Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 04

Rozmrzelá nálada se mě držela i další dny. Když jsem přišel do školy, Hanka hned poznala, že se něco děje a raději mě nechala na pokoji. Ve středu to bylo ještě horší. Odpoledne jsme měli s Lenkou jít za trenérem. Už takhle jsem byl rozhozený a tohle mi na náladě moc nepřidalo.
Po škole jsem jel hned domů a čekal, až Lenka dorazí, abychom mohli jet. Sám jsem ty papíry nachystal, ale nedíval se do nich. Ležely na stolku, já seděl na gauči a čekal.
Bylo mi strašně. Moc se mi stýskalo po Ondrovi. A tahle teskná nálada ještě víc podporovala mou nervozitu z nadcházející akce.
Když jsme vyrazili, mlčel jsem skoro celou cestu. Lenka mě ani k hovoru nenutila. S náladou, jakou jsem měl, byla ráda, že jsem si to nakonec nerozmyslel. Zastavili jsme před tělocvičnou.
„Nejdu tam,“ řekl jsem najednou, když Lenka vypla motor auta.
„Pájo, to bude v pohodě, uvidíš. Jen řekneme, co musíme a půjdem.“
Seděl jsem dál a neměl se k tomu, abych vystoupil.
„Bojím se toho.“
„Slíbili jsme trenérovi, že mu to vysvětlíme.“ Lenka se nahla a podívala se přes přední sklo ven. „Už jde, tak pojď.“ Otevřela dveře na své straně.
„Nemůžu, nejde to. Běž sama.“
Nebyl jsem schopný otevřít dveře a vystoupit. Lenka si povzdechla a vylezla z auta. Měl jsem za to, že půjde sama. Ona však obešla auto a otevřela moje dveře. Dřepla si, aby na mě lépe viděla.
„Pájo, pojď. Slíbil jsi to.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Dobře. Zůstaň tady.“
Oddychl jsem si, ale Lenka pokračovala: „Počítej ale s tím, že za chvíli sem začnou chodit lidi na trénink. Chceš se s nimi potkat? Chceš se potkat s Petrem?“
Trhlo ve mně. Tohle jsem si neuvědomil.

Co když se Petr zastaví u našeho auta?

Podíval jsem se na Lenku. „Bude to rychle?“
„Bude,“ postavila se a čekala.
Ještě chvilku jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl.
„Tak dobře.“
Lenka poodstoupila, abych mohl vystoupit. Vytáhla tašku s papírama a zamkla auto. Pomalým krokem jsem se vydal k tělocvičně. Lenka se musela ke mně pár kroků vrátit, protože jsem v jednu chvíli skoro stál.
„Tak pojď,“ chytla mě za ruku a táhla za sebou.
Vešli jsme dovnitř. Prošli jsme chodbou kolem šaten a zamířili do kanceláře. Dveře byly otevřené.
„Pojďte dál,“ ozvalo se zevnitř. Trenér nás už zahlédl a s úsměvem nám šel naproti.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem a sklonil hlavu. S vědomím, co bude následovat, jsem nebyl schopen se na něj dívat.
„Ahoj Pájo, jak se daří?“
Neodpověděl jsem. Trenér se zarazil. Jeho úsměv zmizel. Nevěděl, co si o tom má myslet. Lenka mě pustila a šla se s ním přivítat.
„Ráda vás vidím,“ usmála se na něj a objala ho. Já stál dál mezi dveřma, připraven kdykoli vystřelit ven.
„Jsem ráda, že jste si na nás udělal čas, ale docela spěcháme, tak se to budu snažit co nejvíc zkrátit.“ Lenka popošla ke mně. Postrčila mě víc do kanceláře a zavřela dveře.
„No,“ řekl trenér protáhle, „začínáte mě děsit. Podle toho, jak se tváříte, to bude asi opravdu něco hodně vážného.“ Pohledem sklouzl opět ke mně.
Otočil jsem se, abych se na něj nemusel dívat. V rohu kanceláře stála židle. Došel jsem k ní a posadil se, protože se mi nohy třásly a nebyl jsem schopen stát v klidu. Složil jsem ruce do klína a díval se na ně.
„Tak co se děje?“ zeptal se trenér, protože z toho už začal být trochu nesvůj.
Lenka popošla ke dveřím. Otevřela je a podívala na chodbu, jestli jsme opravdu sami. Zavřela dveře a vrátila se k trenérovi, který se už mezitím usadil za svůj stůl. S vážnou tváří se na něj podívala.
„Musíte vědět, co se stalo, ale musí to zůstat mezi námi. Je to hodně důležité, musíte vědět, jakého člověka tady máte.“ Lenka každé musíte a musí hodně zdůraznila.
„To, co mi teď naznačujete, má něco společného s tím, že jsi byl tak dlouho nemocný?“ poslední otázka patřila mně. Neodpověděl jsem a dál jsem hleděl na své ruce. Začaly se mi třást. Dělalo se mi všelijak.

Nikdo neví, co se stalo. Nikdo neví, že jsem byl na psychině. Nikdo neví, že jsem se chtěl zabít.

