Na chmelu - den 0

Hlavní postavy:
Pavel – 25, student doktorského studia na VŠ, syn předsedy ZD, dělá chmelovou brigádu každý rok, je na navěšování, je to známý Casanova, každý rok si vyhlédne někoho nového, je vysoký, statný, hnědé vlasy s patkou, zelené oči a ostře řezané rysy tváře, na vše má názor a často ho říká nahlas i když ho nikdo nechce slyšet.

Michal – 18, absolvent gymnázia z chudé rodiny, musí si vydělat na VŠ, je na válečcích, ale po chybě přeřazen na navěšování, nesmělý, stydlivý, zakřiknutý, s nikým moc nemluví a k ničemu se nevyjadřuje, malý, hubený, blonďatý anděl s šedýma očima, nosí velké montérky, ve kterých vypadá ještě menší, křehčí a zranitelnější než je.

Robert – 24, Pavlův přítel, těžký metrosexuál, nosí značkové hadříky, jezdí v kabrioletu, syn rektora školy kde Pavel studuje, vysoký blonďák se zelenýma očima, namyšlený frajírek, nestuduje, nepracuje, jen se fláká, rád si užívá za otcovy peníze.

Mirek – 28, traktorista, Pavlův loňský úlovek, který zůstal po roce zapomenut, žárlí na Michala

Intro
Povídka o tom, co se stalo na chmelu. A zůstalo na chmelu?

Den 0
V jídelně zemědělského družstva panoval čilý ruch, bylo tady přibližně sto lidí. Vzduch byl vydýchaný. V rohu místnosti u stolu spolu s několika personalisty seděl Pavel, brigádník a syn předsedy družstva. Hnědé vlasy mu spadaly do smaragdových očí a on se znuděně rozhlížel. Z pohledu nezaujatého pozorovatele vypadal zpruzeně a částečně to i tak bylo, ale ve skutečnosti si tiše vyhlížel letošní oběť. Pavel nebyl masový vrah vracející se na místo činu, byl to Casanova. Chmelová brigáda se každoročně stala místem, kde si vyhlédl milence na zpříjemnění konce prázdnin. Bohužel musel konstatovat, že letos nebyl výběr moc dobrý, proklínal náboráře a sliboval si, že příští rok se sám bude poohlížet po vhodných brigádnících. Nebylo mu umožněno zabývat se déle touto myšlenkou, protože předseda přesně v celou hodinu vstal a hlasitým echm echm si vynutil klid v místnosti.
„Takže vážení, vítám vás na chmelové brigádě, začněme bezpečností.“ Všichni si posedali kolem stolů na volné židle, někteří zůstali stát a opírali se o zdi. Předseda pokračoval: „Nejdůležitější věci: všichni budou mít plné boty a dlouhé nohavice, nebudete spávat v řádcích, nikam nebudete strkat ruce ani jiné končetiny.“ Jídelnou přešla vlna tichého smíchu. Všichni si představili stejné „jiné končetiny“. Předseda pokračoval, ale Pavel už ho nevnímal, slyšel tohle povídání mockrát, jako od syna předsedy se od něj očekávalo, že se sklizně zúčastní a taky že ano, tohle byl jeho osmý ročník. Předseda mluvil a mluvil, když se otevřely dveře a do jídelny vešel malý člověk. Roztěkaně hleděl na množství lidí a hledal volnou židli. Když žádnou nenašel, za doprovodu předsedova pohledu rychle přešel do kouta místnosti a zůstal stát hned za Pavlem.

*****

Díval jsem se na něj, jak tam tak stojí, pohled upírá do prázdna a neví co s rukama. Měl jsem vybráno. Otec pořád blábolil nějaké kecy o bezpečnosti, plných botách a rukavicích, zatímco já si nepokrytě prohlížel toho malýho anděla. Byl vysoký asi jako kopřiva, hubený, šedé vyděšené oči upíral do zdi na druhé straně místnosti. V jedné ruce držel složený papír. Jeho prsty ho svíraly s takovou jemností, až jsem čekal, kdy se snese k zemi. Nervózně se ošil, když pocítil můj zkoumavý pohled. Jeho oči rychle pohlédly ke mně, aby vzápětí zase uhnuly ke zdi. Usmál jsem se. Byl asi hodně stydlivý. Z myšlenek mě vytrhlo vrzání židlí. Všichni brigádníci vstávali a hrnuli se k personalistům. Můj objev nahodil ještě zděšenější výraz. Vytrhl jsem mu papír z ruky, moc práce to nedalo, skoro ho nedržel, a chytl ho za zápěstí. Leknutím se málem skácel k zemi. Vstal jsem a jedním pohybem ho posadil na svou židli. Zůstal vyjeveně sedět a stále nic neříkal. Papír jsem plácl na stůl před jednu z personalistek.
"Toho potřebuju přednostně," usmál jsem se na ni zářivě. Kývla hlavou na souhlas a otočila se k vystrašenému klučíkovi.
"Student?" Zeptala se ho s úsměvem. Jen kývl. Podala mu papír a tužku aby vypsal nějaké údaje o sobě. Začal psát své iniciály ale, když si všiml, že mu hledím pod ruce zasekl se u Michal a dál nepokračoval. Usmál jsem se a začal se rozhlížet po místnosti. Pokračoval ve vyplňování. Nějaký děcka nespokojeně mlaskaly, že je jako ten mladej předběh, no neměl jsem chuť vyvolávat spory ještě před sklizní tak jsem to nechal být. Rychle jsem mrknul do vypsaného papíru, než ho personalistka schovala a vypočítal věk 18. Jsem skoro pedofil, pobavil jsem se nad tím. Všichni tady věděli, co jsem zač. Bylo veřejným tajemstvím, že syn předsedy na chmelu obtáhne všechno, co neuteče. Konzervativní matky z okolí dokonce zakazovali svým synkům sem chodit. Upřímně mě ale ti vidláci nezajímali. Byli to burani s pupkama z domácí svíčkové a boty jim smrděly hnojem, takový jsem neměl rád. Pravda byla, že jsem to už pár let táhl s jedním klukem, který nasadil vysokou laťku. Máme otevřený vztah a vyhovuje nám to tak. Nejsem svatej a už vůbec nějakej moralista. Dělám si (většinou) v rámci zákonů co chci - a koho chci. A teď chci Michala. Ta jeho křehkost a stydlivost ve mně vyvolává hříšné myšlenky i v místnosti plné lidí. Musel jsem mít dost chlípný pohled, protože se na mě otec mračil z druhé strany jídelny. Radši jsem mu zamával, nahnul jsem se nad Michala. Trhnul sebou, když mě ucítil na svých zádech.
"Uvidíme se," zašeptal jsem mu do ucha. Zděšením málem sjel až pod stůl a já s úsměvem na rtech opustil místnost.