Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 15

Vzbudila mně bolest zad. Tahle sedačka asi není moc dobrá pro spaní. Anebo jsem se měl zeptat, jestli se dá roztáhnout. Byl jsem celý pokrčený, a navíc jsem spal v kalhotech, což jak jsem už dávno zjistil, není zrovna dobré. Aspoň, že mi bylo teplo. Peřinu jsem přehodil přes opěradlo sedačky, aby se provětrala. Trochu jsem si opláchl obličej a opatrně nakoukl do Alexova pokoje. Ještě spal.

Nebudu ho budit. Kdo ví, s jakým bolehlavem se vzbudí.

Chvilku jsem chodil trasu obývák – kuchyň, chvilku jsem jen tak seděl, chvilku stál u okna a koukal ven. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem si troufnul být trochu drzý a šel do kuchyně. Prošmejdil jsem linku a našel, co hledal. Dal jsem vařit vodu a nachystal si kávu.

Jen doufám, že se za to Alex nebude zlobit. A mě to aspoň trochu probere.

Seděl jsem u stolu, s hrnkem horké kávy a sledoval vteřinovou ručičku na hodinách, jak se pomalinku posunuje.

Jak dlouho ještě bude spát?

Jen co jsem to domyslel, uslyšel jsem jeho kroky, mířící do koupelny. Za chvilku bylo slyšet, že se sprchuje.

Tak konečně je vzhůru. Už jsem se tu vážně nudil. A mám hlad.

Seděl jsem dál u stolu, popíjel kafe a čekal, až Alex dojde za mnou. Po chvilce se objevil ve dveřích kuchyně. Zůstal zaraženě stát a jen otočil hlavou k sedačce, jako by se chtěl přesvědčit, že jsem to opravdu já, kdo sedí v kuchyni.
„Ahoj,“ řekl trochu nejistě a zamířil k lednici.
„Dobré ranko,“ odpověděl jsem a ukázal na hrnek na stole. „Uvařil jsem si kávu. Omlouvám se, že jsem vám prošmejdil skříňky, ale nechtěl jsem tě budit.“
„Neva, v pohodě. Máš hlad? Dáme si snídani, co?“ a aniž by čekal na mou odpověď, začal dávat věci na stůl.

Jo, hlad mám.

Hned jsem chytl do ruky rohlík a mazal si ho máslem. Alex si uvařil čaj a pak se posadil a začal také snídat. Chvilku jsme jen mlčky jedli, nakonec se ale ozval jako první. Omlouval se za včerejšek. Ujistil jsem ho, že je to v pohodě. Že já sám bych mohl vyprávět, co všechno jsem se navyváděl, když jsem byl v podobné situaci.
Smál jsem se, když jsem si vzpomněl na opilého Alexe. Když se klátil na sedačce, když mi slintal na rameno, když se zamotal do trika.

Sakra. Tak tohle jsem zrovna připomenout nechtěl.

Zmlkl jsem a zahleděl se do hrnku, zatím co Alex se při této připomínce zakuckal.
„Už zas? Ty se jednou udusíš, i Tinka to říkala.“ Podíval jsem se na něj, jestli je schopen to v klidu rozdýchat. Jakmile jsem zmínil však Tinu, okamžitě přestal jíst.

Kruci. Asi to ještě není úplně v pohodě. Ale ti dva to musí mezi sebou vyřešit. A něco s tím udělat. Vždyť chodí do stejné školy a do stejné třídy.

„Co tak jít za Tinou?“ zeptal jsem se najednou tak důrazně, až sebou Alex trhnul.
„Myslíš?“ podíval se na mně trochu nejistě.
„Myslím. Navíc jak to tak pozoruji, tak jsi bez ní úplně ztracený a ona bez tebe taky. Myslím, že k sobě patříte, i když ne jako pár,“ usmál jsem se. „A navíc je teď doma. Jsme domluveni, že za ní přijdu, aby nebyla sama a chtěla, abych se s ní trochu učil.“

Pane bože. Zas si hraju na psychologa.

„Vstávej, jdeme. Cestou se ještě stavíme do obchodu a koupíme něco dobrého, ať nejdeme naprázdno,“rozhodl jsem, když se Alex pořád cukal.
Tak se šlo. Moc se mu nechtělo, ale nic jiného mu nezbylo. Cestou jsme se stavili v obchoďáku, nakoupit nějaké dobroty, ať nejdeme k Tině s prázdnýma rukama, Když jsem viděl, že se Alex zastavil u květinářství, zabrzdil jsem ho. Věděl jsem, že Tině často kupoval kytku a tohle by nejspíš teď nebylo vhodné. Vypadalo by to, jako by se k ní chtěl vrátit. A v tuhle chvíli jsem to už tak nějak nechtěl dopustit.

