Pekelný anděl - 4 - Bolest (část 2.)

*** Titivillus

Po tváři mi stekla kapka potu, spojila se s jinou, tiše spadla a na zemi se roztříštila na nespočet jiskřiček. Ticho. Všude panovalo pohlcující ticho. „Řekni mi víc.“
Cresil němě přikývl a začal vyprávět: „Když lord dorazil k andělovu pokoji, musel rozrazit dveře, protože na nich byla bariéra. To, co pak viděl … všude byla krev, pot a smrdělo to tam. Andílek visel napůl z postele a vypadalo to, že je mrtvý.“ Cresil polkl. „Lord hned obrátil hrad vzhůru nohama, aby našel viníka. Taky nám tu značně poklesla populace.“ Jeho pokus o vtip se bohužel minul účinkem.

„Jelikož ta pečeť byla stvořena tvojí krví, dal prohledat tvůj pokoj. Našla se tam lahvička s nějakou drogou, která se našla i v pokoji.“ Cresil se třásl po celém těle, až vykřikl: „Nevěřím tomu! Nevěřím, že bys to udělal ty!! Ne!“ Dal se do pláče.
„Já … “ kousl jsem se do rtu. „Já jsem dal na dveře jen pečeť, ne bariéru.“
„Byla tam! Viděl jsem ji!“ Utřel si nudli do rukávu.
„Nudle se smrkají do kapesníku.“ Napomenul jsem ho. Poslouchal jsem jeho smrkání a přemýšlel. 'Kdo mohl? … Pečeti i bariéry jsou tvořeny krví démona. Získal snad někde moji krev? Ale kde …?'
„Uteč!“ Cresil mě vytrhl z myšlenek. „Uteč! Pomůžu ti!“
„Ne, to nemůžeš! Jestli to uděláš … “
„Je mi jedno, co se mi stane! Bráška je nevinný! Nedovolím to!“

„Cresile!“ ozvalo se ode dveří mého vězení. Oba jsme ztuhli.
„Můj lorde … “ pronesl jsem neslyšná slova. „Prosím … Ne … Cresil … “ Nezáleželo na tom, co se stane mně, ale Cresil byl pořád ještě dítě. Říkal přesně to, co si myslel.
„Nech nás o samotě!“
Cresil jen nerad uposlechl rozkazu, a to jen proto, že jsem na něj kývl. Osaměli jsme.
„Můj lorde … “ cítil jsem jeho pohled. Pořád z něj vyzařoval hněv. Bál jsem se. Poznal jsem mnoho jeho výbuchů hněvu a vzteku, ale tohle … to byla čirá nenávist, touha po zabíjení, po krvi. Své tělo i duši jsem dávno zasvětil službě mého lorda. Pokud by mi rozkázal zabít se, udělal bych to. 'Takhle jsem to ale nechtěl … '
Lord se mi přesunul za záda, odhrnul vlasy stranou a pak špičkou jazyka kopíroval páteř. Proběhla mnou vlna vzrušení. Jediným trhnutím serval ten zbytek kalhot, co jsem ještě měl a uchopil mě. Unikl mi sten. Druhou rukou odhrnul vlasy úplně pryč a olízl mi krk. Znovu jsem zasténal. Mé tělo začalo reagovat.
„Co se stalo?“
„Já … ráno prohlédl hrad … odvedl vás do kanceláře … pomohl vám … dal udělat koupel … “ Stiskl mi silněji mužství, které už stálo v pozoru. Vykřikl jsem.
„Nikdy jsi mi nelhal, ani teď mi nelžeš. Neříkáš celou pravdu.“ Sundal si rukavici a zaryl mi drápy do hýždě. Znovu jsem vykřikl a zacukal jsem sebou. Ještě pevněji si mě k sobě přivinul. Ze zad mu vyrazila křídla a obklopil mě jimi. „Co se opravdu stalo?“ Pomalu mi řekl do ucha. Starý strach se ve mně začal probouzet. Řval, skučel, zmítal se mnou. 'Nesmím se tomu ... poddat.'

Zatnul jsem zuby a rozhodl se dostát slibu, který jsem dal sám sobě. Být lordovi plně po vůli. „Ráno při kontrole hradu jsem našel anděla ve sklepení. Rychle jsem ho odnesl k prameni, aby se očistil od mazmy a načerpal sílu. Dal jsem mu nové oblečení, nechal připravit jídlo a odvedl ho do jeho pokoje. Na dveřích jsem nechal pečeť, aby nemohl znovu utéci. Potom jsem vám šel pomoci s papírováním, jinak byste utekl.“ I v takto vypjaté situaci jsem se dokázal usmát.
„Věděl jsem, že budete unavený a že koupel pro vás bude to pravé. Chtěl jsem ještě připravit večeři, ale když se objevil ten drak, nechtěl jsem, aby vás cokoliv rušilo.“ Odmlčel jsem se.
Vytáhl drápy z mého masa, krev stékala po stehnech v tenkých pramíncích. Přesunul mokré prsty na bradavky a jemně je stiskl. Cukl jsem sebou. 'To jsem až tak citlivý?' Normálně jsem měl vetší výdrž, pobyt v mučírně mi musel dát zabrat.
„Ještě něco … ještě je v tom něco.“
'Lorde … ' Znal mě, znal mě víc, než já sám sebe. „Já … “ Nemá cenu zapírat, vymýšlet si. Je-li toto můj konec, nechť jej přijmu s hrdě vztyčenou hlavou. „Přál jsem si, aby zemřel.“
Lordův pohyb po mém těle ustal. Vteřiny se táhly jako hodiny. Byl slyšet jen zvuk tříštících se kapek krve na zemi.
„Je to pravda?“ lordův hlas se třásl.
„Nikdy jsem vám nelhal.“ Taková byla krutá pravda.

