SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 17

První, na co jsem myslel, když jsem ráno vypnul budík, byl Alex. Znovu se mi vrátil ten nepříjemný pocit z jeho včerejšího chování. Ani nevím, co jsem snídal. Jen vím, že jsem s Ondrou seděl u jednoho stolu a snažil se na něj nedívat. Neodpovídal jsem mu ani na jeho otázky, pokud se netýkaly práce. Na pobočku jsem šel raději pěšky. Stejně to nebylo daleko a já nechtěl s Ondrou trávit dobrovolně čas v jednom autě, pokud to nebylo nezbytně nutné. Jen co jsme oba byli v kanceláři, hned jsme se zabrali do práce. Opravdu jsme za ty dva dny toho udělali spoustu a už toho moc nezbývalo. Rozhodl jsem se to dokončit co nejdříve, abych se zbavil Ondrovy společnosti a mohl si vyřešit svoji záležitost s Alexem.
Opravdu jsem chtěl vědět, co ten včerejšek měl znamenat. Proč se tak choval. Jestli to bylo jen tím, že měl vypito, nebo to znamenalo, že si našel někoho jiného. Třeba toho kluka, co byl s ním.
„Chceš tu být dneska zase do večera?“ vyrušil mě Ondra z mých myšlenek. „Rád bych se dneska v klidu naobědval, a pak třeba můžeme pokračovat. Mám pocit, jako by ses rozhodl to dneska všechno dodělat.“
Postavil jsem se, abych se trochu protáhl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na stole už zbývalo jen pár složek a dle mého odhadu bychom to mohli tak do hodiny dokončit. Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco kolem jedenácté.
„Víš co? Doděláme to a pak máme padla. Dneska poobědváme na hotelu. Nechce se mi nikde courat po městě.“
Ondra jen přikývl. Sám viděl, že by bylo zbytečné odejít na oběd a pak se vracet jen proto, abychom tu strávili hodinu práce. Vzhledem k tomu, že tu dneska nebyli ani dělníci, měli jsme opravdu na všechno klid a šlo nám to rychle. Uvařili jsme si aspoň kafe a pokračovali, abychom mohli co nejdříve jít na oběd.
„Co budeš dělat odpoledne?“ zeptal se Ondra, když chystal na hromádku složky, které bylo potřeba vzít zpátky na firmu.
„Nevím. Chtěl jsem jít za tetou. Včera jsem se tam nedostal“ Sundal jsem z věšáku bundu a začal se oblíkat. Posbíral jsem nachystané složky. „Je to všechno?“
„Jo. Mělo by to být všechno. Také Ondra se oblékl a vyšli jsme ven k autu. „Myslel jsem, že jsi byl u toho Alexe,“ pohlédl na mě úkosem, když si zapínal bezpečností pás. Raději jsem se také zapnul, abych pak neposlouchal jeho kecy o hezké košili.
„A já jsem myslel, že jsem ti už řekl, že tě to nemusí zajímat,“ zamračil jsem se, když připomněl Alexe.
Ondra se už raději nevyjadřoval. Mlčel celou cestu i potom na hotelu. Jen zalezl do svého pokoje s tím, že za půl hodiny půjdeme na oběd.
Vysvlékl jsem se a posadil se ke stolu. Vzal jsem do ruky telefon, abych zavolal tátovi. Slíbil jsem mu, že mu dám vědět, až skončíme. Dostal jsem svolení, že teda můžeme ještě zůstat do druhého dne a užít si trochu volna. Kladl mi ještě na srdce, abychom nezapomněli nic, co bude potřebovat na firmě. Byl jsem spokojený. Konečně mám čas si dořešit všechno, co mě trápí. Prostě potřebuji s Alexem mluvit. Vyjasnit si to všechno, ať to dopadne, jak chce. Asi za deset minut jsme měli jít s Ondrou na oběd. Pak už jsem si mohl dělat, co chtěl. A já chtěl Alexe vidět co nejdříve. Chytl jsem znovu telefon do ruky.
DNESKA MAM ODPOLEDNE CAS. STAVIM SE ASI ZA HODINU. PAJA
Příjemce zprávy – Alex.
Chvilku jsem jen tak seděl a čekal, jestli přijde odpověď. Nic.
Nejspíš to ještě neviděl, nebo se mnou nechce mluvit. Ale jsem rozhodnutý. Prostě tam zajdu.


Abych nějak zabil čas do oběda, chytl jsem složky do ruky a procházel jsem jednu po druhé, jestli opravdu máme všechno, co táta chtěl.
„Sakra!“ zaklel jsem hlasitě současně s Ondrovým zaklepáním.
„Co se děje?“ zeptal se, když jsem mu otevřel dveře.
„Nechali jsme na pobočce dvě složky a táta je bude potřebovat.“
„Zajedu pro ně,“ nabídl se Ondra.
„Kašli na to,“ oblíkal jsem si už bundu. „Zaběhnu tam. Je to kousek. Do patnácti minut jsem zpátky.“
Popadl jsem klíče od firmy. „Jestli chceš, tak jdi na ten oběd, já pak dojdu.“
„Počkám tu na tebe!“ zavolal za mnou Ondra a já si v tu chvíli ani neuvědomil, že jsem ho vlastně nechal ve svém pokoji. Teď jsem měl v hlavě jen jediné. Stihnout to všechno tak, abych mohl jít za Alexem, jak jsem plánoval.
Mou rychlou chůzí jsem to opravdu zvládl rychle. Vběhl jsem do firmy a jen jsem popadl složky, co ležely na stole. Ač bylo venku chladno, spěchal jsem tak, až mi bylo hodně teplo, a měl jsem chuť si sundat bundu ještě po cestě.
„Máte na pokoji návštěvu,“ oslovila mě recepční, když jsem kolem ní procházel. „Doufám, že se nezlobíte. Alex strašně spěchal a ani nečekal, až vám zavolám. Ale byl tam ten váš kolega…“ podívala se na mě omluvně.
Na místě jsem se zarazil.
„Alex? Světlé vlasy, modré oči, vysoký? Je tady? Vy ho znáte?“ vyhrknul jsem ze sebe několik otázek najednou a bylo mi jedno, na kterou odpoví nejdříve.
„Ano Alex. Je to můj soused. Omlouvám se, jestli to je nějaký problém. Ale šel rovnou nahoru, volala jsem k vám na pokoj a váš kolega říkal, že je to v pohodě, že to nevadí…“

Do prčic. Alex přišel sem. A u mě na pokoji je Ondra. To není dobré. Takhle si vážně bude myslet, že s Ondrou něco mám.

