Queer Billy: Christmas Madden speciál

Z deníku Joela Maddena: 22.12.2012

Chtěl bych umřít.
Chtěl bych umřít, abych nemusel slavit Štědrej večer.
Máma s náma nebude, má směnu v práci. Budu tady sám s Benjim, sám se svým bratrem. Nenávidím Vánoce! Nenávidim Benjiho a nenávidím sebe! Nenávidim život, za všechno, co udělal i neudělal. Nenávidím sebelítost. Proč je to furt dokola to samí? Každej rok a pořád a pořád… já už to tak nechci, nechci trávit Vánoce ve svým pokoji, zatímco Benj mi bude za dveřma vykládat tisíc a jeden důvod, proč bych měl vylíst a slavit s nim. Nechci s ním slavit! Nechci nic! Nechci žádný dárky, žádnej stromeček, nechci cukroví ani sníh. Nechci, aby mi řikal, jak moc mě má rád a kolik pro něho znamenám. Nechci to slyšet! Nechci mu nakonec odemknout a pustit ho dovnitř. Nechci, aby mě obejmul, aby mi dal dárek. Nejúžasnější dárek… Benj mi vždycky dává ty nejskvělejší dárky, každej rok něco vymyslí. Hajzl! Nesnášim, že je na mě tak hodnej, nejsem už malej, nechci podělaný Vánoce. On a já, já a on, každej rok. Taky mám pro něj dárek. Doufám, že se mu bude líbit, musí se mu líbit. Ještě sem ho nezabalil, ale… k čertu s dárkama! K čertu s Vánocema… se vším!

„Hned to polož a vypadni z mýho pokoje!“ A ku*va! Tohle sem zrovna nepotřeboval. Ohlídnul sem se a za mnou mezi dveřma stál Jojo, pěkně nasupěnej. Heh, jak je možný, že když vim, že ho něčím rozčílim, tak stejně jdu a udělám to? Jako číst jeho deník, že jo? Jo, číst jeho deník, kde psal, že chce umřít. Zejtra sou Vánoce, no krásnej dárek, to bych přál každýmu, aby zjistil, že jeho sourozenec ho nesnáší, že chce umřít a celkově nenávidí Vánoční atmosféru. To potěší takhle na svátky. Lepší už to bejt nemůže. „Řekl sem, abys to položil a vypadnul, Benj, nebudu to opakovat!“ Jo, zlobí se.
„Tak mi to vysvětli, Jojo, vysvětli mi to tvý: Chci umřít, páč já to nechápu! Myslíš to vážně? Jakože… fakt chceš umřít? Děláš si srandu?“
„Neměls žádný právo to číst a teď se nemáš právo ptát!“ Došel ke mně, v očích fakt blesky a rozzuřenej Joel, to je horší, než já, když na to příde. Pravda, nemám tady co dělat, ale já to původně číst nechtěl. Leželo to na stole, tak sem se kouknul. To se smí, ne? Netušil sem, že má deník. Co se týče mýho brášky, netušim toho asi víc, sakra, ale když on mi nic neřekne, poslední dobou spolu skoro nemluvíme. Proč? Zatraceně, co sem mu udělal? Snažil sem se nic nepodělat, ale… Dřív sme spolu trávili víc času, ne moc, ale prostě víc… eště před půl rokem se občas stalo, že si vlez ke mně do postele a přitulil se, když mu byla zima. Nevadí mi to, nikdy mi to nevadilo, vždycky to bude můj malej bráška, co ho budu chránit. Pokaždý sem mu dal celou svojí peřinu a zachumlal ho do ní, když spal. Je tak křehkej. Ale teď? Úplně na mě kašle, vidíme se na chodbě doma, ve škole sem tam a to je všechno. Neprohodí se mnou půl slova, tak je jasný, že se asi začnu bát, co se mu děje v hlavě, ne? To je normální chování staršího bráchy, nebo dvojčete, že se o toho mladšího bojim. Kdyby to byl aspoň kus chlapa, ale Joel je… prostě Joel. A to eště neví, že kontroluju, co jí. Byl bych na tom blbě, kdyby to zjistil. Nechci domejšlet. Podival se na mě zlýma očima, vytrhnul mi deník z rukou a nacpal ho do šuplíku ve svým psacím stole.
„Jojo, mám o Tebe strach, tak to pochop, že…“
„Ne! Ty pochop, že máš vypadnout! Tohle je můj pokoj, moje soukromí, můj život. Až se s Tebou vo to budu chtít podělit, poznáš to, ale nechci. Tak bud tak laskav a odejdi.“ Ach jo, a tohle je ta chvíle, kdy se cejtim k ničemu a zbytečnej, protože nevim, co ho žere. Sem brácha od toho, aby mi to řek a aby mi věřil, ale s Joelem to nikdy nebylo jednoduchý. Musim resignovat, nic mi neřekne, na to ho znám dobře. Fajn, prohrál sem.
„Jednou mi to řekneš, brácho.“
„O tom dost pochybuju,“ řek sarkasticky a povytáhnul obočí. Ukázal ven. „Támhle sou dveře, tak běž, nebo ti řeknu něco, čeho bysme oba litovali.“ Zdál se už klidnější, vim, že se na mě taky nerad zlobil, asi sem si ty průsery dělal sám, ale nemoh sem si pomoct. Benjamin Madden, pruda mladšího bráchy. Nic moc status. To si za rámeček nedám. Nechci bejt takovej, sakra, nechci. Někdy si přídu tak despoticky, že ho furt hlídám a Jojo sem a Jojo tam. Ale vy nevíte jaký to je, když najdete ve schránce obálku od doktora – adresovanou matce, že Joel je na tom fyzicky dost špatně a anorexie je pomalu jeho druhý jméno. Ne, to teda nevíte! Nesmět nic říct, aby mě nenařknul, že mi do toho nic nejni a urazil by se. Mamce sem ten dopis taky nedal. Mám ho schovanej, nikdo o něm neví, nesmí vědět. Vzali by mi bráchu a dali do ústavu. Nikdy! Nikdy to nedovolim, jakože se Benj Madden jmenuju, tak mýho brášku mi nikdo nevezme! Řikám vám, byl bych schopnej na místě zabít každýho, kdo by se ho jenom dotknul proti jeho vůli. To se neznám. Takže proto ho hlídám, proto musí jíst a žít mezi lidma, protože když se uzavře, je to zabitý a má ujetý nápady. Třeba chce umřít…
Odešel sem z jeho pokoje a on za mnou zabouchnul dveře a zamknul. Jako bych to nečekal, že jo? Občas mám pocit, že mě vůbec nemá rád, že sme si cizí… jakobych mu byl jenom na obtíž. Samozřejmě, sem ten nejhorší brácha na světě, já vim, já vim. Sem zlej, hrabu se mu ve věcech, narušuju soukromí, nutím ho se každej tejden vážit a k tomu po něm chci, aby se mnou mluvil. Nepřípustný! Někdy si přídu spíš jak rodič, než sourozenec. Taky bych chtěl normální život, taky bych chtěl vyjít ven z baráku a nemít strach, jestli až přijdu domu, bude Joel celej. Jo, to bych moc chtěl. Sešel sem schody do obejváku a vytáh z kapsy mobil. Potřebuju s někým mluvit, nebo se zbláznim. Taky sem dostal nápad, ohledně zejtřka, ale na to nemůžu bejt sám. A tak sem vytočil číslo toho vysokýho gothickýho buzíka, kterej by moh bejt z fleku můj druhej brácha, protože po Jojovi nikoho nemám na světě radši, než jeho.
„Billy Martin.“
„Zdarec Billy, co děláš?“
„Radši mi řekni, proč voláš, Maddene. Mám tady večeři.“
„Aha, chlebasmáslem je u Tebe, tak to nic, nebudu rušit. Promiň, že sem…“
„Přestaň bejt dotčenej. Víš, že na Tebe mám vždycky čas, tak co se děje?“
„Jde o Joela, já… teda… sakra, vždyť ho znáš. Potřebuju prostě vypadnout, chci se na něčem domluvit, jestli si na mě uděláš čas. Tady je dusno, zamknul se v pokoji, bojim se o něj. Hele nerad bych vám kazil atmosfér…“
„Za půl hodiny u mě, ne dřív. Dean pozdravuje a máš vzít cestou sladký.“
„Nejsem donášková služba, krom toho, jídlo máš před sebou, ne? Ale budu tam, díky a pokuste se to sví „večeření“ do půl hoďky stihnout, jo?“
„Bez starostí. O to bych se nebál.“
„Se mnou si bejval i dřív.“
„Zatím Benji!“
To je hajzlík, heh. Musel sem se smát, tak hrozně moc mě baví ho prokovat. Vim, že ho tim štvu, že ho vytáčim, protože mu pořád připomínám ten čas, kdy sme spolu spávali, ale on chápe, že už sem takovej a myslim to v dobrým. Nechci nijak poškodit jeho vztah s bubeníkem, když se maj tak rádi. Ne, že bych jim to nepřál, ale… Billy je prostě můj Billy. Jo a mám dobrej pocit, když se na mě Deano dívá, jako bych byl zkaženost sama, když flirtuju s Billym. Ježíš, on tak krásně žárlí. Roztomilej až to bolí. To byla ironie. Nic, počkám a za chvíli vyrážim, musim koupit ty růžový koblihy. Nechápu, jak někdo může sníst šest plechů cukroví eště před Vánocema a to sem s tim Billymu pomáhal. Prej: to nám bude stačit. Jo, kulový, přijede muzikant a cukroví je v háji. Zatracenej Butterbrot.