Lordův pomalý dech dopadal na můj krk. Pravou rukou mi objal krk. Polkl jsem. 'Zlomí mi vaz? … Ne. … To by bylo příliš rychlé. … Něco bolestivějšího.'
Uchopil mě za bradu a zaklonil mi hlavu, aby mě mohl políbit na hrdlo.
„Proč?“ zeptal se. Vlna hněvu, která se ve mně zvedla, byla jako tsunami. Nezastavitelná. Poprvé v životě jsem na svého lorda křičel.
„Proč?! Jak se opovažuješ ptát!“ Leknutím mě pustil a já ho mohl tak snadno odstrčit. „Po tak dlouhé době jsme spolu a ty myslíš jen na něj! Proč si ho tedy sakra nevezmeš!? Co ti v tom brání? Byl jsem za něj jen náhražka!? To sis vážně myslel, že si toho nevšimnu!! Že to neuslyším!! Že nepoznám rozdíl!? Ty náladovej spratku!!“ Mé tělo bylo napnuté k prasknutí. Jak mi docházel dech, tak mi docházelo sil. Během chvilky jsem v řetězech visel jako zdechlina. „Proč … ?“
Neměl jsem sílu ani mluvit. 'Konec. Je konec.' Slyšel jsem, jak se zvedl a postavil se přede mě. Čekal jsem. „Je mi to líto.“ zašeptal.
Jen málo věcí jsem nedokázal pochopit, teď nastala jedna z nich. Lord mě začal horlivě líbat. Když mě pustil, hodil na zem svůj plášť, rozsekl okovy a přímo na místě se se mnou miloval. Neustále mi opakoval. „Je mi to líto.“ Všechno napětí ze mě vyletělo a vystřídala ho únava i úleva.
„Lorde … “ Skoro jsem nemohl mluvit. Zabalil mě do pláště a kolébal jako nemluvně. Přivinul jsem se k němu a nechal se uspávat rytmem jeho srdce. Tiše jsem plakal a snažil se, aby si toho nevšiml.
Po chvíli zavolal: „Cresile.“ Ten se během chvilky objevil zpoza dveří. Celou tu dobu tam byl a všechno slyšel. „Pomoz Titimu se vykoupat, obléknout a ať se pořádně nají. Pak oba přijďte do mojí ložnice.“ S těmi slovy mě položil na zem. Chtěl jsem křičet: „Neodcházej! Zůstaň!“ Nemohl jsem, byl bych jen sobec. Jeho zájem teď patřil někomu jinému, nepatřil mně. Neměl jsem právo, byla to jeho volba. Jestli mě odhodí, přijmu to. 'Bolí …'
Bolesti se však neubráním.

***

U pramene jsem opatrně položil plášť. Cresil jen skřípal zuby, když viděl všechny ty jizvy. „Zabiju ho!“ Vykřikl pln hněvu a nebýt mojí rychlé reakce, udělal by tu největší pitomost ve svém životě.
„Ne!“
„Pusť mě!“ Vzpouzel se, ale nemohl použít svoji plnou sílu. Bál se, že by mi ublížil. Nakonec se mi přece jen vytrhl. „Já to takhle nenechám!“ V ruce držel svůj tunový meč a naštvaně s ním švihl, zmenšil tak několik krápníků.
„Jestli mu ublížíš … “ Přiložil jsem si dýku k hrdlu, kterou jsem sebral u jeho opasku.
Cresil šokovaně ztuhl. „Proč bys to dělal?! Copak to není on, kdo ti ublížil?! Copak tě nenechal celých sedm dní bičovat!?“
„Sedm dní? Zvláštní … “ usmál jsem se. „Myslel jsem si, že tam nejsem déle než dva dny. A to mučení … nic moc, dost slabé.“
„Jak … Jak se tomu můžeš smát?!“ Využil jsem jeho zaváhání a popadl ho do náruče. Cukal sebou, ale za chvilku propukl v pláč.
„Tyhle rány … jsou ničím v porovnání s tamtou bolestí.“ Když se trošku uklidnil, vlezl jsem si konečně do vody a vyprávěl mu svůj příběh.

„Nevím, kdy to začalo, ani proč, ale kam až má paměť sahá, byl jsem vždy držen v kleci. Ostatní démoni mě zneužívali, mučili, ponižovali a jinak si se mnou hráli. Když se mi podařilo utéct, znovu mě chytili, nebo jsem se dostal jinam. A proč vlastně? Všechno kvůli mým bílým vlasům.“ Namotal jsem si konec pramene na prst.
„Nenáviděl jsem je, ale nezáleželo na tom, jak moc jsem si je trhal, nebo jak moc je oni uřízli, vždycky rychle dorostly. Jak já je nenáviděl. Proklínal jsem je, proklínal ty, co mě mučili, co mě trýznili. Ani v tomto okamžiku nedokážu popsat tu radost, kterou jsem cítil, když se mi podařilo zabít některého z mých trýznitelů. Myslím, že se to stalo, když mi bylo zhruba dvakrát tolik co tobě teď. Dostal jsem se sem ... “

