Prokletí tří bratří

Kdysi v jedné vzdálené zemi, za dob, když ještě žili draci a čarodějnice kouzlily, a lesy byly plné stromů a zvěře, tam ležela dvě nepřátelská království. V dobách dávno minulých tyto království byla spojena, ale chamtivost dvou bratrů je rozdělila na, Severní a Jižní. Od těchto dob už uplynulo mnoho, a mnoho času. Po několik pokolení tyto království spolu válčily, a byly prolity potoky krve. Moudrý král z Jihu měl natolik rozum, více než jeho předchůdci, a nabídl králi ze Severu smlouvu. Pokud si vezme jeho dceru, za manželku, nebo ji zasnoubí se svým prvorozeným synem, pod touhle podmínkou uzavřou mír. Král Severu byl lstivý a toužil po území nacházející se na jihu, jenže musel dát i na svou zemi, proto se rozhodl, že na dohodu přistoupí, a zaslíbil prvorozenému synovi Jižanskou princeznu. Jenže král ze Severu měl tři syny. A ani mu neulehčovalo to, že tito bratři byli jako vejce vejci. Byli nachlup stejní, jen povahami byli jako den a noc. Ale jeho synové měli ještě jednu nepříjemnost. Nikdo netuší, jak se to stalo, ale první z nich byl slepý, druhý hluchý, a třetí němý.
Ten ze synů, který viděl světlo světa, jako první byl slepý, ale to mu neubralo na statečnosti. Patřil mezi nejlepší rytíře, a jeho statečnost byla v severním království legendární. Nikdo si na něj netroufl, i když byl slepý nikdo by to nepoznal. Druhý bratr, a druhý nejstarší, byl hluchý. Ale jeho zdatnost v hudbě byla tak výjimečná, že i bo***é se nakláněli z nebes, aby slyšeli jeho lahodný zpěv a melodii jeho liry. Poslední, a nejmladší ze synů krále ze Severu, byl němý. I, když nikdo neznal jeho hlas, přesto ho lidé měli rádi. Rád četl v královské knihovně, maloval, a velmi rád se vzdělával, byl až neobyčejně bystrý, a kdyby mohl mluvit, byl by velmi dobrý vojevůdce, a moudrý král.
Severský král to měl těžké, každý z jeho synů byl v něčem výjimečný, a každého měl rád jiným způsobem. Přesto se nemohl rozhodnout, ale také nemohl nechat, vypuknou další pokračování krveprolití, které se už táhlo celá století. Proto se rozhodl, že pošle syny do Jižního království, aby si princezna vybrala sama. Tři bratři se tedy vydali na cestu. Se svým průvodcem po cizí zemi poklidně projížděli směrem na jih. Cesta jim trvala celých sedm dnů. Vždy se na noc zastavili v nějaké chatě, vesnici, nebo jeskyni, a tam přenocovali. Poslední noc, před tím než měli dorazit na hrad krále z Jihu, se ocitli u dřevěné chaloupky u lesa. Sesedli z koní, a zabušili na dřevěné dveře. Otevřela stará, vrásčitá stařena.
,, Copak pro vás můžu udělat, mladí pánové?'' zaskřehotala, a prohlédla si prince od hlavy až k patě.
Nestarší z princů promluvil.
,, Omlouvám se, že ruším v takhle pozdní hodinu, ale nebyla byste té lásky a nedala nám najíst a nechala nás u vás přespat?'' chvíli si prince podezíravě prohlížela, ale potom se vřele usmála a pokynem je pozvala dovnitř.
Jak stařena slíbila, postarala se o jídlo, přespání, a spoustu dalších věcí, aby byli rádně nachystáni na zítřejší cestu na hrad.
Toho večer, když už všichni spali, přistoupila k nejstaršímu princi.