Proč? Mám strach, že by to, co včera řekl, nakonec odvolal a vrátil by se k ní?

Nakonec uznal, že mám pravdu a já si oddychl. Ani nevím proč mi na tom tak záleželo.

Že bych si přeci jen dělal naděje? Zrovna u něj?

Další problém nastal, když jsme došli před dům Tiny. Zastavil se a nějak se neměl k tomu, aby šel nahoru.

Co to s ním je? To je pořád tak nerozhodný?

„Na co chceš čekat? Chceš to vzdát, když už jsme tady? Jak to chceš dělat ve škole?“ zeptal se přísně. Už mě ta jeho nerozhodnost štvala. Popadl jsem ho za ruku a táhl dovnitř, jinak bychom se od těch dveří nehli. „Tebe aby člověk pořád do něčeho tlačil. Pojď prosím tě. Absolutně mi není jasné, jak jste spolu mohli začít chodit,“ dál jsem ho táhl za sebou po chodbě. „To by mě zajímalo, kdo koho uhnal…“ Zastavil jsem se u těch správných dveří. Zaklepal jsem a jen co jsem dořekl: „Neboj, bude to v pohodě.“ dveře se otevřely.
„Ahoj. Můžeme jít dál?“ mávl jsem rukou za sebe, když se mezi nimi objevila Tina.
V ten moment se oba dva zasekli. Kašlal jsem na to a dělal, že nic nevidím. Vešel jsem dovnitř a za mnou opatrně Alex. Nechal jsem je oba stát v předsíni a šel do kuchyně vytáhnout nákup. Když jsem měl všechno vyloženo a nikdo za mnou nedošel, vrátil jsem se do předsíně.

Doufám, že Alex nezdrhnul.

„Co je?“ zeptal jsem se ho, když jsem viděl, jak bezradně stojí u dveří, a neví jak dál. Jen pokrčil rameny a ukázal k pokoji Tiny.

Takže tentokrát utekla ona.

„Aha…“ pokynul jsem rukou a naznačil, že by měl jít za ní.
Ještě jednou se na mě podíval, jako by chtěl získat trochu víc odvahy, nakonec ale šel. Čekal jsem, až zmizí za dveřmi pokoje a pak jsem se vrátil do kuchyně. Musel jsem jim nechat prostor, aby si to všechno mohli v klidu mezi sebou vyříkat. Rozhlédl jsem se, co všechno jsme nakoupili, prolezl jsem špajzku a lednici. Abych nějak zabil čas, začal jsem chystat dobroty. Za chvíli se začal stolek v obýváku plnit vším možným a stihl jsem udělat i pár chlebíčků.
Když jsem byl se svým dílem spokojený, pouklízel jsem bordel a nahlédl do předsíně. Pořád byli oba zavření v pokoji a já už z toho začal být docela nervózní.

Co tam dělají? Zavření, sami dva, už takovou dobu.

Zastavil jsem se dva kroky před dveřmi pokoje. Už jsem chtěl zaklepat, když jsem uslyšel, jak spolu mluví. Couvl jsem zpátky.

Bylo by blbý teď otravovat.

Otočil jsem se, vytáhl si ze skříně ručník a šel se osprchovat. Od včerejška jsem se nemyl a už mi to začalo docela vadit. Aspoň budou mít čas, si v klidu a pořádně promluvit. Jen jsem doufal, že budou jen mluvit. Že to neskončí jinak. Jinak, než bych si chtěl připustit. Zamračil jsem se na sebe do zrcadla.

Měl bych se vzpamatovat. Vypadá to, jako bych na ty dva žárlil.

Svlékl jsem se a vlezl do sprchy. Musel jsem se dát trochu do pucu a aspoň jsem se tím mytím zaměstnal na tolik, že jsem přestal přemýšlet nad tím, co ti dva asi tak dělají v tom pokoji.
„Pájo!“ zavolala na mě Tina právě, když jsem se utíral.
„Tu jsem. Hned jsem u vás!“ rychle jsem se doutíral a natáhl na sebe boxerky. Vylezl jsem z koupelny a šel se podívat, co dělají. Ani jsem se neoblíkl. No, udělal jsem to schválně. Aby Alex viděl…

Už si zase nedám pokoj. Provokuji.

„Pustíme si nějaký film?“ zeptal se právě.
„To je super nápad,“ ozval jsem se od dveří. Stál jsem tam s ručníkem na hlavě a díval se na ně. Oba dva se otočili. Alex, když mě uviděl, mírně zrudnul. Ještě chvilku si mně prohlížel, pak se otočil, popadl první misku a začal se cpát.
„Musel jsem se trochu sprchnout, ráno na to nebyl jaksi čas. Tak co s tím filmem?“ dál jsem si vytíral ručníkem vlasy a s lehkým úsměvem pozoroval Alexandra, jak se dusí brambůrkami a snaží se na mě nedívat.
„Já bych byl pro nějakou komedii,“ odpověděl pohotově a dál křečovitě svíral misku.