„Zdravim, Deano.“
„Hele víš jak rád Tě asi vidim, že jo?“
„Nápodobně, ale chtěl sem bejt zdvořilej. Můj Billy je nahoře?“
„Není tady žádnej tvůj Billy! A jo, je nahoře.“
„Dík, omluv nás. A tady máš. Billy je můj, koblihy sou Tvý,“ vrazil sem mu pytlík se sladkym do rukou a nakýbloval se do dveří. Brrrr, zima, zima, zima, ale u Martinů je vždycky teplíčko, maj krb. Dean nevypadal, že by ho moje společnost těšila, no a já se nedivil. Možná si nezasloužil, jakej sem na něj byl… jakej na něj pořád sem, ale strašně se plavím na tom jeho rozumování. Ten kluk je chodící encyklopedie a psycholog v jednom a eště k tomu umí dělat, že mě přehlíží, jako když neexistuju, když vim, že by mi v některých situacích utrhnul hlavu. To umí málokdo, to zas oceňuju, jak se ovládá. Já už bych ho škrtil holíma rukama a eště se u toho bavil. Ale to je holt on. Pan Vkaždésituacidokonalý. Únavné. Osobně kdo ví, co na něm Billy vidí, ale proti gustu. „Tady to hezky voní, pečete?“ Zeptal sem se Deana, když sem si svlíkal bundu a věšel ji za poutko na věšák. Týjo, byl sem pěkně promrzlej.
„Paní Martinová peče, s Billy sme snědli…“
„Chceš říct – ty jsi snědl!“ Otočil sem se na něj a ušklíbnul se. Ten jeho nevinej výraz miluju. „Pomáhal sem Billymu, vim, že mu šlehačkový cukroví nechutná a to je taky v háji. Dělal sem ho já. Naládoval ses mojí prací, Deane… doufám, že se zalkneš,“ zavrčel sem na něj, ale vůbec sem to nemyslel tak, že bych mu přál něco špatnýho. Ne, to ne, prostě sme se navzájem prudili, si nemyslete, že on je svatoušek, taky mi to často dává sežrat. Dá se říct, že máme nevraživě komediální vztah. Rád ho provokuju, on mi to rád oplácí. Ale to už do chodby vešla Billyho epická maminka s jejím – Benji, zlato… vsaďte se, že jo.
„Benji, zlato, ráda Tě vidím, chlapče.“ Ne neřikal sem to? Usmála se na mě a hned rozpřáhla ruce. Obejmul sem jí, je to skvělá ženská.
„Taky Vás rád vidím, paní Martinová,“ oplatil sem jí úsměv a cejtil sem se tak hrdě před Deanem, protože jemu se eště nepoštěstilo takhle se vítat s mamčou jeho přítele. To sou holt ty roky známostí, a když se k nim chodil na palačinky. Mňam! Nebo když sem tady spal. A naše matinky se znají, takže no problemo. „Šťastné a Veselé,“ popřál sem jí s úsměvem a ona se na mě tak hezky podivala.
„Tobě taky, drahoušku, krásné Vánoce. Jdeš za Williamem? Je nahoře. A kdepak máš brášku. Slyšela jsem, že vaše matka nebude na Štědrý večer doma, to je mi líto, zlato,“ pohladila mě po tváři a já si to nechal líbit jako hodnej kluk. Billyho mamina je drsná.
„Musí být v práci, nemůže být s náma. Ale ostatně proto sem tady, chci Billyho o něco poprosit. Jojo je doma, není mu moc dobře,“ zalhal sem a bylo mi z toho trošku smutno. Myslim, že ten vteřinovej výraz na mě Dean poznal, nic hezkýho. Ale abych to zakecal. „Nádherně Vám to tu voní, vždycky ste byla výborná kuchařka,“ řek sem a zaculil se. Já to se ženskýma vždycky uměl, vždycky! Madden kouzlo!
„Ty jeden lichotníku, vůbec ses nezměnil, ale děkuju,“ začervenala se. „Utíkej nahoru, a že jsi to ty, za chvíli vám tam donesu ochutnat druhou várku cukroví. Máš nejraději to šlehačkové, že?“
„Od vás je skvělé všechno cukroví,“ mrknul sem na ní, ale ona se zasmála. Pak se podívala na Deana rukou ho vyzvala, aby jí následoval. „Ty pojď se mnou, miláčku, pomůžeš mi trochu v kuchyni. Necháme ty dva samotné a já Ti aspoň vysvětlím, proč jsou Vánoce svátky klidu a míru. Nemysli si, že jsem ten humbuk nahoře neslyšela. Pojď,“ sebrala ho za rukáv a odtáhla do kuchyně. Jakože jindy bych si kázání od paní Martinový o tichým sexu nenechal ujít, ale tohle byla mimořádná situace. Nemám čas ztrácet čas. Ale v duchu sem se chechtal jako dítě, bubeník vypadal dost zoufale s těma koblihama v náručí a pohledem na mě – typ: potřebuju zachránit. Ale já mu eště zamával. Pápá, Deano! Však si to užije, to má za to sežraný cukroví. Tak a teď je teplej čas. Šup nahoru, než se ten chlebasmáslem vrátí. Zaklepal sem na dveře Billyho pokoje, ale nic. Chvíli sem počkal, než sem se tam vkradl, jako vždycky, že jo. Benji je nezastavitelnej, kor když je ticho a sou zavřený dveře.
„Billy?“ Promluvil sem do prázdnýho pokoje, páč nebyl nikde vidět. Postel rozharašená a ne, ne, ne… vůbec nebudu přemejšlet nad tím obalem od kondomu na podlaze. Benjamine, vytěsni to z hlavy! Hned! Nic jsi neviděl, nic jsi neviděl! Ježišmarjá!!!
„Sem v koupelně Benji! Udělej si pohodlí, hned budu!“ Ozvalo se a já málem zinfarktoval. Tak snad už jsi jednou byl, ne? Jak si mám asi s tim… tem… na koberci udělat pohodlí? Pane Bože, asi sem fakt neměl chodit. Jenom si představím, že Billy a… ne! Nic si nepředstavuju! Zatraceně. Otočil sem se čelem k východu z pokoje a rozdejchával to. To sem fakt vidět nemusel. Ne, že mi to přišlo nechutný, to ne, sám sem s nim spal, vim jaký to s nim je, ale… Billy a Dean, to nejni jako Billy a já! Vidět bubeníka, jak na Billyho šahá, urazil bych mu ruce! Klid, Benji, tohle už se tě netýká! Ten obal na koberci se mě zatraceně týká, viděl sem ho. Leží tam! Rozbalenej a prázdnej a vnitřek určitě použitej. Ne, z toho budu mít minimálně noční můru, jestli ne trauma na celej život!
„Billy, dělej!“ Popohnal sem ho dost razantně a promnul si prstama víčka. To sem si teda pomoh, že sem tady. Že sem nebyl doma! Takovej psycho nátlak…
„Co je, hoří snad?“ Vyhrabal se Billy z koupelny jen v černým upnutým tílku a stejně nebarevným prádle. Přes rameno přehozenej temně fialovej ručník, jak si sušil vlasy. Vysvětlí mi někdo, proč se vlastně divim, že spolu šukaj tak často? V tu chvíli bych ho asi sám dost nevybíravě přefiknul, protože byl neodolatelnej. Whůůů… to je moc na mý hormony. Sklopil sem oči k zemi. Jo, to bude nejlepší.
„Jo, hoří ti na koberci. Támhle! Byl bys tak hodnej a odstranil tu věc z mýho dohledu? Nehodlám místo Vánoc slavit podruhý Halloween jenom proto, že seš schopnej mě vyděsit nadměrnou konzumací sexuálních zkušeností. Děkuju.“ Zůstal sem otočenej, i když sem slyšel, jak se tlemí. Tady nejni nic k smíchu, Billy, to je k pláči. Jo, k pláči! Za chvíli už sem slyšel, jak zaklapnul odpadkovej koš, když vyhodil ten hnus a trochu si přehodil postel, aby to nevypadalo jak… po divokým sexu. Nic si nenalhávejme, William, ten buzík má víc šuku, než já. Možná se účastnim svýho vlastního pohřbu, když na to příde. Vidim to jako príma program na svátky, takový válení a oddech.
