SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 08



Ráno, když Lenka vstala, seděl jsem v kuchyni a na stole už byla připravená snídaně a z konvice kouřila horká káva.
„Ježkovy voči, ty vypadáš. Spal jsi vůbec?“ zeptala se, když se na mě podívala.
Přesně mě odhadla. Tušila, že jsem celou noc nezamhouřil oko. Byl jsem bledý, opuchlý od pláče a pod očima kruhy jak blázen. Vypadal jsem, že se každou chvíli musím zhroutit.
Zašla do obýváku a za chvíli jsem slyšel, jak telefonuje.
„Ahoj… jo, dobře… prosím tě, ten dnešek musím zrušit… bohužel se na poslední chvíli něco objevilo… ne domluvíme se pak na jiný termín, ano? Děkuji moc. Ozvu se, ahoj.“
Položila telefon na stolek a vrátila se ke mně. Sedla si ke stolu a začala snídat.
„Nechci, aby sis kvůli mně něco rušila,“ ozval jsem se, když snědla asi půlku chleba.
Lenka polkla. „Byla to jen kadeřnice.“ Pak se na mě zadívala. „Viděl ses už dneska v zrcadle?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak až se na sebe podíváš, tak mi pak znovu zkus říct, abych tě nechala dneska samotného.“
Její pohled byl přísný a neměl jsem víc odvahu ji odporovat. Tuhle tu rozhodnost a přirozenou autoritu zdědila po tátovi.

Kéž bych byl taky takový. Rozhodně bych se pak se vším uměl víc poprat. Jsem nervově labilní člověk jako máma.

