Nezávazně pro osamělá srdce - Hra na usmířenou

Otevřel jsem dveře své oblíbené restaurace. Je to taková malá domácí vývařovna jednoduchých jídel, ale už jsem si na jejich kuchyň zvykl a chodím tu každé ráno na snídani, nebo na kávu, než zapadnu do koloběhu každodenní nudné práce.

„Daisuke!“ vykřikl majitel Saburou a vrhl se ke mně, ještě jsem nepustil kliku ode dveří. „Tady je Váš stůl. Posaďte se, hned vám to donesu!“

Jsem násilně přitlačen ke stolu u okna, kde jsem nikdy v životě neseděl, protože je tam vždy obsazeno. Chtěl jsem se zvednout a něco jsem řekl na protest, ale už mi před nos přistál na stůl talíř a hůlky vražené do ruky.

„Co je to?“ nadzvedl jsem údivem obočí. „Netušil jsem, že tohle máte v jídelníčku. Čím jsem si to zasloužil? Vypadá to moc dobře, ale tohle jíst opravdu nebudu. Chci, to co obvykle…“

„Jen jezte, pane Daisuke,“ pobídl mě a skoro mi obličej namáčel do misky.
Podíval jsem se na něj a na jeho ruce, které se třásly. Jeho tvář vypadala, jako by prožila nějaké velké trauma.

„Nemáte v kuchyni nějaké teroristy? Nemám zavolat polici?“ zeptal jsem se tiše, nahnul jsem se přes jeho shrbená záda, jestli něco nezahlídnu podezřele se pohybující v kuchyni.

„Řekl, že jestli to nesníte, zabije mě, všechny moje zaměstnance a celou tuto ulici,“ polknul a utřel si utěrkou obličej orosený potem.

„Kdo vám to řekl? Je ještě tady?“ nechápal jsem a odsunul misku bokem.

„Připravil to sám před několika minutami. Měl bouchačku položenou hned vedle sporáku a vyjmenoval všechny, koho odkrágluje, jestli to nesníte. Znal je všechny jménem. Všechny v naší ulici, chápete? Byl to nějaký blázen. Chtěl, abyste seděl tady u okna a všechno snědl.“

„Vysoký, blonďaté vlasy a pohled rozmixovaných šmoulů?“ přimhouřil jsem oči.

„Znáte toho magora?“ vyhrkl a pak si zacpal ústa, když si uvědomil, že slovo magor by nespíš nahlas používat neměl.

Zvedl jsem se a vrhl pohled skrz okno ven na ulici.

„Nebudu to jíst, můžu se na něj tak akorát vysrat,“ odfrkl jsem naštvaně a udělal krok od stolu.

Pan Saburou mi zastoupil cestu a od stolu se zvedli naráz jako jeden muž všichni hosté. Měli výhružný pohled, bandy fanatických nadrogovaných zoombie, a přesně takový, že bych si měl moc dobře rozmyslet svůj neuvážený čin, sednout si zpět ke stolu a to zatracený jídlo sníst. Couvl jsem a odevzdaně se sesunul na židli.

„No dobře, lidi, vy s tím naděláte…,“ řekl jsem přidušeně a vzal hůlky mezi prsty.

Ještě nikdy jsem nejedl s několika desítkami párů očí v zádech. Musel jsem uznat, že to bylo vynikající a jestli to vařil Takumi, tak bych mu i zatleskal. Ale jsem na něj naštvaný, neviděl jsem ho už několik dní a je mi úplně jedno, jestli svou chřipku přežil. Na dně misky byl koláček štěstí. Rozlouskl jsem ho a zíral na papírek.

„Můžeš mi položit jednu otázku.“

Pan Saburou mi podal tužku. Co tím Takumi sleduje? Otázku.
JSI NORMÁLNÍ? Napsal jsem na druhou stranu a odhodil tužku.

„A teď mě všichni nechte na pokoji!“ zvedl jsem se a vyšel ven uličkou, kterou utvořili rozestupující se hosté.

