Na chmelu - den 1

Ten den jsem vstal s opravdu dobrou náladou. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím Michala s jeho 30 kily i s botama tahat liány. Vyspal jsem se dorůžova, oblékl si nové montérky zakoupené včera za účelem oslnění nového objevu a v půl 6 večer vyrazil na chmelnici. Zabouchl jsem za sebou dveře, zamával mamce, která plela na zahrádce, a vylovil z kapsy telefon. Na rychlé volbě vytočil Roberta a čekal a čekal. Trvalo snad celou věčnost, než ten blbej telefon zvedl a celý udýchaný mě zdravil.
„Čau lásko, co děláš? Potřebuješ něco?“ slyšel jsem jeho udýchaný smích šimrat v uchu.
„Bobe? Tys šukal?“ zeptal jsem se. Jeho mlčení odpovědělo samo. „Jen jsem ti chtěl říct, že dneska začíná chmel tak mi večer nevolej, a ráno vlastně taky ne.“ Chvíle ticha. „Nechej ho chvilku a mluv se mnou, prosím,“ požádal jsem ho a protočil oči v sloup.
„Promiň, když on je ták roztomiléj.“ Jo, to jsem si dokázal představit. Nesnášel jsem, když Robert mluvil jak malej fracek. „To kvůli tobě,“ vyčetl mi, „jak jsi mi včera vykládal o tom roztomilém klukovi, tak jsem si taky jednoho musel najít,“ zasmál se.
„Abys náhodou o něco nepřišel. Budu tě informovat jak to s ním jde,“ uklidňoval jsem ho. Pokud bude vůbec o čem uinformovat.
„Supér, a kdyby byl moc dobrej, tak zkus domluvit trojku. Hele, už musím jít, vélkou pusu,“ nepříjemně mi mlaskl do ucha a hluchý telefon naposledy pípl.
Cestou jsem potkal snad 20 traktoru. Všichni byli vyklepaní, protože hlásili bouřku s deštěm hned na první den sklizně, no mě bylo při pohledu na oblohu jasné, že nejbližší bouřka bude na Jupiteru. S úsměvem jsem si nakráčel na česačku a pozdravil se se strojníky. Staří břichatí páprdové, co už patřili mezi inventář, ale nebylo lepších vedoucích. Pařili první ligu i tady, ale když se něco vys**lo, vždycky věděli, který šroubek otočit aby všechno zase šlapalo. Zastavil jsem se u lednice, abych si schoval svačinu, i když moc nebylo kam, jak byla zaskládaná flaškama s domácí pálenkou. Holt každý se na chmel připravil jinak, někdo si dovezl energeťáky, někdo slivku. Posedával jsem, koukal do stroje, kecal se strojníky o kravinách a byl čím dál nervóznější, když se blížila šestá a Michal nikde. Byli tady všichni krom něj.
"Tak děcka, rozjedem to!" Vykřikl nadšeně strojník z česačky, zřejmě už z domu posilněn nějakým tím procentem. Poslušně jsme se postavili ke svým pracovištím a strojník začal vysvětlovat co a jak, jen válečky zůstaly opuštěné, Michal stále nikde. Strojník ukazoval nováčkům jak navěšovat liány na dráhu česačky a nenechat si při tom sežrat ruce když přiklopýtal Michal a s pípnutím omluvy se postavil vedle nás. Usmál jsem se na něj a on zabodl pohled do země. Byl tak roztomilý, že jsem se musel přemáhat, abych po něm neskočil hned tady. Plátěné tenisky naznačovaly, že bude mít promočené ponožky hned, jak padne rosa. Montérky měl asi o deset čísel větší, jen díky šrákům mu nespadly až na zem. Nohavice, na třikrát ohrnuté, mu plandaly mezi kotníky a mě přišel k zulíbání. Měl jsem sto chuti ho přede všemi ohnout a olízat mu zadek.
"No a prostě to tam budete cpát, jak kdyby vám ta česačka něco udělala, naštvaně, chápete?" Strojník, maje své vlastní metody, rval do dráhy liány po čtyřech, až to vypadalo, že se česačka sesype.