„Podívej, zajdi si do koupelny, osprchuj se a dej se aspoň trochu do kupy,“ Lenka si vytáhla z linky hrnek a nalila si kávu. „Pak vymyslíme, co budeme dělat, ano?“
Vstal jsem od stolu a zamířil do koupelny, jak rozkázala.
„Snídal jsi vůbec?“ zeptala se ještě, než jsem zašel za roh.
„Ne, nemám hlad.“
„Měl bys něco sníst, ať ti není…“
„Nemám hlad!“ vyjel jsem za ní a zabouchl jsem za sebou dveře.
Posundával jsem věci ze šňůry, které tam přes noc schly, abych je znovu nezamokřil. Napustil jsem si plnou vanu horké vody a ponořil se do ní. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli je mi v té horké vodě dobře, nebo ještě hůř. Teplá voda mě uklidňovala, ale zároveň se mi chtělo brečet. Bylo to, jako by mě někdo utěšoval a konejšil ve své náruči.
„Pájo!“ Lenka zaklepala na dveře koupelny.
Trhnul jsem sebou. Skoro jsem v té vaně usnul.
„No?“
„Já jenom jestli ještě dneska vylezeš, ráda bych se umyla. Nebo můžu jít dovnitř?“
„Ne, už jdu ven,“ odpověděl jsem a vylezl z vany.
Utřel jsem se a oblékl si své věci. Jen co jsem otevřel dveře koupelny, Lenka se hned nacpala dovnitř.
„Pane bože, tady je to jak v sauně,“ otevřela dokořán, aby se mohlo vyvětrat. „Nechala jsem ještě jídlo na stole, tak se najez.“
„Řekl jsem, že nemám hlad!“
„Nemusíš na mě křičet, slyším tě dobře!“ zvýšila na mně Lenka hlas.
Zarazil jsem se. „Promiň. Až budu mít hlad, najím se. Stačí?“ řekl jsem již o něco mírněji.
„No co mám s tebou dělat,“ otočila se a už se natahovala pro zubní kartáček.
Sedl jsem si v kuchyni ke stolu a nepřítomně zíral na jídlo, které jsem nachystal. Sáhl jsem na konvici. Káva ještě byla teplá. Vzal jsem si hrnek a nalil si. Ani jsem si do ní nedal mlíko. Pil jsem kafe samotné - hořké. Stejně hořké, jako byla moje nálada.
Nakonec jsem si přeci jeden chleba vzal. Snědl jsem ale jen půlku. Žaludek jsem měl stáhnutý a víc jsem do sebe opravdu nedostal. Lenka však byla spokojená, že jsem snědl aspoň něco.
Když jsme uklidili stůl, přinesla notebook a hromadu složek.
„Jdem pracovat!“ houkla na mě, aby mě trochu probrala z letargie.
„Nemám náladu,“ odmítl jsem.
„Hele, podívej, buď budeš se mnou něco dělat, nebo jedeme domů. Tam tě čeká hromada učení. Pokud vím, tak za týden maturuješ. To chceš všechno kvůli tomu zahodit a pokazit?“
„A myslíš si, že bych se teď něco naučil?“ zeptal jsem se a podíval se na ní vyčítavě. Měl jsem pocit, že mě nechápe a chová se jako by se nic nestalo.
„Proto chci, abys se mnou dělal něco do práce. Vím, že na nic nemáš náladu, ale nemůžeš se tu takhle užírat do nekonečna. A navíc, potřebuji do pondělí něco udělat a polovina z toho je tvoje práce, za kterou dostáváš peníze.“ Lenka přede mne posunula slovník a složku s dokumenty. „Potřebuji tohle mít přeložené a nemám na to čas. Musím si nachystat jiné věci.“
Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že mi nedá pokoj. S podobnou taktikou přišla i tenkrát, když jsem se sesypal a skončil v nemocnici na psychiatrii. Donutila mě něco dělat a zaměstnat hlavu, když mi řekla, že mi nepomůže dostat se z tama pryč, pokud neukážu, že se snažím.
Ještě jednou jsem si povzdechl, aby viděla, jak moc se mi nechce, ale nakonec jsem se pustil do práce.
Oběd jsme nějak neřešili. Lenka objednala pizzu. Nechtělo se ji párat se s vařením a já na to náladu taky neměl. Něco málo jsem snědl, abych zas nedostal vynadáno.
„Chceš jít na chvíli ven?“ zeptala se Lenka, když bylo něco kolem páté odpoledne.
Byla spokojená, že jsme udělali vše, co měla naplánováno na celý víkend. Prakticky celou sobotu jsme dělali věci do práce. Až na mé občasné výbuchy, kdy jsem zase začal brečet a nemohl se uklidnit a slovník letěl přes kuchyň až do obýváku, jsme nakonec udělali vše, co bylo potřeba do pondělí stihnout.
„A co venku? Co když někoho potkám a bude se mě ptát na Ondru? O to opravdu nestojím,“ zamítl jsem okamžitě možnost, že bychom si šli někam sednout.
„Tak zajdeme domů. Stejně tu nemáš nic na převlečení a měl by ses už pomalu učit. Který den budeš maturovat?“
„Ještě nevím. Po svaťáku v pondělí máme přijít do školy a tam nám všechno řeknou.“
„No, tak jdeme k vám. Budeme spát tam, nebo se vrátíme tady?“ Lenka se zvedla od stolu.
„Taťka přijede až zítra večer, tak můžeme zůstat u nás doma,“ rozhodl jsem a začal skládat všechny papíry do správných složek.
„Tak jo, aspoň se můžeš už učit. Musíš počítat s tím, že můžeš být na řadě mezi prvními. Ani bych se nedivila, kdyby tě hodili hned na pondělí. S tvou hlavou počítají, že budeš umět a podle mě nechají na později ty, kteří potřebují víc času na učení.“ Lenka zavřela notebook a s mou pomocí odnesla všechno na pracovní stůl do obýváku.
„Jak to můžeš tak vědět?“ podivil jsem se.
„Zapomněl jsi, že jsem maturovala na stejné škole?“

Aha, pravda. Nejednou mě s ní učitelé, kteří zažili Lenku, srovnávali. Vždycky to ale bylo – Ty jseš takový klidný, tvoje sestra byla strašný poděs. Každou chvíli s ní byly problémy.

