SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 01

Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš...

třetí část


Nový rok.
Vstupoval jsem do něj s nadějí, že všechno zlé je pryč a už to půjde jen k lepšímu.
První týden ve škole jsem byl docela nervózní. Pořád jsem byl jak na jehlách. Čekal jsem různé otázky, jakoby mělo každého zajímat, proč jsem měsíc nebyl ve škole. Když už se mě přesto někdo zeptal, „Co Ti bylo?“ odpovídal jsem pouze, „Byl jsem nemocný.“
Asi jediný, kdo chápal, že v tom bylo něco víc, byla Hanka. Ale nevyptávala se. Je to taková moje dobrá duše. Ze všech lidí ze třídy toho o mně asi víc nejvíc.
Prakticky dva týdny po prázdninách jsme pořád psali písemky a byli jsme zkoušeni, co to šlo. A já dvakrát tolik. Prý si musím dohnat známky za dobu své absence.
„Chtěla bych mít Tvou hlavu,“ posteskla si jednou Hanka, když vyfasovala trojku z písemky z matiky.
„Však jsem měl dost času se učit. Jestli chceš, tak ti s tím pomůžu.“
„To by bylo super. Některé věci mi fakt nelezou do hlavy. Ale budeš mít čas? Vždyť máš odpoledne judo.“
„Už nebudu chodit, tak budu mít dost času.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč už nebudeš chodit do juda.“
„Protože mě to nebaví.“
Hanka se rozhlédla kolem, jestli nás náhodou někdo neposlouchá.
„A to ti jako mám věřit? Vždycky tě to bavilo a nedávno jsi vyhrál závody,“ dívala se na mě podezíravě.
„Prostě tam už nechci chodit,“ zamračil jsem se. Otočil jsem se k ní bokem i se židličkou. Dal jsem nohy na lavici, že málem spadly učebnice na zem. Hanka zavřela sešit a začala si chystat věci na další hodinu. Hodila češtinu na stůl s takovým důrazem, že jsem se až zlekl a málem se převrátil, protože jsem se houpal. Na poslední chvíli jsem se zastavil o lavici za sebou.
„Co děláš, prosím tě?!“ vyjel jsem na ní.
„Nic, jen mě štveš.“
„Já?“
„Jo!“
„A proč?“
„Protože mi lžeš.“
Sundal jsem nohy ze stolu a otočil se zpátky k Hance. „Proč myslíš, že ti lžu?“ opřel jsem se o lavici a rukou podepřel hlavu.
„Změnil ses. Už se skoro neusmíváš a většinou jen mlčíš. Než jsi onemocněl, byla s tebou větší zábava.“
Na to jsem neměl co říct. „Nechci rozebírat, proč už nechodím do juda. To nemusí nikoho zajímat.“ Přestal jsem se opírat. Chytl jsem baťoh a začal si sklízet věci z lavice. Byl jsem nervní. Byl to vůbec první náznak toho, kdy někdo pochopil, že to všechno nebylo jen tak.
„Co děláš?“ zeptala se Hanka, když viděla, že si balím věci.
„Nic,“ vstal jsem s batohem v ruce a šel ze třídy ven.
Hanka chvíli nechápavě koukala, jak jsem zmizel za dveřmi. Pak se vzpamatovala, vstala a rozběhla se za mnou. Dohonila mě až v šatně. Právě jsem si zapínal bundu.
„Co se stalo, Pájo?“
Neodpověděl jsem. Co jsem vyšel ze třídy, měl jsem zas v hlavě ty nepříjemné myšlenky na to, co bylo.
„Pavle, udělala jsem ti něco?“ zeptala se Hanka znovu.
Zazvonil zvonek na hodinu. Pořád jsem mlčel. Vyšel jsem ze šatny.
„Pavle, tak co se děje?“ chytla mě za loket a chtěla mě zastavit.
Vyškubnul jsem se jí. To bylo vůbec poprvé, co jsem takhle odešel uprostřed vyučování. Hanka už byla nešťastná. Šla za mnou až k hlavním dveřím, nehledíc na to, že už by měla být dávno ve třídě. Než jsem vyšel ven, otočil jsem se k ní.
„Omluv mě, není mi dobře.“
Odešel jsem. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, jak stojí za těmi prosklenými dveřmi a nechápe, co se to vlastně teď stalo. Ani já sám sebe nechápal. Byl jsem nervózní. Přitom mi Hanka nic neudělala a já bez jediného vysvětlení odešel. Kdo ví, co si teď o mně bude myslet.
Šel jsem na autobus. Moje cesta vedla rovnou domů. Domů, kde mám klid. Došel jsem na zastávku. Mám štěstí, autobus mi jede za patnáct minut. Stál jsem tam a mrzl.

Nejradši bych se přemístil a byl hned teď doma.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Každý kdo mohl, byl raději někde v teple. Kdo by se taky procházel v takovém mrazu. Od křižovatky pomalu dojížděl můj autobus. Když jsem se tím směrem podíval, krve by se ve mně nedořezali. Na druhé straně ulice šel Petr. Okamžitě jsem se schoval za lidi.

Prosím, ať si mě nevšimne.

