Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 07

S Hankou to bylo pořád trochu složitý. Neustále se chtěla bavit o Martinovi i ve vyučování, až jsem měl sto chutí si sehnat tu nejširší lepicí pásku, a zalepit jí pusu dokola aspoň desetkrát. Postupně se ale uklidnila, protože se už musela soustředit hlavně na blížící se maturity.
Celý týden utekl strašně rychle. Nejspíš proto, že byl poslední před svaťákem. Šílenství z maturit většina lidí odložila na dobu neurčitou. Teď jsme přemýšleli, jak se nejlépe ukázat na posledním zvonění. Měli jsme vymyšlený program pro spolužáky ve škole a udělali jsme si i malou procházku po městě. V duchu jsem prosil všechny svaté, aby mě nikdo nepoznal. Navlíkli mě do ženských šatů. Prý se to ke mně stejně hodí nejvíc. Absolutně nechápali, že bych byl raději trpaslík, než Sněhurka. Ale už bylo rozhodnuto.
Náš program ve škole měl perfektní ohlas. Spolužáci a profesoři se smáli jako pominutí a nakonec se nám všechny podařilo dokonale rozbrečet, když jsme děkovali za úžasné čtyři roky a naše třídní dostala mega kytici, za kterou ani nebyla vidět.
Odpoledne jsme pak měli zamluvený jeden soukromý klub jen pro sebe s tím, že tam budeme moct být až do rána. Už jsem v duchu viděl, jak tam budeme řádit.
„Tak co, Sněhurko,“ přitulil se ke mně princ, „jdeš ke mně hned?“
„Nejdu, nedostal jsem pusu, neznáš pohádku? Víš o tom, že Sněhurka se budí polibkem a ne ránou do hlavy?“ zeptal jsem se Hanky a odstrčil ji od sebe.
Hanka se zasmála a sundala čepec z hlavy. Její kostým, stejně jako můj, byl dokonalý. Zajistila ho v divadle, kde pracuje její teta.
„Hele, já to nevymyslela,“ zamračila se na mě. Chytla mě pod paží a vtiskla mi polibek na tvář. „Jako bolestné to stačí?“
„Nestačí,“ Chytl jsem její hlavu, natočil si ji k sobě a dal ji velkou pusu na rty. „Takhle se budí princezny.“
„Co jsem to viděla?“ ozval se vedle nás trpaslík – Alena. „Pája se nám předělal na heteráka?“
„Jdi do háje, jen jsem ukazoval princi, jak se budí princezny,“ zasmál jsem se. Zamířil jsem do naší třídy, která teď sloužila jako převlékárna. „Potřebuji vyšněrovat z téhle věci.“ Zatahal jsem za korzet, do kterého mě před celou tou akcí navlékly.
Obě holky mě hned tlačily dovnitř a hádaly se, která bude mít tu čest a vysvleče gaye.
„Tak co, jdeš teda k nám, než půjdeme do klubu?“ zeptala se Hanka, když mi pomáhala sundat ty zatracené šaty.
„Ne,“ zhluboka jsem se nadechl, když už mě konečně nesvíral ten korzet. „Jedu domů. Do šesti je dost času a chci ještě zajít za Ondrou. Jede zas k rodičům. Prý jim má s něčím pomáhat, tak jede na celý víkend.“
„Ale vždyť tam byl i minule, ne?“ zeptala se Hanka a začala se i ona svlékat z kostýmu.
Holky se přede mnou bez ostychu převlékaly, prý jsem stejně jako ony. Kluci měli zákaz. Museli čekat na chodbě až se my, dámy, převlečeme. A že mi to kluci záviděli.
„No byl,“ pokračoval jsem v hovoru, když jsem z nohou sundal ty šílené punčochy.

Absolutně nechápu, jak v tom holky můžou chodit.

„Jenže teď prý předělávají barák a Ondra jim musí pomáhat, protože to nejspíš jednou zdědí,“
povzdechl jsem si. Docela mě to i štvalo, protože ty víkendy tam teď býval dost často a moc jsme se neviděli.
„No ale spát budeš teda u nás, ne?“ utvrzovala se Hanka v tom, že naše domluva o přespání platí.
„Jo budu. Ondra bude pryč a nechci Lenku budit někdy nad ránem, aby pro mě přijela.“ Začal jsem si oblíkat hadry, v kterých jsem se konečně cítil jako kluk. Moje oblíbená černá košile a rifle. „Stačí, že mě Lenka přiveze sem. Chce se potom stejně stavit k mamce.“
„Tak jo, přijedeš rovnou do klubu?“ zeptala se ještě Hanka, když balila všechny ty kostýmy do přenosných vaků.
„Stavím se nejdřív u vás a hodím si k vám věci a pak půjdem spolu, jo?“ dal jsem návrh.
„Ale nejpozději o půl šesté ať jsi u nás. Jinak přijdeme pozdě.“
„Neboj, hodina mi pro Ondru bude bohatě stačit,“ usmál jsem se a ještě jsem si mazal make-up z obličeje.
Když kluci vystřídali holky, aby se taky mohli převléknout, rychle jsem si posbíral věci a spěchal jsem pryč.
„Nezapomeň přijít včas!“ křičeli ještě za mnou, když jsem zavíral dveře.