***

Byl jsem spoutaný řetězy a v neobvykle dobré kondici. Moji současní majitelé se chtěli zalíbit novému pánovi démonů, a tak mě nabídli jako dar. Seděl jsem na kolenou a oni za mnou chrlili jednu lichotku za druhou. „Koukej se poklonit!! Ty červe!!“ Udeřil mě bičem do zad, ale já nepoklekl. Měl jsem toho dost. Už žádné ponižování, už toho bylo dost! Kopl mě zezadu do hlavy a začal po ní šlapat. „Ukaž respekt, ty bezvýznamný červe!“
Plivl jsem mu do tváře, když ze mě sundal tu smradlavou nohu. Udeřil mě pěstí, až mi začala ze rtů téct krev, pak mě uchopil za vlasy a dýkou vyryl od levého ramene až po loket hlubokou rýhu. Nekřičel jsem, ani jsem neplakal.
„Ty … !“
„To stačí!“ řekl pán démonů. Rychle mě upustil na zem. Bolest mě napůl ochromila. Třásl jsem se.
„Náš ctihodný lorde!“ patolízalsky se poklonili.
„Za váš dar vám děkuji a zde je odměna.“ Zvedli hlavy a v očích měli očekávání. Byl jsem to však já, kdo se usmíval nad jejich hořícími těly. Pak jsem upadl do sladkého bezvědomí. Probral jsem se o hodně později. Spal jsem ve veliké posteli, moje rány byly obvázány a na stolku vonělo lahodné jídlo. Pro mě v tu chvíli bylo cokoliv, co nebyla hlína a odpadky, lahodné.
Snědl jsem úplně všechno a vylízal to do dna. „Vidím, že ti je už lépe.“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil. „Nemusíš se ...“ Kopl jsem ho přímo do černého. „ … bát … “ zlomil se v pase. Utíkal jsem chodbami a snažil se co nejrychleji najít cestu ven. Někdo mě chytil za rameno.
Okamžitě jsem ho začal škrábat jako kočka. Pral jsem se, ale stejně mě přemohl a omráčil. Znovu jsem se probudil u něho v ložnici. Znovu jsme se prali a takhle to pokračovalo mnoho dní. Nezáleželo na tom, jako moc jsem se vzpíral, nikdy mě opravdu neuhodil a … usmíval se. Bylo to pro mě něco naprosto neobvyklého. Pomalu jsem mu začínal důvěřovat. Uklidnil jsem se.

Okamžik, kdy jsem ho nechal se mě dotknout, aniž bych zaútočil, se stal rozhodujícím. Poprvé jsem ucítil něčí dotek, který neubližoval. Ruce … neuměly jen ubližovat, ale i něco víc. Poprvé jsem se cítil … v bezpečí. Čas utíkal a já se stával dospělým. Dělal jsem pro lorda různé práce od papírování po poslíčka. Někdy kolem mého osmnáctého roku, což byl jen skromný odhad, se stala další zlomová událost.
Lord byl dost podnapilý a já mu v kanceláři pomáhal s papírováním. Bez jakéhokoliv varování se na mě vrhl a strhl mi oblečení. Začal mě divoce líbat. Jedna bolestná vzpomínka vystřídala jinou, starý strach se vrátil, staré rány se otevřely a tryskala z nich krev. „Ne!“ Vytáhl jsem dýku, kterou jsem s sebou pořád nosil a zabodl jsem mu ji do zad.
Odkopl jsem ho a utíkal k sobě do pokoje. Až tam jsem si uvědomil, co se stalo. Zakrvácené ruce se mi třásly. Sedl jsem si na postel zády ke dveřím. Po chvíli vstoupil do pokoje. Ani jsem se nehnul. Sedl si vedle mě a řekl: „Tohle jsi zapomněl.“ podával mi moji dýku, kterou očistil od krve. Nevzal jsem si ji.
„Proč nejste naštvaný? Proč na mě nekřičíte? Proč mě nepotrestáte?“ Třásl jsem se.
Položil dýku, pohladil mě po vlasech a řekl: „Občas potřebuji praštit po hlavě.“ Zasmál se tomu.

„Ale … “
„Žádné ale!“ Zvýšil hlas a já se přikrčil. „Jestli mě někdy budeš chtít zabít, budeš potřebovat něco většího, než tohle párátko.“ Slyšel jsem, jak se do toho chichotá. Ten večer seděl u mě, dokud jsem neusnul. Následující dny jsem se od něj odcizil a snažil se udělat maximum práce. Pořádně jsem nespal ani nejedl. Bral jsem to v podstatě jako trest, který jsem sám sobě uložil.
Pravdou však bylo, že jsem se potřeboval zaměstnat natolik, abych neměl čas na přemýšlení. I démoni potřebují dobrou stravu a spánek. Sice jsem na nějaké to hladovění byl zvyklý, ale po letech v blahobytu už nebylo moje tělo tolik tolerantní. Když jsem se pak probudil, ležel jsem v lordově ložnici. Zděsil jsem se a chtěl jsem co nejrychleji zmizet.
„Hni se a svážu tě do kozelce!“ zahřměl lord ode dveří. Vylekaně jsem sebou cukl. Přišel ke mně blíže.
„Já … “ pevněji jsem sevřel přikrývku.
„Tušil jsem, že máš něco za lubem, ale že se snažíš upapírovat k smrti, to mě nenapadlo.“ Pokáral mě a já jen svěsil hlavu. „Neřekl jsem snad, že je to v pohodě?“
„To jste neříkal, můj lorde.“ špitl jsem.
„Aha … “ poškrábal se ve vlasech. „Tak to říkám teď.“ Doširoka se usmál. Chvíli na mě jen tak hleděl a pak se tiše zeptal: „Můžu?“
Žmoulal jsem deku a pak se zamručením přikývl. Opřel se rukama o postel, takže naše hlavy byly v rovině. Cítil jsem jeho dech, jak mě lechtal na tváři. Pomalu se přiblížil a jemně mě políbil. „Dobrý?“