Autobus dojel na zastávku a já ještě zahlédl, jak Petr přechází cestu. Ty dva lidi před sebou jsem málem natlačil do autobusu, jak jsem se rychle cpal dovnitř. Zdálo se mi to jako věčnost, než si koupili jízdenku. Když jsem platil já, tak mi peníze málem vypadly z ruky, jak jsem byl nervózní. Přes okno jsem sledoval, jak se Petr blíží k autobusu. Usadil jsem se a doufal, že si mne nevšimne.
Ale všiml.
Naše pohledy se nakrátko střetly. Strašně se mi roztřásly nohy. Ještě že jsem seděl. Petr se zastavil a díval se na mě. Bylo mi zle. Strašně zle. Sklonil jsem hlavu, jako že něco hledám v tašce.

Nemůžu se na něho dívat. Nemůžu. Proč jsem raději nezůstal ve škole.

Hlavu jsem zvedl, až když jsem měl jistotu, že jsme dostatečně daleko. Zaštípaly mě slzy. Rychle jsem je setřel. Opřel jsem se a zavřel oči. Svíral se mi žaludek a nebylo mi z toho všeho moc dobře. Raději jsem si dal na uši sluchátka a snažil se soustředit na hudbu.
Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Rychle jsem ze sebe shodil boty a bundu a vletěl jsem do pokoje. Skočil jsem na postel a přetáhl přes sebe peřinu. Zabořil jsem hlavu do polštáře a snažil se nebrečet. Pořád jsem měl před očima, jak se na mě díval. Nemohl jsem to dostat z hlavy.

Proč jsem ho musel potkat?

Myšlenky, které byly nějakou dobu zasunuty dozadu, se dostaly ven. Otevřely si dvířka a teď měly mejdan.
Zapípal mi mobil. Sáhl jsem do kapsy. Přišla zpráva od Hanky.
JSES V PORADKU? JESTLI JSEM TI NECO UDELALA TAK SE OMLOUVAM. HANKA
Schoval jsem mobil pod polštář, aniž bych odpověděl.

Petr. To jediné jsem teď měl v hlavě. Jak dlouho mě ten člověk bude děsit?
Ležel jsem pod peřinou asi půl hodiny, když se znovu ozval mobil. Někdo mi volal. Nezvedl jsem ho a ani jsem se nepodíval, kdo to je. Pořád mi z toho všeho bylo zle.
Proč? Proč zrovna já?

„Pájo!“
Vzbudilo mě volání mého jména. Otevřel jsem oči. Vedle mě seděla Lenka. Díval jsem se na ni a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsem doma v posteli. Pohladila mě po tváři a odhrnula mi vlasy z čela.
„Co se děje? Jseš celý zpocený.“
Posadil jsem se. Peřina se ze mě svezla a mnou zacloumala zimnice. Začal jsem se třást. Zpocené oblečení mě nepříjemně studilo.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se. Vstal jsem z postele a šel si pro čisté věci.
„Proč nejsi ve škole? Stalo se něco?“
„Není mi dobře,“ odsekl jsem. „Jak vlastně víš, že jsem odešel ze školy?“
„Psala mi Hanka, že ses z ničeho nic sbalil a odešel. Neodpověděl jsi ji na zprávu. Má strach, že ti něco blbého řekla. Udělali jste si něco?“
Beze slova jsem se otočil a šel do koupelny. Pořád jsem se třásl zimou. Rychle jsem se svlékl a vlezl do vany. Pustil jsem na sebe teplou vodu. Moc to nepomáhalo. Zimnice neustupovala a i v té horké sprše jsem se klepal jak ratlík.
Lenka vešla do koupelny. „Tak co se děje, Pavli?“
„Nic, nech mě být.“ Ani jsem se na ni nepodíval.
„Odešel jsi najednou uprostřed vyučování bez jediného slova.“
„Mohla bys mě nechat?“ otočil jsem k ní hlavu a zamračil se. Stále jsem seděl skrčený ve vaně a nechal na sebe téct tu horkou vodu.
Lenka se na mě dívala, ale když zjistila, že se mnou nic neporadí, otočila se a odešla.
Ještě chvilku jsem seděl a upřeně hleděl před sebe do vany. Nakonec jsem vodu zastavil a vylezl ven. Stejně nic nepomáhalo. Pořád mi byla zima. Rychle jsem se utřel a oblékl čisté věci. Zašel jsem se do kuchyně napít. Lenka si právě vařila kafe. Když mě viděla, přistoupila a přiložila ruku na mé čelo. Odstrčil jsem ji. Opravdu jsem teď neměl na nic náladu. Napil jsem se trochu vody a šel zpátky do pokoje. Znovu jsem se zachumlal do peřiny. Pořád jsem se nemohl zbavit toho všeho, co mě tak rozhodilo.
„Na, změř si teplotu,“ Lenka vešla do pokoje a podávala mi teploměr. Bez řečí jsem si ho vzal. Po chvilce teploměr zapípal.

37,8 – do prčic, vyletěla mi teplota. A to jsem se dopoledne cítil tak dobře.