„A který den jsi maturovala ty?“ už jsem si to ani nepamatoval.
„Tato otázka je irelevantní,“ zasmála se Lenka a šla si sbalit pár věcí na přespání.
„Zajdeme k firmě pro tvoje auto a pak s ním pojedem k vám, jo?“ volala na mě ještě z pokoje, když jsem čekal, až se nachystá.
Venku bylo příjemně teplo, ale já byl zmražený, jako nejchladnější den v lednu. Nedíval jsem se ani nalevo, ani napravo, šel jsem za Lenkou s hlavou skloněnou, poslušně jako pejsek. Jen si mě dát na vodítko.
Když jsme došli k firmě, žaludek mi zase ztěžkl, stejně jako nohy. Podíval jsem se nahoru do oken a znovu se mi vybavilo vše, co jsem předešlý den slyšel. Jako ve snu jsem nastoupil do auta a nechal Lenku, aby řídila mého miláčka.
S tím vším, co se mi teď stalo a jak jsem se cítil, uvědomil jsem si jednu věc. Rozchod s Ondrou mi zkomplikuje mé plány se školou. Teď už jsem si nebyl jistý tím, že to co jsem si naplánoval, budu schopen uskutečnit. Jestli ještě vůbec mám chuť svůj plán dotáhnout do konce.
Doma jsem hned zalezl do pokoje. Sundal jsem ze sebe věci, které jsem měl na sobě už dva dny a převlékl se do volného trika a tepláků. Sedl jsem si na postel a zkroušeně se rozhlížel po pokoji. Otočil jsem se ke stolku a málem se mi zastavilo srdce.
Hleděly na mně pronikavé zelené oči.
Chytl jsem fotku do ruky. Nevěděl jsem, který pocit je teď silnější. Jestli nenávist, nebo láska k tomuto člověku. Seděl jsem a díval se na ni.

Proč mi to udělal? Od samého začátku to jen hrál. I když jsem teď nešťastný a zrazený, mám svoji hrdost. A tu musím vyhrabat zpod té velké hromady všech těch pocitů, které mě teď ubíjely a dusily.

„Jak je ti?“ ozvalo se od dveří.
Stála tam Lenka a dívala se na mě, jak přejíždím prsty po Ondrově fotce.
„Nic moc,“ odpověděl jsem. Hodil jsem fotku na zem. Lehl jsem si a stočil se do klubíčka. „Proč zrovna já, musím vždycky narazit na špatné lidi?“
„Všichni nejsou špatní,“ řekla Lenka. Přešla ke mně a přisedla si. Pohladila mě po vlasech. „Taky jsem si tím prošla. Taky mě zradil člověk, kterého jsem milovala. Ale to se poddá. Uvidíš.“ Znovu mě pohladila a dodala: „A máš mě.“
Myslel jsem si, že ten první šok, to nejhorší mám za sebou. Ale v momentě, kdy jsem viděl Ondrovu fotku, byl jsem zase v háji.
„Nevím, co bych bez tebe dělal,“ špitl jsem. Stáhl jsem Lenku k sobě na postel. Objal jsem ji a z očí mi už zase tekly slzy. Tiskl jsem se k ní a byl jsem rád, že je se mnou. Brečel jsem a ona mě hladila a utěšovala. Cítil jsem její teplo, její starost a její lásku ke mně.
Pomalu na mě z toho všeho padala únava a já nakonec usnul.

V neděli jsem se cítil o něco malinko lépe. I když...
Spal jsem skoro celou noc. Usnul jsem Lence v náruči a probudil se až ráno. Měl jsem pocit, že mě někdo praštil palicí. Okamžitě po probuzení, jsem si hned vzpomněl na to, s čím jsem usínal. Ale už jsem neměl tak strašně mizernou náladu. Měl jsem „jen“ mizernou náladu.
Lenka ještě spala. Ani si nedonesla druhou peřinu. Spali jsme pod jednou dekou, tak jako když jsme byli malí a bylo nám z něčeho ouvej. Opatrně jsem vstal, abych ji nevzbudil a přikryl ji.
Zašel jsem se osprchovat. Konečně normální sprcha, u které jsem už nebrečel a snažil se myslet na to, co bude dál. V první řadě se musím soustředit na učení. To je teď priorita. I když jsem většinu uměl, nechtěl jsem nechat nic náhodě. A hlavně – musel jsem se nějak zaměstnat.
Když jsem vešel do kuchyně, Lenka už tam stála a chystala snídani.
„Kam jsi mi utekl? Najednou jsem měla v posteli nezvykle moc místa,“ usmála se na mě. „Už je lépe?“
„Malinko,“ ukázal jsem mezi palcem a ukazováčkem asi centimetrovou mezeru. „Asi tak nějak.“
„Co uděláme na oběd? Chce to něco dobrého, staví se i Hanka.“
Přestal jsem se na Lenku dívat a otočil se k oknu. Teď mě momentálně zajímalo co je venku. Jediné co jsem viděl, byla prázdná ulice, lemovaná stromy a zaparkovanými auty.

Kdo by se v neděli taky tak brzy hnal ven.

„Měl jsi ji říct, ať nejezdí. Nemám na ni náladu,“ zamračil jsem se na to protivné slunko, které už vykukovalo a snažilo se probrat všechno k životu.