Myslím, že tohle mi stačí. Ať už s Tinou v pokoji dělali cokoli, určitě se k ní nevrátil.

S tímto zjištěním jsem byl spokojený. Stačilo mi to a tak jsem se vrátil do koupelny, abych se konečně oblékl.
Čas s Tinou a Alexem utekl strašně rychle. U filmu jsme se docela nasmáli a stihli jsme přitom rozsypat i misku s křupkami. Zatím co Tina vysávala, aby teta nenadávala, že jsme tam nechali bordel, rozhodli jsme se, že se půjdeme naobědvat ven. I návštěvu restaurace jsme využili pro opakování francouzštiny v praxi, až jsme nakonec uvedli číšníka do rozpaků a raději jsme toho nechali. Když jsem platil, ještě jsem se mu omlouval, ale naštěstí byl v pohodě, a nakonec jsme se tomu zasmáli. Naši návštěvu restaurace jsme ukončili menším úrazem. Mojí pokousanou rukou a Alexovým rozbitým rtem. Jako by chudák už tak nebyl dotlučený.
Zbytek odpoledne jsme ještě strávili u Tiny. Snažil jsem se je donutit k učení, ale nějak moc se mi nedařilo. Bylo vidět, že i přesto, že se jim oběma dost spravila nálada a jsou v pohodě, tak z nadcházejících zkoušek mají docela strach. Navíc Alex doháněl učení za dobu, kdy nebyl ve škole. Nadával, že by se na to všechno mohl vykašlat, až to Tina nevydržela a praštila ho učebnicí po hlavě.
„Já jdu domů. Čím dýl jsem s vámi, tím mám větší strach, že se nedožiju ani té maturity. Moje hlava toho už víc nesnese,“ začal brblat.
Venku už se setmělo a Alex se přeci jen začal chystat k odchodu. Docela mě mrzelo, že už musel odejít. Měl jsem dobrou náladu a cítil jsem se v jeho společnosti moc dobře.
„Zastav se zítra, Ale,“ řekla Tina, když se Alex obouval.
„No já nevím, musím dát všechno to učení do kupy, protože už jdu do školy.“ Pak na mně kradmo pohlédl. „Možná bych se stavil na skok, třeba k večeru.“
Tina jen mávla rukou a zmizela v obýváku.
„Zastav se,“ podíval jsem se na něj a odmlčel se.
„Tak já teda dojdu.“ Na chodbě se ještě ke mně otočil. „Dík za všechno.“
Když jsem ho viděl, jak tam tak nerozhodně stojí, jako by měl ještě něco na srdci, měl jsem chuť ho obejmout. Popošel jsem k němu blíž, ale místo objetí jsem ho jen pohladil ho po ruce, ve které držel sešity. „Nemáš zač, rád jsem pomohl,“ vydoloval jsem ze sebe jen jednu hloupou větu.
Chvilku jsme tak mlčky stáli a dívali se na sebe. Ani jeden jsme nevěděli, co si v tu chvíli může dovolit, nebo říct. Tina nás nechala o samotě, a přesto jsme toho ani jeden nedokázali využít, byť pro jakýkoliv náznak.
„No tak se uvidíme zítra, ahoj,“ otočil se zničehonic a mazal ven. Viděl jsem už jen jeho záda, než úplně zmizel dole pod schodama.
S povzdechem jsem zavřel dveře a šel Tině pomoct uklidit binec, který jsme za celý den nadělali a začali si chystat večeři.
„Myslím, že by ses měl přestat pořád tak usmívat,“ podívala se na mě Tina, když jsme se usadili ke stolu a začali jíst.
„Co?“ zeptal jsem se s plnou pusou.
„Usmíváš se pořád jak měsíček,“ zasmála se Tina, když viděla, že mi málem vypadlo jídlo z pusy.
Rychle jsem polkl a snažil se tvářit vážně, což mi nějak stejně nešlo. Prostě jsem měl permanentní úsměv na tváři a nedokázal jsem se ho zbavit. A za ten úsměv nejspíš může Alex.

Sakra. Co s tím. Je to blbý to takhle dávat najevo před Tinou. Co když bude naštvaná. Prostě nemůžu za to, že se mi Alex líbí a mám to štěstí, že je na devadesát devět procent orientovaný jako já. Jen to jedno procento ještě chybí. Jedno procento jistoty, že by snad on a já…

„Že uhádnu, proč se tak pořád usmíváš?“ zeptala se mně, když jsem pořád nic neříkal.
Zvědavě jsem pozvedl obočí.

