SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 05



Dojeli jsme k Lence. Celou cestu jsem se křenil, i když mě bolela hlava a kotník.
„Ukaž mi to,“ chytla mě Lenka za hlavu a předklonila mi ji. „Máš tam pěknou bouli, ale není to rozražené. Co ta noha?“
„Bolí, nemůžu pořádně došlápnout.“
„Posaď se,“ ukázala na gauč.
Sedl jsem si a stáhl si ponožku. „No, krása,“ povzdechl jsem si. Kotník mírně opuchnul a zmodral. Lenka zašla do kuchyně. Vytáhla z mrazáku pytlík s ledem, zabalila ho do utěrky a vrátila se ke mně.
„Dej nohy nahoru.“
Opřel jsem se o stěnu vedle sedačky a položil nohy nahoru. Lenka mi to opatrně přiložila na kotník a zabalila.
„Jestli se to nespraví, budeme muset k doktorovi.“
Vstala a vytáhla telefon.
„Dobrý večer, omlouvám se, že teď otravuji… ne jsem v pohodě, jen volám kvůli Pájovi… ne, tohle ne…“ při těch slovech se na mě podívala a pak pokračovala. „Pája si podvrtnul kotník… jo, trochu mu to zmodralo a má to napuchlé, máme s tím jet do nemocnice? Jo, to jsem už udělala… dobře, tak děkuji, nashledanou.“
Položila telefon na stolek a posadila se naproti mně. Podívala se na mě.
„Neptal se náhodou, jestli zas neblázním?“ zeptal jsem se.
„No, jo…“
Zamračil jsem se.
„Nech toho, prosím tě,“ napomenula mě Lenka, když to viděla. „Chceš snad říct, že jsi už úplně v pohodě?“
Musel jsem uznat, že jeho obavy, ač nevěděl, co se teď u nás dělo, byly oprávněné.
„Už je mi lépe. Já to prostě nedokázal, když jsem ho viděl.“
„Hele, už je to za námi, tak to už bude v klidu,“ usmála se povzbudivě Lenka.

Určitě bude, zvlášť když už je Ondra zpátky.

