Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 09

Taťka si druhý den jen přehodil jednu naplánovanou schůzku a ráno jsme vyrazili. Hanku jsme nabrali po cestě. A možná to tak bylo lepší. Taťka ještě promluvil s jejími rodiči a uklidnil je, aby se nebáli, že to bude v pohodě a že tam stejně nebudeme sami. Nechal jim adresu chaty a dokonce i číslo na sebe.
Hanka jen kroutila hlavou a protáčela oči, když slyšela celou tu diskuzi. Snažila ze sebe střepat svého malého brášku, který se jí neustále věšel na krk a chtěl se svézt tátovým autem. Ten malý človíček mi aspoň trochu zlepšil náladu. Nakonec jsem ho vzal do auta, aby se aspoň posadil a trochu pokoukal. To mu stačilo, aby byl spokojený. Když vylezl ven, nařídil Hance, že musí koupit taky takové.
„No tak to musíš broučku počkat, až budu pracovat a pak možná,“ usmála se na něj a vzala ho do náruče.
Díval jsem se na ně, jak se spolu baví a mazlí a usmíval jsem se. Připomněli mi Lenku a mě.

Jen mezi námi není takový velký věkový rozdíl.
Budu rád, že budou obě holky se mnou na chatě, i když Lenka přijede až ve středu.

