Mal aimé 09

9.

Přesně s úderem hodin, v pravé poledne, se celým domem rozezněl zvonek. Děti byly poučeny, že se mají chovat tak, aby nevyvolávaly rozbroje, hlavně mezi s sebou.
Jessie se pousmála, vykročila pravou nohou, ale byla předběhnuta jednou z děvčat ze sesterské trojice. Thea, ji předběhla, zastavila se ve dveřích a předvedla ukázkové pukrle. „Neudělám ostudu, neboj.“
Žena tedy pokrčila rameny a vrátila se zpět do křesla, kde si otevřela knihu a dala se do čtení. Misa s Ditou na sebe spiklenecky mrkly, sedíc na pohovce společně s bratry, kteří se k sobě tiskli, jako kdyby měl v nejbližší možné době nastat konec světa.
Dalšími účastníky této podivné seance byla ještě dívka, Lily a chlapec Stan.

Nancy překvapilo, když se ve dveřích po jejich otevření, objevila přímo éterická bytost. Znervózněla, což se k ní vůbec nehodilo a její tvář získala lehce zarudlý odstín, což působilo díky jejím vlasům neuvěřitelně roztomile.
Thea milovala kawai věci a tak se musela dost ovládat, aby po ženě neskočila a nezačala se k ní lísat.
„Dobrý den, jsme od policie. Těší mě,“ JJ před sebe napřáhla ruku, „jmenuji se Jessica a tahle nervózní troska je moje kolegyně Nancy.“
„I mě těší, madam.“ předvedla přímo ukázkové pukrle, „ráda bych Vás uvítala v tomto skromném domě. Pojďte prosím dále, mé jméno se zve, Athéna, ale raději mám oslovení Thea.“
Mladší policistka byla stále lehce nervózní, pomalu se však uklidňovala. Jakmile však vešla do pokoje pro hosty, zdálo se jí, že se ocitla v pohádce. Tak krásné děti. Okouzleně si prohlížela postavičky sedící na křesle a pak pár, který stál u krbu a zaníceně si povídal. Ty děti vypadaly jako sochy, které před chvílí vytesal zručný sochař z kvalitního kamene a dal si precizně záležet na výrazu jejich tváří.
Zaslechla zakašlání, které ji z tohoto okouzlení vytrhlo. Odkašlala si také a otočila se na jedinou dospělou ženu, která v místnosti byla. Až do této doby seděla v křesle před krbem a četla si, ale nyní již stále před ní. Jako kdyby se k této scenérii nehodila, byla tak obyčejná, ale přesto… Zamrkala, polkla a lehce naklonila hlavu na stranu, ztratila řeč. Ta autorita, která z ženy vycházela, ji zmrazila na místě.
JJ se tedy zhluboka nadechla a začala s otázkami.
….
„Měly bychom…“
Nancy konečně promluvila po dvou hodinách výslechu. „Já bych přeci jen měla otázku. Proč právě tyhle děti, když jsou…“
Jessie se pousmála. „Myslím, že bychom měli jít do pracovny mého pána. On Vám na vaše otázky jistě rád odpoví, je to totiž delikátní věc…“ zde ještě více ztišila svůj hlas. „...vzpomínky některých dětí jsou mírně zamotané a to je nejspíš ten důvod proč je nechce ještě více traumatizovat. Pojďte.“