„Budu mluvit i za Páju. Bohužel se to týká nás obou. A může za to jediný člověk.“
Lenka vytáhla papíry z tašky a položila je na stůl. Posunula je před trenéra. Začala mu vyprávět, co všechno se vlastně stalo. Trenér si vzal papíry a během Lenčiného povídání si je v rychlosti pročetl. Jeho výraz ve tváři se měnil s každým slovem. Zvážněl a byl čím dál víc zamračenější. Občas zabloudil očima i ke mně. Když Lenka mluvila o mně, snažila se co nejvíce vynechat některé podrobnosti.
Ale mě to přesto všechno znovu probíhalo před očima. Styděl jsem se a dělalo se mi z toho všeho zle. Začal jsem být čím dál víc nervóznější, a třásl jsem se už celý.
„Jseš v pořádku, Pavle?“ zeptal se mě trenér, když viděl mou nervozitu.
Lenka se odmlčela a otočila se ke mně. Chytla mě za ruce. „Za chvíli už půjdeme. Ještě vydrž. Nebo chceš k tomu něco říct?“
Zavrtěl jsem hlavou a díval se dál do země.
„Kdo to byl?“ zeptal se trenér najednou. Složil papíry a posunul je na okraj stolu. „Nikde jsem nenašel jméno.“
Lenka se k němu vrátila. Sbalila papíry do tašky.
„Pája odmítá uvést jméno, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání.
„To je chyba. Měl by…“ trenér nedořekl. Lenka ho rychle přerušila.
„My jsme rádi, že Pája žije, že jsme ho stihli zachránit. Sám vidíte, jak na tom je. Podle toho, co jste četl, je vám jasné, že nebyl v lázních.“ Naklonila se k němu a o něco tišeji dodala: „Dostal se z toho nejhoršího a nechceme ho dostat zpátky tam, kde byl. Už tak mi dalo dost práce ho přemluvit, aby se mnou šel sem.“
„Tak mi řekni, co po mně vlastně chcete“
„Řeknu vám jméno. To ale zůstane mezi námi. Ten člověk ale tady nemůže zůstat. Udělal to mě a udělal to Pájovi. Možná se zaměřil jen na nás dva, ale nemůžeme riskovat, že se mu tady zalíbí někdo další.“
Lenka se odmlčela. Dívali se s trenérem upřeně do očí. Pak se podívala na hodinky. „Za chvíli začnou chodit lidi na trénink. Budeme muset jít. Nebylo by dobré, kdyby se na Páju sesypali a začali se vyptávat.“
Trhlo ve mně.

Za chvíli přijdou ostatní a já se s nimi nechci setkat. Chci jít pryč.

Prudce jsem se postavil, až se židle posunula ke stěně. „Jdu domů.“ vyhrknul jsem a otočil se ke dveřím.
„Pájo, počkej, už půjdem,“ chytla mě Lenka za ruku. Otočila se na trenéra.
„Neříká se mi to snadno. A i teď mi z toho není dobře. Ale ten člověk tady musí skončit. Slibte mi, že se o tom nikdo nedozví, a že to vyřídíte jen s ním, mezi čtyřma očima.“ Její výraz už nebyl vážný. Byl naléhavý.
„Jedna věc tu ale pořád je důležitá, na kterou se nesmí zapomínat. Neříkám, že vám nevěřím. Navíc jste vždycky patřili mezi nejlepší a mé nejoblíbenější svěřence. Ale ty mi teď hodláš říct jméno člověka, kterého mám odsud vyhodit. Jak mám věřit, že ten, čí jméno mi řeknete, to opravdu udělal?“
„Pájo, sedni si ještě na chvilku,“ potáhla mě Lenka zpátky k židli.
Poslušně jsem si sedl, i když jsem tam už nechtěl být. Cítil jsem se hodně zle, když jsem to všechno poslouchal.

Proč jsem vlastně souhlasil s tím, že sem půjdu?

Lenka přešla ke dveřím a znovu zkontrolovala, jestli není někdo na chodbě. Zavřela dveře, vzala si židli a přisunula si ji blíž k trenérovi tak, aby mě měla stále na očích.
„Vím jen my dva, kdo to udělal. Nikdo další. Ani naši rodiče. Teda kromě jednoho kluka, který se na tom taky u Páji podílel. Ale toho neznáte. Toho teď řešit nebudem.“ Lenka na mě pohlédla, jestli jsem v pohodě a pokračovala.
„Vy budete kromě nás dvou jediný, kdo to bude vědět. Musíte mi ale slíbit, že to opravdu zůstane mezi námi.“ Lenka mluvila rychle a naléhavě. „Dokud mi to neslíbíte, neřeknu Vám to jméno.“
Trenér chvilku mlčel. Pak si povzdechl.
„Dobrá,“ souhlasil. „ale potřebuji mít nějaký důkaz, že to opravdu udělal.“
Lenka na mě s obavami znovu pohlédla. Chvilku se na mě tak mlčky dívala, jako by čekala nějakou reakci z mé strany. Nakonec vytáhla z kapsy telefon. Došlo mi, co chce udělat. Vyskočil jsem na nohy a vůbec poprvé promluvil. Spíš vykřikl.
„Leni, ne! Tohle ne!“
Rozběhl jsem se k nim, abych ji ten telefon vzal. Lenka rychle položila telefon na stůl a postavila se mi do cesty.
„Pájo, klid. Bude to jen mezi námi, ale trenér to musí vidět.“
„Leni, prosím tě ne,“ skoro jsem brečel.