Hanka předala brášku mamince, ještě jsme se rozloučili a vyjeli jsme.
Chata opravdu nebyla daleko. Do hodiny jsme byli na místě. V pohodě by se tam vešlo tak šest lidí. Taťka, jak si ji prohlédl, tak hned prohlásil, že si ji objedná asi na léto. Byla na okraji malinké vesničky a přitom bylo všechno dostupné. I na hory jsme si mohli klidně udělat výlet.
Hanka si zabrala menší pokojík se dvěma postelemi a já se nastěhoval do většího. Počítal jsem s tím, že jak přijede Lenka, že bude spát se mnou. A možná že na víkend přijede i táta. Opravdu se mu tam líbilo. Ještě jsme zajeli do obchodu nakoupit, abychom se s tím nemuseli tahat pěšky, a pak už jsme jen zamávali tátovi na rozloučenou, protože spěchal do práce.
„Vážně ti nebude vadit, když sem Martin za námi přijede?“ zeptala se Hanka už podruhé, když jsme seděli ve společné místnosti s krbem.
„Ne, to je v pohodě, jen jestli budeš mít čas na učení,“ pohlédl jsem na ni.
„Neboj, budu. Bohužel, i kdybychom něco chtěli, tak stejně nemůžu,“ zamračila se Hanka.
„To jsem nepotřeboval slyšet,“ rýpl jsem si.
Hanka se začervenala. „Sorry no, nedošlo mi to.“
„V pohodě, však mám ségru. Jsem na to zvyklý,“ uklidnil jsem ji, že se přede mnou nemusí stydět. „A kdy Martin přijede?“
„Přijel by k večeru a zítra večer by jel domů. Dělá dneska do pěti a zítra má volno.“
„Jak pojede? Vlakem to docela trvá.“
„Má auto. Sice to není mercedes,“ podívala se na mě Hanka s výmluvným pohledem, „ale slouží dobře.
„No co, já taky nemám mercedes. To si musíš říct taťkovi a máš od malýho rozkaz stejně takové auto sehnat,“ zasmál jsem se.
„To si budu muset sehnat pořádnou práci,“ povzdechla si Hanka. „No, neztrácejme čas, jdem se učit!“ rozkázala a zašla do pokoje pro učení.
Nanosili jsme veškeré knihy a sešity na velký stůl uprostřed místnosti a začali se učit. Udělali jsme si rozvrh, kdy co, abychom v tom měli nějaký přehled.
Všechno bylo v pohodě, dokonce jsem už ani tolik nemyslel na Ondru. Dokud mi nezazvonil mobil.
Podíval jsem se na něj a v tu chvíli se ve mně všechno sevřelo.
„Nevezmeš to?“ zeptala se Hanka, když telefon zvonil už po druhé.
Zavrtěl jsem hlavou. Podívala se, kdo mi volá.
„Aha,“ řekla jen a už si toho víc nevšímala. Čeho si ale všimla, bylo to, že jsem od té chvíle byl zase nervózní.
Snažil jsem se být v klidu, ale neustále jsem pokukoval po mobilu, jako bych měl strach, že z něj Ondra vyleze. Po nějaké chvíli už toho měla Hanka dost. Něco potřebovala vědět a musela se mě zeptat dvakrát.
„Pájo, prosím tě, nečum pořád na ten telefon. Jestli mu chceš zavolat, tak to udělej, nebo toho nech.“ Zlobila se na mě. Znervózňovalo ji to, když mě viděla. „Anebo to vypni.“
„A co když mi bude volat Lenka nebo taťka?“ zeptal jsem se jí.
„Tak jim dáme vědět, ať volají na můj mobil. Lepší bude, když si vypneš zvonění a hodíš ten telefon vedle do pokoje, kde ho nebudeš mít na očích.“
Jen dořekla, zapípala mi esemeska. Samozřejmě od Ondry. Ani jsem se nedíval, co mi napsal.
„Vidíš to? Takhle se chceš učit? Ty to možná zvládneš, ale já ne, nemám hlavu jako ty, potřebuji mít klid na učení,“ řekla, když viděla, jak jsem sebou trhnul, když se ozvalo zapípání.
Rezignoval jsem. Měla pravdu. Takhle bych byl neustále rozhozený. Navíc jsem s tím nechtěl Hanku štvát. Byl jsem rád, že tu se mnou vůbec jela. Zvedl jsem se a vzal do ruky telefon. Odnesl jsem ho do pokoje a hodil do tašky. Tak ho nebudu slyšet.
Vrátil jsem se k Hance. „Můžeš prosím tě dát vědět Lence, ať teda volají na tvoje číslo?“ poprosil jsem ji. „Půjdu udělat večeři, jo? Co si dáš?“
„Nechám to na tobě,“ usmála se Hanka spokojená s tím, že jsem ji poslechl.
Zatím co já dělal večeři, ona zavolala Lence a vysvětlila ji, jak to s tím mým telefonem je.
Když jsme seděli v kuchyni a jedli, chvíli se na mě dívala, jako by o něčem přemýšlela.
„Co je?“ zeptal jsem se jí, když už jsem na ní jasně viděl, že by mi chtěla něco říct.
„Lenka říkala, že Ondra ví o tom, že jsi tady,“ opatrně začala. Měla asi strach, jak budu reagovat.
„Proč mu to řekla?“
„Chtěl jít za tebou, tak co mu měla říct?“
„Třeba že jsem u tebe,“ odsekl jsem nepříjemně.
„Pavle! Podívej, že máš nějaký problém, neznamená, že budeš protivný i na nás.“ Hanka se naštvala. „Buď rád, že máš takovou sestru. Ale nemůžeš po ní chtít, aby kvůli tobě lhala. Co kdyby se Ondra rozhodl, že za tebou přijede k nám? Jak by to potom vysvětlila, co?“
„To by neudělal.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“
„Však mě nemiluje, ne? Tak proč by se namáhal,“ odpověděl jsem.
Zvedl jsem se a odešel beze slova do pokoje. Skočil jsem na postel a měl jsem co dělat abych se nerozbrečel. Ne před Hankou. Jednou rukou jsem se z postele natáhl ke kabeli a po paměti v ní zalovil. Vytáhl jsem telefon. Podíval jsem se. Další dva nepřijaté hovory a jedna esemeska. Vztekle jsem ho hodil zpátky do tašky. Jindy by mě tento Ondrův zájem těšil, ale teď…
„Pájo,“ Hanka zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř. „Jseš v pohodě?“
„Jo, neboj,“ odpověděl jsem tak, aby nebylo poznat, že mám na krajíčku.
„Budeš se se mnou učit?“
„Teď ne, nezlob se,“ otřel jsem si vlhké oči a byl rád, že Hanka zůstala za dveřmi.
„Martin tu bude za chvíli, vážně ti nevadí, když tu přespí?“
„Ne, říkal jsem, že to je v pohodě. Jsem unavený, trochu se prospím.“ Zavolal jsem ještě na zavřené dveře. Byl to povel k tomu, aby mi už dala pokoj.
„Tak jo, Kdybys měl ještě hlad, schovala jsem večeři do ledničky.“ To byly od ní poslední slova a pak odešla.
Chvíli jsem v tom ztichlém pokoji jen tak ležel a snažil se nemyslet na Ondru. Jenže to nešlo. Ublížil mi a přitom mi tak bolestivě chyběl. Znovu jsem vytáhl telefon z tašky. Otevřel jsem galerii a začal si prohlížet fotky. Díval jsem se na Ondru, na to, jak jsme se objímali, jak jsme si dávali pusu…

Proč se tak mučím?

Z očí mi tekly slzy a přitom jsem nebyl schopen telefon vypnout a schovat. Pořád jsem se díval do těch nádherných zelených očí a říkal si PROČ?
Probral jsem se, když mi telefon zavibroval v ruce. Málem mi vypadl, jak jsem se lekl. Esemeska od Ondry. Nedalo mi to a zprávu jsem otevřel.

