SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Prokletá noc 6.

Uběhlo několik měsíců od našeho rozchodu ale rána, kterou jsem utrpěl je stále čerstvá. Od počátku bylo jasné, že s Daisuke nemáme společnou budoucnost, ale já si to po celou dobu našeho vztahu odmítal přiznat. I když jsem to v hlouby srdce tušil, nemohl jsem přestat doufat, že se nakonec vše vyřeší a dopadne dle mých očekávání. Samozřejmě se nic takové nestalo. Nikdy se mi úplně neotevřel, nedokázal sejmout jeho neprůstřelný štít a pustit mě k sobě. A já nebyl dostatečně silný, abych ten štít prorazil. Poslední věc, o které bych chtěl v tuto chvíli přemýšlet je právě Daisuke, ale jak ho mám vytlouct z hlavy? Jak na něj mám přestat myslet, když vím, že zítra je den D... zítra je den jeho svatby.
„Další kolo prosím. A tentokrát dvojitou,“ zatřesu před očima barmanky již prázdnou sklenicí. Ta jen přikývne a bez zbytečných řečí začne nalévat další rundu.
„To by ale už dnes mohla být i poslední, Takashi!“ Pokárá mě Hayate ale i tak se soucitným pohledem postaví přede mne další rundu.
Nedočkavě natáhnu ruku po sklenici a polknu pořádný doušek.
„A proč pak? Čeká mě snad doma někdo?“ Neodpustím si opovrhující odfrknutí nad mou situací. Jsem ubožák. Náš vztah skončil před půl rokem a já ještě stále nejsem schopen se posunout v životě dál.
„Není nic horšího než chlap, který se utápí v sebelítosti,“ neodpustí si uštěpačnou poznámku.
Přitom na mě zůstane zírat vyčítavým pohledem. Pohledem, který říká “Hej, chlape! Vzpamatuj se konečně a přestaň utápět žal v chlastu!“
„Mohla bys na mě přestat zírat tím káravým pohledem!“
„Jaký káravý pohled? Vůbec netuším, o čem to mluvíš,“ usměje se nevinně.
Nevinný úsměv ani v nejmenším neztlumí tiché výčitky, které bez přestání šlehají z jejích očí jako blesky. Z Hayate zarputilého pozorování mě naštěstí vykoupí netrpělivý zákazník.
„Slečno! Chci platit! Přijdete ještě dnes, nebo musím čekat až do zítra?“
„Už jdu!“ Okřikne nezdvořile zákazníka, přičemž její hlas ozvučí celou hospodu.

V této hospodě jsem poslední půl rok pravidelným zákazníkem, proto si Hayate dovolí k mé maličkosti často uštěpačně poznámky. Na hospodě není nic speciálního, je to obyčejný lokál, kterého jsem si všiml jenom proto, že je kousek od mého bytu. Nechodí sem bůhví kolik lidí a to mi přesně vyhovuje. Hayate je slečna plnějších tvarů, která na první pohled působí velmi nesympaticky a nepříjemně. Ale opak je pravdou. Je ke mně vždy vlídná, i když si nikdy nebere zbytečné servítky a řekne vše na plnou pusu. Za což ji mám rád a zároveň i nenávidím. Často mě nechává s ní v hospodě po zavíračce, kdy si počítá denní tržbu a nalévá mně, dokud nemám dost. V takových případech jen tiše sedím za barem, pozoruji ji a utápím se v sebelítosti. Jednou tak po zavíračce, když jsme zůstali sami dva v lokále, jsem neudržel mou opilou pusu a popovídal jsem jí celý příběh s Daisuke. K mému překvapení mě ale neodsoudila a místo toho mě soucitně utěšovala. Je to jediný člověk, s kterým se otevřeně můžu bavit o Daisuke. Jistě je tu ještě Riouchi, který o našem vztahu taktéž věděl, ale s ním se tomuto tématu vyhýbám.

