Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 14

Seděli jsme u Tiny v pokoji a já přemýšlel, jak ji mám říct, co si o Alexovi myslím. Ať jsem přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel jsem na žádnou větu, která by to sdělila co nejšetrněji.

A navíc, co když se mýlím? Už jednou jsem se u Martina spletl.

Nakonec o Alexovi začala mluvit sama a já se chopil příležitosti.
„Tak jak se ti líbí Alex?“ zeptala se mě. „Já vím, že je pořád takový zamlklý, moc toho nenamluví a ani se moc neusmívá… Nejspíš ho ještě bolí ta hlava,“ povzdechla si. „Dneska s ním taky nebyla kloudná řeč.“
Udiveně jsem se na ní podíval. Vždyť když jsem u něj byl, tak byl úplně v pohodě. Usmíval se a skoro pusu nezavřel. Tohle mě začalo víc utvrzovat v tom, že má domněnka bude nejspíš správná.
„Tino, to co ti řeknu, se ti asi nebude moc líbit,“ začal jsem opatrně, ale nehodlal jsem to už dál protahovat. „Mám dojem, že celý ten problém bude v tom, že Alex bude nejspíš jako já.“
Odmlčel jsem se a čekal na její reakci.
„Jako ty? Nechápu,“ zvedla ke mně udiveně oči. „Jak to myslíš?“ zeptala se s mírně roztřeseným hlasem.
Bylo mi jasné, že ji to nejspíš došlo hned. Jen se potřebovala ujistit, že to myslím vážně.
„Tinuš,“ posunul jsem se blíž k ní a chytl ji za ruku. „Víš jak to myslím. Podle mě je Alex na kluky, jen si to prostě nechtěl přiznat.“
Vytrhla ruku z mého sevření a postavila se přede mne tak rychle, že se její dlouhé vlasy rozletěly na všechny strany. Bylo vidět, že by připustila cokoli, třeba i to, že se už Alexovi nelíbí, nebo že má jinou holku, ale tohle ne. Tohle bylo pro ni moc.

Nedivím se jí. Tohle je vždycky pro každého šok.

Nevěděl jsem, jak citlivěji ji to sdělit. Byla z toho všeho zaražená a nebylo ji to moc po chuti.
„To je blbost,“ ozvala se po chvilce. „Kdyby byl na kluky, nechodil by se mnou,“ zkoušela Tina najít i maličkost, která by vyvrátila mou hypotézu.
Pokrčil jsem rameny. Nemělo cenu ji nějak přesvědčovat a vnucovat ji svůj názor.
„Je to na tobě jak si to přebereš. Řekni si sama, jaký je. Co dělá, jak se chová. Jak moc se liší jeho chování od kluků, které znáš,“ podíval jsem se na ní a pár vteřin přemýšlel, jestli pokračovat nebo ne. Už teď byla evidentně víc než nervózní a já viděl, že i když se to snažila pořád odmítnout, zřejmě v ní i přesto vzklíčilo semínko pochybnosti.
„Ale, vždyť se mnou spal,“ řekla tiše. „Kdyby byl na kluky neudělal by to.“
Dosedla zpátky na postel, zatím co já to už nevydržel a vstal jsem. Teď já stál před ní, s rukou položenou na jejím rameni, jako bych ji chtěl utěšit.
„To není rozhodující,“ namítl jsem. „Vzpomeň si, že i já jsem spal s holkou, než mi to všechno docvaklo.“
Tina ke mně zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Věděla, že mám v tomhle pravdu. Kolik kluků, mělo sex s holkama a nakonec došli k tomu, že jsou vlastně jiní. Je jich spousta.
„Říkal jsem, aby sis přirovnala jeho chování a vystupování k normálním klukům, které znáš. A teď to udělej obráceně. Zkus si ho porovnat se mnou. Jak moc se my dva od sebe lišíme?“
Ještě chvilku na mě Tina beze slova hleděla. Viděl jsem, jak nad tím přemýšlí. Ten její vnitřní boj. A v tu chvíli, kdy se v jejich očích objevily slzy, mi došlo, že si konečně připustila, že by to mohla být pravda.
„A proč mi to teda neřekne?“ zeptala se plačtivě a otírala si oči.
„Nejspíš s tím ještě sám bojuje a má strach se s tím někomu svěřit.“

Není to opravdu lehké. Sám jsem s tím měl velký problém. Bojoval jsem s tím hodně dlouho sám. Málem jsem upadl do deprese, až si Lenka všimla, že se něco děje a doslova a do písmene to ze mě vypáčila. Podpořila mě, když jsem to sdělil tátovi a mámě. A máma…