To je to na mě až tak moc vidět?

„Alex se ti líbí, co?“ pokračovala dál, aniž by čekala, co řeknu.
Nevěděl jsem, co ji mám odpovědět. Ale můj úsměv zmizel.
„Já… víš… je mi to vůči tobě blbý,“ vysoukal jsem ze sebe. Absolutně jsem nevěděl co a jak říct. Opravdu mi to přišlo vůči Tině nefér.
„To je v pohodě. Už s tím nic nenadělám. Rozešli jsme se a je teď na něm, s kým bude chodit.“ Tina vzala do ruky hrnek a začala usrkovat horký čaj. Celou dobu se na mě upřeně dívala a vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlela.
„Co je?“ nevydržel jsem to už.
„Co když ti řeknu, že se Alexovi líbíš?“ vyhrkla vzápětí, co jsem domluvil, jako by čekala právě na tuhle otázku.
„Myslíš?“
„Říkal mi to, když ses sprchoval.“ Tina se začala usmívat.

Přesně takhle asi vypadají dohazovačky. Stačilo vidět, jak se tváří. Jako někdo, kdo teď nabízí k podepsání smlouvu. Jako ďábel. Podepiš to vlastní krví. Lásku za duši.

„A tobě by to nevadilo?“ zeptal jsem se opatrně.
„Proč by mělo? Už spolu nechodíme. A kdybys to byl ty, aspoň bych věděla, že si našel někoho hodného. Stejně jako ty. Alex je moc hodný kluk.“

Nejspíš má Tina pravdu. Alex opravdu vypadá jako bezva kluk. I teta to tenkrát říkala, když u nás byla.

A tak se rozproudila diskuze o Alexovi. Pomalu jsme dojedli večeři, přemístili se do pokoje a pořád mluvili. Učení už zůstalo ležet bokem nepovšimnuto. Vyzvídal jsem. Myslím, že jsem se i zeptal, jak má Alex velkou nohu. Prostě jsem o něm chtěl vědět všechno. Jediné, na co mi neodpověděla, bylo, když jsem se zeptal na tu jizvu, co má Alex na předloktí. V tu chvíli se Tina začala tvářit docela vážně a já si uvědomil, že jsem asi rýpnul do něčeho, do čeho jsem neměl.
„Víš, je to takové, moc se mi o tom nechce mluvit. Dost se to týká i mně. Hele, jestli bude Alex někdy chtít, řekne ti to sám.“
„Však jo, v pohodě. Nemusíš mi to říkat. Jen, že mě to prostě zaujalo, když jsem…“ můj proslov přerušilo zvonění mobilu
„Ano, tati?“ přiložil jsem telefon k uchu. „Hned teď? Nestačilo by to ráno? Jsem teď u Tiny, protože je sama doma. Dobře. V kolik? Budu čekat na hotelu. A nemůžeš pro mne přijet ty nebo Lenka? Aha… tak jo. Vyřídím. Ahoj.“
„Co se děje?“ zeptala se Tina, když viděla, jak jsem zklamaně odložil telefon.
„Musím jet zítra domů. Nahlásili nám ve firmě audit a taťka tam bude potřebovat každou ruku. Navíc tam musím být kvůli smlouvám, které jsem překládal. Musím všechno nachystat.“
Opravdu jsem byl zklamaný. Myslel jsem si, že budu mít možnost být ještě s Alexem. A možná bych měl možnost naznačit, že se mi líbí. Zatím jsem se nějak neprojevil. Ale nebyla k tomu příležitost, kromě toho, že jsem se tu před ním předváděl, polonahý, jen v boxerkách. Od té chvíle mi moc do řeči už nebylo. Nevěděl jsem ani, jak dlouho bude ten audit trvat. Kdy se tu zas dostanu. Jestli mně táta ještě vůbec pošle dělat na pobočku. A navíc pro mě poslal Ondru. S ním se mi zrovna moc jet nechtělo.

S ním. Sám v jednom autě. Zatraceně.

Druhý den jsem u Tiny jen posnídal. Chvilku jsem s ní ještě poseděl a kolem oběda se vrátil na hotel, abych se sbalil a počkal na Ondru. Kromě toho, že jsem se s ním pozdravil, jsem na něho nepromluvil ani slovo. V autě jsem si raději sedl dozadu. Opravdu jsem neměl náladu na nic. Celou tu dobu jsem myslel na Alexe. Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že nejspíš za chvíli bude u Tiny. Vytáhl jsem telefon, že mu napíšu aspoň sms, ale opět jsem ho zapomněl dát do nabíječky a teď byl totálně mrtvý.