Kruci. Co to bylo? Rozhlédl jsem se po ulici, jestli toho magora nikde neuvidím. Myslel jsem, že když ho nebudu vidět, ani na něj myslet, tak prostě zapomenu. Zapomenu na všechno, co mi udělal. Proč si najednou nemůžu vzpomenout na nic, čím mi ublížil a kvůli čemu bych měl být na něj naštvaný a chtít ho opustit? Proč mi naskakují jen obrázky jeho úsměvu, doteků na mém těle, vzácných polibků na mé rty? Od této chvíle mám Takumiho opět plnou hlavu. Svíravá bolest na hrudníku, tlukot srdce, které jsem už dlouho neslyšel. Položil jsem si ruce na břicho a zhluboka se nadechl. Proč mě to v tomhle místě tak bolí a je mi špatně?

„Vypadáte špatně,“ přivítala mě šéfka. „Něco na vás nejspíš leze.“

Věnoval jsem jí jen nepatrný pohled a zavřel ji před nosem. Chybí mi. Normálně mi chybí. To je ten pocit, který mě nyní ovládá. Sedl jsem si za stůl a díval se ven z okna. Natáhl jsem se pro počítačovou myš a obvázal si šňůru kolem zápěstí. Chybí mi tohle všechno. Vášnivý nekontrolovatelný sex.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel poslíček.

„Nesu vám balíček, tady mi to podepište,“ řekl a položil mi na stůl neforemnou hroudu z novinového papíru, olepenou izolepou. Podíval se vyděšeně na moji ruku, ze které mi vysela oběšená myš. Poslal jsem k němu výmluvný úsměv a rychle odmotal šňůru ze zápěstí.

„Co to ksakru je?“ převracel jsem to nechápavě v ruce.

„Tady …váš podpis,“ ukázal prstem na papír. „A sem, do poznámky smysluplnější otázku.“

„Co?“ přitáhl jsem si papír blíž k obličeji. „Jakou otázku?“

Rozbalil jsem balík a na stůl vypadly moje klíče. No super, konečně nemusím škemrat u domovníka, abych se dostal do bytu. Ještě teď z toho mám šoky, když si vzpomenu, jak jsem u něj zvonil úplně nahý. Po tom, jestli to už dokázal rozchodit domovník, jsem raději nepátral. Podíval jsem se na poslíčka, který nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou a na spáncích se mu objevila kapka potu.

„Vyhrožoval ti moc?“ zeptal jsem se ho. „Doufám, že ne zbraní…“

Poslíček sklouzl pohledem ke svému rozkroku a zatnul zuby. Kapka potu opustila jeho tvář a dopadla na místo, kde jsem se měl podepsat.

„Chápu…,“ vzdychl jsem a do kolonky poznámka jsem napsal : „Chybím ti?“

Pošťák vzal rychle svou složku s papíry a ani nepozdravil, jak moc rychle toužil vypadnout z mé kanceláře. Co tím Takumi sleduje? Co je to za hru? Na jednom klíči byla cedulka „kolárka.“ Vím, že je od kolárky, tak proč to upozornění? Že by mi vrátil kolo? Jen jsem se modlil, aby nebylo rozložené na součástky a hra nepokračovala ve stylu: sestav si svůj dopravní prostředek podle svých představ. Chtěl jsem to hodit za hlavu, ale nedalo mi to. Vydržel jsem se netečně dívat do monitoru asi půl hodiny a pak mě přemohla zvědavost a já vyšel ven, abych se ujistil, že se Takumi rozhodl vrátit mi mého dvoukolového kámoše.

Bylo tam. Bylo moje. A přesto jsem ho nepoznával. Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Mělo zcela nový lak, černý, s bílým přecházením, měnící se do rudých plamenů. Nahnul jsem hlavu, abych přišel na to, jak to dokázal někdo takhle nastříkat. Na řídítkách byl přelepený lístek a na něm jediné slovo: ANO. Polkl jsem. Je to odpověď na moji první otázku nebo na tu druhou? Nebo je to jen slovo? Trhl jsem sebou, když mi zapípala smska. Otevřel jsem zprávu. Byla od Takumiho. ČEKÁM TĚ.