Znovu jsem přikývl, znovu mě políbil. Po několika polibcích se pokusil vniknout mi do úst. Trošku jsem protestoval, ale nechal jsem ho vstoupit. 'Krásné … ' Poprvé v životě to nebolelo, nebál jsem se. „Koukám, že už potřebuješ pauzu.“
Přeběhl mi mráz po zádech. „Ne, jsem v pořádku!“ Zatáhl jsem za deku a ta zaúpěla. „EHH!?“ Ty kousky, které dřív tvořily deku, se nedaly použít ani na patchwork. Lord se začal smát mému marnému pokusu to spravit. Rudl jsem, styděl jsem se a zároveň jsem byl šťastný. Jeho smích měl krásný zvuk.
Od té noci jsme začali postupně prozkoumávat tělo toho druhého. Lord se mi vždy přizpůsobil. Nechápal jsem to, ale snažil jsem se nahradit bolestné vzpomínky jeho doteky. Šlo to pomalu a mnohdy jsem na sebe byl naštvaný, že mu nemohu poskytnout lepší společnost, lepší uspokojení.
Poslední zlom v našem vztahu nastal, když se mi pokusil sundat kalhoty. Tuhl jsem, zatínal drápy do deky a kousal se do rtu. „Děje se něco?“ jeho hlas zněl ustaraně.
„Ne, jsem v pořádku.“ nasadil jsem falešný úsměv.
„Tak proč pláčeš?“
„Co?! … To jen … to mi jen něco spadlo do oka.“ rychle jsem je stíral.
„No já nevím, já myslel, že jsi slepý.“ Olízl mi tvář. „Když to říkáš.“ Plně mi stáhl kalhoty a já se musel přemáhat, abych ho neodkopl. Okolo sebe jsem slyšel pošklebky, cítil bolestné dotyky, pach krve. Bylo to k zbláznění. To, co jsem tolik chtěl, se měnilo v noční můru. Nevydržel jsem to. Prudce jsem se stočil na bok, vrazil lordovi koleno mezi žebra a zakryl si obličej dlaněmi. Proudy slz smáčely polštář.
Trvalo mi několik minut, než jsem se pořádně uklidnil. Lord si mnul žebra a křečovitě se usmíval. „Tohle bych nechtěl dostat do černého.“ Chichotal se tomu.

„Omlouvám se … Nejde to … Jsem špinavý … Nemůžu … “ Slova šla bez ladu a skladu, ale vyjadřovala moje citové rozpoložení. 'Sakra! Sakra! Sakra!'
„Špinavý, jo?“ řekl to zvláštním tónem hlasu, který jsem ještě neslyšel. Stulil jsem se do klubíčka, bál jsem se. Zvedl se z postele, protáhl se a přešel ke stolku. Tam vzal láhev vína, chvilku si ji prohlížel a pak si ji rozkřápl o hlavu. „Lorde! Co to děláte?!“
„Jsem špinavý. Vidíš?“ to byla opravdu hloupá otázka. Vykročil jsem k němu.
„Proč to děláte?!“ Druhou láhev vína otevřel a lil si její obsah na hlavu a druhou rukou si to pořádně potíral po těle.
„Tak a jsem špinavý!“ řekl radostně.
„Ale … “
„A co se dělá, když jsi špinavý?!“ popadl mě za ruce a já cítil, jak mu mezi zuby uniká smích. „Jde se koupat!!“ Jediným pohybem mě přehodil přes rameno, přidržel nohy a utíkal.
„Můj lorde, pusťte mě! Co to děláte?!“ Ruce mi na mokré kůži podkluzovaly. Znal jsem již velikou část hradu, ale tady v podzemí jsem ještě nebyl. Běžel po schodech a já zaslechl vodu. „Jde se koupat!!“ zakřičel, vyskočil a ponořil se do jezírka. Já jen zakřičel a pak jen plival a kašlal vodu. Lord se smál a myl si hlavu.