Následující dny byl jeden velký chaos a fofr. Prakticky jsem nevěděl kdy kam skočit. Byl jsem celkem nervózní. Mrzelo mě, že jsem se už nesetkal s Alexem, ale neuvědomil jsem si jednu zásadní věc. Přes všechnu spoustu práce jsem mu zapomněl napsat. Chodili jsme do práce brzy ráno a vraceli se až na večer. Byl jsem tak utahaný, že jsem jen hodil telefon na stolek a během chvilky usnul. Jen občas jsem kouknul na telefon, když se mi zdálo, že slyším zapípání zprávy. Ale pokud už jsem nějakou dostal, většinou to byly takové, které mi nic neříkaly a byly pro mne nezajímavé a já je hned mazal. Když jsem měl sezení s auditory, raději jsem nechával telefon u sebe v kanceláři.
„Nevolal mi někdo?“ zeptal jsem se po jedné schůzce, když jsem bral telefon do ruky.
„Ne,“ odpověděl Ondra, který se na těch pár dní přestěhoval do naší kanceláře, protože tu jeho obývali teď auditoři. „Čekáš nějaký důležitý hovor?“
„A i kdyby, tak to není tvoje starost,“ odsekl jsem mu, protože jsem byl dost unavený a nervní. V tu chvíli jsem si taky vzpomněl na Alexe.

Proč mi nenapsal? Po tom, jak se choval, bych s tím počítal. Ale nejspíš to, že jsem odjel, znamenalo, že to skončilo. Ujasnil si své priority a hledá, nebo našel si teď někoho jiného. Vždyť už ví, co chce. Už mu nic nebrání v tom, aby si s někým začal.

„Co se s tebou děje?“ zadíval se na mně Ondra zkoumavým pohledem. „Přijdeš mi poslední dobou nějaký jiný.“ Vstal, obešel stůl a zastavil se vedle mě. „Někoho sis našel?“
„A co když ano?“ zvedl jsem k němu hlavu. „Myslím, že tobě to může být jedno. Ale když to chceš vědět, tak si na někoho myslím. Je moc hezký, milý a nejspíš budu jeho první, protože s klukem ještě nic neměl. Teprve nedávno si uvědomil, kdo vlastně je.“

Sakra. Co to tu melu za nesmysly? Vždyť ani nevím, jak to s Alexem vlastně teď je. Neozval se a já mu taky přes všechen ten fofr nezavolal.

„Hmm, to zní zajímavě,“ pozvedl Ondra obočí a usmál se. „Takový čerstvý kousek, nezkušený, to bych bral.“
Zatnul jsem ruce v pěst a zle se na něj podíval.
Ještě nějaké slovo a jednu mu vrazím a je mi jedno, jestli jsme v práci.
„Kdyby sis to rozmyslel a on tě přeci jen nechtěl, víš, kde jsem. A víš, že tě pořád…“
„Tak, končíme!“ přerušil Ondru táta, který právě vešel do kanceláře. „Audit skončil. Dneska máte padla. Ale zítra hned jedete na pobočku. Hodně nás to zdrželo a je potřeba, abyste tam byli co nejdříve.“
Táta se usmíval, byl spokojený, protože podle předběžných informací audit dopadl dobře. Za to já se moc nadšeně netvářil
„Jak jedete?“ vyskočil jsem na nohy a zavadil pohledem o Ondru, který se už znovu usmíval. Nejspíš se mu zamlouvalo, co slyšel.

Zatraceně!

„Pojedete vy dva. Já nemůžu. Musím to tu ještě ukončit a mám nějaké domluvené schůzky. Takže tento týden tam budete vy dva. Práce je tam víc než dost.“
„A proč tam musíme jet teď v pátek? Stačilo by v pondělí, ne? Stejně tam na víkend nikdo není,“ snažil jsem se vykroutit z několika dní jen s Ondrou. „A navíc v pondělí je svátek.“
„Tentokrát ne. Budete tam minimálně do středy. Opravdu jsme tím auditem ztratili spoustu času. A je potřeba dohlédnout na finální úpravy a budete mít klid na práci. Nebojte se. Dostanete to dobře zaplaceno.“
Rezignoval jsem, zatím co Ondra se stále usmíval. Kdo ví, na co v tu chvíli myslel. Raději jsem se na něj už nedíval. Nejspíš bych mu do toho jeho úsměvu skočil.
„Mohl bych spát u tety?“ zeptal jsem se ještě táty, když jsem s ním šel po chodbě.
„Ne, Pájo. Máte zamluvený pokoj v hotelu. Ty máš ten, co jsme měli spolu a Ondra bude mít vedle. Neboj se. Nebudete spolu v jednom. Ale můžeš se k tetě stavit třeba odpoledne, když budete mít po práci.“
Povzdechl jsem si. Nejspíš dost hlasitě, protože mi na to táta položil ruku na rameno a zastavil mně.
„Podívej, o tomhle jsme si už několikrát něco řekli. Vím, že to zřejmě pro vás není lehké, ale jinak to prostě nejde. Je to i proto, že pořád nemáš auto. Ondra nebude přejíždět tam a zpátky. Budete mít s sebou spoustu věcí, které nemůžete nechat na pobočce, když tam jsou ještě dělníci. Zítra tam budou dělat až do večera. Bude to v pohodě. Uvidíš.“
„Já vím, že to jinak nejde. Promiň.“
„Přijdeš mi, Pájo, poslední dobou nějak zaražený, děje se něco?“