„To je dobrý, čekal jsem ho,“ mávl jsem rukou a rychle vyběhl do druhého patra ke svému pokoji.
Ať už jsem čekal cokoli, tak na to, co jsem viděl, jsem opravdu připravený nebyl.
„Vypadneš a už za Pájou nepolezeš! Já tě udělám, kdykoli budeš chtít!“ zachytil jsem poslední Ondrova slova. Ležel na Alexovi, držel ho pod krkem, že chudák sotva dýchal a druhou ruku tlačil na jeho rozkrok.
V momentě jsem hodil složky na zem a hnal se za nimi. Chytl jsem Ondru a táhl jsem ho z Alexe dolů.
„Co to děláš?!“ křikl jsem na něho a serval jsem ho bokem. Alex se rychle otočil a snažil se popadnout dech.

Sakra. Co to mělo být? To se tu jako chtěli porvat? Nebo ho chtěl Ondra znásilnit? Do hajzlu.

Poslední myšlenka mě pěkně nakopla.

Vždyť se chová skoro jako Petr!

Zatím, co já ze sebe vztekle rval bundu, Ondra se jen v klidu postavil.
„Jen jsme si tady něco potřebovali vyjasnit,“ odpověděl jako by se nic nestalo.

Jen něco vyjasnit? Tímhle způsobem?

Myslím, že jsem vzteky začal rudnout. Zaťal jsem ruce v pěst, a hodně se přemáhal, abych mu hned jednu nevypálil. Když jsem však viděl Ondrův typický arogantní úsměv, měl jsem toho dost. Popadl jsem ho za ruku a vytáhl ho ven na chodbu, aniž by stihl zaprotestovat.
„Co to mělo být?!“ vyštěkl jsem na něho, jen se za námi zavřely dveře od pokoje.
„Co by, nic. Jak jsem říkal. Jen jsme si potřebovali něco vyjasnit.“ Ondra se zastavil u protější stěny a začal si rovnat oblečení.
„A to jako co? To jsi ho chtěl znásilnit, nebo co?!“ Ani jsem se nedíval, jestli jsme na chodbě sami. Tak moc jsem zuřil. Ten pocit, když jsem viděl, jak drží Alexe pod krkem a druhou rukou se mu tlačil mezi nohy… Hned mi to připomnělo to, na co jsem chtěl zapomenout.
„Uvědomuješ si, cos mohl způsobit?!“ vrčel jsem na něj dál.
Ondra se jen ušklíbl. „Aspoň by to měl za sebou.“

To snad ani nechtěl říct?

V tu chvíli jsem to nebyl schopen pobrat a měl jsem chuť mu vyrazit zuby.
„Máš vůbec ponětí, jaké to je?“ cedil jsem vztekle mezi zubama každé slovo. Ten strašný pocit se znovu přihlásil. Znova jsem cítil tu bezradnost jako tenkrát.
„Však se nic nestalo,“ nedal se Ondra. „Nic jsem…“
„Nic?“ nenechal jsem ho domluvit. Nevěřil jsem vlastním uším. „Alex s klukem ještě nespal. Záleží mi na něm.“
„A mně záleží na tobě,“ řekl rychle Ondra a chtěl mě pohladit po tváři.
„Na to jsi měl myslet, než ses vyspal s jiným,“ odstrčil jsem jeho ruku.
„A co ty? Na co jsi myslel ty, když jsi je k sobě pozval?“ vyjel na mě.
Přestřelil. Uvědomil si to vzápětí, ale už to nešlo vzít zpátky. Nervózně přešlápl z nohy na nohu, zatím co já se snažil pobrat to, co jsem právě slyšel.

Tak přece. Měl tenkrát pravdu, když jsem si myslel, že na mě je Ondra kvůli tomu naštvaný.

„Byl to kamarád. Věřil jsem mu. Stejně jako jsem věřil tobě,“ řekl jsem tiše.
Nebylo mi z toho dobře. Stáli jsme na chodbě proti sobě a já nevěděl, co říct dál. Ranilo mně to. Zasáhlo mě to dost citelně. Jako bych dostal kopanec do břicha. Další v pořadí, už ani nevím kolikátý za poslední dva dny.
„Nemyslel jsem to tak. Promiň.“ Ondra ke mně přistoupil a chtěl mě obejmout.
„Nech mě,“ odstrčil jsem ho a couvl o krok zpátky. „Jasně jsi mi teď dal najevo, co sis o tom celou dobu myslel.“
Tak moc se mně to v ten moment dotklo, že mi zvlhly oči.

Už s ním nemůžu ani mluvit. Nemůžu se na něj ani podívat.

„Sbal si věci a jeď domů. V úterý budeš na firmě. Zavolám tátovi, aby věděl, že tam budeš,“ snažil jsem se mluvit pevným hlasem.
„Mám tě přivézt. Jak asi vysvětlím, že jsem tě tu nechal?“ namítl Ondra. „Zůstanu tady.“
„Ne!“ vyhrkl jsem o něco hlasitěji. „Ať to bereš, jak chceš, jsem teď de-facto tvůj nadřízený. Sbal si věci a vypadni. Už tu stejně nemáme co dělat.“ Konečně jsem k němu zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí. „Klíč nechej v pokoji na stole. Postarám se o to. Do půl hodiny odjedeš.“
Ondra chtěl ještě něco namítnout, ale z jednoho z pokojů vyšli starší manželé a zamířili k výtahu. Sklonil jsem znovu hlavu, aby neviděli, jak jsem rozčílený. Když jsme opět zůstali sami na chodbě, otočil jsem se a zamířil ke svému pokoji. Ještě na moment jsem se zastavil.
„Už tě nechci ani vidět. Vůbec netušíš, jaké to je, když ti někdo udělá něco takového,“ řekl jsem polohlasně, aniž bych se na něj podíval.
Otevřel jsem, vešel rychle dovnitř a zabouchl. Opřel jsem se o dveře. Musel jsem to rozdýchat.
„Jednou ho asi zabiju,“ povzdychl jsem si, aniž bych si uvědomil, že to říkám nahlas. Rozhodilo mně to a měl jsem na Ondru vztek.
„Jseš v pohodě?“ ozvalo se z prostřed pokoje.

Sakra, Alex. Úplně jsem na něj zapomněl.

Přikývl jsem, sklonil hlavu a rychle si otřel vlhké oči.

Co by si myslel, kdyby věděl…

Zaregistroval jsem kroky. Alex se zastavil přede mnou. Chytl mě za bradu a donutil zvednout hlavu. Zadíval se mi do očí. Znovu jsem si rychle otřel slzy a odstrčil jeho ruku.

Musím se uklidnit. Dám si něco k pití. Možná to pomůže.

