SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Mal aimé 15



15.


Ve vile Vládce
Seděl v pohodlném křesílku, ztracen v myšlenkách, ze kterých jej vyrušilo pípnutí zprávy. Monitor počítače se rozsvítil a na obrazovce začala poblikávat velká obálka. Povzdechl si, pomalu vstal, posadil se ke stolu a zprávu přijal.
Zásilka dorazila! Kam ji chcete odeslat? Jen tohle jednoduché oznámení zvýšilo tlukot jeho srdce. Našli ho! Na tváři se mu objevil zasněný úsměv. Po letech se konečně dočkal a... bude mít u sebe konečně někoho koho miluje a kdo jej nikdy neopustí.

Nečekal, že jeho tajné pátrání bude mít nějaké výsledky, ale po dvou letech hledání se na něj usmálo štěstí. Malá neznámá nemocnice, ve stejně neznámém městě na východě, ve svých zdech skrývala nepřátelského vojáka. Muže, který byl během války těžce zraněn. Léčili jej jen z jednoho důvodu – vypadal, že patří k horní vrstvě ze západu. Po letech, kdy se o něj nikdo nezajímal, ho chtěli odpojit od přístrojů a právě v té době... jeho zvědi jej našli. To nadšení které cítil, když mu poslali jeho fotku... zpočátku nechtěl ani věřit že je to on, ale charakteristické rysy patřící jenom jemu jej přesvědčili. Musel jej mít u sebe!

„Teď bude jen můj!“ šeptl a zamnul si ruce.
„Synu,“ vyrušil jej z rozrušení hlas Kardinála.
Zachvěl se, ale musel si nasadit masku nezájmu a pak se na otce otočil. Vstal ze židle a poklekl před ním. „Pane?“
Starší muž před sebe natáhl ruku, tak moc jej chtěl pohladit, dotknout se ho, ale věděl, že nemůže. Nesmí, pokud nechce aby jej ovládl vlastní chtíč. Pociťovat něco takového k vlastnímu synovi bylo něco nemorálního a on nechtěl dopustit, aby jím ještě více opovrhoval. Miloval ho a všechno dělal jen pro něj. Tak proč ho jeho vlastní krev, krev jeho krve, nechápe. „Našel jsem ho!“
„Koho?“ zachvěl se strachem. Snad jeho otec nezjistil, že...
„Můj vnuk, tvůj synovec... je v pořádku a...“
„Jeho... její... syn...?“
„Ano, Daniel... nemohl jsem těm zprávám uvěřit, ale.... Ještě donedávna patřil do Organizace... byl v mém, našem, blízkém kruhu a my jej neviděli. Není to...“
„Ano, Kardinále... je to skvělé!“
„Nevím co se stalo ten den, kdy zmizel, ale...“
„Otče, mlčte... prosím.“ zcela jej zachvátila panika. Jeho syn, krev krve, kterou tak moc miloval... je tady, aby... mu připomínala jeho když byl naživu, když... „Je, je v pořádku?“
„Ano... nepamatuje si... alespoň tak mi to říkal můj kontakt... nic ze své minulosti. Jsou to jen útržky a nesouvislé informace.“
„Kdo je to?“
„Můj špión?“
„Ano.“
„Tvoje sestra!“
„Cože?“ Ta bolest, kterou pocítil, když jeho otec promluvil o ženě, kterou ze srdce nenáviděl. O stvůře, jenž jej připravila o jedinou osobu, kterou kdy miloval. Jeho vlastní sestra, která by pro něj měla být oporou! „Jessie je, naživu?“ špitl a zhroutil se zpět do křesla.
„Konečně budeme zase spolu... všichni.“
„Všichni ne... otče.“