Při té vzpomínce se mi udělalo mírně nevolno. Poodstoupil jsem a prošel se po pokoji tam a zpátky, abych ten nepříjemný pocit zahnal.
„Já ale potřebuji mít jistotu,“ promluvila Tina a já se znovu zastavil vedle ní.
„Náznaky tu už jsou. Jistotu budeš mít, až si to přizná v první řadě sám sobě. Nemůžeš ho k tomu nutit právě ty. Jseš jeho holka a on, podle mě, už tak má výčitky svědomí, že ti udělal něco takového. Bude pro něj těžké ti to říct.“
„A myslíš si, že pro mne to těžké není?“ podívala se na mě nešťastně. Oči měla vlhké a řasenku celou rozmazanou. „Já… myslela jsem si, že…“ nedopověděla, jen si otřela oči a rozmazala si řasenku ještě víc.
Vytáhl jsem z kapsy papírový kapesníček a otřel ji šmouhy pod očima. Chytl jsem ji za ramena a navedl k toaletnímu stolku. „Měla by sis upravit oči. Máš to celé rozmazané,“ donutil jsem ji sednout. „Hlavně nebreč. Ničemu to nepomůže. Vím, že to není zrovna lehké a že z toho nejsi odvázaná, ale jestli je to tak, jak si myslím, jednou by k tomu stejně došlo. A je lepší, když se to vyřeší dřív, než byste se oba ještě trápili, kdo ví jak dlouho“
Přitáhl jsem si židli od psacího stolu a posadil se vedle ní. Díval jsem se, jak si opravuje make up a snaží se držet, aby neslzela. Natáhl jsem se ke stolku a podal ji řasenku, i když jsem si v tuhle chvíli nebyl jistý, jestli má cenu, aby se znovu malovala, když má pořád vlhké oči.
„Zkus si všímat víc jeho chování. Těch náznaků. Už jen to, kdy ty sama jsi říkala, že je rozmrzelý a nemluvný a přitom, když jsem u něj byl v nemocnici, tak byl úplně v pohodě a pořád se usmíval…“
V tenhle moment se na mě Tina podívala tak škaredě, že jsem se málem za to, co jsem řekl, kousl do jazyka.
„Promiň,“ řekl jsem o něco tišeji.
Nejspíš si to i ona sama v tuhle chvíli uvědomila. „Ne, ty promiň. Vím, že za to nemůžeš.“
„Chci se ještě zeptat na jednu věc,“ chytl jsem její židli a otočil Tinu k sobě. „Říkala jsi Alexovi něco o mně? O tom, že jsem…“
„Ne,“ odpověděla, než jsem stihl doříct svou otázku. „ode mne nic neví, pokud ty sám jsi mu to neřekl,“ podívala se na mně podezíravě.
„Myslíš, že se s tím chlubím na potkání?“
„Nezlob se. Nemyslela jsem to tak,“ omlouvala se mi a otočila se zpátky k zrcadlu.
V tuhle chvíli jsem pochopil, že prostě už nemá na nic náladu. Ani na mě ne.

Jsem člověk, který ji řekl, že mezi ní a Alexem je nejspíš konec. A jestli ho miluje, tak se ji ani nedivím.

Vstal jsem a vrátil židli ke stolu.
„Musím už jít. Ještě musíme něco dodělat a máme toho docela hodně. Navíc zítra jedeme k mámě. Má narozky…“ Ještě na moment jsem k ní přistoupil a položil ji omluvně ruku na rameno. „Nezlob se na mě za to, prosím tě. Uvidíš sama. Možná se mýlím a bude všechno v pohodě.“
Tina ke mně ani nezvedla hlavu. Dívala se jen na ruce a nervózně si hrála s řasenkou.
„Musím už jít. Pozdravuj tetu,“ rozloučil jsem se s ní a zamířil ke dveřím.
Ani se nezvedla, aby mně šla vyprovodit. Zaklapnul jsem za sebou tiše dveře a vyrazil jsem na hotel za tátou. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že jsem ji to řekl. Ale prostě jsem to takhle cítil. A pořád si stěžovala na to, jak se Alex poslední dobou změnil. A mně to prostě nedalo.
Možná je to tak opravdu lepší. Vyjasní se to mezi nimi. A pokud jsem se spletl, aspoň si to vyříkají a bude všechno v pohodě.


Práce na pobočce bylo opravdu víc než dost. Pochopil jsem, jak moc moje nepřítomnost byla poznat. Musel jsem dodělat všechno, co jsem nestihl, když jsem byl u Alexe v nemocnici, nebo když jsem byl na policajtech. Druhý den jsem jen nervózně pokukoval po hodinkách. Měl jsem chuť jít k Alexovi na slíbenou návštěvu, ale stále mi zbývala spousta práce a já to prostě nestíhal, i když jsme s tátou oba pracovali na víc jak sto procent. Když se blížila čtvrtá hodina, vzdal jsem to. Věděl jsem už, že to prostě nestíhám. V šest jsme odjížděli a já bych Alexovi jen řekl mezi dveřmi: „Ahoj.“ A zase bych šel. Tak jsem mu jen poslal smsku s tím, že se nemůžu stavit, protože nestíhám.

Kdo ví, kdy budu mít možnost ho zase vidět. Ani nevím, jestli mně táta na pobočku zase pošle.

Od návštěvy u Tiny jsem byl celou dobu rozmrzelý. A přidalo k tomu i to, že jsem opravdu už druhý den nemohl jít za Alexem. Zbytek týdne pak utekl strašně rychle.
I když jsem byl u mámy i s Lenkou, která se mě snažila rozptýlit, seděl jsem celou návštěvu na gauči, s rukama překříženýma na prsou a rozladěně jen čekal, až se rozhodne, že se jde domů.
I když jsem se snažil, pořád ten nepříjemný pocit z toho, co se tenkrát stalo, u mě přetrvával. A navíc ten její přítel. Nikdy jsem ho neměl rád a on mně zřejmě taky ne. Mračili jsme se na sebe a neřekli si ani jedno slovo. Když máma navrhla, že bychom u ní mohli přespat, podívali jsme se na ní oba dva škaredě, jestli to jako myslí vážně.

No, aspoň v jedné věci jsem se s tím jejím přítelem shodl.