Na autobus jsem doběhl na poslední chvíli. Vyšlo mi to akorát. Měl jsem vypočítané, že když dojedu k Ondrovi do práce, tak by tam měl ještě být. Od taťky jsem věděl, že dneska Ondra zůstává na takzvanou zavíračku. Každý pátek měl někdo určenou službu, kdy zůstával v práci o hodinu déle než ostatní a zamykal pak celou firmu. A dneska to právě padlo na Ondru.
Chtěl jsem ho překvapit, než odjede k rodičům a hezky se s ním rozloučit. Možná bychom ani nemuseli jet k Ondrovi. V práci se to dá taky, hlavně když tam nikdo nebude. U tátovy asistentky je na to docela pohodlná sedačka. No – a bude ještě dost času dojít domů, kde mě pak vyzvedne Lenka.
Cestou v autobuse jsem si přestavoval, jak se Ondra bude tvářit, až tam dojedu a řeknu mu o všem, co jsem pro nás naplánoval. Měl jsem v úmyslu mu říct o tom, že tu chatku, co jsme spolu vybírali, mám objednanou už na příští týden a že dostal volno na tři dny, aby tam mohl aspoň chvíli být se mnou. Taťka se nakonec nechal přemluvit a všechno mi to zařídil. To, že dostal Ondra volno, mu neřekl. Poprosil jsem ho, ať to nechá na mě, abych ho mohl překvapit.
Všechno mi to stejně ale táta povolil jen pod podmínkou, že se budu učit a že si mě přijede zkontrolovat.
Když jsem dojel domů, nechal jsem věci hozené v předsíni, popadl jsem klíče od auta a už jsem zas fičel dolů. Prostě jsem se nechtěl ničím zdržovat.

A stejně mi zas aspoň Ondra řekne, že voním, protože jsem spěchal a neodolá mi.

Dojel jsem před firmu a zaparkoval na tátovo místo. Věděl jsem, že je pryč a dneska se už určitě nevrátí. Obešel jsem Ondrovo auto, pohladil ho po kapotě, jako bych mu tím chtěl říct, ať pěkně počká, že nejdřív se jeho pán bude věnovat mě. Vešel jsem do budovy. Byl tam příjemný chládek. Bylo všude ticho a jen z Ondrovy kanceláře na konci chodby se ozývala tichá hudba.
Usmál jsem se. Často pracoval při hudbě. Vždycky říkal, že mu to pak lépe myslí. A teď, když byl sám, si ji mohl bez problémů pustit, aniž by ho kdokoli napomínal, že je v práci a ne na kolotoči.
Potichu, aby překvapení bylo opravdu dokonalé, jsem šel k jeho kanceláři.
Byl jsem na dosah pootevřených dveří jeho kanceláře a už jsem se s úsměvem natahoval po klice, když jsem se zarazil.
Uslyšel jsem, že Ondra mluví.

Že by nebyl sám?

Slyšel jsem ale jen jeho hlas. Znovu jsem tedy natáhl ruku ke dveřím, abych je otevřel úplně, ale ten pohyb jsem nedokončil. Stáhl jsem ruku zpátky k sobě, když jsem zaslechl své jméno.
„Pavel?“ ozval se právě Ondra. „Ne, v klidu, bude spát u kamarádky, proto jedu k tobě už dneska. Měli poslední zvonění a teď budou kalit až do rána.“
Opatrně jsem nahlédl škvírou dveří do kanceláře. Ondra stál u okna, díval se ven do zahrady a s někým telefonoval.
„Michale, zklidni se, ano?“ znovu promluvil.
Polilo mě horko. Poodstoupil jsem a opřel se o stěnu vedle dveří.

Doufám, že jsem se přeslechl. On jede k Michalovi? Třeba je to jen shoda jmen a mluví s někým z rodiny.

