Mal aimé 11

11.


V domě Nancyini rodiny
Bylo to už dva dlouhé roky, kdy naposledy byla doma, nic se zde nezměnilo. Jediné co bylo jinak – netrávily tu se sestrou klidné dny plné relaxace a nic nedělání. Svoji nevlastní sestru milovala tak jak jen sestra sestru milovat může, ale i přesto bylo něco mezi nimi jinak. Ta zeď, kterou mezi nimi Nancy vystavila, byla nepřekonatelná a Fran to věděla, ale i tak… tak moc chtěla, aby ji sestra milovala alespoň z poloviny tak jako kdysi.
Procházela všemi pokoji, v každém se na pár vteřin zastavujíc, nechala si v hlavě, ve vzpomínkách odehrávat ty šťastné chvilky a okamžiky, kdy byla ještě naivní holkou. Dívkou, která si myslela, že vše co zažije mezi těmito zdmi je stejné jako tam venku. Ano, byla neskutečně naivní. Zavřená mezi čtyřmi stěnami a skrytá před hrůzami okolního světa.
Zlobou a nenávistí jejímž středem byla donedávna i Nancy.
Když zestárla dostatečně natolik, aby mohla být konfrontována se skutečností, zcela ji to ohromilo a ona poznala, že… nic není takové, jak si to malovala. Život není možné sledovat s růžovými brýlemi na očích.
Je to stinné a temné místo, ve kterém není čas na lásku.
Každý dosáhne všeho, pokud bude ochoten něco anebo i někoho obětovat pro své vlastní dobro, pro svoji budoucnost.
Položila ruku na rám dveří vedoucí do otcovi bývalé pracovny. Stále byly na stole patrné temně rudé skvrny od krve, stejně tak jako před vchodem do ní.
Zavřela oči, viděla to živými barvami. Zhluboka se nadechla a široce rozevřela oči, když ji vzpomínky zcela zaplavily. Ten nůž… jako kdyby jej znovu držela ruce a kráčela dál rozsévajíc smrt všude kolem sebe.
„Fran, Fran… proč…? Jsme… tvoje…“
Stejně tak i ty hlasy. Byly všude kolem ní i v ní.
Spadla na kolena, ruce si tisknouc k uším a křičela. Prosila o pomoc, ale… před vlastní vinou se schovat nemohla.
„Milujeme tě… tak… proč?“
„Nenávidím Vás, nenávidím…“ plakala krvavé slzy. Lkala, jako kdyby tím chtěla odčinit to, co před lety udělala, ale sama věděla, že na lítost je už pozdě. Nikdy ji nikdo z nich už neodpustí, nemůže… jsou mrtví.
Ten sladký a vtíravý úsměv, který měl ve tváři. Natahoval k ní ruku a ona ji přijala.
„On měl zemřít, ne oni!“
Otřela si horký obličej od slz a postavila se na roztřesené nohy, opírajíc se znovu o rám dveří. Ani sama sobě odpustit nedokázala tak, proč by měla chtít odpuštění od nich?
Tenhle dům, vzpomínky byly jejím mementem. Nikdy nesměla zapomenout na nic z toho, co udělala, aby získala moc a slávu, ale přesto… nesmí a ani nemůže.
Třesoucí se a od krve, právě tak ji našla její sestra. Stále v ruce svírala nůž, ve tváři šílený výraz a na rtech úsměv vyšinutého blázna. I teď slyšela zdálky její laskavý hlas a dotek na paži, který ji donutil upustit ten zakrvavený nůž a zhroutit se do její hřejivé náruče. „Fran, promiň. Odpusť mi to!“
„Není to tvoje chyba, Nancy,“ šeptala i teď, stejně jako tenkrát. Nyní již však bez slz, které vyschly. „Miluju tě, Nancy!“
„Já vím, sestřičko. Já vím.“

Naposledy se ohlédla, aby se vydala na poslední závěrečnou zkoušku.
Zítra se konečně stane plnohodnotným členem společnosti a převezme veškerou zodpovědnost za vše, zejména za svůj život. Zejména za právo na svůj vlastní život.

