Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - ( 1.)

Ahoj tak a už nám tu začíná tímto prvním dílem druhá série Nevědomosti Doufám, že budete mít alespň trošku radost, a že se vám to bude i líbit. Jinak se předem omlouvám , že začátky sou vždycky takové chudší, ale abych mohla příběh dobře rozepsat, musím to tak vždycky udělat, krom toho je to tak potom i záživnější víc a víc postupem dalších dílů Taky se omlouvám za případné chyby, které tu pravděpodobně naleznete, a je i možné že víc než v posledních dílech.No přiznávám se, že jsem pravděpodobně vypadla z cviku, tak mějte semnou pls. dnes soucit

1.) díl Po půl roce


Úvod: Tento příběh je pokračování 1 série Nevědomost je sladká V této druhé sérii se bude stále jednat o pár ITACHI x SIRIA, ale budou se zde také pohybovat i hodně postavy, které ještě neznáte a jsou tak hlavní zápletkou této druhé série. Příběh začíná po půl roce od doby co jsem zakončila první sérii.

Na obloze svítil jasný a zářivý měsíc, obklopující svými sytými paprsky dvě těla, vedle sebe ležící v jedné místnosti sídla Akatsuki vzájemném obětí lásky. Lehký vánek jim ovíval tváře, na kterých byli jasně vidět spokojené a lehké úsměvy. Byli to tváře dvou lidí, které život protáhl krutou minulostí, a jejich osudy které jsou teď už svázané, ještě čeká velká číše překážek. I přesto, že jsou to dvě dosti obávané osoby, svůj život nemohou plně ovlivnit, ani oni sami. Ten, kterému žhnou oči krví, s tou, která jedním mávnutím ruky či pouhou myšlenkou dokáže rozpoutat živoucí peklo. Ano, jsou t oni, Itachi se Siriou.
Slunce teď už po několika hodinách pomálu vycházelo a na obloze svítalo. Siria už své oči také pomálu otvírala od ranního úsvitu, který ji pálil do očí. Pomalým, ač stále rozespalým pohledem svůj zrak odvrátila na levou stranu postele, kde měl ležet její ochránce Itachi. A však její oči ho vedle sebe nespatřili. Velmi rychle se zamyslela nahlas: „Kde může být?? Že by….. Ah ano, dnes má tu misi, ale snad ještě neodešel,“ a hned jí úsměv při tomto pomyšlení opadl, a namísto něj ho nahradil její posmutnělý pohled se smutkem.
Náhle se však dveře otevřely, a dovnitř vstoupil Itachi.
„Jsi už vzhůru?? Myslel jsem, že budeš ještě spát. Měla bys hodně odpočívat, nechci, aby se něco stalo našemu synovi.“
„Synovi??? Jak to můžeš vědět? Vždyť ani já si tím nejsem ještě stále jistá, co to bude, ani Konan, tak …“ zeptala se ho Siria s velmi překvapeným pohledem, upřeným víc a víc na něj.
„Neptej se. Řekněme, že to tuším,“ a mile se na ni usmál.
„Ale, co když tvé očekávání zklamu, Itachi??“ zeptala se ho Siria.
„Nezklameš,……… Budu rád, i když to bude dcera. Nikde není psané, že sharingan může dědit jen muž,“ a šibalsky, až neobvykle se na Siriu Itachi malinko pousmál.
Siria se hned uklidnila a úsměv mu oplatila. Po vzájemném, lehkém objetí a sladkém polibku, který získala od svého milého, se od ní Itachi pomalu odtáhl, i když citelně bylo znát, že se ani jednomu od toho druhého nechce.
„Už musím jít. Je čas,“ řekl jí Itachi s mírným povzdechem.
Pomalu spolu sešli dolů, až ke dveřím do hlavní síně, kde už stál i zbytek Akatsuki.
Tentokrát měl Itachi po dlouhé době samostatnou misi, a to dost nebezpečnou. Ještě naposledy se ohlédl po Sirii, aby spatřil její okouzlující ale zároveň vystrašený pohled. Malinko se na ni pousmál, a zlehka jí řekl: „Brzy budu zpátky, nemusíš mít strach. Dávej zatím velký pozor na naše dítě. A to i ty, Konan!“ pohledem hned sjel na ukvapenou Konan z důvodu, jak rázně jí to řekl. Jako by ji aži těmi nepřímými slovy hrozil smrtí.