„Uklizeno!“ Zahlásil a já se konečně otočil. Seděl na posteli, ručník na hlavě a pomalu si vysoušel háro. „Kde je Dean? Poslal sem ho Ti otevřít, než se osprchuju a…“
„Ach, jo, ten se rozhodl, že pomůže Tvý mamce s pečením. Že prej nám nechá soukromí k rozhovoru. Hodnej kluk to je,“ usmál sem se vážně, ale Billy nechápavě povytáhnul obočí a hodil ručník do rohu pokoje. Byl tak hezky rozježenej.
„Opravdu? A já měl za to, že se nemáte moc rádi,“ pokrčil ramenama a našpulil rty. Nešlo mu to moc do hlavy, ale to se dalo pochopit. Určitě se o mě bavili, to dá rozum. Ale já samozřejmě o ničem nevim a vy taky ne! Pssst.
„Blázníš? Zbožňuju ho, i ty koblihy sem mu přines. No jakej sem?“ Sednul sem si vedle něj a než sem se nadál, měl sem ho pověšenýho kolem krku. Objímal mě celkem silně a mě to těšilo.
„Seš nejlepší, Benji!“ Vykřiknul a nalepil se na mě. Jo, i tohle je Billy. Co je s Deanem, přehnaně emočně reaguje, ale zrovna tohle je hrozně roztomilý. To je moje štěně! Pořádně sem si ho přitisknul na hruď a obejmul ho. Krásně voněl a byl hezky rozehřátej ze sprchy. Hladil sem ho po zádech a užíval si tu blízkost někoho. Jak je to dlouho, co mě někdo naposledy obejmul? – když nepočítám před chvílí Billyho maminku, tak zatraceně dlouho. Je to znát, chybělo mi to, kontakt s lidma a tak. Kontakt s Billym… Ani po holkách sem nekoukal, nějak mě nic nebralo. Billy má kluka, Jojo chce umřít a já nakonec zůstanu sám. Poslední dobou sem byl pořád sám. Je to ubíjející, ale nebudu si stěžovat, protože sem Madden. Zatnu zuby a držím. „Víš, že bych pro Tebe udělal všechno. Jestli chceš, abych s Deanem vycházel, tak budu,“ zašeptal sem mu do ucha a vdechnul jeho vůni. Samozřejmě to s tim vycházením nebudeme přehánět, bohatě stačí, že na něj netasim kudlu a naopak. Už to je příměří samo o sobě.
„Děkuju Benji. Mám Tě rád.“ Jo, jo… to sem přesně potřeboval slyšet. Odtáhnul se ode mě, usmíval se a díval se mi do očí. Přímo do očí a já do jeho. Znám dobře ten pocit. Billy…
„Taky Tě… mám rád,“ řek sem tiše. Byl tak blízko, moc blízko. Jeho rty… eště trochu napuchlý od polibků nebo od horký vody, ale tak smyslný. Jeho bledá kůže, jemná, hladká na dotek, bez jediný vrásky. Znatelně se mi rozbušilo srdce, položil sem jednu dlaň na jeho tvář, chtěl sem se ho dotknout. Nostalgie, dřív sem tohle směl kdykoliv. Můj Billy. Je nádhernej, vždycky byl. Vždycky byl neobyčejnej. Má tak plachý oči, váhavej. Síla okamžiku, nevim… naklonil sem se k němu. Prostupovalo mnou vzrušení, od hlavy až do konečků prstů a když už sem ho skoro líbal, bylo to o milimetrech, tak odvrátil hlavu stranou.
„Benji, to… to…,“ ani to neuměl říct. Dostal sem ho do rozpaků. Probral sem se a hned sem se proklel. Jsem d***l! Co mě to napadlo! Co mě to ku*va napadlo, chtít políbit Billyho, když… Ne, ne to já lidem ubližuju, ne oni mě. To já to sem! Přišel sem si s nim promluvit, ne ho líbat! Vždyť má přítele, pro Kristovy rány! Benji, ty seš k*etén!
„Ne,“ přerušil sem ho a vstal. Tady nemůžu zůstat, ne teď. Zklamal sem ho. „Promiň, Billy, promiň, omlouvám se… hned vypadnu. Sem blbej, promiň mi to, nechtěl sem Tě líbat, věř mi to. To jenom… byls tak blízko a to celý… prostě mě to k tomu svedlo, ale nepřišel sem Ti ublížit, to ne. Zatraceně, vždycky všechno podělám. Nic, nic radši půjdu. Nechtěl sem obtěžovat a…“
„Nemusíš chodit, Benji,“ zaculil se na mě Billy a eště trochu klopil oči. No já nerozuměl, že má tu sílu mě nevyrazit. „Jakoby se to nestalo, nech to bejt. Ty mě nemiluješ, Benji, já vim, žes mě nechtěl líbat, to je okey. Krom toho, asi si za to tak trochu můžu sám, když se na Tebe lepím polonahej, hned se oblíknu. Buďme rádi, že to neviděl Dean, zabil by nás,“ zasmál se Billy a mě přišlo, že si z toho udělal slušnej joke. On to fakt vzal? Jakože mi věří, že sem nechtěl? No to mě po*er, že to neřeší. Dost dobře ty! Normálně mě omilostnil, drsný. Jo, Billy, to je týpek. Chápe, chápe… „A ty si prosim tě sedni a řekni mi, proč jsi přišel. Do telefonu si zněl fakt vážně v tý části o Joelovi,“ zvednul se a šel si do skříně pro kalhoty. Já samozřejmě využil pohodlí jeho postele a natáhnul sem se do ní. Podložil sem si hlavu jednou rukou, koukal, jak hledá něco na sebe a přemejšlel proč je na mě takovej i jak bych formuloval to, co chci říct o bráškovi. Jak to mám říct? Hlavně… můžu po něm vůbec něco chtít? Zkusit to můžu, mno.
„Věděl´s, že Jojo má deník?“
„No jasně!“
„Cože? Vážně?“
„Benji, ne!“ otočil se na mě s černejma volnejma teplákama na doma, s tím rozkrokem u kolen. Tyhle harémový kalhoty visící mu z boků mu hrozně slušej, věděl to. Zakroutil hlavou a začal se do nich oblíkat. „Jak bych asi mohl vědět, že má deník? Nesvěřuje se mi, to už toho vim víc o Chrisovi, než o Joelovi, což je trochu paradox, když je to Tvůj brácha, ale řekněme, že Jojo je tajemná osobnost,“ prohlásil, když rovnal vrchní lem tepláků kousek pod lem spodního prádla. No jasně, jenom provokuj! Bože! Utek sem očima do stropu. „Proč? Počkej, počkej… tys ten deník našel, četl sis v něm a on tě přistihnul. Nechce s Tebou mluvit.“
„To je to tak zřejmý?“ Protočil sem oči.
„Znám Tě. Takhle smutně vypadáš jenom, když se neshodneš s dvojčetem,“ přisednul si vedle mě, povzbudivě se usmál a položil mi ruku na břicho. „Tak cos tam četl?“ Ha, něco, co Billy neví. Už sem se bál, že to mám všechno napsaný na xichtě. Mám mu to říct? A nejni to přece jen můj problém, než jeho? Jsou Vánoce, fakt na něj chci přenýst sví trable? Asi bych neměl ale… „Benji, tak už mi to řekni. Netrap se tim, hm? Cos četl?“ Palcem jemně přejížděl po látce na mým břichu. Hodně mi to připomínalo naše společný chvíle, chtěl sem položit dlaň na jeho, ale dost rychle sem si to rozmyslel, když se ozvalo rychlý zaklepání a vešel Dean.