V Patrikově skrýši
„Proč na nás?“
„Nikdo vás nehledal. Nikomu na vás nezáleželo, protože jste nikoho neměly. Děti bez rodiny, bezprizorní, kdo by se ohlížel na jejich city?“
„Přesto jsme ale lidé, myslící bytosti a...“
„Pro ně je to věda, něco co musí stvořit, dokázat. Hrají si na bohy a přitom na něj nikdy nevěřili, je to... zvláštní... řekl bych.“
Mladík se kousl do rtu a odvrátil tvář od staršího muže. „Já... chtěl bych...“ polkl a roztržitě se poškrábal na temeni hlavy. „...mohl bych... dá se něco udělat? Kdo tohle...“
„Kdysi jsem znal někoho, komu záleželo na lidských životech, někoho kdo se snažil humánními pokusy změnit lidský úděl, ale byla to... utopie. Byli jsme ještě děti... a on dospělý... vzhlíželi jsme k němu, ale.... Vždycky se najde někdo kdo toho zneužije a pak přišel...“
„Vůdce?“ šeptl rozrušeně Liam. „Jaký vlastně je?“
Patrik se zašklebil, ale neodpověděl. „Kardinál, nechal si říkat Kardinál a Vůdce – jak mu vznešeně v té době říkali, se stal jen figurkou v jeho zvrácené hře. Jediný člověk, který ho znal, zemřel nedlouho poté ve válce. Západní a východní mocnosti. Stejně jako kdysi v Americe – Sever proti Jihu. Minulost se opakuje a nikdo se nikdy nepoučí z předchozích chyb. Z toho co udělali naši předkové v minulosti bychom si měli vzít příklad a neopakovat je.“
„Jediný... člověk? Kdo to byl?“
Liam byl nesmírně zaujatý touto historkou a to jak mu svítily oči vyvolalo na Patrikově tváři lehounký úsměv, zavrtěl hlavou a chlapce objal. Další slova mu šeptal do vlasů a konejšivými tahy jej hladil po zádech.
„Otec mého přítele. Zemřel ve válce, společně se svojí ženou. Byl jeho pobočníkem, a Vůdce se na něj ve všem spoléhal. Po jeho smrti se všechno změnilo, zhroutilo a svět spěl ke zkáze.“
„Zkáza? Kdo může chtít, aby svět... skončil?“ šeptl a zmateným pohledem se zadíval do Patrikových očí. Mrkl a z koutka jednoho oka se mu svezla slza.
Palcem setřel tu zrádnou kapku a kousl se do rtu naklánějíc hlavu blíže k chlapcově tváři. Olízl si rty a pak špičkou jazyka olízl cestičkou, kterou slza za sebou zanechala. „Sladký.“ Chytil drobnou Liamovu bradu mezi prsty a pozvedl si jeho ústa blíže k sobě, vpíjejíc se svými rty do těch menších sladkých před sebou.
Liam chvíli bez dechu nevěděl co dělat, ale pak se do polibku váhavě zapojil, opírající se rukama o zem za sebou.
„Tak sladký.“ špitl opět a od chlapce se odtrhl. V očích mu převládala vášeň, ale i přesto se postavil. Nechal zmateného chlapce napospas jeho vlastním myšlenkám na to, co se právě teď stalo. Stálo jej to hodně sebeovládání, ale nechtěl mu ublížit, nikdy nechtěl, aby kvůli němu tenhle chlapec plakal. Moc dobře věděl, že nebude žít dostatečně dlouho na to, aby chlapce ochránil přede vším a všemi. „Promiň a odpusť mi.“

Bylo to už téměř hodinu, co Patrik odešel, než Liam konečně omámeně vstal ze země a začal znovu trénovat s boxováním. V hlavě si neustále promítal scénu, ve které byl předtím hlavním aktérem. Pnutí ve vlastním klínu se stupňovalo čím více o tom co se stalo přemýšlel. Přestal s údery do pytle a zhluboka se nadechl, tisknouc si k vzrušení vlastní ruku. „Ten zasranej parchant!“ vykřikl. Uvolnění přišlo v okamžiku, kdy si jeho mozek opět přehrál ten polibek.
Za celý jeho život se mu nikdy nestalo, že by se udělal jen z představivosti. Hlavně z toho důvodu byl na Patrika neuvěřitelně nasranej. Tohle s ním udělá a pak si bez výčitek odejde.