Přešel jsem pokoj a zastavil se před minibarem. „Proč jsi sem přišel?“ zeptal jsem se a vytáhl první lahvičku, co mi přišla pod ruku. Aniž bych se podíval, co to vlastně piju, hodil jsem to do sebe na ex. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Málem mi to propálilo hrtan a na tom, že jsem byl stále rozčílený, to nic nezměnilo.
„Nechtěl jsem, abys šel k nám“ zazněla odpověď. „Naši jsou doma.“
Zarazil jsem se. „No a? To se jako stydíš, když za tebou přijde kámoš?“ řekl jsem trochu jedovatě, protože se mi ta odpověď nezamlouvala. Napil jsem se minerálky, abych trochu zchladil krk.
Alex na mě chvilku hleděl. Zřejmě se mu moc nelíbil můj odměřený tón. „Táta má po noční, nechtěl jsem ho rušit, šel spát. Promiň, že jsem tu jen tak vpadl. Myslel jsem, že tu budeš.“
„Musel jsem zaskočit ještě na pobočku, pro nějaké papíry, které jsem tam zapomněl,“ namítl jsem a rozhlídl se po pokoji. Papíry byly ještě rozházené na zemi u dveří. Přešel jsem k nim a začal je sbírat. „Je to kousek odsud, tak jsem šel pěšky, proto tu Ondra zůstal sám, nepotřeboval jsem auto.“ hodil jsem je na stolek. „Udělal ti něco?“ zadíval jsem se na něj.
„Ne, jen jsem si narazil ruku, jak jsem spadl,“ začal si třít bolavé zápěstí.
Zastavil jsem se před ním, když jsem si všiml, že má na krku červený otlak.
„Máš odřený krk,“ natáhl jsem ruku a chtěl se ho dotknout na odřeném místě.
Alex však přede mnou couvl.

Aha. Nejspíš ani nechce, abych se ho dotýkal.

„Promiň,“ řekl a otočil se. „Chceš na tu ruku led?“
„Ne, to je dobrý. Spíš ty jseš nějak mimo. Stalo se něco na chodbě?“ zeptal se přímo bez okolků.
„Nic, co by tě muselo zajímat,“ odsekl jsem.
Už jsem toho začínal mít dost. Byl jsem rozčílený ještě kvůli Ondrovi a tyhle otázky jsem teď opravdu nepotřeboval.
„Aha, tak to sorry. Pak ale nechápu, proč jsi chtěl ke mně jít, když se nemusím zajímat. Evidentně jsem udělal chybu, když jsem tu přišel.“
Když na mě Alex mluvil, byl mírně podrážděný tak jako já. A mě to v tu chvíli tak akorát ještě víc popudilo.

Ku.rva s Ondrou! Rozhodil nás oba dva!

Cokoliv Alex řekl, já mu to vracel obratem. Každou poznámku či nepříjemnou otázku. Chovali jsme se jako dva žárliví milenci a to jsme spolu ještě prakticky nic neměli.

„Asi ho vážně miluji,“ problesklo mi hlavou v jednom momentě. „To není jak s Ondrou, kdy jsme se spolu nejdříve vyspali a pak teprve spolu začali chodit. Tady je to jiné.“

I přes to, na co jsem teď myslel, jsem byl čím dál víc nervóznější. Alex si prostě nedal říct. A já cítil, jak mě tlačí někam, kam jsem nechtěl. Byl jsem zahnaný do kouta. Nechtěl jsem mluvit o Ondrovi. Prostě ne.
„Už jednou jste spolu chodili, tak proč to nezopakovat, co? Jak tomu mám věřit, když tě dokonce donutil brečet?“ zeptal se najednou Alex a tím bezděčně ukončil sérii nepříjemných otázek. Uhodil na hodně citlivé místo a byla to pořádná pecka.

Snažím se na to zapomenout. Na všechno. Pak mi to Ondra na chodbě připomene a Alex touhle nevinnou otázkou taky.

Najednou mi z toho bylo ouvej. Už jsem nebyl rozčílený. Byl jsem z toho prostě špatný. Nedokázal jsem se již přetvařovat.

Proč mi to sakra musí pořád někdo připomínat?

Podíval jsem se do Alexových očí. Byla v nich výzva. Byla v nich vidět i zmatenost nad tím vším. Ale mně ty vzpomínky moc bolely. Už jsem to prostě nedával. Měl jsem toho akorát tak dost.
„Běž pryč,“ řekl jsem zničehonic a zmizel jsem v ložnici. Dosedl jsem ztěžka na postel a hleděl na stěnu před sebou.

Do háje. Proč to se mnou vždycky tak zamává i po takové době? Kdyby se nic z toho nestalo… kdyby … mohlo být teď všechno úplně jinak…

Všechno možné se mi honilo hlavou, ale moc času jsem na přemýšlení neměl. Alex vpadl do pokoje jako velká voda. Rozhodl se zřejmě, že to nenechá jen tak.
„Takže jsem měl pravdu?“ vyjel na mě.

Co mu na to mám říct? Tohle není věc, o které řeknete každému na potkání. Tohle je věc, která se říká strašně těžko.

„Tak co?!“ křikl na mě, až jsem sebou trhnul.
Chvíli ještě stál a čekal na odpověď. Ale nedostal ji.

Známe se chvilku a mám mu vykládat o tom, že mně znásilnil Petr s Milanem a jaký Ondra vlastně je a proč jsme se rozešli? Tohle opravdu ne.

Úkosem jsem ho pozoroval. Když stále nedostal odpověď, vzdal to.
„Vidím, že to nemá to cenu,“ mávl rukou.
„To s tebou nesouvisí,“ konečně jsem řekl aspoň něco a otočil k němu hlavu.
„Ne?“ zvedl tázavě obočí. „Tak teda ne. Já jdu, měj se,“ otočil se ke dveřím a chytl za kliku.

Do prčic! Nemůžu ho nechat odejít. Jestli odejde, bude to znamenat konec všem nadějím, že bychom my dva mohli…

V ten moment jsem vyskočil na nohy. Tři rychlé kroky a byl jsem u něj. Chytl jsem ho za ruku a zastavil. „Nechoď, prosím.“
„Tak co s ním má být?“ zeptal se znova, jako by na světě existovala jen tato jediná otázka a nic jiného.

On si prostě nedá pokoj. Proč mě musí za každou cenu tak tlačit do kouta? Ale něco musím říct. Nechci, aby odešel.

„Připomněl mi něco, na co jsem chtěl zapomenout,“ sklonil jsem hlavu. Nemohl jsem se na něj v tu chvíli dívat. Měl jsem pocit, jako bych mu tou větou povykládal celý můj příběh.
Jedna jednoduchá věta. Alex pustil kliku a otočil se ke mně. Já ho stále držel za druhou ruku, aby si to přece jen nerozmyslel a neodešel. Pořád jsem však měl obavy, že přece jen odejde.

Musím něco říct. Tahle jedna věta nejspíš nestačí. Stojím o něj. Nechci, aby odešel.

Párkrát jsem se zhluboka nadechl.

To zvládnu. Musím.

„To, co ti udělal… co potom řekl na chodbě… víš… zažil jsem hodně zlé věci… tohle mi to znova připomnělo…“ začal jsem opatrně, tichým hlasem. Čekal jsem, jestli mně přeruší, ale on zatím mlčel. Jen stál a díval se na mě. Víc jsem sevřel jeho ruku, jako bych v tom stisku hledal podporu. „Asi před rokem jsem poznal …“
Nejspíš to asi stačilo. Nevím, jestli to bylo tím stiskem, či mou viditelnou nervozitou.
„DOST!“ přerušil mně najednou. „Omlouvám se, nemusíš mi to říkat.“
Už jsem měl další slova na jazyku, ale v tenhle moment jsem je rád spolkl. S úlevou jsem si o něj opřel hlavu. Oddychl jsem si.

