SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 18

Ani jsem nesledoval hodiny. Nebylo proč. Byl jsem s člověkem, po kterém jsem tak dlouho toužil. S člověkem, do kterého jsem se zamiloval. Celé to odpoledne s ním, v jednom pokoji, nikým nerušeni, bylo prostě úžasné. Když se slunce na nás přes okno už jen tak trochu šklebilo a dávalo jasně vědět, že už dlouho světlo neposkytne, oblékli jsme se a vyrazili k Tině. Stejně jsme ji slíbili, že přijdeme na večeři. A čas už opravdu pokročil. Když jsme zaklepali na její dveře, skoro se stmívalo.
Během chvilky se otevřely dveře a v nich stála teta.
„Ahoj kluci,“ pozdravila a pustila nás dovnitř.
Překvapeně jsem na ní pohlédl. „Táta je tady?“ zeptal jsem se a zouval si boty. Věděl jsem, že byla za ním, a když byla doma ona, tak jsem tak nějak počítal s tím, že tu bude taky.
„Ne, ne. Dojela jsem sama, ale říkal, že přijede zítra, že prý ještě něco musí zařídit,“ zamířila do kuchyně, odkud už vonělo jídlo. Šel jsem za ní, aniž bych se zajímal co Alex, nebo kde je Tina.
„Vlastně jo, zítra má schůzku, úplně jsem na to zapomněl. Chceš s něčím pomoct?“ zeptal jsem se jí a už nakukoval, co dobrého vaří.
„Jen takovou rychlovku. Peču kuře s bramborem,“ ukázala s úsměvem na troubu, když mě viděla, jak strkám hlavu do hrnce. „Polévka už je skoro hotová, jen ji dochutím.“ Odstrčila mě od sporáku a ještě ji trochu dosolila. „Jak to že jsi přišel s Alexem?“ zeptala se zvědavě, když nabírala trochu polévky na talířek, abych ochutnal.
„Prostě jsme na sebe narazili,“ odpověděl jsem vyhýbavě a vzal si od ní talířek. „Zanesu ochutnat Tině,“ otočil jsem se a rychle vypadl z kuchyně, abych nemusel vysvětlovat, jak to vlastně se mnou a Alexem je. Nevěděl jsem pořád, jestli to o něm teta ví a jak by se tvářila na to, že já a Alex spolu něco máme.
„Sto procent,“ zaslechl jsem Alexův hlas, když jsem otvíral dveře Tinina pokoje.
„Já to věděla, že to tak bude,“ vypískla Tina nadšeně.
„Jakých sto procent?“ zeptal jsem se zvědavě, protože mě to zaujalo.

Že by se bavili o nás? Podle toho, jak se Alex zase červená, tak nejspíš ano.

„To je naše tajná řeč,“ řekla honem Tina a ukázala prstem na talířek: „Co to máš?“
„Teta říkala, že to máte zkusit, jestli je to dobrý,“ nabral jsem na lžičku trochu polévky a dal ji ochutnat.
„Trochu dosolit, ale jinak dobrý,“ zhodnotila chuť.

Ale vždyť to teta teď solila. Proč musí Tina mít vždycky všechno tak slané? Jednou bude mít v žaludku solné krápníky.

Otočil jsem se k Alexovi.
„Ne, díky, věřím Janě, vždycky mi od ní chutná,“ odmítl ochutnávku.
Ještě pár vteřin jsem se střídavě díval na jednoho a na druhého. Vypadali jako by si toho ještě hodně chtěli říct a já tu byl jaksi navíc. Raději jsem se tedy klidil pryč. Teď už ale s jinými pocity, než tenkrát, když se rozešli. Teď jsem už věděl, že si budou „jen“ povídat. Necítil jsem už z Tininy strany žádné ohrožení. Ale i přesto jsem neměl moc chuť je nechávat moc o samotě.

Co když si povídají zrovna o nás dvou? A co všechno ji Alex řekne?

„Jdu je zavolat k večeři,“ navrhl jsem, když jsem nepřítomně zíral, jak teta chystá talíře na stůl a já ji ani trochu nepomohl.
Stál jsem chvilku nehnutě u Tininých dveří a poslouchal.

Vím, že je to neslušné. Ale když já si nemůžu pomoct.

„Co jsi prosím tě vyváděl? Doufám, že jste si s Pájou…“ právě Tina vyzvídala, proč má Alex odřený krk.

Jestli jsme si něco udělali? Jasně že je jo. A nebylo to nic nepříjemného.

