Relaxation. (Junjou Terrorist)

Shinobu chce jednoho rána potěšit Miyagiho dopředu připravenou kávou se snídaní, ale nevyjde to přesně podle jeho představ. Statečně se pak snaží odolávat Dni blbec, bohužel to jeho okolí to odnáší ve velkém. A nakonec je to stejně Miyagi, kdo musí „přebrat zodpovědnost“ a svého drzého teroristu zkrotit.
1 část ze 3.

~~

Jmenuji se Takatsuki Shinobu, jsem Japonec co takřka vyrostl v Austrálii, ale poslední týdny jsem se rozhodl vrátit do své rodné země. Dobře se učím a není pro mě problém se na tokijské škole znalostmi zařadit mezi ostatní studenty. Bohužel, strávil jsem u protinožců příliš dlouhou dobu, a tak mám všechny přátele právě tam, zatímco v Japonsku jsem všechny známé (krom rodinných příslušníků) ztratil.
Bylo pondělí, slunce svítilo, jako by všechny živé tvory chtělo zapustit do půdy, nebo přinejmenším roztavit na tekutiny. Ze Sydney mi přijel kamarád, Aiden, a chystal se tady kvůli mně zdržet týden. Měl bych být šťastný.
Měl bych.
Jenomže má nálada se pohybovala na opačné straně teploměru, než dnešní počasí.
Začalo to už brzo ráno. Zdálo se, že to bude běžné ráno, jako byly ty předchozí, ale už od startu se tento den stáčel podivným směrem.
Rozhodoval jsem se, zda mému spolubydlícímu připravit ke snídani kapustu, nebo kapustu… a zda odpoledne v obchodě nakoupit dvě hlávky kapusty, či ty další čtyři v ledničce stačí. Rozhodl jsem se, že Miyagimu výjimečně naservíruji i kávu, kterou po mně vždy chtěl mnohem více než jmenované zelí, ale já vždy zapomněl. Tentokrát ne. Nevěděl jsem sice přesně, jak má kávu rád, ale usoudil jsem, že přinejhorším mi můj společník dá pár rad pro příště a na dnešní incidenty zapomeneme. Měl jsem takto po ránu velmi dobrou náladu a chtěl jsem, aby ji Miyagi měl taky.
Proto jsem kávu připravil, nachystal si vedle ní dostatek peněz na odpolední doplnění zásob a začal jsem připravovat ty zelené rostliny, které měl Miyagi tak rád. Tedy, nikdy neřekl, že by je rád neměl. Bylo to jídlo, které jsem mu připravil hned první den mého ‚nastěhování‘ a tehdy Miyagi sice řekl, že je to strašné – a musel jsem to sám uznat; to byl taky důvod, proč jsem se v tom snažil stále zlepšovat – ale dále mi už říkal jen, že s každým dalším dnem dosahuji lepších výsledků.
Nemyslel jsem si to. Ale dokud Miyagimu chutnalo, bylo vše v pořádku.
Zapomněl jsem se zmínit, že jsem do něj zamilovaný?
Miluji ho. Miluji ho.
A on to ví. Ale on mě nejspíš nemiluje. Neustále má nějaké problémy s tím, že jsme oba muži. A že je o 17 let starší. Jako by na tom záleželo. Jako bych mohl rozhodnout, jakého pohlaví se narodím. A kdy. Jako bych mohl rozhodnout, do koho se zamiluji.
Ale asi to nevadí. Byl jsem zklamaný a chtěl to vzdát, vrátit se do Austrálie… jenomže Miyagi za mnou přišel a přesvědčil mě, abych zůstal. Řekl tehdy, že se do mě zamilovat alespoň zkusí. Byl jsem šťastný.
Jenomže teď nevím, jestli mi to stačí. Od té doby jsme se nehli z místa a mě opět začínají přepadat pochybnosti o tom, zda vůbec mám nějakou šanci. Stále si připomínám, že kdyby se mě skutečně chtěl zbavit, měl tehdy tak skvělou šanci, že stačilo nic neříct, nic neudělat, a byl bych pryč.
Avšak on za mnou přišel, sám mi řekl, ať zůstanu.
A tak se teď snažím. Chci dělat vše pro to, aby si Miyagi jednoho dne uvědomil, že mě nechce ztratit. Že jsem mu užitečný. Chci pro něj dělat vše, jen aby byl šťastný. Chci mu ráno připravovat kávu a chodit nakupovat, aby mohl na ty jednoduché věci zapomenout a později si uvědomit, že vlastně celou dobu je vykonávám já, že nikam nezmizely. Chci mu připravovat kapustu, protože říká, že se v její přípravě lepším – a já se chci jen lepšit, chci aby Miyagi viděl, že chci udělat maximum pro to, abych u něj mohl zůstat.