To mu nemůže ukázat.

Tak moc jsem se styděl. Tak moc mi z toho bylo zle.
„Pájo, slibuji, že to hned potom smažu. Dohodnem se tak? Něco musíme udělat, aby mu to neprošlo jen tak. Nebo mám tu fotku ukázat na policii?“ poslední větu mi zašeptala do ucha.
Při těch slovech mě nenápadně odtlačila zpátky k židli. „Posaď se, už to bude za námi. Ukážu to a pak to hned smažu, ano?“
„Pavle, všechno co tu bylo řečeno, zůstane jen mezi námi. Slibuji,“ ozval se trenér od stolu.
Podíval jsem se ještě jednou na Lenku. „Určitě to smažeš?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem. „Určitě, Pájíku,“ usmála se na mě, aby mě povzbudila. Otřela mi vlhké oči a vrátila se zpátky ke stolu.
„Když jsme Páju našli, měl rozbitý telefon. Vzala jsem jeho simku a dala ji do svého mobilu. Když jsem ho pustila, ukázala se mi tahle zpráva. Já to mám jen pod číslem, protože jsem ho neměla už dávno uložené pod jménem. Ale ze zprávy pochopíte, kdo to byl.“
Lenka se na mě ještě jednou otočila, pak ale otevřela zmíněnou zprávu a podala telefon trenérovi.

RIKAL JSEM, ZE TE JEDNOU DOSTANU DO POSTELE. DOUFAM, ZE SIS TO UZIL TAK JAKO JA A ASPON MAS NA CO VZPOMINAT, KDYZ UZ SE STEHUJES.

Trenér si to přečetl.
„No to je teda hnusný, po tom všem ještě tohle poslat. Ale není tu jméno.“
„Slíbil jste, že to zůstane mezi námi. Věřím vám, že to dodržíte,“ řekla Lenka.
Trenér přikývl.
„Posuňte si tu zprávu dolů.“
Jen to dořekla, vyskočil jsem znovu na nohy.

Nesmí to vidět, i když jsem s tím souhlasil! Nesmí!

„Pájo, stůj!“ zabrzdila mě Lenka. „Nechci, abys rozbil i můj telefon. Smažu to, ano?“
Zastavil jsem se kousek od nich. Pozdě. Trenér to viděl. Tak moc špatně jsem se cítil, že jsem nevěděl, co mám dělat. Trenér šokovaně hleděl na telefon. Díval se na tu fotku, kde ležím v dost nechutné pozici. Celý nahý a špinavý, na zválené posteli a vedle mě ležel Petr s rukou v mém rozkroku a s velkým úsměvem na tváři.
Přesně jsem si vybavil, co na té fotce je. Vybavil jsem si i mé ruce svázané košilí. Udělalo se mi špatně. Dal jsem si dlaň přes pusu, abych zastavil nutkání se pozvracet. Začal jsem po kanceláři přecházet sem a tam. Takhle rozhozený jsem byl naposledy v nemocnici.
„Pájo, uklidni se. Už to mažu. Podívej,“ začala na mě Lenka mluvit, aby mě uklidnila a už si brala telefon zpátky a zprávu i s fotkou smazala.
„No, nevím, co na to říct.“ Trenér vstal od stolu a začal také přecházet po kanceláři jako já. Byl z toho v šoku. Lenka nás jen pozorovala, ale sama si už zpátky nesedla.
„S tou fotkou to je na kriminál,“ přemýšlel trenér nahlas. „Vůbec to nechápu. Tohle bych do něho neřekl. Nemůžu to pořád nějak pobrat.“
„Mám ještě jednu fotku,“ přerušila Lenka jeho úvahy. Zastavil jsem se a otočil se na ní.

Ještě jedna fotka? To ne! Už tahle byla až až.