„Trochu se chytil s Ondrou“ vstoupil jsem znovu do pokoje a přerušil její vyzvídání.
„S Ondrou? A proč?“ otočila se na mně překvapeně. Že by se Alex mohl chytit zrovna s Ondrou, s tím nejspíš nepočítala.
„Jenom takové menší nedorozumění. Jde se jíst,“ ukončil jsem tuhle debatu a vrátil se zpátky do kuchyně, kde jsem netrpělivě u stolu čekal, až se oba dostaví k večeři.
Teta nám všem naložila na talíř a my si vychutnávali to její „obyčejné“ kuře. Ať uvařila cokoli, vždycky to bylo výborné. Debata poklidně plynula. Mluvili jsme o všem možném. Nejvíc však mluvila Tina. Až tak moc, že si v jednom momentě nedala pozor na pusu a málem bylo co vysvětlovat. Teta jen udiveně pohlédla na mně, pak na Alexe, ale nějak se k její poznámce nevyjadřovala. Za to já ano. Pořádně jsem Tinu pod stolem nakopl. Zřejmě to bylo, jak jsem předpokládal. To, že Alex zrudnul a strčil hlavu málem až do brambor, potvrdilo mou domněnku, že teta ještě nic nevěděla. Tina, která si třela nakopnutou holeň, se to snažila zamluvit. A ani se dlouho snažit nemusela, protože mi začal zvonit mobil. Položil jsem příbor a s úlevou jsem ho vytáhl s kapsy. V momentě, když jsem se ale podíval na displej, mě úsměv přešel.

Ondra. Co zas do pr***e chce?

„Ach jo,“ povzdychl jsem si, polohlasně, aniž bych si uvědomil, že mě ostatní slyší. „Má jediné štěstí, že to může být pracovní, jinak bych mu to ani nevzal.“ Vzápětí jsem si to uvědomil, a podle pohledu, který na mně Alex hodil, mi bylo jasné, že ví, o kom mluvím. „Omlouvám se, hned to vyřídím,“ raději jsem rychle mizel z jeho dohledu.
„Prosím? Co potřebuješ?“ zeptal jsem se bez pozdravu, když jsem mířil k Tině do pokoje.
„Co děláš tak důležitého, že mi nezvedáš telefon?“
„Co?“ nechápal jsem, vždyť jsem mu to zvedl prakticky skoro hned.
„Volal jsem ti před dvěma hodinami, potřeboval jsem s tebou mluvit.“
V duchu jsem si přehrával, co jsem dělal před dvěma hodinami. Aha. Byli jsme s Alexem ve sprše. A to že dost dlouho.
„To ti může být jedno, co jsem před dvěma hodinami dělal,“ usmál jsem se pro sebe. „Co tak nutně potřebuješ, že to nemůže počkat?“
„Do těch složek, co jsem vzal, jsi založil papíry, které mají zůstat na pobočce, vezu ti je zpátky. Měl by ses dát dohromady a nedělat v papírech bordel.“
„Nepoučuj mě laskavě, co mám nebo nemám dělat,“ naštval jsem se. „A navíc, mohl jsi ty složky dát tátovi. Stejně sem zítra jede.“
„A vysvětlovat mu, proč jsem doma a ty ne? Určitě jsi mu ještě nic neřekl,“ řekl Ondra vyčítavě.

Sakra, nemám náladu s ním teď o čemkoli diskutovat.

Mlčel jsem.
„Jak mu to chceš teda vysvětlit?“ ptal se Ondra dál.
„To tě nemusí zajímat. Prostě jsem tě poslal zpátky, protože už máme všechno hotové.“
„Určitě?“

Už mě vážně štveš. Neměl sis to po.srat.

„O co ti jde?“ začal jsem být už nervní a v mém hlase to bylo znát. „Máš strach, že bych mu řekl, co se stalo na hotelu?“ začal jsem se vztekat.
„Nechtěl jsem na tebe být takový. Mrzí mě to,“ řekl Ondra o něco tišeji. „Víš, mě jen štve, že ten Alex…“
„O Alexe se nestarej,“ přerušil jsem ho a hodlal ukončit debatu, která se mi vůbec nelíbila. „Co ty papíry?“
„Vezu ti je zpátky.“
„Nech mi je na recepci v hotelu. Vyzvednu si je tam.“ Neměl jsem chuť se s ním vidět.
„To nepůjde. Nejsou v obálce a já tu žádnou nemám. A navíc jsem už tady.“
„Tady?“ nechápal jsem.

Kde tady?

„Jsem před barákem tvé tety, myslel jsem, že je nechám u ní, ale ještě před tím jsem ti chtěl zavolat a ujistit se, jestli tam jsi.“

Do prčic.

Přešel jsem k oknu a podíval se ven na ulici. Opravdu. Na protější straně ulice stálo Ondrovo auto a on vedle něho s telefonem u ucha. Když jsem vyhlédl, právě zvedl hlavu a viděl mě.
„Vidím, že jsem se trefil,“ zamával na mně a já v jeho hlase slyšel náznak úsměvu. „Jdu nahoru.“

Do háje. Teď už se nemůžu vymluvit, že tu nejsem. A už vůbec nemůžu dovolit, aby šel nahoru a potkal se tu s Alexem.

Zaskřípal jsem zubama. „Počkej, hned jsem dole,“ vztekle jsem hodil telefon na Tininu postel. Vletěl jsem do předsíně, rychle si nazul boty a se slovy: „Hned jsem zpátky, jen si něco vyřídím,“ jsem za sebou zabouchl dveře.
Vyběhl jsem ven jen v triku. Nehodlal jsem se nějak zdržovat. Měl jsem v úmyslu jen vzít papíry a vrátit se zpátky nahoru. Přicházel jsem rychlým krokem k Ondrovu autu. Právě z něho vytahoval složky. Narovnal se, a jak mně viděl, usmál se.