,,,Ach, můj princi, jsem tak ráda že jste dorazili zrovna ke mně, do mé chaloupky. Ale také mi neuniklo, co že se stalo tobě a tvým bratrům. Chudáci, takhle pěkní mladí muži, a takhle znetvoření. Ale mohla bych ti pomoct, pokud by sis přál.'' stará žena se lstivě usmála a poplácala ho po rameni. Chudák princ byl slepý, neviděl její úšklebek, a proto jí věřil. O co by mohl přijít? Jen by pomohl sobě a svým bratrům ke štěstí.
,,Ale něco takového bys nedělala zadarmo, určitě si od nás něco vezmeš. Co chceš?'' otázal se odhodlaně princ.
,,Ale nic od vás, mladý pane, nic od vás. Jen mi něco budete muset přinést. O zbytek se postarám já.''
,,A co máme přinést?''
,,Chci, abyste mi přinesli srdce dcery, Jižanského krále!''
Princ zkoprněl. Tu si má jeden z nich přece vzít! Nemůžou ji zabít. To by rozpoutalo znova válku.
,,Vím, vím, nad čím přemýšlíš, můj pane, ale s tím si hlavu nedělej. Stačí jen, když dodržíš dohodu, a tobě a tvým bratrům se vrátí to, co jim bylo neprávem odebráno.''
Princovo svědomí říkalo, že tohle nevěští nic dobrého, nemohl princeznu zabít, ale srdce zas prahlo po svobodě a nemohl snést pomyšlení, že jeho bratři trpí s ním. Proto pochmurně přikývl. Čarodějnice se v duchu zasmála, popřála princi dobrou noc, a odešla.
Na druhý den, když všichni cestovatelé vstali, dostali od čarodějnice jídlo, krásné šaty, a požehnání, ať se jim daří. Když už se koně přibližovali k hradu, nejstarší princ přikázal jejich průvodci, aby jel napřed. Když je opustil, princ seznámil své bratry s dohodou, kterou uzavřel se stařenou z chatrče. Mladší princ se bál, že na to může někdo přijít, a byl také moc zbabělý na to, aby někoho zabil. Nejmladší z princů chápal bratrovo rozhodnutí, jenže on se bál něčeho jiného. Co když je čarodějnice zradí? Co když je nevyléčí, a srdce využije k něčemu jinému? Ale musel věřit v to, že se to povede, jinou naději neměli.
Král pozval tři prince ze Severního království do velkého sálu. Na výstupku, kde sídlil králův trůn a pozlacené židle pro královskou rodinu. V tom trůnu už čekal král. Starý prošedivělý stařec s vousem přivítal mladíky. Po jeho boku seděla starší dáma, královna, ale i přes stáří, zachovala si svou krásu z mládí. Po druhé straně králova trůnu seděla princezna. Když ji princové spatřili, vyrazilo jim to dech. Až na nejstaršího, všichni viděli její dlouhé, až po pás, rudé vlasy. Druhý nejstarší princ popisoval bratrovi princeznu. Její zelené oči, dlouhé rudé vlasy, a vysokou štíhlou postavu.
,,Jsem rád, že jste dorazili celí a zdraví, drazí pánové,'' oslovil je král, ,, a je mi potěšením vám představit mou dceru.'' Rudovlasá kráska vstala, a přistoupila k otci. Prohlížela si mladíky.
,, Byl bych rád dcero, aby sis jednoho z těchto mužů vybrala, věřím, že jeden z nich bude hodný toho stát po tvém boku.''
,, Ale otče, já si je nemohu vzít. Chtěla bych nějaký čas, abych je mohla poznat, a potom si vybrat toho, který bude pro mne vhodný.'' oznámila princezna.
Král si zamyšleně promnul vous, a nakonec přikývl.
,, Tak ti teda dám týden na to, aby sis vybrala. Přesně za sedm dní se zde sejdeme, a rozhodneš, kdo bude tvůj nastávající.'' král dokončil svou řeč, a poručil sluhům, ať prince ubytují na hradě.