Dál jsem v tichosti stál a čekal. Avšak žádná shoda jmen to nebyla. Slyšel jsem následně něco, co jsem opravdu slyšet nechtěl.
„Zopakovat? Jseš nějaký nedočkavý… už včera jsem ti říkal, že budu mít čas, tak nevím proč zase voláš… končím za půl hodiny…“
Začalo mi pomalu docházet, co slyším.

Říkal mi, že po práci jede hned k rodičům.

Přestávalo se mi to líbit. Přemýšlel jsem, jestli mám vejít. Pak jsem se ale ještě rozhodl počkat.
Ondrův hlas se v průběhu hovoru změnil. Byl takový přísný, dominantní.
„Přijdu večer… jasně Majkle… vím, že je se mnou sex vždycky úžasný, ale přestaň mě štvát… víš, koho máš poslouchat a dobře víš, co máš dělat, jinak nic nebude… Michale, proč tě pořád zajímá Pavel? Dobře víš, proč s ním jsem… když se chceš někam dostat, musíš vědět, který zadek máš ojet, měl by ses to už naučit…“
To mi podrazilo nohy. Sesunul jsem se po stěně na tu studenou dlažbu.

To nemůže být pravda!

Srdce mi začalo divoce bušit.
„Tak dost! Víš to od samého začátku, co s Pavlem chodím… ne, nechci o něm mluvit a vůbec tě nemusí zajímat, jaký je v posteli… jestli toho nenecháš, tak jsme spolu skončili…“
Ondrův hlas zněl víc než přísně, zatím co mě se dělalo čím dál víc zle. Musel jsem si dát ruku přes pusu, aby nebylo slyšet, jak se snažím popadnout dech, který mi z toho šoku docházel.
„Už ses uklidnil? Dobře, přijedu v šest hodin… budeš připravený, žádné zbytečnosti… víš, co máš dělat… ano, naštval jsi mě, rozhodně se připrav na to, že budu zlý… hodně zlý…“ Byl už takový majetnický a měl jsem pocit, že se v tom vyžívá.
Celý jsem se rozklepal. Teď už mi bylo na sto procent jasné, čeho jsem byl právě svědkem.

Ondra mě podvádí.
A od samého začátku.
A navíc s Michalem!

Dřepěl jsem a bylo mi, jako by mě někdo praštil palicí po hlavě. Hrdlo se mi stáhlo, všechny vnitřnosti se mi zkroutily a snažil jsem se, abych se na místě nevyvrátil. Takovou ránu jsem nečekal.
Ruce se mi třásly už tolik, že mi z nich málem vypadly klíče od auta. To mě probralo.
Pomalu jsem se postavil na roztřesené nohy. Jediné na co jsem teď myslel, bylo, abych byl odsud co nejrychleji pryč. Pryč od toho, co jsem slyšel.
Srdce mi silně bušilo. Měl pocit, že se sesypu a nebudu schopen udělat ani krok. Posbíral jsem poslední zbytky sil a potichu jsem se sunul k východu.
Když jsem se vzdaloval od Ondrovy kanceláře, zněla mi v uších ještě věta, kterou jsem zaslechl jako poslední.
„Ojedu tě tak, že se týden neposadíš…“
Jako v mrákotách jsem vyšel z firmy ven. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách. Aniž bych nad čímkoli přemýšlel, vyrazil jsem od budovy pryč.

Pryč odsud.
Pryč od toho, co mi stále znělo v uších.
Pryč od toho, co mě tak srazilo na kolena.
Nemůžu se teď s ním vidět. Nevím, co bych dělal. Potřebuji se někde schovat. Lenka. Ta je teď nejblíž. Půjdu k ní. Dál bych nebyl schopen dojít. Rozbil bych se na malé kousíčky už v polovině cesty.
Musím to vydržet. Tak moc to ale bolí. Tak moc.

Držel jsem se tak tak. Nohy se mi podlamovaly a ruce třásly. Do očí se mi tlačily slzy.

Ještě kousek.

Vyběhl jsem schody už se slzami v očích.

Jak mi to mohl udělat? Myslel jsem, že mě miluje.

Zazvonil jsem.

Musím rychle dovnitř.

Netrpělivě jsem zabouchal. „Lenko! Otevři!“ už jsem nezadržitelně brečel. „Otevři, prosím!“ znovu jsem zabouchal. „Leni!“
Dveře se otevřely. Vběhl dovnitř a hned v předsíni jsem skončil. Nohy mi vypověděly službu a já se s hysterickým pláčem sesunul k zemi. Lenka rychle zavřela dveře a dřepla si přede mne.
„Co se děje, Pájo? Prosím tě, co se stalo?“ byla celá vystrašená. „Tak co se děje?“ zeptala se znovu.
Seděl jsem na zemi, brečel jsem a nebyl schopen přestat. Vzlykal jsem a nedostal ze sebe jediné slovo.