Schovej si ten úsměv pro někoho jiného. Já na něj opravdu nemám náladu.

Zastavil jsem se na chodníku vedle něho.
„Na recepci by ti nějakou obálku určitě dali,“ zamračil jsem se a přebral od něj papíry.
„Je něco špatného na tom, že jsem tě chtěl vidět?“ řekl na rovinu bez obalu.
„Viděli jsme se tři dny v kuse. Nevím, co tu na mně hraješ,“ sklonil jsem hlavu a listoval ve složkách, jestli to, co mi přivezl zpátky, opravdu mělo zůstat na pobočce. Už jsem mu nějak nevěřil.
„Co bych na tebe měl hrát? Nic na tebe nehraju. Dobře víš, že o tebe pořád stojím,“ řekl o něco tišeji a přiblížil se ke mně o dva kroky.
Přestal jsem listovat a zvedl k němu hlavu. Držel jsem v ruce papíry a přemýšlel nad tím, co mi právě řekl.

Proč to říká? Musí mu být jasné, že už s ním nechci nic mít. Navíc je tu teď Alex. To co se stalo na hotelu, jen potvrdilo, že jsem se vydal správným směrem.

„Co nedokážeš pochopit na dvou slovech, je konec?“ upřeně se mu díval do očí, aby pochopil, že to myslím vážně.
„Já to tak nevidím,“ pokračoval si Ondra dál ve svém. „Mám tě pořád rád.“
„Rád? Myslíš, že to stačí? Jen si vzpomeň, jak jsme spolu začali chodit. Bylo to jen o sexu. A pak jsem stejně občas měl pocit, že tě ani moc nezajímám. Každou chvíli jsi s někým flirtoval a nevadilo ti ani, že jsem stál vedle tebe. Bavil ses víc s mým tátou o práci, než se mnou.“
„To se ti zdá. Možná, jsem se bavil o práci, když jsem byl u vás, ale vždycky jsem tam byl hlavně kvůli tobě,“ zavrtěl Ondra hlavou. Poznámku o flirtování přešel, jako bych o tom ani nemluvil.
„Víš co?“ ušklíbl jsem se nad jeho odpovědí. „Nech toho. Nevěřím ti už ani slovo. Zjistil jsem, jaký jseš dobrý herec. A moc dobře vím, co jsi o mně říkal. Slyšel jsem všechno, když jsi tenkrát telefonoval s Michalem. Tak toho nech, ano?“
Ondra to však zřejmě nehodlal vzdát. Myslel jsem, že to už pochopil, zvlášť po tom, co jsem mu řekl na chodbě hotelu.

Tak proč?

V momentě, když zjistil, že je na obzoru někdo, kdo by mohl zastoupit jeho místo, začal se znovu chovat, jako by mě opravdu chtěl zpátky. Jeho další slova mi to jen potvrdila.
„Pleteš se ve mně. Opravdu tě miluji,“ přistoupil ke mně a chytil mně za ruku. „Nechci o tebe přijít.“
„Neurážej moji inteligenci. Děláš to jen proto, že jsi ztratil perfektní přístup k mému tátovi a do špičky firmy.“ Podíval jsem se k baráku. V okně stál Alex a díval se přímo na nás.

Budu to muset co nejdříve ukončit.

„Měl bys mě pustit,“ sklouzl jsem pohledem na jeho ruku. „Nejsem tvůj majetek a ani tvůj kluk. A někomu by se to nemuselo líbit,“ znovu jsem pohlédl do oken. Alex už tam nebyl.
Oddychl jsem si. Ne však na dlouho. Moje poslední slova Ondru zřejmě naštvala. Mírně svraštil obočí, jako by to prostě nechtěl přijmout. Také se na moment podíval do oken tetina bytu, jako by tušil, že tam Alex je, i když jsem to ani jednou nezmínil.
„Jseš můj, Pavle a vždycky budeš,“ řekl nekompromisně. Přistoupil ke mně ještě blíž a chtěl mě chytit kolem pasu. Já jsem však o krok couvl.

Kolikrát mi to ještě bude opakovat? Nejsem jeho a už nebudu.

Před vchodem jsem zaznamenal pohyb. Alex vyběhl z baráku.

Sakra! To není dobrý. Alex je hodně zlý. To opravdu není dobrý.