KDEPAK JSI? CO JE S TEBOU, ZE MI NEBERES TELEFON? CHYBIS MI. CHYBI MI TVE TELO. CHYBI MI NASE MILOVANI. MOC JSEM SE NA TEBE TESIL. MILUJI TE ONDRA.

Proč jsem tu zprávu otevřel? Aby má sebe destrukce byla dokonalá?

Z mé ponuré nálady mě vytrhl zvuk parkujícího auta. Zvedl jsem se do sedu a nakoukl ven do zahrady. Vystoupil z něho Martin.

Tak, už je tady, povzdechl jsem si. Hanka bude mít aspoň koho obejmout, zatím co já tady suším.

Neměl jsem ani náladu jít za nimi. Shodil jsem ze sebe kalhoty a vlezl si pod deku.
Zkusím to zaspat.
A taky zaspal. Jen matně si vzpomínám, že mě trochu probralo klepání na dveře a Hanka opatrně nakoukla dovnitř, protože jsem se neozýval. Pootevřel jsem jedno oko, ale neměl jsem sílu jakkoli komunikovat.
Hanka viděla, že spím, tak zase zavřela a nechala mě být.

Brzy jsem šel spát, brzy jsem vstal.
Hanka s Martinem ještě spali. Zašel jsem se narychlo osprchovat a dal jsem se trochu do pořádku.
Pak jsem si uvařil kafe a usadil se v kuchyni se sešitama. Než miláčci vstali, stihl jsem si zopakovat polovinu otázek z angličtiny.
Dopoledne jsme si udělali menší procházku a zastavili se v restauraci na oběd. Martin se nabídl, že uvaří, ale já i Hanka jsme to zamítli.
„Máš volno, tak nepracuj,“ rozhodla a vyrazili jsme do sedlácké hospody na oběd.
„Nechci slyšet žádnou kritiku na restauraci. Nemáme na výběr a do města se mi jet nechce,“ upozornil jsem Martina na to, že bude zticha, i kdyby nám mezi nohama běhali švábi.
Ten se jen pousmál, ale držel se nakonec mých instrukcí.
Odpoledne jsme se chvíli bavili, chvíli učili. Martin nám přece jen uvařil aspoň oběd na druhý den, zatím co my šrotili češtinu. Něco kolem šesté hodiny se chystal k odjezdu, když jsme zaslechli zvuk přijíždějícího auta..
„Kdo to je? Lenka má přijet až zítra,“ nakoukla Hanka přes okno. „Nějaká modrá honda…“
„Co?““ vykřikl jsem a vyskočil z křesla, jak když střelí. Popoběhl jsem k oknu a podíval se ven.

Pane bože, Ondra. Co tu dělá? Nechci s ním mluvit. Nemůžu, prostě to nejde, ještě ne, nejsem na to připravený!

Auto zastavilo, motor ztichl a otevřely se dveře. Uviděl jsem Ondru, jak vystupuje. Otočil jsem se na Hanku a na Martina. Začal jsem být dost nervózní a bylo to na mě vidět.
„Nechci s ním mluvit, co mám dělat?“ zeptal jsem se nešťastně. Nakoukl jsem znova ven. Ondra už přicházel k chatě. Nervózně jsem si prohrábl vlasy a přemýšlel, jak z toho cen.
„Zalezte oba do pokoje, zařídím to,“ ozval se Martin rozhodně.
„Ale Ondra ještě neví o ničem, tak se prosím tě nepodřekni,“ upozornila ho Hanka. Popadla mě za ruku a rychle táhla do pokoje. Jen co přivřela dveře, ozvalo se zaklepání.
Stál jsem opřený o stěnu a sotva dýchal. Byl jsem tak moc nervózní, že i Hanka, která mě držela za ruku, cítila, jak se celý třesu.
„Klid, Pájo. Bude to v pohodě, Marťa to zařídí,“ uklidňovala mě šeptem a ještě víc stiskla mou ruku.
Slyšeli jsme, jak Martin otevřel dveře. Opatrně jsem se naklonil a podíval se škvírou ven.
Ondra stál před chatou a v šoku zíral na Martina. Rozhodně teda nepočítal s tím, že se tam ukáže někdo, na koho při každém obědě hází oči. A navíc, když mám být na chatě já a místo toho otevře číšník.
„Není tady,“ zaslechli jsme promluvit Martina.
Ondra něco říkal a bylo vidět, že je mírně rozhozený.
„Říkám, že tady není!“ Martin mírně zvýšil hlas.
„Co tu děláš ty? Proč tu jseš?“ ozval se Ondra. Teď už jsme i jeho slyšeli zřetelně, protože zněl docela naštvaně.
„Co tu dělám, tě nemusí zajímat. A nepustím tě dovnitř. Prostě Pája někam odjel a nevím, kdy se vrátí.“
„Ještě že jsem nepřijel autem,“ pomyslel jsem si, když jsem to slyšel. Malinko jsem poodhrnul záclonku na okýnku dveří a lépe se zadíval na oba, jak tam proti sobě stojí, jako dva kohouti.
Martin stál ve dveřích, jak neprůstřelná zeď a Ondra před ním venku. I se svou výškou byl malinko v nevýhodě, protože stál o schodek níž. Ondra se přes něj snažil nahlédnout dovnitř.
„Uhni, podívám se sám, jestli tam je!“ řekl a vystoupil na poslední schodek.
„Říkám, že tam není!“ nedal se Martin odbýt.
Ondra už byl vzteklý. Nevěděl, proč se mu neozývám, a já mu ani neřekl, že jedu na chatu. A když nakonec přijede za mnou, tak mu otevře dveře číšník, se kterým se snažil flirtovat. To už na něj bylo moc. Chytl Martina za tričko pod krkem.
„Uhni!“ rozkázal dost výmluvným tónem.
„Sundej ty pracky dolů!“ Martin se výhružně narovnal. Nejen, že se svou výškou v tom momentě vyrovnal Ondrovi, ale byl i statnější a prakticky svou postavou zabral celý prostor dveří. Stál tam jako skála, s kterou nejde hnout.