Danův dům
Zachvěl se, jako kdyby na něj sáhla smrt. Tlumené zaklepání na dveře bylo vítaným vytržením z tohoto podivného pocitu, který jej zcela obklopil. „Dále!“
„Omluvte mě, otče, ale...“ ozval se jemným hláskem mladší z bratří. „...měl jsem jakýsi podivný sen. Snad to byla vize? Nevím, ale... jste ve velkém nebezpečí. Měl byste zmizet, prosím.“
Usmál se, ta starost, která zazněla z těchto slov jej zahřála na duši. „Tikky, kde máš Takkiho?“
„Spí v pokoji, otče.“
„Dobře, co byste řekli na malý výlet. Jen já a děti, co říkáš?“
Chlapci nadšením zasvítily oči. „Jessie?“
Nechápal to, ale bratři, jako jediné děti v domě, se v blízkosti Jessie chovali poněkud podivně. Když se jich chtěla dotknout anebo na ně promluvit, stali se zcela apatickými a někdy i plakali. Ale proč? Nikdy jim neublížila, nerozuměl tomu. „Zůstane tady, někdo se musí o dům postarat. Její staré zranění by ji na tom místě hodně zatěžovalo a tak...“
„Dobře, to jsem rád!“ odvětil chlapec s úsměvem. Přistoupil k Danovi a zcela nečekaně jej objal. Dlaň staršího muže chvíli setrvávala ve vzduchu, pak jej však pohladil, aby následně opětoval obětí dítěte.

****

V domě bylo po odchodu dětí ticho. Otvíralo staré rány a vzpomínky, která chtěla pohřbít ten den, kdy unikla z toho pekla zvané – válka. Nenáviděla to tam, ale pro svoji lásku byla ochotná obětovat cokoli.
Ten den, kdy se jí celý svět znovu zhroutil, viděla vždy když jen na okamžik zavřela oči. Ta zrada ze strany člověka, který jí měl milovat do konce života, jak slíbil, jí do srdce zabodával ostří i teď, po těch letech.


Sledovala jej na každém kroku, ne že by mu nevěřila... jen se chtěla ujistit, že bude v pořádku.
Když opouštěl ten polozbořený dům poprvé, měla neblahé tušení, že před ní něco skrývá.
Zeptala se jej, ale zapíral.
Podruhé již byla odhodlaná vejít dovnitř a přesvědčit se na vlastní oči.
Přesto však odolala.
Potřetí, bylo to již na konci jejich mise, však neodolala a vešla. V prachu tam ležel, a evidentně spal, drobný chlapec s rozkošným obličejíkem. Chtěla se k němu sklonit a pohladit jej, ale... zaslechla podivné zvuky. On se vracel. Schovala se za nejbližší bednu a čekala.
Jakmile vešel a poklekl ke chlapci, dech se jí zadrhl v hrdle, něžně odsunul z jeho čela jemné vlásky a polibkem na něj jej probudil. Mladík se k němu vrhl a objímal jej s takovou láskou až se musela držet silou vůle, aby se na něj nevrhla a nevyškrábala mu oči.
Hleděl na chlapce s úsměvem, hladil jej po bledých tvářích a šeptal slova jenž se jí zabodávala do srdce a zanechávala za sebou ošklivé rány.
Žárlila tak moc až se tou žárlivostí zalykala.
Bylo to stejné jako s ním... i jemu dával více lásky než jí... své ženě, která mu dala syna a milovala jej více než svůj vlastní život.
Ve dveřích se ještě otočil a řekl: „Vrátím se pro tebe, věř mi!“
Jakmile odešel, chlapec znovu ulehl a během chvilky spokojeně oddychoval. Vzala z kapsy lahvičku a položila ji na nedaleký stolek s úmyslem se za několik hodin vrátit.



Konfrontovala jej s tím co viděla a on se jen smál. Říkal něco o tom, že ten chlapec je oběť, že si zaslouží lepší život a ona by měla vědět... Poučoval ji, chtěl aby ho pochopila, ale byla zaslepena žárlivostí a do obličeje mu vmetla vše... Pár chvil na ní nevěřícně zíral, otočil se a chtěl odejít. Chytila jej za paži. On se jí však vytrhl a řekl že je rozmazlenej fracek, který vidí jen sám sebe. Všem ubližuje a neví co je to láska.
V tu chvíli jej nenáviděla a když odešel... byla na okamžik šťastná, ale pak... Všude kolem bylo slyšet výstřely, napadla je nepřátelská jednotka.
Vyběhla ven...


Zeimanův dům, sklep
Čekal na ně v temnotě. Věděl, že se každou chvíli ukáží a on na ně bude čekat s přichystanými pastmi.

Dodatek autora:: 

Po roce a něco se sem vracím s tímto dílkem... možná mě nakopla múza anebo za to mže fakt, že jsem právě teď během několika hodin přečetla knihu, která by mě mohla inspirovat k psaní.
Takže... múza!
Možná
se
vrátila.

5
Průměr: 5 (2 hlasy)