Nejspíš má táta strach, že se mi zas vrátily ty moje děsné stavy.

„Ne v pohodě, jen…“ odmlčel jsem se, protože jsem nevěděl, jak dál.
„Jen co?“
„No, někdo se mi líbí a já nevím, jestli má o mně zájem,“ odpověděl jsem polohlasně.
„Ty se něčeho takového bojíš? Zrovna ty?“ podivil se táta. „No nejspíš o něho musíš hodně stát, když jseš tak opatrný. Znám ho?“

Tak teď nevím co říct. Vždyť ho vlastně táta zná. Nevím, jak se na to bude tvářit.

„No, je to Alex,“ řekl jsem tiše. Díval jsem se do země a čekal na tátovu reakci.
„Alex? Od Tiny?“ zeptal se táta trochu hlasitěji, protože ho to zřejmě docela šokovalo.
„No, oni spolu už nejsou.“
„Pavle, do čeho se to prosím tě ženeš? Uvědomuješ si, že je na holky? Není to trochu divné?“

Sakra, už mě to začíná štvát. Proč se o to tak stará. Je to jeho věc? Nejdříve Ondra a teď táta. Dost na to, že se Alex ještě neozval.

„Není na holky. Prostě si uvědomil, že chce něco jiného, proto se s Tinou rozešli!“ řekl jsem trochu ostřeji, než jsem původně zamýšlel. „Ano. Líbí se mi. A já možná jemu taky. Jen je trochu nerozhodný, to je vše.“

Už toho mám dost. Nebudu pořád někomu něco vysvětlovat.

Otočil jsem se, a aniž bych čekal, že táta něco řekne, šel jsem ven. Už mě raději nechal být. Ani mě nezastavil. Jediný, kdo mě zastavil, byl Ondra. Zas.
„Co chceš!“ vyštěkl jsem na něj, protože jsem opravdu měl náladu pod psa.
„Odvezu tě domů, co?“

Co ta náhlá ochota? Poslední dobou mi dal pokoj a teď tohle? Po tom, co se dozvěděl, že o někoho stojím? Že by mu to vadilo?

„Nemusíš. Jede mi autobus,“ odmítl jsem nabídku. „Ale v devět budu čekat před barákem. Tak nezaspi.“
Otočil jsem se a utíkal k zastávce. Právě přijížděl autobus a já s Ondrou nemínil trávit dobrovolně ani vteřinu navíc. Dneska určitě ne.


Druhý den jsem stál pře barákem přesně v devět, jak jsem říkal. Věděl jsem, že dlouho čekat nebudu, protože Ondra byl vždy přesný. Hodil jsem věci do kufru a sedl si znovu dozadu. Nechtělo se mi sedět vedle něho a trpět ty jeho letmé doteky a narážky. Když jsme dojeli na pobočku, hned jsme se pustili do práce. A byl jsem rád. Aspoň nebyl čas na hlouposti. Stačilo, že jsem celý večer držel telefon v ruce a přemýšlel, jestli Alexovi napsat, nebo ne. Nevěděl jsem, jak na tom je a to mě docela trápilo.

Co kdybych mu napsal a on mi neodpověděl? Nebo by mi napsal „Sorry, nemám o tebe zájem?“

Nechtěl jsem být zklamaný. Bál jsem se toho.

Raději nejdříve zajdu za Tinou a pozjišťuji, co a jak.