Začíná to být kritické. Nejspíš budu muset vylézt ven.

Už jsem chytal za kliku, když se najednou ozvala Hanka.
„Zůstaň tady.“
Odstrčila mě od dveří. Vyšla z pokoje a zas je za sebou přivřela. Rychle jsem se opřel o stěnu, aby mě Ondra nezahlídl.
„Co se děje, Marti?“ došla Hanka ke klukům a tvářila se, jako že o ničem neví a nic nevidí.
Ondra hned pustil Martinovo triko. Před Hankou nechtěl vyvolávat nějaké spory, natož rvačku.
„Je tady Pavel?“ otočil se na ní. Znal Hanku od vidění, když na mě párkrát čekal u školy.
„Pája? Ne. Někam odjel. Říkal, že neví, jestli se vrátí dneska nebo zítra,“ odpověděla Hanka s klidnou tváří.
Martin se zadíval na Ondru. „Říkal jsem to, tak už mi věříš?“
Ondra ho ignoroval. Dál mluvil na Hanku. „Byl tady celou dobu?“
Hanka přikývla.
„Volal jsem mu, proč mi nebere telefon?“ Ondra se podezíravě podíval na Martina.
„Tak za prvé, učíme se na maturu a nemá na nic čas.“
Po tomhle se Ondra zamračil. Věděl, že tomu učení moc nedám. Nevěřil jí.
„A za druhé,“ pokračovala Hanka a dělala, jako by si toho nevšimla, „nemá s sebou telefon. Zapomněl ho doma.
„Určitě?“ pozvedl Ondra nevěřícně obočí. Dobře věděl, že bez telefonu nedám ani ránu. „Zavolám mu. Teď, jak vidím, se neučí, tak by mi to mohl vzít, pokud ho má u sebe.“
Skočil jsem k tašce a vylovil z ní mobil. Rychle jsem zkontroloval, jestli mám nastavený tichý režim a odhodil telefon, jako bych držel v ruce něco jedovatého. V poslední chvíli. Jen co dopadl na postel, začal vibrovat. Naštěstí vibraci ztlumila peřina.
Vrátil jsem se potichu zpátky ke dveřím a znovu opatrně nakoukl ven.
Ondra právě dával ruku s telefonem od ucha dolů. Schoval ho do kapsy a odstoupil od dveří.
„Řekněte mu, ať se ozve. Budu sice do čtvrtku na služebce, ale telefon mu zvednu, tak ať klidně zavolá. Kdykoli.“ Podíval se na Hanku a ještě dodal: „Vyřiď mu, že budu o víkendu doma, ať se za mnou staví, až se vrátíte.“
Aniž by se rozloučil, otočil se a šel ke svému autu. Neřekl ani prosím, ani děkuji.
Než nastoupil, podíval se ještě jednou na Martina. Změřil si ho pohrdavým pohledem od hlavy až k patě. Pak beze slova nasedl a odjel.
Martin s Hankou stáli ve dveřích a dívali se, jak odjíždí. Teprve, když zmizel za stromy, zavřeli a vrátili se zpátky do chaty. Hanka šla rovnou za mnou do pokoje. Seděl jsem na posteli s hlavou v dlaních.

Jak to budu chtít vyřešit, když jsem teď nebyl schopen jít za ním a říct mu, že vím, že mě podvádí?
To za mě musí řešit tyhle věci jiní? Co si asi o mně teď myslí Martin?