To je motivace, kvůli které se každodenně budím s dobrou náladou – abych jí měl dost na podělení se s Miyagim.
Ale jak jsem již řekl – dnešek byl jiný.
Nechal jsem vařit vodu na kávu a přiměřené množství jmenovaného prášku nasypal do hrnku. Přidal jsem všechny další nutné ingredience, jenž jsem viděl Miyagiho používat (takže cukr a mléko) a mezitím, než o sobě voda v konvici dala vědět hlasitým bubláním, jsem svou praxí nacvičenou rychlostí naporcoval kapustu a hodil ji na pánvičku nad ohněm. Nechat ji tak chvilku, zatímco bych tu tekutinu o teplotě dvou set dvanácti stupních přemístil do připraveného hrníčku, mi nepřipadalo zase tak složité, abych to nezvládl. Proto jsem to jednoduše udělal, jenomže když byla hladina nejméně ve třičtvrtině, uvědomil jsem si, že bych měl nechat nějaký prostor pro to mléko a tak jsem s rukou prudce ucukl. Nenapadlo mě ji zvednout tak, abych se s ní nepolil, takže jsem si jako hlupák bez pudu sebezáchovy pokropil nohu a musím říct, že zrovna zchladlá ta voda určitě ještě nebyla. Spontánně jsem vykřikl, aniž bych chtěl, a upustil konvici na zem. Místo, abych v tu chvíli myslel na to, že jsem si spálil nohu, že bych měl vytřít zem, že jsem si polil nachystané peníze nebo třeba že se mi kapusta v pánvičce škvaří, místo toho všeho mě napadlo jen jediné: nechtěl jsem Miyagiho vzbudit, mrzí mě to.
Byl bych se i zasmál sám sobě, jak absurdní myšlenky mě v tomto chaotickém okamžiku napadaly, ale krev se mi vařila v žilách více než ta voda co mi skončila na koleni a mimo jiné jsem měl chuť začít řvát jen z toho důvodu, abych ze sebe ten pocit dostal.
Samozřejmě, že jsem Miyagiho vzbudil. Kdo by po zvucích, jenž jsem způsobil a vydal, zůstal ponořen v nerušeném spánku?
„Tady někdo vstal z postele levou nohou,“ zamumlal mezi dveřmi ložnice, protírající si jedno oko a druhým sledující můj druh pořádku, který jsem právě v kuchyni zavedl.
„Buď zticha,“ vyštěkl jsem, aniž bych vlastně chtěl. Měl jsem silnou potřebu si někde vybít vztek, který se ve mně během těch pár ranních minut nahromadil, a nebylo kde jinde, než na nejčerstvějším příchozím. Ta reakce byla čistě automatická.
Co že jsem to říkal? Že se chci s Miyagim dělit o svou dobrou ranní náladu?
Ha ha ha.
Miyagi se přesunul za kuchyňský pult, aby si prohlédl, jak moje ranní počínání vypadalo z druhé strany – a najednou se tvářil méně pobaveně. „Jsi v pořádku?“
„Jistě že jsem! Stejně je to tvoje vina! Kdybys ráno nepil kafe… ne, kdyby sis tam nedával to zatracený mlíko, nic z toho by se nestalo!“ Po té větě jsem si uvědomil, že má panika kvůli zaplněnému místu v hrnku, které jsem měl nechat pro to mléko, byla úplně zbytečná, protože to dané množství jsem tam dal už na začátku společně s cukrem. Přirozeně mě to naštvalo ještě víc, protože to znamenalo, že tohle celé bylo úplně zbytečné.
Vypnul jsem plyn u připálené kapusty, klesl jsem na kolena do louže pode mnou (u čehož jsem si uvědomil, že dělat jsem to neměl, jelikož všechna voda vlastně před malou chvílí vřela, ale k malému kousku štěstí se zdála její teplota na zemi již o něco menší) a oběma rukama si zoufale zajel do vlasů. Bezděčně jsem přitom zavadil loktem o mou spálenou nohu, a tak jsem usykl nad náhlou bolestí, jež mi do ní vstřelila. Ani jsem si přes všechen vztek nevšiml, jak to místo celou dobu štípalo.
„Shinobu,“ dřepl si Miyagi těsně ke mně. „Polil ses tou horkou vodou, že? Netvrď mi, že sis nic neudělal, vidím to.“ Natáhl ke mně ruku, ale já ji bleskově odstrčil.
„Ničemu nepomáháš, víš?! Jdi zas spát a vůbec mě tu neobtěžuj! Zvládl bych to úplně sám!“
Podíval se na mě trochu ublíženě. „No to vidím.“ Tentokrát mě popadl nekompromisně za zápěstí a donutil vstát. Znovu jsem proti své vůli zavýskl, když se mi mokré kalhoty přilepily ke spálené kůži.