„Pusť mně! Už jsem ti to jasně řekl několikrát, tak co na tom nechápeš?“ už i já jsem začal být dost nervózní.
Ondra už otvíral pusu, že něco řekne, ale v ten moment k nám přiskočil Alex, chytil ho za ruku, kterou mě držel a škubnutím ho otočil k sobě. Bylo to tak nečekané a prudké, že mi málem vypadly papíry z ruky. Ondra byl tak překvapen, že se vzmohl jen na jediné slovo.
„Ty?!“
„Alexi!“ snažil jsem se ho uklidnit.
On však neposlouchal. Byl na něm vidět vztek a donutil Ondru couvnout až na trávu, kde Ondra zarazil nohy do měkké půdy, aby ho už nedonutil víc couvnout.
„Na koho si myslíš, že saháš?!“ vyjel vztekle Alex.
Ondra se jen ušklíbl. „Přišel jsi využít mou nabídku?“
I přesto, že jsem stál opodál, zaslechl jsem to dost jasné.

Co to, sakra, mělo znamenat?

Zřejmě touhle větou Alexe rozzuřil ještě víc.

Jestli se jeden z nich neuklidní, dopadne to špatně. A podle Alexova výrazu, není dobré ho provokovat ještě víc.

Alex byl skoro o hlavu vyšší než Ondra a vypadalo to, že i silnější. A jeho vztek tu sílu ještě podporoval. V tuto chvíli měl jasnou převahu. Mluvili na sebe, zatím co já jen stál a přemýšlel, jak z toho ven. Přestal jsem vnímat, co říkají, dokud jsem nezaregistroval Ondrova slova.
„…už jsem ti jednou řekl, že máš Pavla nechat na pokoji.“

Cože? On se jako rozhodl určovat, komu já budu patřit?

Tak to mě docela naštvalo. Podíval jsem se na ně. Stáli proti sobě jak dva vzteklí psi. Ondra jen cuknul hlavou, když před něj Alex zvedl svou ruku a ukázal mu jizvu na předloktí.

Tohle začíná být vážné. Nelíbí se mi to.

„Alexi, přestaň,“ položil jsem mu ruku na rameno a doufal, že ho to zastaví. Ale byla to mylná představa. Jen mně odstrčil a dál se díval na Ondru.
„Tohle rozhodně nemám od kočky. Ten druhý skončil v nemocnici. Slíbil jsem, že se nebudu rvát, ale u tebe ten slib klidně poruším,“ řekl a napřaženou ruku zaťal v pěst.
Najednou Ondrův ironický úsměv zmizel. „Nebudeš mi říkat, co mám dělat!“ vykřikl a ohnal se po Alexovi. Ten tak tak stihl uhnout, ale vzápětí dobře mířenou ránou a zaháknutím nohou složil Ondru na zem.
Pár vteřin jsem jen nevěřícně zíral. Tohle jsem nečekal a zřejmě ani Ondra ne. Mistr v judu a nechal se takhle složit na zem. Vzpamatoval jsem se však rychle, když jsem viděl, že se na něj Alex chce vrhnout.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

Zahodil jsem papíry, nehledě na to, jak moc důležité byly, a skočil jsem Alexovi na záda. Chytl jsem ho do kravaty a držel.
„Pusť mě! Jdu ho zabít!“ křikl na mě a snažil se mě setřást dolů.
„ALEXI, PŘESTAŇ!!“ zařval jsem mu do ucha a měl co dělat, abych ho udržel. Mohl jsem ho pár naučenými chvaty dostat na zem, ale nechtěl jsem proti němu judo použít. Zaměřil jsem pohled na Ondru, jak na tom je a na moment jsem ztratil soustředění a povolil sevření. Alex toho hned využil k tomu, aby mě ze sebe shodil. Vytrhl se mi a silně mě odstrčil loktem, že jsem málem ztratil dech.

Sakra! On je vážně vzteky bez sebe.

Na nic nečekal a znovu se hnal po Ondrovi, který se už rychle sbíral ze země. Už jsem se připravoval na to, že budu muset přeci jen judo použít, když kolem mne proletěla vysoká postava a během okamžiku byl Alex na zemi. I přes ten moment překvapení se snažil z toho sevření dostat. Nejspíš měl zatmění, jako já tenkrát, když jsem se popral s Petrem.
„OKAMŽITĚ TOHO NECH!!“ zařval na něj ten kluk. Ležel na něm, pevně ho držel a na Alexe to konečně zabralo. Přestal se vzpírat a jen těžce oddychoval.
Trvalo mi to jen pár chvilek, než jsem se z toho šoku vzpamatoval a uvědomil si, kdo vlastně leží na Alexovi a brání mu v dalším útoku. I přesto, že ten kluk měl dost práce ho uklidnit a byl jsem rád za tu nečekanou pomoc, přesto jsem se neubránil malé pochybnosti o tom, co ti dva mezi sebou mají. Zamračil jsem se a chtěl jít k nim, když mě zastavil Ondrův hlas.
„Tohle chceš?“ ukázal prstem na ty dva. Začal se upravovat a ještě zdaleka nebyl tak klidný, jak ho znám. Rychle oddychoval a také on svůj podmračený pohled směřoval k trávníku.
Raději jsem se otočil a začal sbírat papíry rozházené na špinavém chodníku.

Táta mě nejspíš zabije, jestli nebude něco v pořádku.

