SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minulost si nevybírá 14

14. kapitola - Buď milejší, Itachi!

„Dnes jsem tě dostal na starost já.“ Itachi vešel do dveří, které byly ještě před malou chvíli zamčené. Neprotestovala. Začínala si zvykat na to, že si ji ta parta chlápků předává jako štafetu. Byly chvíle, kdy nad sebou zcela ztratila kontrolu, ale vždy ji dokázali včas zastavit, a ještě se přitom usmívat. Navíc ji nabádali, aby si tolik nenamáhala hlavu. Ona sama nechápala, že se občas chová jinak. Ninjové si zakazovali říkat jí o tom, jak moc je nebezpečná. Bylo by to k ničemu, jen by ji to ještě víc rozrušilo.
Uchiha ji pozorně sledoval. Věděl, že i když se snaží ovládat, přesto se chvěje. Natáhl k ní ruku, zůstala ve vzduchu. Shenai se ani neotočila. „Zkus mi důvěřovat.“ Ohlédla se a uviděla jeho nataženou levačku. Chvíli váhala, než ji stiskla. „Dobrá, to bychom měli.“
Vyšli na chodbu. Hnědovláska si okamžitě všimla, že je v sídle nezvyklé ticho. „Kde jsou všichni?“
„Mají mise, vrátí se až odpoledne. Kisame je dočasně s Kakuzou. Šéf to dovolil, protože je toho názoru, že když se jedná jen o obyčejnou hlídku, nemělo by se nic stát.“
„Kakuzu má smrtící sílu, takže se ho v žádném případě nepokoušej naštvat!“ Ta věta jí proběhla hlavou, ale přinutila se k úsměvu. „Aha. Takže jsme tu sami.“ Podotkla.
„Dělej, co chceš. Dohlédnu na tebe.“

[=15]Shenai si lehla na pohovku v obývacím pokoji a dívala se na strop, zatímco přemýšlela. „Měla jsem rodinu?“ zeptala se náhle.
„Nevím. Nesvěřila ses mi!“ Zněla jeho odpověď.
„Vždycky jsem tě nesnášela?“ Mrkla na něj.
„Co je to za hloupé otázky?“ Dopálil se Uchiha. „To přece musíš vědět ty!“
„Takže pravděpodobně ano.“
Itachi seděl na zemi a díval se na Shenai. Začínala se chovat jako kdysi… byla drzá a utahovala si z něj. Mohl by to pokládat za zlepšení jejího stavu, ale jeho to rozčilovalo. „Pokud se mě pokoušíš vytočit, daří se ti to.“ Řekl klidně, ale zlost už v něm doutnala. Bylo jen otázkou času, kdy vypění.
„Odpusť. Já jen… nevím, jak se k tobě chovat. Žádná z mých vzpomínek na tebe není dobrá.“
Mávl nad tím rukou. „Fajn. Klidně si mě nenáviď, já to unesu.“
Dobře si rozmýšlela každou větu, kterou před ním řekne. „Deidara mi včera ukázal, jak se můžu odreagovat. Nechala jsem to v ložnici. Mohu tam zajít?“
„Běž a pak se sem vrať.“ Utíkala po schodech nahoru.

