Mal aimé 12 1/2

12.


V domě poručíka Zeimana
Tsubaki se s výkřikem posadil, ale bolest v zadní části těla, jej donutila, aby se schoulil do klubíčka. Sykl, tisknouc si kolena k hrudníku. Cítil divoce bušící srdce jenž naráželo do hrudního koše a měl strach... bál se co teď s ním bude dál. Pamatoval si báchorky kterými jej jeho přítel strašil. Pokud jej jednou použijí jako hračku, už se toho nezbaví a bude... poručík jej jistě dá dalším svým přátelům a známým a on bude jen... d***a.
Ne, tohle nechtěl.
Zavrtěl hlavou a i přes bolest se na posteli posadil. Rozhlížel se kolem sebe, aby našel něco podobné zbrani, ale... bohužel. Kousal se do rtu, až cítil lehkou bolest. Když si olízl rty cítil sladkou chuť vlastní krve a to jej na okamžik probralo. „Budu bojovat!“
Postavil se na roztřesené nohy a lehce našlapujíc se vydal ke dveřím. Chvíli naslouchal a když se nic nedělo sevřel v ruce kliku a stiskl ji, aby si otevřel. Dveře zavrzaly a Tsubaki se mohl vydat dále.
Vůbec si neuvědomoval, že je v cizím prostředí a na sobě mám jen košily. Musel se odsud dostat za každou cenu,... i kdyby měl někoho zabít.
Na chodbě se zastavil a rozhlédl se opatrně kolem sebe. Všude bylo ticho a jen zpod dveří v přízemí prosvítalo tlumené světlo. Napínal sluch, aby zaslechl byť jen sebemenší pohyb, ale nic se nedělo. Vydechl a vydal se ke schodišti. Pomalu sešlapoval schody, bál se téměř dýchat, ale bolest mu to moc neusnadňovala.
Sykl, když udělal moc prudký pohyb. Musel se posadit uprostřed schodiště, cítil pot stékající mu v čúrkách po zádech a pak štiplavou bolest. Sůl z potu se dostala do nezhojených ran.
Položil si ruku na podbřišek a sykl, jak jej zabolely všechny svaly v těle. Nedokázal se už ani ubránit slzám a stulil se znovu do klubíčka. Plakal jako dítě a v tu chvíli mu bylo jedno jestli jej tady někdo najde a jestli...
Nepřemýšlel.
James.
Je to můj přítel... pomůže mi.
Znovu se postavil a z tváří si setřel slzy. Pokud chtěl být v armádě... nemůže jej zastavit něco tak triviálního jako znásilnění. Musí bojovat a tomu špinavému praseti dokázat, že jej nezlomil.
Zhluboka se nadechl a pokračoval v chůzi. Slabost mu sice podlamovala kolena a bylo mu na zvracení, ale stále měl sílu bojovat. Pokud dokáže brečet má sílu i jít anebo dokonce běžet, aby si uchoval svůj život.
V hale se znovu zastavil, dýchal mělce a nyní již téměř neslyšně. Musel být obezřetný, ale i rychlý. Zrak mu padl na telefon, ale věděl že by jej to prozradilo. Sáhl po kabátu visícím na zdi a oblékl si ho. Tenisky, které našel v botníku mu padly jako kdyby byly připravené přímo pro něj a pak zbývalo jediné, dostat se nepozorovaně z domu.
Sáhl na kliku domovních dvěří a stiskl. K jeho překvapení nebylo zamčeno a tak otevřel, aby se vzápětí pomalu a tiše rozběhl pryč odsud. Ani jednou se neohlédl a to bylo vlastně i dobře. Tak alespoň neměl představu o tom, že hra právě začala.

Moc dobře slyšel, když se probudil. Ale proč nenechat mladou myšku, aby si myslela, že utekla kocourovi přímo zpod čumáku. Olízl si rty jako právě řečený kocour nad miskou smetany.
Seděl v pohodlném křesle a popíjel burbon, když slyšel tlumený vrzot parket. Stál u okna a v ruce svíral skleničku, když klaply dveře od vchodu. Shlížel na drobnou postavu z prvního patra a v ústech si převaloval tu opojnou chuť alkoholu, když utíkala.
„Princeznička si myslí, že utekla, ale...“
Polkl vydatný doušek alkoholu, cítil jak v teplých vlnách ohřívá jeho tělo, a otřásl se vzrušením když pomyslel na to, že za pár dní si to hříšné tělo opět přivlastní.
Usmál se, sledujíc vzdalující se záda.