Nevím, jestli bych to dal. Jestli bych byl schopen mu o tom říct.

Jen pár vteřin mi dal time-out. Jako by mě připravoval na další sérii. Pokračování diskuze. Kdo z koho.
„Když jsem vás párkrát viděl, jak se k sobě máte, musel jsem si myslet, že vy dva…“ promluvil najednou, ale větu nedokončil. Jen ke mně trochu sklonil hlavu. Cítil jsem jeho dech ve svých vlasech a jemné natáhnutí vzduchu nosem.
Podíval jsem se na něj a on rychle zvedl hlavu, jako by se styděl za to, že si ke mně přivoněl.
„Nic mezi námi není,“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku. Bylo mi jasné, na co narážel. Pak mi to docvaklo. „To proto jsi tak vyváděl, když jsme se včera potkali?“
„A co jsem si měl myslet, když ses neozval a pak tě vidím s ním,“ vyhrkl, sotva jsem dokončil větu a rozčílením mu zčervenaly tváře.

Páni. Tak to vypadá, že Alex prostě žárlí.

Tahle myšlenka se mi zamlouvala. Pro mne to hodně v tuhle chvíli znamenalo. Všechno nepříjemné zatlačilo do pozadí to, že by mě Alex mohl milovat. Začal jsem zpět získávat svou jistotu. Tahle jedna hloupá věta mně znovu postavila na nohy.
„Jak jsem řekl, mezi námi je dávno konec. Občas to ještě zkouší, protože mu nedochází, že o něj nemám zájem,“ narovnal jsem se.
„Chtěl bych tomu věřit,“ řekl Alex o poznání tišeji.

Tak přece jen.

„A co ti v tom brání?“ zeptal jsem se pevným hlasem, když jsem viděl, jak se mění jeho výraz ve tváři. Chytil jsem ho i za druhou ruku. Role se začaly obracet. Měl jsem pocit, že se Alex zmenšuje. Že byl teď on, kdo si nebyl jistý, kdo potřeboval postrčit.
„Viděl jsi jaký je mezi námi rozdíl? Vždyť se s ním nemůžu srovnávat,“ potvrdil mou domněnku o nejistotě další otázkou, pronesenou tichým hlasem.
Tak teď mě trochu naštval.

Proč se přirovnává k Ondrovi? Vždyť je každý jiný. A navíc, Alex je moc hezký kluk. Viděl se vůbec někdy v zrcadle?

Stiskl jsem mu obě ruce o něco silněji, aby pochopil, že to co řekl, byla hovadina.
„Jseš blbej, nebo co?“ doplnil jsem to otázkou, aby nebylo pochyb, že to je opravdu hloupost.
„Nejsem!“ křikl mi do tváře, „Jen nechci milovat někoho, kdo by o mě nestál!“
Zůstal jsem na moment v šoku na něj hledět. Snažil jsem se to nečekané a neobvyklé vyznání lásky nějak pobrat do svého mozku a zpracovat.

Miluje mě.

Moje srdce vyvádělo jako splašené. Tetelilo se radostí nad tím, co se teď dozvědělo. Tohle jsem potřeboval slyšet. Teď už jsem se nemusel držet zpátky. Celou dobu jsem čekal jakýkoli náznak. Myslel jsem v jednu chvíli, že je pro mne ztracený. Že budu milovat někoho, kdo mé city ani nebude opětovat.
Už jsem se neudržel.

Miluje mně. Já miluji jeho. Teď. Musím to udělat teď.

Pustil jsem mu ruce a chytil jeho hlavu do svých dlaní. Přitáhl jsem si ho k sobě, a aniž bych čekal na cokoli dalšího, políbil jsem ho. Pod mým útokem ztratil rovnováhu a zarazil se o dveře.
Pokorně, s rukama zapřenýma o tu tvrdou desku, přijímal můj útok na jeho ústa. Chtěl jsem, aby věděl, jak moc jsem ho chtěl od první chvíle. Jak moc jsem toužil celou dobu tohle udělat. Nekompromisně jsem si razil jazykem cestu dovnitř.
Alexovo prvotní ztuhnutí začalo polevovat. Také on už nezůstal nečinně stát. Objal mně a vášnivě mi oplácel polibek. Potěšen jeho reakcí jsem kolem něj omotal ruce a přitiskl k sobě.

Je to dobrý. Teď už nemusím pochybovat.

Líbali jsme se, tiskl jsem ho k sobě silně, jako bych měl strach, že mi snad ještě uteče. Nechtěl jsem ho pustit, když se Alex narovnal a kousek mě od sebe dostrčil. Rychle oddychoval a já na něm viděl, že je z toho mírně vedle.
„Pořád máš pochybnosti?“ zeptal jsem se ho, abych zahnal i sebemenší nejistotu.
Pár vteřin se na mě díval, jako by si to všechno potřeboval v hlavě srovnat. Pak udělal ten malý krok a sklonil se ke mně.
„Polib mně,“ říkal jeho pohled. „Chci mít jistotu, že se mi to nezdá.“
Viděl jsem to v těch jeho očích a já rád poslechl. Znovu jsme se začali líbat. Omotal jsem se kolem něj rukama, ale už nezůstalo jen u objetí. Zatím co on se mě pevně držel, jako by měl strach, že skončí na zemi, já neodolal a zasunul ruce pod jeho košili. Potřeboval jsem ten dotek. Hladil jsem jeho horkou kůži na zádech a mé vzrušení se čím dál víc stupňovalo. Úplně jsem byl z toho všeho mimo. Jeho ústa chutnaly jako ta nejlepší mana a já pořád neměl dost.
Začínalo mě to pohlcovat a ovládat, že jsem zcela zapomněl, že přede mnou stojí někdo, kdo s tímhle nemá ještě zkušenosti. Jako by moje ruce měly svůj vlastní mozek, hladily ho po zádech a postupně braly směr dolů, na jeho bedra. Jen na vteřinu se zastavily u okraje kalhot, ale pak, bez dalšího otálení, zajely za kalhoty s úmyslem dotknout se té schované části těla. Už jsem chtěl stisknout ty úžasné tvary jeho pozadí, když mě přeci jen probralo nepřehlédnutelné trhnutí jeho těla.

Do prčic, Pavle! Vzpamatuj se. Jdeš na to moc rychle!