„...doufám že tento rozhovor zůstane jen mezi námi, dámy. Musím se přiznat. Důvod proč jsem Vám to řekl je, že věřím… ano, věřím, že to zůstane mezi námi. Tyhle děti mají právo na život, který jim byl odejmut vládou a vlastní rodinou.“
„Jistě, Dane. Nečekala bych, že to budeš ty, kdo to tu povede.“
„Nancy, je mi líto, že si se to dozvěděla takhle. Já mám strach, co se stane s těmi chlapci, když... neměl jiné východisko než to udělat a....“
Starší z vyšetřovatelek si promnula oči. Oběma rukama si promasírovala ztuhlá ramena a s nepatrným úsměvem se otočila zpět na Dana. „Jsem ráda za tebe, že sis vybral svoji cestu. Tvoje důvěra mě těší, myslím si, že nemáme žádný důvod dál pátrat v tomto domě. Děkuji za vřelé přivítání a... nechtěla by se ta dívka která nás přivítala stát herečkou?“
Jessie, která celou dobu mlčela a stále u dveří jako mlčící stráž se uchechtla. „Je to jejich hra, vyrostly v tom. Nic jiného v jejich chování nehledejte. Pořád se chovají jako loutky, ale tentokrát ty provázky drží samy.“
„Jak…“
„Nevíte o nich vůbec nic. Vše co se naučily, bylo proto, aby přežily. Byl to jejich boj a ony si vybraly způsob jak vyhrát nejen jeden souboj, ale celou válku proti té fúrii u které doteď žily.“
„Jess,“ měkce se na ni usmál a zavrtěl hlavou.
Žena si olízla rty. „Omlouvám se,“ sklonila hlavu a omluvně se uklonila. Přeci však byla uvnitř rozčílená na nejvyšší možnou míru a ani jeho klidný hlas ji nemohl zchladit.
„Nechtěla jsem…“
„JJ, měly bychom jít.“
„Pokud byste potřebovaly pomoc, ozvěte se.“
„Jistě,“ přikývla JJ. Otevřela si dveře a svižným krokem seběhla schody, aby na Nancy počkala u dveří. Tušila, že se musí s přítelem, kterého znala již jako malá holka, rozloučit.

Pokoj výškové budovy, patnácté patro
Bubnoval prsty do stolu.
Jen chvíli předtím, než se mu jeho pes ozval, byl nervózní. Tušil, že se něco stalo, ale… Rozčilovalo jej, že se někdo pokusil narušit jeho hru.
A za tohle.
Za tento pokus si zaslouží jen trest, nic jiného než potrestání je nečeká. Pokud zjistí kdo za tím stojí... zabije ho!
Rozčileně přešlapoval po pokoji a pak vyrazil k výtahu, aby sjel do sklepa, kde na něj už určitě ten toulavý čokl čekal. V mysli si přehrával různé scénáře trestu, a když dole vystoupil, ve tváři měl úsměv.
Když jej chlapec uviděl, roztřásl se a poklekl na jedno koleno. Tento muž na něj vždy působil tak majestátním dojmem a to umocňoval vždy jeho šílený úsměv. „Do-doktore,“ šeptl podřízeně a polkl.
„Ale, ale… kdopak si tě dovolil zranit, čubičko.“ chytil jej za bradu a silně stiskl. „Copak ty slzičky?“ Jeho hlas zněl starostlivě, ale ty oči. Pohled do nich vás zcela paralyzoval a nejinak na tom byl Hyato.
Chytil oběma rukama chlapce za ramena a donutil jej se postavit. Viděl, jak se mu třesou kolena a proto jej dovedl k lůžku, kde se Hyato posadil.
Otřel jeho uslzené tváře a otočil se k chlapci zády. Z kufru ležícím na lesklém stole vytáhl skalpel a pinzetu. Zálibně si prohlížel ostří, odlesky které v jeho očích vyvolaly až fanatický lesk. „Teď bude pejsek hodný a nebude štěkat, a ani vrčet. Rozumíš?“
„Ano, pane.“ odvětil a semkl rty k sobě. Doopravdy nechtěl být potrestaný, věděl, že pokud jej neuposlechne… bude ho to bolet víc než vyjmutí čipu, který měl pod kůží. „Nebudu, pane.“
„Pejsci nemluví!“
Hyato se zachvěl. Ne nechtěl, aby byl naštvaný. Sklopil hlavu ještě více, z hrdla se mu vydralo cosi jako zakňučení zraněného psa a položil se na bok.
Muž se skalpelem a pinzetou v jedné ruce přistoupil až k němu a druhou rukou jej pohladil po vlasech. „Hodný pejsek, hodné mazlíčky čeká odměna.“
Opět se zachvěl, tentokrát to však nebylo strachem, ale tím příslibem, který se za těmito slovy skrýval. Nůž pronikající jeho jemnou kůží vyvolal v jeho těle jemné chvění. Nekřičel, nebrečel, jen občas tiše sykl a pak byl konec.
Nakonec vzal do ruky jehlu s nití a ránu zašil, pořád bez jakýchkoli anestetik. „Statečný chlapec.“ poklepal jej po zadečku a jemně jej v dlaních stiskl. „Čeká tě odměna.“ Otočil se na židli zády k Haytovi a přejel ke skříni, která stála v tom nejtemnějším rohu. Přehraboval se v dolních poličkách a pak vytáhl ven krabičku zabalenou v balicím papíře.
Hyato zamrkal. Nevěřícně zíral na dárek, který měl nyní v rukách a neodvažoval se jej rozbalit. Třásly se mu ruce a z očí na ně kanuly slzy. „Já… nezasloužím…“
„To nech na mě, mazlíčku.“ znovu jej pohladil, tentokrát po tváři. Chlapec se opřel do jeho doteku a znovu zakňučel. „Rozbal to!“
…
Nechápavě zíral na obsah krabičky a pak se mu zaleskly oči. Tentokrát ne pláčem ale nadšením. Jeho pán mu daroval něco, co dokazovalo, že… Byla to věc, která dávala vědět, že někomu patří.
Obojek s jeho vlastním jménem.
„Pane,“ zalkl se a opět poklekl k jeho nohám, lísajíc se k jeho lýtkům tváří. „Pane, děkuji!“ tentokrát se rozplakal štěstím, ulehajíc u jeho nohou.