Nesnáším takový krásný den, když se cítím mizerně. Mám potom pocit, že jsou všichni šťastní, kromě mě.

„Hele, Hanka je moc fajn holka a má tebe starost. Můžeš být rád, že máš takovou kamarádku.“ Lenka dala vařit vodu do konvice. „Dáš si čaj, nebo kafe?“
„Čaj,“ otočil jsem se zpátky k ní. „Nějaký na nervy.“
„Podívám se, co tu máte. Na to je dobrá třezalka nebo kozlík,“ zareagovala na mou žádost a začala se přehrabovat v poličce s čaji.
Přešel jsem ke skříňce s léky a sáhl dovnitř. Vytáhl jsem jednu zapomenutou krabičku a hodil ji na linku. „Tohle zabere rychleji, než nějaký čaj.“ Otočil jsem se a šel si sednout do obýváku.
Pustil jsem si televizi a po očku sledoval, co udělá Lenka. Tvářila se jako by nic. Uvařila mi nějaký čaj, sobě kávu a dala snídani na stůl. Pak se teprve na mě podívala. Když jsem byl zticha a nic neříkal, vzala krabičku s léky, co mi před půl rokem předepsal psychiatr a zmizela s nimi na záchodě. Za chvilku jsem slyšel spláchnutí a Lenka mi prázdnou krabičku hodila do klína.
„Doufám, že jsi to nemyslel vážně. Ať tě to ani nenapadne, jinak si mě nepřej,“ zamračila se na mě.
„Nebo co?!“ vyjel jsem na ni. „Nebo mě zbiješ? Nebo mi chceš dát zase studenou sprchu?“
„Když budu muset tak ano!“ křikla na mě odpověď.
„Klidně! Posluž si!“ křičel jsem na ni já. „Jsem doma, hader na převlečení mám plnou skříň!“
Ani nevím, jak k tomu došlo, podívali jsme se s Lenkou na sebe a najednou jsme se začali smát. Vzpomněl jsem si, jak jsem v pátek šermoval kolem sebe rukama a snažil se zachytit Lenčinu ruku se sprchou. Jak jsme byli oba mokří jak vodníci a všude bylo plno vody.
Smál jsem se poprvé za celou tu dobu.
Když jsem se konečně uklidnil, vstal jsem a šel se nasnídat. Vypil jsem čaj, stejně byl ovocný, protože Lenka žádné bylinky nenašla.
„Neudělal bych to,“ řekl jsem, když jsem sklízel nádobí do myčky. Na potvrzení svých slov, jsem zmačkal prázdnou krabičku a hodil ji do koše.
„Vím, že ne,“ usmála se na mě. „No, tak co s tím obědem?“
„Nechce se mi vařit, nemám na to náladu. Zkus něco vymyslet. Třeba objednej pizzu.“
„Pizzu jsme měli včera, něco udělám, nezapomeň, že se staví Hanka.“ Lenka otevřela mrazák a dívala se, co by mohla použít. „No něco vymyslím,“ dodala, když vytahovala maso.
Nechal jsem ji vymýšlet oběd a zalezl jsem do pokoje. Stále jsem měl tu svoji ponurou náladu a neměl chuť cokoli podnikat.

Kdo ví, jak dlouho se mě to ještě bude držet.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Všude možně jsem měl hromádky s učením, rozdělené podle toho jak jsem si naplánoval opakování na maturitu. Sedl jsem si na zem k jedné z nich. Rozhodl jsem se, že se pokusím aspoň něco učit, abych přišel na jiné myšlenky.
Ze začátku to šlo ztuha. Mezi jednotlivými otázkami jsem se vracel myšlenkami k Ondrovi a všemu, co mě teď pálilo. Jeho fotka ještě ležela na zemi, jak jsem ji tam večer zahodil. Neustále jsem měl nutkání se na ni dívat.

Ty jeho oči mě tak přitahují. Ale takhle to už dál nejde.

Rozhodl jsem se.

Skončím to. Zahodím svoji lásku někam do zapomnění, stejně jako jsem teď hodil jeho fotku pod postel.

Slyšel jsem, jak rámeček fotky klepl o stěnu, když zajel pod postelí až na druhou stranu. Byl to zvuk, oznamující konec.

Konec mé naivity, konec mé nerozhodnosti.
Už se nebudu dál mučit.
Ne kvůli někomu takovému. I když je sebekrásnější a umí neskutečně dobře používat slovíčka plné lásky, které stejně nemyslí vážně, nebudu už brečet. Nebudu se trápit.