„Co vlastně doktor říkal?“
„Máš to ledovat a zítra máme za ním přijet hned ráno. Kdyby to nesplasklo, tak pojedeš na rentgen. Zavolám ještě taťkovi.“
V krátkém hovoru vysvětlila tátovi, co se stalo a co řekl doktor. Domluvili se, že mě tam ráno odveze, protože Lenka má na ráno naplánované schůzky. Převzal jsem si od Lenky telefon a ještě poprosil, aby mi donesl čisté věci. Když jsem končil hovor a vypínal telefon, ozval se domovní zvonek. Chtěl jsem vyskočit a jít otevřít. Stejně to byl Ondra a já byl rád, že přijel tak brzy.
„Seď prosím tě, ať tě ani nenapadne vstávat,“ zarazila mě Lenka.
Vstala a šla ke dveřím. Za chvilku se v obýváku objevil Ondra se svým typickým úsměvem.
„Tak co, marode? Jak je?“ zeptal se, když viděl, jak sedím na gauči s ovázanou nohou. „Měl bys na sebe dávat větší pozor. Poslední dobou jseš jeden úraz za druhým.“
Přisedl si ke mně. Zvedl jsem nohy a položil mu je na klín, aby mohl sedět co nejblíž. Nahl se ke mně a dal mi pusu. Byl jsem rád, že už je zase všechno v pořádku.
„Dáš si kafe?“ zeptala se Lenka a zamířila do kuchyně. Ondra přikývl, než zmizela za rohem.
„Dám si taky!“ zavolal jsem za ní.
Chvíli jsme mlčky seděli a poslouchali cinkot nádobí, jak Lenka chystala kávu. Přesto, že jsem byl rád, že je Ondra se mnou, jaksi jsem nevěděl, co mám říct. Seděl a hladil mě po nohách.
Cítil jsem, jak led na mém kotníku taje.
„Budu to muset vyměnit,“ ozval jsem se. Narovnal jsem se a chtěl si to sundat.
„Počkej, udělám to,“ zastavil mě Ondra. Rozmotal utěrku a zavolal na Lenku. „Mohla bys prosím tě donést nový led?“
„Hned to bude,“ ozvalo se z kuchyně. Ještě chvilku se ozýval šramot a pak Lenka donesla tác s kávou a nakrájenými chleby.
Okamžitě, jako na povel se ozval můj žaludek. No jo. Naposledy jsem jedl oběd a nervozita taky udělala své. Hned, bez rozmýšlení, jsem se natáhl ke stolku a chtěl si vzít chleba. Jenže ten tácek byl trochu dál, a jak jsem se natahoval, tak jsem se málem zřítil ze sedačky. Ještě že mě Ondra stačil chytit.
„Jseš blbej? Panebože, ty se jednou přizabiješ,“ nadával, když mě vytahoval zpátky na sedačku. „Příště aspoň sundej nohy dolů, než se budeš sápat po jídle.“
„Myslím, že s tvou šikovností, budeme mít u doktora věrnostní slevu,“ smála se Lenka. „Podej mi ten pytlík,“ natáhla ruku k Ondrovi.
Podal ji ten skoro roztopený led.
„S ledem je to na prd,“ řekla a odešla do kuchyně.
Sundal jsem nohy dolů a vzal si chleba. „Vem si,“ posunul jsem tácek k Ondrovi.
„Díky, nemám hlad. Stačí mi kafe.“ Přisunul si jeden hrnek, hodil do něj dvě kostky cukru a začal míchat.
Lenka se vrátila z kuchyně a v ruce nesla mražený hrášek.
„Mraženou kotletu ti na to dát nemůžu, musí ti stačit tohle.“ Zamotala pytlík do utěrky. „Dej nohy nahoru.“
Znovu jsem zvedl nohy a položil je přes Ondru. Lenka mi to přiložila a omotala ještě jednou utěrkou, aby mi to nepadalo.
„Můžeš mi podat ještě chleba?“
Podala mi rovnou celý tácek. „Stačí? A kousat už budeš sám?“
S plnou pusou jsem přikývl.
„Jdu se osprchovat,“ řekla Lenka mezi dveřma, „tak žádný sposťárny, za chvíli jsem zpátky.“
Podívali jsme se s Ondrou na sebe a zasmáli se. Lenka jen mávla rukou a zavřela se v koupelně. Odložil jsem tácek s jídlem na stůl a natáhl se pro hrnek.
„Hlavně to nevylej,“ upozornil mě Ondra.
„Zas takové nemehlo nejsem,“ brblal jsem.
Upil jsem trochu kávy a raději jsem hrnek postavil zpátky na stůl. Co kdyby… Zůstal jsem sedět a víc se posunul k Ondrovi.
„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl jsem tiše.
Objal jsem ho a dal mu pusu.
„Taky jsi mi chyběl,“ řekl na to Ondra a objal mě. Políbil mě.
Tak rád jsem ho zas měl ve své náruči. Líbal jsem se s ním a byl jsem v tu chvíli šťastný. Všechna ta nervozita ze mě spadla.
Ondra mě opatrně položil na sedačku, aniž by opustil má ústa. Měl jsem chuť se s ním takhle spojit navždy.

Tak moc ho miluji. Tak moc šťastný jsem, že ho mám zpátky.

Leželi jsme a ani jeden z nás nebyl ochotný toho druhého pustit. Přesto jsem povolil trochu svůj stisk a zajel jsem mu rukama pod tričko. Hladil jsem tu známou kůži a nemohl se toho nabažit. Hladil jsem to tělo, které jsem vždy tak rád líbal. Nejraději bych to udělal i teď. Chtěl bych mu dokázat, jak moc ho miluji. V tuhle chvíli jsem byl v jeho objetí tak vláčný, že bych mu dovolil cokoli. Vše proto, aby věděl, že jsem tu jen pro něj.
Také jeho ruka zabloudila pod mé triko. Hladil mě po břiše a já byl z toho celý blažený. Najednou mě přestal líbat a trochu se nadzvedl a opřel se o loket.
„Musíme přestat, nebo se to zvrhne,“ zašeptal mi do obličeje a políbil mě na nos. „Nerad bych potom Lence vysvětloval, proč se nemůžu postavit.“
Usmál jsem se nad tou představou, jak Ondra nechce vstát z gauče, aby Lenka neviděla jeho vzrušení.
„Myslím, že by to pochopila. Ale ještě před tím by tě vzala něčím po hlavě.“
Otočil jsem se na bok a Ondra se natáhl za mě. Znovu mě objal a zašeptal mi do ucha:
„Chyběl jsi mi. Myslel jsem, že mě opravdu už nechceš.“
Chytl jsem ho za ruce a zády jsem se k němu víc přitiskl. Byl jsem rád, že to řekl. Chvilku jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby se nevrátil a na moment mi z toho bylo smutno. Raději jsem ty myšlenky rychle zahnal pryč. Přiložil jsem si jeho ruku k ústům a políbil ji.
„Miluji tě.“
Ondra na to nic neřekl, jen mi dal malé políbení na krk.
Zaposlouchal jsem se do šumění vody. Ten jednotvárný zvuk tekoucí vody a mé nervové uvolnění mě začalo uspávat. Cítil jsem teplo své lásky a cítil se v jeho objetí dobře a bezpečně. Postupně se i můj dech víc zklidnil a já usnul v Ondrově náruči.