Strčil jsem mobil zpět do kapsy. A co já s tím. Klidně si čekej. Jsem v práci, to za prvé a za druhé… Podíval jsem se znovu na kolo. Na klíče, které jsem držel v ruce. Poprvé jsem si ho mezi těmi všemi nevšiml. Nový klíč. Bezpečnostní, s trojhranným soustružením. Klíč od jeho domu. ANO. Není normální. Chybím mu.

Vzal jsem to přes park. Několikrát se mi nohavice od kalhot dostali do řetězu, ale ustál jsem to. Kolo v plamenech s chlápkem v obleku. Nenápadný jak Ghost Rider na své motorce. Mám svoje kolo rád. Několikrát jsem kvůli němu obětoval svůj zadek. Proč jsem ho teda odhodil na zem, a nechal ho ležet v trávě, mezi sedmikráskami?

Třásly se mi ruce, když jsem odemykal. Dům byl tak tichý. Neslyšel jsem nikoho mluvit. Ani hrát televizi. Prskat hrnce na sporáku. Potil jsem se. Sako jsem shodil na zem a povolil si kravatu. Pak jsem uslyšel šplouchnutí vody. Nahlédl jsem do koupelny.

„Přišel jsi,“ řekl Takumi a podíval se na mě…. Neusmíval se. Ani se výsměšně nešklebil. Seděl ve vaně plné pěny a díval se na mě. „Chyběl jsi mi.“

Stál jsem ve dveřích a moje srdce se splašilo.

„Takumi!“ zašeptal jsem. „Nesnáším tě.“

„Miluji tě.“

Lapám po dechu, jak mě tíží dýchání. Co to řekl? Tlak mi stoupl do hlavy a tlačil na uši.

„Řekl jsi…?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„…miluji tě?“ odpověděl Takumi otázkou a natáhl ke mně ruku. „Jsi dost daleko na to, abys to slyšel zřetelně.“

Jeho ruka je jak vábnička. Udělal jsem pár kroků a přitom si vyzul boty. Byl jsem těmi slovy tak rozhozený, že jsem bezmyšlenkovitě vlezl do vany a zaklekl si mu mezi nohy.

„Takumi,“ vydechl jsem a položil mu ruce pod vodou na stehna. „Nerozumím tomu….co měla znamenat ta dnešní hra?“

Vytáhl mi košili z kalhot, sundal kravatu a přes dva rozepnuté knoflíky u krku mi ji přetáhnul přes hlavu.

„Hra na usmiřování ještě neskončila,“ řekl Takumi a přitáhnul si mě blíž k sobě, aby se ujal svými ústy bradavek, které roztouženě nabraly velikost a zanechávaly rýhy na jeho jazyku.

Zaryl jsem prsty do jeho stehen a zasténal. Vjel mi prsty do vlasů a zvrátil hlavu dozadu, až jsem nemohl polykat. Snažil se svými horkými polibky vysát veškerou krev, vybízející se v tepající tepně na krku. Cítil jsem tu palčivou bolest, jak se mi pod kůží tvořily podlitiny všude tam, kde se mě dotknul. Jeho ruka mi stáhla mou ruku do jeho klína, abych pocítil, jak je z mé přítomnosti nabuzený a několikrát oběma protáhl svůj penis po celé délce. Nechal mě dělat svou práci jeho přiděleným tempem a drsně mi přejel po mém rozkroku přes kalhoty. Bolestivě jsem polknul, protože mi došly sliny v ústech. Tolik vody kolem a já mám sucho v puse. Jakoby mi četl myšlenky, jeho nádherné tělo se vynořilo z vody a mokrými prsty mi vniknul do úst, stahující mi spodní čelist dolů. Zesílil stisk ve vlasech a bez varování mi smočil rty svou erekcí, dopřával mi potřebnou dávku vlhka i uvnitř, pomalými pohyby svých boků, zkoumající všechna zákoutí mých úst. Jak jsem to jen mohl dovolit? Proč nejsem v práci a místo toho tu klečím polooblečený ve vaně plné horké vody? Neustále mi ubližuje. Jeho sexuální praktiky mě ponižují.

