Osud

Je temná noc,
já sedím na mýtině uprostřed lesa.
Lásku mou,chtěl bych mít tady na tomto světě tak moc.
Tep mé lásky už možná dávno klesá.
Možná už ta temná a nespravedlivá smrt na jejím těle hoduje.
Zklamal jsem světlo mého života,jsem tady,daleko od ní když nejvíc mě potřebuje.
Možná už je pozdě a já už její duši nepomůžu,
Její přátelé ji opouštějí a ona je nakažena smutkem,tou hroznou srdce nemocí.
Jsem daleko od ní,tady už nic nezmůžu.
Sedím tady,uprostřed té temné noci.
Ptám se Boha na radu,prosím ho o pomoc.
On mě slyší ale nic neříká,jen mlčí.
Mohl by život mé lásky zachránit,až takovou má moc.
On však jen nahlíží jak už ted možná ta smrt její život ničí.
Do rukou beru žiletku,její čepel hladí kůži na mém rameni.
Pár tahů sem a pár tahů tam.
Na mém rameni vznikají z řezanců mříže,krve z toho moc není.
Cítím tu krásnou bolest a to uvolnění,které moc dobře znám.
Nejradši bych ty mříže vyřízl po celém mém těle.
Takový luxus si však dovolit nemůžu.
Smrt se mi jen tiše směje.
Snad ten neodbytný chtíč přemůžu.
Zítra uvidím jak život mé lásky a mě dopadne.
Jestli ji uvidím,tak dále spolu žít budem.
Pokud však nepřijde tak život můj padne.
Žiletky v mé kapsy jen čekají,podříznout se s nimi je velice snadné.