Lenka se na to také podívala a beze slova odešla. Za chvilku se vrátila s džusem a práškem. Spolkl jsem to a lehl si zpátky. Přikryl jsem se. Trošku jsem se uklidnil.
„Tak co se stalo?“ zazněla znovu otázka, na kterou jsem před tím neodpověděl.
„Potkal jsem Petra.“ Vytáhl jsem zpod peřiny ruku a chytl se jí.
„A kdy jsi ho potkal? Mluvil jsi s ním?“
„Jak jsem odešel ze školy. Zrovna jsem nastupoval do autobusu. Viděl mě.“
„Takže jste spolu nemluvili, ne?“
„Naštěstí ne. Ale stačilo mi ho vidět,“ povzdechl jsem si. „Myslel jsem si, že to bude v pohodě, ale úplně mě rozhodilo, když jsem ho viděl.“
„Proč jsi vlastně odešel ze školy? Co jste si s Hankou udělali?“ ptala se Lenka dál.
„Nic jsme si neudělali. Jen mě naštvalo, když říkala, že to není jen tak, že nechodím do juda.“
„Hanka je hodně vnímavá a má tě ráda. Bála se o tebe, proto mi psala.“
Posadil jsem se. Otřel jsem si zpocené čelo.
„Říkala, že jsem se změnil. Vážně jsem teď jiný?“
Lenka pustila mou ruku a pomalu vylezla na postel. Opřela se o stěnu a schovala si nohy ke mně pod peřinu. Jako by tím chtěla získat čas, aby si mohla promyslet odpověď.
„Pájo, uvědom si, co se ti stalo. To by změnilo každého. Možná ne napořád, ale na nějakou dobu určitě.“
„Neodpověděla jsi mi.“
„Co ti mám na to říct,“ povzdechla si, „je pravda, že jsi občas i víc nervóznější. Málo se usmíváš a občas jseš zamlklý.“
„Já jsem to nechtěl. Byl bych radši, kdyby se to nestalo.“ Musel jsem se tvářit asi hodně nešťastně, protože se na mě Lenka pousmála a pohladila po ruce.
„Pavli, neřeš to. Uvidíš, že časem se to spraví a bude to jako dřív.“ Pak najednou vyskočila z postele. „Musím zavolat taťkovi, ať ví, že jsi v pořádku.“ Ještě se zastavila a zadívala se na mě. „No, relativně v pořádku, doufejme, že nebudeš mít chřipku. Přece jen venku hodně mrzne. Jak dlouho jsi na té zastávce stál?“
„Asi patnáct minut. Možná mi teplota vyskočila z těch nervů.“
„To se teprve uvidí,“ Lenka se sklonila a zachumlala mě do peřiny. „Chceš uvařit čaj?“
Přikývl jsem. Odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak telefonuje s tátou. Uklidnila ho, že jsem doma a asi na mě něco leze, protože mám teplotu. Za chvíli se vrátila a postavila na stolek hrnek s horkým čajem. Posadila se zpátky ke mně na kraj postele.
„Mrzí mě, že jsem byl na Hanku takový, ale nějak jsem ty její řeči nezvládl.“
„Pochopí to. Napiš ji aspoň sms, ať ví. Moc si to chuděra bere.“ Lenka se trochu víc napřímila a zadívala se mi do očí. Tušil jsem, že s něčím teď přijde, ale čeho se to bude týkat, jsem neměl ani páru. Moc dlouho jsem čekat nemusel a mé tušení bylo správné.
„Pájo, když už jsi to zmínil, jak to vlastně chceš vyřešit s judem? Trenér mi už dvakrát volal. Pořád nic neví. Měl bys mu nějak vysvětlit, proč už nebudeš chodit.“
„Řekla jsi mu něco?“
„Zatím jen to, že jsi nemocný. Ale minule tě viděl, jak jsi šel ze školy, tak tahle výmluva už fungovat nebude. Navíc se ti nemůže dovolat. Měli bychom mu to říct.“

A je to tady.

Posadil jsem se a zděšeně se na ni podíval. „Co mu chceš říct?!“
„Uklidni se, ano?“ zatlačila mě zpátky do postele a lehla si vedle mě. „Podívej, Petrovi to už prostě nemůže projít jen tak. Přemýšlela jsem o tom. Na policajty jít nechceš, tak mě napadlo něco jiného.“
Odmlčela se. Byl jsem zvědavý, s čím přijde, ale zároveň jsem se toho začínal bát.
Lenka čekala, jestli budu chtít vědět, na co přišla. Já se nakonec přeci jen zeptal.
„Co jsi teda vymyslela?“
Podepřela si hlavu, aby na mě lépe viděla. „Víš, že Petr judo miluje, že?“
Přikývl jsem.
„Když nepůjde sedět, protože to takhle nechceš řešit, tak mě napadlo ho připravit aspoň o judo.“
„A jak to chceš udělat?“ obavy z toho s čím ještě přijde, byly čím dál větší.
„Budeme muset říct trenérovi, co se stalo.“
Tušil jsem, že to bude něco takového. Srdce se mi rozbušilo. „Tohle po mně nechtěj,“ řekl jsem roztřeseným hlasem.
Lenka se ke mně víc přitulila a přehodila přese mne nohu.
„Víš, přemýšlela jsem o tom a je to asi jediná možnost, jak mu ukázat, že mu to neprojde jen tak. A navíc, pamatuj i na ostatní. Co když to znovu provede někomu dalšímu? Víš, že se na jaře jezdí na soustředění.“
Zmlkla. Připomněla si tím, jak se to stalo jí. V hlavě se mi při těch slovech hned vybavila Anička.

Co kdyby se teď opravdu zaměřil na někoho jiného? Třeba právě na ni? To lidem z juda opravdu udělat nemůžu.

