SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Mstitel

Kap...kap...
Něco tu kape...voda. Smradlavá, stará voda. Voda přinášející do ovzduší pachuť rybiny, zašlosti a rzi. A plísně. Ještě aby tu nebyla, na tomhle vlhkém místě, ještě aby nekapala ze zdí na tuhle zem jeskyně vytesanou do skály. Ale kape. Stejný, pravidelný a znervózňující zvuk. A to prostředí, temné, tiché, chladivé. Kdo by věřil, že právě tady může někdo žít? A ještě k tomu on? Ninja, jenž utekl z Listové jen, aby zesílil, porazil svého bratra jakožto mstitel a nakonec se od druhého žijícího potomka klanu dozvěděl bolestivou pravdu, jež mu vzala zbytky lásky ze srdce a navždy ho ukryla v temnotě? Tohle byl jeho osud? Existuje něco jako osud? Jestli ano, proč tedy je tady? Proč jeho rozcuchané, mastné a dlouhé vlasy už dávno ztratili svůj styl? Proč je neoholený, tak vyhublý, proč jsou na jeho bezkrevné pleti kruhy pod očima od nevyspalosti? Kam se poděl z jeho starého, potrhaného a špinavého oblečení znak klanu Uchiha?
Seděl v křesle, nejspíše už dávno ukradnutém jeho mizícími schopnostmi. V jeho ruce, zničené a zjizvené, držel láhev saké a upíjel, ačkoliv byl už dávno a v jednom kuse opilý. Ztratil smysl života, a to jeho vinou. Jestli osud opravdu existuje, proč dopustil na tohle? Zavřel krví podlité oči, v nichž nebyla žádná stopa po všemi obávaném Sharinganu, a vzpomínal. Stále na to stejné, dokola a dokola. Tohle je smysl jeho života. Upíjet se ve vlastní lítosti. A vzpomínat. Na jednu z mnoha chyb v jeho životě.

Bylo to...před kolika lety? Neví, nevnímá. Jediná věc, kterou si je jistý je to, že se tohle stalo. Doopravdy stalo. On, mladý, s vírou, že všechny zničí a pomstí tak svůj klan, svého bratra. Stojí před obrovskou bránou, vyzdobenou mnoha květy, a tahá za obrovskou páku, aby ji otevřel. Jde to. Tohle je pro něj, jako ninju, ta nejjednodušší věc. Ještě jednodušší, než to, co ho čeká.
Už vchází. Ve velké, temné a prostorné místnosti se ozvěnou odráží hlasité kroky mstitele. A už vidí. Před sebou má cíl své cesty, další člověk, kterého musí zavraždit pro své vlastní dobro, a dobro jeho bratra. Už se ten muž, sedící v kamenné židli jako v trůně snažil něco říct, ale jakmile vytasil vyzyvatel meč Kusanagi, tak se jen usmál a vstal, připravil do bojovné pozice a čekal. Čekal, až se v temných očích příslušníka nejobávanějšího klanu v Listové zaleskne červená barva, až se promění v zbraň, spaciální kekkei genkai.
Stalo se tak. Mladý černovlasý ninja mohl rovnou využít smrtící genjutsu, ale měl chuť na buj, a tak se bleskovou rychlostí vrhl na cíl pomsty. Ale...
"Ne!" Křik...křik, který mu bude znít v hlavně pořád, po zbytek jeho života. Křik...a pak ten výraz...Ale bylo pozdě, nedalo se zastavit. V tom krátkém rozběhnutí vpustil do meče elektrický proud, jež se nedá jen tak vypnout, a při té rychlosti. Stalo se tak.
K zemi padala bezmocně dívka. Blonďaté vlasy se všude rozmáchli, chytala se na nich rudá barva, rudá krev. Její krev. Muž u trůnu se zašklebil. Přeci se úspěšně vyhne smrti. Ne, to nemůže Sasuke dopustit. Odhodil meč vší silou a rychlostí, že nakonec stejně zůstal probodnutý v těle kořisti. Sklonil se s nečitelným výrazem v očích k té modrooké dívce. K dívce se zmateným pohledem v očích. Vzpomněl si na jejich hádku, na její slova.

"Nemůžeš se stále hnát za pomstou! Kvůli tobě! Kvůli lásce k tobě jsem opustila svoji rodnou vesnici, své přátele, a ty? Jedna vražda, druhá...tohle je nekonečný kolotoč, zamotaný kruh, a já chci z něj odejít! Už nemůžeš stále jenom vraždit!"
"Ino...já musím," tvrdý výraz mluvil za vše. Pomsta. Pomsta předčila lásku k téhle dívce a byla na prvním stupni.
"Já tě zastavím! Nemůžeš-"
"Nejsi dost silná...a jestli se tak stane, neodpustím ti to, zabiju tě."

Sklonil se, oči se vrátili do normální podoby, ale byly až nebezpečně chladné, jako jeho výraz. Bez emocí. Sám si nebyl jistý, jestli nějaké cítí. Dívka s krvácející řeznou ránou přes celý hrudník začala kašlat. S úst ji vytékala ta stejná barva, jejíž měla fleky na světle blonďatých vlasech. Světlé pronikavé oči se dívali lítostivě na svou lásku.
"Musela...jsem...tě zastavit..." vydala ze sebe v omluvném tónu.
"Tos neměla," chladný tón se nepodobal tomu, jímž jí vždy říkal ty hezké slůvka.
"Prosím....nezlob se," znovu se zakašlala. "A nebuď smutný....já si tam na tebe počkám."
"Nejsem smutný, nezlobím se. Aspoň teď se můžu plně oddat své cestě mstitele," odvětil, políbil ji na čelo, aniž by něco cítil a položil ji na chladnou zem. Kvůli vážným zraněním, už dívka nemrkla. Stále se dívala zmrzlým pohledem bez života, svýma světlounkýma modrýma očima. Sasuke si pohrdavě odfrkl. Má o jednu starost méně. Tehdy to vážně nebral, ale teď...

Upil saké. Znova a znova si přehrává tu situaci. Co by se stalo, kdyby zastavil? Kdyby ji poslechl? Kdyby na pomstu nikdy nepomyslel? Tehdy si neuvědomoval, jako ji moc miloval, jak moc pro něj znamenala, nepoznal to, protože měl srdce v temnu, a ona ho držela ve světle. Kdyby jí řekl něco jiného, při jejích posledních slovech...
Znovu usrkl alkoholu a pohlédl do rohu zatuchnuté jeskyně. Ve vytesané zdi byly zabodnuty kunaie, na nichž ležel ten meč. Meč potřísněný krví. Její krví.
Přehrál si ten incident znova a znova.
Kap...kap...

Dodatek autora:: 

Tak, jednorázová FF na pár SasuIno, který se mi jeden večer vryl do hlavy. Navíc, musela jsem se Sasukemu nějak pomstít:-)

4
Průměr: 4 (2 hlasy)