„Jestli se necítíš, přestanu,“ řekl jsem ztěžka. Jen stěží jsem dokázal ovládat svůj vzrušený dech. Muselo být na mě vidět, jak moc to chci. Čekal jsem na Alexovu reakci. Na nějaké jeho slova, abych věděl co dál. Tentokrát by to ale už neskončilo nějakým rozháněním tlaku mezi nohama. Tentokrát bych se musel někde zavřít.
„Mám přestat?“ zeptal jsem se znovu, když odpověď nepřicházela.

Sakra. Nechci se zavřít v koupelně a tam se dodělat sám. Chci to. Chci to právě s Alexem.
Proč je tak nerozhodný? Proč nic neříká? Neodmítl mně ale ani nesouhlasil. Zatraceně. Tohle se fakt už nedá vydržet.

Nemohl jsem už více snést tu jeho nerozhodnost, kterou jsem viděl v jeho očích. Chytl jsem ho za ruku a potáhl k posteli tak rychle, že nestihl ani protestovat a dopadl na ní. Skopl jsem boty, rychle jsem zul i jeho a zalehl ho.

Chci tě, Alexi. Chci tě tak moc, že se už nedokážu držet zpátky.

Nevěděl jsem, jestli byl Alex v šoku, nebo jen prostě čekal, co bude dál, ale ležel na posteli, pode mnou, neschopen jakékoli reakce. Jen rychle oddychoval s pootevřenými ústy. Zadíval jsem se na něj. Do jeho krásných očí. A na ty dokonalé tvary jeho rtů, které zvaly k dalšímu polibku. Podlehl jsem tomu vábení. Naše jazyky se opět střetly. Opětoval můj polibek a já si v duchu gratuloval.
Když jsem ucítil jeho ruce v mých vlasech, chtěl jsem v první moment protestovat. Ale můj chtíč byl silnější. Nadzvedl jsem se a začal mu rozepínat košili. Chtěl jsem ho líbat všude. Chtěl jsem ochutnat celé jeho tělo. Otisky rtů jsem zanechal všude, kde jsem mohl. Pomalu jsem se sunul níž. Jeho dech byl o poznání rychlejší a vzrušenější a jeho ruce vyklouzávaly z mých vlasů.
Nedopadly však na postel. Chytil mě a zastavil, když jsem mu rozepnul kalhoty a chtěl je stáhnout, abych se dostal i tam, kde mě to teď lákalo ze všeho nejvíc.

Už podruhé. Zastavil mě už podruhé. Proč? Bojí se toho?

Tiskl jsem jeho boky, abych zastavil ten třas v rukách. Pár rychlých oddechů do jeho kůže na podbřišku, pak jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. Stálo mě to hodně přemáhání, přesto jsem se však znovu zeptal: „Mám přestat?“

Řekni ne. Prosím, řekni, abych pokračoval.

„No… víš… je to pro mě nové…“ řekl přerývaně, protože sám měl problém zůstat klidný. „Už jednou se mi o tomhle zdálo, ale skončili jsme právě v tomhle místě.“
I přesto, jak moc blízko jsem byl ke zhroucení ze strachu, že tohle všechno odmítne, tahle věta mě natolik zaujala, že jsem na moment zapomněl na svůj vlastní problém v kalhotách. Pustil jsem ho a posunul se nahoru, abych na něj lépe viděl.
„Ó… tobě se o mně zdál erotický sen?“ neodpustil jsem si otázku, protože to co jsem slyšel, mě opravdu zaujalo natolik, že jsem si v první moment neuvědomil jeho obavy z toho, co ho čeká.
„Nedělej si ze mě srandu,“ hlesl tiše a znova zavřel oči.
„Nedělám,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Navíc, ta představa mě docela vzrušuje… Budeme pokračovat tam, kde jsme v tom snu přestali?“
Místo odpovědi mi pustil ruce. „Jen nevím…“
„Neboj se. Budu jemný,“ řekl jsem a ani si neuvědomil, jak divně to musí znít.
Ale já už nad ničím dál nepřemýšlel. Znovu jsem se přesunul dolů a tentokrát, aniž by mě znovu zastavil, zbavil jsem ho obratně posledních kousků oblečení. Klečel jsem nad ním a se zalíbením se díval na jeho zcela nahé tělo. Tak dlouho schovávané před mým zrakem. A možná dobře. Kdyby on tenkrát udělal co já a ukázal se mi jen ve spodním prádle, nejspíš bych po něm už dávno vyjel. Dokonalé tvary jeho těla, třesoucí se pevné břicho pod vzrušeným dechem, napínající se svaly na nohách, by byly perfektní předlohou pro malíře. Byl tak lákavě vystavený mým očím a mým rukám, že jsem už neodolal. Položil jsem ruce na jeho stehna a táhl je nahoru až k jeho penisu, který se ukazoval v celé své kráse.
Nevěděl jsem, který pocit byl pro mne v tu chvíli silnější. Chtěl jsem ho líbat a dotýkat se, protože byl opravdu nádherný. Až tak moc, že jsem si ho chtěl vzít. Zvlášť, když jsem se občas otřel rozkrokem o jeho napnuté svaly na nohách. Obě ty touhy byly velké. A já si musel vybrat. Stále jsem si připomínal, že je to Alexovo poprvé a já nechtěl nic pokazit.
Skoro se mi dech zastavil, když jsem jeho chloubu promnul v ruce. Tu jemnou horkou pokožku. Jako zvěř vábená do pasti jsem se sklonil, abych ochutnal tu návnadu. S úmyslem, dostat Alexe do stavu, kde by zcela zmizely veškeré pochybnosti, předvedl jsem tu nejlepší práci ústy.
Třas v jeho svalech a nedostatečně zastíraný vzrušený dech byl známkou toho, že moje snažení vede správným směrem. Rejdil jsem jazykem po celé jeho délce, dráždil jsem jeho špičku i celý žalud a pravidelnými tahy ho přiváděl na pokraj šílenství.
Když jsem cítil cukání v jeho penisu, a viděl, jak zatíná břicho pod návalem přicházejícího orgasmu, propustil jsem ho ze svých úst a rychlými tahy ruky ho dovedl na samý vrchol.
I kdyby mě chtěl zastavit, v tuhle chvíli už toho nebyl schopen. Vše co propouštěl ven, jsem zachytil do své ruky. Vědom si toho, že nemám po ruce gel, jsem pro své další počínání chtěl využít právě důkaz jeho vyvrcholení.

Jen doufám, že mě za to nezabije, ale už nejde čekat. Prostě to musím udělat.

„Promiň,“ probral mě Alexův hlas.

Proč se omlouvá?