„Nezvládnu to. Nemluvil jsem o tom ani s psychiatrem.“ Strašně jsem se toho bál. Jen ta myšlenka a vzpomínky mě děsily.
„Nemusíš o tom mluvit. To zařídím já. Nebudeme říkat nějaké podrobnosti. Ale je potřeba, abychom u toho byli oba dva, aby trenér pochopil, že situace je hodně vážná.“
Chvilku jsem přemýšlel. Zjistil jsem, že vůči Petrovi začínám cítit nenávist, za to, co mi udělal a chtěl bych mu to nějakým způsobem vrátit.
„A co Milan?“ zeptal jsem se.
„Vidím, že o tom začínáš uvažovat. To je dobře. Opravdu jim to nemůže projít jen tak,“ usmála se na mě Lenka.
„Možná s tím budu souhlasit. Ale jde jen o Petra. Co s tím Milanem?“ zeptal jsem se znovu.
„Měl by ses napít, než ti ten čaj vychladne,“ řekla Lenka a zvedla se, že mi podá hrnek.
„Nezamlouvej to,“ stáhl jsem ji zpátky na postel. „Proč mám pocit, že už jsi něco vymyslela?“
Držel jsem ji, aby mi neutekla, dokud neodpoví.
„Určitě to chceš slyšet?“ zeptala se.
Přikývl jsem. „Dokud to neřekneš, nepustím tě.“
„Pamatuješ se na ty moje kamarády,“ naznačila prsty uvozovky, „ se kterými jsem se jednu dobu ještě na gymplu tak hodně bavila?“
Chvilku jsem přemýšlel. Lenka měla vždycky hodně kamarádů. Ale podle toho, jak při slově kamarádi naznačila uvozovky, došlo mi, koho tím myslí.
„Ty myslíš tu bandu, co jste párkrát skončili i na policajtech?“
Lenka se asi třikrát opravdu dostala do problémů, protože se bavila s jednou takovou pochybnou partičkou. Měla tenkrát své období vzdoru, kdy už si s ní mamka s taťkou nevěděli rady. Při jednom maléru to bylo už hodně vážné a táta musel zatahat za spoustu nitek, aby ji z toho dostal. Od té doby se pak zklidnila.
„Jo, přesně ty,“ vytrhla mě Lenka ze vzpomínek. „S pár lidma jsem ještě občas v kontaktu. No, tak zkráceně. Zašli jsme spolu na pivo. Vysvětlila jsem jim situaci a řekla, o koho přesně jde a víc se o to nestarala.“
„Počkej!“ málem jsem vyskočil ze své zpocené kůže. „Tys jim řekla, že mě znásilnili?“
„Ne, neboj,“ snažila se mě hned uklidnit. „Jen ví, že ti ublížili, že to bylo hodně vážné a že jsi málem umřel. Neřekla jsem jim nic o tom.“
Oddychl jsem si.

To bych opravdu nakonec moje story mohl otisknout v novinách.

„No a co ten Milan?“ zeptal jsem se znovu, protože jsem zatím nedostal konkrétní odpověď.
„Řekněme, že musel navštívit pohotovost. Dostal velice přesvědčivé vysvětlení, že to co udělal, mu nemohlo projít jen tak.“
„A nebudou z toho nějaké problémy?“ zeptal jsem se trochu s obavami. Podle všeho dostal pořádnou nakládačku. Na druhou stranu jsem ale cítil aspoň trochu uspokojení.
„Neboj, dostal i varování. Myslím, že se o nic nepokusí. A kdyby ano, tak bych to už dávno věděla.“
„Jak je to dlouho, co dostal na budku?“ byl jsem zvědavý. Dokonce jsem si připustil i myšlenku, že bych rád viděl, jak po tom vypadal.
„Měl to jako přání do Nového roku.“ Lenka se dokonce usmála. Měl jsem pocit, že i ona byla spokojená s tím, jak to zařídila aspoň u Milana.

Tak já se miloval s Ondrou, zatím co Milan v té době dostal nakládačku. Dobrý paradox.

