Sen skutečností

Byl jak přízrak, který je stále s vámi, všude se na vás dívá z povzdálí, ale vy o něm do poslední chvíle nevíte.
Jeho oči vás celou dobu spalují a vy nevíte proč..
Toho dne jsem byla doma sama. Můj přítel "David" byl zrovna v práci, a jeho matka, u které bydlíme v rodinném dvoupatrovém domku odjela brzo ráno do města.
Náš dům se nacházel na kraji města, přesto u fregventované silnice.
Ráda si vždy, když jsem doma přispím do odpoledních hodin, ale dnes to byla chyba…

Zdál se mi sen, ve kterém jsem se procházela naším polem v podvečer a vychutnávala si pohled na tu širokou pláň a oblohu plnou hvězd s ještě plynoucími červánky, které pomalu mizely ve tmě.
Po cestě jsem se nečekaně srazila s neznámou osobou, zahalenou v nějakém rouchu. Byla už skoro tma a já neviděla víc než jen zahalenou tvář pod hadrovou kapucí.
Postava proti mně jdoucí se znenadání zastavila pár metrů ode mě.
Netušila jsem co mám dělat, ale možná něco ten člověk chtěl, tak jsem ze slušnosti pozdravila.
"Dobrý večer." Čekala jsem co bude dál, snad že odpoví, ale ticho.
"Prosím, mohu vám nějak pomoct? Proč stojíte proti mně?"
Byla to úzká polní cesta, na kterou se víc jak jeden pár nohou nevešel. Skutečně jsem byla nervní, protože ta osoba stála proti mně, nyní už v širé tmě a na opuštěném místě. Jak byste se cítily vy?
"Vždy jsi byla moje. Už brzy se spolu zas setkáme."
Po nesnesitelně mučivém čekání sem i dostálo odpovědi, ze které jsem místo klidu pocítila ještě větší nepokoj, plus, navíc mi slušně řízlo z šoku u srdce, takže sem ještě málem dostala infarkt.
"Opravdu milé vyhlídky, já měla vždycky smůlu v životě, ale že by takovouhle?" To bylo první na co sem pomyslela.
Mělo to aspoň nějaké pozitivum, z hlasu bylo poznat, že se jedná o mužskou osobu.
"Co po mě chcete? My se snad známe? Vůbec nevím, kdo jste… Nechte mne projít, nic jsem vám neudělala!" Zvýšeným, přesto jemně vystrašeným hlasem jsem se odvážila navázat komunikaci.
Z nenadání sem viděla, jak si sundává svou kapuci, která mu celou dobu zahalovala obličej.
Stál tam, a hleděl na mě upřeným pohledem.
Vím dobře, že v mých očích se v onu chvíli neodráželo nic víc, než strach z toho co říká, jaké tajemství přede mnou skrývá.
Pak jsem se ale rychle vzpamatovala a bylo mi jasné, že pokud je to nějaký šílenec, musím odsud rychle zmizet.
"Uhněte mi z cesty!"
Hleděla jsem na něj přesvědčivým pohledem, ale uvnitř sebe jsem se cítila tak nejistá. Jakoby něco u mě říkalo, že ho znám, i když do jeho tváře není jasně vidět, ale ten hlas…
"Teď se bojíš, ale za čas pochopíš, že osud je nevyhnutelný. Ty a já jsme si souzeni."
Dál už pomlčel a já jen viděla siluetu muže, s o něco delšími vlasy, než jsou krátké, a oči modré, nasycené jistotou a snad i zlobou, ale při pohledu na mě nikoliv.
Bylo to tak zvláštní…
"Já ale přítele mám, a milujeme se už mnoho let. Nehodlám to měnit!" odvětila jsem.
"Už víc nesmím ztrácet čas," rozhodla jsem se a prudce se rozešla směrem k němu.
Čekala bych cokoliv. Třebaže se mě chytne a nebude chtít pustit, že se budu muset prát, utíkat, křičet, cokoliv. Ale on mi jednoduše ustoupil na stranu, a když jsem procházela kolem něj, řekl mi poslední slova, která mi utkvěla v paměti.
"Zanedlouho, dřív, než bys čekala."
Otřásla mnou zimnice, ale šla jsem dál, aniž bych se víc otočila.
Na konci pole jsem se přece podívala zpět, ale on už tam nebyl. Došla jsem domů a unavená si lehla do postele, kde jsme usnula.
