SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Relaxation.2 (Junjou Terrorist)

2. část ze 3.

~~

Co se času stráveného ve škole týkalo, ten snad ani nestál za zmínku. Tiše jsem se vztekal u každého úkolu, jenž mi nešel a místo, abych všechny pokusy vzdal, snažil jsem se dvakrát tolik. Vrcholu má nálada dosáhla při poslední hodině plné matematických úloh, kdy jsem naprosto nerozuměl příkladům, na nichž jsme měli pracovat, a naší lektorkou byla učitelka, která nastoupila právě nedávno. Možná to bylo tím, že jsme na ni nebyli zvyklí a tedy ani ona na nás, ale zřetelně jsem viděl, že najednou vzteky nebublám sám. Když jsem se však zoufale zeptal, jestli by mi látku mohla vysvětlit, připadalo mi, že na mě náhle spustila svahilsky a ještě přidala do tempa svého výkladu. Ze školy jsem tedy odcházel ještě rozhořčeněji, než jsem vstupoval a to jsem doufal, že těch pár prosezených hodin by mě mohlo uklidnit.
Za to, že na mě můj australský kamarád čekal před školou a nadšeně mě vítal, bych měl být rád, já mu však nedokázal oznámit víc než pár neslušných slov na poctu nové kantorky. Taky jsem mu řekl, že vím o svém dnešním rozpoložení a pokud to se mnou bude opravdu nesnesitelné, ať mi jednu či dvě uštědří. V duchu jsem ale doufal, že to neudělá, protože bych mu tu ránu nejspíš vrátil. Mnohanásobně.
S Aidenem jsme se posadili v parku za školou a chtěli si rozvrhnout, co podnikneme během týdne, který v Japonsku stráví. Opět jsem byl plný nadějí, že by mě takovéto plánování mohlo přivést do lepší a flegmatičtější nálady…
„Takže když pak sednu v metru na tuhle linku, vrátím se přesně tady?“ Aiden cestoval prstem po mapě tokijského metra a zaujatě kladl otázky, které mi v mé situaci přišly naprosto banální, a což bylo snad absurdnější ještě víc – seděl jsem vedle něj a přemýšlel, kolik těch kapust bych nakonec měl tedy koupit, zatímco on řešil, jak se v Tokiu neztratit.
„Hm,“
„Děkuji za objasnění situace,“ složil trpce mapu a začal sledovat kolemjdoucí.
„Hele, promiň. Varoval jsem tě, jak na tom dnes jsem,“
„To neznamená, že by ses alespoň trochu nemohl snažít skrýt ten svůj znuděný výraz, když jsi se mnou.“
„Opravdu se snažím,“
„Tak opravdu?“ Aiden si vytáhl pití a občerstvil se, nato mi nabídl. Uvědomil jsem si, že trochu žízeň mám a tak jsem neodmítl, trochu se za sebe stydějící, jak na něj musí mé chování působit. Ihned jsem však na takovouto myšlenku zapomněl, neboť místo do krku mi džus vytekl do klína a pro mě to bylo, jako bych do otevřené rány mého vzteku nasypal notnou dávku soli.
Vyskočil jsem a neměl dost vůle na to, abych si zabránil chovat se hystericky. Lhostejné pohledy procházejících lidí se staly pohledy pohoršenými a osoby, jimž patřily, začaly přidávat do kroku, aby mezi jimi a mnou byla co největší vzdálenost. Přemýšlel jsem, zda si to brát osobně a začít na ně křičet, že takové reakce by si mohli odpustit.
„Proboha, Shinobu, to uschne. Sedni si a přestaň děsit malé děti.“
Rozhlédl jsem se a spatřil zpoza stromu vykukující dva páry vyděšených očí. Vzdychl jsem. „Nezajdeš se mnou do obchodu?“
Aiden si mě změřil nejistým pohledem, možná mu přišla najednou taková změna konverzace trochu zvláštní. Nakonec však řekl jen: „Jsi si jistý, že chceš cestovat ulicemi s tímto flekem, který vypadá jako bys–“
„Vím, jako co to vypadá,“ utnul jsem jeho narážky na mou zdánlivou neschopnost stihnout to na toalety. „Je mi to jedno. Je mi dneska všechno jedno!“