Nakonec to Lenka i máma vzdaly, když jsem se asi už po sté podíval výmluvně na hodinky.
Byl jsem rád, když jsme dorazili domů a já si mohl užít aspoň trochu volna a konečně mohl lenošit. Někdy po obědě jsem se rozhodl, že se aspoň budu učit. Když jsem byl na pobočce, neměl jsem na učení vůbec čas. Vzal jsem skripta a usadil se do svého oblíbeného sedacího pytle. Byl jsem asi na třetí straně, když se ozval mobil. Sáhl jsem po něm. Tina.
„Ahoj Tinuš,“ ozval jsem se zvesela. Byl jsem rád, že mi zavolala. Pro mne to byla známka toho, že se na mě už nezlobí.
„Ahoj,“ ozvala se a dál bylo ticho.
Zarazil jsem se. Její hlas vůbec nezněl vesele. Přišla mi smutná. Řekla mi jedno jediné slovo a pak mlčela. Přestal jsem se usmívat. Něco se muselo stát. Většinou spustí jen, co se ozvu a mám problém vodopád jejich slov přetrhnout.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, když stále mlčela a já měl dokonce i pocit, že slyším, jak potahuje. „Tino?“
„Rozešla jsem se s Alexem,“ ozvala se nakonec a rozplakala se.

Do pr***e.

„Nejspíš jsi měl pravdu,“ pokračovala po chvilce.
„Řekl ti to?“
„Ne.“
„Ptala ses ho na to?“
„Ne.“
„Tak jak to víš? Něco naznačil?“
„Ani nemusel. Podle toho, jak se choval, mi to jen potvrdil,“ plakala Tina dál.
„A mezi vámi je opravdu konec? Jseš si tím jistá?“ ujišťoval jsem se, že jsem se opravdu nepřeslechl.
„Jo. A ani neměl snahu to nějak vyřešit.“
„To je mi líto…“ nevěděl jsem co k tomu víc říct. Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem na vině. Že vlastně já můžu za to, že se rozešli. Kdybych o tom nezačal, možná by to všechno dopadlo jinak. Seděl jsem na tom pytli, na klíně skripta a hleděl jsem před sebe.

Proč jsem o tom vlastně začal? Proč si nedám pokoj?

Mluvil jsem s Tinou asi půl hodiny. Postupně se uklidnila. I přesto, že se spolu rozešli před pár dny, pořád ji to trápilo. Ani jsem se nedivil. Stačilo si vzpomenout, jak dlouho jsem byl já mimo z toho, když jsem se rozešel s Ondrou.
„Nevím, kdy přijedu,“ odpověděl jsem ji na otázku, jestli se zastavím. „Záleží na taťkovi. Ale zkusím se domluvit, že bych přijel. Víš co, počkej, zeptám se hned. Zavolám ti za chvilku zpátky.“
Přemluvit taťku nebylo zas tak těžké. Až jsem se divil. Sám uznal, že od doby, co jsem nastoupil, jsem neměl ani jediný den volna a když jsem nebyl v práci, tak jsem se pořád učil. A když jsem mu řekl, proč chci za Tinou jet, už vůbec nic nenamítal.
„Jen se zbytečně do ničeho nemíchej, ať to nepoděláš ještě víc,“ upozornil mě hned poté, co mi dal volno na tři dny. „Ale počítej s tím, že kdyby bylo potřeba zajít na pobočku, že tě tam pošlu.“
Souhlasil jsem i s touhle variantou. Navíc mi ještě stihl zajistit i pokoj na hotelu a nabídl se, že mně odveze. Přeci jen jsem ještě neměl řidičák.
„Tak jo, jedu hned,“ rozhodl jsem se a taťkovi nezbylo nic jiného, než se oblíct.
S Tinou jsem se domluvil, že za n í přijdu hned, jak se ubytuji. Během půl hodiny jsem byl oblečený a sbalený a čekal na tátu u auta. Na hotelu jsme byli za chvíli. Táta mě jen vysadil s upozorněním, že se mám chovat slušně a jel hned zpátky. Převzal jsem si klíče od pokoje a šel si vybalit. Ještě jsem ani pořádně neotevřel kabelu, když mi začal zvonit telefon. Určitě Tina, pomyslel jsem si, když jsem bral telefon do ruky. Když jsem ale uviděl Alexovo číslo, sevřel se mi žaludek.

Tak nevím, jestli mám mít radost, nebo se mám obávat toho, že mi volá.

Asi po čtvrtém zazvonění jsem nakonec hovor s obavami přijal.
„Prosím?“ ozval jsem se a ani jsem si neuvědomil, že jsem se nepředstavil a ani nepozdravil.
„Ahoj, tady Alex. Neruším?“ ozval se opatrně. V jeho hlase byla slyšet nejistota.
„Ahoj, ne, v pohodě,“ vzpamatoval jsem se a konečně pozdravil. „Jsem zrovna na hotelu, před chvílí jsem dorazil.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli by ses na chvíli nezastavil. Víš, chtěl bych…“ odmlčel se, jako by nevěděl, jak pokračovat.
V tuhle chvíli mi bylo všechno jasné.

Nejspíš se mnou chce mluvit ze stejného důvodu jako Tina. Sakra. Že já se do toho vůbec míchal. Je pozdě přemýšlet nad tím, abych to všechno ještě více nepodělal.

„Zastavím se,“ řekl jsem rychle, abych se vyhnul dalšímu vysvětlování proč a co se děje. „Ale můžu přijít až k večeru, ještě musím někam zajít.“
„OK, budu čekat. Díky.“
„Tak jo. Večer dojdu a donesu něco dobrého k pití. Ahoj,“ a zavěsil jsem telefon, aniž bych počkal na Alexovu odpověď.

Jsem v háji. Nejdříve Tina a teď Alex. Čím jsem si to zasloužil?

Raději jsem odložil telefon a rychle si vybalil věci, abych se mohl vypravit na slíbené návštěvy. V tuhle chvíli jsem měl pocit, že jsem já ten, kdo poskytuje morální podporu. Že já jsem ten, kdo je v roli psychologa.

Já, který má často problémy sám se sebou a neví, jak je řešit.