„Neboj, Pájo,“ uklidňovala mě rychle Lenka, když mě viděla. „Tahle není tvoje, je moje.“
Šokovaně jsem na ni hleděl stejně jako trenér.
„Chceš mi říct, že si vyfotil i tebe?“ vysoukal jsem ze sebe nevěřícně. Lenka chvilku hledala v mobilu a bylo vidět, že se jí přitom třesou ruce.
„Nemusíš mi to ukazovat. Věřím ti,“ snažil se ji trenér zastavit.
„Chci, abyste mi věřil na sto procent.“ Napřáhla proti němu ruku s telefonem.
Trenér se na to krátce podíval. „To snad není pravda,“ posadil se zpátky na židli, zatím co já dál pochodoval sem a tam. „Proč jsi mi to neřekla už tenkrát?“
„Vím, že jsem udělala chybu. Ale kdo mohl tušit, že to udělá znovu? Tenkrát jsme popili a kdo by mi věřil, že jsem to neudělala dobrovolně?“ Lenka mě krátkým pohledem zkontrolovala. „Nedivím se, že to Páju tak sebralo. Když to vemem kolem a kolem, nakonec dopadl hůř než já. Ale neměla jsem tenkrát sílu to řešit. Prostě jsem se strašně styděla a bylo mi z toho zle. Jediné co jsem dokázala, bylo, že jsem se v tom sama topila pěkně dlouho. Skončila jsem tady, abych ho už nemusela vidět, natož se ho při tréninku dotýkat. Pokaždé, když ho vidím, obrací se mi žaludek.“
Na chodbě se ozval šramot. Lenka pohlédla na hodinky.
„Musíme jít, lidi už začnou chodit. Není dobré, aby se s nimi Pája potkal. Ještě ne. Vyptávali by se.“
Trenér vytáhl svůj telefon, a podíval se kolik je hodin.
„No, jo. Za chvíli tady budou. Vyřídím to s Petrem hned.“
Vytočil číslo na mobilu a přiložil si ho k uchu dřív, než ho stihla Lenka zabrzdit. Otočila se na mě.

Co? Hned? Musím pryč. Petr sem přijde.

Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Ahoj… jo, trénink je, ale potřebuji s tebou ještě nejdřív mluvit… už jseš na cestě? Dobře… přijď hned za mnou…“
Trenér domluvil a schoval telefon. Začínal jsem panikařit.

Petr přijde. Musím pryč.

„Za chvilku přijde. Jestli chcete…“ zarazil se uprostřed věty a díval se na mě.
Panika mě zachvátila už naplno. Rozběhl jsem se ke dveřím, aniž by mě z nich kdokoli stihl zastavit. Zprudka jsem je otevřel, až narazily o stěnu a vystřelil jsem ven. Proběhl jsem kolem šatny rovnou ven. Lenka vyběhla hned za mnou. Nevěděla, co jsem v tomto momentě schopen udělat.
Před tělocvičnou jsem se na vteřinu zastavil. Rozhlédl jsem se. Kam před tím uteču?
Zahlédl jsem jeho auto, které už stálo na parkovišti. Otevřely se dveře a Petr začal vystupovat.
Rozklepal jsem se ještě víc. Znovu jsem se rozhlédl. Jediná úniková cesta byla dozadu za tělocvičnu.
Zaběhl jsem za roh, abych se před ním schoval.

Nemůžu se s ním vidět.

Všechno se mi to vrátilo, jen jsem ho zahlédl, když vystoupil z auta. Netušil jsem, že i po takové době to se mnou tak zamává.
Jen co jsem zaběhl za tělocvičnu, dohnala mě Lenka. Chytla mě za rameno.
„Pájo! Stůj!“ rozkázala mi.
„Nemusíš se s ním vidět, Pavle,“ řekl trenér, který se u nás už taky zastavil. „Vyřídím to s ním hned a pošlu ho pryč.“ Viděl, jak panikařím a snažil se mě tím aspoň trochu uklidnit. Otočil se, obešel roh tělocvičny a počkal na Petra před vchodem.
Lenka mě chytla za ramena a otočila k sobě.
„Počkej tady. Nikam nechoď, ano?“ Upřeně se na mě podívala a zdůraznila tím, že trvá na tom, abych tam zůstal a nikam neutíkal. Potlačila mě dozadu a opřela o stěnu. „Tady budeš čekat, ano?“
Přikývl jsem a doufal, že to nebude dlouho trvat. Slyšel jsem, jak trenér začal mluvit. Petr už k němu zřejmě došel.
„Zůstaň tady,“ chytl jsem Lenku za ruku.
„Pájíku, musím tam jít, ať ten zmetek vidí, že mu to jen tak neprojde, že se ho nebojíme,“ pohladila mě po rameni. „Hned se vrátím. Počkej tu na mě.“ Vymanila svou ruku z mého sevření. „To bude dobrý, neboj.“ Dala mi pusu na čelo, otočila se a zmizela za rohem.
Zůstal jsem tam stát, opřený o zeď. Trenér přestal mluvit. Pak promluvil Petr. Uslyšel jsem jeho hlas. Roztřásl jsem se ještě víc. Nohy mi vypověděly službu a já se po stěně svezl na zem.
Střídavě mluvil jeden nebo druhý. Nerozuměl jsem jim. Ale pokaždé když promluvil on, sevřel se mi žaludek a bylo mi, jako bych vždy dostal kopanec do břicha. Slyšel jsem ho poprvé od té doby, co se to stalo. Jeho hlas mě drásal a otvíral ještě nezahojené rány.
Zabořil jsem hlavu mezi kolena a rukama si zacpal uši.

Nechci ho slyšet. Nechci slyšet jeho hlas, ani kdyby se mi chtěl třeba stokrát omluvit. Nechci ho už nikdy vidět.