Itachi se cítil mizerně a popravdě bylo to už hodně dávno, co pociťoval něco podobného. Že by se snad ozývalo jeho svědomí? Asi se jen neuměl bavit se ženou. Ne s dívkou, před ním totiž stála mladá žena, navíc velmi hezká, i s tím strašně bledým obličejem. Ne! Tohle ho nesmí ani napadnout! Připomínalo mu to ten den, kdy ji našel ležet v pokoji s tváří zamazanou od sazí. Tehdy na ni poprvé nepomyslel jako na nepřítele. Hladil ji ve vlasech a ona se mu nebránila. Jenže tenkrát to od ní byla provokace.
Přerušil proud myšlenek ve chvíli, kdy se vrátila. „Barvičky, to jsem si mohl myslet.“ Pronesl otráveně a přivřel oči. Ležel na zemi a díval se, jak si Shenai čmárá. Zdálo se, že hnědovláska je upovídanější, než bývala. „Deidara říkal, že když si své vzpomínky nakreslím, pochopím souvislosti mezi nimi. A taky… že to nebude tak namáhavé pro mou paměť. Poslední dobou mne často bolí hlava.“
„Jestli ti to radil Deidara, tak to určitě zabere. Se Sasorim si čmárali každou chvíli.“
Dál se věnovala obrázkům. Itachiho ticho uspávalo. Netrvalo dlouho a začal podřimovat. „Nevíš, co tohle znamená?“ Zamávala mu znenadání jednou z kreseb před nosem. Trhl sebou a pak se málem ztratil v jejích očích. „Ukaž!“ Posadil se a zadíval se na obrázek. Byli na něm spolu, ona seděla na pařezu a vypadala smutně, on stál nad ní a rukou ukazoval do strany, vypadalo to, že někam odchází. Kolem obou postav sálaly plameny a pod dvojicí zářil sytě černými písmeny nápis: Katon: Goukakyuu no Jutsu.
„Asi je to vzpomínka na den, kdy jsem ti řekl, že můžeš zvládnout techniku mého klanu. Dokázala jsi to, viděl jsem to na vlastní oči. Možná proto nás teď něco spojuje… nejspíš oheň.“ Oba klečeli na zemi, byli u sebe tak blízko. Náhle si ji Itachi přitáhl k sobě a vtiskl jí polibek na ústa. Když si však uvědomil, co dělá, odtáhl se od ní. Dívala se na něj svýma hlubokýma očima.
„Proč?“ Řekla jen.
„Nevím.“ Zarazil se. „Zapomeň na to!“ Mávl rukou.

Ještě téhož večera vytáhl Itachi Deidaru za límec ven ze sídla.
„Co blbneš?“
„Hele, potřebuju ti něco říct.“
„No ale tos mi nemusel muchlat oblečení.“
„Říká ti něco slovo věrohodnost?“ Zasyčel na něj Uchiha.
„Aha. A já už se bál, že mě chceš zmlátit za už-nevím-za-co. Máš nějaký problém?“
Našli si místo, kde je nebude nikdo odposlouchávat. „Tak jak začít… Nechci se ospravedlňovat za to, co jsem udělal, protože i když nevím, proč jsem to udělal…“
„Zadrž, Itachi! Radši mi řekni, co jsi tak strašnýho udělal?“ Uchiha po něm střelil pohledem. „Políbil jsem Shenai.“
Blonďáček překvapeně zamrkal a pak už měl úsměv od ucha k uchu. „Já ti to přeju!“ Prohlásil.
Černovlasý myslel, že špatně slyší. „Přeješ? To nechápu.“
„Nedělej, že to nevíš. Podle toho, jak se tváříš, myslím, že je to sblížení vážnějšího rázu. A navíc… máš přece taky právo na lásku.“
„Jenže Shinobi by neměl mít city.“
Deidara zavrtěl hlavou. „To je otřepaná fráze! Sasori si to myslel a vidíš, kam ho to přivedlo. Já se tím neřídil a ještě žiju.“
„Ty? To tím chceš říct, že tys měl holku?“
Blonďáček přikývl. „A byl to pěknej kus ženský!“
Uchiha tomu moc nevěřil. „Neutahuj si ze mě! Vždyť ty vypadáš jak holka!“
„Jen žádný narážky, Itachi! Měl jsem holku a ona okamžitě poznala, že jsem chlap, jak se patří.“ Prohlásil pyšně a pak zvážněl. „Jestli to se Shenai myslíš vážně, měl bys jí to říct.“
„A jak jí to mám naznačit? Nesnáší mě!“
„Prostě jen buď… milejší, Itachi.“
„To je rada nad zlato.“ Ušklíbl se.
„Ale pokud jí ublížíš, dám ti pěstí, jasný?“

Zpozorněli. „Tiše, někdo jde.“
„Klid, to je jen Hidan.“ Uchiha poznal dalšího z členů Akatsuki. „Jak to šlo?“
„Neměl jsem štěstí.“ Zvážněl bělovlasý. „Snad příště.“
„A Šéfovi to vážně nevadí?“
„On sám má zájem na tom, aby se celá ta věc co nejdřív vyjasnila. Totiž… není žádným tajemstvím, že se Konan poslední dobou začíná chovat divně.“
„Ještě aby žárlila! To by tak scházelo!“ Uchechtl se Deidara. Trojice se vrátila do sídla, venku už začínalo být chladno.

______________________________________________________________

http://www.leonyda.mysteria.cz
A řádím už i tady - FF od Leonyda Styron

Dodatek autora:: 

A je to venku! Laughing out loud

5
Průměr: 5 (6 hlasů)