„Proč se tak usmíváš, co?“ drcla do mě Lenka. Natáhla se ke stolku a podala mi hrnek s čajem. Posadil jsem se a vzal ho do ruky.
„Jen jsem si vzpomněl, co jsem dělal na Silvestra,“ culil jsem se dál a začal upíjet čaj.
„Podle toho, jak se usmíváš, to mělo co do činění s Ondrou, ne?“
Vypil jsem asi půl hrnku čaje. Už opravdu chladl, ale byl ještě trochu teplý. Dal jsem Lence hrnek a znovu si lehl.
„No mělo, chceš slyšet podrobnosti?“ zívl jsem si. Teplota v kombinaci s práškem a tím, jak jsem byl vynervovaný, mě docela utahala.
„No vzhledem k tomu, že už nějakou dobu nemám chlapa, ráda si nějaké pikantnosti poslechnu.“ Lenka se postavila. „Ale teď se radši vyspi. Já jdu do kuchyně. Musím ještě dodělat nějakou práci.“
„Kolik je vlastně hodin?“ uvědomil jsem si, že ani nevím, jak dlouho jsem spal. „Měla bys být v práci, ne?“
„Jsou dvě pryč. A jsem tady, protože jsme o tebe měli starost. S tím musíš počítat, když se beze slova sebereš a odejdeš ze školy. Neodepisuješ a nebereš telefon.“ V jejím hlase byla slyšet výčitka.
„Promiň, prostě jsem byl rozhozený,“ zkoušel jsem se omluvit.
„Pamatuješ, co jsi slíbil, když jsi dostal auto? Tak na to mysli, než zase začneš vyvádět, ano?“
Přikývl jsem. Přeci jen chci jezdit autem sám do školy, a jestli se znova stane něco podobného jako dneska, taťka mi to auto určitě vezme.
„Budeš se ještě vracet na firmu?“ zeptal jsem se ji ještě, než zmizela za dveřmi.
„Ne, budu pracovat tady. Kdybys něco potřeboval, budu v kuchyni. Máš hlad? Mám Ti udělat něco k jídlu?“
„Ne, jsem spíš unavený, asi budu spát.“
Lenka odešla pracovat. Já jsem ještě vytáhl z pod polštáře telefon a poslal Hance zprávu.
PROMIN, ZE JSEM BYL PROTIVNY. NEVIM, JESTLI ZITRA DOJDU. MAM TEPLOTU, KDYZ TAK MNE OMLUV. DIKY PAVEL
Položil jsem telefon na stolek. Ještě chvilku jsem přemýšlel nad tím, co mi Lenka navrhla.
Nevím, jak přesně to chce udělat, ale asi budu muset souhlasit. Nějak to Petrovi musím vrátit.


Teplota ještě ten den šla dolů. Raději jsem ale zůstal druhý den doma. A třetí a čtvrtý taky, protože byl víkend. Měl jsem dost času se dát do kupy, abych zas mohl normálně fungovat. Hanka mi pak ještě napsala a zas jsme se začali bavit normálně. Od našeho rozhovoru s Lenkou na téma Petr jsem o tom často přemýšlel. Touha, se mu nějakým způsobem pomstít, ve mně sílila. Lenka však o tom od té doby už nemluvila a já sám to nechtěl začít.
V lednu jsem taky dostal svoji první výplatu. Když jsem se díval na výplatní pásek, nevěřil jsem svým očím. Bylo to o hodně víc, než kapesné, které jsem doposud dostával. Nicméně, s první výplatou také přišlo první placení pojistky na auto. Takže mi z peněz zůstala asi polovina. Vzhledem k tomu, že jsem moc neutrácel, měl jsem na účtu docela našetřeno, takže mě to zas až tak nebolelo. Taťka se usmíval, když viděl, jak spokojeně se na tu výplatu tvářím. Práci mi nosil dál. Snažil se však, abych měl dost času i na učení. Jen na co mi moc času už nezbývalo, byl Ondra. Kdyby se občas nestavil, tak bychom se snad ani neviděli. Buď nemohl on, nebo zase já.
Kosmickou rychlostí se blížily přijímačky a já už měl podané přihlášky. S tátou jsme ty školy probrali skrz na skrz a nakonec jsem se přihlásil na dvě. Co už ale taťka nevěděl, bylo, že jsem si tajně podal přihlášku ještě na jednu školu. Zatím jsem mu o tom neřekl, protože jsem věděl, že by se mu to nelíbilo. Ale jestli to vyjde a vezmou mě, tak mu to pak řeknu. Pevně jsem doufal, že to dobře dopadne a že vyjde můj dokonalý plán.

Petra, jsem už pak ani jednou nepotkal. Měl jsem štěstí, a ani bych o to nestál. Ale co se týče juda, tak to přišlo na přetřes v diskuzi s Ondrou několikrát.
Začal jsem chodit dvakrát týdně do fitka, abych se udržel v kondici. Vybíral jsem si dny, kdy Ondra neměl tréninky, aby mohl občas zajít se mnou.
„Jak dlouho se chceš mordovat v posilovně? Nechceš raději chodit k nám na tréninky?“ zeptal se jednou, když mě jistil. Zavěsil jsem s jeho pomocí činku a posadil se. Popadl jsem ručník a otřel si zpocené čelo a krk.
„Já nevím. Přijde mi to divný a navíc nemám teď tolik času. Nezapomeň, že krom učení dělám pro firmu.“
Ondra mi začal masírovat ramena.
„Ježíš, to je příjemný. Ale lepší by to bylo na celé tělo,“ trochu jsem předklonil hlavu a užíval si to.
„Když mi slíbíš, že se aspoň přijdeš podívat na trénink, bude masáž na celé tělo. Trenérovi jsem to už říkal. Neměl by být problém domluvit přestup,“ prsty mi jemně přejížděl po zátylku.

Darebák. Dobře ví, co na mě platí. Kdybychom tu teď byli sami, kdo ví, jak by to dopadlo.