„A příště se už nemusíte obtěžovat k nám chodit!“ Naštvaně přibouchne za zákazníkem dveře a zamkne. Pozhasíná všechny nepotřebné světla v hospodě a nechá svítit jen na baru.
„Hádám, že ty dnes ještě nemáš v úmyslu přestat pít.“
„To jsi uhodla. Ale víš, že by ses k zákazníkům neměla chovat, tak hrubě,“ neodpustí si drobné rýpnutí.
„Ten d***l mi nenechal žádné dýško, majitel mi platí almužnu, takže nemám důvod být příjemná!“
Rád ji trochu zlobím, nechá se totiž velmi lehce vyprovokovat.
„Co se směješ?“ Vylítne ještě víc naštvaně.
„Víš, že je nezdravé rozčilovat se nad každou maličkostí?“
„Ty se nestarej, co je nezdravé pro mě, ale koukej spíš na sebe. Aby to nedopadlo jak minule a já tě nemusela táhnout našrot domů!“
Na tyto epizody mého života nejsem zrovna pyšný. Párkrát jsem neodhadl míru alkoholu, kterou bezpečně snesu a Hayate mě musela dovést domů.
„Ale, ale, někdo tu má špatnou náladu.“
„Takashi, neprovokuj nebo poletíš přímo za tím debilem!“
„Dnes na mě nemůžeš být ani ty zlá.“
„Kdybych na tebe byla zlá, tak bys už dávno měl namířeno domů!“
Jen zdálky slyším neustávající Hayate remcání. Ani ho nevnímám, je to spíš jako šum, který naprosto ignoruji. Mou hlavu totiž naplní jedna jediná myšlenka, která přebije vše ostatní “Daisuke se zítra žení“. Nenávidím ho, opovrhuji jím ale ve stejnou chvíli se nemůžu zbavit pocitu ztráty. Chybí mi, tak strašně moc! Nedokážu na něj přestat myslet jeden jediný den a za to sám sebe nenávidím.
„Takashi, jsi v pořádku?“ Zatřese se mnou jemně Hayate, čímž mě vytrhne z myšlenek.
„Jasně. Co tě nemá, jsem naprosto v pohodě,“ snažím se znít normálně. Můj hlas mě ale zradí uprostřed věty a nakonec to vyzní jako od spráskaného psa.
„Nemůžeš ho dostat z hlavy, co?“ Přátelsky mi stiskne ruku a soucitně se usměje.
„Víš co, zatím pij sám,“ vytáhne láhev z chladničky a postaví ji přede mě.
„Ale hned jak dopočítám, velmi ráda se k tobě přidám a budu poslušně poslouchat všechny tvé nářky,“ povzbudí mě úsměvem.
„Já nenaříkám!“ Rozesmějeme se společně.
Nevím, jak to ta holka dělá, ale dokáže mně vždy zlepšit náladu v pravou chvíli.
„Tak rychle běž počítat, ať nemusím pít sám.“

Tiše sedím za barem, abych nerušil Hayate a očima přejíždím po sbírce alkoholu, která je vystavena ve vitríně za barem. Mé oči se zastaví u známého názvu flašky – Jagermaister. V tom momentu se mé myšlenky opět strhnou směrem k Daisukemu. Ani po tak dlouhé době nejsem schopný zamezit těmto nečekaným vpádům myšlenek, které mi vždy zhorší náladu na bod mrazu. Vzpomínky na něj se mi začnou nekontrolovatelně promítat v hlavě – naše první noc, společné víkendy, náš rozchod...
Náš rozchod. To je vzpomínka, na kterou opravdu nikdy nezapomenu.

Po setkání s Riouchim jsem šel rovnou do Daisukeho bytu. Po příchodu jsem ale k mému zklamání zjistil, že není stále doma. Proto jsem mu napsal textovku, která již sama o sobě naznačovala, že něco není v pořádku: MUSÍME SI PROMLUVIT.