Byli jsme tak zabraní do práce, že jsme si ani neuvědomili, že pokročil čas. Posbírali jsme všechny věci, které jsme potřebovali ještě dodělat a naskládali je do auta. Protože jsme měli v kufru už věci, všechny složky jsme museli dát na zadní sedadlo a já si musel sednout vedle Ondry dopředu.
„Potřebuji zajet ještě k tetě. Budu tě navigovat.“
Ani jsem se neptal, jestli se Ondrovi chce nebo nechce. Prostě jsem potřeboval mluvit s Tinou. Nálada se mi o něco zlepšila. Měl jsem pocit, že to bude v pohodě. Že je jen otázka času, kdy se s Alexem uvidím a nebude to katastrofa. Přestal jsem se mračit, a když jsme zastavili před domem Tiny, už jsem se i usmíval.
„Počkej tady, hned jsem tu,“ vystoupil jsem z auta a šel rovnou nahoru.
Asi po pátém zazvonění a zaklepání mi došlo, že nikdo není doma. Byls jsem trochu zklamaný, ale pak jsem si uvědomil, jsem jim nedal vědět, tak se není co divit, že nejsou doma. Nechal jsem jim aspoň lísteček za dveřmi a šel zpátky do auta.
Ondra ani nevypnul motor. Jako by tušil, že to bude hodně rychlé.
„Máš sice hezkou košili, ale ten pás ti bude taky slušet,“ ozval se, sotva jsme se rozjeli.
Chtě nechtě jsem se usmál a podíval se na něj.
„Konečně se usmíváš?“
„Jen jsem si vzpomněl, že jsi mi něco podobného řekl, když jsme se viděli poprvé.“
„No jo, vlastně. Máš pravdu,“ otočil na moment ke mně hlavu a usmál se. Položil mi ruku na rameno. „Náhodou bylo fajn, to naše první setkání.“
„To sice bylo, ale měl bys tu ruku dát na volant,“ chytl jsem ji a stáhl dolů. „Jedeme na hotel.“
Ondra se vrátil k řízení a já se raději už díval z okýnka ven. Když jsme byli tak v polovině cesty, začal mi zvonit mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy. Tina. Už jsem mačkal tlačítko pro přijetí hovoru, když mi najednou zapípal a zhasl.
„Do pr**le! Baterka!“ s nadáváním jsem ho strčil zpátky do kapsy.
Musím ho dát do nabíječky a zavolat Tině, hned, jak to půjde. Každou chvíli mám telefon vybitý a už i táta mi za to nadával.

Na hotelu jsme se přihlásili, posbírali jsme z auta nejdříve všechny šanony a složky a odnesli je do mého pokoje. Vyšel jsem ven, abych si ještě vzal zbytek věcí z kufru, když jsem kousek od hotelu zahlédl někoho, koho jsem tak moc chtěl vidět. Alex se právě otáčel a odcházel.
Srdce mi málem skočilo až do krku, když jsem ho viděl.
„Alexi!“ zavolal jsem na něj rychle, aby mi nezmizel za rohem.
Zastavil se a otočil. Začal jsem se usmívat.

Tak přece. Snad to nebude tak špatné, jak jsem se obával.

Udělal krok směrem ke mně a já už neváhal. Také jsem k němu vykročil.
„Volá ti táta,“ objevil se najednou přede mnou Ondra. Zastínil mi výhled na Alexe a podával mi telefon. Ale já chtěl jít za ním. Chtěl jsem Ondru obejít, ale on mě chytil za ruku a zastavil.
„Vem si to, už tak je tvůj taťka naštvaný, že zas nejsi dostupný,“ naklonil se až ke mně a zašeptal mi to všechno do ucha. Cpal mi mobil do ruky a jen malinko poodstoupil. Vztekle jsem si telefon vzal, ale předtím jsem se musel dvakrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a na tátu nevyjel. Přesto jsem však Ondru odstrčil, abych mohl jít za Alexem. Neudělal jsem však už ani jeden krok. Jen jsem napůl poslouchal, co mi táta říká a nevěřícně se už jen díval na Alexova záda, která mizela za rohem.

Proč nepočkal? Proč utekl?

Nechápal jsem to, a byl jsem z toho trochu rozmrzelý. Ale nějaká malá naděje, že by to mohlo být v pohodě, však ve mně přeci jen zůstala. Dobře jsem si pamatoval, jak je nerozhodný a možná ho opravdu odradila Ondrova přítomnost. Přeci jen je to chvilka, kdy mi přiznal, co cítí. Navíc určitě nevěděl, že Ondra je jeden z nás a styděl se před ním přiznat, že jde za mnou, protože se mu líbím. Objal bych ho, nebo třeba jen chytil za ruku a toho se určitě ještě bál.
Raději jsem přestal myslet na tohle všechno a dělat předčasné závěry. Vrazil jsem Ondrovi telefon zpátky do ruky a vytáhli jsme si zbytek věcí. Zamkli jsme auto a šli zpátky do hotelu. Tak moc jsem byl rád, že vidím Alexe a pak mně zklamal jeho odchod, až jsem cítil, jak mi hoří tváře a srdce se ještě neuklidnilo. Nevím, který pocit to vyvolal. Zda touha po něm, nebo zlost, že odešel.
Zastavili jsme se před mým pokojem.
„Tady je tvůj pokoj,“ ukázal jsem rukou ke dveřím vedle mého pokoje.
„Myslel jsem, že budeme mít společný, když tu není tvůj táta,“ ozval se Ondra a vzal si ode mě klíč.
„Ani náhodou,“ ušklíbl jsem se.