Tiskl jsem ruce na uši. Hlavu jsem měl stále zabořenou mezi koleny a z očí mi začaly téct slzy. Nechtěl jsem brečet, ale neubránil jsem se tomu. Šlo to samo. Rychle jsem oddechoval a doufal, že se tam nevyvrátím. Zavřel jsem oči.
Tma a ticho. Neviděl jsem, neslyšel jsem.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak dřepěl. Ale slíbil jsem, že počkám. Najednou jsem ucítil stisk na mých rukách. Někdo mi je jemně odtáhl.
„Pájiku,“ promluvila na mě Lenka.
Musela mě držet pevně, protože jsem měl snahu dát ruce zpět na uši.
„Páji, podívej se na mě,“ řekla klidným hlasem.
Nezvedl jsem hlavu. Byl jsem z toho celý bez sebe. A to jsem ho jen letmo zahlédl a slyšel jeho hlas.
„Pavle, už je pryč. Podívej se na mě, prosím,“ řekla konejšivě.
Povolil jsem napětí v rukách. Bylo to znamení, že jsem ji schopen vnímat. Pustila mi ruce. Pohladila mě po vlasech a jemným tahem za bradu mi zvedla hlavu, aby mi viděla do obličeje.
„Pavlíku, už je to dobrý. Je pryč. Skončilo to,“ setřela mi slzy z tváře.
Podíval jsem se na ní.

Moje zlatá Lenka. Není nikdo takový, jako ona. Její sesterské city ke mně jsou daleko za hranici chápání. Dělá práci i za mámu. Bez Lenky bych už dávno umřel.

Chytil jsem ji kolem krku. Slzy bolesti, z toho, co se mi teď připomnělo, se mísily se slzami vděčnosti k této milované osobě. Také mě objala a tahem vzhůru mě donutila vstát. Nohy se mi ještě třásly, ale já měl oporu. Držela mě a hladila po vlasech, jakoby konejšila malé dítě.
Pomalu jsem se uklidňoval.
„Nemáš kapesník?“ zeptal jsem se, když už jsem byl schopen jakž takž mluvit.
Uslyšel jsem za Lenkou šustot. Podíval jsem se přes její rameno. Stál tam trenér a natahoval ke mně ruku s balíčkem kapesníků
„A…“ dostal jsem ze sebe jedinou slabiku a nebyl jsem schopen říct něco dalšího. Byl jsem zaskočen tím, že jsem ho tam uviděl.

Jak dlouho tu je?

Lenka mě pustila a otočila se k němu. Vzala do ruky balíček, vytáhla kapesník a podala mi ho.
„Děkuji,“ špitl jsem a sklonil hlavu.
Styděl jsem se za to, že byl trenér svědkem mé slabosti. Ale nedokázal jsem tomu nijak zabránit. Bylo to silnější než já.
„Půjdeme dovnitř,“ promluvil trenér.
Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby ostatní viděli, v jakém jsem stavu. Nemohl bych se nikomu podívat do očí. Nemohl bych poslouchat ty otázky: Co se ti stalo? Jseš v pohodě?
Prostě bych to neunesl.
„Pojď, posadíme se do kanceláře, napiješ se a trochu se uklidníš,“ zkusil to znovu trenér. „Už tu není, odjel. Nepotkáš se s ním.“
„Ne. Chci jít domů,“ otočil jsem se na Lenku a s prosbou v očích a pak jsem zas sklonil hlavu.
„Nevím co dělat, nevím co na to říct,“ pokrčil trenér bezradně rameny, když viděl, jak mě to sebralo. „Je mi líto Pavle, že se to stalo.“
Přikročil ke mně a položil mi ruku na rameno. Já se jen dál díval do země a z nervozity jsem si křupal prsty na rukách.
„Kdykoli budeš chtít, ozvi se. Můžeš přijít, nebo přijedu k vám. Jen klidně zavolej, když se budeš cítit zle.“ Hlas se mu trochu třásl. Nevěděl jak mi pomoct a bylo na něm vidět, že ho to docela sebralo.
„Pojedeme domů. Jsme tu autem. Moc Vám, trenére za všechno děkuji,“ otočila se Lenka k němu.
„Určitě se mi ozvěte, ať vím, že jste oba v pohodě. Budete mi chybět. Stačilo, když jsi odešla ty a teď ještě Pavel.“
Když vyslovil mé jméno, trhl jsem sebou.
„To bude dobrý. Jseš člověk, který se tak snadno nevzdá, tak se tomu postav čelem,“ poklepal mě po rameni a pak stáhl ruku k sobě. „Jak se budeš cítit lépe tak přijď. Třeba jen tak. Rád tě uvidím. A navíc,“ na vteřinu se odmlčel a pousmál se, „dlužíš mi přece pivo, pamatuješ? Vyhrál jsem přece sázku.“
Při vzpomínce na to, jak jsme se dohadovali, kdo že to vlastně vyhraje, jsem se trošku pousmál. Koutky úst se mi nepatrně zvedly, ale Lenka s trenérem to stihli zaregistrovat. Oba si oddychli, že už snad mám to nejhorší za sebou. Podíval jsem se na trenéra. Měl nasazený starostlivý, až otcovský výraz a já věděl, že to všechno, co řekl a udělal, myslel vážně. Lenka mě vzala za ruku.
„Tak my půjdeme. Určitě se někdy ukážem. Děkuji za všechno.“
Potáhla mě a donutila k chůzi. Udělal jsem dva kroky a ještě se pootočil k trenérovi, který se díval, jak odcházíme.
„Děkuji,“ řekl jsem jediné slovo a šel poslušně za Lenkou k autu. Držela mě pevně za ruku a nepustila, dokud neodemkla auto. Odvedla mě na stranu spolujezdce a otevřela mi dveře. Než jsem nastoupil, podíval jsem se ještě jednou k tělocvičně. Trenér tam stál a díval se na nás. Kdo ví, na co v tu chvíli myslel. Řešil Petrův odchod z týmu a jeho vyřazení z asociace. Viděl, co to se mnou, s tak energickým člověkem, který byl vždy veselý a plný elánu, udělalo. To vše na něj dolehlo a byl z toho docela zničený.


