Než tě nakopne múza… aneb máme rádi literaturu


Než tě nakopne múza… aneb máme rádi literaturu

Tak a je tu další pokračování užitečných rad pro začátečníky i pokročilé „psavce“, které tady založila Ebachan a do kterého jsem již jednou přispěla. Abych se přiznala, tak za tento díl částečně opětně zase vděčíte jí. Je to již skoro půl roku, kdy mě Ebachan poprosila o můj názor na výherce jedné nejmenované povídkové soutěže. Přečetla jsem si všechny povídky a napsala na ně svoji kritiku a Ebachan mi také poté poslala svoji kritiku. Bylo to pěkné literární dopisování. Byla jsem také mimo to potěšená, že se obrátila s něčím takovým na mě. (To víte, pohladilo to moje obrovské ego. XD) Nicméně to není to hlavní, hlavní je, že ve své kritice jsem se zmínila o tropech a figurách a pokládala jsem tyto termíny za jasné, ale jasné nejsou. Termíny jsem vysvětlila, ale došlo mi při tom, že se nejedná pouze o tuto kritiku. Někteří z vás se tolik nezajímají o literární teorii, jsou mladší, takže se o tom ještě neučili a na některých středních školách se to ani tolik dopodrobna nebere. Takže po úvaze jsem přislíbila, že napíši sem článek o literární teorii. Bohužel původně jsem to chtěla napsat ještě před maturitou, jenže jsem to nestihla a přicházím s tím až teď.

Tento článek se tedy spíše bude hodit někomu do školy, při četbě, nebo tvorbě komentářů a literární kritiky, než při psaní. Přesto si myslím, že i pro psavce to bude docela inspirativní.

Něco na úvod o literatuře…

Literatura je… a má hned několik funkcí, například funkci estetickou (to, co by to dílo mělo vzbuzovat, pocity), relaxační (baví), vzdělávací (naučná, šíří názor, čtenář se má poučit, něco se dozvědět), nebo didaktickou (jazyk). Pracuje prostřednictvím jazyka. Jelikož jazyk je tvořen slovy, která jsou pouze zástupné pojmenování pro věci. Je vlastně sám sobě znakem. Tím literatura daleko více klade nároky na představivost čtenáře, než třeba film na diváka, nebo obraz na pozorovatele.

Máme tedy nějakého autora, ten napíše text, neboli literární subjekt, který předpokládá čtenáře. Bacha, neplést si autora a vypravěče, i když text je psán v ich-formě a jde o autobiografii, stále jde o pohled subjektivní, nebo může být nějak zastřený. Podle schématu na obrázku.

Literatura má tři vědní disciplíny: literární kritiku (analyzuje jednotlivá díla - hodnotí), literární historii (zajímá se o kulturně historický kontext, o vývoj a o autory) a literární teorii (obecná charakteristika literárního díla - jaké jsou žánry a složky, figury a tropy).


Složky literárního textu… Co, ono něco takového existuje?

Přejděme tedy k samotnému textu. Ten má dvě složky: obsah (co nám ten text sděluje, jeho smysl, náplň, city) a formu (jak je text vystavěn, ušit – ich-forma, er-forma, vulgarismy…). Dále, když autor píše text, tak podle tří plánů jazykového, tematického a kompozičního.

  1. Plán jazykový
    Určuje, jaký jazyk autor použije, jaká sdělení. Určuje zvukovou stránku, jestli je to napsáno v jednoduchých větách, nebo v souvětí. Jaké použije vrstvy jazyka, jaké použije popisy, jestli je to eufonie (zvukomalebně) nebo kakofonie (nezvučné) a jaké použije vrstvy jazyka (použití archaismů, historismů, nespisovné, či spisovné češtiny, dialekty) a pojmenování.
    Pojmenovat věci můžeme buďto přímo, nebo ne. Právě k nepřímému pojmenování používáme ony zmíněné tropy, nebo když chceme text oživit, hlavně v poezii, používáme figury. Tropy jsou tedy nepřímá obrazná pojmenování. Například když chceme říci slunce, tak nenapíšeme slunce, ale místo toho napíšeme žlutý pomeranč na obloze. Figury jsou zase takové kudrlinky v jazyce, většinou je to takové opakování slov, nebo přehození pořádku slov. Figury se používají především v poezii.