„Když já ještě nemluvil ani s naším trenérem. Pořád neví, co se mnou je,“ povzdechl jsem si a slastně přivřel oči a vychutnával si Ondrovy doteky na ramenou a krku.
„To si musíš nějak dořešit. Ale náš trenér by tě rád ulovil pro náš tým, zvlášť po tom, co jsi předvedl na mistrovství. Víš o tom, že jsi to měl skoro vyhrané? Jen jsi udělal malou chybu, která tě stála body. Naštěstí pro mne.“
Usmíval jsem se, když jsem si vzpomněl, jak to probíhalo.
„Musíme to tu uvolnit,“ drcnul do mě Ondra.
Zvedli jsme se a šli si sednout na lavičku a já čekal, až se mi uvolní další místo.
„Tak co, přijdeš se podívat? Co slíbím, to splním,“ položil mi ruku na stehno a jemně stiskl.
„Nejdříve to ale chci vyřešit u nás,“ položil jsem ruku na tu jeho a přitlačil. „Pojedeme dneska na chvíli k tobě?“
Ondra chtěl stáhnout ruku, ale nepustil jsem ho. Držel jsem ji dál na své noze. Naklonil se ke mně.
„A na co bys měl chuť?“ zašeptal a natáhl nosem vzduch, jako by si ke mně chtěl přivonět.
„Na tebe, cukrouši,“ zazněla má odpověď obratem. Musel jsem se smát, když jsem viděl ten jeho škleb. Nesnáší, když ho občas počastuji podobným oslovením. Zaryl mi prsty do stehna.
„Au,“ heknul jsem a rychle odstrčil jeho ruku.
„Koledoval sis o to,“ napil se vody a schoval láhev do tašky, „Já jdu, jestli chceš, zůstaň tu. Mě to dneska nějak nebaví a zítra mám stejně trénink.“
Zauvažoval jsem. Zatím jsem nedokončil ani jedno kolečko, ale vidina odpoledne stráveného u Ondry byla velice lákavá.
„Víš co? Dokončím to a přijedu k tobě. Stejně bychom jeli každý svým autem,“ zvedl jsem se z lavičky a šel na uvolněné stanoviště. „Můžu se pak u tebe osprchovat, abych se tu nemusel zdržovat?“
Ondra s úsměvem přikývl. „Už se těším,“ mlaskl, jako by už teď měl hříšné myšlenky a odešel do šatny.
Než jsem dodělal kolečko, uběhlo asi dvacet minut. Na nic jsem pak nečekal. Rychle jsem posbíral všechny věci, nacpal je do kabely a vypadl ven. Právě, když jsem dával tašku do auta, ozvalo se vedle mne „Ahoj.“
Zabouchl jsem dveře od kufru. Napřímil jsem se a zamračeně se podíval na dotyčného.
„Co chceš?“ řekl jsem, aniž bych odpověděl na pozdrav.

Zkusí říct něco blbýho a držím ho pod krkem. Jsem rozjetý z cvičení a nemůžu se dočkat, až budu u Ondry. Nebezpečná kombinace na to, aby mě teď někdo vytočil.

„Ondra říkal, že jsi tady, ale nechtěl jsem jít dovnitř, abys mě nepřetáhl činkou po hlavě,“ pokusil se Michal o vtip. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“
Já se neusmál ani náznakem. Pořád jsem byl na něho dost naštvaný.
„Jestli mi něco chceš, tak rychle, nemám čas,“ otevřel jsem dveře od auta.
„Chtěl jsem se ti omluvit za toho Silvestra, sice pozdě, ale přece. Trochu jsem to tenkrát přehnal.“
Udiveně jsem na něj pohlédl.

Copak to? Že by se v něm hnulo svědomí?

„No, docela dost jsi mě vytočil. Kdyby tam nebyl Ondra, asi bych se neudržel. Můžeš mu poděkovat za to, že jsem ti nerozmlátil ksicht.“
„Ondra mi stejně dal co proto. Jak jsi odešel, byl dost naštvaný a dal mi to pěkně sežrat,“ ušklíbl se Michal.
„Patří ti to zmetku,“ pomyslel jsem si v duchu a nahlas pokračoval: „Varuji tě, Michale, jestli se to bude opakovat, tak už tě Ondra nezachrání.“
„Neboj, dostalo se mi důrazného varování.“
„Musím jet, pozor na prsty,“ upozornil jsem ho, že jestli nedá ruku pryč z dveří mého auta, tak nejspíš o ty prsty přijde. Michal se narovnal. Nastartoval jsem a ještě jednou jsem se na něho podíval. Asi byl rád, že to dopadlo celkem dobře a bez nějakých modřin, protože se usmíval. Aniž bych se rozloučil, třeba jen mávnutím ruky, rozjel jsem se za Ondrou.

Tenhle člověk mi opravdu nestojí ani za pohled nebo jakékoli další slovo. Nemám ho rád a ani ta omluva na tom nic nezmění.