Itachi už se chtěl otočit k odchodu, ale najednou ho něčí velmi silný dotek za rameno zastavil. Ohlédl se, a spatřil Siriinino rozechvělé tělo a zalévající se oči. Itachi se k ní otočil a pohlédl na ní velmi nechápavě s otázkou: „Celá se třeseš….. Proč se tak chováš?? Vždyť je to jenom na pár dní.“
„Nevím…. Já….Itachi prosím, dávej na sebe pozor!“ odpověděla mu smutným hlasem plným nevysvětlitelného strachu.
„Nic se mi nestane, nemusíš se o mne bát. Jak jsem řekl…. Všechno bude v pořádku.“ Pohlédl jí zhluboka do očí, a pak ji s krátkým, ale velmi procítěným polibkem dal své sbohem.
Poté se otočil, a tiše odešel. Siria jen ucítila jemný vánek od dveří, které se za ním pomalu zavřeli.
Všichni se na její velmi podivné chování dívali dost nechápavě. Jakoby se na ni dívali snad až jak na nějakého blázna či-co.
Sirii to ale nijak netrápilo. V tu chvíli jí bylo okolí kolem ní úplně jedno. Soustředila se jen na jednu věc, a to na své nynější, zvláštní pocity. Nevěděla proč, nechápala to, ale důvod proč se tak právě u Itachiho divně zachovala, byl ten, že cítila jako by ho viděla naposledy. Nedokázala to sama popsat. Bylo to jako by cítila, že ji svým odchodem opouští, ale zároveň cítila, že se vrátí. Bylo to zvláštní, nevěděla proč, ale měla divný pocit, že jejich polibek, který před jeho odchodem od něj dostala, byl jejich posledním. Měla z toho tak hrozný pocit, až se jí najednou udělalo poněkud zle, a její mysl šla do mdlob.
Konan na to ihned zareagovala, a Siriu včas zachytila. Siria po chvilce hned nabrala vědomí, a pohlédla do tváře Konan.
„Konan??“ řekla Siria smutným hlasem.
„Je ti dobře?? Nějak jsi ztratila na chvilinku vědomí Sírio,“ odpověděla jí Konan s prohlubujícím pohledem na ni.
Siria se jen malinko na Konan pousmála, a hned se začala zvedat s odpovědí „Ano je mi už dobře…Díky Konan.“
„Mmm……vypadá to, že už brzy k nám přibude do naší skupiny nový člen, vždyť už je to 6 měsíců,“ a s velikým nadšením se na všechny z Akatsuki a na Siriu Konan usmála.
Pein i s ostatními přihlížející k tomu, co se v posledních minutách se Síriou stalo jen řekl: „Takže to vypadá, že už je vše v pořádku…. Pojďme, teď už tu na ně nemusíme civět, jak na někoho nevídaného,“ a ohlédl se po všech členech Akatsuki kolem sebe.
Několik dní uplynulo, a Itachiho návrat se pomalu, ale jistě blížil.
Avšak nešlo si nepovšimnout, že každým dnem Síria víc a víc slábla. Nikomu z Akatsuki to její velmi divné chování a fyzická změna neušli. Bylo jim jasné, že se něco děje, jen nevěděli co. Vždy si to ale odůvodnili jejím těhotenstvím, které z ní podle nich bralo její sílu. To proto, že už nějakou dobu od Itachiho odchodu nebyla považována za tak silnou a obávanou jako dřív. Naopak, teď byla velmi slaboučká, tak slabá, že i stará žena by ji srazila k zemi jediným prstem.
Jediná Konan věděla, že původem této, její tak náhlé proměny nemůže být její dítě. Proto se jednoho večera, když už všichni spali, odebrala k pokoji Itachiho, kde teď byla i Siria. Povšimla si, že se pod dveřmi odráží malý odraz světla z vnitřku pokoje, a tak tiše zaklepala a pomalu vstoupila.
Pohlédla na Siriu, jak stojí u okna a dole u jejích nohou byla Isis, která jedla její večeři. Teď už jí to i dávalo smysl proč tak moc rychle zeslábla. Nemohla se na ni tak dívat, jak stojí v okně a se smutným pohledem vyhlíží Itachiho. Proto se k ní pomalým krokem rozešla.
„Konan??? Ach… už by tu měl být,“ promluvila tiše Siria zády stále k ní.