Moje ruka sjela na pásek u kalhot a naučeným pohybem se rychle zbavuji těsnosti kalhot. Propustil jsem svého nabuzeného podnájemníka kalhot na svobodu a dlouhými tahy si ho projel. Silné škubnutí ve vlasech a zbavení se plnosti v mých ústech mi vyloudil z hrdla protestný nářek.

„Daisuke?“ moje jméno zní z jeho úst děsivě. „Chceš si ho sám vyhonit?“

Zastavil jsem ruku a zvedl k němu prosící oči štěněte, kterému zakázali dotrhat páničkovu botu.

„Vyhýbáš se mi, protože už tě to semnou nebaví? Raději si to děláš sám?“ zeptal se mě a vytáhl za vlasy na nohy.

Kalhoty napuštěné vodou mi pomalu sjížděly dolů, kopírující stehna a pak zůstaly plavat na hladině.

„Jsem z tvých způsobů vždy rozhozený...tvoje požadavky na sex... nejsou normální,“ odpověděl jsem rychlými nádechy, střídající se s ještě rychlejšími výdechy.

„Ukaž mi, jak si to představuješ,“ řekl Takumi, až jsem na něj zůstal nevěřícně zírat. Pustil moje vlasy a zajel svým výstavním tělem pod vodu. Pokrčil nohy a položil si volně ruce na kolena. „Čekám,“ usmál se a bezděčným gestem si prohrábnul své světlé vlasy.

Schoval jsem si svoje nádobíčko do dlaní a díval se na něj zmateným výrazem.

„Co?“ ubezpečil jsem se otázkou. „Jak to myslíš?“

„Nelíbí se ti mé praktiky. Chci vědět, co to přesně je?“ pokrčil rameny a vzal do ruky sprchu. Odšrouboval hlavici a položil ji na okraj. „Nemáš rád, že si tě beru špinavého? Na místech, kde nemáš možnost se připravit? Umýt?“

Pořád jsem nechápal jeho narážky, nechal se ovlivňovat jeho hlasem a pak jsem náhle zjistil, že si mě přitáhl za lýtko blíž k sobě, už nemá nohy od sebe, ale pasuje je mezi moje a roztahuje je od sebe, co mu to šířka vany dovoluje.

„Chceš to udělat sám, nebo ti mám pomoct?“ podal mi sprchu a prsty sjel vnitřní stranou stehna nahoru, zajel mezi půlky a jedním prstem mi hned zajel dovnitř, aniž bych to čekal.

„Takumi!“ vykřikl jsem a chytil ho za zápěstí. „Neděl nic...“

„Rozumím...,“ opustil svůj prst z mého análu a pustil vodu. Chvíli si hrál s nastavením síly proudu vody a teploty a pak mi nasměroval pramen vody mezi nohy. „Máš možnost... udělej to.“

„Takumi!“ několikrát po sobě rychle polknu. „Proč bych se měl ...čistit?“

Odlepil svoje záda od stěny vany a otřel se svými ústy o mou erekci.

„Protože mě chceš?“ olíznul mi můj penis a přitáhnul si mě ještě blíž, aby se hadicí dostal tam, kam zamýšlel. Roztřepaly si mi nohy, když mi proud teplé vody začal masírovat vchod do těsného nitra. Hnětením mých hýždí uvolňoval svalstvo a pak mi roztáhl dírku dvěma prsty a opláchl ji. Několik polibků na moje varlata a nosem se otřel ledabyle o můj penis. Těkal jsem pohledem z místa na místo, v hlavě mi to šrotovalo, jestli mám dopustit, aby si semnou zase Takumi takhle pohrával. Na hranici vzrušení, očekávání, touhy. Jsem zkažený! Jsem už totálně zpracovaný a vycvičený podle jeho choutek! ku**a!