Taková rána. Tak moc mě z toho bolí u srdce.

„Pájo, řekni mi, co se stalo,“ Lenka už zněla trochu vyděšeně. „Něco s tátou?“
Zavrtěl jsem hlavou. „On… proč?“ dostal jsem ze sebe jen dvě slova. Chytl jsem Lenku kolem krku a tiskl se k ní. „Proč… mi… to… udě… udělal?“ soukal jsem ze sebe slova mezi jednotlivými vzlyky.
„Páji,“ pohladila mě Lenka po vlasech. „Myslíš Petra? Potkal jsi ho někde?“
I když to bylo už půl roku, myslela si… napadl ji jako první právě on.
Zavrtěl jsem hlavou. „Myslel jsem, že mě má rád.“
„Ondra?“ nevěřícně se na mě podívala.
Rozbrečel jsem se ještě víc, když jsem slyšel jeho jméno. Klíče, které jsem stále svíral v ruce, spadly na zem, když jsem chytl Lenku kolem krku. Zvedla je ze země.
„Ty jsi jel autem?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nech… nechal jsem… ho u fi… rmy…“ vzlykal jsem a nebyl schopen plynule mluvit.
„Pojď, půjdeme si sednout do obýváku.“
Lenka mi pomohla sesbírat se ze země, kde jsem brečel dobrých deset minut a nebyl schopen přestat.

Tak moc mě to ranilo. Tak moc.

Ztěžka jsem dosedl na gauč. Stále jsem nebyl schopen pobrat, co se stalo.

A asi toho nebudu schopen nikdy.

Seděl jsem se svěšenými rameny a hleděl nepřítomně před sebe. Z očí mi stále tekly slzy.
„Proč mi to udělal?“ zeptal jsem se tiše.
Lenka mi donesla sklenici vody a posadila se vedle mě. Pohladila mě po zádech.
„Řekneš mi, co se stalo?“
Vzal jsem sklenku, abych se napil. Ruky se mi třásly tak, že jsem vodu málem vylil. Lenka mi je přichytila, aby mi sklenka nevyklouzla. Napil jsem se a opatrně ji postavil zpátky na stůl.
„Ondra mě nemá rád.“ Lehl jsem si a položil Lence hlavu do klína.
„Jak jsi na to přišel?“
„Podvádí mně,“ znovu jsem se rozbrečel.
Lenka mě pohladila po vlasech. Otřel jsem si oči a objal její kolena. „Slyšel jsem ho. Slyšel jsem, jak telefonuje s tím klukem. Stál jsem na chodbě u jeho kanceláře a on si na víkend domlouval…“ nedořekl jsem to. Ten pocit z toho, že jsem věděl, co budou ti dva spolu dělat, byl strašný. Pořád mi v uších znělo, co Ondra říkal.
Lenka mlčela. Nevěděla co na to říct. Jen dál seděla a hladila mě po vlasech. Seděli jsme tak mlčky další půlhodinu, když se ozvalo zvonění mého mobilu. Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se na něj.
Ondra.
Když jsem to viděl, znovu jsem se rozbrečel. Ruka mi klesla a telefon mi vypadl na zem. Po chvíli přestal zvonit. Lenka se přese mne nahla, zvedla ho ze země a položila na stolek vedle svého. Jen co to udělala, začal zvonit její telefon.
„To je Ondra,“ řekla, když se podívala, kdo ji volá. „Chceš s ním mluvit?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Neříkej mu, že jsem tady.“
„Prosím?“ přijala Lenka hovor. Přestal jsem potahovat a skoro jsem nedýchal, aby mě nebylo slyšet.
„Pája?“ Lenka se na mě podívala. „Měl by být teď na té jejich akci… auto?“ na chvilku se odmlčela. Hrklo ve mně. Nechal jsem auto před firmou. Určitě chce vědět, jak se tam objevilo. Určitě mu došlo, že jsem tam byl.
„Čí auto?“ zeptala se Lenka a dala si prst přes pusu, abych byl zticha, protože jsem se už nadechoval, že ji něco pošeptám. „Jo Pájovo… ne, nebyl to Pavel, já jsem ho tam nechala, byla jsem u nich a spěchala jsem, tak jsem si ho půjčila a nechala před firmou, protože jsem si pak brala firemní… ne, to je v pohodě… jo je tam, asi neslyšel telefon, určitě tam mají kravál… bude spát u Hanky… když tak mu řeknu, že jsi volal… vyřídím… Jo, v práci v pohodě? Pozamykal jsi všechno? Dobře, tak v pondělí, ahoj.“
Lenka domluvila, zaklapla telefon a položila ho na stolek. Chvilku jsme se na něj dívali a čekali, jestli snad nezačne znovu zvonit. Všechny ty špatné pocity se ve mně začaly znásobovat.
„Nevím, co mám dělat,“ řekl jsem nešťastně a otočil hlavu k Lence. „Miluji ho, ale nevím co teď.“
Posadil jsem se a opřel se. Zaklonil jsem hlavu a díval se do stropu. „Chtěl jsem s ním jet na chatu.“
„A pojedeš? Doufám, že ne,“ zeptala se rychle Lenka.
Zavrtěl jsem hlavou. Už jsem se nadechoval, že k tomu něco řeknu, když se opět ozval můj mobil. Přišla zpráva. Chvilku jsem na to hledě, pak jsem ho ale vzal do ruky. SMS od Ondry.
Chvilku jsem váhal, jestli si to mám přečíst, ale zvědavost mě nakonec přemohla.