„Musíš si to vysvléct,“ oznámil mi Miyagi a dřív než bych stihl cokoliv říct na tom začal pracovat.
Neudržel jsem v té chvíli své myšlenky na uzdě a přepadly mě rozpaky. „Já to zvládnu sám! Nedotýkej se mě!“ Odstrkoval jsem od sebe svého spolubydlícího, který se mě stále dobýval.
Nakonec ke mně jen unaveně zvedl pohled. „Polil ses vařící vodou, Shinobu. Když se takhle budeš vztekat a bránit, uděláš to jen horším. Mužeš, prosím tě, na chvilku zatnout zuby a uklidnit se? Klidně ti odpřísáhnu, že mám čisté úmysly, nemusíš tak rudnout.“
Chvíli jsem se snažil pochopit, kde v sobě bere ten klidný pohled a pevný hlas, načež jsem si uvědomil jeho slova a prudce se odvrátil. „Nezrudnul jsem.“ Lež. Zřetelně jsem cítil nadměrnou přítomnost krve ve svém obličeji. Usoudil jsem, že trapněji se snad ani cítit nemůžu.
Miyagi se tiše zasmál a znovu se pustil do opatrného zbavování mě kalhot. Tentokrát jsem se snažil neklást odpor, tiše jsem zíral na svá bosá chodidla a prstama se nezúčastněně babral v kaluži vody, ve které jsem stál. Semtam jsem tiše zaklel, když se mi na spáleninu znenadání přilepila riflová látka, ale jinak jsem své myšlenky snažil koncentrovat čistě na kapky na svých prstech u nohou. Myslet na tu bolest nebylo samo o sobě tak strašné – mnohem více mě totiž znervózňoval fakt, že stojím najednou polonahý před klečícím Miyagim. Byl jsem to já, kdo o něj usiloval, ne naopak, a tak bych své představy teď bohužel bezpochyby nedokázal zastavit, kdybych jim nechal volný průchod.
„Nevypadá to tak strašně, jak se tváříš,“ konstatoval Miyagi, „vypadá to maximálně na první stupeň. Každopádně by sis to měl jít schladit a–“
„To já samozřejmě vím!“ Přerušil jsem ho. „Jenomže ty mě tady celou dobu zdržuješ, místo abys mě to nechal udělat!“
Miyagi mi věnoval další z těch pohledů, při kterém jsem si řekl, že jsem tolik pyskovat nemusel, ale dál neřekl ani slovo. Jen pokynul rukou, ať konám, jak říkám, a tak jsem se s trochou výčitek odebral do koupelny. Ve skutečnosti mě nenapadlo si to schladit, kdybych tam byl sám, asi si to prostě něčím zavážu, přetrpím to a před Miyagim se s tím ani neponižuju. Každopádně se mi moc nechtělo, ukazovat mu svou neznalost, i když tak vyjíždět jsem nemusel. Nedokázal jsem tomu prostě zabránit. Miyagi je poslední, na koho bych chtěl takhle křičet. Styděl jsem se za své chování.
Klekl jsem si do sprchy a pustil si na nohu studenou vodu. Původně jsem čekal nesnesitelné štípání, jako když si desinfikujete krvavou ránu, ale vlastně ten chlad byl spíš příjemný. Smutně jsem si uvědomil fakt, že to já jsem chtěl, aby se beze mě Miyagi neobešel, to já jsem se chtěl o něj starat. Zatím to vypadalo teda spíš tak, jako bych já nedokázal přežít bez něj.
Rukou jsem na okamžik prořízl proud ze sprchy, když jsem naštvaně praštil pěstí do kachliček na stěně. Ten vztek, který mnou cloumal, byl bezpochyby směřován jen na mou osobu, ale nechtíc jsem si to vyléval na někom, kdo za to nemohl. Takhle jsem měl jít v krásně slunečné, pondělní ráno do školy? Nervní, na všechny protivný a ještě k tomu opařený? Navíc s pocitem, že jsem zase křičel na Miyagiho, místo abych se choval normálně? Už vím, proč se náš vztah nikam nehýbe. Já s takovouhle Miyagimu tu šanci, aby se do mě zamiloval, ani nedám. Naopak, chovám se, jako bych chtěl, aby mě nenáviděl.
Praštil jsem do stěny ještě jednou.