Když jsem se vzbudil, byla všude tma a ticho. Zašmátral jsem rychle kolem sebe.
Ondra tam nebyl.
Prudce jsem se posadil, až ze mě sklouzla peřina na zem a se zrychleným dechem přemýšlel, jestli se mi to všechno jen nezdálo.

Ani nevím, kdo mě přikryl.

Teď mě však víc zajímalo to, že tu není Ondra. Postavil jsem se. V tom rozčílení jsem zapomněl na svůj pochroumaný kotník a ten mě po došlápnutí sakra zabolel. Rychle jsem se chytl stolku a na vteřinu počkal, až ta největší bolest poleví. Po tmě jsem dolezl do předsíně a zamířil k Lence do ložnice. Strčil jsem do pootevřených dveří a hmátl po vypínači. Všude se rozlilo ostré světlo z lustru. Ozářilo mě a já musel několikrát zamrkat, abych si zvykl.
„Kde je Ondra?!“ zeptal jsem se trochu víc zprudka.
Bezohledně jsem Lenku vzbudil. Pomalu se otočila směrem ke mně a zamžourala očima. Protřela si je, aby na mě lépe viděla.
„Co se děje?“zeptala se ospale.
„Kde je Ondra?“ zeptal jsem se znova. Opíral jsem se o futra, protože mě noha pořád bolela a čekal jsem odpověď.
„Jel domů,“ zívla a posadila se.
„Proč jel domů?“
Byl jsem trochu nepříjemný, ale když já měl zase strach, že se nevrátí.
„Pájo, prosím tě,“ povzdechla si Lenka, „musel jet, vždyť jde ráno do práce.“
Pustil jsem futra a opatrně jsem dopajdal k posteli. Posadil jsem se a smutně koukal před sebe.
Odešel a ani se nerozloučil.
„Spal jsi, nechtěl tě budit. Říkal, že se zítra po tréninku za tebou staví,“ řekla Lenka, jako by četla mé myšlenky. Zvedla se a přešla ke skříni. Vytáhla jedno volnější triko a položila mi ho na klín. „Nechceš si sundat rifle? Posledně jsi nadával, že se v nich špatně spí.“ Položila mi ruku na hlavu. „Pájo, klid. Zítra se uvidíte.“
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se a začal se pomalu svlékat.
Lenka se podívala na budík.
„Jsou dvě hodiny.“
„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil,“ mumlal jsem do trika, které jsem si právě přetahoval přes hlavu. Vzal jsem do ruky to, které jsem dostal na převlečení. „Já chci šmouly,“ natáhl jsem ruku s tím, že tohle opravdu nechci.
Lenka mi ruku přistrčila zpátky. „Je ve špíně a v tomhle se dá taky spát,“ usmála se na mě. „Co noha?“
„Ještě bolí,“ natáhl jsem se na vyhřátou postel.
Lenka se sklonila a podívala se mi na ten kotník.
„No, už to není tak napuchlé, ale zítra s tím půjdeš k doktorovi.“
Otočila se a odešla z pokoje. Za chvíli se vrátila s peřinou, která zůstala v obýváku. Hodila ji na mě a ještě zašla zhasnout.
„Jdem spát,“ rozkázala, „zítra mám schůzku, potřebuji se vyspat.“ Lehla si vedle mne a přikryla se.
„Děkuji,“ ozval jsem se ještě.
„Za co?“
„Za všechno.“
Lenka se ke mně otočila. „Za málo, dobrou.“ Chytla mě za ruku a za chvilku byla v říši snů.
Já už o něco klidnější, ji za pár minut následoval.

Když jsem byl s taťkou u doktora, tak se mi všichni, včetně sestry, smáli, jaké jsem nemehlo, když ani neumím z auta vystoupit, aniž bych si něco udělal.