„Opravdu tohle chceš?“ ozval se znovu Ondra vedle mne a podával mi pár listů, co sletěly skoro až pod auto. „Chceš riskovat, že se jednou takhle nervne a vyletí i na tebe?“
Vyškubnul jsem mu papíry z ruky a strkal je zpátky do složky. „Myslím, že to není tvoje starost,“ zamračil jsem se znovu, tentokrát už na něj. Mluvil jsem s Ondrou, přesto však občas pohledem zabloudil k Alexovi.

Ten kluk by z něj už mohl vstát.

„Neměl jsi ho provokovat,“ pokračoval jsem směrem k Ondrovi už o něco tišeji. „A navíc, už jsem ti několikrát řekl, že to mezi námi skončilo.“
„Zřejmě byl dobrý v posteli, když si ho tak bráníš. Nebo to bylo naopak? Byl jsi dobrý ty pro něj?“
V ten moment jsem zůstal hledět, neschopný slova. Nikdy bych nečekal, že mi Ondra řekne něco takového. Upřeně jsem se na něj podíval. I v tom přítmí byl jasně vidět jeho úšklebek, když viděl, že mě tím dostal. Přistoupil jsem k němu blíž.
„Myslíš si, že zrovna tobě budu vykládat o tom, kdo je jak dobrý v posteli?“ Svíral jsem ruce v pěst a měl jsem co dělat, abych na něj tentokrát nevystartoval já. „Jak vůbec…“
„Slyšel jsem vás,“ nenechal mě Ondra domluvit. „Byl jsem u tebe pro papíry, byl jsi tak zaměstnaný, že jste si ani neuvědomili, že jsem vedle v pokoji.“
Začalo mně polévat horko. Začal jsem pociťovat nekontrolovatelný vztek. Přehodil jsem si papíry do jedné ruky a druhou jsem ještě víc sevřel v pěst, až mi zapraskaly klouby. Udělal jsem krok k Ondrovi.
„Jseš neskutečný hajzl,“ syčel jsem na něj vztekle. „Jak sis vůbec mohl dovolit něco takového?“
„Jednoduše,“ znova nahodil svůj ironický úsměv. „Měl jsem všechno vzít zpátky na firmu. Tohle,“ ukázal prstem do auta na hromádku složek, „mi chybělo. Klepal jsem na tebe, neodpovídal jsi. A jak jinak – nezamkl jsi dveře.“
Už jsem pomalu zvedal ruku, že mu jednu vrazím. Pohlédl jsem k domu, kde v rozsvíceném okně stála Tina s tetou.

Zatraceně. Nesmím tu vyvolat další rvačku. To by už nedopadlo dobře.

Znovu jsem se podíval na Alexe. Nelíbilo se mi, že ten kluk na něm pořád leží. Něco si říkali a já z toho neslyšel ani slovo, protože mluvili tiše a mě zaměstnával Ondra, který na mně znova promluvil.
„Pavle, nechci, aby ses zahazoval s někým takovým,“ mávl rukou směrem k Alexovi.
„Ty nechceš?“ udiveně jsem na něj pohlédl. On mi nebude diktovat, co já můžu nebo nemůžu. „Buď rád, že jsme venku. Nejradši bych ti dal přes hubu.“
Ondra se zamračil. Tohle jsem mu ještě nikdy neřekl. Ani tenkrát, když jsem zmlátil Michala.
„Naposledy ti říkám, že mě necháš na pokoji. Dobře si rozmysli, co budeš dál dělat,“ byl jsem vzteklý a bylo to v mém hlase poznat. „Dobře si to rozmysli!“ vložil jsem důraz do poslední věty.
„Nemám si co rozmýšlet. Jasně jsem ti řekl, co chci a na tom nemíním nic měnit,“ zazněla Ondrova nekompromisní odpověď. Přikročil ke mně blíž. „Dobře víš, co k tobě cítím, dobře víš, že patříš ke mně.“ Zamračil se ještě víc, až mu naskočila vráska na čele a znovu se o kousek ke mně přiblížil. „Nenechám tě někomu takovému.“
„Jakému?“ dožrala mě totálně jeho poslední věta.
Ondra jen mávl rukou napravo. Otočil jsem se. Ten kluk, co zklidnil Alexe, ho právě chytal za košili, aby ho zastavil. Alex už zase soptil a měl zřejmě v úmyslu jít dokončit to, co začal. Udělal další krok k nám, až jsem zaslechl praskání švů jeho košile, jak pevně ho ten kluk držel. Alex se zastavil.
„Myslím, že bys měl odjet!“ ozvalo se za ním.
„Nebude mi říkat, co mám dělat,“ zasyčel Ondra a jeho vráska se ještě víc prohloubila.

Tak a dost. Musím tomu udělat přítrž. Jsme tu už moc dlouho a všichni jsme pořádně nasraní.