Byla to první sms, kterou jsem Daisukemu poslal, aniž bych reagoval na jeho předchozí zprávu či telefonát. Naše komunikace probíhala vždy jednosměrnou cestou a to, že Daisuke se vždy ozýval jako první. Nebylo to tím, že bych ho neměl potřebu kontaktovat nebo mi to Daisuke zakázal. Ale v začátcích našeho vztahu jsem neměl kuráž, abych mu napsal a za celou dobu se to nezměnilo. Tedy až do dnes. Je to zvláštní. Je normální, že milenci si vyměňují několik zpráv či hovorů denně. Jenomže s Daisuke není nic jednoduché či všední.
Minuty se táhly jako celé týdny a já přecházel po pokoji sem a tam, připomínajíc lva v kleci. Nevydržel jsem sedět ani minutu v klidu, jak se ve mě mísily různé pocity - zlost, zklamání, strach. Strach ale jednoznačně převládal. Strach, že pokud se ho zeptám na snoubenku, tak odpoví ano. Strach z toho, že pokud odpoví ano, nebudu natolik silný, abych ho opustil.
Po několika hodinovém čekání jsem se přeci dočkal. Při zvuku zabouchnutí dveří jsem křečovitě zkoprněl na místě. Daisuke po chvíli vstoupil do místnosti a já z něj nedokázal spustit oči. Vím, že bych se na něj měl zlobit. A také jsem naštvaný, ale i tak nejde být slepý k jeho dokonalosti. Je tak nádherný. Nemůžu se ho vzdát. Nechci se ho vzdát! Co kdybych tomu nechal volný průběh? Co když pomlčím a nechám starosti až na budoucnost?
„Takashi, co se stalo?“ Rychle přispěchá ke mně a tím mě vytrhne z myšlenek a mého obdivného pozorování.
“Pomlčím“, proletí mi hlavou. Nejsem připravený se ho vzdát. Přiblížím se k Daisukemu a něžně ho políbím na rty.
„Takashi, tak co se děje?“ Zopakuje trpělivě svou otázku, ale z jeho tónu lze již znatelně vyčíst zvědavost.
„Nic, jen jsi mi chyběl.“
Lež! Lež! Lež! Křičí na mě vlastní svědomí. Abych jej utišil, přitisknu se k Daisukemu ještě blíže a křečovitě sevřu mezi prsty jeho košili. Jako bych se tím gestem ujišťoval, že je skutečný a nikam mi nezmizí.
Jeho ruka vklouzne pod bradu a nadzvedne mou hlavu. Sladce se usměje a políbí mě. Ale už to není pouze něžný dotek našich rtů, ale vášnivý polibek, který rozplyne všechny myšlenky na tisíc nesouvislých kousíčků. Tak úžasně umí líbat jenom on. I přes opojnost polibku se mi ale zformuluje myšlenka, kterou nejde ignorovat: “Co když jeho rty před chvíli líbaly někoho jiného? Nebo se jeho ruce dotýkaly někoho jiného – a nejen ledakoho, ale jeho snoubenky!“
Najednou pocítím neuvěřitelný odpor. Vykroutím se z Daisukeho objetí a ustoupím o krok zpět. Nedá se to přesně popsat, ale cítil jsem se jakoby pošpiněný. Nemohl jsem ten polibek už déle snést.
„Takashi?“ Vyhrkne Daisuke rozhořčeně.
Myslel jsem si, ne, doufal jsem, že dokážu mlčet, ale bylo to naivní. Jen ta představa Daisukeho s jeho snoubenkou mě ubíjí k smrti. I přesto ale nemám stále odvahu, abych tu otázku vyslovil nahlas. Bojím se, že až ta otázka vyvstane mezi námi, bude to náš konec.
Zničeně se usadím na pohovku a rukou pokynu na protější křeslo.