Hladil jsem volnou rukou jeho rozpálenou pokožku na hrudi. Chtěl jsem ho uklidnit? Chtěl jsem mu tím říct, že je všechno v pohodě? Že se nemusí omlouvat? Ne. Připravoval jsem si ho. Protože to, co proběhlo před pár vteřinami, byl jen začátek.
Nenechal jsem ho ani na chvilku oddychnout z prvního vyvrcholení. Opět jsem ho líbal všude po těle, Mírnými stisky mezi prsty doplňoval jednotlivé polibky na jeho vztyčených bradavkách. Měl je tak vyzývavé, že jsem prostě neodolal a jen jsem tím Alexe víc přiváděl k ještě většímu roztoužení. Zaměstnával jsem jeho tělo i mysl polibky a doteky, že si ani neuvědomil, že moje druhá ruka míří přesně tam, na to místo, kde zatím ještě nikdo nebyl. Když jsem bez předchozího upozornění do něj nasunul jeden vlhký prst, trhnul sebou a na moment se mu zastavil dech.
„Neboj, bude to dobrý, uvolni se,“ šeptal jsem do jeho kůže na břiše a polibky směřoval níž, abych rozptýlil jeho obavy z neznámého.
„Pavle…“ hlesl tiše moje jméno a stiskl ruku, kterou jsem dráždil jeho bradavky,
Opětoval jsem jeho stisk a současně začal pohybovat prstem. Po chvilce pustil mou ruku. Dál jsem ho hladil a líbal, aby neměl čas protestovat. Když se mi zdálo, že se trochu uvolnil, povysunul jsem prst a přidal k němu druhý. Teď, aniž bych čekal jakoukoli jeho odezvu, jsem třel a roztahoval jeho otvor. Byl jsem blízko k tomu, abych tohle všechno přestal dělat a hned si ho vzal. Penis mě tlačil v kalhotech a přesto, že jsem ústa opět zaměstnával zpracováváním Alexovy chlouby, neubránil jsem se občasným vzdechům.
Když jsem našel jeho citlivé místo a Alex tohle tření doprovodil polohlasnými steny, znamenalo to pro mne konec sebeovládání. Už jsem to nedával. Opustil jsem jeho teplo, zvedl jsem se, a jak nejrychleji to šlo, svlékl ze sebe všechno oblečení. Tak rychle jsem snad vysvlečený ještě nikdy nebyl.
Klečel jsem mezi jeho nohama a jen pár vteřin mi dal, abych si znovu mohl prohlédnout jeho nádherné roztoužené tělo. Natáhl ruce, objal mně a stáhl na sebe.

Už není pochyb. Teď, nebo nikdy.

Jen zkusmo, zatím co jsme se líbali, jsem do něj zajel ještě jednou oběma prstama najednou. Málem jsem šel do mrákot, když Alex udělal nečekaný pohyb proti nim. Překvapen, jsem prsty povytáhl, ale on, jako by se jich nechtěl vzdát, se na ně znovu nasunul.

Sakra. To už vážně nedávám. Vždyť mě Alex těmi pohyby přivádí málem k infarktu.

Přestal jsem ho líbat a jen jsem rychle oddychoval do jeho vlasů. „Já… ne… už… nemůžu… čekat…“ zašeptal jsem. Už jsem měl dost otírání se jen tak naprázdno. Tak moc jsem ho chtěl.
Ukončil jsem tohle dráždění mých nervů a ve vteřině se do něj tlačil svým vzrušením.
Opatrně jsem zatlačil. Doufal jsem, že to bude v pohodě, ale přesto zůstal strnule ležet a celý se stáhl.

Sakra. Asi jdu na to moc rychle. Je to jeho poprvé…

Snažil jsem si to vtlouct zpátky do hlavy, protože jsem ve vlastním vzrušení na to zcela zapomněl.
Zastavil jsem se.
„Zkus zhluboka dýchat,“ naklonil jsem se až k němu a podíval se mu do očí. Měl v nich zvláštní lesk. Takový, který říkal, že i přesto, že ho to možná bolí, chce to. Že je vzrušený stejně jako já a hodlá to všechno překousnout jen proto, abychom to dotáhli do konce.
„To se lehko řekne,“ odpověděl namáhavě.
Sklonil jsem se k němu ještě víc.

Musím nějak odpoutat pozornost od toho, co se děje dole.

Olízl jsem jeho rty a pak zaútočil na jeho ústa. Ruce jsem podsunul pod jeho kolena a přitlačil mu je víc k tělu, abych aspoň trochu uvolnil jeho sevření. Jeho ruce přestaly svírat matraci a chytl mě křečovitě za lokty. Pro mne to znamenalo svolení, abych mohl pokračovat. Znovu jsem zatlačil. Pomalu jsem do něj vnikal. Pomalu a opatrně i přesto, že jsem byl na pokraji zhroucení. Dál jsem zaměstnával jeho ústa. I přesto, že se mi snažil polibek oplácet, cítil jsem, jak je z toho napnutý a nervózní. Jak silně tiskne mé lokty. Jak jeho srdce divoce bije, stejně jako moje. Najednou, bez varování, jakoby chtěl ukončit ten pomalý rozjezd, vzepřel se a sám se na mně nasunul zas o další kousek.
Zatím co on, prudce vydechl do mých úst, můj dech se na pár vteřin zastavil, když mě zaplavila vlna silného vzrušení. Přestal jsem ho líbat, protože jsem se musel vzpamatovat.
„Mám přestat?“ zeptal jsem se ho přes to všechno tiše a zahleděl se do jeho očí.

Proč se na to pořád ptám? Vždyť to ani nechci!

