Nekonečná řada dnů

Zhroutil se na postel s letmým oblíznutím. Blaženě vydechl. Večeře byla opět skvělá. Jemná a kořeněná chuť - kuchařka se tentokrát překonala.

Z koutku mu vytekl pramínek červených slin. Hbitým pohybem jazyka ho honem slízl. Kdyby zašpinil povlečení, matka by ho zabila!

Na ruce ucítil nepříjemné pálení. Honem ucukl a téměř vyletěl do sedu. Mezi těžkými sametovými závěsy pronikl tenký paprsek slunečního světla. Pár kroky přeběhl pokoj a cukl závěsy k sobě. Málem je strhl, jak byl nervózní.

Zhluboka se nadechl, i když to vlastně nepotřeboval. Z nějakého důvodu ho to uklidňovalo. Představil si místnost bez milovaných závěsů. Všude to pálivé sluneční světlo. A jeho kůže by...

Nervózně polkl. Jenom při té představě se otřásl. Zemřel by v krutých mukách a přitom by z něj nezbylo víc než malá hromádka prachu.

Pohlédl na svou ruku. Nepěkné puchýře už se téměř zahojily. Spokojeně se usmál. Tohle byla jedna z největších výhod jeho existence.

Vrátil se zpět ke své posteli. Představoval si, jak se zaboří do měkké matrace, zavře oči a znovu vstane až za několik hodin. Postel měl radši než vlastní matku. Tohle byl jeden z mála světlých okamžiků jeho života.

Uchechtl se. Vážně použil ve spojitosti se svou osobou slovo světlo?

Ulehl do měkké matrace. Jako každý večer se do ní propadal. Vydechl blahem. Nechápal, jak jeho potrhlí příbuzní mohou mít takovou zálibu v rakvích. Byly tvrdé a nepohodlné.

Zavřel oči. Měl by jít spát. Zítra bude opět dlouhý den. Další dlouhý den v jejich nekonečné řadě.

Pomalu upadal do spánku. Zítra by před snídaní mohl zajít na lov. Znovu by uslyšel libý křik vyděšených vesničanů. Znovu by ucítil lahodnou chuť čerstvé krve.

V polospánku se usmál. Být upírem není zas tak špatné.