Ale tohle byla jiná situace. A já cítil, že jsem povinen to udělat. Stále jsem cítil vinu na tom, že se to stalo. Že jsem od sebe rozeštval dva lidi.
Návštěva u Tiny trvala asi dvě hodiny. Když jsem k ní došel, byla už o něco klidnější, než před tím, když jsem s ní telefonoval. Dokonce už ani neplakala. Přesto však ze všeho byla úplně přešlá. Povykládala mi všechno. Úplně všechno. Měl jsem pocit, že mi snad i řekne, který den má měsíčky. A než jsem odcházel, bylo vidět, že ji to pomohlo.
V ten moment mi došlo, jak hloupý jsem byl, když jsem si všechna trápení takovou dobu schovával pro sebe. Kdybych aspoň Lence tenkrát všechno řekl hned, mohl jsem být na tom o dost lépe. A já se tím přitom trápil takovou dobu. Nechtěl jsem s nikým mluvit. A přitom by stačily dvě hodiny, kdy bych si s ní prostě jen sedl a všechno ji řekl.
„Můžu se zítra stavit. Co říkáš?“ zeptal jsem se Tiny, když jsem se obouval.
„To by bylo fajn,“ odpověděla, když mi podávala lžíci na boty. Dokonce se už i trochu usmívala. „Mohl bys tu zítra přespat? Mamka jela se strejdou pryč a já tu nechci být přes noc sama.“
„S taťkou?“ nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. Tina přikývla.

Tak proto mi dal bez problémů volno a nabídl se, že mě odveze. A celou dobu mlžil a já si říkal, jak je super, že má pro to pochopení a on jen sprostě využil situace.

„Dobře, stavím se. Zítra mám volno a něco vymyslíme. Když tak se mrknem na tu francouzštinu. Stejně za chvíli máte ty certifikačky, jo?“
Domluveno.
Teď ta druhá návštěva. Pro mne asi horší, než u Tiny.
Absolutně jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Raději jsem ani Tině neříkal, že jdu za Alexem. Možná by mi i zakázala za ním jít. Ale byl jsem rád, že se rozešli aspoň celkem v klidu. Žádná hysterie a citové výlevy. Po cestě jsem se stavil do obchodu, abych koupil aspoň to slíbené víno. Už se stmívalo, když jsem zazvonil na Alexův zvonek.
Po chvilce se dveře otevřely. Hned na první pohled bylo jasné, že Alex taky, tejně jako Tina, není ještě v pohodě.
„Ahoj, pojď dál,“ pozval mně dovnitř.
„Ahoj. Tady jsem donesl něco k pití. Asi nebude od věci, když to otevřeme, co?“ podal jsem mu láhev červeného vína.
„Byl jsi u Tiny?“ zeptal se mně podezíravě.
„Hm, byl,“ odpověděl jsem krátce. Nechtělo se mi to nějak rozebírat. Vykládat mu, o čem jsme se s Tinou bavili, by akorát mohlo skončit fiaskem a riskoval bych, že mě Alex vyhodí hned z bytu.
„Můžeme jít do obýváku. Naši dneska nejsou doma,“ ukázal mi, kam mám jít a zašel do kuchyně pro skleničky a otvírák. Usadil jsem se v sedačce a díval se, jak se Alex snaží otevřít víno. Evidentně byl dost nervózní a viděl, jsem, jak se mu třesou ruce.
„Otevřeš to? Mě to nějak nejde,“ vzdal nakonec boj se špuntem a dal mi láhev do ruky.
„Na co si připijeme?“ zeptal jsem se, když jsem nalil víno do skleniček a jednu podal Alexovi.
„Že by na nový život?“
Jen co dořekl, zarazil se. Krátce na mě pohlédl, pak najednou prudce postavil skleničku na stůl, až se zakymácela a vyletěl z obýváku. Jen jsem slyšel zabouchnutí dveří od koupelny.

Snaží se přede mnou být v pohodě, ale nezvládá to.

Dosedl jsem zpátky do sedačky a trochu se napil vína. Převracel jsem skleničku v ruce, ale nakonec jsem ji postavil na stolek, protože mě nějak přešla chuť i na to pití. Chvíli jsem seděl a čekal, jestli se Alex vrátí. Ale nějak se k tomu neměl. Pak ve mně trhlo.

Sakra! Co když je úplně v háji a něco vyvede! Je v té koupelně už tak dlouho a ani se neozval.

Rychle jsem vstal a šel za ním. V momentě, kdy jsem byl v předsíni, uslyšel jsem jak si pouští vodu. Oddychl jsem si.

Přece není každý takový pošuk jako já.

Opřel jsem se o stěnu a čekal. Voda přestala téct a po chvilce se otevřely dveře. Když mě Alex uviděl, zůstal zaraženě stát. Bylo vidět, že brečel. Měl oči celé zarudlé. Ani ta studená voda, kterou si nejspíš opláchl obličej, to nezamaskovala. Bylo mi ho docela líto.
„Je to lepší?“ zeptal jsem se, když jsme tam jen tak stáli a hleděli na sebe.
Jen bezradně rozhodil ruce. „Snad,“ vysoukal ze sebe, pak sklopil oči k zemi. „Promiň,“ hlesl tiše.
„To je v poho. Půjdeme si sednout?“ kývl jsem hlavou směrem k obýváku.
Souhlasil. Když kolem mě procházel, zastavil jsem ho položením ruky na jeho rameno. „To bude dobrý. Uvidíš,“ pohladil jsem ho po paži. Pár vteřin jsme se na sebe dívali. Já čekal, jestli mi za to nevrazí jednu do zubů. Nic. Jen jsme se na sebe dívali. Nakonec byl první Alex, kdo se probral a šel si sednout. Posadil jsem se do křesla u okna a vzal skleničku do ruky. Také on už se trochu napil a začal se rozpovídávat.

Je to na dobré cestě. Nebude takový ztracený případ, jako já.