Jo, kdyby věděli, co tomu předcházelo, asi by se moc nesmáli.

Doktor prohlásil, že jsem jeho nejrentabilnější pacient, a že nerad by o mě přišel. Že na mě vydělá docela dost peněz díky všem těm úrazům. Noha byla omotána a stažena do obinadla a dostal jsem nakázáno to pár dnů mít zpevněné a nenamáhat.
Později doma jsem ještě zavolal Hance, aby mě omluvila, že přijdu do školy až v pondělí, protože bych tam si nedojpadal a táta ani Lenka neměli možnost mě do školy odvést.
Díky tomu nenadálému volnu jsem měl dost času na práci, kterou mi táta donesl a udělal jsem něco i navíc. Přeci potřebuji nějaké kačky, když si chci užívat prázdniny s Ondrou na chatě. Nebude žádné vaření a podobné nesmysly, prostě se necháme obskakovat a jíst budeme v restauraci.

Když jsem dorazil do školy, měl jsem pocit, že za ty dva dny, co jsem tam nebyl, vypukla nějaká epidemie. Všichni vyšilovali kvůli maturitám. Každý už viděl tragicky, jak dopadne špatně a že propadne a já nevím co. I přesto jsme si našli dost času, abychom vymysleli pořádné rozloučení se školou a program na poslední zvonění.
Největšího tragéda, co se týče učení, asi vyhrávala s přehledem Hanka. Nikdy jsem nechápal, proč vždycky tak stresovala, když nakonec její výsledky byly uspokojující. Její hysterie jeden den už dosáhla takových hranic, že se málem o přestávce rozbrečela.
„Prosím tě, však ti to jde, tak proč tak vyšiluješ?“ zeptal jsem se, když jsme zas tohle „oblíbené“ téma probírali u oběda.
„Tobě se to řekne, když ti to do hlavy leze samo,“ Hanka dojedla a odložila příbor na tácek.
„Nemysli si, taky se musím učit.“
„No ale ne tak moc jak já. Celý svaťák budu zahrabaná v knihách.“ Podívala se na mě. „Proč se usmíváš?“
„Jen tak, já mám totiž na svaťák jiné plány. Rozhodně si to volno hodlám užít.“
V duchu jsem se už viděl s Ondrou na chatě.
„Ani mi to neříkej! Já budu šrotit a ty si budeš užívat. Beztak budeš s tím tvým fešákem, co?“
Na to jsem Hance neodpověděl, jen se můj úsměv roztáhl ještě víc. Hanka pokřivila obličej.
„Ach jo, každý si s někým užívá a já suším.“ Na vteřinu se odmlčela, jako by o něčem přemýšlela. „Pájo, mohl bys mi s něčím pomoct? Potřebovala bych něco vysvětlit a naučit se to.“
„Mám čas teď o víkendu, jestli můžeš. Ondra jede k rodičům, takže stejně nemám co dělat. Mohl bych přijet k vám,“ navrhl jsem ji.
„To by bylo fajn, ale o víkendu budeme mít návštěvu. Ale mohli bychom si zajít někam sednout. Někde kde je klid a tam bychom se mohli učit, co?“ zadívala se na mě prosebně.
Její pohled byl prostě úžasný a dívala se s takovým výrazem, že jsem si hned vzpomněl na kocoura ve Shrekovi. V duchu jsem však rychle hodnotil situaci, že bychom byli o víkendu někde v restauraci, kde je velká pravděpodobnost, že bych mohl potkat Petra nebo Milana. Zvlášť v sobotu odpoledne, kdy oba mají volno. Co by se asi stalo, kdybych je teď potkal? Zvlášť potom, co jsme byli za trenérem.
„Tak nic,“ probrala mě z mého zamyšlení Hanka, „vidím, že se ti to moc nelíbí.“
„Ne, počkej,“ zastavil jsem ji, protože už brala do ruky tác a chtěla vstát. „Já jen nechci někam do hospody. Co kdybys přijela ty k nám? Mohla bys u nás i přespat a měli bychom na učení tak víc času.“
„Musela bych se doma zeptat, ale snad by to nevadilo. Naši tě znají, tak s tím by neměl být problém. Ví, že jsi na kluky,“ dodala šeptem.
Usmál jsem se. „Ty jsi pěkná kecka, co?“
„No ani bych nebyla. Ale posledně jak jsi byl u nás, tak se mě na tebe naši ptali. Prý jestli spolu chodíme a tak. Moc se jim líbíš,“ vysvětlila Hanka, proč to řekla rodičům. „No tak jsem jim to prostě řekla.“
Pak se na mě víc zadívala. Zřejmě jsem měl nějaký divný výraz, protože se hned zeptala: „Doufám, že ti to nevadí?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tak je to aspoň jednodušší.“
Postavili jsme se a odnášeli tácky.
„Tak co? Zeptáš se? Aspoň nebudu doma sám, taťka jede na víkend na nějakou akci.“
„Tak jo. Vlastně co jste přestěhovaní, tak jsem u vás ještě nebyla,“ souhlasila Hanka.
Bylo rozhodnuto.