Týden uběhl jako voda. Každý z princů měl dva dny na to, aby okouzlil princeznu, a ona si sedmého dne měla vybrat. První byl na řadě nejstarší princ. Když se s ní první den procházel po zámku, a poslouchal, jak vřele mluví ke služebnictvu, byl zasažen láskou. Nikdy neslyšel nikoho mluvit k těmto lidem s takovou důvěrou. Pro většinu šlechty byli sluhové jako otroci, ale ona se k nim chovala jako k přátelům. Byl okouzlen její starostlivostí, a statečností, kterou bránila slabší před těmi silnějšími. Celé dva dvy se poznávali, a princ ztrácel naději na to, že by ji mohl kdy zabít. Zamiloval se do ní, a nemohl to udělat.
Další dva dny s princeznou strávil druhý princ. Celé dva dny si hráli, a bavili se, hrál ji a zpíval. Princezna milovala jeho hlas, a on miloval její verše, které psala k jeho hudbě. Každé slovo co napsala, bylo jako rána Amorovým šípem. Připadal si, že ty milostné verše patří jen jemu. Byl jí uchvácen, a čím dál více propadal k ještě většímu utrpení. Věděl o tom, že ji měli zabít, ale jak to měl udělat, když se zamiloval do jejich slov na papíře, a ní samotné?
Poslední dva dny trávila s nejmladším princem. Princ nemohl mluvit, proto se ji nemohl představit, a povyprávět jí o dobrodružstvích s bratry. Proto se rozhodl, strávit tyto dva dny tichými činnostmi. Malovali. Princ se posadil naproti ní, a ona naproti němu. Rozhodli se, že se nakreslí navzájem. Když byli hotovi, tak byl princ udiven jejím talentem. Jeho obličej byl nakreslen s takovou lehkostí, že měl pocit, že se dívá do zrcadla. Nemohl se rovnat jejímu talentu, ale i přes to celé dva dny příjemně strávili. Nemohl se ubránit jejímu krásnému zelenému pohledu, a její něžnosti. Byl zamilovaný, stejně jako jeho bratři. A stejně jako oni, měl strach z toho, že nemohou dodržet slib daný čarodějnici.
Byla noc před dnem, kdy si měla princezna vybrat. Museli dodržet dohodu, chtěli ji dodržet. Nemohli se ukázat před princeznou v plném světle. Proto museli uskutečnit podvod, a doufat, že to čarodějnice neobjeví.
Ještě té noci se princové vydali, převlečení za chudáky, do města. Městské ulice byly neosvětlené, a tmavé. Jen světlo z hospod a jiných nočních míst dopadalo na cestu. Princové dorazili do nevěstince. Místa, kde lidé prodávali své tělo za peníze. Tam vyhledali jednu mladou dívku, zaplatili ji, a vedli ji do jednoho městského pokoje, který pronajali na jednu noc. Dívka se začala svlékat. Nejstarší princ vytáhl, z pod kabátce dýku, a přistoupil k šlapce. Otočila se k němu, a on ji vrazil dýku do břicha. Její výraz náhle ztuhnul, a podívala se na princovy ruce, které držely smrtící nástroj. Vytáhl dýku z břicha a šlapka se sesunula k zemi. Přistoupil nejmladší bratr, a otevřel vak. Nejstarší věděl, co má udělat. Vrazil dýku dívčiny žebra, a rozpáral je. Vytáhl ještě bušící srdce, a odřízl ho od těla. Vložil ho do vaku, který přichystali, a zavřeli ho. Všichni tři vyrazili z pokoje, a nechali opuštěné tělo chřadnout na krvavé podlaze.
Blížili se z chatrči na konci lesa. Z komínu se kouřilo, a v oknech se svítilo. Když přistoupili ke dveřím, a chtěli zaklepat, samy se otevřely. Vstoupili do potemnělé světnice. Uviděli světlo vycházející ze sklepa, a proto se vydali po schodech dolů. Sklep byl plný klecí s havrany, špíny a různých bylin.Tam už na ně čekala čarodějnice. Ve velkém černém kotli, postaveném na plápolajícím ohni, vařila nějakou bahnitou tekutinu. Přistoupili ke kotli, a sundali si pláště. Stáli kolem kotle a pozorovali ji, jak něco krájí na stole vedle kotle.