Ale i tak to z něj lezlo jak z chlupaté deky. Měl jsem pořád pocit, jako by chtěl říct něco zásadního. Něco, co má na srdci už hodně dlouho. Něco, o čem jsem i já už teď skoro přesvědčen, jen jsem to potřeboval od něj slyšet.

Přizná to?

Snažil jsem se ho k tomu svými otázkami navést, ale nebylo to snadné. Vždy odpověděl vyhýbavě. A pak stočil hovor směrem k Tině.
„Víš, než Tinka odešla, řekla mi, že asi tuší, proč to tak je, proč se tak chovám. A já má pocit, že to asi taky začínám tušit. Jen si tím nejsem ještě jistý.“

A je to tu.

Čekal jsem, že to už konečně řekne. Alex však místo toho vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam. Dopil zbytek vína a postavil skleničku na stůl. Já udělal to samé a dál se na něho díval. Jeho cestování po pokoji a mlčení mě však už začalo rozčilovat. Když procházel kolem mne asi už potřetí, chytl jsem ho rychle za ruku.
„Zastav se!“ přikázal jsem mu. Poslechl a otočil se ke mně.
„Řekni to!“ dal jsem mu znovu příkaz.
Stál a díval se na mě. Jako by ještě čekal na nějaký další povel. Nemohl jsem přehlédnout, jak zaťal ruce v pěst a několikrát se nadechl, jako by chtěl začít mluvit a pak to zase spolkl. Sevřel jsem jeho zápěstí ještě víc a potáhl ho k sobě, až se musel trochu předklonit.
„Řekni to, Alexi!“ Upřeně jsem se díval do těch jeho krásných očí a doufal, že ho to konečně nakopne.
„Nemůžu,“ zašeptal po chvilce.
Přitáhl jsem si ho ještě blíž, až jsem na své tváři cítil jeho horký dech. „Neboj se, snesu hodně a je jedno co řekneš.“ Dalších pár vteřin mlčení a já začal ztrácet trpělivost. „Řekni to!“ důrazně jsem zopakoval svůj příkaz a stále se mu díval přímo do očí.
Zhluboka se nadechl. „Já… Víš…“ začal nervózně. Pak se znovu zhluboka nadechl a už to vypadalo, že to řekne. „Nejde to!“ vykřikl nečekaně, až jsem sebou trhnul. Vzápětí se prudce narovnal a vytrhl svou ruku z mého sevření. Otočil se, vztekle přešel na druhý konec pokoje a zůstal stát u stojanu s květináči.

Asi na něj jdu moc rychle a tvrdě. Musím ubrat a dát mu prostor.

„Alexi!“ ozval jsem se.
Neotočil se. Jen hleděl na ty kytky a vrazil ruce do kapes.
„Alexi, vím, že to asi není pro tebe jednoduché, ale není dobré to v sobě dusit, ať už jde o cokoli.“ Pokračoval jsem bez ohledu na to, že se ani neotočil „Jednou si budeš muset s někým promluvit. Dřív nebo později. A lépe dříve, než tě to úplně sežere. Zbytečně se tím zatěžuješ.“
Podvědomě jsem opakoval slova, která mi skoro před rokem vtloukali do hlavy jiní. Ale já bych to nejraději řešil jinak. Chytil bych ho a ukázal mu, jak je to jednoduché.

Zatraceně. Ten pocit, když jsem ho držel za ruku a díval se mu zblízka do očí. Stačilo se jen pohnout trochu blíž a mohl jsem ho políbit.

„Není to tak jednoduché,“ zašeptal.
V tomhle momentě jsem už vstal.

Možná když to udělám, že se přeci jen rozhoupe a přizná i to. Anebo mi jednu vrazí a bude to aspoň vyřešeno.

Přešel jsem pokoj a zastavil se až těsně u něj. Pootočil hlavu, a když zjistil, že jdu k němu, znovu se otočil ke kytkám.
„Alexi,“ oslovil jsem ho a doufal, že se otočí. On však stál dál nehnutě, jen víc vrazil ruce do kapes a sklonil hlavu a díval se do země. Přistoupil jsem k němu tak blízko, až jsem se ho skoro dotýkal. Byl jsem tak blízko, že jsem cítil teplo jeho těla a jeho vůni. Opatrně jsem natáhl vzduch nosem. Byla omamná. Byla vtíravá až tak, že jsem měl v tuhle chvíli chuť ho chytit do náruče, přitisknout k sobě a vynutit si polibek za každou cenu. On i já jsme vyčkávali. Moc dlouho. Nepatrný pohyb jeho těla mě probral z transu.

Nemůžu to udělat. Musím se uklidnit, nebo to celé pokazím.

„Alexi, musím si něco zařídit. Do dvaceti minut bych se měl vrátit. Nech si to projít hlavou. Jak se vrátím, můžeš mi pak všechno říct. Není to tak těžké, jak se zdá. Když ale nebudeš chtít, můžeme se pak bavit třeba o filmech.“
Ještě chvilku jsem nehnutě stál a čekal na jeho reakci. Když nepřicházela, zhluboka jsem se nadechl a poodstoupil.
„Já teda jdu. Ale tak do patnácti - dvaceti minut se určitě vrátím, ok?“
„Hm…“ vymáčkl ze sebe. Jen malinko pootočil hlavu a sledoval mě, jak odcházím.
Rychle jsem si nazul boty, a aniž bych je zavázal, vypadl jsem ven. Až dole na chodbě, když jsem si málem rozbil pusu, jak jsem si přišlápl tkaničku a naletěl na dveře, jsem se vzpamatoval. Zavázal jsem si boty a vypadl ven na čerstvý vzduch.
Odešel jsem. Musel jsem. Měl jsem chuť ho obejmout.