Pokusil jsem se vyplazit z jezírka. On mě však chytil a stáhl zpátky. „Hezky vykoupat!“ Dotkl se mých stále ztvrdlých bradavek a já se prohnul. „Lorde …“ Přejížděl rukou po mém těle. Vzdychal jsem. „Lorde … prosím … dost … “ Třásl jsem se a snažil se odplazit. Pomalu mě pustil.
„Bolí to?“
Zakroutil jsem hlavou. „Jsem špinavý … Nemůžu být … Nejde to … Jak vám můžu dát svoje tělo, když jsem tak špinavý.“ Přitiskl se ke mně z boku a zašeptal: „Nejsi špinavý, jsi čistý jako křišťál.“
Hořce jsem se zasmál. „Říkáte to jen proto, abych se cítil lépe. Jsem špinavý, a to se nezmění.“ Odvrátil jsem od něj svoji tvář. „Vztáhl jsem na vás ruku, ta krev nikdy nezmizí. To si nikdy neodpustím.“ Zatnul jsem drápy do kamene a vyryl tam několik rýh. Uslyšel jsem jeho unavené povzdechnutí. Voda zašplouchala.
„Jsi vážně tvrdohlavý. Krev je jen tekutina, ta se umyje vždycky.“
„Ale … “ vykřikl jsem hystericky.
„Cccc … Hlupáčku.“ Otočil jsem se na něj. „Tvoje duše je křišťálově čistá.“ Přitáhl si mě a políbil. Prohrál jsem. Na tomto místě jsem jej poprvé cítil uvnitř, plně jsem se mu otevřel. Vzpomínky byly přepsány.
„Hele, ty … ty … “ začal lord. „Jakže se to jmenuješ?“ drbal se na hlavě jako opice.
„Nemám jména.“
Lord sebou švihl do vody. Když se vynořil, vypadal jako kappa. „EH?! Chceš mi říct, že tu jsi takovou řádku let bez jména?!“ Praštil se do čela a pak si začal lebku tříštit o kámen. „Satane! Satane! Satane!“ Snažil jsem se ho odtrhnout. „Titivillus.“
Uvolnil jsem sevření. „Tvé jméno bude Titivillus!“ Než jsem mohl zareagovat, znovu jsme se do toho pustili.

***

'Titivillus … ' Opakoval jsem si své jméno v duchu. Po koupeli jsme se odebrali do lordova pokoje. Ani tady v posteli si nedal pokoj. Naslouchal jsem jeho dechu. Taky musel být pěkně utahaný. Sám jsem byl unavený, ale nechtěl jsem usnout, chtěl jsem si tento okamžik užít co nejdéle.

*** Cresil

„Další den se lord probudil až večer.“ řekl bráška zasněně. Začínal jsem lorda trochu víc chápat. Titi ležel s hlavou položenou na rukou a usmíval se. Sevřel jsem pěsti a vyskočil: „Panzan!“ Než stačil bráška zareagovat, potopil jsem ho.
„Co blázníš?“ Ptal se mě mírně podrážděně, když se dostal nad hladinu. Já se na něj jen zubil. Rychle jsem ze sebe shodil mokré oblečení a začal na brášku stříkat vodu. „Panzan! Panzan!“
„Je to 'Banzai'!“ Se stejnou vervou mi mé vlny oplácel. Dováděli jsme ve vodě jak malí kluci. Potom jsme unaveně oddechovali, opírající se o kameny. „Hej bráško?“
„Hmm?“
„Mám hlad.“
„V tom případě je nejvyšší čas vylézt.“

***

Konečně jsme se dostali k jídlu. Většinou jsem pěkně ukecaný, ale teď jsem mlčel. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekl bráška, o tom, co jsem sám zažil, o tom, co se tu vlastně dělo. „Vzpomínáš si?“ zeptal se mě. Zvedl jsem hlavu. „Jak jsme se poprvé setkali?“
Doširoka jsem se usmál. „Doteď se tomu směji.“

***

Ležel jsem v jeskyni a nemohl se hnout. Každý okamžik mého života byl vyplněn jednou ze tří možných činností: Jídlem a pitím, spaním a bojováním o holý život. Teď měl možná můj život skončit, poslední skupinka dotěrných démonů měla štěstí a podařilo se jim zlomit mi obě nohy. Na druhou stranu jsem byl jediný přeživší, takže si své vítězství nemohli příliš dlouho užít. Nevěděl jsem, proč jsem už od narození tak silný.
Moje síla mi brzo, velmi brzo zajistila slávu, ale to bylo i moje prokletí. Všichni démoni se chtěli stát těmi nejsilnějšími a já byl jejich vstupenkou k vrcholu. Zrovna jsem klimbal, když se objevil nový vyzyvatel. S trhnutím jsem se probudil a začal vrčet. Postavil jsem se na ruce, ale hned jsem spadl. Za poslední týden jsem pořádně nejedl a moje nohy opuchly, nedokázal jsem s nimi vůbec pohnout. Sotva jsem držel zvednutou hlavu.
Démon ke mně přicházel blíž. Poprvé od doby, kdy jsem se naučil chodit a neuměl ještě svoji sílu pořádně ovládat, jsem chtěl utéct. Pryč, někam daleko … někam, kde mě nikdo nebude honit, kde budu moci v klidu spát, kde budu sám. Přicházel blíž. Už na první pohled byl jiný, nesmál se, neměl silácké řeči, usmíval se, ale jinak než ti před ním. Byl to uklidňující úsměv, plný něhy a klidu. Měl okolo sebe zvláštní uklidňující auru.
Naplnil mě zvláštní lechtivý pocit, přestal jsem se bát, jako by vedle mě stál někdo, komu mohu věřit. Úplně jsem přestal vrčet. Klekl si několik kroků přede mnou. Chvilku si mě jen tak prohlížel, i když nevím, jak moc si lze prohlížet se slepýma očima. Tak či onak, pozoroval mě. Potom vytáhl z kapsy červenožlutou věc a postavil ji přede mě. „To je jablko“