Tyto a spousta dalších otázek se mi honila hlavou. Ale jedna myšlenka přebila ostatní.

Pořád ho miluji, ale nemůžu mu odpustit.

„Už je pryč,“ sedla si Hanka ke mně na postel.
Nezvedl jsem k ní hlavu. Nepromluvil jsem na ní. Kdybych řekl cokoli, nejspíš bych se rozbrečel.
„To bude dobrý, uvidíš,“ pohladila mě po zádech. Pak se zvedla. „Páji, Martin už pojede domů“ „Řekni mu, že mu děkuji, a omlouvám se,“ zašeptal jsem, aby nebylo poznat, že mám na krajíčku.
Slyšel jsem, jak Martin odchází. Slyšel jsem, jak se Hanka vrátila do chaty. Ještě jednou nakoukla ke mně do pokoje, ale když viděla, že jsem se nehnul z místa, přivřela dveře a nechala mě o samotě.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Bylo už hodně pozdě večer, když jsem byl schopen vstát a jít se podívat, jestli je Hanka ještě vzhůru.
Seděla v křesle a na klíně rozložené učení. Když jsem vešel, zvedla ke mně hlavu. Chvíli se na mě dívala, ale pak opět sklonila hlavu a dál se učila. Byl jsem rád, že se neptala.
Vzal jsem si jednu z učebnic a uklidil se do kuchyně. Uvařil jsem si kafe a snažil se něco naučit. Asi půl hodiny jsem hleděl do jedné stránky a absolutně jsem neměl páru, o čem je řeč.
„Volá Lenka,“ ozvalo se vedle mě.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem vůbec neslyšel zvonění telefonu a ani Hanku, když ke mně došla.
„Chce s tebou mluvit,“ podávala mi telefon.
„Pavli?“ ozvala se Lenka.
„Hm?“
„Jak je? Slyšela jsem, že tam byl Ondra, nezlob se, že jsem mu řekla, že tam jseš, ale byl neodbytný.“ Zněla trošku ztrápeně, jako by měla výčitky kvůli tomu, že mu to řekla.
„To je v poho,“ odpověděl jsem.
„Přijedu zítra kolem oběda, ano?“
„Hm.“
Povzdechla si. Bylo jasné, že jsem zas rozhozený a nedostane ze mě víc než nějakou mini-krátkou odpověď.
„Mám zítra přivést něco na oběd?“
„Můžeš,“ mé odpovědi byly opravdu krátké a odměřené. Neměl jsem náladu s nikým mluvit.
„No dobře,“ rezignovala. „Hanka říkala, že by potřebovala pomoct s nějakým učením, koukni se s ní na to prosím tě, aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“
„No jo, furt. Chceš ještě mluvit s Hankou?“ nenápadně jsem tak naznačil, že se mi už nechce mluvit.
„Ne, tak se zítra uvidíme, jo? Ahoj, Páji,“
„Ahoj,“ odpověděl jsem suše a zaklapl telefon.
I když jsem neměl moc náladu si s někým povídat, držel jsem se toho, co řekla. Posbíral jsem si své učení a šel si sednout k Hance. Opravdu potřebovala pomoct a byla ráda, že jsem u ní byl.
Druhý den přijela Lenka přesně v poledne. Dovezla napečené řízky a my aspoň nemuseli vařit.
Během dne jsme pak všichni seděli ve společné místnosti a vypadalo to, jako bychom vymýšleli nějaký plán století. Všude knihy a sešity a Lenka měla kolem sebe roztažené své věci z práce a otevřený notebook. Pracovala, zatím co my jsme se učili. Sem tam někomu zavolala a asi dvakrát mluvila s tátou, kdy ho ubezpečila, že je všechno v pořádku, aby se nebál.
Můj mobil byl celou dobu v pokoji hozený v tašce. Občas jsem ho vytáhl a zkontroloval. V podstatě jsem jen mazal Ondrovy esemesky a nepřijaté hovory. Určitě si už domyslel, že něco není v pořádku. Tak dlouho bez mého kontaktu ještě nebyl. I ty jeho poslední zprávy už byly jiné než obvykle.
V pátek volal taťka, že nakonec na víkend nepřijede. Rozhodli jsme se teda vrátit už v sobotu, abychom se mohli v klidu připravit na to velké pondělí.
Celou neděli jsem nevytáhl paty z bytu. Trnul jsem, jestli se náhodou Ondra nerozhodně přijít k nám.
Večer jsem usínal s tím, že už to nebude dlouho trvat a já budu muset jít za ním a říct mu, že jsem s ním skončil.

