„Dean,“ oslovil jsem ho na tom hřbitově a ještě naposled ho objal. „Mohl bych jít s tebou,“ nabídl jsem se, ale laskavost v tom žádná nebyla, jen sobecká touha zemřít s ním, protože jsem se bál života beze smyslu, bez něho.
Ale on měl jasno. „Ne, ne, ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, musím to udělat sám.“ Na chvíli se zadíval na Sama, a pak zpět na mě. „Poslyš, jestli… až se to povede, Sam se z toho zhroutí.“ No, ovšem Deanova první priorita - jeho bratr. „Takže mi na něj dej pozor, dobře? Ujisti se, že neudělá žádnou pitomost,“ uložil mi to samé, co jemu bylo před lety svěřeno, s váhou místa, kde ležela jeho zesnulá matka.
„Jistě,“ slíbil jsem, i když sám jsem zatím vůbec netušil, co bude dál. Nevěděl jsem, jestli sám neudělám nějakou hloupost. Přesto Otec zemřel, ale nenastala Tma. Dean to dokázal, vyhráli jsme a mohli popít na jeho čest… za jeho oběť.
Když už Sam nemohl, Crowley s Rowenou někam zmizeli a já přemístil svého nového svěřence domů do bunkru. Sundal jsem mu boty a položil ho na jeho postel. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem u baru nechal auto. Kdyby to tak věděl on, nikdy by mi to neodpustil. Chtěl jsem se pro Impalu vrátit, ale než jsem stačil odlítnout, můj nový svěřenec mě chytil za ruku.
„Cas?... Prosím, zůstaň… tady,“ zachraptěl můj přítel ze spánku a stáhl mě k sobě na postel do svého obřího objetí. No, možná „baby“ počká až do zítra, pomyslel jsem si.

Nevím, jak bych mohl komukoliv popsat ten pocit. Je to jako černá díra uvnitř, která vás pohlcuje. Je to jak kyselina, která proudí vašimi žilami do celého těla, tráví váš mozek, zneschopňuje končetiny, žírá vaše srce a zbavuje ho veškeré radosti. Je to tupí pocit beznaděje, prázdnoty, která nejde ničím zaplnit. Poprvé jsem ho poznal, když zemřela Jess, a pak znovu, když zemřel Dean a šel do pekla, nebo když zmizel na rok do očistce. Tenkrát to bylo těžké, zdálo se to nemožné překonat, ale teď to bylo jiné… Nevím čím, snad že s tím nebojuji, nechci s tím bojovat. Zemřela mi jediná osoba, od které jsem čekal, že tady bude vždy pro mě. Nemůžu to opravit, nemohu to vrátit. Tentokrát už ne, je konec.
Má ruka sklouzla z nahého boku osoby vedle mě a já se otočil na druhou stranu. Vůbec se mi nechtělo vstávat z teplé postele a začít něco dělat. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Vždy jsem měl u sebe někoho mimo, Deana, Ruby (i když to byla pěkná mrcha), Amelii, někoho, kdo mi pomohl se přes to přenést. Tentokrát to přenášelo jen další bolest. On totiž přeci nebyl můj. Nikdy nebyl můj. Mělo to být naopak, já měl zemřít, já se měl obětovat, a Dean měl s ním žít. Ne takhle!
Bodnutí pocitu viny mě přeci jen donutilo nakonec vstát a dobelhat se do kuchyně, lednička však byla prázdná a ve spíži také nebylo již žádné pečivo. Čas tak akorát jít na nákup. Rychle jsem na sebe něco hodil, čapl peněženku, klíče od bytu a vyrazil. Naštěstí jsem Impale provětrat kola vůbec nemusel, od doby co nás Dean opustil, už nějaký ten pátek uplynul, chvíli jsme lovili, myslel jsem si, že jít prostě pokračovat dál bude nejlepší, ale nebylo. Nedokázal jsem to, byla to jen jeho věčná připomínka a nakonec jsem nemohl nejen lovit, ale ani žít v bunkru. Odstěhovali jsme se na klidné předměstí s Walmartem přímo za barákem.