„Nenechte se ruš… it“ pohledem po nás přejel. Au, to bolí, nech si sví blesky pro někoho jinýho, jo? Sám se cejtim dost pod chlebem s máslem a eště budeš prudit, ne? V ruce nesl talířek s cukrovím, nadechnul se a pokračoval směrem k nám. K mýmu překvapení, Billy ruku nestáhnul, i když věděl, že Dean se dívá. Ten pohled si budu pamatovat, asi bych dostal dost po držce, kdybych si něco zkusil. Toho se vyvaruju. Zrovna sem neměl náladu na nějaký vtipný odpálkování našeho rockového prince, tak jsem byl ticho. Billy se na něj usmál, když Dean pokládal talířek vedle nás, na noční stolek. Moje oblíbený šlehačkový! Ale nějak… mě přešla chuť, byl sem z toho smutnej. Ze všeho…
„Seš hodnej, že pomáháš mámě,“ oslovil ho Billy a druhou rukou ho pohladil po noze, když kolem nás procházel zpátky ven. Bubeník se zastavil, nejdřív si mě přeměřil pohledem, kterej jasně říkal: ruce pryč, Billy je můj! Potom se na něj pousmál a sklonil se, aby ho mohl políbit. No jasně! Přímo přede mnou, že jo? Jak nenápadně majetnický a ten jazyk v jeho puse! Ty seš ale hajzl, Deane… to nebylo nutný, fakt nebylo. To sem si nezasloužil a kua přestaň ho už líbat, to snad stačí, ne? Billy zavrněl a přitáhnul si ho do hlubokýho polibku. Fajn, fajn! Už mi to došlo, chlape! Billy je Tvůj, chce Tebe, rozumim. Prohrál sem, v pořádku, ale už ho sakra pust! Nech ho! Grrr… no konečně. Po tý minutě bylo načase…
„Tvoje máme je skvělá,“ usmál se Deano na Billyho. Okem ke mně střelil, ale já mu uhnul. No jo… tak sorráč, Deano, byla to prdel. Víš, že nejsem zlej. Políbil Billyho na čelo a zas se narovnal. „Ať vám chutná, nechám vás tu a půjdu eště dolů, abych…“
„Byl bych rád, kdybys chvíli zůstal,“ přerušil sem ho a vytáhnul se do sedu. Billy stáhnul svojí ruku a oba se na mě nechápavě podivali. A teď vytáhnu břitvu a spáchám sebevraždu přímo před jejich očima! Jak dechberoucí představa, no ne? Ach, zklamu vás. „To, co chci Billymu říct… nebo teda… to o co ho chci poprosit se Tě taky týká, měl bys tady bejt,“ pokejval sem hlavou naprosto vážně a bylo to vážně. Billy patří k Deanovi a Dean k Billymu, i když si to nerad přiznávám, tak to akceptuju a nemůžu něco domluvit s jedním a vynechat druhýho, to by bylo dost nefér. Pak sem se pousmál. „Pokud se Ti teda dole nespálej vanilkový rohlíčky, rockere,“ mrknul sem na něj a on se chvíli tvářil, jak nejsem trapnej, ale Billyho vyprskavá reakce, kdy nezadržel smích, mi bohatě stačila. Ale on na mě taky po chvíli mrknul a hodil dřep vedle Billyho, kterýho s přitáhnul k sobě. Tvl, eště chvíli mě s tim budeš buzerovat a normálně si každej necháme kus Williama Martina na památku, páč si jako nemysli, že ti ho dám celýho. To bys to měl moc snadný.
„Bod pro Tebe, Benji…,“ zasmál se Billy a oba chvíli čekali, než začnu se svým výkladem. No, ale… jak… jak to říct? Hele nikdy sem nebyl moc stydlivej typ, nebo tak, tak vezmem zpříma.
„No… chtěl bych vás poprosit, jestli byste zejtra večír nedorazili k nám. Třeba jenom na chvíli, jenom…“ – ale Billy mě nenechal domluvit, zamračil se, když mu došlo, co po něm chci. Měl očividně jiný plány.
„Ale… zejtra je Štědrej večír, Benji… nemůžeme přijít. Chtěli sme bejt spolu a co máma? Nemůžem jí tu nechat samotnou.“ Billy se víc přitisknul k Deanovi, jakoby tim chtěl dokázat, s kým chce trávit Vánoce, ale já… já to potřebuju! No tak Billy! Pro mě. Zatraceně, já to nedám, jestli nikdo nepřijde, Jojo bude… ach, Jojo. Deano vypadal zamyšleně, nic, co byste chtěli zažít, čechral jemně černý vlasy svýho kluka, než se ozval.
„Billy, měli bysme se asi spíš zeptat, proč? Benji má k týhle žádosti určitě důvod, ne? Asi by nás neprosil, kdyby to nebylo důležitý,“ ohnul se přes Billyho a zadíval se mu do očí. Zas ty jeho rozumy. Jak to, že člověk, kterýho akorát štvu, je vstřícnější, než můj nejlepší kámoš? To bude Butterbrot kouzlo… hm… Jenže já jim sví důvody neměl moc v plánu naznačovat, budou si myslet, že sem cíťa. Nechci vypadat jako fňukna, sakra. Ne, Billy se na mě dívá tim: proč?-pohledem. Nepříjemný, když musíte vyložit karty na stůl. Ošil sem se, cejtim sem na sobě jejich oči. A tohle že sou mý kámoši? To je inkvizice!
„Rozhodně nechci narušovat Vaše plány. Chápu, že je Štědrej večer… člověk by měl bejt s rodinou, ale…,“ vzpomněl sem si na Joela. On je moje rodina. On je asi moje jediná rodina, kterou kdy budu mít. On a máma. Vždycky sem se přece postaral, aby to bylo pěkný v rámci možností. Tak se letos budu snažit víc, nevim… asi mi nic jinýho nezbyde. Pokusim se udělat maximum, aby se aspoň usmál. Jeden úsměv Bože, jeden upřímnej úsměv, víc nechci. Kluci chtěj bejt spolu, nemůžu jim to mít za zlý, sou to jejich svátky, jejich volnej čas a věřim, že Billyho máma s nima zažije epický Vánoce. Sou spolu fakt šťastný a já nemám právo jim to kazit. Ne… nemám. Oni mají svou rodinu, sví plány, svojí představu Štědrýho dne a já s Joelem… to musíme nějak zvládnout. Jakkoliv. Musíš se Benjamine prostě snažit, jasný? Je to Tvůj bráška, Tvůj malej bráška a ty budeš zatraceně k ničemu, když ho nedokážeš rozesmát. Už nevim, co bych mu dal… už nevim, co by chtěl, co by ode mě chtěl? Dal sem mu všechno a dal bych mu víc, kdybych měl něco o co stojí a co ho udělá šťastným. Sakra, Joeli… Jenom mám furt před očima ty slova… ty slova z deníku.
Chtěl bych umřít, abych nemusel slavit Štědrej večer.
Máma s náma nebude, má směnu v práci. Budu tady sám s Benjim, sám se svým bratrem. Nenávidím Vánoce! Nenávidim Benjiho a nenávidím sebe! Nechci s ním slavit! On a já, já a on, každej rok. K čertu s Vánocema… se vším!
„Benji? Ježíš, Benji, ty brečíš?“ Billy ke mně natáhnul ruku, ale to nebylo fér. Nezasloužim si to. Tohle nejni můj domov. Tady já bejt nemám. Mám bejt doma se svým dvojčetem a přemlouvat ho, aby vylezl, rozkrájet se proto. Vstal sem, nechal sem je tam, fakt sem asi brečel a pak si stěžujte, že sem fňukna, ku*va! Ohlídnul sem se u dveří z pokoje. Zírali, jako když nevěděj. Nevěděli nic. Nevěděli a bylo to tak lepší. Moje problémy na jejich hlavu, to tak… nikdy. Pokusil sem se o úsměv.
„Šťastný a Veselý Vánoce, kluci. Musim už domu, ale díky za všechno. Rád sem vás viděl.“
„Benjamine Maddene, stůj!“ Okřiknul mě… jo, jo, byl to Dean. Svět se asi zbláznil, když mi pomáhá chlebasmáslem. No to sem to dopracoval, měl by bejt rád, že padám a on chce, abych počkal. Ne… já už nemůžu čekat. Mám doma rodinu, chci bejt s Joelem. Nezastavil sem a vyrazil ze schodů dolů. Rychle sem si nazul boty a popadnul svojí bundu.
„Benji, tak sakra počkej! Benji!“ Slyšel sem eště Billyho, jak na mě volá a potom paní Martinovou, jak jde na chodbu se podivat, co se děje. To už sem za sebou ale zavíral. Nepochopí to. Nemůžou to chápat. Billy je jedináček a Deano se o něj postará. Sou to jejich první svátky, co sem si myslel? Že je budou chtít trávit s Maddenem pošukem a Maddenem arogantním? To zrovna. Taky bych se sebou radši nic netrávil, ale tahle duše neopustí tělo a naopak. A já mám doma bráchu, co mě asi nepotřebuje, ale chci si myslet, že jo. Chci, aby mě někdo potřeboval, protože pak sem úplně k ho*nu! Chci mu udělat krásný Vánoce, jak jenom budu moct. Jo… a tak sem šel zase domu a na tvářích mi zamrzaly slzy. Moje bejt nemohly, já přece nikdy nebrečim.