Dojel jsem k Ondrovi. Vytáhl jsem tašku, zamkl auto a vyšel nahoru. Snad už byl na mě připravený. Nestačil jsem ještě ani ťuknout na dveře a už se otevřely. Ondra mě rychle zatáhl dovnitř. Přitlačil mě na zabouchnuté dveře a hned se mi začal dobývat pod bundu. Kabela mi z ramene spadla na zem a bunda po chvilce letěla za ní. Nevzmohl jsem se ani na slovo protestu a už jsem měl Ondry plná ústa.
Chvilku jsem tomu dal volný průběh, ale pak jsem ho odstrčil.
„Potřebuji se osprchovat,“ nemohl jsem popadnout dech.
„Kašli na to,“ Ondra se ke mně znovu přitiskl a vytáhl mi triko z tepláků. „Ani nevíš, co to se mnou dělá, když tě vidím v té posilovně.“
Znovu se mi přisál na ústa. Hrábl jsem mu do vlasů a na sílu ho od sebe odtáhl. Přestal mě hladit. Chytl mě za zápěstí a přišpendlil mi ruce ke dveřím nad hlavou.
„Jednou z tebe umřu. Ani nevíš, jak úžasně voníš,“ přitiskl nos k mému krku a natáhl vůni mého těla.
„Vždyť jsem se ani nestačil osprchovat,“ vzdychal jsem pod jeho polibky.
Přitiskl se svým mužstvím k mému rozkroku.
„Ach, sakra,“ sykl jsem. Přestával jsem se ovládat. Přivřel jsem oči. Netušil jsem, že to půjde až tak rychle. Ondra mi pustil ruce a přetáhl mi triko přes hlavu. Skončilo na zemi vedle bundy.
„Ta tvoje vůně je tak dráždivá,“ povzdechl.
Slyšel jsem v jeho hlase, jak moc je vzrušený. Už dlouho jsem ho takhle nezažil. Jeho i můj dech se výrazně zkrátil. Líbal můj krk a pomalu přecházel níž. Na malý okamžik se zastavil na mých bradavkách, už dávno postavených v pozoru. Jednu mi jemně skousl a druhou stiskl mezi prsty. Já šel málem do kolen. Nohy mi z toho všeho slábly. Ještě chvilku a budu na zemi. Ucítil jsem, jak mi Ondra zajíždí rukama pod prádlo. I přesto, jak moc vzrušený jsem v tu chvíli byl, chytl jsem ho za ruce a zastavil.
„Ondro,“ vydechl jsem jeho jméno s obavami.
„Dovol mi to,“ narovnal se a zadíval se mi do očí. Byl to pohled plný vášně. Držel se tak tak, aby si mě nevzal hned tady a teď i přes mé protesty.
Cítil jsem to. Cítil jsem, jak je celý napjatý. Cítil jsem ten jeho těžko udržitelný chtíč.

I já to chci, ale pořád mám strach.

„Pavle prosím,“ zašeptal mi do ucha a znovu políbil na rameni. Jazykem přejel po linii mého krku až k uchu a jemně ho skousl. Zachvěl jsem se.
Přesně ví, co na mě platí.
„Budu opatrný, dovol mi to, prosím,“ znovu zašeptal svým odzbrojujícím medovým hlasem a já byl nadobro ztracen. Pustil jsem jeho ruce. Ondra mi poděkoval krátkým polibkem a vzápětí mě již táhl za sebou do ložnice.
Dopadli jsme na postel. Chytl jsem jeho triko a rychle mu ho stáhl. Miluji jeho tělo. Nedal mi však možnost se kochat tím pohledem. Sklonil se a svlékl mi zbývající oblečení. Zahlédl jsem jen, jak tepláky letí někam do předsíně. Přejížděl dlaněmi po mých nohách a postupně se sunul výš. Chvilku mě líbal v nejcitlivějším místě, ale do úst si mě nevzal. Schválně mě tak dráždil a já cítil, že už to dlouho nevydržím. Pokrčil jsem nohu, na kterou se mi tiskl a přitlačil jsem na jeho rozkrok. Byl celý napnutý. Jeho erekce se tísnila a volala po uvolnění z toho nepohodlí. Ondra se přese mne natáhl ke stolku pro gel. Já mezitím rychle rozepl jeho kalhoty a pustil toho krasavce ven. Nestačil jsem se ho ani pořádně dotknout a už byl Ondra zase níž a na víc nečekal. Dal si trochu gelu na prsty a začal mě třít v místě, kam se teď chtěl dostat ze všeho nejvíc. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem tak moc vzrušený a zároveň jsem se toho bál.

Musím to překonat.

