve kterém seděla žena, která si tohle zvíře vzala a nejspíš netušila nic z toho, že tenhle dobytek dříve znásilňoval děti. Když se dotýkala kliky, muž vyskočil a zařval: „Prosím ne, ona nic neví.“
„Aha,“ zamumlala tiše, skrývajíc svůj triumfální úsměv, „takže tvoje těhotná ženuška netuší, co si to přivedla domů, co?“
„Když jsem vyšel z vězení,…“ začal, když se svalil zpět na židli, „…jednou se mi ozval, ale to už jsem poznal ji. Aly mě změnila.“ V očích se mu mihlo něco, co nedokázala ani jedna z žen sedících s ním v místnosti identifikovat. „On mumlal něco o tom, že našel zlatou žílu. Snaží se jen natáhnout… tohle říkal. Ale já doopravdy nevím.“
Ženy si vyměnily pohledy a pak se bez řečí zvedly. „Neopouštěj stát,“ zavrčela jen polohlasně rudovláska a zmizela v otevřených dveřích, ve kterých stála druhá žena, která je během konce hovoru otevřela.
JJ si na kořeni nosu poposunula brýle a ohlédla se za rameno, kde stála dívka – které mohlo být tak osmnáct, držíc si ruku na břiše. „Pokud by na tebe vztáhl ruku, ozvi se,“ natáhla k ní svoji ruku držíc v ní vizitku, „nikdo nestojí za tvé slzy, to si pamatuj!“

Dohnala ji na schodech ve druhém patře. „Nicky, co to tam mělo znamenat? Zbláznila si se! Pokud bych nezakročila, tak…“
„Zabila bych ho, přísahám, že bych ho zabila. Vidělas tu holku! Musel jí zbouchnout ještě když…“ polkla, ale nepokračovala.
Černovláska zavrtěla hlavou a natáhla ruce před sebe. Mladší kolegyně udělala dva kroky směrem k ní a nechala se obejmout. Právě teď to bylo to, co potřebovala ze všeho nejvíc, cítit teplo někoho dalšího. Teď už ty slzy nedokázala zastavit. „Je…“
„Nemluv, jen plakej,“ zašeptala jí tiše, hladíc ji ve vlasech. „Prostě jen plakej, nech to ze sebe vyplavit.“
Myslela si, že na tu situaci už dávno zapomněla, ale tohle ji to připomnělo. Bylo to jako bumerang vracející se zpět k tomu, kdo jej vyhodil.

Vzpomínka:
Plačící dívka v rohu místnosti, která se ztrácela ve vlnách svých vlastních rudě zářících vlasů. Bylo to něco nadpozemského, až téměř ztratila řeč. Hodili ji sem jako kus masa, kterého je nutné se zbavit. Rozbité hračky, se kterou si již nikdo nechce hrát. Už dávno pro ně ztratila význam možná stejně tak jako dívka otřásající se svými vzlyky. Napravo od ní stál tác s jídlem, kterého se dívka ani nedotkla.
Postavila se na roztřesené nohy, byly jako kdyby ze sulcu, ale přesto to dokázala. Postavila se a učinila krok směrem k dívence, která byla asi tak o tři roky mladší než ona.
Natáhla k ní ruku.
„Nedotýkej se mě!“
Ten výkřik vůbec se nehodící k jejímu křehkému tělu. „Já,“ šeptla, ale rukou neucukla. „nechtěla jsem vidět…“
Pohled jejich očí se setkal. Rudovlásce oči žhnuly plamenem, který by snad dokázal podpálit i lidské tělo, naopak ten černovlásky byl hladíc její duši.
Mladší si olízla rty a sklopila pohled k zemi. Nechápala to, ale ty oči ji zcela uklidnily.
Tentokrát ten dotek a následné přivinutí do náruče nepřerušila.
Nyní už neplakala, jen občas vzlykla.

Na neznámém místě ve stejnou dobu, kdy odešel Patrik od Liama
Pohled ze střechy patnáctipatrového domu by v něm kdysi dávno vyvolával strach, nyní však vlil do jeho žil adrenalin. A tak jen zařval do dusného ticha rušeného občasným zahřměním: „Geronimo!“
Miloval tu hru s figurkami.
Stačilo jen pohnout jednou z nich a hra se mohla rozběhnout tím směrem, jaký si přál. Ano, peníze v tomhle světě hrály prim a ON to věděl. Bohužel pro něj se i přesto našli lidé, kteří byli příliš zásadoví a nedali koupit. On ale věděl jaké páky použít k tomu, aby z nich udělal poslušné marionety. Loutky, které udělají vše, aby uchránily ty, které milovaly.
Cítil podivné vzrušení a následný mráz, který mu přejel po páteři, obratel po obratli. Otřásl se. Nebyl to však strach. Položil si ruce na ramena a promnul si je, chlad se zakousával do jeho těla a tak po chvíli vešel do vyhřátého pokoje. Ze stolku vzal sklenku s luxusním alkoholem a pohodlně se usadil do křesla. Do ruky chytil ovladač a pustil si video z kongresmanova domu.
Když záběr skončil a přešel v tichoulinké šumění, zvláštně se usmál. Sklenku, ve které se pomalu rozpouštěl led, naklonil na stranu, přiložil ji ke rtům a napil se. Po polknutí se křivě usmál, opět rukou zašmátral po skle na stole, než v prstech sevřel fotografii, na které se usmíval náctiletý chlapec. „Brzy se znovu střetneme, bratříčku.“ Šeptl, přejíždějíc špičkou prstu po liniích tváře svého milovaného sourozence.