V té chvíli, když jsem se ve svém vskutku prapodivném snu uložila do spánku jsem se probudila o ve své posteli. Bylo mi tak zvláštně, jako bych cítila stále jeho přítomnost a slyšela jeho hlas, ale byl to jen sen konečně jsem v realitě. Vždycky sem měla zvláštní sny, noční můry a různé typy snů, většinou nic příjemného, ale tenhle byl moc podivný.
Chvíli po tom co jsem se probudila, zaslechla jsem zespoda štěkot jednoho z domácích psíků Davidovo matky. Instinktivně vždy štěkají, když jde kolem baráku někdo cizí, nebo když se vrací jeho matka. Štěkot byl silnější než obvykle, ale jak jsem byla rozespalá, myslela jsem si, že se už vrátila z města a oni ji jako vždy vítají.
Má neopatrnost mi přivodila nemalé problémy.
Pokaždé se zamykám, přestože bydlíme v podkrovní části domu a většinou vždy někdo bývá doma. Byla jsem rozespalá, a někdo mi najednou zaklepal na dveře.
První co mě napadlo, bylo: "Vždyť je den, co by kdo mohl chtít."
Napadlo mě, že snad máma něco potřebuje, abych udělala, telefon na kterej mne vždy prozvání abych sešla za ní dolů sem měla tentokrát vybitej, takže z domněnky, že je to ona jsem odemkla.
To, co na mě čekalo za dveřmi mě vyděsilo opravdu nemálo.
Stáli tam a dívali se přímo na mě. Tři muži, jejich obličeje byli do půlky zahalené šátkem, a pohledy velmi sebejisté.
Ten první co stál přímo proti mně byl brunet, s krátkými vlasy, díval se na mě nepříjemně, jak na nějakou obrovskou překážku.
Najednou říká tomu druhému co stojí za ním naštvaným hlasem: "k***a, neřeklo se snad, že tu nikdo nebude?! Tak co tu dohajzlu dělá tahle holka?!"
Ten druhý za ním, taky brunet, ale s dlouhými vlasy staženými do culíku mu jen s klidem odvětil.
"Kašli na to. Nikdo tu neměl bejt, ještě si to pak s nima vyřídíme, ale teď musíme udělat něco s ní."
"k***a, nedá se nic dělat, zbavíme se jí a pak to tu vybílíme jak bylo v plánu."
"Ne!" Ozvalo se zpozad, byl to hlas toho třetího zloděje, který stál na schodech.
"Co ty do toho máš co kecat? Seš s náma v týmu prvně!"
"To mě nezajímá. Moc dobře víš, že sem zkušenější než ty a vím toho taky mnohem víc o úspěšnejch akcích. Takže, když říkám, že se jí nedotkneš, bude to tak. Rozuměls? Pokud si teda nechceš jít za tejden sednout, až na tebe přijdou."
Ten hlas, byl mi nějak moc povědomí, ale moje vystresované myšlenky, a srdce bijící jak o závod mi nedovolili se ani pohnout, nebo cokoliv říct.
Co bylo podivnější, nevěděla sem, jestli se mám bát o sebe nebo spíš o svoje domácí mazlíčky. Víc než o sebe sem se bála o všechny kolem.
Pak se na mě ale podíval ten krátkovlasí brunet se zamyšleným hlasem.
"Hm.. Máš jediný štěstí, že sme si nakonec vzali masky, tady díky donchuánovi. Jinak bys byla už pod kytkama, zlato.."
Aniž bych stihla zareagovat zatlačili mě dovnitř, až doprostřed místnosti.
Stoupli si kolem mne a já si je mžikem prohlédla. Můj zrak se ale zastavil na tom muži, který zachránil můj život před těmi dvěma.
"Ty?" z úst mi vyšlo tohle slůvko plné překvapení. Ty oči, to byli jeho oči toho muže z onoho snu, a ten hlas, už mi to dávalo smysl, jak mi mohl být tak povědomí.
"Ale vždyť to je nemožný, tys byl jenom sen!" Vykřikla jsem nechápavě.
Zbylí dva zloději se na mě podíval a jeden z nich jen řekl: „Co to tady meleš. Ví snad někdo o čem mluví? Ta holka je snad pod parou. Cos tu sakra dělala?" Díval se na mě s dotazem.
"N.. Nic, spala jsem a pak ste přišli vy! Co vlastně chcete? Vždyť nic nemáme, nejsme nijak bohatí, jsme chudí!"
Ten první se ke mě přiblížil, nadzvedl mi bradu víš a s úšklebkem mi řekl opak.
"To na nás nehraj, je ti to k ničemu. Moc dobře víme, že tu máte dost cenností. Takže mi přestaň lhát, nebo tady donchuána neposlechnu a zkrátím ti tvoje nervy."