  2. Plán tematický
    Převážně zaměřen na složku obsahovou (o čem to tedy bude). Pro lepší přehlednost si vezmeme příklad, dejme tomu dílo od Boženy Němcové Babička. Každé dílo má námět, tím je babička, venkov. Poté má nějaká témata a podtémata. Tématem může být prostředí, děj, babička a podtématem může být rodina Kudrnových, nebo Viktorka. A aby toho nebylo málo, tak máme ještě motivy, což jsou takové jen pouhé dílčí jednotky například babiččiny kapsáře.
  3. Plán kompoziční
    Jestliže plán tematický hodně souvisel se složkou obsahovou, tak plán kompoziční souvisí hodně s formou. No, samozřejmé, že obě souvisí spolu. Protože spisovatel volí formu textu takovou, aby ladila s obsahem a aby vyvolala ve čtenáři takový, nebo jiný pocit, umocnil to, co chce říci, nebo si se čtenářem hrál. Kompoziční plán je plán, jak uspořádat ony motivy. Uspořádání motivů se však v lyrice, epice a i dramatu dost liší. Právě pro to, že v lyrice je hlavní něco jiného než v epice, co chce autor čtenáři předat, a tak i motivy jsou jiné a jinak se uspořádávají. V lyrice se hodně staví na kontrastech a konfrontaci, kdežto v epice je uspořádaní spíše podle času.
    Mimo uspořádání na základě kontrastů, můžeme mít uspořádání lyriky paralelní (paralel mezi motivy), podle asociativní metody (motivy uspořádané podle toho, který motiv vyvolává, jaký další), nebo na základě gradace motivů (stupňující míru motivů).
    Kompozice v epice tedy může být buďto podle času (vyprávění chronologické - kronikářské, či retrospektivní – vezmu si nějaký okamžik a začnu vyprávět, jako se to stalo), nebo paralelní (pohledy jednotlivých postav), asociativní, řetězová kompozice (ústřední postava, která se nemění a na ní se nabalují příběhy), koláž.
    Teď jsem hodně mluvila o epice a lyrice a vynechala jsem drama. To proto, že drama může mít kompozici stejnou jako epika, ale pro menší chaos se stejně většinou drží řecké kompozice (kompoziční výstavba děje), kterou vymyslel Aristoteles, rozdělení na expozici (seznámení s postavami a tématem), kolizi (něco se stane, nějaký problém), krizi (stupňování problému), peripetií (zvrat), katastrofu (druhý zvrat a konec) a katarzi (divák je ohromen a změněn dílem, který viděl.)
    Próza, poezie a drama využívají také jiných kompozičních prostředků. Próza využívá odstavce, kapitoly, romány, poezie zase verše, sloky (strofy), básně, básnické sbírky a drama dějství, scény, repliky.


Próza, poezie X epika, lyrika… Jaký je v tom rozdíl?

Mluvila jsem o lyrice, poezii, epice, próze a dramatu jako by to byla hotová věc, kterou každý zná. Pravdou však je, že tyto termíny se dost často pletou. Spousta lidí si třeba myslí, že lyrika a poezie, próza a epika je to samé, přitom to však není pravda. Takže pro jistotu si to zopakujeme.
Máme dva druhy dělení literatury. Za A) na prózu, poezii a drama a za B) na lyriku epiku a drama. Rozdělení za B) je podle obsahu. Lyrika se zabývá city, je nečasová, probíhá v daném okamžiku, zachycuje pouhou atmosféru, zatímco epika se odehrává v čase a má děj. Rozdělení A) se týká vázanosti řeči. Próza není vázaná, kdežto poezie je psána ve verších a potřebuje zvukové prostředky, třeba rytmus.


Máme rádi verše a poezii, nebo raději ne…

Jak jistě víte, poezie se tedy skládá z veršů a ty můžeme dělit na časoměrný a sylabotónický. Časoměrný závisí na střídání dlouhých a krátkých slabik. Velké uplatnění má třeba ve francouzštině, ale pro český jazyk je přeci jen přirozenější sylabotónický. U toho záleží na počtu přízvuků i počtu slabik. Podle uspořádání přízvuků, tak ještě rozdělujeme verš na trochej, daktyl a jamb. Když je na prvním místě slabika přízvučná a pak nepřízvučná a takto se to střídá, říkáme, že je to trochej. Když je tomu přesně naopak, je to jamb, a když je první přízvučná a za ní jsou dvě nepřízvučné a takto se to opakuje, je to daktyl. Uvedu příklady.