„Zdá se, že dnes zůstáváš doma,“
Nejdříve jsem po něm střelil naštvaným pohledem a napadlo mě pár ne zrovna milých slovíček na účet jeho zvyklosti alespoň zaklepat, ale výjimečně se mi podařilo to v sobě potlačit a uvolnit svůj výraz. „Proč to říkáš?“
„Byl bys schopný takhle dojít do školy? Zkus si jen představit, jak se ti na tu spáleninu zase přilepí kalhoty. Nevím, jestli by to bylo moc příjemné. Mohl bych si dneska udělat volno, abych tu zůstal s tebou, pokud bys chtěl.“
Zíral jsem do jeho modrých očí a uvědomil si, jak i přes ten – do určité míry – nezúčastněný tón byly starostlivé. Zároveň mi došlo, že do školy jsem musel jít. Ne – bylo jedno, jestli půjdu do školy, nebo někam jinam; prostě jsem musel vypadnout. Nedokázal jsem vydržet to, jak se mi na Miyagiho chtělo křičet, možná ho i praštit, jen kvůli tomu, že jsem vztek měl na sebe. Když už bych tohle měl cítit, raději bych byl, aby mě tak viděl někdo ze školy, než můj spolubydlící. Přišlo mi nefér, jak jsem se k němu choval za všechny ty laskavosti, které on dělal pro mě. Trýznilo mě to, že ani vůči němu jsem se nedokázal kontrolovat.
„Ne, potřebuju tam dneska jít, je to důležitý den,“ vydal jsem ze sebe nakonec.
Miyagi si povzdychl. „Bolí tě to ještě?“
Znovu jsem si vzpomněl, že mi na nohu vlastně celou dobu stříkala voda. „Ne,“ špitnul jsem.
„Tak vylez.“
Tiše jsem poslechl, zavřel sprchu a následoval Miyagiho ven z koupelny. Pokynul mi, ať se posadím na sedačku. Učinil jsem tak. Nevěděl jsem, kdy to stihl, ale už držel v ruce ruličku obvazu a znovu si klekal přede mě.
„Když ti to teď obvážu, neměly by ti ty kalhoty pak tolik vadit,“ vysvětlil.
Napadalo mě spoustu výrazů na jeho přehnanou starost, ale kupodivu se mi opět podařilo se uhlídat, a tak jsem jen zamumlal: „Ale já bych to–“
„Sám zvládl, já vím,“ dokončil to Miyagi za mě, „ale tentokrát mě nech, ať to udělám já. Chci to udělat já,“ věnoval mi úsměv a já nezvládl nic než odvrátit pohled se zahučením něčeho jako „tak si teda posluž.“

Byli jsme zticha. Snažil jsem se sebou necukat pokaždé, když se Miyagiho prsty dotkly mé kůže, ale co se výsledků mé snahy týče, zdály se chabé. Přesto jsem si přál, ať se mě Miyagi dotýká víc. Tedy, cítil jsem to takovým zvláštním způsobem… jako chtíč, promíchaný se vztekem. Potřeboval jsem jeho doteky, ale zároveň bych ho nejradši praštil, jen tak, protože ve mně vřela krev. Nenáviděl jsem se za to právě proto, že šlo o Miyagiho. Najednou jsem chtěl utéct mnohem víc, než předtím.
Ve chvíli, kdy Miyagi dokončil svou práci s obvazem, jsem vyskočil a chtěl odejít. Byl jsem si vědom, že musím ještě napravit důsledky svého počínání v kuchyni a vůbec se mi do toho nechtělo.
Miyagi jako by mi četl myšlenky. „Zatímco ses tam chladil, uklidil jsem to.“
Na chvíli mě přepadla ta známá touha ho obejmout, ale byl to prchavý okamžik, stěží jsem ho stihl postřehnout. Nepoděkoval jsem, pouze jsem mezi rty nechal proniknout slovo „Fajn,“ a šel jsem si pro tašku do školy a peníze, které jsem zalil místo kávy. Urychleně jsem si natáhl kalhoty a chystal se k odchodu, jenomže Miyagi, který skoro nikdy nepřebírá tu iniciativu, co se doteků týče, mě chytl ve dveřích za ruku a otočil k sobě.
Věnoval jsem mu vzteklý pohled, který zjihl po tom, co se Miyagi sehl a políbil mě. „Vážně bys tu měl dneska zůstat,“ zašeptal, když se odtáhl. „Vypadáš, jako bys měl někomu ublížit.“
„Pitomost,“ odsekl jsem a vysmekl se mu.
„Můžu tě alespoň zavézt, když jsi–“
„Zatím ahoj,“ Nenechal jsem ho chovat se starostlivě, přibouchl jsem dveře a rychlým krokem se snažil dostat co nejdál od toho bytu.
Ve výtahu jsem se opřel o stěnu a zoufale si prsty pročísl vlasy. Proč se tak chováš, idiote? Jediný, kdo by si zasloužil ránu, jsi tady ty, Shinobu.