S napětím, s přerývaným dechem a bez hnutí jsem čekal na jeho odpověď. Chvilku mlčel, zatím co já v duchu křížil prsty snad i na nohou, aby si to teď, v této chvíli, kdy už bych byl schopen si to udělat i před ním, nerozmyslel.
„Teď? Jestli… přestaneš… zabiju …tě…“
Odpověď sice zvláštní, ale na tohle přesně jsem čekal. Je schopen kvůli mně snést i nějakou bolest navíc. Má touha po něm tím vzrostla ještě víc.
Usmál jsem se a sklonil k němu blíž. „Miluji tě,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil. Do toho polibku jsem vložil vše, co jsem k němu cítil.
Povolil sevření mých loktů a nechal ruce volně ležet vedle sebe na matraci, jen s jejich občasným sevřením v pěst. Snažil se zhluboka dýchat, zatím co já do něj vnikal hlouběji. Mírně jsem se nadzvedl a zapřel rukama o matraci a v tu chvíli Alex zvedl nohy a zapřel je o má ramena. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale já toho využil a v momentě se do něj nasunul celý. Na doraz. Na okamžik jsem se zastavil. Dával jsem Alexovi trochu času, aby si zvykl na ten nový pocit, i přesto, že jsem měl nutkání začít přirážet hned a ve svém tempu.
Chvilku jsem se na něj nehnutě díval. Při každém bezděčném pohybu jsem jen zatnul zuby. Alex měl zavřené oči a jen přerývaně oddychoval.
Netušil jsem, že se někdy dostanu do pozice, kdy to budu já, kdo bude něčí první. Nechtěl jsem nic pokazit. V pomalém tempu, krátkými tahy, abych ho netrápil ještě víc, jsem začal přirážet.
Alex přijímal vše, co jsem mu v téhle chvíli dával. Sklonil jsem se k němu a díval jsem se na jeho tvář, ve které se odráželo vše, co právě prožíval. Chtěl jsem ho políbit, ale v tu chvíli nahmátl polštář a přitiskl si ho k obličeji, aby ztlumil své vzrušené vzdechy.
Vidět tohle všechno vhánělo do mého těla čím dál větší dávku vzrušení. Mé pohyby se zrychlovaly a já cítil, že už to dlouho nevydržím. Jednou rukou jsem sjel k Alexově erekci, která už opět byla v plné síle, a věnoval jsem ji občasné tahy po celé její délce. Víc jsem nebyl schopen. Jen z posledních sil jsem se snažil neustávat v nekontrolovatelných pohybech na jeho penisu, protože mě to všechno pohlcovalo. Jeho občasné zasténání neztlumil ani polštář, který si křečovitě tiskl k obličeji. Jeho svaly se začaly nekontrolovatelně třást, spustil nohy na postel a s hlasitým zasténáním propustil ven druhou dávku svého uspokojení.
Zatmělo se mi málem před očima, když jsem to všechno viděl, slyšel a vnímal, jak se jeho svěrače stahují, a svírají můj penis tak, že jsem se musel opět oběma rukama zapřít o matraci. Pár posledních přírazů, do kterých jsem vložil všechno své vzrušení a přicházející orgasmus a se zatnutými zuby jsem dolehl na Alexe, nechávajíc všemu ostatnímu volný průběh. Nestihl jsem se z něj ani vysunout. Naše první spojení proběhlo se vším všudy až do konce. Nejdříve jsem nechtěl, ale nakonec jsem tomu všemu naplno podlehl a své vyvrcholení věnoval Alexovu tělu.
Ležel jsem na něm, ztěžka oddychoval stejně jako on a snažil se ještě posbírat ještě všechny ty vzruchy a dozvuky toho úžasného, co právě proběhlo. Nebyl jsem pár chvilek schopen ničeho. Nevím, jak dlouho bych jen tak ležel, ale probral mě Alexův pohyb, kdy uvolnil své ruce a přestal svírat polštář.
Nadzvedl jsem se a odhodil ho bokem. Alex otevřel oči a zadíval se do těch mých. Viděl jsem v nich všechno. Překvapení nad novou zkušeností. Spokojenost s tím co proběhlo. Úsměv… lásku… touhu…
„Zblázním se z tebe,“ potvrdil svými slovy všechno to, co se odráželo v jeho očích. Přitiskl své rty na mé. Oplácel jsem mu polibek se stejnou intenzitou, protože to všechno, jsem k němu cítil i já.
Opatrně jsem se z něj vysunul a vyčerpaně se svezl vedle něj na postel.

Milovat se s někým, pro koho je tohle poprvé, být opatrný, abych mu neublížil, protože o něj opravdu stojím, je opravdu vyčerpávající. Ale rozhodně to stálo za to.


Usmíval jsem se a zíral do stropu, stejně jako Alex.

Na co asi myslí? Já rozhodně na spoustu věcí.

Věřil jsem, že tohle je ten člověk, který je pro mne. S kterým budu šťastný a spokojený. Přes všechny ty peripetie, které provázely naše seznámení a dovedly je až sem, jsem věřil, že on bude ten pravý.
Pomalu jsem se uklidňoval. I Alexův dech byl už o poznání klidnější. Jen ležel a držel mě za ruku, jako by nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Jakoby měl strach, že když mě pustí, že se ten sen rozplyne. Pootočil jsem se k němu a pohladil ho po tváři.
„Moc jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem. Víc jsem nebyl schopen říct. Neumím moc pronášet slova lásky nahlas. Ale nejspíš to stačilo. Alex se ke mně pootočil, zadíval se mi do očí a usmál se.
„Budeš jen můj?“ zeptal se přímo, bez dalších okolků a přitiskl se ke mně, aby potvrdil, že svou otázku myslí vážně.
„Budu,“ odpověděl jsem a objal ho, aby ani on neměl žádné další pochyby.
Tiskli jsme se k sobě a vychutnávali si ten příjemný pocit, kdy nic nebránilo dotyku našich nahých těl. Přitáhl jsem se blíž k jeho krku a natáhl nosem jeho vůni. Byla tak omamná, až se mi zatočila hlava. V tu chvíli jsem pochopil, co to znamená, někomu takhle vonět. Nemohl jsem si pomoct. S nosem zabořeným do jeho vlasů jsem chytal každou pachovou stopu, kterou mi nabízel jako na stříbrném podnose.
Nevěděl jsem, jestli byl unavený, jestli chtěl jen takhle prožívat dozvuky těch nádherných pocitů z našeho spojení, či jen byl překvapen tím, jak jsem se k němu tiskl a funěl do jeho vlasů, ale za těch pár minut Alex neřekl ani slovo. Jen s občasným pohlazením mých zad se ke mně tiskl.

Tak už dost. Vždyť ho tu očuchávám jako nějaký pes.
Ale když to se nedá!
Musím to nějak zarazit.

Pustil jsem Alexe z objetí a otočil se k tašce, která ležela vedle postele na zemi. Chvilku jsem se v ní přehraboval. Vrátil jsem se zpátky k Alexovi a vložil mu do ruky malý balíček.
Držel ho a překvapeně se díval střídavě na mně a na to co držel v ruce.
„Doufám, že se ti bude líbit. Chtěl jsem ti ho dát později u vás, ale když sis pro něj došel osobně…“ usmál jsem se na něj a pokynul rukou, aby si ho rozbalil.
Opatrně, jako by tomu pořád nemohl uvěřit, z úhledně zabaleného papíru vytáhl šátek, který jsem pro něj vybral. Chvíli ho mačkal, díval se na něj, pak spustil ruce na břicho.
„Já jsem blbec,“ zašeptal a zavřel oči.
Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Proč to?“
„Viděl jsem tě, jak jsi ho kupoval. Myslel jsem… no, byls tam s ním…“ nedořekl jsem.
Po pár vteřinách mi došlo co tím myslí.

Teď už je mi všechno jasné.