Hned druhý den, v pátek mi ohlásila, že přijede v sobotu po obědě. Že to dřív nejde, kvůli návštěvě. Musí s nimi aspoň chvíli být. Domluvili jsme se, že na ní počkám na zastávce.
Po škole, jakmile jsem dojel domů, hodil jsem kabelu do pokoje a vystřelil za Ondrou do práce. Končila mu pracovní doba a já ho chtěl ještě zastihnout, než odjede na víkend k rodičům.
Sedl jsem do auta a byl u firmy právě včas. Jen co jsem dojel, Ondra vycházel z budovy.
Zastavil se, když viděl, že vjíždím na parkoviště. Došel k autu a otevřel mi dveře. Ani jsem nestačil rozepnout pás a už jsem dostal pusu. Spokojeně jsem zapředl jako kočka.

Je skvělé, když mě takhle vítá.

„V kolik jedeš k vašim?“ zeptal jsem se, když se narovnal a já vystoupil z auta.
Zabouchl jsem dveře a opřel se o ně. Ondra položil tašku na střechu auta a přitiskl se ke mně.
„Jedu večer, moc se mi nechce, ale slíbil jsem to,“ povzdechl si. „Měl jsem v plánu něco jiného,“ zatlačil se svým rozkrokem na můj.
Zalapal jsem po vzduchu.

Jsem tak strašně chytlavý. Stačí jakýkoli jeho náznak, nebo správný dotek a jsem mimo.