Byla jsem tak naštvaná, dobře mi došlo, že je na nás někdo poslala, ale proč? Bylo mi v tu chvíli jedno co se mnou bude, měla jsem vztek.
"A co?! Myslíš si, že mě to trápí? Že se snad bojím? Chceš mě zabít? Tak proč mi s tím vyhrožuješ?! Jdi do hajzlu, dobře víš, že to nemůžeš udělat, protože by ti to jen tak nepřišlo. Co je lepší? Vykrást dům a tiše odejít, anebo po sobě nechat stopy jako k***a.. Třeba zavražděnou holku?
Nejsem blbá, ale víš co? Jestli mě chceš opravdu zabít, tak to udělej hned, neoddaluj to, protože je mi to vážně jedno. Za celej život sem neprožila nic pořádně dobrýho, všechno jenom chvilku a pak konec a jen samý špatnosti. Takže při představě, že se mi tohle bude díl po zbytek života, celkem ocením, když mi to zkrátíš. Tak co? Jak to teda bude?!"
Asi jsem se utrhla moc z provazu, ale tak to u mě bývá, když mě něco dopálí. Celou dobu puťka a pak najednou k nepoznání.
Viděla jsem, jak ztuhli a v podstatě byli mnou zaraženi. Čekala sem co bude. Každá sekunda mi připadala jako minuta, bylo to příšerné.
Nakonec se situace pohla. Brunet se rozhodl jednat. No jo, asi sem se rozjela opravdu moc.
"Ty sem i snad jenom zdáš.." podíval se na mě zle a než jsem se nadála ležela sem opřená o stůl na zemi.
"Ještě jednou mě takhle naštveš, dostaneš jí příště mnohem větší."
Utřela sme si krev ze rtu, která mi stekla a pomalu se zvedla.
"Jenže já to myslela vážně." Dodala jsem.
Jako bych si koledovala. Otočila se zpátky na mě a čekala jsem další ránu. Taky bych se dočkala, kdyby nezasáhl muž ze snu.
"To už stačilo. Při další ráně by už nemusela vstát."
"Možná mi o to taky šlo."
"Jestli se jí ještě dotkneš, budeš mít co dělat se mnou. Teď vypadněte udělat svojí práci. Mám tu na vás dohlížet a zatím ste se nezmohli na víc, než ublížit bezbranný ženský." Jen co to dořekl, pomohl mi pořádně na nohy a podepřel mě.
"Dobře, pojď, ty půjdeš do pokoje a prohlídnu kuchyň."
Po tom co odešly dva z nich a zůstal tam se mnou muž ze snu posadil se na postel a řekl si o vodu.
"Jestli chceš pít, určitě bys upřednostnil něco jinýho než vodu."
On se na mě tu chvíli podíval zle.
"Myslíš si, ž mám žízeň?" Podívá se na mě zamračeně.
"Já nevím, asi ano.. Proč jinak bys chtěl.."
"Přestaň plácat nesmysly a dej mi co sem chtěl, a ať tě nenapadnou žádný blbosti." zaskočil mě uprostřed věty.
"ehm... Nemá smysl nad něčím takovým přemýšlet, je vás tu víc, umím dobře počítat."
Přinesla sem mu flašku čisté vody, kterou piju.
"Dobře, teď si sedni sem ke mně. Pojď. Nemusíš se bát, nic ti neudělám."
Nechápala jsem, co chce dělat, ale něco mi říkalo, že jemu můžu věřit.
Přistoupila jsem k němu a sedla si mu do klína, jak po mě chtěl.
Vytáhl nějaký kus látky a namočil ji vodou, kterou jsme mu dala. Chvilku se na mě upřeně díval a potom mi uchopil svou rukou mé ruce a druhou se ke mě přiblížil, a začal mi otírat rty od krve, jak jsem spadla a zranila se.
Dívali jsme se na sebe, tak intenzivně a hluboce, jako bychom navzájem jeden v tom druhém něco hledali.
Jeho vlas byly stejné jako muže ze snu, i hlas, oči modré, plné odvahy, vlas špinavé blond.
Nedokázala jsem odporovat tomu co dělá, jakmile byl v mé blízkosti. Z nevysvětlitelných důvodů si se mnou mohl dělat co chtěl.
Jeho ruka začala pomalu sjíždět z mých rtů k bradě, od brad po krku pomalu dolů až k lícním kostem, kde se z nepochopitelného důvodu zastavil na hrudní části. Podíval se na mě s takovým smutkem, jako by ho něco zasáhlo.