Divně jsem si to „jablko“ prohlížel. „Je to jídlo.“
„Tos to nemohl říct dřív!“ obořil jsem se na něj a vrhl se po tom. Celý jsem to schroupal na jeden zátah. „Výborný!“ Oči mi zářily radostí. „Nemáš ještě?“ Přikývl a postupně vytáhl z tašky, kterou měl přes rameno, další tři. Sežral jsem je na posezení. Sice jsem se při tom málem udusil, ale to mi bylo jedno. „Brkgrk … “ říhl jsem si na celou jeskyni.
Zvedl jsem trochu hlavu a pořádně si ho prohlédl. Jeho bílé vlasy byly vážně fascinující. Měl krásné oblečení a … ale to nejúžasnější na něm byla ta zvláštní klidná aura. Natáhl ke mně ruku. Ucukl jsem, čekal jsem přeci jen útok, ale nic se nestalo. Začal mě hladit po vlasech. Byl to příjemný pocit, kolébal mě, položil jsem hlavu na zem a zavřel oči.
„Co to tu je?!“ ozval se hrubý hlas od vchodu jeskyně.
„Hele, to je ten démon!“ přidal se druhý, pištivý hlas.
„Naše vstupenka na královskej dvůr.“ řekl třetí.
Pohltila mě vlna strachu, nebál jsem se však o sebe, ale o něj, o démona s bílými vlasy. Zatnul jsem zuby a plazil se dopředu. „Já je zadržím, ty uteč!“ Předplazil jsem ho a otočil se na něj. „Díky za jablko.“ usmál jsem se.

Věnoval mi úsměv, ale místo toho, aby utekl, mě vzal do náruče. „Neblbni! Jsou silní!“
„Hehe, bezva. Zabijem kluka a toho druhýho prodáme do otroctví.“
„Budem bohatí.“ zaskřehotal skřet.
Normálně bych se vzpíral, ale jeho přítomnost mě uklidňovala. 'Krásně voní.' Přivinul jsem se k němu.
„Neboj se, já se o ně postarám.“
Nejtlustší skřet se zasmál. „Co zmůže slepec jako ty!?!“ Tasil svůj dvousečný meč, který nutně potřeboval kováře a zaútočil. Démon během okamžiku odříkal slova moci a před ním se vytvořil magický kruh. „Hwasang!“ Z kruhu vyletěl proud ohně a všechny je spálil na troud. „Co třeba tohle?“
„Wau! Na ženskou jsi pěkně silná!“
„Jsem muž!“ řekl dotčeně.
„Fakt?!“ odhrnul jsem mu oblečení a pořádně to prověřil. „No jo, úplně plochej.“
Tázavě nadzvedl obočí a já se jen zaculil. Trochu jsem se styděl, vždycky jsem měl proříznutou pusu a často mi to způsobilo problémy.
„Chceš jít domů?“ zeptal se mě, když vyšel z jeskyně.
„Kde je doma?“
„Doma je tam, kde na tebe někdo čeká, je to místo, které chceš chránit. Je to místo, jehož ztráta by tě bolela.“
„Je tam jídlo, místo na psaní a ty??“ vychrlil jsem na něj. Přikývl. „Chci jít … chci jít domů.“

***

Na hrad jsem valil oči, nad vším se divil a ptal se, co je co. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bělovlasý démon mi všechno rád popisoval. Let na Wyrmovi byl taky úžasný a já se hned ptal, jestli bude k večeři. Za celou tu dobu, co jsem byl v jeho náručí, mě ani trochu nebolely nohy. Nádvoří bylo obrovské, jen jedna věc se mi tam nelíbila, ten démon, který k bělovlasému příliš rychle spěchal.
„¨Kdes byl tak dlouho?“ Přitáhl si ho k sobě a políbil.
„EH?!“ To jsem nehodlal nechat jen tak. „Nech brášku na pokoji!“ zakřičel jsem, vyskočil a zahryzl se mu do hlavy.
Řval a udělal mi rychlou prohlídku nádvoří. Když jsme se hnali okolo brášky, vytáhl z tašky jablko a já změnil cíl. „Hmm … mňom … mňam … “Nacpal jsem si ho celý do pusy. Tamten démon jen stál poblíž, fňukal a vůbec vypadal jako smutné štěně. Později jsem několik dní strávil léčením a odpočíváním. Bráška, který se mi později představil jako Titivillus, mi dal jméno Cresil. Dozvěděl jsem se o něm hodně věcí, že je hlavním rádcem a zástupcem pána démonů, specializuje se na různé druhy pečetí a že ho zaujala moje síla.
Když jsem se dostatečně zotavil, předvedl mě před pána démonů. Stál jsem v hale a snažil se moc nerozhlížet. Všechny ty pohledy mě znervózňovaly a připomínaly mi démony z pouště. Nejraději bych jim jednu ubalil, ale chtěl jsem na pána démonů udělat dobrý dojem. Docela jsem se i bál, kdybych tu nesměl zůstat, nemohl bych být s bráškou. Ten už čekal u trůnu. Začal jsem se trošku ošívat, už jsem čekal pěkně dlouho. Jen jeho přítomnost mi bránila v tom nezačít z nudy někoho mlátit.
Zpoza trůnu se ozvalo mohutné zívnutí a zadní chodbou vešel pán démonů, sedl si na trůn a znovu si zívl. „Ty!“ zakřičel jsem, protože to byl ten démon, kterého jsem pokousal. Pán nepán, vrhl jsem se na něj a ukopl zadní část trůnu. Bohužel to nešlo i s jeho hlavou, zbytek trůnu jsem pak po něm hodil, ale i tomu se vyhnul. Začal jsem útočit a snažil se ho zasáhnout. Jenže byl na mě příliš rychlý. 'Sakra! Sakra!'
Nakonec jsem ho však udeřil do tváře, ale moc to s ním nehnulo. „Jak to … ?“ Odstoupil jsem a nevěřícně na něj hleděl. V dalším okamžiku jsem letěl a prorazil dveře sálu. S úpěnlivým vrzáním upadlo jedno z křídel, to druhé k tomu nemělo daleko. Pomalu jsme se zvedl z hromady kamení a pořád na něj nevěřícně koukal. „Silný … “ svalil jsem se na záda a usnul.