„A co teď? Co máš v plánu teď?“ zašeptal jsem mu do ucha a trochu se o něj otřel.
Ondra natáhl vzduch skrz zaťaté zuby. Jako by zasyčel had. Opřel se rukama o střechu auta.
„Jsme před firmou. Prosím tě, nedráždi mě,“ zaskučel.
„Ty jsi s tím začal,“ usmál jsem se.
Jedna moje ruka nenápadně sklouzla pod rozepnuté sako a chytl jsem ho kolem pasu.
„Já se přišel jen rozloučit a zeptat se, kdy se vrátíš.“
Ruku schovanou pod sakem jsem mu zasunul za pásek kalhot.
„Vrátím se v neděli večer a rozloučit se můžeš u mě,“ odpověděl.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak křečovitě svírá rám střechy auta. Naklonil se ke mně ještě blíž.
„Spěchal jsi?“ zeptal se mě.
„No. A proč?“ podivil jsem se otázce, která mi nějak neseděla do naší konverzace. Ale vzápětí jsem pochopil.
„Voníš. Úžasně voníš. Jsi jedno velké chodící afrodiziakum,“ mírně sklonil hlavu k mému krku a natáhl nosem mou vůni. „Co teď máš v plánu? Spěcháš domů?“
„Ne,“ odpověděl jsem rychle. Bylo mi jasné, kam Ondra míří a nemohl jsem si tu příležitost nechat ujít.
„Taky mám teď volno, pojedeš ke mně?“
Vytáhl jsem svou ruku, kterou jsem měl stále omotanou kolem jeho pasu a mírně Ondru od sebe odstrčil.
„Nasedni si,“ rozkázal jsem.
Neváhal ani vteřinu. Sundal tašku ze střechy auta, rychlým krokem obešel auto a nastoupil si. Já už taky seděl, nastartoval jsem a vyjeli jsme z parkoviště. Ondra se naklonil a znova si ke mně přivoněl.
„Prosím tě, nech toho, nebo se uděláš dřív, než budeme u tebe,“ zasmál jsem se.
Narovnal se, ale položil mi ruku na stehno a jemně stiskl. Cítil jsem svírání v podbřišku. Zatl jsem zuby a raděj zařadil čtyřku, protože motor už řval, jak raněný lev.
„Ondro, nech toho, nechci se nabourat“ řekl jsem přidušeným hlasem a snažil se rozdýchat to pnutí v tříslech.
Sundal jsem ruku z volantu a odstrčil ho. Naštěstí poslechl. Dal ruku z mé nohy pryč, opřel se a snažil se dívat ven. I přesto jsem zahlédl, jak občas zabloudil pohledem do mého klína a zřejmě si už v duchu představoval, co budeme dělat u něho doma.
Ani nevím, jak jsme dojeli k Ondrovi. Celou cestu jsem přemlouval svého malého přítele, aby se uklidnil a lehl. Ještě že jsem měl delší mikinu.
Jen co se za námi zavřely dveře Ondrova bytu, tak všechno co bylo na našich tělech navíc, letělo dolů. Oblečení lemovalo cestu do obýváku, protože tam to bylo nejblíž a my zas nechtěli skončit na tom drsném koberci v předsíni.
Vzduch byl prosycený sexuálními výboji a našim chtíčem a vzrušením. Zcela nás to pohltilo.
Ani jeden z nás se ale nechtěl dát. Po chvilce menšího zápasu jsem vyhrál. Zatlačil jsem Ondru přes opěradlo sedačky a na nic nečekal. Měl jsem výhodnou pozici a já toho využil. Šel jsem do toho naplno.
Užili jsme si skvěle aspoň tu chvíli, než se Ondra musel nachystat k odjezdu. Když už jsme stáli oblečení u dveří, Ondra s kabelou v ruce, přišlo mi líto, že zas jede na víkend pryč.
„Musíš vážně jet?“ zeptal jsem se, když zamkl dveře a my se vydali ven z baráku.
„Musím, slíbil jsem to našim.“
„Kdy mě vezmeš s sebou?“ zeptal jsem se cestou k autu.
„Neboj, jednou určitě. Ale spíš, až budeš mít po matuře, protože na naše potřebuješ mít nervy v pohodě. Hlavně na taťku.“
„Jak to?“ zeptal jsem se a odemkl jsem auto, abychom mohli nastoupit.
„No, taťka je takový pruďas. Pořád se mu něco nelíbí.“ Ondra se usadil a zapnul si pás. „Nemá rád cizí lidi.“
„Cizí?“ už jsem chtěl nastartovat, ale zasekl jsem se. Otočil jsem k Ondrovi hlavu. „Jsem cizí?“ nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel.
„Tak jsem to nemyslel,“ naklonil se ke mně a dal mi pusu. „Naši tě prostě neznají a taťka je strašně nedůvěřivý,“ pohladil mě po tváři a palcem mi jemně přejel přes ucho.
„Už jsi mě k vám mohl vzít dávno. Chodíme spolu už víc jak půl roku,“ trochu jsem hodil do hlasu vyčítavý tón.
Nastartoval jsem a vyjeli jsme z parkoviště. Ondra se opřel zpátky a nijak nereagoval na mou výčitku. Tohle byla věc, která mě pálila.

Ondra už zná oba moje rodiče. Chodí k nám domů a já u nich nebyl ani jednou. Ani nevím, jak jeho rodiče vypadají. Ani fotku mi neukázal.

Tohle občas vhánělo pochybnosti o tom, jestli mě Ondra opravdu miluje tak, jak říká.
Trošku s pokaženou náladou jsme mlčky dojeli před firmu, kde zůstalo Ondrovo zaparkované auto. Vystoupili jsme.
„Neboj. Za chvíli odmaturuješ a pak tě vezmu k našim,“ řekl Ondra, když mě držel kolem pasu a dal mi pusu na rozloučenou.
„Slibuješ?“ zeptal jsem se rychle s nadějí, že tím konečně potvrdí náš vztah.
„Slibuji.“
O něco spokojenější jsem dal Ondrovi ještě jednu pusu. Nasedli jsme každý do svého auta a rozjeli se domů. Já k nám, Ondra ke svým.

Představí mě rodičům.

Tohle mi chybělo k úplné spokojenosti.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

tak posílám další kousek Pájova nudného života... i přesto, že mám pocit, že zájem o tenhle příběh klesá, slíbila jsem ho sem dát celý... přeci jen by bylo fajn zůstat u toho, až to celé dopadne, jak to dopadne... a že ještě bude pár horkých chvilek a pár žhavých chvilek...

4.92857
Průměr: 4.9 (14 hlasů)