"No a ty, mladej, půjdeš tady na válečky," vzal Michala familierně kolem ramen a odváděl ho k jeho pracovišti, pryč ode mě. Jejich hlasy zanikly v hluku stroje, i když pochybuju, že bych Michala slyšel, kdyby stál vedle mě. Zatímco Pavla, holka co tady byla asi po páté, navěšovala liány s totální elegancí jako by se pro to narodila, nějaká bloncka v legínách jí je podávala s takovým odporem v očích, že jsem pochyboval, že ještě zítra přijde. Nebyla to práce pro každého. Bylo to náročné, po prvním dni vás bolely ruce a záda, po druhém už celý člověk. Někdo vydržel den, někdo dva. Bál jsem se, aby to nebyl Michal, kdo odejde, i když na válečcích se jen stojí a vyhazují spadené liány, záleží na nevěšovači kolik je tam práce. Pokud bude navěšovat Pavla, Michal bude jen stát a koukat. I když jeho z části zvědavý, z části zděšený pohled do válečků, na kterých se převalovaly kuličky chmele, mi nedodával optimismus pro jeho setrvání. Nasadil jsem si brýle a začal taky něco dělat.
Za 20 minut byla fůra pryč a bylo jasné, že legínová královna nevydrží ani do rána. Když se po šesté rozbrečela, že viděla housenku, neměl jsem na ni už nervy a poslal ji sednout do velína, aby mě neštvala a aspoň četla strojníkovi Maxim, když už je placená. Ve dvou jsme stáhli 6 hodin směny ani jsem nevěděl jak. Po očku jsem sledoval Michala jak se stále stejným zaujetím hledí do válečků na převalující se chmel a listí. Měl jsem naději, že aspoň zítra ho ještě uvidím. Mrknul jsem na hodinky, půlnoc pryč, kývl jsem na Pavlu a ona praštila červené tlačítko stop. V hale se udělal božský klid. Michal zjevně vyděšen, co se stalo, málem přepadl do válečků. Kývl jsem na něj, aby šel za mnou. Usmál jsem se, když trochu zaváhal, ale pak seskočil z lavice, na které stál a vydal se k nám.
"Je půlnoc, pauza na jídlo," vysvětlil jsem mu.
"Aha," hlesl, a mě to znělo skoro smutně.
"V jídelně si můžeš dát polívku, dneska je svatební," mrkl jsem na něj významně. Zjevně mou narážku nepochopil, podíval se na mě trochu nechápavě, ale následoval mě.
Polévku jsme spořádali v tichosti, Michal jedl způsobně jako v restauraci, potěšen, že svatební je vlastně vývar, zatímco ostatní, přiznám se - včetně mě, se ládovali jako by neměl nastat další den.
„Líbí se ti tu?“ zeptal jsem se Michala, když jsme se sytí vraceli na česačku.
„Hlavně, aby mi to zaplatili, jestli se mi tu líbí je vedlejší,“ hlesl tiše.
„To seš tak na prachy?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Potřebuju si vydělat na školu,“ odpověděl a v jeho tónu bylo zřetelné podráždění z mého obvinění.
„Kam jdeš?“
„Ještě nevím, možná nikam, nemám dost peněz na celý rok a nechci zbytečně utrácet za jeden semestr.“ Přišel jsem si jako pitomec. Jsem tady jen do počtu, prachy dodá otec kdykoliv potřebuju, a ještě tak blbě kecám. „Promiň.“ Fakt jsem se styděl.
Došli jsme na česačku a sedli si na sušárně do tepla. Vytáhl jsem z lednice energeťák a se zasyčením ho otevřel. „Dáš si?“ nabídl jsem Michalovi. Zavrtěl hlavou a zavřel oči, hlavu si opřel o zeď a klisně dýchal. Natáhl jsem k němu ruku a letmo se dotkl jeho vlasů. Poplašeně ucukl. „Co děláš?“ vyjel na mě. „Nic, jen jsem se tě chtěl dotknout,“ usmál jsem se na něj, ale zdál se být vůči mému všeobecnému kouzlu imunní.