Celou cestu jsem neřekl ani slovo. Lenka na mě občas úkosem pohlédla, aby se ujistila, že jsem v pohodě. Ale já v pohodě nebyl. Dojeli jsme před náš dům. Tátův mercedes už tam byl zaparkovaný.
„Chceš jít nahoru?“ zeptala se Lenka, když viděla, že už je taťka doma. Dobře věděla, jako já, že se bude vyptávat. A určitě bude. Stačilo se na mě podívat. Nervózní, ubrečený a ze všeho totálně rozhozený.
Zavrtěl jsem hlavou. „Můžeme jít k tobě?“
Lenka přikývla a vytáhla z kapsy telefon. „Můžeme, ale musíme dát taťkovi vědět. Vytočila jeho číslo a během krátkého hovoru mu vysvětlila, že dneska budu spát u ní. Zřejmě to chápal tak, že jsem pořád na nic kvůli Ondrovi.
„Tak jo. Můžem jet. Ale ráno musíme brzy vstát, aby ses mohl převlíct a vzít si věci do školy.“
Oddychl jsem si. Lenka znovu nastartovala auto a rozjeli jsme se.
„Je mi smutno,“ řekl jsem tiše, že mě skoro přes běžící motor nebylo slyšet.
„To se spraví,“ položila mi ruku na nohu. „Hlavně že už to máme za sebou.“
„Je mi smutno po Ondrovi.“ Z očí mi začaly téct slzy.
Lenka mírně přibrzdila, aby se na mě mohla aspoň trochu podívat. Byl jsem úplně vyřízený. Tolik napětí jsem už dlouho necítil Naposledy v nemocnici. Dneska se to všechno vrátilo. Stále jsem se ze všeho nemohl uklidnit a umocňoval to stesk po Ondrovi. Tak moc jsem si přál, aby byl teď se mnou. Aby mě objal. Abych cítil jeho teplo a klid. Tak moc bych si to přál. Už se to nedalo víc udržet. Rozbrečel jsem se ještě víc. Opřel jsem hlavu o opěrku, dal si ruku přes oči a vzlykal jsem. Nešlo to zastavit.
Najednou Lenka zastavila. „Počkej tady, jen si něco vyřídím.“
Stále jsem měl zavřené oči. Nechtěl jsem se na nic dívat. Nikdo nemusí vidět, že brečím. Slzel jsem do rukávu a nešlo to zastavit.
Lenka mezitím došla ke vchodu jednoho z domů. Zazvonila. Za chvilku se ve dveřích objevil Ondra. Byli jsme před jeho barákem.

„Co se děje?“ zeptal se, když vyšel ven.
„Stojíš ještě vůbec o to, vidět se s Pájou?“ Lenka na něj šla přímo. Žádné chození kolem horké kaše.
„Proč?“
„Proč?“ zopakovala po něm otázku. Pootočila se a mávla rukou směrem k autu. Teprve teď si Ondra všiml, že v něm sedí Pája. Zadíval se pozorněji. I na tu dálku viděl, že se něco děje.
„Stalo se něco?“
„Vy dva jste se stali. A navíc,“ Lenka se na vteřinu odmlčela a otočila se zpátky k Ondrovi. „Byli jsme teď v judu. Jedem přímo z tama.“
„Viděl se s Petrem?“ zeptal se hned Ondra.
„Přímo ne. Ale viděl ho. Navíc jsme museli trenérovi vysvětlit celou situaci. A s tím, co je teď mezi vámi dvěma to už Pája prostě nezvládá.“
„Tak to je mi líto,“ řekl Ondra s nic neříkajícím výrazem. „Ale s tím nic nenadělám.“
„Ne?! Proč ne?“ vyhrkla Lenka nervózně.
„Sama jsi to viděla. Dal mi jasně najevo, že mě nechce,“ zamračil se Ondra při vzpomínce na Pavlův sobotní výstup.
„Nejradši bych ti taky jednu vrazila. To se měl jako usmívat a mávnout rukou nad tím, když se ti ta nádhera věšela kolem krku? A tys ještě ke všemu vypadal, že ti to ani nevadí.“ Lenka začala být naštvaná. „Ano, možná Pája trochu přestřelil, ale kdybys byl můj kluk, udělala bych asi to samé.“
Ondra bezděčně couvl o krok zpátky.
„A navíc, psal ti. Ještě ten večer a ty ses ani neozval. Tak co?!“ zeptala se Lenka ostře.
„To byl jeho nápad sem přijet?“
„Ne. Ani pořádně neví, že jsme tady. Vždyť se na něho podívej. Co jsme odjeli z tělocvičny, je celou dobu mimo.“
Ondra ještě pár vteřin hleděl na Páju. Pak s povzdechem obešel Lenku a zamířil k autu.