To víš, jako by nestačilo, že tu s tebou teď musím být několik dní.

Vešel jsem do svého pokoje a chtěl jsem zavřít dveře, když se do nich Ondra natlačil.
„Co chceš?“ otočil jsem se na něho.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Ustoupil jsem o krok.

Ten jeho pohled…

Bylo mi hned jasné, co chce. Položil svou kabelu na zem a na ní dopadly klíče od jeho pokoje.
„Běž pryč,“ zamračil jsem se.
„Pavle,“ přistoupil ke mně blíž. „Víš, co chci,“ natáhl ke mně ruku a chytl mě za loket. Trhnutím mě přitáhl k sobě a objal mě druhou rukou.
„Nech mě na pokoji,“ zapřel jsem ruku o jeho hrudník a chtěl jsem ho odstrčit.
Ještě silněji mně stiskl a víc omotal ruku kolem pasu. Naklonil se ke mně.
„Vím, že mě taky chceš,“ zašeptal mi ta slova do ucha a políbil mně na krk. „Dobře jsem si všiml, jak ses na mě v autě díval. Znám ten tvůj pohled.“ Natáhl nosem mou vůni. „Vím, jak voníš, když se chceš milovat.“ Olízl mi krční tepnu a přisál se na ní.
Zavřel jsem oči. Tímhle mně vždycky dostal. Jeho slova šeptaná do mého ucha. Jeho dech a jazyk na mém krku. Mírně se mi rozklepaly nohy a začaly se mi třást ruce. Ano. Myslel jsem celou cestu na Alexe. Na to, jaké by to bylo, kdybychom zašli tenkrát dál, než jen k polibku. Mohli jsme se milovat už tehdy.

Ach jo. Tak dlouho jsem to už neměl. Ondra… s ním to vždycky bylo úžasné… on vždycky věděl, jak na mě.

„Já… nechci,“ zašeptal jsem a z posledních sil jsem ho od sebe odstrčil.
Couvl o krok. „Nevěřím ti. Podívej se na sebe,“ usmál se. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. „Vždyť celý hoříš… chceš to… chceš mně. Vím, že mě pořád chceš. Vrátil ses ke mně už jednou a vrátíš se zas.“

A dost!

Tímhle mi připomněl, proč jsem se s ním vlastně rozešel.
„Tohle už nikdy nedělej!“ získal jsem zpět svou jistotu. „To už nepatří tobě. Najdi si na tyhle hrátky někoho jiného! Já už ti nepatřím.“
„A komu patříš?“ posměšně se ušklíbl. „Tomu Alexovi? Tomu, který ani neví, co vlastně je? Vždyť ani nevíš, jestli tě chce. Slyšel jsem, jak jsi mluvil s tvým taťkou.“ Zvedl klíč od pokoje a kabelu. „Stejně ti uteče za holkou, vždyť ti ani nebyl schopný říct, co chce.“
„O Alexe se nestarej!“ zamračil jsem se. „To je moje věc, jestli to bude on, nebo někdo jiný.“
„Pomohl jsi mu a on se ti za celou dobu ani jednou neozval. Ani bych se nedivil, kdyby se vrátil k Tině.“
„Vypadni!“ už jsem začal být docela nervózní.

Co když má Ondra pravdu?

„Jak myslíš,“ otevřel dveře na chodbu. „Jdu si lehnout. Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě najdeš,“ výmluvně zvedl ruku s klíčem od pokoje.
Zůstal jsem v pokoji sám. Hleděl jsem na zavřené dveře a přemýšlel, jestli přeci jen nemá Ondra pravdu.

Ani jednou se mi Alex neozval. Co si o tom mám myslet? Možná to byla jen má planá představa, že by ke mně mohl něco cítit. Když si vzpomenu, jak se na mě díval, jak mě tenkrát chtěl. Polibek, který neodmítl… Jak se celý červenal, když jsem před ním u Tiny stál jen ve spodním prádle. A pak tady… Otočí se a uteče, aniž bychom si stihli cokoli říct. Že bych se mýlil?

Ten den jsem už neměl moc náladu. Myslel jsem, že zavolám Tině a půjdeme si někam sednout na vínečko, ale tahle chuť mě dokonale přešla. Neodpověděl jsem ani na její zmeškané volání.