Procházel jsem regály a kolem mě projížděli ti obtloustlí lidé na těch směšných vozíčkách. Kdyby tu se mnou byla Jess, šeptala by mi do ucha něco o tom, že by pro ty lidi bylo lepší, kdyby se tyhle vozítka zakázaly, že je to stejně škodlivé jako třeba cigarety. Dean by si patrně jedno pučil, a pak by se choval jako pětileté dítě, dokavaď by to vozítko nezničil. Když jsme tady byli ovšem s Casem před osmi měsíci poprvé, přijal to celé jako další podivnost lidství s mírně nakloněnou hlavou a slovy „Aha“. Konečně jsem se dostal k regálu s müsli, kde jsem musel vyřešit důležitou otázku. Chce se mi tento týden být hříšný a koupit ty čokoládové, nebo opět klasiku – jahodu?
„No jo, teplouši prostě mají rádi zrní,“ ozvalo se najednou za mnou, když jsem se sklonil pro ony cereálie. Rozčíleně jsem se otočil a za mnou stál chlápek jen asi o pár let mladší než by byl teď táta, s plnovousem, v ošoupaných džínách a s černým trikem Judas Priest. Zvláštní jak fanda zrovna téhle metalové skupiny může být tak netolerantní. Hodil jsem müsli do košíku a postavil jsem se v celé své výšce. „Do mého osobního života vám nic není, stejně jako mě do vašeho. Nicméně bych se vsadil, že taková slova by se Robertu Halfordovi nelíbila. Přeji pěkný den, sousede!“ ohradil jsem se. Muž mírně zrudl ve tváři, udělal dva kroky dozadu a cosi zabručel, to už jsem se však vydal k chlaďákům pro mléko. V duchu ještě v hlubokém zamyšlení nad tím: Co to sakra mělo být?!
Každý má pár kostlivců ve skříni, něco co je těžké si přiznat, za co se stydíme, i když to není třeba vyloženě špatné. Každý má svoji takzvanou Pandořinu skřínku, do které není radno šťouchat a už vůbec ne ji otevřít, byť jen ukrytou v podvědomí, ale která ovládá z části naše chování každý den. Vždy mě fascinovalo, jak rozpolené názory nebo i chování mohou být obsaženy v jednom obyčejném člověku. Neustálý boj dobra se zlem a posílání toho jednoho nebo druhého dál na ostatní.

Probudil jsem se v prázdné posteli v 10:07, Sam již musel vstát. To mě trošku zamrzelo, zvykl jsem si po ránu ještě chvíli jen tak lenošit a mazlit se, ale dnes evidentně nebyl na to ten správný den. Než sem se stačil vykulit z postele, tak po celé ložnici začala vyhrávat píseň Love Hungry Man od skupiny AC/DC. Deanova nejoblíbenější kapela a můj mobil, který si nechtěl dát pokoj. Naštěstí to byla ovšem jen Claire, která chtěla nám oznámit, že v neděli přijede na oběd.
Zkontroloval jsem ledničku a spíž, byly prázdné a Samovu duši jsem cítil až o ulici dál, pravděpodobně šel nakoupit, za chvěli bude tady. Zamračil jsem se, i na takovou dálku jsem byl schopen vnímat jeho bolest a únavu. Byl v depresi. Povzdechl jsem si. Přál bych si, abych mu dokázal více pomoci. Bylo by fajn, kdyby se dalo opravit bolavé srdce stejně jako zlomená končetina. Jsem anděl, podle lidí bájná bytost, která má přinášet mír, dobro a lásku boží, jak však bych mohl očekávat, že vyléčím svého přítele, když nedokáži vyléčit ani sám sebe.
Rachocení klíčí v zámku, zavrzání dveří, už je tady. Sam vstoupil do našeho bytu obložen nákupními taškami a již ode dveří začal vyprávět jakousi příhodu, která se mu stala v supermarketu. Povídal něco o pocitu provinění, o tom, že mu nepatřím, o dobru a zlu, Pandořině skřínce a nějakém netolerantním fanouškovi heavymetalové skupiny, který mu nadával do „teploušů“.
„Same, já si nejsem úplně jistý, jestli tomu rozumím. Jak nejsem tvůj? A co je to za výraz teplouš?“ nejistě jsem se zeptal a poslední slovo jsem dal do vzdušných uvozovek. „Vždyť lidské tělo produkuje stejně tepla nezávisle na tom, jaké člověk je orientace,“ upozornil jsem svého svěřence na očividné, ale asi jsem to byl zase já, komu nakonec utekla podstata věci, protože Sam se náhle upřímně a vřele rozesmál.
No, možná pro nás dva je ještě naděje, možná to chce jen čas, lásku a společně to nakonec zvládneme… společně se uzdravíme, tak jak to chtěl i Dean.