Seděl jsem a snažil se zastavit slzy. Utíral jsem si je do rukávu. Stále zavřené oči mě z toho breku už začaly pálit. Dveře na mé straně se otevřely.
„Už jedem?“ zeptal jsem se, aniž bych se podíval, kdo to je.
„Ještě ne,“ ozvalo se vedle mě.
Sevřel se mi žaludek. Rychle jsem si otřel oči a podíval se tím směrem. Vedle mě dřepěl Ondra a díval se na moji zoufale vypadající maličkost.
Já se díval na něj. Mlčel jsem a jen se díval.
„Slyšel jsem, kde jste dneska byli,“ promluvil Ondra.
Otočil jsem hlavu zpátky a díval se na své ruce, složené v klíně.
„Tak co? Dobrý?“ zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou. Teď mě nezajímá ten pitomý Petr, nebo judo. Teď chci Ondru. Chci ho zpátky.
Mé emoce byly čím dál silnější. Tak moc mi chyběl. A teď byl vedle mně a stejně jsem měl pocit, jako by byl strašně daleko.
„Omlouvám se. Je mi to líto,“ vysoukal jsem ze sebe omluvu. Znovu jsem si otřel zvlhlé oči.

Přeci zas nebudu brečet.

„No co už. Stalo se. Řekl jsi jasně, že mě nechceš.“

Píchlo mě z toho u srdce. Musí to být? Musí to říkat? Proč mě tak trápí?

„Nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem tiše a doufal, že mi to promine.

Tak moc ho chci zpátky.

„Ale já to tak vzal.“ V jeho hlase byla silně cítit výčitka. Vstal a chtěl odejít.
Rychle jsem natáhl ruku a chytil ho za triko.
„Nemyslel jsem to vážně. Omlouvám se.“ Byl jsem zoufalý.

Znamená to opravdu konec?

Ondra vyprostil triko z mého sevření.
„Měl by sis rozmyslet, co vlastně chceš,“ řekl, aniž by se na mě otočil.

To bylo drsný. Ale zasloužil jsem si to. Neměl jsem se chovat jako idiot.

„Chci tebe,“ vyhrknul jsem, když udělal Ondra dva kroky zpátky k baráku.
Rychle jsem se rozepl a vystřelil ven z auta. Jenže jsem byl rychlejší, než ten blbý pás. Zamotal jsem se do něj a on mě strhnul zpátky. Klopýtl jsem. Podvrtla se mi noha a já šel do kleku. Ondra to zaregistroval, otočil se a stihl mě zachytit dřív, než jsem se úplně celý rozplácl na zemi.
„Co blbneš, prosím tě?“ vynadal mi, jen co mě zpátky postavil na nohy.
Chtěl mě pustit, ale já se ho chytil oběma rukama.
„Ondro, prosím tě. Chybíš mi,“ zakňučel jsem mu do trika, nehledíc na to, že mě kotník bolel jako čert.
„Já nevím. To mám čekat, že zas někoho zmlátíš, když se bude se mnou bavit?“
„Už to neudělám, slibuji.“ Svíral jsem ho v objetí a znovu slzel na jeho triko.

Kdy se, sakra, ze mě stal takový slaboch? Ale když já prostě bez něj nemůžu být.

„To jsem vážně tak neodolatelný?“
Zvedl jsem hlavu. Ondra se na mě díval svýma pronikavýma očima a usmíval se. Konečně měl ten svůj krásný úsměv. Ulevilo se mi.
„Nebudeš se na mě už zlobit?“
Mírně zavrtěl hlavou. „Co mám s tebou dělat?“ Objal mě a dal mi malou pusu na rty. „Hlavně už nebreč. Nesluší ti to.“
Usmál jsem se a otřel si oči.
„Když já to už prostě nedával. Viděl jsem Petra.“
„Lenka říkala, že ses s ním nepotkal.“
„To ne, ale stačilo mi, že jsem ho viděl a slyšel.“
„A jak to dopadlo?“
„Trenér ho vyhodil a vyloučí ho z asociace.“
„Aspoň něco. Měl jsi ho zmlátit jako Michala. Ten má teď modrý make-up,“ zasmál se Ondra.
„To nešlo,“ povzdechl jsem si.

Vždyť ten člověk mě děsí. Jen vzpomínka na něj, mě dokáže vyřadit z provozu.