BAVIS SE DOBRE? RADSI BYCH BYL S TEBOU, NEZ TADY MAKAT NA BARAKU. TEN VIKEND BUDE BEZ TEBE NEKONECNY. TESIM SE NA TEBE. MILUJI TE ONDRA

V tu chvíli jsem myslel, že telefon prohodím oknem. Už jsem napřahoval ruku, ale na poslední chvíli jsem se zabrzdil. Už jsem jeden rozbil a asi bych těžko tátovi vysvětloval, proč mám rozbitý i tenhle, prakticky nový telefon.
Lenka mi ho vzala z ruky, přečetla si Ondrovu zprávu a pak telefon odložila na stolek.
„Jseš si jistý tím, že tě podvádí?“ zeptala se. Skrčila si jednu nohu nahoru na sedačku a otočila se ke mně, aby na mě viděla.
Přikývl jsem.
„A co jsi vlastně slyšel? Možná to bylo jinak,“ zkusila opatrně, protože dobře věděla, jak rád dělám předčasné závěry i z úplných maličkostí.
„Slyšel jsem to moc dobře. To co říkal, se nedalo s ničím splést,“ znovu jsem se opřel a založil ruce za hlavu. Koukal jsem do stropu a měl sem pocit, že mě Lenka nechápe. Nebo nechce chápat. Řekl jsem ji tedy vše, co jsem slyšel. Během těch pár vět jsem se opět dostával do stavu zoufalství. Ruce mi postupně klesly dolů, celý jsem se shrbil a znovu jsem slzel. Byl sem jak velká hromada neštěstí.
„No,“ povzdechla si Lenka nakonec. „vypadá to, že jsi s tím Michalem měl pravdu od začátku.“ Objala mě a přitáhla k sobě blíž. „Ale jestli si Ondra myslel, že si přes tebe pomůže k lepšímu, tak se hodně spletl. Taťka takový není.“
Víc jsme nemluvili. Nebylo o čem, nebylo proč. Skoro dvě hodiny, jsem seděl nebo ležel na gauči a nebyl schopen cokoli dělat. Vedle mě se hromadily posmrkané kapesníky, které Lenka občas vyhodila do koše, abych se pod nimi úplně neztratil. Když už jsem si myslel, že přestanu brečet, vzpomněl jsem si na to, co jsem slyšel na té chodbě a do očí se mi hned tlačily nové slzy.
Lenka mě nechala být. Seděla u psacího stolu a dělala si svou práci. Občas na mě mrkla a v těch chvílích měl jsem pocit, jako by k tomu chtěla něco říct. Ale nakonec většinou jen mlčela.
Bylo tři čtvrtě na šest, když mi znovu začal zvonit mobil. Lenka ani nečekala co já na to, vstala a podívala se, kdo mi volá.
„Je to Hanka,“ podívala se na mě a napřáhla ke mně ruku s telefonem a posadila se vedle mne.
„Ano?“ ozval jsem se potichu, že mě skoro nebylo slyšet.
„Kde jsi? Už jsme měli vyrazit,“ ozvala se Hanka, jen co mě slyšela.
„Nepřijdu,“ odpověděl jsem, „já nemůžu…“ Hlas se mi zlomil. Hodil jsem telefon vedle sebe na sedačku. Přitáhl jsem si nohy pod bradu, objal je a znovu jsem slzel.
Lenka rychle vzala telefon do ruky. „Hani, jseš tam?“ vstala a šla zpátky do kuchyně.
Stejně jsem ji slyšel, i když se snažila mluvit tišeji.
„Ne Hani, nepřijde, nezvládl by to…“ řekla poté, co ji vysvětlila celou situaci. „Prosím tě, nech si to pro sebe. Řekni ostatním, že to Páju mrzí…. Nevím, třeba, že jde o rodinnou záležitost… jseš moc hodná. V neděli? To by šlo, tak než půjdeš za ním, tak se stav… díky Hani… vyřídím, ahoj,“ odložila telefon.
„Pájo!“ zavolala na mě Lenka, jen co domluvila. „Uvařím si kafe, chceš taky?“
„Je mi to jedno,“ zamumlal jsem a vstal.
Zašel jsem do koupelny. Měl jsem pocit, jako bych měl nohy z gumy. Cítil jsem se strašně slabý. Tak moc mě to vyřídilo a srazilo až dolů na dno. Seděl jsem na vaně a díval se na sebe do zrcadla. Vypadal jsem opravdu uboze. Oči zarudlé od pláče, celý rozcuchaný a pomačkaný, jak jsem se dvě hodiny krčil na sedačce.