Skladiště na kraji města
Cvičil pod jeho dohledem, vzhledem k tomu co se stalo před nedávnou dobou, už se k sobě moc nepřibližovali.
Patrik věděl, že… chlapce prozradily jeho oči. Pozoroval jej zasněným pohledem a občas i s pootevřenými ústy jako zamilovaná puberťačka, která shlíží na svůj idol, který je pro ni nedosažitelný.
Liam v sobě však měl něco, co jej nutilo k tomu jej chránit. Měl strach, že když se k němu moc přiblíží, může mu ublížit a to nechtěl.
Nejraději by chlapce obejmul, zavřel ho do pokoje a nenechal by ho odejít. Ten svět kolem mu jen ubližoval.
Jeho život byl jen jedno velké zrcadlo, které někdo rozbil, střepy se zabodávaly do jeho srdce.
Hra, u které všichni zapomněli na pravidla a hráli ji podle sebe.
Minulost, o které nic nevěděl, zapomněl a Patrik za to byl rád z hloubi svého srdce.

Liam se probudil s výkřikem na rtech. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, protírajíc si ospalé oči. V první chvíli netušil, jestli se doopravdy vzbudil. Vše kolem něj mu přišlo jako oživlá noční můra.
Tma a zima, všude kolem něj. „Brá-bráško?“ šeptl, rozhlížejíc se kolem sebe, v očích slzy. „Já-já mám strach, bráško.“
Šátral rukama kolem sebe, ale ty jako kdyby narážely do stěn. Poklekl na kolena, po čtyřech se posunul dopředu, aby narazil do stěny klece, jak poznal, když se jeho prsty dotkly kovu. Polkl a kousl se do rtu, když ucítil, jak jej cosi škrtí na krku. Prsty neomylně našly kožený pásek a pak provaz, který jej poutal k zemi.
Vykřikl.

Výkřik, který jej probudil.
Chvíli zmateně zíral před sebe, než byl schopen si hlas zařadit ke tváři.

„Liame, chlapče, probuď se!“
Slyšel hlas z velké dálky.
„Chlapče! Sakra!“
Opět ten starostlivý hlas a pak dotek na jeho vlasech. Jemný dotek hebkých rtů na jeho čele.
„Liame!“
Tentokrát ten hlas křičel.
„Já-“ dostal konečně ze sebe, když se dostatečně vzpamatoval, ale stále měl zavřené oči. Nechtěl se znovu probudit do toho děsivého snu, který prožíval právě před chvíli. „-omlouvám se, pane!!“ sklopil hlavu a upřel na muže před sebou skelný pohled.
„Co se stalo?“ šeptl stále hladíc chlapcovu tvář. Liam se k němu přimkl těsněji a zhluboka dýchal.
Tlukot srdce, který cítil, jej uklidňoval. Tak libá melodie.
„Já… nevím,“ hlesl s přiloženou dlaní na mužově hrudníku. „Snad vzpomínka? Možná to byla jen vzpomínka na minulost? Něco co si nepamatuji, ale jako kdyby to bylo tady.“ přiložil si dlaň druhé ruky na své hruď a vydechl přebytečný vzduch z plic.
„Pamatuješ si na laboratoř?“
„Ne.“
„Vzpomínáš si na to, co bylo předtím než tvůj bratr…“
„Nebylo nic před mojí rodinou, já… pamatuji si jen prázdný výraz v očích rodičů, když jsem jim řekl, co mi udělal vlastní bratr. A pak ty slova co říkali: Stačilo by slovo…“
„Byla to jejich práce, Liame!“
„Práce?“ nechápavě se zadíval do očí staršího muže. Nerozuměl ničemu, co říká. Jak… práce… vždyť byli jeho rodiče, jedinou jejich povinností bylo jej milovat jako svého syna a udělat…. A v té chvíli pochopil tu bolestivou skutečnost. Oni se nikdy k němu nechovali jako k dítěti. Co pro ně vlastně byl, co znamenal? „Já… nechápu.“
„Dan mi kladl na srdce, ať ti nic neříkám, že tě to zlomí, ale… máš právo to vědět.“ zde se odmlčel a objal chlapce. Všechnu lásku, kterou k Liamovi choval, dal jen do tohohle obětí, aby věděl, že na světě existuje někdo, kdo jej miluje zcela a bez závazků. „Tvůj takzvaný bratr je lékař, který pracoval pro Organizaci, aby vynalezl dokonalého člověka. Jste jen obětí pokusů na lidech.“
„Jsme?“ šeptl ještě tišeji než předtím a v náručí muže ztuhl. „Jen pokusná morčata?“
Patrik přikývl. Položil bradu na chlapcův týl a řekl mu vše, co se dozvěděl od svého přítele. Nic nevynechal a pak jen čekal na chlapcovu reakci.
„Bylo to… když jsem je zabil… i tohle byl jeho plán?“
„Nevím… možná, ale měl bys vědět, že jsi ve velkém nebezpečí. On tě stále hledá a nezastaví se před ničím, aby tě získal na svoji stranu.“