Otočil jsem se zpátky k Ondrovi.
„Ten kluk má pravdu,“ řekl jsem polohlasně. Popošel jsem k autu a otevřel dveře. „Měl bys odjet. A to co nejrychleji. Jinak řeknu tátovi, co jsi Alexovi udělal na hotelu.“
Slyšel jsem, jak Ondra zaskřípal zubama a několikrát se zhluboka nadechl. Ještě jednou se ohlédl ke klukům, pak ale nastoupil do auta. Ještě na moment se vyklonil.
„Říkám ti, že tohle není pro tebe. Uvidíš, že za chvíli budeš klepat na moje dveře a nevím, jestli ti je otevřu.“
Aniž bych k tomu stihl cokoli dodat, zabouchl dveře, nastartoval a odjel. Stihl jsem jen ještě zahlédnout jeho vzteklý výraz a bílé klouby na prstech, jak drtil volant.

Konečně je pryč.

I když vztek na něj ještě přetrvával, mohl jsem si konečně oddychnout.

Aspoň prozatím. Stejně to s ním ještě budu chtít dořešit. Takhle se ke mně chovat nebude a už vůbec takhle nebude mluvit o Alexandrovi.

„Hajzl jeden,“ ulevil si Alex, jako by i on slyšel, co jsme si s Ondrou povídali. Masíroval si naběhlé žíly na spáncích a díval se do oken, kde právě Tina zavírala okno.
„Jdeme nahoru,“ postrčil ho ten kluk směrem k cestě. Alex bez dalšího namítání vykročil směrem k baráku. Šel jsem za nimi s pohledem upřeným na jejich záda.

Co je ten kluk zač, že ho Alex tak poslouchá? Úplně v pohodě ho dostal na zem a zklidnil, i když mně se to nepodařilo. Jde před ním poslušně jako ovečka. Jako někdo, kdo ho má pěkně pod palcem. Sakra.

I přesto, že ve mně bodal osten žárlivosti, byl jsem trochu zlý i na Alexe. Potřeboval jsem si to s ním vyjasnit.

Nejsem zvyklý na takové výstupy.

V ten moment jsem se zarazil. Vždyť já sám jsem udělal něco podobného, když jsem vystartoval na Michala, na ulici plné lidí.
Ale i přesto…
Zůstal jsem stát pod schodama. Kluci se také zastavili a otočili se na mně.

Musím si to s Alexem vyříkat hned teď.

„Můžeš mi to vzít nahoru?“ natáhl jsem k tomu klukovi ruku s papírama. „Potřebuji si s touhle bestií něco vyjasnit,“ vysvětlil jsem, když se na mně udiveně oba podívali.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Neboj, jsem rozený krotitel šelem,“ dal jsem mu papíry do ruky.
„Radši si pod tím pojmem nebudu nic představovat,“ vzal je a vyběhl schody nahoru. Jen co jsme slyšeli zabouchnutí dveří, otočil jsem se na Alexe.
„Co to mělo být? To jsi ho vážně chtěl přizabít?“
„Ne, jen jsem ho chtěl zmrzačit a polámat mu ruce, aby na tebe už nešmátral.“
Zarazil jsem se nad jeho přímou odpovědí. „Alexi, nechápu, kde se to v tobě vzalo.“
„Moje temná stránka,“ ušklíbl se. „A upozorňuji, že jsem se ještě neuklidnil.“
„Nevím, proč jsi tak vyletěl, zvládl bych ho. A hlavně v klidu.“
„Neměl jsem na to už nervy. Sahal na tebe a ty jsi říkal, že budeš jen můj.“ V jeho hlase byl pořád znát vztek.

Tak Alex žárlí.

V duchu jsem se pousmál, ale přesto jsem se na něj stále zlobil. Mluvil jsem k němu tiše, ale s důrazem v hlase. Celou dobu jsem ho upřeně pozoroval. Měl jsem pocit, že mně snad ani nevnímá. Ještě pořád na něm byla vidět zloba, jeho pohled byl však už jiný. Takový zastřený. Jako by myslel úplně na jiné věci, než na to, o čem jsme právě mluvili. Najednou mě z ničeho nic popadl za ruku a táhl dolů pod schody. Jeho stisk byl silný a já neměl šanci a ani čas se mu vytrhnout, či jen náznakem protestovat. Jen jsem doufal, že se na těch schodech nepřizabiju. Když mě přirazil ke stěně, stihl jsem jen pootevřít ústa, ale mé další slova protestu umlčel jeho polibek.
Vášnivý, dravý polibek.
Polilo mě horko. Byl jsem schopen jen stát, zapřít mu ruce o ramena a přijímat jeho útok.
„Zadrž, prosím tě, co to do tebe vjelo?“ odstrčil jsem ho po chvíli, kdy mi už nohy začaly slábnout a já se konečně vzpamatoval.

Zatraceně, nebýt tady, v tom špinavém sklepě, kdo ví, jak by to skončilo.

Snažil jsem se popadnout dech. Měl jsem chuť si sáhnout do rozkroku, abych srovnal to, co se právě probouzelo k životu. Díval jsem se na Alexe, jak se ke mně přibližuje.

Sakra. Takhle tu opravdu skončíme na zemi.

Rychle jsem ho chytil za ruce, abych mu zabránil se ke mně přitisknout, protože jsem dobře věděl, jak by to nejspíš skončilo.
„Chci tě,“ zašeptal Alex a i přes mé silné držení se ke mně ještě o něco přiblížil.