„No, tak to vysvětluje tvoje včerejší chování. Tady asi někdo žárlí,“ zasmál jsem se, ale uvnitř jsem spokojeně vrněl nad tímto zjištěním.
„Za to můžeš ty, že se chovám jako poblázněná puberťačka,“ odpověděl. Otevřel oči a začal si šátek víc prohlížet. „Je krásný, děkuji.“
„Všiml jsem si, že máš rád zelenou barvu a modrá ti jde k očím,“ vysvětloval jsem, proč jsem koupil zrovna takový šátek. Naklonil jsem se k němu a zadíval se mu do nich zblízka.
Na moment se nám oběma zastavil dech. Nevím proč, ale pořád mám nutkání se do těch jeho očí dívat. Prostě mě k sobě táhnou.
„Čokoláda,“ vydechl Alex, když se vzpamatoval.
„Co?“ nechápal jsem souvislost se šátkem, který jsem mu daroval.
„Tvoje oči. Miluji je,“ odpověděl. Pustil šátek a chytil mě kolem krku.
Přiblížil jsem se k němu ještě víc. Jemně skousl můj spodní ret. Neodolal jsem. Rukama jsem vjel do jeho vlasů a jazykem si razil cestu do jeho úst.
Tomu se opravdu nedá odolat.
Líbali jsme se, šátek se mačkal mezi našimi těly, jak moc jsme se k sobě tiskli a nemohli přestat. Ani jeden z nás se toho polibku nechtěl vzdát. Ani pár dalších vět, které jsme si řekli, když se naše ústa rozpojila, abychom se mohli nadechnout, nezastavily narůstající vzrušení. Nemohli jsme se toho nasytit a já cítil, že na mně opět útočí všechna touha po Alexově těle. Po milování s ním.
Nechal jsem všechny ty vzruchy bombardovat mé tělo. Líbali jsme se, dotýkali se našimi nahými těly a oba jsme už věděli, že tohle neskončí jen u nějakého laskání. I Alex tomu znovu začal podléhat. Přivřel oči v očekávání, když jsem mířil níž, abych se přesvědčil, že opravdu po tom touží a je připravený stejně jako já.
„Sakra!“ zaklel jsem polohlasně, když mi začal zvonit mobil. Už jen pár centimetrů chybělo, abych stiskl jeho chloubu.
„Do prčic!“ zanadával skoro současně i Alex.
Jen jsem zaskřípal zuby a s neskrývaným zklamáním jsem se natáhl pro telefon.

Přeci jen to může být táta, i když bych teď byl opravdu rád, kdyby mi ta zatracená baterky vypověděla službu.

Podíval jsem se na displej a měl jsem v tu chvíli chuť někoho uškrtit.
„Tina! Zrovna teď!“ zaskučel jsem, přesto však zmáčkl zelené tlačítko.
Dvakrát jsem se zhluboka nadechl a přiložil telefon k uchu. „Ahoj, copak?“
„Kde jseš, Pajoši?“ ozvala se Tina na druhém konci.
„V hotelu,“ podivil jsem se nad její otázkou.
„Není tam náhodou u tebe Alex?“ zeptala se opatrně.

Překvapuje mě čím dál víc. Co to má znamenat? Co ta starost a zájem?

„Alex? No je tady,“ podíval jsem se po těch slovech na Alexe, který stejně jako já nechápal.
„Dej mi ho, potřebuji s ním mluvit,“ Tinin hlas už nebyl opatrný, ale rozhodný.
„Je to nutné?“ dál jsem se díval na Alexe a v duchu proklínal svoji sestřenici. Ač ji mám rád, v tuhle chvíli prostě volá nevhod.
„Prostě mi ho dej!“

Sakra. Tenhle tón.

Mírně jsem se zděsil. „Počkej, dám ti ho,“ raději jsem už neodporoval a strčil telefon Alexovi do ruky.
Posadil se a začal telefonovat s Tinou. Zřejmě i na něj použila svůj děsivý hlas, protože jen seděl a poslušně odpovídal. Seděl jsem vedle něj a trpělivě čekal, až ukončí hovor. Spíš jsem čekal netrpělivě. Pořád jsem si Alexe prohlížel a nemohlo mi ujít, že i on jen horko těžko trpí celé tohle vyrušení.
„Tinuš, zlató…“ řekl protáhle do telefonu. „Co chceš slyšet?“
Myslím, že se Alex v tuhle chvíli i začervenal. Nejspíš byla řeč o nás dvou a on ji to nechtěl říct přímo.
Jenže s Tinou to bylo vždycky těžké. Vždycky byla strašně neodbytná. Jak výzvědná služba.
Alex sklonil hlavu a jeho hlas se o něco ztišil. Jako by to mělo nějaký význam. Stejně jsem slyšel všechno, protože Tina byla nejspíš tak nadšená, z toho co slyšela, že si ani neuvědomovala, že zvyšuje hlas.
„Tinuš, nechci být hrubý, ale voláš nevhod,“ Alex skoro už šeptal.

Opravdu volá nevhod. A mluví už moc dlouho.

Už jsem to nevydržel, protože neustálé pozorování Alexova těla ve mně burcovalo smysly čím dál víc. Sedl jsem si obkročmo za něj. Bylo mi jedno, jestli právě telefonuje a s kým. Objal jsem ho a začal líbat na krku. Mírně se pod mým polibkem zachvěl a měl co dělat, aby dokončil v klidu hovor.
Přivřel oči a nejspíš přestal Tinu i poslouchat. Otřel se o mně, když jsem pohladil jeho břicho a rukou mu sjel do rozkroku. Jen těžko skrýval svůj vzrušený dech.
„ALEXI! Tak přijdeš?“ uslyšel jsem Tinu křičet do telefonu.
„Ano… promiň … přijdu…“ vzpamatoval se a z posledních sil vydoloval ze sebe těch pár slov.
Naklonil jsem se až k telefonu. „Přijdeme oba!“ ukončil jsem tohle naše trápení. Vzal jsem Alexovi telefon z ruky a hodil ho na zem. Už jsem taky měl se sebou co dělat. Povalil jsem Alexe na postel a se zalíbením jsem si ho znovu prohlížel. Celý červený jen tiše oddychoval.
„Vidím, že jsem si vybral dobře,“ sáhl jsem mu mezi nohy a olízl se mlsně jako kocour.
„Proč myslíš?“
„Vypadá to, že jsi docela náruživý, co?“ Alex se červenal čím dál víc. „Myslel jsem, že ti to na poprvé bude stačit, ale když se na tebe dívám…“
Začal jsem jeho tělo pokrývat polibky, protože dalších slov o jeho kráse nebylo třeba. Chtěl jsem líbat celé jeho tělo. Chtěl jsem ho mít celého komplet. Byl prostě neodolatelný.
„Otoč se,“ řekl jsem a chytl ho pod břicho. „Nadzvedni se na kolena.“
Alex poslušně dělal vše, co jsem mu řekl. Opíral se o ruce a s hlavou vytočenou na bok jen pozoroval, co se bude dít.
„Jseš nádherný ze všech stran,“ vydechl jsem a začal jsem líbat celé jeho záda. Hladil jsem jeho boky a hýždě. Kopíroval jsem polibky jeho páteř, obratel po obratli. Když jsem se zastavil na posledním a jazykem polaskal místo, kde by to nečekal, podlomily se mu ruce a hlavu zabořil do polštáře mezi lokty.
„Za Tinou půjdeme, až to tu dokončíme.“
Víc jsem už na nic nečekal. Teď jsem to byl jen já a Alex a naše touha. Touha, kterou jsme naplnili dnes již podruhé.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Tak jak jsem slíbila, je tu další část. Přeji hezké počtení a doufám, že nebudete zklamaní Wink

5
Průměr: 5 (13 hlasů)