„Neposadíš se,“ zašeptám poraženě. Musím se ho na to zeptat, nedokážu žít v nevědomosti.
Daisuke i přes mou žádost zůstane bez hnutí a tázavě mě pozoruje. Sleduje mě s narůstající netrpělivostí, která ho viditelně dohání k šílenství. Nenávidí nevědomost, vždy má rád vše pevně v rukou a pod kontrolou.
Odkašlám si, a znovu ho požádám:
„Prosím, sedni si.“
Po chvíli zvažování dospěje k závěru, že pokud odmítne hrát podle mých pravidel, nedozví se vůbec nic, a proto se poslušně usadí do křesla. Svou nevůli mi dá ale viditelně najevo nepříjemným výrazem.
„Jak dlouho se ještě míníš tvářit, jako boží umučení?“
Nad jeho slovy se musím pousmát. Daisuke opravdu nikdy nebyl trpělivý. Když něco chtěl, tak to vždy musel mít okamžitě. Přesně jako naše první noc. Náš vztah začal katastrofou, a jakpak asi skončí?
Zhluboka se nadechnu: „Kde jsi byl celý dnešek?“
Nevím, zda byl dnes s ní, ale mám takové neblahé tušení, že ano. Nikdy v životě jsem ji neviděl, ale nenávidím ji z celého srdce!
„Cože?“
„Kde jsi byl dnes?“ Zopakuji otázku.
„V práci, ale to víš. Kam tím míříš Takashi?“ Křečovitě se napřímí v křesle a ostražitě mě začne sledovat, jako bych ho chtěl každou chvíli napadnout.
Ignoruji jeho otázku a pokračuji dál:
„Máš mě vůbec rád Daisuke?“ Snažím se chovat stále klidně a přirozeně, ale na konci mi unikne bolestný povzdech.
Nikdy předtím jsem neměl odvahu zeptat se na tyto otázky, ale obávám se, že pokud se nezeptám dnes, zítra už šanci nedostanu.
„Proč se na to ptáš? Co se děje?“
Takže odpovědí se mi dnes nejspíš nedostane. Nemůže odpovědět ani na tak jednoduchou otázku?
„To je tvá odpověď?“ Neudržím v sobě hromadící vztek a vybuchnu.
Daisuke rozčíleně vystřelí z křesla jako raketa a jeho obrovská postava se hrozivě vztyčí nade mnou. Kdybych ho neznal blíže, myslím, že v tuto chvíli bych se dal na útěk. Z jeho mohutné postavy jde opravdu respekt.
„Už mi řekni, co se děje! Do pr**le!“ Zakřičí přes celou místnost.
„Ty se ptáš mě? To bych se měl ptát spíš já!“ Vyšvihnu se z pohovky, abych mu mohl čelit tváří v tvář.
„O čem to pořád meleš?“ Jeho hlas opět hrozivě zaduní přes celou místnost.
„Tak kde jsi dneska byl?!“ Tvrdošíjně se dožaduji odpovědi.
„V práci! Ale to už jsem ti řekl!“
„Vážně v práci? A byla tam s tebou i šéfova dcera? Tvá snoubenka?!!!“ Zařvu z plných plic.
Teď řekne, co to plácám za nesmysly. Teď je čas kdy řekne, že je to největší hloupost, kterou v životě slyšel.
To se ale nestane. Namísto odpovědi, kterou jsem si přál slyšet z hlouby srdce, zůstane mlčet.
„Tak řekni, že to není pravda! Řekni to!“ Zoufale se dožaduji lži. Jak se říká, tonoucí se i stébla chytá.
S nadějí na něj pohlédnu a doufám, že se alespoň pokusí zalhat. Ale to jsem se opět zmýlil. Zůstane mlčet a z jeho výrazu vyčtu, že myšlenkami je úplně někde jinde. Doslovně se svalím zpět do křesla a hlavu upřu na zem. Nemám už sil se na něj dívat.