Po cestě jsem však pohledy pocestných vnímal mnohem víc, než jsem byl ochoten přiznat. S každým dalším párem očí, jenž mi letmo pohlédl do tváře a mnohem delší čas věnoval rozkroku, ve mně krev vřela intenzivněji; bezděky jsem si tak připomněl rychlovarnou konvici z rána. Z nějakého důvodu mi ta myšlenka přišla tak vtipná, že jsem se rozesmál nahlas. A to, jak se po mně Aiden otočil, mě přinutilo se smát ještě víc. Necítil jsem ten šťastný pocit, který člověk při smíchu má. Byl to zoufalý smích, kdy už jsem neměl na to se nervovat, nedokázajíc nalézt dostatek energie. Zbyl mi jen zvuk, ve kterém byste zbytku nadšenosti neshledali.
„Ignoruj to,“ pověděl jsem nakonec Aidenovi a tím celý svůj výstup uzavřel.
„No, Shinobu... nedostal jsi úpal nebo tak něco? To slunce dneska opravdu paří,“ natahoval ruku ke změření mé teploty, jenomže já ucukl. Automaticky se mi obranně sevřela pěst, aniž bych si uvědomil, že na mě Aiden vlastně zaútočit vůbec neplánoval. Naštěstí jsem ale dlaň nechal zatlou volně viset podél svého těla, místo aby vyrazila proti jeho obličeji. Mnohem víc jsem teď přemítal nad tím, že pokud se nerozloučím s Aidenem co nejdřív, můžu udělat čin, jehož budu litovat.