V pondělí mě Lenka odvezla ke škole. Domluvili jsme se, že počká, až budu vědět, který den přijdu na řadu, aby mě případně pak mohla hned odvést domů.
Stáli jsme všichni na chodbě, zelení, fialoví a modří. Mohli bychom stvořit duhu. Jen jsem nevěděl, kam bychom zapasovali ty, co byli bledí jak stěna. Všichni jsme byli nervózní a nikdo ani neměl pořádně náladu mluvit. Protože to byl stav nouze, nikdo ani neměl náladu se mě vyptávat, proč jsem vlastně nedorazil na večírek. A taky dobře. Teď před tím vším to bylo to poslední, co bych chtěl někomu vysvětlovat. Už tak jsem byl rozhozený, a tohle by mi ke klidu rozhodně nepřidalo.
Nastoupili jsme ve třídě před maturitní komisi. Vyslechli jsme si, co od nás očekávají a jak to bude probíhat. A pak přišlo na řadu rozdělení na jednotlivé zkoušky.
Když jsem zaslechl své jméno jako druhé v pořadí, myslel jsem, že se složím.

Do prčic, jdu hned dneska. No, vážně se s tím nepářou.

Po skončení celé téhle šaškárny jsme se rozešli. Někteří ještě upalovali rychle domů došrotit to, co za svaťák nestihli. Hanka byla na řadě až ve středu odpoledne. Ještě mě poplácala po zádech a popřála mi hodně štěstí.
„Zavolej mi hned, jak skončíš!“ zavolala ještě a utíkala domů.
Lenka stála před školou a živě se bavila se svou bývalou třídní profesorkou. Obě se usmívaly a povídaly o sto šest. Asi vzpomínaly na to, co všechno se Lenka navyváděla během těch čtyř let, co tu studovala.
„Tak co? Kdy jseš na řadě?“ zeptala se mě, když jsem k ní došel.
„Za dvě hodiny. Jsem hned v první skupině.“ Odpověděl jsem a vypadal jsem přitom, že se snad zhroutím. Takhle nervózní jsem nebyl ani při certifikačních zkouškách.
„To bude v pohodě, Pavle,“ poplácala mě profesorka po zádech. „To zvládnete a aspoň to budete mít hned za sebou, zatím co druzí se tu ještě budou trápit.“ Usmála se na mě a snažila se mě těmi slovy povzbudit. „Zajděte se najíst, nebo na kafe ať se uklidníte a hlavně ale nezapomeňte přijít včas.“
Otočila se, že půjde do školy, ale ještě se na moment zastavila. „Hlavně si nedávejte žádný alkohol. To nepomůže a mohlo by to akorát přinést problémy. I takoví tu byli, co to zkoušeli a stejně jim to nepomohlo.“
„Nebojte, já do sebe nedostanu ani to jídlo, možná si zajdu na čaj.“
Profesorka se rozloučila a odešla.
„Pojedeš teď domů?“ zeptal jsem se Lenky, když jsme zůstali sami před školou.
„Ne, můžu tu s tebou počkat, než půjdeš do školy a pak tě vyzvednu, mám volno a aspoň se můžu stavit k mamce.“
„Ona není v práci?“ podivil jsem se.
„Ne, má nemocenskou. A navíc říkala, že je stejně nervózní z té tvé maturity a asi by byla v práci k ničemu,“ usmála se na mě Lenka. A když viděla můj udivený výraz, dodala: „Možná se ti to nezdá, ale pořád tě má ráda.“
„Proč je na nemocenské?“ zeptal jsem se, aniž bych komentoval její poslední větu.
„Nic vážného, nějaká viróza, nechceš jít teď za ní, když máš chvíli čas?“
„Ne,“ odpověděl jsem skoro okamžitě. „Akorát bych se ještě víc znervóznil. Raději zajdu někam na ten čaj.“ Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych se podíval, kolik mám ještě času. Už jsem ho chtěl schovat zpátky, když mi začal zvonit. Lekl jsem se a málem mi vypadl z ruky, když jsem viděl, kdo mi volá. Díval jsem se na ten telefon a čekal, jak dlouho mi Ondra bude prozvánět, než mu dojde, že mu to nezvednu.
„Měl bys to s ním vyřídit co nejdřív,“ ozvala se Lenka, když to viděla.
Telefon přestal zvonit. Natáhl jsem k Lence ruku. „Vem ho k sobě. Akorát mě to bude znervózňovat.“
Vzala telefon a schovala ho k sobě do kabelky.
„Jdeme na ten čaj, jo?“ zeptala se ještě, abychom před školou nestáli další hodinu a aby mě trochu rozptýlila.
Přikývl jsem. Zašli jsme do nejbližší restaurace. Poseděli jsme a kecali o všem možném. Snažila se mě rozptýlit, abych nemyslel na nadcházející hodiny a hlavně na Ondru. Když přišel „můj“ čas, doprovodila mě ke škole. Domluvili jsme se, kdy mě bude čekat. Popřála mi hodně štěstí a už se jen dívala, jak mizím v budově školy.