Po chvíli se předci jen probudí z letargie.
„Já... já nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl on někoho jiného,“ odpoví zamyšleně.
„To je odpověď na všechny mé otázky?“ Propuknu v hysterický smích.
Co jsem čekal? Že mi řekne, jak jsem pro něj nepostradatelný a že mě miluje? Jsem vážně hlupák.
„Jak dlouho to trvá? Jak dlouho jste zasnoubení? Je pravda, že za půl roku bude svatba?“ Vzhlédnu k němu a zjistím, že je stále ještě mimo realitu.
„Daisuke,“ oslovím ho vlídně. „Prosím, odpověz mi, potřebuji to vědět.“
Stále se tváří zamyšleně, ale konečně ke mně vzhlédne a zaregistruje mou přítomnost.
„K čemu ti to bude?“ Opět se vrátí jeho vyhýbavost na mé otázky.
„Prosím.“ Pohlédnu na něj žalostně.
Daisuke se posadí zpět do křesla a zahledí se mi zpříma do očí. Já jeho pohled opětuji a jemně pokynu hlavou, abych ho povzbudil k vyprávění.
„Tak dobrá. Dlužím ti to,“ kapituluje poraženě.
„Začal jsem se s ní scházet o minulých Vánocích. Šéf mě o svátcích pozval domů na večeři a tam vše začalo. Nevím, kolik a co jsi slyšel, ale není v tom láska. Je to jen obchod.“ Pronese to, jako by se nic nedělo. Jako by to byla všední věc, která se děje každodenně.
Ale přitom se scházeli celý rok, kdy jsme byli spolu! Celý náš vztah byl založený na samých lžích! Je mi z toho zle.
„Spali jste spolu?“ Vyštěknu útočně.
„No,“ začne se nervózně vrtět v křesle, což mu není vůbec podobné.
„Samozřejmě, že jste spolu spali,“ výsměšně se pobavím nad mou otázkou. Vždyť se spolu schází celý rok, proč by spolu neměli spát?
Už nevydržím déle sedět a snažit se hrát nezainteresovaného. Nervózně začnu pochodovat po místnosti a přitom nepřestanu chrlit na Daisukeho otázky.
„Je atraktivní?“
Daisuke na mě jen nevěřícně kouká a pravděpodobně zvažuje, zda má vůbec odpovídat.
„Tak je nebo není? Měj aspoň nějakou kuráž a odpověz, když už jsi takový hajzl!“ Okřiknu ho vyčítavě.
„Je atraktivní.“
„Jak vypadá? Je blondýna, černovláska, bruneta? Má velké prsa?“ Chci si ji umět přestavit, chci vědět, jak vypadá osoba, která mi krade Daisukeho.
„Do takových podrobností snad nemusíme zacházet.“ Sepne ruce k sobě takovou silou, až mu zbělají klouby.
Zuřivě se na něj podívám a přísahám, kdybych dokázal chrlit oheň, tak z něj zbude pouze opečený škvarek.
„Já jen nechápu, proč jsi mi to neřekl dřív Daisuke? Tak proč?“ Zastavím se kousek před ním a zoufale se dožaduji odpovědi.
„Tak proč Daisuke?“ Zopakuji ostřeji otázku, když Daisuke zarputile mlčí.
„Nechtěl jsem tě ztratit,“ dívá se mi přímo do očí a já vím, že teď říká pravdu pravdoucí.
Nevydržím pohled na jeho tvář, a proto se odvrátím. Je konec. Měl bych jít domů. Pryč od něj. Vím to, ale i přesto, nedokážu udělat jeden jediný krůček směrem ke dveřím. Chtěl bych jít, ale mé nohy mě odmítají poslouchat.
„To je konec.“ Nashromáždím v sobě veškerý vztek, který mi vypomůže vyslovit tyto srdce rvoucí slova.