Za chvíli jsme již zahlédli stálým slunečním paprskem utiskovanou zeleninu a tak jsme se vydali do stínů regálů. Ani jsem se nerozhlížel po rozmanitosti zboží, mířil jsem pouze ke koulím složeným ze zelených listů; kapustám. Původně jsem sice plánoval, že si vezmu jen dva kousky, jenomže když jsem je všechny viděl, jak mě svými pohledy prosí o to, abych je vzal do náruče nejlépe všechny, nedokázal jsem odolat. Opatrně jsem popadl tři zelené hlávky a poprosil Aidena, ať mě napodobí. Sic se výrazem dožadoval vysvětlení, ale já upřímně nevěděl, co bych mu řekl. 'Můj spolubydlící nejí nic než kapusty, víš.' ? Ve skutečnosti, nenutil jsem ho k tomu pouze já? Třeba mu mé jídla vůbec nechutnaly tak, jak mi říkal. Přece jen, jídlo, jež jíte denodenně stále dokola, vám časem přestane chutnat, ať je sebelepší, ne?
Užuž mi kapusty z rukou klouzaly zpátky do regálu, když jsem si uvědomil, že je to pitomost. Pokud Miyagimu nechutnají mé pokrmy, má mi to jednoduše oznámit. Nešetřil slovy, když se mě od sebe snažil dostat, proč by tedy mlčel o něčem, co se týká pouhého stravování?
Znovu nadšeně jsem tedy přitiskl kapustičky více ke své hrudi a s Aidenem v patách zamířil k pokladně. Prodavačka se mi ani nepodívala do tváře a už mi z náruče zeleninu vytrhávala, tak jsem ji propaloval varovným pohledem, neboť už jen její nabručený výraz mě iritoval.
„Čtyři sta padesát jenů, prosím,“ zamumlala takovým způsobem, že jsem ji stěží v okolním ruchu slyšel. Však bez stížností jsem se začal prohrabávat svou taškou, abych zaplatil. V panice jsem začal přemýšlet, zda jsem si je ráno vůbec vzal po tom incidentu, kdy se mi podařilo utopit je ve vodě původně věnované kávě a tak jsem hledal mnohem horlivěji, po očku sledujíc, jestli se za námi tvoří fronta lidí. Když jsem bankovky konečně mezi učebnicemi nalezl, radostně jsem je popadl a trhl. Bohužel, nejspíš v mé tašce nebyly jen lehce pohozené, jak se mi na první pohled zdálo, ale byly zaklíněné mezi stránkami knížek a tak se mým prudkým pohybem ven dostaly jen poloviny z obou zmíněných papírků, druhé zůstaly někde v temnu kapsy.
„Eh,“ vydechl jsem, neschopen slov, při pohledu na mé další štěstí dnešního dne.
Pokladní jen níže stáhla své husté, tmavé obočí.
„Víc u sebe nemáš, Shinobu?“ uslyšel jsem u ucha šepot Aidena. Zkoprněle, stále v šoku, jak jsem mohl jako třešničku na pudinku rozčtvrtit své platidlo, jsem potřásl hlavou.
Můj společník pouze mávl rukou a s přátelským úsměvem se zaměstnankyně otázal: „Přijímáte dolary?“
Ona mi to ale nehodlala ulehčovat. „Ne.“ Propálila mě husto-obočním zrakem. „Zdržujete zákazníky čekající za vámi, studente. Tak co tedy bude?“
Nikdy mi oslovení, jež použila, nevyznělo tak kousavě jako nyní. Cítil jsem svrbění prstů, jak mě znovu přepadala potřeba do něčeho uhodit.
„Skočím si to vyměnit, Shinobu. Paní bude určitě tak hodná a počká, že?“ snažil se to Aiden uklidnit dalším úsměvem věnovaným osobě, která si ho bezpochyby cenit nemohla, ani kdyby cizincovým anglickým slovům rozuměla.
Znovu jsem zaprotestoval, krátkým vrhnutím pohledu se rozloučil s šesti kapustičkama a jen se rozčileně odvrátil. „Nic takového nebude nutné, nech to tak. Ona si to paní prodavačka uklidí, když... když...“ Nedokázal jsem vymyslet jediný dobrý stěr, jakým bych ji naštval, čímž jsem se jen rozčílil ještě víc, rebelsky nezavrčel ani krátké: „Nashle,“ a opustíl celý krámek.
Pilo mi krev auto, co projelo kolem, ptáček, jež před ním uletěl, i spěchající člověk, jehož rameno se na zlomek vteřiny střetlo s mým. Chtěl jsem řvát, brečet i smát se naráz. V takovémto stavu jsem ještě rychle přemýšlel, jak se šetrně rozloučit s Aidenem, neboť si nezasloužil, abych se takto choval po jeho boku a přemítal nad vším, čím jsem si dnes byl nucen projít.