Byl pozdní večer, první máj
Večerní máj byl lásky čas. (jamb)


U lavice dítě stálo
z plna hrdla křičelo (trochej)

Když se poslední slabiky na konci verše shodují, jako je tomu v příkladu u trocheje nahoře, mluvíme o rýmu. Podle toho, jaké verše se rýmují, máme několik rýmových schémat: rým střídavý (Abab), rým sdružený (Aabb), rým obkročný (Abba), rým přerývaný (Abcb). Pokud se však shoduje pouze poslední písmeno, tak to rým není, ale je to asonance.


Ještě něco o epice…

Epika nám představuje fikční svět a to, i když se jedná o autobiografii. Pořád je nám totiž předkládán svět alespoň takový, jaký ho vidí autor. V tomto fikčním světě jsou tedy postavy, děj (dílčí témata) a o tomto světě a všem nám informace podává vypravěč, který tedy může být v ich-formě nebo v er-formě. Když je v ich-formě, stojí uprostřed dění a je jednou z postav a součástí fikce, když je v er-formě stojí mimo a může být nezávislým pozorovatelem, nebo se třeba přiklánět, sympatizovat s jednou postavou.
Přímá řeč nám pak odděluje, co si myslí vypravěč a co postava, nebo co říká ostatním. Někdy se party postav a vypravěče můžou prolínat a stírat. Nemáme tedy jen přímou řeč, ale i nevládní přímou, polopřímou, nepřímou a smíšenou. Nevládní přímá řeč je například: Zítra nemůžu přijít, nemám čas. Je to vlastně přímá řeč bez uvozovek, kdy to pouze vypravěč začlení do svého partu. Polopřímá řeč je pak, když vypravěč nejen, že to začlení do svého partu, ale i se oddělí kategorie. Pak by naše věta zněla: Ne, nemůže zítra přijít. Nepřímá je pak klasické opsání přímé řeči, čili naše věta by byla: Anička řekla, že nemůže zítra přijít. Smíšená řeč pak je, když vypravěč je v er-formě, ale používá myšlení a jazyk postavy.