„Ale to nechci,“ stoupne si a chytí mě za paži.
„Pusť mě!“ Začnu se vyškubávat z jeho sevření, i když to nemá žádný úspěch.
„Ne, nepustím!“ Přitiskne mě k sobě a snaží se mi přisát na rty.
„Uděláš to znovu? Jako v naši první noc? Vezmeš si mě násilím!“ Zařvu vyčítavě.
Jeho tvář v setině sekundy vystřídá zlobu za směs překvapení a kajícnosti. Uvolní své sevření a stáhne se o malý, ale znatelný krok zpět. Vypadá neuvěřitelně ztrápeně, až přepadne touha ho obejmout a říct, že jsem to tak nemyslel. Naštěstí můj zdravý rozum se ozval v čas a stihl jsem mou zdvihající ruku zastavit.
Nebylo ode mě férové vytáhnout to v takovou chvíli. Dalo by se říct, že je to naše Pandořina skříňka, kterou se ani jeden z nás neodvážil otevřít. Ale dnes už na ničem nezáleží.
„Omlouvám se,“ hlesne s pohledem upřeným k zemi.
Neočekával jsem, že v životě přizná svou chybu. A už vůbec jsem nečekal, že by se omluvil.
„Měl bych jít.“ Musím odtud rychle zmizet, jinak opět podlehnu jeho kouzlu. Mé prohlášení ale vůbec nezní odhodlaně. Dokonce se nehnu ani o píď.
„Nechci, abys odešel.“ Opět se vrátí jeho rozčílení, ale tentokrát je plně kontroluje. Alespoň prozatím.
„Myslíš, že já to chci?“ Vydám ze sebe zoufale.
„Jak sis to vůbec představoval? Že si ji vezmeš a já se o tom nikdy nedozvím? Nebo máš v úmyslu si mě udržovat jako milenku a žít dva životy?“
V ten okamžik jsem pochopil. Přesně tohle si myslel. Pohlédne na mě s němou otázkou visící ve vzduchu: “A opravdu by to tak nešlo?“
„Ty jsi neuvěřitelný parchant, egocentrik, sobec!!! Myslel jsi vůbec na mě? Jak by mě asi bylo, kdybych věděl, že zatímco jsi u mě v posteli, doma na tebe čeká rodina? A co oni? To jsi vážně, takový parchant?“ Nemůžu tomu uvěřit. Takovou tvář Daisukeho neznám. Věděl jsem, že je to hajzl ale až takový?
„Řekl jsem ti, že je to obchod. Ona by to tiše tolerovala,“ prohlásí sebejistě.
„A co tvé děti? A co já?“
Daisuke se nadechuje k odpovědi, ale já už ji slyšet raději nechci.
„Radši mlč,“ předběhnu ho, než stačí cokoliv říct.
„Jdu domů,“ prohlásím tentokrát rozhodně a dokonce udělám dva kroky směrem k chodbě, které mě stojí veškeré mé sebeovládání. Ale když uslyším zašeptat Daisukeho mé jméno, mé nohy zamrznou.
Po celou dobu jsem v sobě udržoval pláč, ale dál už nemůžu. Slzy mi začnou kynout po tváři jako obrovské balvany. Snažím se sebrat poslední zbytky sil, abych mohl mluvit souvisle, proto se na něj ani neotočím.
„Nepřibližuj se ke mně!“ Když toto řeknu, jako bych vydal povel, aby mě chytl, protože zaregistruji jeho přibližující kroky.
„Ne, prosím Daisuke, nepřibližuj se!“ Otočím se na něj a okřiknu ho.
Musel ho nejspíš překvapit můj zničený výraz v obličeji, protože při pohledu na mě se opravdu zastavil. Myslím, že sám si neuvědomil, jak bude náš rozchod těžký. Nebo možná ano a proto raději mlčel. Jenomže on chce svou kariéru a přitom chce i mě. Ale tak to nemůže být, tak to není správné. Bude z něj manžel, táta!