„Deane! Mohli byste mi laskavě přestat volat? Sem v pohodě, tak…“
„Takže Deanovi to zvedneš a mně ne?! Proč si sakra odešel?“
„Billy.“
„Jo, volám z jeho mobilu, protože jak se zdá, se mnou mluvit nechceš. Udělal sem něco? Řek sem něco? Benji, co se s Tebou děje? Tak rychle si odešel a to co sem viděl, byly slzy. Opovaž se mi lhát!“
„Tak přesně proto sem ti to nebral.“
„Protože se o Tebe bojim?“
„Protože na mě řveš. Podivej, Billy, sem okey, jasný? Fakt sem v pořádku, opravdu. Nic mi nejni. Nic se neděje.“
„S tim na mě nechoď, brečel´s“
„Znáš to… Vánoce. Lidi se dojímaj jenom ze zvyku. Hele nejni to nic, co bych si nevyřešil, dobře? Zvládnu to, nedělej si starosti a užijte se s bubeníkem krásný Vánoce. Pozdravuj ho a mamku taky.“
„Jo… jo fajn, budu. A seš si jistej, že…“
„No jasně. Sem v pohodě, Billy. Nemusíš se bát. Uvidíme se o svátcích.“
„Budu se těšit. Dávej na vás dva pozor a že zdravim Joela. Šťastný a Veselý, Benji.“
„Šťastný a Veselý, Billy.“
Zavěsil sem a povzdychnul si. Byl už večer, byl sem doma a vařil sem čaj pro sebe i Joela, i když ten zatím nevyšel z pokoje. Chtěl sem se pokusit s nim hodit řeč a čaj snad přijme, má ho rád na Vánoce. S jabkem, skořicí a vanilkou, ten nádherně voní i chutná. Fajn, sem pěkně zoufalej, ale nevim, jak jinak bych začal. Když tam napochoduju a zaklepu s tim, že chci mluvit, vyhodí mě. Ostatně si myslim, že mě vyrazí i s tim čajem. Musim to ale zkusit. Je mi zima. Stál sem u kuchyňský linky jenom ve volnejch džínách, do půl těla nahej a čekal, až se dovaří voda v konvici. Jo, chladno. Ale to je eště zvenku, byl sem se cestou od Billyho chvilku projít, protože když už sem stál před vchodem k nám, najednou mi došlo, že vlastně vůbec nevim, co budu dělat. Máma je v práci. Přijde v noci a zejtra odpoledne zas odchází. Proč nemůžem bejt všichni spolu? Někdy mi to připomíná ty časy, kdy od nás utek táta, s Joelem nám bylo málo, byli sme děti. Tenkrát to bylo hodně těžký a vim, že máma to s námi neměla snadný, když se o nás starala sama, ale částečně se nám ulevilo, páč můj otec nebyl zrovna gentleman a pro ránu nešel daleko. Vzpomínám, jednou, když mě mlátil, Jojo se postavil přede mě a zařval: „Nemůžeš bít mýho brášku!“ Byl statečnej na malý plachý dítě, co ví, co ho čeká, když bude vzdorovat našemu otci. Byl tak odhodlanej a vykřiknul to plnou pusou. Nezaváhal. V tu chvíli sem na něj byl tak pyšnej. Hrozně moc pyšnej.
„Nemůžeš bít mýho brášku,“ zopakoval sem si pro sebe, když sem zalejval čaj horkou vodou a pousmál se. Měl sem to pořád v hlavě. Bylo to hezký a zároveň smutný. To sme byli jeden, to bysme jeden pro druhýho umřeli. Vim, že jo. A když otec ječel na mámu, tak se Jojo schovával ve skříni v našem pokoji. Vždycky sem ho našel a on ke mně natahoval ty sví hubený dětský ruce, abych ho vzal do náruče a utěšil ho. Ale to už je dávno pryč, nepotřebuje mě. Asi už nikoho nepotřebuje.
„Myslel sem, žes na to už zapomněl,“ ozvalo se za mnou a já se leknul a vylil si trochu vřelý vody na břicho. Áááááááá…. bolí, bolí, bolí!
„Au… zatraceně, do háje!“ Bolest! Ve spěchu sem postavil konvici na stůl a hledal utěrku, kterou bych mohl namočit. Strašně to pálilo. Opřel sem se zády o linku. Jednou dlaní sem si to držel, i když mi to bylo k ničemu. Pulsovalo to horkem. Jojo reagoval rychlejc, než já a už mi na břicho přikládal ledovej ručník, co namočil pod kohoutkem.
„Pozor s tou rukou. Opatrně, bude to studit. Tady, přidrž si to,“ zlehka mi přitlačil studenou látku na to popálený místo a mě to příjemně chladilo, i když sem věděl, že to bude eště nějakou dobu hodně bolet. Sem holt někdy dost nešikovnej a to sem ani neměl čas se ho zeptat, co tam dělá. Přidržel sem si to chladivý na kůži a chvíli to vydejchával, než se Jojo zvednul, došel k jídelnímu stolu, sebral židli a postavil jí vedle mě. „Posaď se tady. Cos prosim tě vyváděl?“ Pokejval si hlavou ze strany na stranu a vim, že si musel řikat, že sem pěknej idiot, že se vopařim vodou na čaj. Sednul sem si a podival se na něj. Měl na sobě jenom volný žlutý triko a černý tříčtvťáky. Na boso, jak jinak.
„Chtěl sem nám udělat čaj,“ přiznal sem se. „Nevěděl sem, že seš tady, lek sem se.“
„Pořád stejnej blbeček, Benji,“ protočil oči v sloup, vylil zbylou vodu z konvice do dřezu, postavil jí na místo a pak se chopil svýho šálku s čajem. Nes si ho ke stolu, kde si sednul. Pozoroval sem ho. Co tu dělá? Přišel? Nezlobí se? To bylo divný. Vypadal rozespale, asi sem ho vzbudil svým štracháním tady dole. Podrbal se ve vlasech a zívnul. No neřikal sem to?
„Promiň,“ omluvil sem se. Otočil se na mě nechápavě.
„Je Ti líto, že ses polil? Heh, mě je líto, že sem Tě vyděsil. Nechtěl sem, vzbudil mě telefon. Billy volal a pak už se mi nechtělo spát, sešel sem schody a tys tu stál. Nevěděl sem, jestli mám vejít nebo…, vypadals fakt zamyšleně, než si řek tu větu,“ zaostřil na mě. Skoro se mračil, když mačkal sáček od čaje do vody a pak ho odložil na tácek na stole. Vypadal tak soustředěně, ať dělal cokoliv. Sme úplně rozdílný, někdy sám nechápu, jak můžem bejt dvojčata. Asi hříčka přírody. Myslim, že je zázrak, že na mě vůbec mluvil. Určitě to bude mít spojitost s tim – Billy volal. Ten bastard, vždyť sem řikal, že budu v pořádku, ne? Vůbec sem k němu neměl chodit, by mě zajímalo, co Jojovi řek. Asi je to jedno, můj brácha na mě mluví. Koma. Polknul sem.
„Víš dobře, za co se omlouvám. Neměl sem se dívat do toho…“
„Nechci o tom mluvit. Když Ti slíbim, že si nic neudělám, nebudeš mi líst do pokoje?“
„Nebudu.“ Když to nebude nezbytně nutný.
„Dobře. Nic se mi nestane, Benj. Slibuju,“ podival se na mě a pak očima sjel k tomu místu, kde sem si to furt chladil. Vstal. „Pořád bolí?“ Zajímal se a já přikejvnul. Si piš, že to bolí, bude to bolet. Počkat? On se zeptal, jak mi je? Jakože fakt? Zajímá ho to? No páni… budu si muset ubližovat častějc, aby mi věnoval chvíli svýho času. Byl sem tak zatraceně rád, že tam se mnou byl, tak moc rád, že na mě mluvil a věnoval mi pozornost. Mluvili sme a nemuseli sme na sebe řvát ani se hádat. Jak je to možný? Že by Billy? Co mu do háje řek? Tak William je schopnej mu navykládat, že umírám na rakovinu a tajim to před světem. To je ubohý, ale… hmmm… má to něco do sebe. Došel ke mně a přidřepnul si. „Ukaž mi to,“ našpulil rty a já udělal, co chtěl. Pomalu sem odhaloval zarudlou kůži s několika puchejřema. Nic pěknýho, byl to docela solidní flek. Cejtil sem, jak na tom místě hořim.
„Bude tam jizva?“ Trochu sem se toho bál, i když ve srovnání s Billym bych se moh eště smát. Ale nesmál sem se, ku*va! Měl sem co dělat, abych nevyběh ven a nezalomil to v první hroudě sněhu.
„Asi bude,“ zkontroloval to pohledem. „Škoda, že?“ Vzhlídnul ke mně.