Ale nemůžu. Pokud se přes to nedostane, budu se muset smířit s tím, že bude pro mne nedostupný. Proč se mi musí líbit zrovna kluk, který se neumí rozhodnout? Sakra! Ať to řekne. Co je na tom tak těžkého?
Co to s ním je? Co je v něm, že na něj musím neustále myslet?
Jestli si to nepřizná, tak jsem skončil. A budu si říkat, že mám smůlu a zamiloval jsem se do heteráka.
Zamiloval?
To je blbost. Vždyť jsem ho viděl jen párkrát. Není možné, abych se tak rychle do někoho zamiloval. Ale když já ho mám pořád plnou hlavu od chvíle, kdy jsem ho poznal.
Tolik věcí, na které teď myslím. A všechny se točí jen kolem něj.
Bude to asi těžký boj.


S těmi všemi myšlenkami jsem chodil po venku a pomalu uklidňoval to napětí a vzrušení z toho, jak blízko jsem u něj stál a téměř se ho svým tělem dotýkal. Bylo to tak elektrizující. Stačila jedna malinká jiskra, která by přeskočila. Stačil by jeden jediný náznak z jeho strany a já bych teď nebyl venku před barákem, abych se uklidnil.
Když jsem to rozchodil a vydýchal, vrátil jsem se zpátky. Zazvonil jsem.
Nic. Neotvíral.

Možná neslyšel. Třeba je na záchodě.

Zazvonil jsem znova a o něco déle jsem přidržel prst na zvonku. Zase nic. Přitiskl jsem ucho na dveře. Neslyšel jsem žádný pohyb. V duchu jsem začal panikařit. Napadaly mně jen dvě věci. Buď si něco nakonec přeci jen udělal, nebo se mnou už prostě nechtěl mluvit. První variantu jsem si raději ani nepřipouštěl, ale přesto jsem znovu zazvonil a už o poznání nervózněji zabouchal na dveře.

Sakra, že by si to nakonec rozmyslel, a už mě nepustí dovnitř? Skončilo to dřív, než jsem mohl cokoliv naznačit? Měl jsem u něj raději zůstat. Ale ať je to jak chce, hlavně ať mi pro boha aspoň otevře, a já budu vědět, že je v pořádku.

Znovu jsem dlouze zazvonil a zabouchal na dveře.
Konečně jsem z bytu zaslechl šramot a dveře se po chvilce otevřely. Alex v nich stál, jednou rukou se opíral o stěnu a vypadal… No, jinak než jsem odcházel. Rychle jsem vešel dovnitř a zabouchl za sebou dveře.
„Stalo se něco? Zvoním na tebe už pěknou chvíli,“ podíval jsem se na něj s mírně podmračeným pohledem.
„Ne, ne. Jen jsem na moment usnul,“ otočil se a šel zpátky do obýváku.
Zouval jsem si boty a právě když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak zavrávoral a rychle se chytal sedačky.

Něco je špatně.

„Co je? Je ti zle?“ zeptal jsem se a šel k němu. V momentě, když jsem se otáčel, abych se na něho podíval lépe, zahlédl jsem na zemi prázdnou láhev od vína.

To snad ne! To snad neudělal!

„Alexi? Tys to celé vypil?“ zeptal jsem se vyčítavě, když jsem ji zvedl ze země a postavil na stolek. Vrátil jsem se k němu, a když jsem se trochu víc naklonil, známky rychlé konzumace vína již byly víc než evidentní. Ruce, o které se opíral, se mu podlomily a on se nebezpečně začal naklánět dopředu. Na poslední chvíli jsem ho zachytil a pomohl mu usadit do sedačky. Dřepl jsem si před něj a pozoroval ho. Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se kymácí a nedaří se mu to zastavit. V momentě, kdy ale napřáhl ruku před sebe, aby se mě chytil, mě smích přešel. Alex neodhadl vzdálenost, máchl rukou těsně před mým obličejem a už se nekontrolovatelně řítil přímo na mě. Chtěl jsem ho chytit, ale bylo to tak rychlé, že jsem stihl jen napřáhnout ruce před sebe.
To bylo vše.
Vzápětí jsem byl na zádech a Alex na mě dolehl celou svou váhou. Pokusil se zapřít o ruce a zvednout se, jenže ty se mu opět podlomily. Když mu to nevyšlo ani na druhý pokus, vzdal to. Mohl jsem mu pomoci, ale nechtěl jsem. Bylo příjemné, když na mě takhle ležel, i když to nebylo úmyslně.
Alex zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Chvilku jsem se na něj taky díval, ale zřejmě se mu začala točit hlava, protože oči zavřel a hlava mu spadla na mou hruď.
V tuhle chvíli jsem už neodolal. Zvedl jsem ruce a objal ho. Celé to objetí, jeho tělo, jeho zrychlený dech mě natolik pohltilo, že jsem tomu začal podléhat.

Ještě pár vteřin… ještě aspoň chvilku ho tak chci držet…

Když jsem si uvědomil, že i můj dech se o něco zrychlil, že se na mně žene vzrušení z toho všeho, pevně jsem ho chytil a překulil ho opatrně na zem a zůstal ležet nad ním, opřený o ruce a jen pozoroval jeho obličej. Neotevřel oči, jen vyčkával.

Na co čeká? Proč se na mně aspoň nepodívá?

Pomalu jsem se k němu skláněl a moje ústa se ho skoro dotýkala.

Vzpamatuj se!