Tohle prostě nedávám.
Tak moc ho miluji. Tak moc jsem se těšil na těch pár dní na chatě, kde bychom byli jen sami pro sebe. Věřil jsem, že mě miluje. Věřil jsem mu.

Chtělo se mi řvát nahlas. Chtělo se mi cokoli, jen nebýt tady.

Jsem ubožák, který vždycky někomu naletí. Opravdu jsem tak naivní a lehkomyslný? Nejednou mě Lenka varovala, že na to doplatím a měla pravdu.

Už jsem se na sebe nemohl dál dívat. Sedl jsem si na zem a opřel se o vanu. Přitáhl jsem nohy k sobě a položil hlavu na kolena. Slzy mi opět nezadržitelně tekly a máčely kalhoty.
Lenka slyšela mé vzlykání a přišla za mnou do koupelny.
„Pájo, pojď do obýváku,“ zkusila mírně a natáhla ke mně ruku.
Odstrčil jsem ji. „Nech mě být.“
„Jak dlouho tu chceš sedět?“
„Dokud neumřu,“ odsekl jsem. Začal jsem ztrácet nervy.

Prostě to nedávám. Když nepomáhá pláč, možná pomůže vztek.

Na tuhle náladu jsem si však vybral špatnou osobu.
„Tohle už nikdy neříkej! Zapomněl jsi, že se ti to už jednou málem povedlo?“ ozvala se Lenka s přísnějším tónem v hlase.
„Měli jste mě tenkrát nechat. Aspoň bych umřel s tím, že mě Ondra miluje.“
Touhle větou jsem Lenku dokonale naštval. Ač se mnou soucítila, tímto jsem to totálně pohnojil.
„Ještě jednou něco takového řekneš a jednu ti vrazím. Ani si neumíš představit, co jsme tenkrát prožívali!“ Teď už zněla hodně naštvaně.
Mě to ale v tu chvíli bylo absolutně jedno. Měl jsem v hlavě jen to, že mě Ondra zradil. Že mě zradil celý svět. Nechtěl jsem nikoho vidět.
„Běž pryč!“ vyjel jsem na Lenku, aniž bych se na ni podíval.
„Pavle! Vstaň a pojď vedle!“ ozvala se přísně a trochu i zvýšila hlas. Položila mi ruku na rameno.
„Nech mě být! Vypadni!“ vykřikl jsem na ni a prudce ji od sebe odstrčil. „Vůbec to nechápeš!“
„Ne?“ zarazila se Lenka. „Máš pravdu. Nechápu, proč se na mě vztekáš.“
Přistoupila blíž k vaně. Natáhla se přese mě a v okamžiku mi na hlavě přistála sprška ledové vody.
„Jseš blbá?!“ zařval jsem a začal nad sebou šermovat rukama, abych tu sprchu chytil. Lenka však obratně uhnula a znovu ji na mě namířila. Studená voda mi ošplíchla obličej.
„Přestaň!“ snažil jsem se ji chytit ruku, ve které držela sprchu. Voda cákala všude po celé koupelně.
„Tak vstaň a přestaň tu blbnout! Chápu sice, jak ti je, ale není konec světa. A už vůbec nechci poslouchat ty kecy o umírání. Rozumíš?!“
Přestal jsem se ohánět rukama kolem sebe a svěsil jsem je podél těla.
„Je mi to všechno strašně líto,“ špitl jsem, že mě přes tu tekoucí vodu nebylo skoro slyšet. Chytil jsem se ji za kalhoty a opřel si o ni hlavu.
To Lence stačilo. Zastavila vodu a zavěsila sprchu zpátky. Natáhla se pro ručníky. Jeden mi hodila na hlavu a druhým začala utírat sebe. Byla celá mokrá, stejně jako já. Všude bylo plno vody a my dva jsme vypadali jako vodníci.
„Nemám si co oblíct,“ řekl jsem, když jsem si začal vytírat mokré vlasy.
„Neboj, něco se najde.“ Lenka si svlékla tričko a hodila ho do vany.
„A slipy náhradní máš?“ zvedl jsem hlavu a podíval se na ní. Voda mi stekla až do kalhot. Měl jsem mokré komplet všechno.