„Co tim myslíš?“
„Nic,“ pokrčil Joel ramenama a začal prohledávat skřínky v kuchyni. „Jenom, že ten hezčí z nás dvou dopadnul pomalu jak škvarek,“ konstatoval. Vypadal, že se mým stavem slušně baví, haha. No já jeho pocity nesdílel. „Tady, mám to,“ vytáhnul odněkud z police mastičku a obvaz. Cože? Dělá si prdel, že jo? Chce mi pomoct? Můj bratr Jojo Madden mi pomáhá? Ste si jistý, že Štědrej den je štyryadvacátýho? Pousmál sem se.
„Ale ten chytřejší z nás dvou má vždycky záložní plán, jak toho hezkýho debila zachránit,“ mrknul sem na něj, když mi začal opatrně natírat tou mastí kůži. I když byl jemnej, nejradši bych mu utrhnul hlavu, jak svinsky to bolelo. Musel sem to prodejchávat a mít ruce v pěst. Vyl bych jako zvíře. „Co Ti… co Ti vůbec Billy chtěl?“ Musel sem odvíst téma, nebo aspoň myslet na něco jinýho. I když už jenom fakt, že tam byl Joel mi stáčel myšlenky jiným směrem. Naznačil mi, ať se postavim a pak mi omotával tělo obvazem. Na Štědrej den za mumii, jak erotické. Tvl, to sem si zas dal ze zas*aným čajem. To mi byl čert dlužnej, opravdu. Benji, už neber nic do pacek.
„Nic moc. Že prej si tam dneska byl.“ Ajajaj, to nejni dobrý.
„Jo, byl.“ Přiznání je kolikrát horší, než lež.
„Taky se ptal, jestli k nim nechceme přijít zejtra. Ty o tom něco víš?“ Do háje, Billy! Jak si mohl, vždyť… teď přišla ta chvíle zatloukání. Nasadit štěněčí oči a sem ztělesnění anděla. No… spíš ne, ale myslet si to můžu. Jojo mi konec obvazu zastrčil za kalhoty na pravým boku a podival se mi do očí. To ustojim, to ustojim…
„Ne, mně nic takovýho neřikal, nevim,“ dělání blbýho mi jde. Ono v mnoha případech nemusim ani tolik hrát, že jo? Jít k Martinům a křenit… vetřít se někam, kam nepatříme, nevim, jestli je to dobrej plán. Billy zhoršuješ mi to. Vůbec sem s tim neměl začínat. Můžu si za to sám. „A cos mu odpověděl?“ Tak a teď sem zvědavej. Určitě, ať to probere Billy se mnou, nebo že on Vánoce neslaví, nebo že…
„Že děkujem, ale nepřídem,“ odpověděl lhostejně a šel si sednou zpátky ke stolu. Upil čaje. „Nebo si chtěl jít? Určitě běž, jestli chceš, ale já myslel, že budem…“
„Ne…,“ přerušil sem ho. Byl sem trochu zklamanej, nechal by mě jít, bylo by mu to jedno. Hodně zklamanej. Zůstal by tu sám a nic by se pro něj nezměnilo. Co sem si myslel? Že mu na svátky záleží na tom, bejt se mnou? Ježíš Benji, nebuď naivní, je to furt to samí dokola, Jojo má pravdu. Určitě by si oddechnul, že vypadnu a má klid. Fakt si pak člověk uvědomí tu zbytečnost a méněcennost, když tohle slyší. Dává mi to jasně najevo – on se mnou mít Štědrej večer nechce. Bolí to víc, než ta zatracená spálenina. Mám se mu vnucovat? Proč? Jenom mu ze mě bude víc na nic. Nemůžu ho nutit bejt se mnou, když nechce. Tohle nemá smysl. „Ne… ne, já… budu asi ve svým pokoji, nebudu to hrotit, že jo?“ Pousmál sem se chabě. Ježiš zas ta trapná chvíle, kdy se musim přetvařovat, jak moc mi nevadí, že na mě kašle. Musim jít, musim jít a srovnat si to v hlavě. Nevim, co budu teď honem dělat, ale kdybych tady zůstal, asi bych se neudržel. Bylo mi to tak líto, všechno. Nejsem vůbec dobrej brácha, ne, když se mnou nechce trávit ani pitomý Vánoce. Otočil sem se k němu zády a vzal si hrnek. „Dík za pomoc, Jojo, já teď… půjdu nahoru. Eště jednou promiň, za to ráno,“ řek sem a zamířil pryč.
„To mi Billy řek taky, že si utek. Přesně jako teď.“
„Billy nic neví.“
„Tak co Tě žere?!“
„Nic!“

A je to tady. Štědrej den, sedm hodin večír, sem ve svým pokoji a poslouchám rock´n´rolů. Velice svátečná atmosféra, lepší už to bejt nemůže. Joela sem včera už neviděl a dneska jenom chvíli, když se s náma máma loučila, popřála nám hezkej společnej večer a že až příde, tak to oslavíme společně. Jo, to je pěkný, ale to kouzlo je teď, to kouzlo je v tomhle večeru, v týhle chvíli, kdy tady nejseš, mami. Cejtim se se dost pod Maddena. Neprohodili sme spolu s Joelem ani slovo, taková mocnost odcizení, to sem prostě nesnes, musel sem vstávat brzo, abych myslel na něco jinýho, než na to, jak moc k ničemu sem. Fakt sem se cejtil tak sám. Od rána sem pověsil nejmíň dva kilometry kabelů s blikajícíma světýlkama po baráku, abych se zabavil. Nevim k čemu, když je beztak nerozsvítim. Prostě z nudy. Pak sem nasadil stromek do stojanu, dovlek ho do obejváku a začal zdobit. Chvíli se ke mně přidala máma, ale musela vařit, tak sem si to dozdobil sám. Chtěla zavolat nahoru na Joela, ať mi jde pomoct, většinou zdobíme všichni, ale já jí řek, že nemusí, že Jojo chce bejt sám. Tak sem mu to Vánoční přetvařování aspoň usnadnil ne? Nepřišel. A máme vždycky velkej stromek, přes dva metry, byl sem na štaflích a s tou spáleninou, no povim vám… pomalu pět hodin mi trvalo, než sem to dokončil. Myslim, že se povedl, máma mě chválila, Joel ho neviděl. Musim přestat bejt tak snaživej, ale… rád zdobim stromek, je to klidný, když si to člověk může udělat po svým, nespěchá a inhaluje to jehličí. Nemýváme umělej. Koukal sem při tom na pohádky v telce, jindy na to nekoukám, ale dávali Grinche, toho můžu. Grinch je zelenej tejpek, co žije v hoře a nemá rád Vánoce. S tim, jak byl princ Joel zavřenej ve věži mi ho připomněl. Až na to, že ta pohádka skončila šťastně. Tady nejsme v debilní pohádce. Dal sem na vršek stromu hvězdu. Parodie na šťastný a veselý.
Od tý doby, co máma odešla, sem tady. Zavřel sem se, odepsal kámošům na přání krásnejch Vánoc. Jo, tak ty letos budou přímo jak z časopisu Dokonalej svět. Lepší už to bejt nemůže, aspoň, že ta hudba hraje pořád stejně nahlas a bubeník do toho řeže, že ani nemám moc prostoru k myšlenkám. Ležel sem v posteli, a tak trochu vzpomínal na ty hezký doby. A bylo to i hezký… kdysi. Jojo byl vždycky z Vánoc nadšenej, těšil se na Santu a na dárky. Dokázal sedět hodiny u vokna a sledovat, jak sněží. Vlastně ani nevim, kdy se tak moc změnil. Kdy sme se oba změnili. Možná je čas bejt dospělej a nepřipouštět si, že už nejsme děti, i když bych to chtěl vrátit právě zpátky, kdy sme byli. Všechno bylo tak jednodušší a vlastně tak složitý. Do hajzlu, Benj, seber se. Je to jenom jeden den v roce, to dáš. Vzmuž se.
Co asi teď dělá Billy s Deanem? Je půl osmí, určitě už sou po večeři a rozbalujou si sví dárky a jejich máma se směje. Možná přijel na Vánoce i Billyho táta, tak slaví s nima. Jo… a pak se kluci zdejchnou, vemou si nahoru sladký, budou se tulit, možná si to rozdaj, že sou ty Vánoce a pak usnou jeden s druhým. Dean k nim skvěle zapadnul, se všema si rozumí, je daleko dospělejší, než já a umí se chovat. Taky je pravda, že už tam nechodim tak často. Maj jeden druhýho, co jim chybí? Nic, sou šťastný. Fajn, vyhrála sebelítost, budu se litovat. Jenže v tom se pomalu otevřely dveře, než do nich Jojo kopnul – pak už se rozletěly. Co to kua!