***

„ … a pak jsi mi řekl, že je ze mě druhý generál.“ doširoka jsem se usmál a hladil si nacpaný žaludek. Titi přikývl a sledoval, jak pomalu usínám.

*** Démon

Už nějakou chvíli jsem seděl v křesle ve své ložnici a pozoroval andílkovo tělo, které leželo v mojí posteli. Snažil jsem se na to všechno moc nemyslet, ale pořád se to vracelo. Na okamžik, kdy jsem ho našel, nikdy nezapomenu. Myslel jsem si, že se mi zastaví srdce. Hledání pořád nepřinášelo žádný rozumný výsledek. Titiho uvěznění byl jen rozmar okamžiku, byl jsem tak plný hněvu, že jsem nedokázal uvažovat.

Jeho tělo bylo z většiny obvázané a na rukou se červenaly čerstvé stopy po krvi. Nebylo to poprvé, co si začal drásat ruce, ani co ho popadl záchvat. Jeho krásné tělo ztratilo na váze, pohubl a už se mu začaly rýsovat pod kůží žebra. První dny byly nejhorší. Plné řevu, sebeubližování a paniky. Nešlo ho jinak uklidnit než uspáním. 'Cožpak nemůžu udělat něco víc?' Ptal jsem se sám sebe, už ani nevím po kolikáté.
Jeho spící tvář byla tak krásná. Normálně bych ho políbil, ale teď … bál jsem se ho dotknout, aby se nerozpadl, nerozbil. Vlasy jsme mu museli zkrátit do poloviny zad, nejen kvůli krvi, ale i protože byly poškozené. To ale nebylo to nejhorší, nejhůř na tom byla jeho křídla. Byla úplně roztrhaná na padrť, polámaná a pokroucená. Zbyly z nich jen pahýly. 'Jak se to mohlo stát? Obojek jsem mohl sundat jen já nebo Titi, jen on má moji autoritu.' Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nenapadal mě jediný způsob, jak by někdo mohl získat jeho krev, nebo jak celý mechanizmus obejít.
Pro jistotu jsem si všechno ještě jednou zrekapituloval. 'Pečetě, kouzla i bariéry vycházejí z démonovy síly. Ta proudí v jeho krvi. Krev, která vytvořila pečeť, je taky ta jediná, která ji dokáže zrušit. Výjimku tvoří smlouvy mezi démony, podle které se krve skrz jistý rituál spojí. Tím každý démon získá přístup k vytvoření pečetě s autoritou toho druhého démona nebo k jejímu zrušení, případně přetvoření.'
Nechal jsem si to chvilku projít hlavou. 'Je tu ale jeden malý problém. Rituál se musí provádět za určitých okolností. Navíc u toho musím být já a jen já mám moc takovou smlouvu zpečetit. Titi mě zde zastoupit nemůže.' To byla veliká trhlina v mojí logice. Věděl jsem, že to nebyl Titi, ale všechno ukazovalo na to, že je v tom nějak zapletený. 'Jak?'

*** Titivillus

Uložil jsem Cresila do postele a přiložil k němu malého medvídka. Hned ho objal a něco zamumlal. Rozhodným, ale pomalým krokem jsem se vydal k lordovu pokoji. Má věrnost se nezměnila, ale jeho chvilková nedůvěra, bolela víc než všechny rány bičem. Zaťukal jsem, ale nikdo se neozval. Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil. Lord spal v křesle se svěšenou hlavou. Přenesl jsem ho opatrně na pohovku a přikryl ho.
Zaujal jsem jeho místo. Třásl jsem se, jeho bolest byla pro mě hmatatelná. Rozuměl jsem tomu, protože jsme oba byli obětí stejného utrpení. Jen jsem tam tak seděl a pozoroval ho. Hlavou se mi honily různé myšlenky. 'Někdo musel napodobit moji krev, ale jak? Myslel jsem si, že je to nemožné. Jsou tedy jen dvě možnosti, někdo napodobil moji krev, nebo ji získal. Ani jedna z možností se mi ale nezdá dostatečně pravděpodobná.' Byl jsem zmatený. Andílek se pohnul.
Zpozorněl jsem a naklonil se k němu. Pomalu otevřel oči. Dal jsem mu chvilku na probuzení a pak se zeptal: „Jestli slyšíš můj hlas, kývni hlavou.“ Jemně kývl.
„Máš hlad?“ Zakroutil hlavou, že ne.
„Ne, musíš něco sníst. Jsi hodně zesláblý.“ Nakonec přikývl, že ano. Usmál jsem se, ale jeho tvář se zkroutila do čirého zděšení. Rychle jsem se otočil, protože nehleděl na mě. Lord stál u postele a chtěl něco říct. Anděl propukl v hysterický řev, uchopil jsem ho a zakryl mu hlavu. Přidušeným hlasem jsem lorda vykázal z pokoje. Andílek se ke mně tlačil a křečovitě mi zarýval prsty do paží.
Kolébal jsem ho a pobrukoval jednoduchou melodii. Využil jsem této příležitosti k objednání jídla. Trvalo hodinu, než se pořádně uklidnil. „Vidíš nikdo tu není. Byla to jen ošklivá vzpomínka.“
Trošku jsem vydatný vývar přihřál a začal ho krmit. Ruce se mu pořád třásly. Jako zdravý zákusek jsem mu pak oloupal jablko. Moc toho nesnědl, ale to jsem mu nevyčítal.