Jako první jsme měli češtinu. Pro mě asi nehorší předmět. Vůbec jsem si nevěřil. Se zavřenýma očima jsem si vytáhl číslo otázky. Když jsem zjistil, o čem mám mluvit, tak jsem si i celkem oddychl. Nebylo to tak strašné. Seděl jsem na potítku a snažil se něco vydolovat z mé paměti. Doufal jsem, že to bude aspoň za dvě až tři. Papír jsem měl z půlky prázdný, ale když jsem si pak přisedl k maturitní komisi, tak mi něco v mozku zaplo a začal jsem ze sebe sypat všechno, na co jsem si vzpomněl.
Druhý předmět matematika. S tím jsem nikdy neměl nějaké problémy. Tak jsem se akorát snažil, abych s mým velkým sebevědomím, kdy jsem si myslel, že všechno vím, něco nezkazil.
Když přišla na řadu angličtina, už jsem se usmíval. Po přečtení otázky jsem na potítku jen seděl a díval se, jak se zkoušený přede mnou trápí. V posledním předmětu jsem byl už v pohodě, i když jsem se dvakrát zasekl. Ale nějak mě to netrápilo. Prostě jsem to bral tak, že už bude za chvilku konec.
Pravda ale byla ta, že úplně jsem si oddychl, až když jsem vypadl ze třídy po poslední zkoušce a posadil se na chodbě na židli. Došlo mi teprve teď, že jsem odmaturoval a v tu chvíli mi bylo i jedno, s jakými známkami.
Ruce se mi rozklepaly a musel jsem hodně zhluboka dýchat, abych se uklidnil.

Teď bych si dal i toho panáka.

Netrpělivě jsem čekal, až skončí i poslední zkoušený. Seděli jsme v jedné třídě, ve které jsme měli nachystáno občerstvení. Kecali jsme, kdo jak a co, kdo byl více nebo méně nervózní a jaké asi budeme mít známky. Čekali jsme, až si nás zavolají a řeknou nám výsledky toho našeho celého trápení.
Lenka netrpělivě přešlapovala před školou. Když viděla, s jakým úsměvem jsme všichni vyšli ven, určitě si oddychla. Rozloučil jsem se s ostatními a šel za ní.
„Tak co? Za kolik?“
„Hádej.“
„Podle toho, jak se usmíváš, tak si určitě nepropadl.“
„Za čtyři!“ vykřikl jsem a skočil po ní. Objal jsem ji a pevně stiskl. Byl jsem rád, že to mám za sebou a s dobrým výsledkem. A taky, že Lenka byla první, komu jsem to mohl říct.
„No, vidíš,“ dala mi velkou pusu a také mě k sobě přitiskla. „Gratuluji.“
Když jsme se konečně rozmotali, vyrazili jsme domů. Ještě po cestě jsem si vzal zpátky telefon a zvolal tátovi. Byl moc rád a slíbil, že dneska přijde domů dříve, abychom to mohli oslavit.
„Co máma? Dáš ji vědět?“ zeptala se Lenka, když viděla, že držím v ruce telefon a nad něčím přemýšlím. „Čeká na to.“
„Napíšu ji. Nechce se mi s ní mluvit,“ odpověděl jsem. Byl bych rád, kdyby to už mezi námi bylo v pohodě, ale ještě jsem zcela nepřekousl to, co se stalo v zimě.

Někde hluboko ve mně, je to pořád schováno a občas, když si na to vzpomenu, zabolí to. Jsem člověk, který nezapomíná.

Lenka na to nic neřekla. Ví, jaký jsem. Jen se usmála a byla ráda, že mamce aspoň napíšu.
Ještě jsem ani nestihl napsat první písmenko, když při pohledu na telefon můj úsměv zmrznul. Přišla zpráva od Ondry. Ptal se co maturita a kdy to budu mít za sebou.
V ten moment jsem si uvědomil jednu věc. Slíbil jsem tátovi, že hned jak budu mít po maturitě, tak to s ním vyřídím.
„Co se děje?“ zeptala se Lenka, když si všimla, že jsem nějaký zaražený.
„Přišla mi zpráva od Ondry.“ Zamračil jsem se. „Chce vědět, jak matura a jestli to už mám za sebou.“
„Odepíšeš?“
„Nevím. Slíbil jsem taťkovi, že to s ním hned po matuře skončím.“
„A?“
„Nevím,“ řekl jsem už podruhé během chvilky.

