Moje trencle

Byl to naprosto normální a obyčejný den, tedy když nepočítáte to, že Amelie Traxlerová nebezpečně krásná a stejně tak smrtící agentka CIA, mě spoutala k posteli v pokoji v jednom hotelu v centru hlavního města naší úžasné republiky.
Díky bohu jsem profík a netrvalo mi to dlouho se vyprostit. Tedy musel jsem urvat celou tu mřížku u postele, nu což, budou si muset holt pořídit jinou postel, stejně byla dost staromódní. Jistě jak jinak… Víte, James Bond už mnohokrát skončil v podobné šlamastice, na rozdíl však od filmu, v reálu nezapracuje nejen velký zloduch, ale i zákon schválnosti. Tušíte správně, Amy se vypařila nejen dřív, než jsem stihl se jí za to pomstít, ale ztratila se i s mojí pistolí, košilí a kalhotami.
Zamířil jsem tedy rovnou k výtahu v bláhovém domnění, že na to, abych byl zpozorován menším počtem lidí, v mé úchvatné situaci, bude výtah lepší než schody. A další chyba. Výtah přijel, já hupsnul dovnitř, dveře se zavřely a já si uvědomil, že tam nejsem sám.
Přímo vedle mě stála okouzlující brunetka mého věku s černovlasým chlapcem. Evidentně podle jejich lícních kostí, dlouhého úzkého nosu a hranaté brady to byl její syn. Chlapec si mě ani nevšiml, byl naprosto zabrán do hraní hry na gameboy, zato jeho pohledná maminka na mě hodila ten nejvíce znechucený pohled, kterého byla schopna. Nedivil jsem se jí. Co byste si pomysleli o chlapovi, jenž má na rukou želízka připevněné na kusu dřevěné mřížky od postele, s postavou jako mám, obličejem policajta a na sobě jen růžové trenky se srdíčky a nápisem: „Vždy jsem tu pro tebe.“
Usmál jsem se na tu ženu i na chlapce. „To máme ale pěkný den, že?“ Ani jeden z nich mi neodpověděl.