Ale i přesto, jaké rozhodnutí jsem udělal, a jak jsem si myslel, že to zvládnu, mýlil jsem se. Nebyl to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Ukázalo se to později, ještě několikrát.

Nakonec jsem se do učení tak zabral, že jsem si ani neuvědomil, jak ten čas rychle letí. Bylo něco kolem jedenácté hodiny, když zazvonil domovní zvonek. V první moment mě napadlo, že přišel Ondra. Ale hned jsem si uvědomil kde je a znovu se mi udělalo lehce nevolno.
Z předsíně se ozývaly dva hlasy.
Vlastně jo, Hanka. Úplně jsem na ni zapomněl.
Moc se mi ale za ní nechtělo jít. Zůstal jsem sedět na zemi, mezi těmi učebnicemi a sešity a doufal, že si pokecá s Lenkou a zas půjde. Beztak si určitě domluvila rande s Martinem. A navíc, neměl jsem moc náladu rozebírat ještě i s ní, jak mi je.
„Ahoj. Jak je ti?“ ozvalo se za mnou.

A je to tady. Jako bych to neříkal.

Pootočil jsem hlavu ke dveřím. „Ahoj, je to v pohodě,“ zahleděl jsem se zpátky do sešitu.
„Lenka mi říkala, co se stalo,“ řekla Hanka, když si sedala vedle mě na zem. „Nikdy bych to do něj neřekla.“
„Tak to jsme dva,“ povzdechl jsem si a odložil sešit na hromádku. „Jdeš za Martinem?“ zeptal jsem se, ve snaze vyhnout se debatě o Ondrovi.
„Jo, bude končit ve tři hodiny, tak potom za ním půjdu do práce.“
„Tak jsi mohla jet rovnou tam, ne?“ byl jsem mírně nepříjemný.
„Hele, ty se mě chceš nějak rychle zbavit,“ žduchla do mě Hanka ramenem. „Myslela jsem si, že se stavím a povykládám ti, jak bylo na večírku. Teda, jestli máš náladu to poslouchat.“ Po očku se na mě podívala, jako by zkoumala můj momentální duševní stav. „Mrzí mě, co se stalo, Pájo. A je blbý, že se to stalo právě teď, před maturitami. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys měl o svaťáku aspoň trochu času mi pomoct s učením, ale asi nebudeš mít náladu, co?“
„Vidíš to?“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe. „To je asi teď jediné, co teď budu dělat. Budu mít spoustu času celý týden.“
„A vážně by ti to nevadilo?“ zeptala se Hanka trochu nedůvěřivě.
„Nevadilo. Tak mě napadlo,“ podíval jsem se na Hanku, „mohla bys se mnou jet na chatu? Je už zaplacená a stejně bych tam byl sám.“ Zabolelo to, když jsem to řekl.

Budu sám.

Otočil jsem hlavu, chytl do ruky jeden ze sešitů a důležitě jsem v něm začal listovat.
„Musela bych se zeptat doma. Ale jela bych, jestli ti to teda nevadí. A víš co? Zavolám našim hned.“ Hanka se zvedla ze země. Udělala dva kroky a pak se zastavila. „Jak to vzal Ondra?“
„Ještě jsem s ním nemluvil,“ odhodil jsem sešit mimo určenou hromádku.
„A kdy mu to chceš říct?“
„Ještě nevím. Není doma a stejně ho ani teď nechci vidět.“ Natáhl jsem se pro odhozený sešit a uložil ho tam, kde podle mého systému měl být.
„Neměl bys to protahovat. Čím dřív, tím líp pro tebe.“
Jako bych slyšel Lenku.
„Já vím,“ řekl jsem spíš pro sebe a držel se tak tak, abych nebrečel. Zas to na mě padlo a stačilo k tomu pár vět.
Hanka ještě chvilku stála a dívala se na mě. S pochopením a lítostí. Pak se beze slova otočila a šla si do kabelky pro telefon.
„Pájo!“ zavolala na mě Lenka z kuchyně.
„No?!“ ozval jsem se a začal se zvedat ze země.
„Oběd!“
Zašel jsem si umýt ruce a šel se naobědvat. Hanka už seděla u stolu a Lenka právě dávala poslední talíř na stůl. Usadil jsem se na své místo a popřál holkám dobrou chuť. I když oběd krásně voněl, cpal jsem to do sebe jen s donucením. Pořád jsem měl stažený žaludek a neměl chuť na žádné jídlo. Nechtěl jsem však Lenku zase rozzlobit. Hlavně ne teď, když tu byla Hanka.
„Mamka říkala, že můžu jet.“
„Hm?“ zvedl jsem hlavu k Hance. Hned mi nedošlo, o čem mluví, tak jsem byl utopený ve svých myšlenkách.
„Na tu chatu. Mamka říkala, že tátu zpracuje, aby nedělal problémy. Stejně budu mít na chatě víc klidu na učení, protože mi brácha nedá chvilku klid. Pořád si chce hrát.“
„A nebude jim vadit, že jedeš se mnou?“ zeptal jsem se trochu s obavami, že by se to Hančiným rodičům nemuselo přeci jen líbit.
„Ne, v pohodě, akorát chtějí vědět, kde to přesně je. Prý když bude potřeba, tak si mě přijedou zkontrolovat,“ zasmála se Hanka.
„Hele, pojedu s vámi aspoň na pár dní. Domluvím to s taťkou, Pavli, co?“ vložila se do toho Lenka. „Stejně jsem už dlouho nebyla jen tak a možná bych si mohla vzít volno aspoň dva tři dny.“
„Jo, to by bylo fajn,“ odpověděl jsem a tlačil do sebe dál jídlo.