Určitě to nechci protahovat. Ale nevím, jak to zvládnu. K němu domů jít nemůžu. Kdo ví, jak by to dopadlo. A k nám domů ho taky zvát nebudu.

Lenka mi nechala prostor na přemýšlení. Uvažoval jsem nad tím vším a během toho jsem aspoň poslal mámě zprávu. Obratem mi odpověděl, že mi gratuluje a že by to se mnou ráda oslavila. Až budu mít chvíli, ať se prý zastavím.

Hm, tak aspoň jedna věc dopadla relativně dobře. Teď ještě co s Ondrou.

„Budeš zítra na firmě?“ zeptal jsem se Lenky.
„Jo, zítra tam budu, končím normálně o půl čtvrté.“
„A Ondra? Nevíš, jestli tam taky zítra bude?“
„Měl by být. Děláme teď spolu jeden projekt, tak tam musíme být oba. Potřebujeme to mít do středy udělané. Akorát dneska na tom dělá sám.“
„Tak to sis nemusela kvůli mně brát volno,“ otočil jsem se na Lenku.
Jen se usmála a zavrtěla hlavou. „O to se nestarej. Ondra je schopný, zvládne to i beze mne v pohodě. A já nemusím celý den poslouchat, jak se na tebe vyptává.“ Trošku ke mně pootočila hlavu, co na to říkám a hned se vrátila ke sledování silnice. „Mám pocit, že asi tuší, že není něco v pořádku,“ dodala ještě.
„Podle toho, co mi psal za esemesky, si to myslím taky,“ povzdechl jsem si.
V hlavě jsem už měl vymyšleno, jak to s ním zařídím. Věděl jsem, že to nezvládnu s chladnou hlavou a bez emocí. Potřeboval jsem podporu. Zadní vrátka. A o to jsem chtěl požádat Lenku. Než jsme dojeli domů, řekl jsem ji, jak to chci udělat.
Během dne jsem ještě dostal asi tři zprávy od Ondry. Tentokráte jsem ale už odpověděl. Jen jednou zprávou.

MATURITU MAM ZA 4, STAVIM SE ZITRA ZA TEBOU DO PRACE, TED MI TO NEVYCHAZI. PAVEL.

Na další jeho zprávy a volání jsem již nereagoval.
Táta dodržel slovo. Z práce se vrátil brzy. Přinesl šampus, chlebíčky a zákusky. Když jsme to všechno naložili na stůl, vypadalo to, jako by u nás byla přinejmenším malá svatba. Seděli jsme a povídali si až do noci. Taťka s Lenkou taky vzpomínali na své maturity a nezapomněli mě už postrašit, jak to bude vypadat s vysokou a kolik prý budu mít učení. Při zmínce o vysoké jsem se v duchu usmíval. Už jsem měl potvrzení o přijetí na obě vysoké, ale stále jsem ještě čekal na tu nejdůležitější. Rozhodl jsem se nakonec, že ať mi to Ondra zkomplikoval, jak chtěl, nevzdám se svého původního plánu.
„Ještě že nemusím zítra vstávat,“ zívl si táta, když jsme se pomalu chystali jít spát.
„Ty nejdeš do práce?“ podivil jsem se. Naposledy nebyl v práci, když za mnou jezdil do nemocnice.
„Ale to ne,“ pousmál se taťka, když viděl, jak jsem překvapený. „Jen mám něco naplánováno na odpoledne, takže si po dlouhé době udělám odpolední směnu.“
„Budeš odpoledne na firmě?“ rychle jsem se zeptal. To by se mi zrovna nehodilo. Chci to jít s Ondrou vyřídit a nepotřebuji, aby tam byl táta.
„Ne. Jedu mimo. Vrátím se až večer.“ Pak se na mě podíval pozorněji. „Proč? Něco jsi po mně chtěl?“
Věděl dobře, že se neptám jen tak. Očkem jsem koukl na Lenku. Dělala, jako by se jí to netýkalo a začala sklízet nádobí ze stolku.
„Ne, jen že je to nezvyk, abys ráno nešel do práce,“ usmál jsem se na něj nevinně a snažil se to nějak zamluvit.
„No, jen aby,“ pohrozil mi prstem, protože mě dobře znal a věděl, že jsem se neptal jen tak. „Nevymýšlej žádné lumpárny, když tady nebudu,“ zasmál se ještě a odešel se chystat na spaní.
S Lenkou jsme všechno pouklízeli a také se chystali do postele. Dostala nakázáno, že bude spát se mnou. Nechtěl jsem dneska spát sám. Ještě chvíli jsme si povídali, ale vzhledem k tomu, že musela ráno vstávat do práce, museli jsme to nakonec ukončit.