Taky tě chci.

Vzdal jsem to. Sám jsem mu nabídl své ústa k dalšímu polibku. Už nebyl tak dravý, ale přesto v něm byla cítit ta naléhavost. Začal jsem tomu podléhat. Nevím, jestli to bylo způsobeno tím vším, co proběhlo v uplynulých minutách, nebo tím, že mě Alex vzrušuje od první chvíle, ale nemohl jsem tomu odolat.
„Chci tě,“ zašeptal znovu.
Dívali jsme se na sebe. Z obou byla cítit ta touha po druhém. Byli jsme úplně mimo, a když zhaslo světlo, přišel třetí polibek. Můj dech, stejně jako jeho se výrazně zkrátil. Cítil jsem to vzrušení, které se na mně tlačilo, a když se Alex o mně otřel, věděl jsem, že je na tom úplně stejně. Mé ruce povolovaly a já cítil každý jeho sval, jak se napíná vzrušením. Každý jeho pohyb, jeho otření jazyka o můj bylo tak intenzivní. Přestával se kontrolovat. Vytáhl mi triko z kalhot a rukou zajel pod něj. Ten dotek byl tak elektrizující, že jsem na pár vteřin zůstal paralyzovaně stát.
„Dost!“ z posledních sil jsem zvedl ruce a tvrdě ho od sebe odstrčil.

Chci ho, sakra. Chci ho tak moc, že bych snad byl schopen si ho hned teď vzít, bez nějakých dalších příprav. Ale nechci to udělat tady. Tady určitě ne.

„Proč?“ zeptal se obratem a já v jeho hlase slyšel zklamání.
„Myslíš, že bych to chtěl s tebou dělat tady, na té špinavé zemi, kde může kdykoliv někdo přijít?“ rukou jsem si přeci jen sjel mezi nohy a snažil se rozehnat ten tlak.
„Ale já to chci udělat tobě,“ ozvalo se ze tmy.
Neviděl jsem na něj, jen matně obrysy. Ale v tuhle chvíli se i má ruka zastavila. Byl jsem překvapen. Chvilku jsem nebyl schopen odpovědi. Stál jsem tam s rukou na penisu, tísnící ho se v kalhotách a konsternovaně zíral do tmy, kde byl Alex.
„Už jsi to tak někdy zkoušel?“ zeptal jsem se, abych získal trochu času pro vzpamatování.

Nevím, jaký sex provozoval s Tinou, ale podle mě s tímhle zkušenosti určitě nemá.

„Ne,“ povzdechl si. „Ale to neznamená, že to nechci.“
„Nespěchej. Ještě jsi to s nikým takhle nedělal a nechci riskovat vážný úraz. Jsi nabušený adrenalinem a sotva se ovládáš.“
Věděl jsem, že má nejspíš stejný problém, jako já teď. Stáhl jsem ruku z rozkroku a prohrábl si vlasy. Ze tmy jsem uslyšel zvuk, jak si Alex sedá na schody. Bylo mi ho trochu i líto. Bylo to, jako bych ho přímo odmítl, ale to já nechtěl.

Jen prostě v tuhle chvíli… navíc tady na chodbě u sklepa…

„Tvá nabídka je lákavá, Alexi, ale dej tomu trochu času. Ono to nejde jen tak hrk strk, musíš se to naučit, jinak bys mohl ublížit.“ Chtěl jsem ho nějak utěšit, že to co mi nabídl, není až tak nereálné, jen si bude muset chvilku počkat.
„A naučíš mně to?“ zazněla Alexova otázka. Na to se postavil a udělal dva kroky ke mně. Viděl jsem už zcela jasně, jak se ke mně přiblížil. Měl jsem chuť zvednout ruku a dotknout se jeho obličeje, když jsem ucítil, jak se ke mně nahýbá a opírá ruce vedle mé hlavy. Něco cvaklo a na chodbě se rozsvítilo světlo. Díval se mi přímo do očí.

Jak mu můžu něco odmítnout?

„Naučíš mě to?“
„Naučím.“
„Bolí to pokaždé?“ zeptal se opatrně.
Musel jsem se pousmát nad jeho přímostí.

Ty blázne. Sám poznáš, jak je to příjemné. Ale je ještě spousta věcí, které se musíš naučit.

