Nightmare 0

N i g h t m a r e !

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
Donne John

PROLOG

Možná to dřív býval sirotčinec jako každý jiný, ale jednoho dne se všechno změnilo. Domov pro nepřízpůsobivé děti do kterého jsem se dostal vlastně jen čirou náhodou. Možná si říkate: tohle říkají všichni, ale...
Sirotčinec na opuštěném ostrově.
Děti na které všichni zapomněli.
Strávil jsem v něm bezmála deset let a považoval jej za svůj domov do té doby než se všechno změnilo a mohla za to zase ta zpropadená náhoda, anebo to byl osud?
Patřil jsem již ke stálému inventáři. Zůstal jsem tam nejdéle a chtěl jsem aby to tak stále pokračovalo. Byl pro mě domovem, který jsem si myslel že jsem už dávno ztratil v den kdy moji rodiče zemřeli.
V tu dobu nás tam bylo jen sedm dětí. Podle talířů, které jsme měli každé jídlo na stole, ale já měl šanci vidět jen těch pět společně se mnou.
Mě mělo být za několik měsíců osmnáct, ale nebyl jsem nejstarší. Mým poznávacím znamením byl drak vytetovaný na levé straně hrudníku. Tmavě hnědé krátké vlasy a zelenohnědé oči. Pamatuji si že mi matka vždycky říkala, že když vidí ty oči připomenou jí jak je život pomíjivý. Nikdy jsem tomu nerozuměl.
Později jsem se dozvěděl, že do jejich auta narazil kamión a vytlačil je ze silnice, měli štěstí že zemřeli na místě. Tohle mi řekla moje teta, jediná žijící příbuzná kterou jsem v té době měl.
Rodiče mi říkali, jako kdyby měli tušení že se jim něco stane, že se o mě postará, že je jediná které věří, ale... Opět to zpropadené slovo!
Vzala si všechny peníze a mě se zřekla.
A já poprvé pocítil co znamená slovo... nenávist. Bylo to něco jako dravé zvíře, které mi zarývalo své drápy do ještě dětského srdce, které bylo plné naivních představ, že lidé jsou v podstatě dobří. Věřil jsem, že mě nemůže zradit někdo kdo se mnou sdílí stejnou krev. Kam by ten svět spěl, kdybys nemohl věřit ani své rodině?
Přál jsem si aby pocítila tu samou bolest jako já a pak se to stalo. V novinách stálo, že to byla nehoda, ale já měl jasnou představu o tom, že to byla... spravedlnost.
V tetině domě vypuknul požár, všichni zemřeli, a jen zázrakem ONA jako jediná přežila.

V domově byl jediný člověk, kterému jsem věřil, byl mým přítelem. Jeho jsem potkal druhý týden mého pobytu. Jmenoval se Harvey a já, stejně jako všichni ostatní, mu říkal King. Nebylo v tom nic prozaického, nevládl nám a ani k tomu neměl potřebnou autoritu, bylo to jen proto, že měl na pravé straně bříška vytetovanou korunu. Když jsme se zeptali při jakékoli příležitosti na důvod, proč je to zrovna tohle, jen se tajemně usmál a zavedl řeč jinam.
Kolem něj bylo vše zahaleno tajemstvím o kterém nikdo z nás neměl ani ponětí a on to velmi přísně střežil. Měl atletickou postavu, stále pracoval na zahradách, které byly na pozemku a velmi rád pomáhal místnímu zahradníkovi, který se na ostrově objevil vždy jednou za dva týdny.
Jeho tmavě černé vlasy s nádechem modré, doplňovaly azurové oči, pozoroval vás vždy smutným pohledem ve kterém bylo skryté tolik bolesti snad za celý svět.
Občas jeho tvář zkrásněl úsměv ale stávalo se to jen, když byl ve svém vlastním světě. Ve světě do kterého nikoho z nás nepouštěl.