„Nezvládám to! Nemůžu chodit do té zatracené školy, nemůžu ani citit tu zatracenou matikářku! Nechci už nikdy vidět žádný zatracený džus, nikdy nevstoupím do tohoto zatraceného obchodu podruhé, a pokud někdy tu zatracenou obočnatou prodavačku ještě uvidím, zapomenu na fakt, že muž by neměl uhodit ženu, zatraceně!“ křičel jsem do hluku ulice.
Aiden mluvil trpělivým, smířlivým hlasem. Naprostým opakem mého, plného emocí. „Ohledně přídavných jmen jsi vskutku kreativní. Ještě nikoho jsem nikdy neslyšel zatratit tolik věcí jedinou větou.“
„…a zatracený Miyagi! Kdyby se sakra začal chovat normálně! Ne, on je furt pan chladný! A najednou, když jediný den mám chuť být chladný já, najednou je z něj někdo jiný! Proč mi aspoň neřekne, že mu kapusta nechutná, pokud mu nechutná?! Nejde to! Nemůžu žít.“
„Říkáš lehkovážně závažná slova, Shinobu.“
„Nemyslím je vážně. Poslyš, Aidene… Myslím, že bych měl jít. Nejspíš jsem ti za dnešní odpoledne zrovna dobrou náladu nedodal, ale nevidím to na zlepšení. Zabil jsem ti jeden den v Japonsku a moc mě to mrzí. Zítra se budu snažit chovat líp, možná stačí, když se z té nálady vyspím. Myslíš, že bychom se tedy mohli dneska už rozloučit?“
Svůj proslov jsem původně myslel jako omluvu a doufal jsem, že jej tak Aiden i pochopí, přestože to znělo mnohem odměřeněji, než jsem zamýšlel.
„Tohle byl ten nejvlídnější tón, jaký jsem tě dnes slyšel použít.“ Usmál se Aiden tím typycky přátelským, cizineckým úsměvem – za který jsem mu, mimochodem, měl v tuto chvíli chuť jednu uvalit – a hned nato mě krátce objal. Nečekal jsem to, tímto způsobem jsem se loučil jen s dívkami. Na druhou stranu mi to pomohlo si konečně uvědomit, že Aidenovi na mě opravdu musí záležet, když i přes školní období se mnou chtěl strávit týden na jiném kontinentu, než žije. Tento fakt se mi zarýval do svědomí ještě bolestivěji, když jsem si vybavil všechny naše dialogy, ve kterých jsem dnes účinkoval jen chabě a když, tak agresivně.
„Promiň. Tak zítra,“ zamával jsem mu a vydal se svou cestou pln myšlenek, které mě trýznily. Když jsem si však vzpomenul na Miyagiho, Aiden se pro mě stal vzduchem a má sebelítost se začala soustřeďovat na mého spolubydlícího.

~~



A jeden bonusový úryvek Aidena s Shinobu, kdy už jsem na chvíli prokrastinovala hlavní děj...:

Vydali jsme se tedy k obchodu, když Aiden začal být nějaký zvlaštní. Neustále se nervózně rozhlížel a vypadal, že by si dal něco k snědku. Ne typickým lidským způsobem, ale jako když divoký vlk hledá potravu. Zděsil jsem se jeho výrazu a optal se, jak mu je.
„Fajn,“ odsekl mi, na což jsem u jeho věčně přívětivého tónu nebyl zvyklý. Že by mi oplácel mou protivnost?
K mému překvapení však po slově, jež Aiden vyřkl, nepokračoval v cestě, ale zastavil se a svýma nyní divokýma očima zíral na mě. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby ten pohled nepřesáhl minutu času a kdyby jej odvrátil po mém otázání se, o co jde. Aiden jednoduše mlčel a zíral na mě. Spatřil jsem, že téměř nepostřehnutelně pohybuje rty, ale slova nevyšla žádná. Pouze z jeho rtu stekla kapička rudé tekutiny.
On se kousl?
Užuž jsem mu chtěl říct, že by bylo lepší vrátit se domů a vyspat se z nálady do jaké se dostal, ale napadlo mě, že vskutku dostal jen hlad. „Nechceš se jít najíst?“ zašeptal jsem.
V jeho výrazu se odrazil záblesk nadšení. Popadl mě za ramena. „Opravdu?! Opravdu jsi řekl to, co jsem slyšel?! Prosím, zopakuj to!“
Ztratil jsem řeč, neboť jsem jeho počínání nerozuměl. „Pojďme se najíst,“ zamumlal jsem nakonec.
„ITADAKIMASU!“ vykřikl, popadl mě do náruče a zabořil mi do krku své zuby, jež byly ostřejší než bych byl čekal.

No, tak ještě jedna bonusová kapustová větička:

Boží světlo však sneslo se na blízký, mrazící box a ukázalo mi cestu k Miyagiho štěstí.

Dodatek autora:: 

https://www.youtube.com/watch?v=TCof-vuam8s
(a jo, budu propagovat skvěle vypracované videa muhaha)

5
Průměr: 5 (3 hlasy)