Zatnul jsem zuby a zhluboka se nadechl, abych všechno to, co se ve mně teď pralo, rozehnal.
„Škoda, že ses tak opil,“ zašeptal jsem nakonec a zvedl hlavu.
V ten moment Alex otevřel oči, chytl mně za tričko a přitáhl si mě k sobě zpátky.
„Mně to nevadí, aspoň mám odvahu to říct,“ na vteřinu se odmlčel a pak zašeptal „Už to vím… líbí se mi kluci…“ Přitáhl si mně ještě kousek blíž a opět šeptem dodal: „Líbíš se mi ty, Pájo.“
Pustil moje triko a nechal ruce spadnout volně podél těla.
V břiše se mi všechno sevřelo, a já nevěděl, jak mám tuhle informaci zpracovat. Díval jsem se na něj i poté, co zavřel oči. Ležel a zřejmě čekal, jak budu reagovat.
Konečně to přiznal. To nebylo ani tak šokující, jako to, co řekl potom.

Líbím se mu? Myslí to vážně?

Pod tíhou těchto myšlenek jsem se k němu přibližoval. Chtěl jsem ho políbit. Úplně mě to k němu táhlo.

Ale co když to řekl jen proto, že je opilý, a až vystřízliví, bude reagovat jinak?

Pár milimetrů od jeho úst jsem se zarazil. „Škoda, že ses tak opil,“ zašeptal jsem znovu a raději jsem vstal.
Díval jsem se na Alexe., jak tam leží. Měl jsem ho jak na talíři. Mohl jsem si ho v klidu prohlédnout od hlavy až k patě. I přes všechno to oblečení, jsem se znovu utvrdil v tom, že má krásný nejen obličej. Už jsem se nedivil, že se do něj Tina zamilovala. Takový hezký kluk určitě neměl o holky nouzi. A přitom on, myslel na něco jiného. Můj zkoumavý pohled byl přerušen, když konečně Alexandr usoudil, že by mohl vstát. Při pohledu na to, jak klečí, otáčí trupem zleva doprava a neví, jak se zvednout na nohy, jsem se musel usmát.

Nejspíš mu budu muset pomoct do postele.

„Pojď si lehnout,“ chytl jsem ho a zvedl na nohy. Táhl jsem ho do pokoje. Cestou mi málem rozerval triko, a když jsem si ho raději přehodil přes sebe, začal se nezřízeně smát a poslintal celé rameno.
„Jejda! Prší!“ hulákal mi do ucha a roztíral mokré triko.
„Koukám, že se ti zlepšila nálada,“ začal jsem se i přese všechno usmívat i já.
Dovlekl jsem ho do pokoje a položil na postel. Myslel jsem, že zůstane ležet a ani se nehne a brzy zalomí. Sotva se však dotkl matrace, začal sebou šít, jako by ho napadl pytel blech. Zůstal jsem udiveně stát a pozoroval ten jeho tělocvik. Až po chvilce mi došlo, že se snaží zbavit oblečení. Rozhodl se, že začne u kalhot. Povedlo se mu je však jen rozepnout. Nic víc. Hodil nohy přes okraj postele, kopal s nimi jako pominutý, ale kalhoty ho evidentně neposlouchaly. Dál na něm držely a nehodlaly se hnout ani o kousek. Když nepřestával bez výsledku kopat nohama, už jsem to nevydržel, chytl jsem ho za spodek nohavic a jedním zkušeným tahem mu je stáhl dolů a hodil na zem. Pak jsem mu přehodil nohy zpět na postel s tím, že snad už bude spát. Jenže on, jako by byl na pružince, se okamžitě zvedl do sedu a začal si svlíkat triko.
Stejná komedie, jako předtím u kalhot. Funěl námahou, kroutil rukama, snažil se vyvléct z rukávů. Jeho snažení skončilo tak, že i nejlepší lodní uzel by se před ním mohl stydět. Ruce měl tak zamotané v rukávech, že je nemohl dát ani dolů, ani nahoru, nemohl se v nich vyvléct. Udělal ještě pár pokusů a pak to vzdal a začal se smát.

No vážně je to k smíchu.

I já se musel zasmát, když jsem to viděl. Posadil jsem se před něj a opatrně mu začala vytahovat ruce z halenky. Seděl jsem tak blízko. Dotýkal jsem se jeho skoro nahého těla, kdy měl na sobě už jen spodní prádlo a halenku převěšenou přes hlavu. Natáhl jsem znovu ruku před sebe, s chutí dotknout se ho. Pohladit ho aspoň po břiše.

Tak lákavé.

Na poslední chvíli jsem uhnul, chytil triko, přetáhl mu ho přes hlavu a hodil na zem. V ten moment otevřel oči a střetl se s mým pohledem. Byl tak blízko. Tak strašně moc blízko, že jsem cítil teplo jeho těla.
Těch pár vteřin přímého pohledu, pro mne znamenal konec ovládání. Naklonil jsem se k němu ještě víc. Byli jsme oba dva nervózní. Jeho dech se nepatrně zrychlil, stejně jako můj.
Najednou zvedl ruku a položil mi ji na tvář.

Konec.

Nečekaně jsem zvedl ruce, chytl Alexe do objetí a v momentě, kdy se chtěl nadechnout, jsem ho políbil. Když jsem si uvědomil, že můj jazyk míří do jeho úst, vzpamatoval jsem se.

Tohle ne. Nemůžu. Neskončilo by to u polibku. Kdybych pokračoval, nejspíš bych se už nezastavil. A on… Kdyby byl střízlivý, tak možná, ale tak… Do háje.

Odtáhl jsem se. Než mi však stačily hlavou proběhnout všechny tyhle myšlenky, měl jsem jeho ruce ve vlasech a přibližoval se ke mně.

Chce polibek oplatit?

Jen na vteřinu jsem zaváhal, ale pak jsem ho raději zatlačil do postele, chytil za ruce a přitiskl mu je k tělu. Zůstal jsem na něm ležet, díval se mu do očí a rychle oddychoval.