„Proč?“
Pootočil jsem se k autu. „Vidíš tu tašku?“ ukázal jsem rukou. „Je plná papírů toho všeho, co se tenkrát stalo. Kdybys to četl, pochopil bys.“
Ondra mě k sobě víc přitiskl. „No, a už je to lepší?“
Přikývl jsem. Opravdu jsem se teď cítil o mnoho lépe. To napětí povolovalo. Držel jsem se Ondry a bylo mi o mnoho lépe.
„Přerušte tu červenou knihovnu. Ráda bych jela domů.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se přes Ondru. Lenka za ním stála a poklepala mu na rameno.
„Pusť ho, potřebuji jet domů. Jsem už dost utahaná.“
„Přespím tady.“
Ondra nadzvedl obočí v údivu nad mým náhlým rozhodnutím, ale nic neříkal.
Lenka to okamžitě zavrhla. „To nepůjde. Máš být dneska u mě. Jinak tě odvezu domů.“
„Musí to být?“ Nechtělo se mi od Ondry. Byl jsem rád, že ho mám zpátky. Měl jsem pocit, že kdybych teď odjel, bylo by to jako předtím.

Musím zůstat s ním.

„Pájo, něco jsme taťkovi slíbili.“ Lenka to řekla v množném čísle, ale já věděl, že myslí mě a můj slib, že se budu snažit.
Pustil jsem Ondru a přešel k Lence, která už nastupovala do auta. Sklonil jsem se k ní.
„Leni, prosím, chtěl bych být s Ondrou,“ řekl jsem polohlasně a snažil se na ní udělat psí oči.
„Pájo, víš, že to nejde. Co když tě taťka přijede zkontrolovat? Nebo mi bude volat a bude tě chtít k telefonu? Mám mu lhát?“
Na to jsem neměl žádný argument. Věděl jsem, že je to taťka schopný udělat. A navíc, Lenka pro mě toho už tolik udělala. Mohl bych ji akorát způsobit problémy. Ale na druhou stranu jsem měl pocit, že když teď odejdu, bylo by to, jako bychom se k sobě vůbec nevrátili.
„Leni, prosím,“ zakňučel jsem.
Lenka se nahla a podívala se ven na Ondru. Chvilku přemýšlela. Pak stáhla okénko na pravé straně.
Naklonila se směrem k Ondrovi.
„Jestli chceš, zastav se u mě. Teď ale jedeme.“ Pak se otočila ke mně a přísným hlasem poručila: „Nastup si!“
Usmál jsem se. Dal jsem jí pusu na tvář a rychle se zvedl. Neměl jsem to dělat. Celé to nadšení skončilo pořádnou ránou do hlavy o rám dveří.
„Do pr**le!“ zařval jsem a skácel se zpět dolů Lence do klína.
„Já radši přijdu, než se úplně zmrzačíš,“ ozval se Ondra.
Zvedl jsem opatrně hlavu a podíval se na něj. Stál skloněný u okýnka spolujezdce a usmíval se nad mou nešikovností.
„Jen se převleču a dojedu za vámi.“
Postavil jsem se, teď už opatrněji. Bolavý kotník a boule na hlavě byly pro dnešní den až moc. Pajdavě jsem obešel auto.
„Přijď brzy,“ políbil jsem Ondru na rty.
„Neboj, někdo tě musí ošetřit,“ zasmál se mým úrazům.
Nastoupil jsem do auta a tentokrát jsem už dveře zavíral opatrně, abych Ondrovi neublížil. Lenka nastartovala a rozjeli jsme se.
„Já se z tebe jednou zblázním,“ kroutila hlavou, když jsme odjížděli.
Nic jsem ji na to neřekl, jen jsem se naklonil a dal jí pusu na tvář. Opřel jsem se a usmíval se. Měl jsem radost. Byl jsem šťastný. Nebe bylo modřejší, tráva zelenější a zacházející slunce žlutější. Všechno zas bylo fajn.

Ondra se chvíli díval za odjíždějícím autem. Pak se otočil a pomalu šel domů. Po cestě vytáhl z kapsy telefon.
„Jo, to jsem já… no, můžeš být rád, že vůbec volám… máš opravdu štěstí… no jasně, však jsem říkal, že za mnou přijde, stačilo ho jen trochu podusit… ne Michale! Teď se nemůžeme vidět a navíc jedu za ním… poslouchej, něco jsem řekl! … dáme si na chvíli pohov… hele, jestli mě naštveš, tak to už nebude nikdy… tak je to správně… nemůžu riskovat, že zas uděláš nějakou kravinu… nech toho! Ten moncl sis zasloužil… víš co? Ozvu se, ale nechci, aby ses teď kolem mě nebo Pavla motal… Říkám, že ti zavolám, čau.“
Schoval telefon zpátky do kapsy.
Byl rád, že Lenka Pavla přitáhla. Sám by nejspíš nepřišel. Už se chystal na to, že se bude muset snížit pod svoji úroveň a připlazit se za Pavlem sám. Vešel do bytu a rychle se převlékl. Pojede hned, aby měl Pája pocit, že mu moc chyběl.
Věděl, že v tom co dělá, je dobrý, ale hodlá si přes Páju trochu pomoct nahoru. Přeci jen je to šéfův syn, toho musí využít. Zamkl dveře od bytu a šel k autu.
Teď se musí ukázat, jako milující přítel.