„Tak už to nedělej,“ zamračil se a mezi obočím se mu udělala drobná vráska. Rychle jsem po ní přejel prstem, než mému doteku uhnul. „Jsi normální?“ vyjekl, až mu hlas přeskočil o několik tónů a vyskočil na nohy, „co máš za problém?“ Vypadal sám překvapený svou reakcí.
„Ty jsi můj problém, hrozně se mi líbíš,“ natáhl jsem k němu ruku a dotkl se jeho nohy. Málem se přerazil o židli, jak rychle uskočil. Už jsem byl na nohách i já a stál vedle něj. „Proč utíkáš? Nelíbím se ti?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Ne!“ křikl mi do tváře. Zatvářil jsem se zklamaně. „Slyšel jsem o tobě dost na to, abych se ti vyhýbal.“ Aha, odtud vítr vane.
„Věříš nějakým povídačkám?“ Nebyly to povídačky.
„Jsem na patře s osmi kluky a se šesti jsi spal,“ povytáhl jedno obočí v obviňujícím výrazu.
„Jsem vinen jen tím, že mám rád kluky, hodně kluků,“ přiznal jsem, „ale vyzkoušej mě sám, třeba se ti to bude líbit.“
„Co se mi jako má líbit?“ vykulil oči. Předvedl jsem jeden ze svých svůdných výrazů a přidal všeříkající pohyb pánve. Michal vyděšeně vykřikl, strčil do mě a utekl. To se moc nepovedlo.

Směna pokračovala neskutečně nudně. Monika, jak se ta v legínách jmenovala, zase začala něco dělat, ale šlo nám to stejně jako ve dvou. Ozval se křik a pak hlavní strojník skočil po vypínači.
„Co je?“ zeptal jsem se otráveně. Tahle směna trvala už moc dlouho, i když byla teprve první.
„Ten blbec to nepohlídal a ucpala se řezačka,“ křičel strojník a ukazoval směrem na Michala, který se krčil s tyčí v ruce a snažil se tvářit, že tam ani není.
„Kdo je u tebe blbec?“ obořil jsem se na něj. Byl sice o dobré dvě generace starší, ale Michal vypadal, že má na krajíčku.
„Omlouvám se, už se to nestane,“ mumlal a žmoulal v ruce špinavou tyčku.
„To máš teda pravdu, jsi tady leda na okrasu, ani liánu neudržíš.“
„Když je tu na nic,“ ozval jsem se, „tak ti ho vyměním za Moniku. Klidně si ho vezmu na česačku,“ navrhl jsem.
„Fajn, na její zadek se stejně budu dívat radši,“ uzavřel strojník, nafoukl tváře a vydal se opravit řezačku. Michal chvíli nechápavě hleděl, ale když mu Monika sebrala tyč z rukou a poslala ho k česačce, šel.
„Ahoj Míšo,“ usmál jsem se, „tak jsme zase spolu. Určitě ti to půjde dobře.“ Poplácal jsem ho po rameni, tentokrát neuhnul.
„Ale já nevím, jak se to dělá.“ Pokrčil rameny.
„Je to jednoduché, máš tři traktory, Soller, sloupák a ručák. Soller se bere z boku, sloupák si musíš rozdělit na dvě hromady a ručák, ten je tak zamotaný, že je jedno, kde začneš. Liána se dává do dráhy tak, aby ten konec moc netrčel. No a to je asi všechno.“
„Tak jo, můžu to tam strkat?“ Michal se zatvářil úplně nevinně i při těchto slovech. Při pohledu na jeho ruku třímající tlustou liánu jsem se rozesmál. Podíval se na svou ruku, a když mu došlo, na co myslím znechuceně liánu zahodil. „Popravdě radši bych to tam strkal já.“ Mrknul jsem na něj laškovně.
„Hele, nechcete si skočit do křáku?“ zeptala se Pavla a se založenýma rukama si nás kriticky prohlížela.
„Já bych rád, ale on nechce,“ řekl jsem popravdě a bezradně pokrčil rameny.
„Však on povolí,“ prohodila jakoby mimochodem a začala si chystat liány, „každý vždycky povolil.“