Pokrčil jsem nohy v kolenou. Ucítil jsem, jak do mne zasouvá prst. Dlouho nečekal a za chvilku tam byly dva. Jemně přitlačil a pak je povytáhl. Několikrát to zopakoval, a aniž bych si uvědomil, kdy se to stalo, roztahoval si mě třemi prsty. Všechno se ve mně svíralo. Míchaly se ve mně pocity vzrušení a očekávání společně s obavami. Stále jsem měl strach z bolesti, kterou jsem už jednou zakusil.
Ondra si mě připravoval a zpracovával mé tělo dotyky a polibky. Nevynechal snad jediné místo, kde by nezůstal otisk po jeho vlhkých a teplých rtech. I přesto, že se snažil být jemný, intenzita jeho stisků se stupňovala. Stěží se ovládal.
Já sotva dýchal pod náporem toho vzrušení. Strach a obavy byly už zasunuty někam hluboko v mé mysli. Chtěl jsem ho líbat, chtěl jsem ho hladit, ale sotva jsem udržel prsty v jeho vlasech. Úplně jsem se v tom začal ztrácet. Zavřel jsem oči a jen vnímal všechny ty Ondrovy doteky, polibky a tření a toužil ochutnat víc z jeho touhou rozpáleného těla.
„Chci tě,“ zašeptal jsem do ticha, přerušovaného našimi vzdechy.
Podíval jsem se na něj. Vytáhl ze mě prsty a klekl si.
„Otoč se.“
Jen na vteřinu jsem zaváhal. Ale tou veškerou přípravou mě tak rozpálil, že už jsem tomu nedokázal víc odolávat. Otočil jsem se do kleku a zapřel se o ruce, zatím co Ondra se v rychlosti zbavil kalhot, které ho omezovaly v pohybu.
Na svém, vyzývavě vystrčeném pozadí, jsem znovu ucítil chladivý gel. Opět jsem zavřel oči a dychtivě čekal. Hrudník se mi zvedal při rychlém a vzrušeném oddechování a já doufal, že mé srdce zůstane tam, kde je jeho místo.
Jednou rukou si mě Ondra přidržoval a druhou masíroval vstup do mého těla. Dal si opravdu záležet. Aniž bych byl schopen kdy zaregistrovat tu změnu, došlo mi, že se do mě nasouvá svým horkým pulsujícím penisem. Neměl jsem ani možnost ze sebe vydat jakýkoli náznak protestu. Hladce do mě vklouzl a rukou začal přejíždět po mé erekci.
Nebyl čas na nějaké špatné vzpomínky. Ondra se mi přitiskl na záda a políbil na krk. A při těch polibcích se do mne nasunul celý. Neustál jsem to. Pod vlnou rozkoše se mi podlomily ruce a já se zabořil do polštáře, dusíc v něm svůj výkřik naplněný tou šílenou emocí.
Můj úžasný milenec na víc nečekal. Držel si mě v bocích a začal přirážet. Postupně přidával na rychlosti a jeho pohyby se zkracovaly, jak se blížil ke svému konci. Bral si mě, tak, jak už dlouho ne. Narážel si mě proti svým pohybům. Já jsem křečovitě svíral polštář pod sebou a tlumil v něm své hlasité vzdechy. Ondrův penis se v tom úzkém prostoru třel o mou prostatu a to mě pomalu ale jistě přivádělo na pokraj šílenství. Jeho přírazy byly rychlejší a mé stahy, způsobné tou rozkoší, ho přivedly až k vyvrcholení.
I přesto, že ze sebe vydal všechno, co mohl, nevystoupil ze mne. Stále ve spojení si mě jednou rukou přidržoval a druhou rychle třel můj penis, až jsem byl donucen pod tím vším zavřít oči a sevřít ruce v pěst. S posledními hlasitými vzdechy jsem zkropil povlečení důkazem svého orgasmu.
Pak mi Ondra nalehl na záda a povolil sevření.
Mé zesláblé nohy nevydržely váhu obou těl a já se sesunul na postel. Stále, rychle oddechujíc, jsme prožívali dozvuky toho úžasného prožitku. Ondra ze mne pomalu vysunul svůj již ochabující penis. Cítil jsem, jak mi po stehnech stéká trocha jeho spermatu.
Otočil jsem hlavu a dožadoval se jeho rtů. Přes krk se postupně přesunul až k mým ústům a celé to úžasné představení jsme ukončili dlouhým polibkem. Zasunul ruku pod mé břicho a přitiskl se ke mně.
„Budu muset převlíct postel,“ řekl do ticha, když jsme se trochu uklidnili a byli zas schopni plně vnímat okolí.
„Buď rád, že jsme neskončili v předsíni na zemi, ten koberec by se blbě čistil,“ usmál jsem se nad tou představou. Vymanil jsem se z jeho objetí a posadil se. „Jdu se konečně osprchovat.“
Ondra se taky rychle posadil a objal mě. Znovu přitiskl rty na můj krk. Přičichl si k mým vlasům.
„Co pořád máš? Jseš pes, že mě furt očucháváš?“ zeptal jsem se se smíchem a snažil se vyprostit z jeho objetí.
„Prostě si nemůžu pomoct,“ zamumlal do mých vlasů. „Zpocení chlapi smrdí, ale ty…“ znovu natáhl mou vůni. „Ty prostě voníš. Ani bych se nedivil, kdyby po tobě vyjížděli i ostatní ve fitku. Měl jsem na tebe chuť už tam.“

Tak tohle mě nikdy nenapadlo. Že bych byl až tak dráždivý pro ostatní? Že by to i Petr vnímal stejně? Ani nespočítám, kolikrát jsme při tréninku byli v sobě zamotaní.

Zatřepal jsem hlavou, abych z ní vyhnal tyhle myšlenky. Málem jsem přitom Ondru praštil do nosu.
„Co děláš, prosím tě?“ pustil mě a posadil se vedle mě.
„Ale nic. Jen jsem si vzpomněl, jestli jsem voněl i Petrovi, když…“ nedořekl jsem to.
„Možné to je, když si uvědomím všechny ty vaše tréninky.“ Ondra se postavil a za ruku mě vytáhl na nohy. „Kašli na něj, pojď do sprchy.“
Táhl mě za sebou do koupelny. Skončili jsme spolu pod sprchou a nebylo to pětiminutové mytí.
Myslím, že Ondra bude hodně doplácet za vodu.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Tak máme tady pokračování. Kdo poctivě četl, ví, co se v minulé části dělo. Naštěstí jsem to přežila bez úhony, nikdo mně neukamenoval. Laughing out loud
Pavel se dal konečně jakž takž dohromady, ale pořád tu máme pár věcí nedořešených. Co bude s Petrem? Co bude s Ondrou? Jak to všechno bude dál? Čítejte a uvidíte. Smile
Přeji příjemné čtení.

5
Průměr: 5 (15 hlasů)