Už několikrát jsem si řekl ne a stejně mě to pořád ovládá. Zatraceně. Počkej, až bude střízlivý. Nesmíš to teď udělat. Co když toho bude ráno litovat? Co když z toho bude mít ráno špatný pocit? Nikdy bych si to neodpustil.

Alex se nepatrně pohnul, jako by se chtěl vymanit z mého sevření. Tímto pohybem se mi otřel o rozkrok a já bezděčně zatnul zuby a přitiskl mu ruce ještě víc k tělu, abych ho úplně znehybnil.

Nedělej to sakra. Nebo nevstanu, a pak to skončí přesně, jak nechci!

Díval jsem se na něj a bojoval se svým vnitřním já. Nejspíš prožíval něco podobného, ale já si pořád připomínal, že tohle jeho chování podporuje vypitý alkohol. Jeho dech se zrychlil, jeho tváře dostaly červený nádech, jeho oči měly zvláštní lesk.

Musím vstát. Sakra musím se zvednout. Hned teď!

Sklonil jsem hlavu, abych neviděl do těch očí, které mně tak přitahovaly. Prudce jsem vydechl, abych uvolnil celé to napětí, a rychle jsem vstal.

Musím odejít. Musím.

„Proč?“ chytl mně najednou Alex za ruku a zastavil mně. „Zůstaň tu, chci to.“
Ruku, za kterou mně držel, jsem sevřel v pěst a vyprostil z jeho sevření.

Taky to chci. A moc. Ale prostě je to proti mému přesvědčení, i když mě to stojí sakramentsky hodně sebeovládání. Nejsem člověk, který by zneužil situace. Kdybych to udělal, připadal bych si, že jsem stejný jako Petr.

„Taky to chci,“ odpověděl jsem o poznání tišeji, než on. „Ale nejsi úplně při smyslech, mohl bys toho zítra litovat.“ Otočil jsem se a raději šel z pokoje pryč. „Vyspím se v obýváku,“ řekl jsem ještě, když jsem vcházel do předsíně.
„Jdi si, kam chceš,“ zavrčel Alex, když mě slyšel.
Zastavil jsem se kousek od dveří a opřel se v mírném předklonu o stěnu. Rukou jsem sjel do rozkroku a třením se snažil uklidnit to podrážděné místo.
Když jsem uslyšel Alexovo několikeré „proč“ narovnal jsem se a potichu se vrátil do obýváku. Chvíli jsem seděl a hleděl před sebe do zdi. Absolutně neschopný rozumně uvažovat. Všechno to, co se mi honilo hlavou za poslední půl hodinu, se vrátilo a byl to pořádný mejdan.

Proč zrovna já? Proč zrovna mě se dějí tyhle věci?

Když jsem si uvědomil, že z pokoje neslyším Alexovo brblání a ani se nezvedl a nešel za mnou, postavil jsem se a opatrně šel nahlédnout do jeho pokoje. Stále ležel otočený ke stěně, jen v tuto chvíli již pravidelně oddychoval. Došel jsem k němu a sklonil se, abych mu viděl do obličeje. Opravdu spal. Narovnal jsem se a znovu si prohlédl celé jeho tělo.

Je opravdu krásný.

Natáhl jsem ruku, jako bych ho chtěl pohladit, místo toho jsem však chytl cíp deky a přikryl ho. Nejspíš by mu byla za chvíli zima. Konečky prstů jsem opatrně odsunul pramen vlasů, který mu padal do čela, abych si ještě jednou mohl prohlédnout jeho klidnou tvář.

Ach jo, proč se opil? Mohlo to všechno dopadnout úplně jinak.

Raději jsem na něj přestal zírat. Všude jsem pozhasínal a šel si lehnout do obýváku na gauč. Byl jsem unavený, a přesto jsem hned neusnul. Stále jsem myslel na to, co se stalo a na toho, co právě klidně oddychoval vedle v pokoji. Přehodil jsem přes sebe mikinu, jednou rukou si podložil hlavu a druhou ruku jsem silně stiskl mezi stehna, abych aspoň nějak rozehnal ten tlak v rozkroku. Zavřel jsem oči a snažil se myslet na tu hromadu učení, která mě čekala a na to, že další víkend musím do školy. Pomohlo to. Za chvíli jsem se uklidnil a nakonec usnul.


Někdy uprostřed noci mě probral šramot. Pootevřel jsem oči. V předsíni jsem zaznamenal světlo, které prosvítalo až ke mně. Alex byl v kuchyni. Chvilku tam něco dělal a pak jsem slyšel tiché kroky směrem ke mně. Zavřel jsem oči a dělal, že spím. Snažil jsem se pravidelně oddychovat. Nevěděl jsem, co jiného v tuhle chvíli dělat. Alex se otočil a odešel. Myslel jsem, že jde zpátky do pokoje, ale on se vzápětí vrátil, stáhl ze mě mikinu a přikryl mně peřinou. Jen malinko jsem pootevřel oči, a když jsem viděl, že ke mně natahuje ruku, rychle jsem je znovu zavřel a přitáhl si peřinu víc ke krku. Čekal jsem ten dotek, ale nic. Stál u mne a nejspíš si mně prohlížel, tak jako já jeho, když usnul.
„Promiň mi to, Pájo,“ zašeptal zničehonic, otočil se a odcházel.
Skoro jsem nedýchal, když u mne stál, ale jak promluvil, vzpamatoval jsem se.
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem tiše, když byl skoro u dveří.

Sakra, jsem blbec. Na co dělám, že spím, když stejně odpovím. Na tohle mně nejednou nachytala i Lenka.

Alex se zarazil a zůstal stát u dveří. Když jsem se ale nehýbal a víc nepromluvil, nakonec odešel.
Za chvilku, když se všude rozhostilo naprosté ticho, jsem nakonec usnul a spal až do rána.