Odvedl mou pozornost dokonale, nezmohl jsem se na nic, jen na tichý výkřik, když do mě zasunul konec chladné kovové hadice a tlak vody mi začal dráždit stěny konečníku takovým způsobem, že jsem se málem vystříkal Takumimu do obličeje.

„Takumi!“ okřikl jsem ho v domnění, že jeho jméno mě dokáže vrátit do reality a hlavně normálu.

Zase to dělá! Křičet jeho jméno je jak přilévat olej do ohně.

„Mám rád, když říkáš moje jméno takovým tónem,“ potvrdil mi hned moje myšlenky. „Je to hrozně rajcovní,“ a začal hadicí kroutit kolem své osy.

Natáhl jsem ruku na bok, abych se zapřel o stěnu a nepadl na kolena. Tak jak náhle začal jeho útok, tak zase skončil. Přestal mě trápit a místo sprchy do mě zajel prsty a já najednou cítil, jak všechen tlak ve mě ustupuje a voda ze mě teče proudem ven. Styděl jsem se za to, jak se moje tělo projevuje. I pouhá očista mi rozklepala bradu a já mám nutkání začít škemrat.

„Řekni to!“ drnčel mi jeho hlas v hlavě. „Nebudu nic dělat proti tvému přesvědčení.“

„Běž do hajzlu, Takumi!“ zavrčel jsem a hlasitým stenem vypustil ten tlak shromážděný na hrudníku, jak jsem se celou dobu snažil před ním skrýt, jak moc mě jeho nepatřičná gesta vzrušují.

Chytil mě za boky a stáhnul do kleku, nepřestávajíc mi rejdit svými prsty uvnitř. Blízkost mého těla přilákala jeho jazyk, který opět tvrdil moje bradavky, naříkající pod jeho drsným drancováním, podporované ostrými zuby, až byly bolestivě citlivé, naběhnuté krví. Jedna Takumiho noha se zahákla za moje kalhoty a stáhla je přes chodidla. Prsty přestal plenit můj análek a zanechal ho prázdným, toužebně se svírajícím a prosícím po dalším naplnění. Obě jeho ruce začaly hladit můj zadek a tlačit mé tělo dolů, aniž bych chtěl a plnil mě svým horkým penisem, až jsem ho s úlevou pohltil až ke kořenu.

„Je to takhle v pořádku?“ odhrnul mi slepené vlasy z čela a prsty kopíroval můj obličej. „Cítíš se dobře? Daisuke?“

Všechno je špatně! Všechno je v jeho režiji a já ho v tom jen podporuji. Přejel mi palcem přes rty a pak mi ho natlačil mezi zuby.

„Tak mluv, Daisuke. Co bude dál? Co bys rád?“ zkoumavá ruka počítá obratle od krku až po kostrč a jedním pohybem si mě přisunul ještě blíž k sobě, až se můj penis zabořil do jeho vypracovaného břicha a div se nezlomil napůl, jak jsem byl tvrdý. „Chceš takhle zůstat? Cítit mě uvnitř sebe a jen se líbat?“ chytnul mě kolem ucha a přitáhl si mě pro polibek. Hluboký. Vlhký. Krátký souboj našich jazyků. Přemístil se rty na můj divoce poskakující ohryzek a donutil mě zaklonit hlavu. Moje tělo se začalo pohybovat a vychutnávat si tu plnost uvnitř sebe plnými doušky, od začátku na konec.

Takumi párkrát zasténal nad těmi pomalými pohyby a sevřel v hrsti můj penis.

„A co tohle? Budeš si to dělat sám nebo ho necháš v mé péči?“ zeptal se mě a naznačil pár příjemných pohybů.

„Chci tě,“ zasténal jsem a promnul jeho rameno.