„Kalhotky ti fakt nepůjčím, ale mám tu jedny volné tepláky,“ stáhla si mokré kalhoty a hodila je do vany k tričku. Otřela si nohy a odešla z koupelny. Za chvilku se vrátila převlečená a v ruce nesla i suché věci pro mě. Položila je na pračku. Svůj ručník a spodní prádlo přehodila přes šňůru.
„Vstaň,“ natáhla ke mně ruku. „Sundej si to, nebo se nachladíš.“
Chytl jsem se její ruky a vstal jsem. Přitáhl jsem si ji k sobě a pevně ji objal.
„Nevím, co bych bez tebe dělal.“
„Určitě by sis poradil,“ odstrčila mně. „A já se můžu znovu převlíct,“ malinko se pousmála.
Tím, jak jsem ji objal v těch promočených věcech, jsem ji celou znova zamokřil.
„Hoď věci do sušičky, já to pak zapnu.“ Podívala se na mojí zoufalost a pohladila mě po mokrých vlasech. „Bude to dobrý, uvidíš. Převleč se a pojď si vypít to kafe.“
Odešla si znovu převlíct tričko a já zůstal sám v koupelně. Pomalu jsem svlékal to mokré oblečení. Opravdu jsem musel sundat úplně všechno. Lenka se s tou vodou vůbec nepárala.
Povytahoval jsem věci z kapes a hodil mokré prádlo do sušičky. Oblékl jsem si suché triko a tepláky, co mi Lenka donesla. Ještě trochu jsem si vytřel vlasy a pověsil ručník na šňůru vedle její podprsenky. Než jsem vyšel z koupelny, podíval jsem se na sebe ještě jednou do zrcadla.
Vypadal jsem pořád stejně uboze. Akorát teď jsem už neměl vlasy jen rozcuchané, ale i mokré. S povzdechem jsem se vrátil zpátky do obýváku.
„Tady máš to kafe,“ přisunula ke mně Lenka hrnek, když jsem se usadil do křesla. „Ještě je teplé, tak si ho vypij.“ Vstala a zamířila do koupelny. „Jdu to uklidit, než ta voda nateče k sousedům.“
Vzal jsem do ruky hrnek a trochu se napil.
„Omlouvám se Leni,“ ozval jsem se polohlasně. Kromě toho, že mi bylo mizerně, se přidala i lítost, že jsem byl na Lenku hrubý.
„To nic, stalo se. Ale příště si tu koupelnu budeš vytírat sám.“
Popíjel jsem kávu, poslouchal čvachtání vytírané vody a přemýšlel nad tím, jaký jsem smolař.

Proč musím vždycky narazit na špatné lidi? Co na mě je, že je přitahuji jako magnet? Myslel jsem si, jak mám bezvadného kamaráda a on mě nakonec znásilnil a ještě si k tomu přizval posilu. Myslel jsem si, jak mám skvělého kuka a on mě podvádí. A navíc s takovým kreténem. Od samého začátku se mnou byl jen proto, že jsem syn majitele firmy a to, že jsem gay, mu je nahrálo do karet. A místo toho, aby byl se mnou, nebo u rodičů, jak mi celou dobu tvrdil, tak je teď s Michalem.

Podíval jsem se na hodiny. Tři čtvrtě na sedm.

Teď jsou asi právě v tom nejlepším.

Při té představě se mi udělalo zle. Žaludek se mi sevřel. Opřel jsem se, zavřel jsem oči a snažil se tu představu vyhnat z hlavy. Ale ta myšlenka, co asi teď právě dělají, mě strašně ubíjela. Rychle jsem si otřel oči, které mi znovu zvlhly.

Musím něco dělat, abych na to nemyslel.

„Leni, chceš s tím pomoct?“ zavolal jsem směrem do koupelny.
„Né, už to budu mít,“ ozvala se Lenka.

Čím se mám zabavit?

Pak mě něco napadlo.

Nachystám aspoň večeři.