Na místě činu
Nepředstavovala si, že to bude vypadat zrovna takhle, ale... popis místa jí dal docela jasnou představu. „Naile, kdo jej našel?“
„Hlídač, zdálo se mu, že je tady moc světla a tak sem přišel. Když tady byl včera ráno nic z toho tady nebylo. Muselo se to stát někdy během věčera.“
„Kde je?“
Nail kývl hlavou směrem ke skladišti, kde na žíněnkách seděl asi pětačtyřicetiletý muž a v třesoucích se rukách svíral láhev kořalky.
„Na uklidnění,“ šeptl, když se u něj Nancy zastavila a znovu si vydatně z láhve přihnul. „Chcete taky?“ Žena zavrtěla hlavou a on přikývl. „Jasně, ste ve službě, pardóón!“
„Viděl jste jej někdy?“
„To...“ kývl hlavou směrem, kde byla oběť, „...nemyslím si, ale... Ta fašírka, kterou má místo ksichtu mi to asi moc neunadňuje, že? Oni říkali, že si myslíte, že je to ten hledanej parchant, co ty malý děti... Je to fakt nechutný, co říkáte?“ Opět jen přikývnutí ze strany ženy mu nejspíše stačilo a pak pokračoval. „Zasloužil si to jestli to byl von. Já bych... kdyby to udělal mým dětem... Vomlouvám se...“
„Nemusíte,“ kývla a otočila se, aby odešla. Stisk její dlaně jí však donutil, aby se zastavila a otočila se opět k muži čelem. „Neměl byste...“ Udeřilo jí to jako rána kladivem. Před obličejem se jí přehrávaly útržky života muže, nedávající smysl, a pak... zrnění rozbité obrazovky. „Co jste zač?“ vykřikla a vytrhla se mu rozrušeně ze sevření.
Nechápavě na ni hleděl a po několika vteřinách promluvil. „Je to asi deset let, co se mi stala nehoda. Pamatuji si jen... několik let... je to jakoby v mlze. Občas probleskne vzpomínka a pak se ztratí, někdy se objeví znovu, ale většinou... Asi...“ mávl rukou.
„Zvláštní. Byl jste s tím u doktora?“
„Hmm,“ přitakal a postavil se. Vratkým krokem se rozešel směrem pryč ze skladiště a ve dveřích se znovu na Nancy otočil. „Říkal, že se to vobčas stává, po válce. Bylo jich hodně takových, kteří díky té hrůze zapomněli, možná jen chtěli... -Raději zapomenout na to co jsem dělal, abych přežil, než žít s výčitkami.- Tohle mi v nemocnici jeden řekl, než si prohnal hlavou kulku.“
Naill jí na ramena položil ruce až s sebou cukla. Potočila k němu hlavu a on ji líbl do koutku úst. „Copak?“
„Nic,“ zavrtěla hlavou a opřela se o něj. Jeho teplo a ten příjemný stisk – tohle všechno ji uklidnilo natolik, že myšlenku na to, co viděla, odsunula do nejzažších hlubin mozku.

„Co vy tady? Hrdličky?“
„JJ, co tak pozdě?“
„Šéf.“
„Táta měl zase tu svoji přednášku?“
„Jasně, že váháš.“
Nancy se usmála a vyvinula se z objetí, aby se vydala zpět k tělu oběti. Všechny důkazy už byly sebrány, teď zbývalo jediné, obhlédnout si to tady a najít stopy, které ostatním unikly.
Zkušeným okem zkoumala každý kout. Přiklekla k tělu a z kapsy si vytáhla rukavice, které si zkušeně nasadila na ruce. Dotýkala se těla, prohledávala jeho oblečení a pak to našla. V kapse mužových kalhot byl složený kousek papíru. Nepatrně se jí třásly prsty když jej rozkládla, stejně jako rty, když jej četla. Byl to dopis od jedné z jeho obětí, kde popisoval, co s ním ten hajzl dělal.
Když dočetla, lístek jí vypadl z ruky. Vyskočila na nohy, shodila si z rukou rukavice a rozběhla se ven z haly. Dávila obsah žaludky, když ji kdosi konejšivě hladil po zádech a pak promluvil. „V pořádku, Nancy.“
Odplivla si a otřela si rty kapesníkem, který jí JJ nabídla. „Ja-jasně, díky moc.“
„Není za co.“
„Vzal... Naill ten papír?“
„Jistě, lásko.“ odvětil s úsměvem ten o kom mluvila. „Měl jsem se podívat sám.“
Zavrtěla hlavou. „Ty si laboratorní krysa, já jsem vyšetřovatel. Je to moje práce, a tak...“
„Promiň.“ Naill natáhl ruce před sebe a Nancy nabídku objetí přijala. „Nechci tě štvát, ale pokud by se něco dělo, řekni mi to, ano!“
Přikývla a nechala se objímat, protože jí to uklidňovalo.
„Fran bude mít promoci, že?“
„Fran?“
„No přeci...“
„Od kdy si tykáte?“ Nechápala proč najednou Jesicca změnila téma rozhovoru, ale na jednu stranu byla ráda. Přeci jen, to co zažila před chvílí bylo doopravdy děsivé. „Jo, máš pravdu. Promoce!“ bouchla se dlaní do čela. „Já na ni úplně zapomněla.“
„Fran? Kdo je Fran?“
„Ale, ale... Naill neví kdo je Fran? Tak to je...“
„Zmlkni.“