Těmito svými ponižujícími slovy jsem se Takumimu právě plně odevzdal. Znamená to jediné: dělej si semnou, co chceš. Nedivil jsem se, když mě nadzvedl a vyklouzl ze mě. Už nic mu nebránilo v tom, vzít si mě podle svého. Stál jsem opět ve vaně, s horkými rty trýznící mou kůži, těsně následující jeho mokré kluzké ruce. Vnitřní strana stehen. Promnutí váčku. Dlaně na mých hýždích. Pár tahů ústy na mém penisu. Připomenutí si, jak moc mi rozdrancoval bradavky. Prsty pevně svírající moje zápěstí, točící mě k Takumimu zády. Druhá ruka přikládající ji na studené obklady, zanechávající na oroseném podkladu můj obtisk dlaně. Moje tělo se ohnulo pod jeho tlakem na mou páteř a já se snažil nerozdrtit vodovodní baterii, které jsem se pevně chytil. Poslední průzkum prsty mezi půlkami, jeho zuby v mém rameni a pak už jen odevzdání se té slasti, když si můj zadek přitáhl k sobě a ihned začal tvrdě přirážet. Nedovolil mé ruce se pohnout a bolestivě mi svíral zápěstí. Povolil jsem svou napnutou ruku a tvrdě dopadl na stěnu obličejem.

Krátké nájezdy, doprovázené naším sténáním. Přirazil mi nohy k sobě a celou svou váhou mi zatlačil do páteře. Zaklekl jednou nohou na okraj vany. To tření bylo neuvěřitelné. Tak těsné, tak intenzivní.

„Takumi!“ vykřikl jsem, když jsem cítil, jak se mi hroutí svět pod rukama a orgasmus se mi snaží vymazat mou existenci z mozku.

Pevný úchop mých vlasů, až jsem zaskučel bolestí. Snížil si mě tak, že mi nezbývalo nic jiného, než obtisknout celý svůj hrudník na zeď. Jeho ruka mi uchopila penis a začala s ním ve stejném zběsilém rytmu drancovat okraj vany. Jeho nehty zaryté v kůži na boku, nutící mě taky se pohybovat proti němu, až jsem zjistil, že jediné, co se na Takumim pohybuje, je jeho ruka na mé erekci. Nechal se mnou ojíždět, jen prohluboval své díry do hýžďového svalstva.

„Je to perfektní, Daisuke,“ zasténal a s těmi slovy se jeho pánev znovu prohnula, drsně a tvrdě, že mi to vyrazilo dech. Tolikrát, kolikrát se do mě vystříkal, v křečovitých záškubech, plnící mé nitro.

Byl jsem tak opitý tou zdrcující bolestí, měnící se v rozkoš a vzrušení, že jsem ve výpadku svého vědomí prodělal orgasmus. Cítil jsem, jak mi už jen Takumi mne ochabující penis mezi prsty a vymačkává z nich poslední kapky. Chvějící se tělo a srdce snažící se uklidnit. Bílá slizká tekutina, pomalu stékající po světlých obkladech, vlnící se jak had, přes okraj vany, po jejich stěnách a vpíjející se do vody. Viditelné důkazy, že jsem se nejspíš udělal.
Chytil mě pod břichem a natlačil na kolena. Svůj penis vyměnil za své prsty a ještě mě několikrát dráždil, abych vydal jeho svědectví uspokojení, které mi začalo stékat po stehnech. Nechal mě sténat a prohýbat se pod jeho prsty, až se mi konečně podařilo tělo uklidnit a on si mě k sobě přitáhl do klína, položil hlavu na rameno a vtiskl polibky na krk a těsně pod ucho. Jeho ruce se mazlily s mou pokožkou na břiše. Nabíral vodu do dlaně a propouštěl je v jednotlivých kapkách na mé rozpálené bradavky. Musel jsem si je přikrýt dlaněmi, jak to bylo bolestivé a zároveň dráždivé.

„Chci ti něco ukázat,“ řekl mi do vlasů a nadzvedl. „Chci, abys věděl, že mi nejsi lhostejný. I když náš vztah je čistě zaměřen na požitek ze sexu, nechci mít před tebou tajnosti.“

Aniž by se omotal do osušky, zamířil ven z koupelny. Následoval jsem jeho mokré stopy na podlaze, po schodech do patra, kde jsem tenkrát narazil na zavřené dveře. Počkal, až ho dojdu a otevřel dveře, které nebyly zamčené a pro dnešní den nehodlaly před nikým skrývat své tajemství. Nechal mě vejít prvního. Střešní okna propouštěla hodně světla, ve světelných kuželech se tetelily drobné částečky prachu a vzduch tu voněl barvami. Zůstal jsem stát hned na kraji místnosti a dech se mi opět zrychlil. Přistihl jsem se, jak se snažím drcením svého středu hrudníku, rozehnat ten tlak, co mě náhle sevřel.