Než jsem stihla něco říct, ozvalo se zespod: Majkle! Pojď sem! Máme tu problém."
"Majkl?" Tázavě jsem zopakovala jméno s pohledem na něj.
Nic neřekl, chvilku se na mě díval a pak se ode mě prudce odtrhl, vzal mě za ruku a táhl mě sebou dolů ke zbytku týmu.
"Co se děje?" zeptal se jich.
"Dohajzlu, jak je to možný! Jak, k***a, jakto!!" nadával dlouhovlasáč.
"Nic tu neni, chápeš? Nikde nic neni!"
Díval se na mě brunet a pak semnou trhl od Majkla, chytl mě pod krkem, přirazil ke zdi a nožem mi přitlačil na mou krční tepnu, až jsem cítila tlukot svého srdce.
"Řekni mi, kde to máte."
"Já ale nevim co!"
"Nehraj si semnou dohajzlu! Já tě tady na místě podříznu, jestli budeš k ničemu!!"
Můj krk byl stále stísněnější. Mírně jsem natočila hlavu na bok a podívala se na Majkla. On ale nic nedělal, nemohl. Věděl, že kdyby teď něco učinil, mohl by mi ohrozit život víc než je nyní. Stačilo by, kdyby se mi nůž přitlačil ještě o kousek víc do krku a je se mnou amen.
"Tak už dělej, stejně tím nic nezískáš.." řekla jsem s těžkostí.
Pak se ale stala nečekaná věc. Uvolnil svůj nůž z mého krku a podíval se kolem sebe, kývl na dlouhovlasáče směrem na kuchyňskou lavici a řekl:
"A co tohle? Co řekneš na to, když tebe se ani nedotknu, ale všechno živý co je tady v baráku pozabíjím?"
"To neuděláš!" Neovládla jsem se.
"Ale ale, tak je to pravda, že vesničani a vy co máte domky se zvířatama máte slabost na vaše živoucí mazlíčky. Dobře, tebe nechám, ale budeš se dívat, jak tu ostatní pochcípou a nic s tím neuděláš. Začneme třeba tady touhle kočkou. Vem jí za ocas a dej mi jí."
"Ne! Prosím jí ne! Vážně tu nic není, o ničem co chcete nevím!" Rozbrečela jsem se ze zloby, kterou cítím a nemohu nic dělat.
Aniž bych stihla zareagovat Majkl ho chytl za ruku a řekl"Nech ji být, ona nic neví, vypadá to, že to na nás navlíkli schválně."
"Co tím k***a myslíš, schválně?!"
"Mám ten pocit, že náš zákazník nás sem poslal za účelem našeho cíle jen proto, aby jsme narazili zrovna na ní v danou dobu, proto říkal, že tu nikdo nebude. Moc dobře věděl, že tu ona bude. Chtěl abysme se jí zbavili ze vzteku že tu nic neni a že nás viděla. Tím pádem by to padlo celý jen na nás, celá vražda a on by z toho krásně vybruslil." řekl Majkl s pohledem ke konci věty na mě.
"Dohajzlu, jestli je to pravda, tak tu ale vážně nic neni, a kdykoliv sem může někdo další přijít. Musíme odsud vypadnout."
"Kdo "ON“?? Kdo vás sem poslal?"
"Ty drž hubu a starej se o sebe, nebo tě pod ty kytky vážně pošlu. To neni možný, takhle nás podrazit! Musíme pryč a vyřídit to s ní."
Dlouhovlasáč už ke mně šel, když ho majkl zastavil.
"Jděte napřed, já se o ni už postarám."
"Majkle, jestli ale promluví, tak.."
"Nesnaž se mě n****t! Kolikrát ti mám říkat, abys mě nejmenoval! Udělejte co sem řekl, a nechte o na mě. Můžete mi věřit, postarám se o ni."
"Fajn, ale jestli se něco posere, je to celý na tobě." Dodal brunet a oba odešli prč. Zůstala jsem tam už jen s Majklem.
"Takž, co se mnou bude? Jak se chceš o mě postarat? Nejspíš máte strach, že vás hned udám na policii a tak přemýšlíš, jak to se mnou vyřešit co nejlíp. Chceš mě teda zabít, nebo co?!"
Můj hlas už nabíral vysoké intonace, ale nedivte se, vždyť jsem byla už tak moc vystresovaná, že ne každej by to snesl.
"Proč myslíš?" Podíval se na mě tázavě.
"Já nevím, možná protože sem svědkem vyloupení a tří zlodějských obličejů? Proto, že bych mohla chtít za ty nervy, co sem s vámi prožila jako odplatu?"