Po třech letech se objevil chlapec, kterému podle dokumentů bylo patnáct, ale vypadal tak na osmnáct. Měl přísný pohled a jeho rty byly vždy spojené v tenkou jakoby rozlobenou linku. Jeho dlouhé vlasy, které vždy míval svázané, jen podtrhovaly jeho výraz.
Vypadl a taky se choval tak jako kdyby mu všechno kolem patřilo a lidé kolem něj nebyli výjimkou. Jeho jméno – Henry, ve mně vyvolávalo podivné pocity a vždy jsem si vzpomněl na jeho jmenovce, který vládl Anglickému království. Už jen chybělo, aby nechával své nepřátele popravovat. On to však neměl zapotřebí. Nikdo se nechtěl stát jeho nepřítelem!
V té době kdy přišel, bylo v sirotčinci dvacet dětí, kolem něj se utvořila parta, které nemohl nikdo z nás oponovat. Vše co řekli bylo zákonem a porušení se dost přísně trestalo.
Ředitel se o nic z toho nestaral pokud to nepřekročilo danou mez – vše bylo v pořádku.
Nikdo z dospělých se nesnažil být nám rodinou, brali nás jako položky na seznamu. Jako tvory o které se stačí postarat tak že dostanou najíst a mají kde spát.
A právě toho ON využíval.
Stačilo těm slabším ukázat že společně s ním tu rodinu mohou stvořit a ve spojením s ním budou dohromady silnější.

Posledním z chlapců byl právě takový naivní chlapec. Měl však štěstí, že se jej ujal někdo jako King. Kdyby spadl do spárů Henryho možná by se z toho nikdy nevzpamatoval.
V jeho očích bylo možné vždy zahlédnout slzy. Nikdy se nesvěřil co ho trápí, ale každého to nutilo k tomu, aby jej chtěl chránit.
Když jste se však zeptali někoho aby jej popsal. Jen pokrčil rameny a řekl: „Já nevím.“ Nebylo na něm nic zvláštního co by vybočovalo z normálu. Byl stejný jako tisíce podobných dětí – jen ty oči vás dokázaly připoutat a už nepustit.

Bylo to možná zvláštní, ale Henryho a Harveyova skupina, byly jako dvě válčící království. Ale to bylo v době, kdy nás ještě bylo víc než deset. Pak však přišly dvojčata a dětí začalo ubývat.
Jako kdyby se to křehké příměří mezi těmito skupinami začalo rozpadat. Docházelo k napadení, ale nikdy nikoho neoznačili za viníka.
Nikdo se nepřiznal a nikdo z napadených si nepamatoval co se stalo.
Zranění přibývala, ale dvojčata i když podezření padalo na ně, měla vždy alibi. Lara se od Lory nehnula na krok. Vždy jste je mohly vidět jen spolu. Co jedna z dívek začala, druhá dokončila.
Koupaly se spolu, chodily spolu na záchod, seděly ve stejné lavici ve škole... Vše jen a jen spolu.
Jejich oči měly podobný odstín jako vlasy – rezavé.

Jak jsem řekl, v té době o které mluvím zde žily jen tyto děti. Tak proč v jídelně na stole ležel vždy jeden talíř navíc?
Jednou jsem měl šanci si ověřit, že je doopravdy možné že tam s námi žije někdo další, ale kdo by to jen mohl být?
Toho dne jsem se musel vrátit zpět ke stolu, protože jsem si v jídelně něco zapomněl. Jaké bylo mé zděšení, když jsem uviděl poloprázdný talíř. Byla to jen chvilka, co jsem tu místnost opustil a nikoho jsem po cestě nepotkal. Dovnitř vedly totiž jenom jedny dveře, kterými jsem právě přišel a tak bylo nemožné, aby ji někdo opustil bez toho abych jej potkal. A tak jak bylo možné, že to jídlo někdo snědl?
A jasně jsem si pamatoval, že při odchodu z jídelny na talíři byla celé porce.

Byl to jen náš svět!