Už jen pár soust a budu to mít snězeno.

Hanka s Lenkou se na sebe mlčky podívaly a víc nemluvily.
Dojedl jsem a vstal od stolu.
„Dáš si něco dobrého?“ zvedla ke mně Lenka hlavu. „Něco upeču.“
„Nemám chuť.“ Odešel jsem zpátky do pokoje a zavřel se. Znovu na mě padla ta mizerná nálada.
Kdo ví, jak dlouho se mě to ještě bude držet.



„Myslíš, že je dobrý nápad, aby jel na tu chatu?“ zeptala se Hanka, když zůstaly samy v kuchyni.
„Co jiného by měl dělat? Učit se stejně musí a tady by kdykoli mohl narazit na Ondru. Mám pocit, že mu to stejně neřekne dřív, než se vrátí z chaty. Však jsi ho viděla, ne?“ povzdechla si Lenka a začala sklízet nádobí do myčky. „Upeču buchtu a dám vám ji na zítra s sebou. Ještě se musíte domluvit, jak pojedete. Buď vás odvezu já, nebo taťka. Pája teď autem asi nepojede.“
„Já teda přijedu zítra ráno, abychom mohli dopoledne vyrazit. Čím dřív tím líp.“
„Mám pro tebe přijet? Byla bych u tebe ale už v sedm, protože na devět musím být v práci,“ Lenka si začala chystat věci na pečení. „No jo, vlastně jsem si uvědomila, že vás na tu chatu neodvezu. Ale ráno pro tebe dojet můžu.“
„Ne, nemusíš, dojedu autobusem a pak se s Pájou nějak dopravíme,“ uklidnila ji Hanka, že nemusí ráno kvůli ní divočit. „Jenom, jak je to tam s obchodem? Není daleko? Abychom si mohli nakoupit, nechce se mi tahat jídlo.“
„Obchod je kousek a je tam i restaurace, takže nemusíš mít strach, že umřete hlady.“ Lenka se odmlčela. Přešla ke dveřím a opatrně nahlédla do obýváku. Pak se vrátila k Hance. „Přijedu za vámi, ale nebude to asi dřív jak ve středu. Mohla bys ho prosím tě trochu pohlídat?“ snažila se mluvit tišeji, aby ji Pája neslyšel.
Hanka udiveně pozvedla obočí. Lenka chvilku mlčela, pak se ale rozhodla promluvit.
„Podívej, to co se Pájovi stalo v listopadu, bylo dost špatný. Málem jsme o něj přišli. Neřeknu ti, o co šlo a nechci, aby ses na to Páji ptala. Ale dlouho trvalo, než se z toho dostal. No a s tím, co se stalo teď, mám trošku obavy, aby to zvládl. Navíc, když máte příští týden maturovat.“ Lenka se otočila a vztekle kopla do židle a ta se s rachotem zasunula pod stůl. „Do pr**le, proč se musí všechno s**t v tu nejhorší dobu!“
To bylo vůbec poprvé, co ji Hanka slyšela takhle nadávat. Byla v šoku nejen z jejího výbuchu, ale i z toho co naznačila.
„Neboj, dohlédnu na něho,“ snažila se Lenku uklidnit. „Já myslím, že bude v pohodě. Je to teprve chvilka, co se to dozvěděl. Zaměstnám ho. Bude se se mnou učit, stejně potřebuji s některými věcmi pomoct.“
„Určitě za vámi přijedu, ať tam nejste sami. Když tak můžeš říct Martinovi a může taky na chvíli přijet, pokud nebude Pája proti.“ Lenka se vrátila k lince, aby pokračovala v přípravách na pečení.
„Zeptám se ho, jestli bude mít čas. Stejně za ním za chvilku jdu,“ souhlasila Hanka s návrhem.
Lenka se chtěla ještě na něco zeptat, ale přerušilo ji zvonění mobilu. Vzala telefon do ruky a podívala se, kdo ji volá.
„Pane bože, ještě tohle!“ zavrčela spíš pro sebe a zamračila se. Přiložila si ho k uchu.
„Ahoj. Děje se něco, Ondro?“ snažila se mluvit klidně, ale Hanka na ní viděla, jak je z toho nervózní.
„Nevím, proč ti to nebere… je možné, že usnul, přišel celý zlomený a není mu dobře… dobře, vyřídím mu to. Jo, v pohodě, ahoj.“ Lenka vztekle vypla telefon a hodila ho na stůl.
„Nejradši bych mu teď rozbila hubu, podrazákovi jednomu!“ obešla Hanku a šla se podívat do pokoje na Páju.
Pootevřela dveře a nakoukla dovnitř.