,,Podej mi ten vak.''oslovila prince.
Nejstarší princ ji podal vak, ve kterém bylo srdce šlapky. Čarodějka se zlomyslně usmála.
,, Je ještě teplé, velmi dobře, velmi dobře…'' pobrukovala si. Položila vak na stůl, a otočila se ke kleci nad jejich hlavami. Vytáhla havrana, jedním škubnutím oddělila jeho křídlo. Havran vřeštěl, a snažil se uprchnout před jejími spáry. Vhodila křídlo do kotle. Brčálově zelená tekutina se náhle změnila na mléčně bílou. Popadla vak se srdcem, a vytáhla jeho obsah ven. Rozkrojila ho velkým dlouhým nožem na půl, a pak jednu půlku nakrájela na tenké nudličky. Pak je vhodila do kotle, a vyčkávala. Čekala, že zůstane mléčně bílý, protože jestli dohodu dodrželi a je to srdce které měli přinést, potom by se to nestalo, a oni mohli být vyléčení a ona věčně mladá. Jenže se lektvar zbarvil do ruda. Podvedli ji. Nebylo to, to, co chtěla, proto je za porušení slibu stihne trest.
Když přemítala a zamračila se, vycítil nejmladší z bratrů, že něco není v pořádku. Ale jeho nejstarší bratr byl slepý a nic neviděl, a druhý byl moc vylekaný na to, než aby se vůbec na čarodějnici koukal. A on byl němý, nemohl je nijak upozornit. Vytáhla dvě tři mističky, a opatrně je naplnila rudou tekutinou. A každému podala. Všichni se napili, a čekali, co se stane.
Čarodějnici se zkřivil obličej hněvem.
,, Vy jendi malí odporní tvorové, podvedli jste mě! To není princeznino srdce! Jen se těšte, za tuhle zradu zaplatíte!!'' vykřikla, a převrhla kotel plný rudého lektvaru. Lektvar se rozlil, a zatopil celou místnůstku. S tekutinou se po pokoji rozlila i přísady z lektvaru. Klece s havrany rachotily a zvířata v nich vířila peří. Čarodějnice začala vyřvávat nějaká zaklínadla, a princové zmateni se snažili dostat ven. Jenže tekutina rozlitá na podlaze je nepustila ven. Pak princům zalehlo v uších, a padli k zemi. Něco je táhlo k zemi, nějaká neviditelná síla je stahovala pod hladinu lektvaru.
Mocný záblesk a řev čarodějnice naplnil les. Čarodějnice se snažila utéct, ale něco ji umlčelo dříve, než stačila vyběhnou ze svého doupěte. Už ani tři princové nevyšli z chatrče.
Zeď rozrazilo obrovské monstrum. Postavu mělo člověka, velké havraní křídla a nohy, a lidskou hlavu. Obličej byl znetvořený, ale rysy toho obličeje byly někomu podobné. Jenže obličej byl zohyzděný, oči vydloubnuté, ústa zašitá tmavou pevnou nití. Jen dlouhé zlaté vlasy připomínaly prince. Monstrum vzlétlo k noční obloze, a zmizelo v mlze.
Princezna roky čekala na své prince. Ale ani jeden už nepřišel na její hrad, a ani jeden se nevrátili k otci. Král ze Severu rok po jejich zmizení zemřel, a proto král Jihu nabídl severskému lidu, že se ujme vlády nad nimi. Souhlasili a obě království se spojila. Princezna se po dlouhém čekání musela provdat, a vzala si prince z jiného království. Dříve dvě malá království se teď rozrostla na obrovské území a vládl jí nový král a královna. Jen lidé říkají, že kdesi v horách zahlédli obrovské monstrum. Pojmenovali ho Chiméra.
Chiméra strážila hrad, ve kterém žila královna a král. Cestovatelé co ji zahlédli, říkají, že i toto monstrum podlehlo kráse princezny a proto ji chrání. Žilo tam velmi dlouhou dobu. Jenže jednoho dne zmizelo.
A nikdo nezjistil kde, a proč.

THE END