„Hlavně se ke mně nepřibližuj za žádnou cenu!“ Rozkážu mu a otočím se zpět ke dveřím. Nemám odvahu se na něj dívat. Ne přitom, co se mu chystám povědět.
„Není jiná cesta, než abych teď odkráčel těmito dveřmi a my se přestali stýkat. Ty to víš, já to vím. Chceš budovat dále svou kariéru, přičemž ti ona pomůže. Náš vztah nikdy nebyl reálný a nešel dohromady s tvými ambicemi.“ Neodpustím si jízlivost v hlase.
„Ani já to po tobě nemůžu žádat. Znám tě a nebyl bys šťastný, proto tě o to ani žádat nebudu. Přestože uvnitř mě všechno křičí, abych si teď klekl na kolena a prosil tě, abys ji opustil a zůstal se mnou.“ Potom, co jsem vyslovil svou skutečnou touhu nahlas, se rozpláču ještě víc. Pláču nad skutečností, že se mi to přání nikdy nesplní.
Jemné pohlazení jeho ruky ucítím na mých ramenou. Pod jeho dotekem ale sebou škubnu jako bych dostal 320 voltů.
„Prosím, nepřibližuj se,“ znovu zopakuji svou žádost.
Neodstoupí, ale přestane se pokoušet mě dotknout.
„Daisuke, nikdy bych nebyl šťastný. Nikdy bych nebyl šťastný, kdybych věděl, že na tebe doma čeká manželka a děti. Trápil bych se kvůli tomu každou hodinu, každou minutu, každou sekundu. Moje svědomí by mě ničilo každým dnem. Proto tě prosím, nech mě teď odejít!“ Setřu si neohrabaně slzy z očí, poněvadž přes ně vidím jen jednu velkou šmouhu.
Daisuke stále jen mlčí. I přesto cítím jeho přítomnost nebezpečně blízko mě. I když se mě nedotýká, slyším jeho zrychlené dýchání, cítím jeho vůni. Pravdou je, že i když jsem mu řekl, ať mě nechá odejít, stále doufám, že mě zastaví. Že si mě k sobě přitáhne a políbí mě. Nebo mě obdaruje milosrdnou lží “všechno bude dobré“, a já mu vděčně uvěřím. Ale odpovědí na mé přání je pouze mlčení.
„Jen už poslední věc a půjdu. Ale předtím tě chci požádat o poslední laskavost. Jestli jsi mě někdy alespoň trochu miloval, tak mě necháš odejít a nepokusíš se mě zastavit. Ať ti řeknu cokoliv! Můžeš mi to slíbit?“ Slova ze sebe přerušovaně sypu, protože nemůžu kompletně utišit svůj pláč.
„Ano,“ po delší odmlce za sebou zaslechnu slabý souhlas.
Nemůžu odejít bez toho, abych mu řekl, jak moc pro mě znamená.
„Tak strašně moc tě miluju. Bolí mě z toho celé srdce. Nechci bez tebe žít. Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“ Slzy se mi už naprosto vymkly kontrole a tečou téměř v jednom proudu. Je to poprvé, kdy jsem přiznal, že ho miluji. Vždycky jsem se bál, že by mi neřekl na zpět “miluju tě“, tak jsem raději po celou dobu mlčel.
„Obejmi mě, zastav mě. Řekni mi milosrdnou lež, že všechno bude dobré,“ zaprosím tiše.
Ale nic se nestane. Daisuke se mě ani nedotkne. Ani slůvko, prostě nic.
Seberu veškerou svou sílu a vykročím zdrceně ke dveřím. Každý krok mě stojí neuvěřitelnou sílu, jako bych měl na nohách připevněné dvě stě kilové závaží.