Jiné literární pojmy, které se hodí znát

Mýtus – příběh o stvoření světa
Epos – rozsáhlá epická báseň (určené k recitaci, řeší něco zásadního, často vystupují nestvůry, bo***é a polobohové…)
Verš - celistvá rytmická a významová jednotka básnického textu. Jde o jeden řádek básnického díla, založený na výrazně rytmické organizaci
Strofa - spojením jednotlivých veršů, představuje obvykle nějaký myšlenkový celek
Epiteta – ustálená spojení, často v eposech tak charakterizují postavu
Zlidovění – nějaké dílo zlidoví, když se to stane na tolik známé, že to znají všichni a už nikdo si nepamatuje autora, kdo za tím stojí
Hymnus – oslavná báseň (verše často patetické, apostrofy, kontrasty, zbožštění)
Mariális – satirická báseň na aktuální témata
Sonet – ustálená báseň se 14 verši (4, 4, 3, 3)
Utopie – příběh o ideální společnosti
Antiutopie – příběh o společnosti, která se hroutí
Balada – epická, lyricko-epická nebo i lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem, děj se točí obvykle kolem viny za porušení mravních principů a pak je trest
Bajka – poučný příběh o zvířátkách, které mají lidské vlastnosti a mluví
Pravidlo tří jednot – pravidla psaní dramatu, která určil Aristoteles, tři jednoty jsou: místa (drama by se mělo odehrávat na jednom místě), času (v jeden jediný den, 24 hodin), děje (jen s jedinou zápletkou, bez odboček, jedna dějová linie)
Poéma – veršovaná povídka
Kaligramy – slova tvoří obrazy
Automatické psaní – psaní toho, co člověka zrovna napadne, toku myšlenek (často bez interpunkce)
Volný verš – verš, která se nerýmuje
Melodrama – mluvené slovo doprovázené hudbou
Činohra – novodobé charakterové hry, nevyhraněné komično/tragično
Fraška – souvisí s náboženskou a morální tématikou, grotesknost (vážné + směšné)
Opera – dramatický text spojen s hudbou
Opereta – střídání mluveného a zpívaného textu
Zpěvohra – hra se zpěvy
Muzikál – dramatický text spojující mluvenou, zpěvní, hudební a taneční složku
Divadelní revue – zpěv, tanec, drama
Asociace – spojení mezi jednotlivými psychickými vjemy, myšlenkami, pocity, náladami apod.
Satira – literární žánr, využívající komičnosti, výsměchu, karikatury a ironie ke kritice nedostatků a záporných jevů
Soudobá společnost – tehdejší současná společnost
Evangelium – radostná zvěst
Pasionály – soubor legend
Žaltář – soubor žalmů
Kancionál – soubor duchovních písní
Breviář – soubor modliteb
Epištola – dopis
Pastorála – milenci stylizováni do postav pastýřů
Pašijové hry – hry co se hrály na velikonoce o utrpení a ukřižování Ježíše Krista
Morality – alegorická hra s morálním poučením
Mystérie – výpravný cyklus, příběhy z Bible, představení trvající i několik dní, oživeno i akrobatickými kousky
Romance – literární žánr je lyricko-epická báseň, většinou o lásce (nejenom mezi lidmi, ale i k vlasti, národu, atd.)
Žalozpěv – skladba charakteristicky zádumčivého až smutného rázu, proto často bývá použita jako hudební nekrolog
Epitaf – krátký text, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje její život a tematicky se vztahuje k mrtvému
Dithyramb – starořecká lyrická oslavná píseň k poctě boha
Epigram – krátká satirická báseň (často má jen dva verše), která úsečně sděluje nápad či myšlenku, snaží se například upozornit na nějaký problém
Pásmo - poetický literární útvar, zpravidla se jedná o rozsáhlejší báseň, v níž se jedna představa volně váže k druhé technikou volné asociace
Melodram – skladba, ve které je namísto zpěvu použita recitace za doprovodu hudby
Koncept – kostra pro spisovatele, jak jeho dílko bude vypadat, jakou bude mít formu i obsah


Přehled hlavních druhů a žánrů

Někdy bývá literárně teoretických pojmů druh a žánr užíváno bez rozlišení. Chceme-li mezi nimi rozlišovat, pak jako druh označujeme lyriku, epiku, drama… atd., jejich různé uplatnění v konkrétních útvarech pak žánr (bajka, povídka, román atd.)

Epické žánry

Malá epika

  • Příběh
  • Bajka

Střední epika

  • Báje/mýtus
  • Pověst
  • Pohádka
  • Povídka

Velká epika

  • Epos
  • Román

Lyrickoepické žánry

  • Balada
  • Romance
  • Moderní epos
  • Poéma/básnická povídka

Lyrické žánry

  • Píseň
  • Elegie/žalozpěv
  • Epitaf
  • Óda/hymnus
  • Dithyramb
  • Satira
  • Epigram
  • Pásmo

Dramatické žánry

  • Tragédie
  • Komedie/veselohra
  • Činohra/drama v užším smyslu
  • Melodrama
  • Muzikál/divadelní revue

Žánry literatury faktu

  • Reportáž
  • Románová biografie nebo autobiografie
  • Populárně naučná literatura
  • Fejeton
  • Interview/rozhovor
  • Korespondence/epistolografie
  • Memoáry/vzpomínky

Poznámka autora:
Tak doufám, že jsem vás tím neunudila k smrti, že jste se něco dozvěděli, co vám bylo k užitku, nebo teprve bude. A že jste možná nabrali skvělý nápad jak obohatit vaše povídky. (Je neuvěřitelné, co všechno jazyk dokáže, že Smile!)

Schválně, kde všude jsem udělala slohovou chybu?
Pokud byste se potřebovali s něčím poradit, nebo tak něco, můžete svůj dotaz napsat tady do komentářů, nebo na emailovou adresu jajafilm@seznam.cz

5
Průměr: 5 (8 hlasů)