Ležel jsem na posteli, mačkal v ruce polštář a brečel. Volal Ondra a já neměl sílu mu to vzít. Nedovolal se, tak mi aspoň poslal esemesku.
JSEM KONECNE DOMA. DNESKA UZ SE NESTAVIM, JSEM DOST UTAHANY, NASI MI DALI ZABRAT. UVIDIME SE ZITRA. TESIM SE NA TEBE. O.

Je utahaný. Je mi jasné z čeho. Těžko z tahání koleček s pískem.

Slyšel jsem tiché vrznutí dveří. Dovnitř nakoukla Lenka. Když jsem ji zahlédl, otočil jsem se ke zdi.
„Volal mi Ondra,“ ozvala se opatrně a popošla ke mně. „Ptal se, proč mu nebereš telefon.“
„Proč, asi?“ zakňučel jsem do polštáře a snažil se v něm zadusit své vzlyky. „Podívej se, co mi napsal.“
Lenka zvedla ze země můj telefon. Ani se neptala, proč je na zemi a přečetla si zprávu.
„Mám to smazat?“ zeptala se.
„Klidně.“
Slyšel jsem několik pípnutí tlačítek a klepnutí telefonu o desku stolku.
„Hanka už půjde. Zítra ráno přijede a pak pojedete spolu na tu chatu. Řeknu ji, že ji ještě dneska večer zavoláme, co a jak, jo?“
Neodpověděl jsem a ani jsem se na Lenku neotočil. Odešla z pokoje. Dveře se zavřely a já byl zase sám. Ještě jsem zaslechl, jak spolu holky mluví v předsíni, pak už bylo ticho. Lenka už za mnou nepřišla. Vrátila se do kuchyně upéct buchtu a asi si řekla, že bude lepší nechat mě o samotě.
Neděle utekla jakž takž. Ani jsem vlastně nevěděl jak. Měl jsem pocit, že jsem si z odpoledne nepamatoval vůbec nic, jako bych měl okno. Až do doby, než se vrátil domů táta.
Bylo na něm vidět, že je spokojený a odpočatý. Ale v momentě jak mě viděl, hned nasadil svůj starostlivý výraz. Okamžitě poznal, že se něco děje. Snažil se něco vydolovat z Lenky, ale ta splnila svůj slib, že to nechá na mě a neřekla nic.
Když taťka zjistil, že se od ní nic nedozví, přišel za mnou do pokoje.
Stál u dveří a čekal, jestli něco řeknu. Já jsem seděl na posteli, opřený o stěnu a bez zájmu o cokoli zíral před sebe.
„Co se děje, Pájo?“ ozval se nakonec.
Nemělo cenu to zapírat. Šel jsem s pravdou ven.
„Rozejdu se s Ondrou,“ odpověděl jsem, aniž bych se na něho podíval.
„Proč?“ taťka došel k posteli a postavil se přede mne. „Co se stalo?“
„Ale nic.“
„Pavle?!“
Bylo jasné, že se nenechá odbýt jen tak nějakým nic. Mlčel jsem. Nechtělo se mi to vysvětlovat.
„Tak co se stalo?“ zeptal se znovu, když nedostal odpověď.
„Podvádí mě.“
Sklonil jsem hlavu, protože mi táta stál ve výhledu na můj nepořádek na zemi a na něj se mi opravdu dívat nechtělo.
„Jseš si tím jistý?“
Přikývl jsem.
„Kdy mu to chceš říct?“
„Ještě nevím, zítra jedu s Hankou na tu chatu. Tak asi až se vrátím. Teď s ním nechci mluvit.“
„Takže to volno co jsi pro něho vyžebral, neplatí?“
„Ne, ani jsem neměl čas mu to říct,“ mluvil jsem polohlasně, sotva mě táta slyšel.