Opustil jsem Daisukeho byt bez jediného ohlédnutí na něj. Opustil jsem Daisukeho. A on se mě nechal odejít. Ani jsme se nerozloučili, prostě nic. Náš vztah skončil stejně nečekaně, jako začal.
Nechal mě odejít, protože mě miloval a nechtěl, abych trpěl? Nebo jsem mu byl ukradený? Či měl jiný důvod? Neznám odpověď. A to mě užírá zevnitř každý den.

„Takashi, Takashi, neplač,“ přiběhne ke mě Hayate a ochranitelsky mě obejme.
„To bude dobré, uvidíš,“ začne mě konejšivě hladit po zádech.
„Zítra se žení,“ propuknu v bezmocný pláč.
„Já vím, já vím,“ přitiskne mě k sobě ještě pevněji.
Nikdy jsem netušil, že zlomené srdce může, tak neskutečně bolet. Hayate se odtáhne a jemně mi setře zbytky slz z tváře.
„Dopočítám to zítra, začneme raději pořádně pít,“ povzbudivě se usměje a zajde za bar pro další skleničku.
Pozoruji, jak sladce se alkohol vlévá do skleniček, a doufám, že na dně sklenice čeká sladké otupění a alespoň chvilkové zapomnění na Daisukeho existenci.
„Tak na zdraví,“ pozvedne sklenici a já její gesto následuji.

Probudí mě šramot ve vedlejším pokoji a s překvapením zjistím, že ležím ve své posteli stále oblečený ze včerejška. Pohlédnu na hodiny vedle postele, které ukazují 14:16. V tuto dobu je z Daisukeho už jistě ženatý muž - manžel.
Pomalu se posadím na okraj postele a chvíli počkám, než se mi přestane motat hlava. Z vedlejší místnosti opět zaregistruji šramot, který mě vzbudil. To musí být Hayate. Včerejší cestu si vůbec nepamatuji, určitě mě musela zase táhnout domů. Budu se jí muset omluvit a pozvat ji na večeři, abych jí vynahradil veškeré trápení, které se mnou zažívá.
Vstanu z postele a po cestě do kuchyně se zastavím u zrcadla. Verdikt zní následovně - vypadám příšerně. Mám opuchlé rudé oči, jak angorák, tvář povislou z nedostatku spánku a přebytku alkoholu. Vypadám jako smrtka s rudýma očima. Znechuceně odvrátím pohled od zrcadla.
„Hayate, omlouvám se, že jsi mě zase musela táhnout domů,“ s omluvou na rtech přikráčím do kuchyně.
Začnu v pokoji pátrat po Hayate, ale s překvapením zjistím, že přede mnou nestojí ona. V pokoji na mě čeká osoba, ale určitě to není Hayeate.
Oněměle na něj zůstanu zírat a rychle si promnu oči, abych zjistil, zda nesním. Ale i po znovu otevření očí, tam pořád stojí. Nevěřícně na něj koukám a dokola si v duchu opakuji jedinou otázku:
“CO ON TADY PROBOHÁ DĚLÁ?!“

Dodatek autora:: 

Těm z vás, kteří si ještě vzpomínají na tuto sérii (měla jsem delší pauzičku) přináším další část Smile. Za tuto delší pauzičku bych se chtěla moc omluvit Sad.
Malé připomenutí minulé části: Takashi se dozvídá o údajném Daisukeho zasnoubení. Zpočátku tomu odmítal uvěřit, ale vydrží mu to? Jak dopadne konfrontace Daisukeho s touto skutečností? Je zasnoubení opravdu skutečné nebo pouhá lež? Jak to dopadne s touto dvojicí? To se vše dozvíte Smile.
Opravdu po dlouhé době jsem se vrátila k psaní a nejsem si zcela jistá v kranflecích ohledně kvality, takže směle se do mě můžete pustit Smile.
Doufám, že si užijete dílek a bude se líbit Smile.

5
Průměr: 5 (23 hlasy)