„Pojď mi sakra pomoct, neunesu to!“ Vyjeknul brácha, co držel v rukou tác s dvěma talířema s jídlem, sklenicema a pod paží měl eště flašku sektu. To jako… to jako pro nás? My něco… slavíme? Sednul sem si a čučel na něj jak na ducha svatýho a amen. „No dělej, jestli to upustim, je to Tvoje vinna! Dělal sem se s tim jakou dobu, vstávej!“
„Jo, jo jasně, vydrž, hned!“ No to není možný! Dělal se s tím? Připravoval to jídlo? Joel? Je to vůbec pravda, že by… ale stál mezi dveřma a podával mi to, bylo to opravdový. Jak to, že sem nic neslyšel? Věděl bych, že… no jo, ale to by mi to tady nesmělo řvát na celej pokoj. Zkusil sem vstát rychle, ale kůže na břiše mě dost omezovala, tak sem se tam dobelhal, jak nejrychleji sem uměl. No to mě po*er, Jojo má bílou košili a sváteční kalhoty. Ne, ne, ne… to je, to se mi zdá! To se mi musí zdát! Nesnáší Vánoce, nenávidí je! Vzal sem si od něj ten tác a… von dělal bramborovej salát a rybu? Jakože uplně sám? Úplně, úplně sám?
„Polož to na stůl, pokus se se nezabít a ztlum tu muziku, jo? A eště tady, vezmi to,“ podával mi lahev, když sem odložil jídlo na stůl, jak mi řek. Pořád sem z toho byl slušně mimo, copak on nechtěl, abych odešel k Billymu? Vždyť řikal, ať jdu, jestli chci, tak proč tohle? Co to má znamenat? Pak to vypadalo, že zas odchází.
„A kam ty…“
„Hned sem tady, můžeš taky otevřít to šáňo. Jo a… máš tady zapalovač?“
„Ehm?... No… asi jo, někde tady bude, myslim.“ Chce to tady podpálit?
„Dobře, tak vydrž,“ řek eště, než se znova ztratil za dveřma. No já držim, ale jaksi nerozumim. Proč to dělá? Kvůli mně? Proč? Nechci, aby dělal něco, co sám nemá rád, nechci přetvářku, nechci si hrát na milující bráchy, když to tak nejni. Ne, Jojo, to nemusíš, fakt ne… ale jako toho sektu sem se chopil celkem odvážně na to, jakej sem na todle potentát. Strhnul sem z toho ten alobal, pak drátky a pak sem opatrně vysouval špunt. Jenže bylo těžký si tu flašku o něco zapřít, když moje břicho bylo dost nepoužitelný, ale stejně sem si ji o to opřel a palcema doloval špunt, aby to nebouchlo. Už sem to skoro měl, když Jojo přišel. „Co si sakra myslíš, že děláš! Polož to, chceš se zmrzačit? Řikal sem, abys… ne, radši mi to dej,“ sebral mi to z ruky a začal s tim sám zápasit.
„Už bych to měl,“ ohradil sem se, když se mu povedlo to rozdělat bez toho, aby něco rozbil. Whůů z tý flašky se tak hezky kouřilo.
„To sem viděl. To Tě to už nebolí?“
„No… bolí, ale…“
„Nic neřikej, seš nepoučitelnej,“ povzdychnul si a nalil nám do skleniček. „Přines sem svíčky, máš ten zapalovač, prosim?“ Podival se na mě, ale já byl tak zamyšlenej nad tim, co říká, že myslí na moje zdraví, že sem ho nevnímal. Bojí se o mě. Joel se o mě bojí. Ne, to prostě… nejni možný. „Benji!“ Vyjeknul na mě, až sem se probral.
„Ehm?“
„Zapalovač,“ zopakoval a ukázal na dvě svíčky na stole. „Vnímáš mě vůbec?“ No hele, abych řek pravdu, nevnímám nic moc, co se tady děje, ale kde mám zapik, to vim. Sem nekuřák, ale stejně ho mám, druhá zásuvka. Vytáhnul sem ho a podal mu ho. Já a horký věci, no vždyť víte, ale bych si spálil prsty, nebo si podpálil oblečení. Asi dost komickej večer, i když tohle bylo spíš tak trochu drama, možná psycho. Všim sem si, že na stole leží i Joelův deník, ten deník, co… proč ho přines? Proč ho sem vzal? Radši bych ho už neviděl. Musel sem se zeptat, nic mi nedávalo smysl, bylo to na mě moc rychlý. Lepší se zeptat, než bejt za debila.
„Joeli, co to vůbec děláme? Co to znamená, nechtěl si slavit, nesnášíš to. Proč to všechno? Jídlo, pití, oblečení…“
„Víš, co je Tvůj největší problém, Benji?“ Zadíval se mi do očí, postavil hořící svíčky na stůl a přisunul ke mně i jeden talíř. Co je můj největší problém? To bych taky rád věděl, možná bych pak s tim moh i něco dělat. Pokrčil sem ramenama. Fakt netušim, co mám za problém. „Vidíš jenom to, co chceš vidět a neumíš číst mezi řádkama, víš? Tady,“ podal mi ten deník a já si ho vzal jenom neochotně. Nesmím z něj číst. Co s tim mám dělat? Jak, číst mezi řádkama, vždyť to tak je jasně černý na bílým. Nesnáší Vánoce, mě i sebe. Co je tom nepochopitelnýho. „Ten poslední zápis, přečti si ho znova, přečti si ty podtržený části, Benj,“ ponouknul mi a sednul si na jednu židli přede mně. Podtržený části? Polknul sem. Byl sem zvědavej, co tam uvidim, vždyť je to celý jak facka jasný. Co mám číst? Nejistě sem nalistoval tu část, jako včera a fakt tam bylo něco podrthanýho. „Čti nahlas.“ No… tak fajn, no. I když to nedělám rád, číst to znova… právě teď. A tak sem čet jenom to, co mi podtrhnul.
„Budu tady sám s Benjim, sám se svým bratrem. Nechci trávit Vánoce ve svým pokoji, zatímco Benj mi bude za dveřma vykládat tisíc a jeden důvod, proč bych měl vylíst a slavit s nim. Chci, aby mi řikal, jak moc mě má rád a kolik pro něho znamenám. Chci to slyšet! Chci mu nakonec odemknout a pustit ho dovnitř. Chci, aby mě obejmul, aby mi dal dárek. Nejúžasnější dárek… Benj mi vždycky dává ty nejskvělejší dárky, každej rok něco vymyslí. Je na mě tak hodnej. On a já, já a on, každej rok. Taky mám pro něj dárek. Doufám, že se mu bude líbit.“ Takže… takže… on to myslel… jinak? On to myslel… takhle? Vykulil sem oči, vždyť… vždyť tohle zní úplně jinak, než jak to bylo před tím. Rozbušilo se mi srdce. Červenal sem se a on se na mě culil. Jojo se culí? Nemoh sem to pochopit, bylo to tak najednou, takže on… opravdu chtěl slavit Vánoce se mnou? Chtěl?
„Včera si mě nenechal domluvit, Benj,“ promluvil najednou Joel, vstal, sebral mi deník a odložil ho na stůl. Místo toho vzal do rukou dvě sklenky a jednu mi podal. Byl sem úplně bez sebe. Hrudník nestíhal a o hlavě nemluvim. No konečná. Roztřesenou rukou sem si to vzal. „Řek sem Billymu, že nepřídeme, protože sem chtěl zůstat tady s Tebou. Myslel sem, že chceš taky, ale nechtěl sem tě nutit. Benji já nikdy neřikám věci napřímo, nikdy neřikám, že Tě mám rád, protože takovej nejsem, jasný? Ale i když to neřikám, neznamená to, že to tak nejni, seš můj bratr. Bojim se o Tebe stejně tak, jako ty o mně a fakt s Tebou chci trávit svátky,“ usmál se a odhrnul si vlasy z čela. Benji nadechni se! Nadechni se! Měl sis to nahrát, on to opravdu řek? Vyslovil, mám Tě rád a bojim se o Tebe. Jojo, myslíš to fakt vážně? Vážně, jako vážně? Protože jestli jo… sem ten nejšťastnější člověk na světě. No infarktoval bych. A eště se usmívá. Má tak krásnej úsměv, škoda, že ho tak málo vídám. V tu chvíli bych zapomněl, že mě kdy něco bolí, něco že sem pomalu chytal depresi. On mě má rád! Joel mě má rád! „Šťastný a Veselý, bráško,“ ťuknul si se mnou a upil. Šťastný a… Veselý? Heh… jo, sou Vánoce vlastně. Vánoce… magická noc, splněný přání… a on tu stojí přede mnou, usmívá se a přeje mi hezký Vánoce. Myslim, že mě asi nic v životě nevzalo víc, než tahle chvíle, zas sem cejtil slzy na obličeji. Úplně sem se roztek, dojalo mě to. Mám svýho brášku! Já mám svýho bráchu! Ááááá… musim toho nechat. Rozesmál se a palcem mi slzy setřel. „Proč brečíš, ty blázne?“ No když si nemůžu pomoct. Odložil sem skleničku.