„To..to...,“ začal jsem koktat. „Nemá hlavu,“ hlesl jsem a přistoupil k prvnímu obrazu.

Dotkl jsem se plátna opatrně prsty a přejel po linii viditelné páteře. Takumi ke mě přistoupil, dýchal mi na krk a kopíroval moje pohyby prstů na obraze.

„To..to,“ začal jsem znovu a rozhlédl se. Všude byly obrazy, zachycující očividně jedinou osobu, i když neměla tvář. Nikdy bych, ani ve svých nejtemnějším představách, nepomyslel na to, že to tělo, nahé, bez jediného kousku oděvu, odhalující každou svou nedokonalost, mohlo být... tak...

„Je nádherné, že?“ přejel mi dlaněmi po pažích, přitiskl je na můj hrudník a objal mě. „Pamatuji si každý jeho detail. Nemusím ani přivírat oči, abych si ho vybavil. Moje srdce vede tahy štětce zpaměti. Nikdy jsem nebyl takhle pohlcen představou...myšlenkou... patří pouze tobě. Chápeš to, Daisuke?“

Viditelná jizva na břiše. Jedna ruka položená volně pod ránou a druhá skrývající pravou bradavku. Objel mi jemně konturu drobných vystouplých hrbolků na kůži, které po sobě nechala ta tyčka v opuštěné budově. Ten obraz vypadal tak... tak smutně... bez výrazu smutku v obličeji a přesto...

„Bál jsem se o tebe, tak hrozně moc... moje bolest... vidíš, tady...,“ položil mi ruku na plátno, jakoby ta obnažená silueta měla srdce a já ho mohl slyšet.

„Takumi,“ zašeptal jsem. „Proč..proč je na všech těch obrazech...?“ otočil jsem se naproti němu a nechápavě mu pátral v modrých očích.

„Tvoje nahé tělo?“ doplnil mě Takumi a chytil mě zezadu za krk, prsty vjíždějíc do mokrých vlasů. „Protože ho miluji. Miluji tvoje tělo. Miluji tebe, Daisuke,“ řekl tiše a moje tělo rozmělnil do mých úst, roznášející ho do všech zákoutí úst svým jazykem.

Udělal jsem pár kroků dozadu a pak se zarazil o pohovku. Položil mě na ni a jeho polibky se ani na vteřinu nezastavily.

„Zůstaneš tu ještě chvíli?“ zeptal se mě s naléhavostí v hlase. „Chtěl bych tě namalovat, teď... s tváří... v tomhle okamžiku...rozvášněnou...toužící... s tou jiskrou v oku... mokrými vlasy... napuchlými rty od polibků...“

„Nechci,“ vydechnul jsem.

Takumi se ode mě odtáhnul a svraštil obočí.

„Proč? Jsi zklamaný? Přiznávám se, jsem architekt a po nocích si vydělávám návrhy domů a interiérů. Ale něco mě živit musí,“ začal se obhajovat Takumi. „ Nebo ti vadí, že jsi...“

„Nechci, abys mě teď maloval,“ řekl jsem a promnul jeho prsní sval, otřel se mu o bradavku a usmál se. „Obraz počká. Chci...teď..v tomto okamžiku... se s tebou milovat... ukázat ti, že nic...nic...nenahradí tohle,“ a přitáhnul jsem si ho k sobě, na rozpálené tělo, zaklesávajíc své nohy za jeho boky. „Tvým obrazům chybí spoustu detailů. Měl by sis je pořádně nastudovat.“

Vášnivé polibky. Beroucí dech. Okolní svět přestávající v jeden okamžik existovat. To jsem já a Takumi. My dva, když jsem spolu.