Vzpomněl jsem si, jak jsem šťastný šel za Ondrou s překvapením a odcházel se zlomeným srdcem.
„Co když se na tebe bude ptát? Nezapomeň, že se s Ondrou vidím denně v práci.“
Tahle otázka byla na místě. Nechtěl jsem, aby se to Ondra dozvěděl od někoho jiného, než ode mne.
„Já nevím. Lenka mu řekla, že mi není dobře, proto mu neberu telefon.“
„Byl jsi na tom vašem večírku?“ uvědomil si táta, že jsme měli v pátek akci se školou.
„Ne. Neměl jsem náladu. Byl jsem s Lenkou. Tati,“ zvedl jsem k němu konečně hlavu, „odvezeš nás, prosím tě, zítra na tu chatu? Hanka přijede ráno k nám.“
„Je zbytečné, aby sem jezdila, je to cestou, tak ji zavolej, že ji naberem. Ale ještě se musím podívat, co mám na zítra naplánováno.“ Táta se otočil a odcházel se podívat do diáře, jak mu to na pondělí vychází časově. Ještě se ve dveřích na moment zastavil. „Rád bych, abys to s Ondrou vyřešil co nejdřív. Nechce se mi před ním tvářit, jako že o ničem nevím.“
„Budu na chatě, tak když tak mu řekni, že jsem si zapomněl mobil doma.“
„Pájo, dobře. Nechám ti nějaký čas. Je to tvůj vztah, ale uvědom si, že se to bohužel týká i mě a Lenky. A to nejen po osobní stránce. Ale jak jsem řekl, pokud ten rozchod myslíš vážně, tak to neprotahuj.“
„Chtěl jsem to nechat po matuře,“ sklonil jsem hlavu a znovu jsem se díval na ten můj nepořádek. „Mám strach, že bych…" nedořekl jsem.

Mám strach, že to nezvládnu. Mám strach, že budu v háji a pokazím celou maturitu. Mám strach z toho, co bude, až to Ondrovi řeknu.

„Dobře. Když tak mu řeknu, že sis zapomněl doma mobil, ale po matuře to pak hned vyřešíš, ano? Slibuješ mi to?“ táta už zase mluvil mírně a měl jsem pocit, že by se i vrátil ke mně, aby mě mohl pohladit po vlasech.

Ale přece jen je to chlap, a na podobné citové výlevy asi není moc stavěný.

„Slibuji. Vyřídím to s ním hned po matuře.“
A bylo to. Tím padlo konečné rozhodnutí. Slíbil jsem tátovi, že se s Ondrou rozejdu a pro mne to znamenalo jen tu poslední tečku, která potvrdila mé rozhodnutí.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Tak máte tady pokračování. Myslela jsem, že to budu vkládat pravidelně každý týden, ale občas se něco zadrhne Wink a přiznávám se veřejně, že se mi teď ani moc nechtělo. Vím, vím, zasloužím si pár facek, ale už jsem to napravila. Taky trochu tím získávám čas, abych to stíhala celé dopsat. Pořád mi chybí pár stránek. kolik moc, se ještě uvidí. Tak přeji hezké počtení, i když pro Páju moc příjemná tahle situace není... vracíme se zpátky k jeho špatné, ponuré náladě, ale doufejme, že to nebude už tak tragické, jako na konci první části, kdy se pokusil odejít z tohoto světa.

5
Průměr: 5 (13 hlasů)