Vstal jsem a šel do kuchyně. Prolezl jsem Lence celou špajzku a ledničku. Povytahoval jsem věci, které jsem našel a začal chystat jídlo. Krájel jsem chleba a přemýšlel nad tím, že bych ten nůž teď nejraději někomu vrazil do břicha. V tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc. Mé tušení, že Ondra má něco s Michalem, bylo vlastně správné.

Už jednou jsem se ho na to ptal. A pak jsem po něm, dokonce hned dvakrát, skočil a jednou jsem mu dal do zubů. Pokaždé mě Ondra ujišťoval, že je to jen má hloupá představa.

Vztekle jsem hodil nůž do dřezu.
Opřel jsem se rukama o okraj linky. Předklonil jsem se a s hlavou mezi rukama se to snažil rozdýchat. Tolik pocitů teď ve mně vířilo a já myslel, že pod tíhou toho všeho vybuchnu.
„Co si dáme na chleba?“ poplácala mě po zádech Lenka, ignorujíc fakt, že tam takhle stojím a moc nechybí k tomu, abych urval desku linky.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se. Pustil jsem pracovní desku a ukázal na hromadu, která tam byla naskládaná.
„Vyber si.“
Lenka se krátce zasmála. „Zůstalo něco v ledničce?“
Znovu jsem se podíval na všechno, co jsem vytáhl. Měla pravdu. Snad kromě poliček jsem naskládal na linku prakticky vše, co lednice obsahovala. Včetně vajíček a oleje.
„Leni?“ podíval jsem se na ni, jak přebírá věci na lince.
„Hm?“
„Neříkej taťkovi nic o Ondrovi. Chci mu to říct sám, až to nějak vyřeším.“
„Neboj, nechám to na tobě,“ Lenka začala uklízet věci zpátky do ledničky. „Jen to zbytečně neprotahuj.“
„Nebudu mu říkat, proč jsem se s Ondrou rozešel, jen mu řeknu, že se to stalo.“ Strašně mě bolelo, když jsem řekl slovo – rozešel.
Začal jsem na chleba mazat máslo. Lenka mi podala šunku a sama se chytla krájení okurek a rajčat.
„Tak už ses rozhodl??“ na chvilku přestala krájet a podívala se na mě.
„A ty by si s ním zůstala?“ zeptal jsem se trochu víc zprudka.
Lenka jen mlčky zavrtěla hlavou a pak pokračovala v krájení.
„Kdy to chceš říct Ondrovi?“
„Nevím.“

Nevím, jak to vůbec zvládnu. Nevím, co budu dělat, až ho uvidím.

„Já ani nevím co s tou chatou,“ pokračoval jsem. Už ji nemůžu odvolat. Je zaplacená.“
„Tak jeď. Něco vymyslíme. Můžu jet třeba s tebou, nebo se domluv s děckama ze třídy, můžete se tam učit na maturu. Kdybych jela já, tak můžu pracovat i z tama. A kdyby bylo potřeba zajet do práce, tak to není zas tak daleko.“
„Uvidíme,“ naskládal jsem namazané chleby na tácek. „Ty před Ondrou, ale prosím tě, mlč.“
Bylo mi jasné, že mě teď Lenka nechce nechat samotného. Teď mě ale víc pálila jedna věc.
Jak to řeknu Ondrovi? Mám strach, že to nezvládnu. Ale dál s ním už být nemůžu.
Celý večer jsem myslel na to, co se stalo.
Na to, jak jsem nešťastný. Na to, co budu bez něj dělat. Jestli vůbec budu mít sílu říct Ondrovi sbohem. Myslel jsem na to, že i přes to všechno, jak moc mě to bolí, ho pořád miluji.
Byl jsem ze všeho strašně unavený. Tak moc unavený a přeplněný tím vším, že jsem nebyl schopen usnout. Celou noc jsem se převaloval, nebo chodil po bytě. Chvílemi jsem se zkoušel zabavit díváním na televizi, ale ani to nemělo úspěch.
Místy jsem zas propadl svému zoufalství. Seděl jsem, hleděl do tmy a brečel. Byl jsem nešťastný, že má láska k Ondrovi byla hrubě pošlapána jím samým.
Ještě jsem se s ním nerozešel a už mi strašně moc chyběl. Cítil jsem se tak sám a prázdný.

Co budu bez něj dělat?

Byl jsem na něho naštvaný, ale přesto jsem se bez něj cítil strašně opuštěný. On mi ublížil a přitom bych tak chtěl, aby tu byl. Aby mě držel v náruči a utěšoval, že to byl jen špatný sen.