„Kterým andělem jsi? Nevzpomínám si na tebe.“ jeho otázka mě šokovala.
„Já … “ Rychle jsem analyzoval situaci. Mé vlasy, oblečení a pokoj, to všechno ho muselo přesvědčit, že je mezi svými. Lord nechal svoji ložnici v jižní věži zavřít a přesunul se do východní věže, kterou navíc nechal před nedávnem plně zrekonstruovat. Říkal jí sluneční věž, protože byla vymalována a tvořena jen světlými barvami. Můj lord měl opravdu zvláštní koníčky.
„Děje se něco?“
„Ne, ne, vůbec nic. Jen jsem se až moc zamyslel.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál. „Jmenuji se Titivillus, ale klidně mi říkej Titi.“
„Já jsem Cassiel, ale klidně mi říkej jen Cassi. Cassiel je jak jméno pro starého dědka.“ Udělal obličej a já vyprskl smíchy.
„To mi povídej, Titivillus svádí k tomu si zamotat jazyk.“
Dlouho jsme si povídali. „Já … “ začal nejistě a já to hned vycítil. „Nevím, jak to říct, ale ty jsi první anděl, se kterým mi je dobře.“ Odklonil hlavu. „Nikdy jsem neměl ostatní anděly rád, netuším proč, ale … byli mi lhostejní. Viděl jsem mnoho z nich umírat, ale … nikdy jsem nebyl smutný ani rozzlobený, ani jsem je nechtěl pomstít.“ Posmutněl. „Musel jsem se narodit špatně.“
Ucítil jsem v sobě růst napětí. 'On je stejný … stejný jako já.'
„Ne!“ vyhrkl jsem, až sebou vyděšeně cukl. „Špatně ses nenarodil. Není na tobě vůbec nic špatného!“ popadl jsem ho za ruce a jemně je sevřel. „Jsem si jistý, že je to jen nedorozumění!“ Významně jsem na něj kývl hlavou a podpořil to rozhodným zamručením. Na tváři se mu objevil uvolněný úsměv a z očí mu začaly samovolně téct slzy. „Titi … “ Konejšil jsem ho, dokud neusnul.

Když jsem tiše zavřel dveře, málem jsem vyletěl z kůže. Lord stál hned za nimi a vpaloval do mě svůj zrak. „Lorde, tohle mi nedělejte!“ Tiše jsem mu vynadal.
„To je fuk! Co andílek?“ ptal se přidušeně.
Odešli jsme na střechu, měsíc už byl vysoko na obloze a já začal vyprávět: „Něco málo snědl a vypadá to, že je na tom i psychicky trochu lépe. Na celou událost si nepamatuje a myslí si, že je mezi anděli.“
„Mezi anděli?“
„Ano. Všechny ty světlé barvy, mé oblečení, vlasy … všechno ho to utvrdilo v tom, že je mezi svými. Nalhal jsem mu, že jsem archanděl a že jsem ho našel po jedné bitvě a že je teď v léčení.“ Cítil jsem se mizerně. „Dlouho jsme si pak povídali. On … “ odmlčel jsem se. „On mi ukázal svoji druhou tvář a řekl jméno.“ vyklouzlo mi.
„Jaké jméno? Jakou tvář?“ Přitiskl mě ke střeše.
„To vám říct nemohu.“
„Proč ne?“
„Nejde to.“ Trval jsem na svém. Připadal jsem si, jako bych mu vrazil dýku do srdce. Zradil jsem jeho důvěru. Věděl jsem, že to nemůže trvat dlouho, ale …
„Fajn!“ stočil se vedle mě do klubíčka a trucoval.
„Budu vám podávat pravidelná hlášení.“
„Každý den!“
„Ano, každý den.“

*** ???

Rozdrtil jsem šotkovi hlavu a odhodil jeho mrtvolu do díry. Byl jsem vzteklý, můj nepřítel byl propuštěn a dokonce obnovil i svůj status. Proklínal jsem ho, proklínal. Další mrtvolu, tentokrát menšího skřeta, jsem odkopl ke stěně. „Teď jsi mi unikl, ale příště se to už nestane.“

*** Démon

„Titi má pravdu, tohle by mohlo taky pomoct!“ Řítil jsem se na pekelném koni, který měl hřívu rudou jako oheň a srst černou jako temnota, k bráně do Mezisvěta. Odtud jsem pak mohl cestovat do světa lidí.