Ruce

Tak divně zle se na mě usmál a chytil mou třesoucí se ruku, dal mi ji před obličej. Pravou rukou sevřel můj prsteníček, levou ukazováček. Schválně to měl naopak. Dělá takovéhle detaily. Miluju to.
Promluvil: „No tak, Wille,“ ten jeho hlas mě jednou zabije. Je to nejlepší hlas, co jsem kdy slyšel. Jako kdybyste spojili všechno.
Trošku mé prsty roztáhl od sebe. Zíral jsem na svou dlaň, nemohl jsem mluvit, protože cokoliv řeknu, shodí.
„Snad sis nemyslel, že to vydrží nějak extra dlouho, hm?“ Přitiskl mé prsy k dlani a zase je odtáhl.
Vypadal fascinovaně tím, že se mnou může hýbat jako s loutkou, jako vždy. Tenhle pocit se mu líbí. Asi ne dost.
„Tři měsíce… To je víc, než jsem čekal…“ Teď trošku svraštil obočí.
Vím to, i když stále nemám odvahu se na něj podívat.
„Nicméně,“ zatahal mě za malíček a pustil mou ruku, která se bezvládně snesla opět k mému boku, bez vodících šňůrek najednou podivně těžká. Zbytečná. Nechtěná. Jako já. Šmik, šmik. Čekal, až vzhlédnu, tak jsem to udělal a střetl jsem se s jeho absolutníma očima. Stále se usmíval. Jako se usmívá člověk, který chodí kolem bezdomovců a říká si, že je lepší než oni, nebo jako člověk, který bere dětem hračky s tím, že jsou moc nebezpečné, ale chce jen jejich pláč.
„Nicméně, jak už je ti doufám jasné, je konec. A myslím si, že dál nebudeme kamarádi. Upřímně, moc o to nestojím. Řekl bych, že problém není v tobě, ale… Podle mě je. s**eš mě vším, co děláš, vším, co říkáš, jak se tváříš, jak reaguješ, jak chodíš. Mám chuť tě zabít hned když otevřeš ráno oči.“ Sjel mě pohledem shora dolů a pak opět pozvedl mou ruku, chytil ji za zápěstí, natočil dlaň k sobě a postupně zatahal za všechny prsty. Mluvil zamyšleným tonem. Byl dokonalý.
„Jenom tvoje ruce… Ty jsou fakt super.“ Hodil na mě bleskový pohled, aby se ujistil, že jej stále zfanatizovaně sleduji.
Sledoval jsem. Nemohl jsem jinak. Taková možnost už se mi nikdy nenaskytne.
„Na to, že jsi odporný kuřák, nemáš žluté nehty,“ a na důkaz svých slov je všechny něžně přejel palcem.
„Bez jediné poskvrnky.“ Přitáhl si ji k obličeji a prozkoumal ze všech stran. Pak do dlaně vtiskl jemný polibek svými horkými rty. A svůj ukazováček zahákl za lem rukávu, stáhl ho níž, tváříc se najednou znechuceně.
„Jen to předloktí, to ti to vždycky zkazí. Jakoby tvé úžasné ruce chtěly opustit ten odporný zbytek.“ Říkal to, a bylo to, jako by na mě svá slova spíš plival, než cokoliv jiného.
„Možná by to bylo lepší.“ Opět rukávem zakryl má zranění a pustil mě.
Věnoval poslední malý úsměv mé ruce, poslední znechucený pohled mi a nechal mě tam stát.