Objal jsem ho. „Ne, nebolí. Naučím tě všechno, ale nic se nesmí uspěchat.“
Jeho rty se znovu otřely o mé. Nechal již ruce opřené o stěnu, ale já ho k sobě přitiskl a vracel mu ten vášnivý a hluboký polibek, z kterého se mi stavěly chloupky do pozoru snad na celém těle.
„Měli bychom jít nahoru, než se sem ten tvůj kamarád přižene a zmlátí nás oba. Stačilo mi vidět, jak tě venku srovnal, nerad bych to vyzkoušel na vlastní kůži,“ usmál jsem se, když jsme byli konečně schopni odlepit se od sebe.
„No, je zatím asi jediný, kdo si se mnou umí poradit. Měl bys k němu jít na školení, pokud to chceš se mnou přežít ve zdraví.“
Udiveně jsem pozvedl obočí, pak jsem pohlédl na tu jeho jizvu na ruce. Táhla se po pravém předloktí a byly na ni jasně vidět malinké jizvy po šití. „Tohle nemá doufám na svědomí on?“
„Ne, pro boha. Tomáš by nikdy na nikoho nevytáhl nůž. Ale je fakt, že u toho byl. A dobře, že tam byl, jinak by ten druhý neskončil na chíře ale přinejmenším na ARU.“

Aha, tak ten kluk má konečně i jméno.

Přesto jsem se zamyslel nad tím vším, co proběhlo venku. Znovu jsem Alexovi pohlédl do očí a jen jsem v duchu doufal, že to není, jak Ondra říkal.

Ale Tina by s nějakým násilníkem určitě nechodila.

„Alexi, začínáš mě děsit.“
„Neboj,“ odpověděl rychle, jako by četl mé myšlenky. „Sice jsem se tak do tří rvaček zapletl, ale nejsem rváč, který to vyhledává. Bohužel ale ta poslední bitka dopadla dost blbě. Tohle je památka,“ ukázal na jizvu. „A málem mě vyhodili ze školy. Navíc jsme toho hodně museli vysvětlovat na policii.“

Že by to bylo ono, proč byl tenkrát Alex v nemocnici, jak mi o tom Tina říkala?

„Vlastně vzpomínám si, že Tina jednou něco říkala o tom, že má kluka v nemocnici, asi mluvila o tomhle. Ale muselo to být dost drsný, co?“ vypustil jsem svou myšlenku ven.
„To bylo,“ přikývl. „A tenkrát jsem si řekl, že už se do ničeho nezapletu,“ dořekl a vzápětí se zarazil. „Promiň, že jsem tak vyletěl. Já jen… ten kluk mě vážně vytáčí od první chvíle, co jsem ho viděl s tebou v autě.“
Líbil se mi ten pocit, že někdo o mně stojí až tak moc. A byl jsem schopen mu ten výstup s Ondrou odpustit. „To je v pohodě. Zapomeň na to. Ale tu historku si někdy rád poslechnu, ať vím, proč máš vlastně tuhle ozdobu.“ A ať ta jizva vznikla jakkoli, vypadala děsně sexy. Chytl jsem ho za ruku, jemně ho políbil a jazykem přejel po celé délce jizvy.

Je to vážně sexy.

Zřetelně jsem cítil, jak se Alex zachvěl.
„Nedělej to, nebo se neuhlídám“ zaskučel a přivřel oči.
Měl nejspíš stejný problém jako já. Nevím, proč jsem to udělal, ale prostě jsem si nemohl pomoct.

Musíme to ukončit, jinak se budeme muset zavřít u Tiny v pokoji a to by se tetě určitě nelíbilo. A nejenom tetě. Byt je plný lidí.

„Mohl bys přespat dneska u mě na hotelu?“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „No, budu to muset nějak doma vysvětlit, ale ano.“
To mi stačilo. Dal jsem mu ještě jeden rychlý polibek, popadl ho za ruku a táhl nahoru.

Na co se zbytečně zdržovat. Půjdeme hned. Jen si posbírám věci a půjdem.

Jenže rychlý úprk na hotel byl zdržen v momentě, kdy na chodbě zhaslo světlo, a já se zřítil na schody a strhl Alexe na sebe. Málem jsem si vyrazil dech, a ještě jsem schytal ránu do žeber od Alexova lokte.
„Do pr***e!“ zaklel jsem, jen co jsem byl schopen se nadechnout.
„Jseš v pohodě?“ zeptal se mě.
„Dobrý,“ pustil jsem jeho ruku a chytil se za bok. „Jen budu mít trochu hrbolatý záda.“
Kdybych to všechno viděl z jiné strany, nejspíš bych se nad tím karambolem smál. Ale cítit na sobě Alexovo tělo, když už před tím, jsem měl se sebou co dělat, bylo pro mne vražedné.

Prosím vstaň, prosil jsem ho v duchu.

Díval se na mně ještě pár vteřin, nejspíš se stejnými myšlenkami jako já. Pak se ke mně sklonil, a ač jsem čekal cokoli jiného, zašeptal mi do ucha jen jednu krátkou větu. „Hotel, a hned!“ a začal se sbírat ze země.
Právě včas. Otevřely se dveře a na nás dopadlo světlo z předsíně.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Tak jsem si uvědomila, jak moc Pavlův život řídí i taková malá věc, která se dá schovat do kapsy - telefon. Snad jen jednu zazvonil v pravou chvíli, ale jinak mu je vždy jen na obtíž a zvoní ve chvíli, kdy se mu to nejméně hodí. Už se mu nedivím, že ho často nechává raději vybitý. Laughing out loud
Tak máte tu předposlední díl. Tak čítejte dokud ještě máte co. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (10 hlasů)