Tajná základna podsložky Organizace
Apollón – Apollo si znovu prohlédl složku, kterou si před několika týdny uložil do svého notebooku a protřel si unavené oči. Nikdy by ho nenapadalo, že díky svému – podřízenému chování, které tak dlouho piloval před zrcadlem, se dostane tak blízko k Darcyho asistentovi.
Jak předvídatelní.
Jeden krok měl za sebou, teď jen zbývalo nějak se dostat do TOHO domu.
Informace, týkající se organizace by mohly toho muže dostatečně ubezpečit o tom, že mu chce pomoci. Mohl by si tak získat jeho důvěru.
Věděl, že je jen pěšec v této hře, ale mohl se klidně stát i věží pokud dostatečně upokojí svého pána – krále, jenž na všechno shlíží ze své vyvýšené pozice. Král, jenž chce získat královnu z opačné strany hracího pole.
Sice na svých pozicích měli označení podobná hře šachy, jejich síla však byla jiná.
Nechápal ho!
Proč se Fries tak moc snaží jít proti těm, kteří mají moc si s ním dělat cokoli, co se jim zlíbí. Oni mají sílu, která jemu chybí a přesto… shodí jej na kolena… on opět povstane.
V očích má lesk, který tak moc nenáviděl, protože on jej měl taky a Apollo se tak moc snažil být jako on a pak… si umřel. Odešel od něj a nechal jej napospas jemu. Co mu zbývalo? Jediné co mohl… sloužit mu až do smrti. Obětovat se proto, aby dosáhl jeho cílů.
Sám neměl a ani nesměl po ničem toužit, protože když to už měl nadosah… zmizelo to.
Stejně tak jako ON.
Ty slova, která řekl, když se viděli naposledy. Stále si je přehrával v hlavě. Hlavně po nocích, když nemohl spát a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby ho vzal s sebou. „Vrátím se pro tebe, věř mi!“
A on mu bláznivě věřil a pak… umřel.
Umíral mu v náručí, protože ho jeho pán chtěl vidět zlomeného. Zničeného, protože věřil.
Save me!
Křičel ze sna, natahoval ruce před sebe, ale jediné čeho se dočkal, byla jen temnota a ticho.
Široce rozevřené očí a v nich slzy.
Odraz jeho vlastní nemohoucnosti.

Asistent plukovníka Darcyho spokojeně oddychoval v jeho posteli. Apollo si přejel konečky prstů po hrudi a občas sykl, když se dotkl ranky, kterou mu způsobily nehty toho zavšivenýho úchyláka. Neměl je jenom tam, ale i na zádech. Pruhy bolestivých poranění… neznal dostatek slov, která by vyjádřila to opovržení, které k němu cítil. Nejraději by mu prohnal hlavou kulku, ale jeho rozkazy bohužel zněly jinak.
Dostat se blízko plukovníkovi a zasét semínko obav a neodůvodněných podezření, že je mezi nimi zrádce.