„Co je ti Sirio?? Jsi silná osoba, a od odchodu Itachiho jsi nějaká divná, a také slabší čím dál víc. A myslím, že to není jen tím dítětem. Pověz… proč nejíš? Proč skrýváš jak ti je? Co se s tebou vlastně děje??“ Konan to už dál nevydržela a zeptala se jí.
„Konan já…….. nemám hlad.“
„Ale proč?? Co je to s tebou?? Všichni z Akatsuki už mají o tobě různé myšlenky, naštěstí tvé dítě jim je vždycky zastíní, a oni se pak uchýlí k názoru, že to dítě ti tak vysává síly. Ale já vím, že to tak není Sírio.“
„Já mám o něj strach….mám strach, že ..že už nikdy nebudeme spolu jako dřív. Nevím proč Konan!!! Ale něco uvnitř mě, asi můj vnitřní pocit, my dodává velký strach!!!“ Rozplakala se s touto odpovědí Siria pohledem upoutaným na Konan.
Konan nevěděla co má v ten moment dělat. V těchto situacích nebyla nikdy moc zaběhlá. A tak ji jen velmi uklidňujícím hlasem řekla: „Všechno bude v pořádku…. Vždyť Itachi šel jen na průzkum jedněch zrádců, co drželi s Vodopádovou. Co by se mohlo stát a obzvlášť jemu?,“ a vlídně se na Siriu usmála.
„Ano, máš pravdu Konan, ale stejně něco uvnitř mě…“ nedopověděla Siria svou větu, jen se zhluboka nadýchla a opět se zahleděla z okna ven.
„Dobrá, ale jíst musíš. Nebo snad chceš ohrozit i své dítě?? Tím, že nejíš ubližuješ víc jemu než sobě. Podívej se na sebe, jsi slabá, musíš víc jíst.“ Řekla už rázně Konan a položila jí na stůl vrchovatý talíř jídla.
Siria se ani po Konan neohlédla, jen se z jejích úst ozvalo pouhé: „Díky Konan. Dobrou noc.“
Konan se jen pro sebe pousmála, a tentokrát už tiše odpověděla větou: „Už brzy se vrátí.“
Po této větě Siria už jen zaslechla mírné cvaknutí dveří, a pak bylo kolem ní náhle, širé ticho a samota. Jen její věrná přítelkyně Isis jí ležela u nohou pod okenní římsou.
Uplynulo dalších pár dní, když jednoho poměrně slunečného dne se Siria procházela lesem, v blízkosti sídla. Tou dobou co byla na procházce, členové Akatsuki probírali v síni u stolu jisté strategie několika budoucích misí, když najednou se dveře od sídla zlehka otevřeli. Všichni pohlédli na osobu dovnitř vstupující, a jejich oči spatřili Itachiho.
„Itachi, jsme rádi, že už si se vrátil, ale skoro jsme se začínali obávat, zda ta mise pro tebe nebyla příliš náročná,“ uvítal takto Itachiho příchod Pein s menším pošklebkem.
„Hmm……vyskytli se sice nějaké problémy, ale nic, co bych nezvládl. Jak vidíš, jsem zde i s informacemi, a to je hlavní nemyslíš??“ odpověděl mu velmi rychle, ale také velice tvrdým tónem Itachi. Nikdo už nic neříkal, spíš byli všichni silně zaskočeni jeho zas tak neústupným chováním. Od doby, co byl totiž se Siriou, byl o něco příjemnější, co se týkalo vzájemných diskuzí.
Itachi se jen letmo po všech ohlédl a odebral se k sobě nahoru bez jakékoliv otázky na Síriu.
Síria se zrovna vrátila do sídla, a když otevřela dveře, spatřila v síni všechny členy Akatsuki s velmi zaskočenými, až překvapenými výrazy upírajícími se na schodiště vedoucí do prvního patra.
Siria to nemohla vydržet, a tak se všech nahlas zeptala: „Co se stalo??? Jste nějací divní, snad jakoby vám někdo právě usiloval o život,“ a se zvídavým pohledem si všechny přeměřila.
„Víš, dřív jsem si myslel, že si divná poslední dobou ty Sirio, ale teď už bych i dával přednost Itachimu,“ odpověděl jí jako jediný Deidara.
„Cože??? Itachi????“
„Ach ano Sirio, Itachi už se vrátil,“ odpověděla velmi rychle Konan.
Siria už neváhala ani chvilku, a ihned se rozešla za Itachim směrem do pokoje.
S velkou lehkostí otevřela dveře, a plná štěstí pohlédla přímo do ……………………

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.