V rezidenci Vůdce
Bylo to k smíchu.
Nenáviděl jak se na něj všichni tihle přizdisráči dívaji. Jak se na něj bojí byť jen pohlédnout, promluvit si s ním.
Miloval večírky a povrchnost těch lidí kolem něj.
Obdivoval jeho, že se dokázal od toho všeho odprostit a jít za hlasem vlastního svědomí.
Opovrhoval sám sebou, že nechá Kardinála, aby vedl jeho vlastní kroky. Nechal jej tahat za provázky a dopustil, že byl v jeho rukou jen pouhou marionetou zcela bez života nechanou napospas jeho vlastním choutkám.
Byl prostě... divný.
Smál se a přitom by nejraději plakal a křičel na všechny ty povrchní snoby kolem sebe. Vystřílel by do nich celý zásobník a pak by...
Zavrtěl hlavou nad svými podivnými myšlenkami a s úsměvem se podíval na vdovu po pobočníkovi, který nastoupil po JEHO smrti. Nenáviděl jej, protože pošpinil památku člověka kterého obdivoval a miloval. Ano, konečně pojmenoval ty city jenž k tomu muži choval.
Miloval jej, ale i nenáviděl.
Obdivoval a zároveň jím opovrhoval.
Byl mu ukradený, ale udělal by pro něj vše.
Jen nemohl milovat jeho. Plod lásky, který vznikl mezi ní a jeho jedinou láskou, láskou kterou pochopil až když jej ztratil.
„Pane, Kardinál Vás očekává ve své pracovně.“
Bez zájmu přikývl, s úklonou se omluvil dámě a zmizel v pracovně svého podřízeného. Zastavil se před dveřmi a zhluboka se nadechl než vstoupil dovnitř.
Hned po vstupu sklonil hlavu a čekal až jej osloví.
„Vůdče!“
„Jsi směšný!“ odvětil se stále sklopenou hlavou. „Baví tě to?“
„Co myslíš?“ Zaznělo mu v odpověď nezaujatým hlasem. Kdyby se však někdo podíval do jeho modrých očích, zahlédl by tam plamínky pobavení.
Propletl si prsty obou rukou a stiskl je v jednu pěst. Udělal dva kroky vpřed a klekl na kolena, ruce si na ně položil a čekal na další povel z jeho úst.
„Poslušný chlapec. Kdyby tě takhle viděl... nevěřil by vlastním očím. Kdysi si byl tak... hrdý! Změnila tě jedna jediná smrt a to chceš... vládnout téhle sebrance!“
„Tri...“
„Nenech se vysmát! Co budeš dělat s Organizací?“
„Spadá pod tebe... já nemám...“
„...kompetence? Si směšný! Ty si Vůdce! Všichni tě mají poslouchat a tak...“
„Proč si jej nechal zabít?“
„Stál ti v cestě!“
„Mě?“
„Jistě! Myslel jsem...“
„Kardinále!“ vykřikl a tentokrát se postavil. „Necháváš si říkat kardinál! Všem vydáváš rozkazy mými ústa a nikdy jsi před ně nevyšel. Každý to ví, ale nikdo to neřekne, ne nahlas. Vládneš ty! Já jsem jen tvými ústy.“
„Nádhernými.“
„A pak, kdo je směšný!“ zašklebil se a s odporem se otočil na patě. „Šedá eminence.“ vyplivl z úst oslovení, které zaslechl vždy když si lidé kolem něj mysleli, že je neposlouchá.
„Dělám to pro tebe!“
„Stále ta samá písnička, pořád dokola. Kdyby ti na mě záleželo, nikdy bys ho nenechal zemřít. Pro mě za mě tam mohla zařvat a stejně tak i ten jejich parchant, ale proč jeho? Proč on!“
„Ubližuješ mi. Víš to?“
„No a co!“ vykřikl.
Dotek na jeho rameni v jeho těle vyvolal třas. Jak moc jej nenáviděl... nejraději by jej... zabil. „Řekl, že tě nenávidí. Bylo to ten den, kdy jsem si jej nechal zavolat, abych mu předal povolávací rozkaz. Chtěl tam jít bez ní, ale ona... nechtěla o něj přijít – byla stejná jako ty. Milovala jej a obětovala by i svůj život pro to, aby žil.“
„Ta...“
„Byla to tvoje sestra!“
„Vzala mi všechno! Udělala to jen proto, aby mi ublížila. Vždy si brala to, na čem mi záleželo ze všeho nejvíc. Ona, stejně jako ty.“
„Primo, proč nepřijmeš to, co se ti nabízí!“
„Nikdy, otče!“