„Promiň,“ fňuknul sem a utíral si oči. „Promiň, já… mám jenom radost, nic víc.“
„Ale jdi ty,“ zasmál se, taky položil pití na stůl a natáhnul ke mně ruce. Objal mě a já jeho. Pevně sem ho stisknul, zachumlal sem se do jeho oblečení. Pane Bože, děkuju! Děkuju Ti! Děkuju, za tenhle nejkrásnější dárek, kterej si mi moh dát. Sem tak šťastnej, tak hrozně rád! Mám ho… svíral sem ho silně, hladil mě po zádech. „Ššš, nebreč… no tak, Benji, ššš, to nic. To tě to tak dojalo?“
„Jo,“ špitnul sem. Sem jak holka, whůůůů… musim to vydejchat. Nic v tu chvíli nemohlo bejt krásnější, než mít ho tak blízko a vědět, co vim. Miluju Tě, bráško, udělám pro Tebe i nemožný. Vim, že to víš.
„Seš cíťa,“ řek mi a pomalu sme se od sebe odtáhli. Pocuchal mi vlasy. „Mimochodem, fakt sem chtěl s Tebou zdobit, ale nějak sem nestíhal, ještě sem řešil dárek pro Tebe,“ sednul si a znova upil.
„Dárek pro mě?“ Ehm? Taky sem si dřepnul a chopil se příboru. Týjo, už sem měl fakt hlad, to jídlo si nezasloužilo stydnout, vypadalo to skvěle a Jojo si s tim dal práci. Byl sem hrozně pozitivně naladěnej, měl sem v sobě energii a takovej ten pocit euforie a lásky. Asi to tak má bejt, asi proto, že sou Vánoce. Mý tělo se eště chvilkama chvělo, jak sem byl celej vyplašenej z těch změn okolo. Grinch existuje.
„No jasně, chtěl sem, aby byl dokonalej, tak sem si s nim dal práci. Máš ho pod stromečkem dole,“ mrknul na mě. Taky sem se usmál. Krásnej hřejivej pocit. „A fakt si ho ozdobil perfektně, vypadá skvěle, myslim, že by ses tim moh živit,“ zavtipkoval. Hele, Jojo žertuje, no to mě podrž. Líbí se mu můj výtvor. Líbí se mu, on mi něco pochválil. A to sem se zas dmul jako kohout, byl sem tak hrdej, že má radost z toho stromu. Usmál sem se na něj.
„Děkuju Ti, Joeli. Za všechno.“
„Není za co, seš moje rodina, chci s Tebou bejt o Vánocích.“
„I já s Tebou.“

Bylo to moc hezký, jedli sme a povídali si a smáli se. Jojo dokonce upustil pro jeden večer od svejch zásad a jedl nezdravý jídlo a dokonce rybu, což nikdy nedělá. Vypadal, že mu to chutná, no já byl rád. Mně to samozřejmě taky jelo, bylo to výborný, ani sem nepozřel žádnou kost, což bylo co říct. Moc pěkná atmosféra to s nim byla, jakoby to nikdy nebylo jinak, jakobysme si nikdy nebyli cizí. Mluvili sme tak otevřeně, pili a Joel furt dolejval. V duchu sem si řikal, že tohle sou asi moje nejkrásnější Vánoce v životě, i když byla škoda, že tam s náma nebyla máma, ale vim, že si to pak vynahradíme. Celý to bylo tak kouzelný, užíval sem si tu dobrou náladu a bráchu, co sem ho znova našel. Doufal sem, že teď už to bude jenom lepší, probrali sme strašně moc věcí, dokonce i holky. Nezvyk, si s nim takhle povidat o všem. Byl tak nenucenej, naprosto uvolněnej, jakoby mu nic nevadilo – a to bylo možná i tím pitím. Ale pak se zahleděl z okna.
„Benji, sněží!“ Vystřelil jako blesk se podivat ven z okna, byl už večer, ale ve světle lamp bylo vidět, jak padaj vločky na chodník. Stoupnul sem si vedle něj a jednou rukou ho objal kolem ramen. Zavřel sem oči. Takhle to chci už navždycky, Bože. Nikdy mi ho už neber, nikdy se nechci bát, jestli mě má rád, chci vědět, že to tak je. Chci vědět, že mě potřebuje, protože já potřebuju jeho. Je součástí mě, já sem součástí jeho, nikdy ho nesmim ztratit. Podival se na mě těma velkýma nadšenýma očima a v ten okamžik byl jako dítě, nadšený za sněhu za oknem. Viděl sem, jakou má radost, že sněží, jak ho to hrozně těší. Mě těšil pohled na něj. „Je to krásný, že jo, Benj?“ Opřel si hlavu o mý rameno. Políbil sem ho do vlasů. Bylo mi neskutečně nádherně. Letím. Tolik sem se bál, Jojo, tolik moc sem se bál. Už mi to nikdy nedělej, prosim. Nikdy.
„Je to krásný,“ odpověděl sem mu, i když sem to sotva vnímal. Celá ta chvíle, ta byla dokonalá. Jenom kdyby – někdo zvonil. Grrr, kdo to zas…
„Jdu otevřít!“ Zahlásil Joel a chystal se odejít.
„Budu tam dřív!“ Zasmál sem se a už vybíhal z pokoje. No jo, ale já blb mám spálený břicho, takže mě v půlce schodů předběhnul a dobíhal do cílový rovinky. Usmíval se, pořád se tak usmíval. Pod stromkem byly dárky, ode mě i od něj a pro kamarády a pro naší mamku. Těšil sem se až je otevřu, ale nejdřív vyřešíme tuhle záležitost s tim zvoněním, páč kdo by otravoval na Štědrej večír, že?
„Nazdár, Jojo! Veselý Vánoce!“ Cože? Billy!
„Zdravim, Joeli, Šťastný a Veselý! Nerušíme?“ Dean!
„No tak kluci, běžte dovnitř, nebo tady umrznu, sakra!“ Paulie!
„Na Štědrý večer se nekleje, Paule, to si pamatuj.“
„Slyšel´s mámu, ne? Sakra, to je zima!“ Paulovi rodiče!
„Kde máš bráchu, Joeli?“ Chris!
„Podívejte na něj, chudáček nemůže ani mluvit, jak jsme ho překvapili!“ Billyho máma! Kolik tam těch lidí je? Co tu dělaj?
„Já… tedy… pojďte dál,“ pozval je nejistě Joel a bylo na něm znát, že je fakt docela překvapenej, všichni byli zachumelený a nesli v taškách jídlo a dárky a kdo ví co všechno. Najednou byl plnej barák lidí. Jak je to možný, co tady všichni dělaj? To je vtip?
„Benji!“ Zařval na mě Billy, zmrzlej jak sněhulák, když se svlíkal z bundy a hledal, kam by jí pověsil mezi tu hromadu cizího oblečení. Byl vysmátej, jak sluníčko a culil se na mě. Tváře měl rudý od mrazu a nos stejně červenej. Jojo chvíli vypadal, že neví co dřív nebo na koho dřív mluvit, všichni žvanili, ale pak se rozkecal a přál všem šťastný a veselý Vánoce a objímal se nima. Bylo úžasý ho vidět v tak bezvadný náladě a mezi lidma.
„To je všechno Tvoje práce, že jo?“ Zeptal sem se Billyho, když ke mně přišel a objal mě, byl úplně studenej, ale nevadilo nám to. Strašně rád sem ho viděl. Mrknul na mě.
„Moje? Neblázni… sou Vánoce, sám si řikal, že člověk by měl bejt s rodinou a tak sme tady,“ usmál se a dal mi pusu na čelo. „Ty a Joel ste naše rodina, Benj, chceme bejt s vámi.“
„Děkuju, Billy,“ usmál sem se. Vážil sem si těch slov, vážil sem si, že tady všichni byli, že byli s námi. Oni sou přece taky naše rodina, všichni sou s námi spjatý. Bavili se a posedali si v obejváku, rozdělali pití a pustli telku. Dávali tam pohádky. Všichni si povídali a vykládali si co dostali za dárky a prostě jim bylo dobře… jenom… mi tam pořád něco chybělo k dokonalosti. Nevěděl sem co, mám přece všechno, mám všechno, tak…
„Ale to eště nejni to nejlepší,“ řek tajemně Billy a znova ukázal ke dveřím. V tý chvíli sem věděl, že už to fakt lepší bejt nemůže. Stála tam.
„Mami!“
No neřikal sem to? Tohle byly nejkrásnější Vánoce v mým životě.