"Ale ty mi nechceš ublížit."
"C.. Cože?"
"Když se nás pokusíš udat, zavedeš je i ke mně, ale to ty ve skutečnosti nechceš, protože ti na mě zleží."
"Proč by mi mělo na tobě záležet? Ani tě neznám!"
"Nezastírej pravdou tím, že na mě budeš křičet. Mám pravdu a ty to víš." Pousmál se na mě a přiblížil se. Pořád se na mě díval, a já z toho byla strašně nervózní. Nechápala sem proč, ale skutečně měl pravdu.
"Jakto... Vždyť se neznáme dýl jak hodinu, tak jak je možný, že mám pocit, jako bychom se znali hodně dlouho?"
"Jednou to pochopíš. Dřív jsem taky míval takové sny, byla si v nich, než jsem zjistil proč vídám tvou tvář ve svých snech, když tě ani neznám."
"Ty taky? Tobě se taky zdají: Pověz! Co se to děje!"
"Poznáš sama, chce to čas, ale teď už musím jít, někdo nejspíš viděl ty dva idioty jak se odsud kradou ven a museli zavolat policii."
"Jak to víš?"
"Někdo šmíruje za vrátky a sleduje tu situaci. Musím odejít, ale nezapomeň na mě."
Přitáhl si mě k sobě a nečekaně políbil. Tak sladce, a zároveň tak pevně. Chuť jeho rtů byla tak vynikající, jako by to byla chybějící ingredience, kterou jsem celý život hledala.
"Možná, kdybys nebyl na špatné straně, bych s tebou chtěla být víc, ale takhle to nejde. Ty jsi na zlé straně, a já pro takový život nejsem, nejsme taková, nešlo by to. Škoda.." a odtáhla jsem se od něj.
"Jenomže ty chceš a budeš.."
"Myslím, že ne, už mám přítele, miluju ho."
"Vše co se kolem nás děje nemusí bejt takový, jak ti připadá."
"Promiň, ale už se neuvidíme. Slibuju, že tě nenahlásím, ale už se nemůžeme vidět."
On se na mě jen pousmála odešel.
Za dvě hodiny přišla Davidovo matka z města a já akorát douklízela nepořádek v baráku, co nadělali. Ano, měla jsem tisíc chutí je udat, ty dva idioty, ty zmetky co mi chtěli ublížit a mým čumáčkům, ale skutečně bych tak mohla ohrozit i Majkla, a to sem v hlouby duše skutečně nechtěla.
Moje myšlenky i pocity byly v rozpacích.
"Ahoj, co je to tu za nepořádek?!"
"Eh, promiň mi, moc se omlouvám, zkoušela jsem jedno jídlo, ale trošku sem i to nevydařilo, nadělala sme moc nepořádku v kuchyni.
"Moje jediná štěstí, že Davidovo máma měla kuchyň jako jedinou nejvíc na očích. Ostatní místnosti jí tak nezajímali jako kuchyň. Dvacetiletá kuchařka je hold znát."
Po necelé hodině a půl přijel David, kupodivu dnes dřív než jindy, ale nic moc zvláštního. Občas mají nařízené přesčasy a jindy jim zas skončí směna o něco dřív."
Přišel domů, vyšel schody, a jen co otevřel dveře od podkrovního bytu jsem ho pozdravila, abych zamaskovala to co se mi nepovedlo poklidit.
"Ahoj lásko. Jak ses měl? Co že jsi dnes přijel dřív? Nestihla sme ještě úplně uklidit, protože sem myslela, že mám trošku víc času, tak se nezlob, prosimtě."
"Ahoj, tady je ale bordel. Cos dělala celý den? Co je na té zemi u stolu?"
"A sakra, všiml si toho stolu jak sem se praštila," pomyslela jsem si.
"Ehm, to nic neni broučku, jenom jsem připravovala trošku rybízu ze zahrady, něco asi spadlo a já to rozšlápla." usmála jsem se na něj důvěryhodně.
"A co ten tvůj ret? Co si tu dělala?“ zamračeně a zvídavě se zeptal. Přišlo mi, že byl už mírně podezíraví, musela sem rychle zamazat stopy.
"To nic neni, sem nešika, jako bys mě neznal. Když sem spala, ležela sem moc u kraje postele a když sem se chtěla otočit spadla sem na zem a praštila se do rtu, celkem to bolelo a teklo i trošku krve, ale jinak dobrý."
"Hm... Vtom se vážně nezapřeš. A jinak nic novýho?"
"Mm, ne, ani ne. Vlastně nic."
Pak už si zasedl ke svému stolu, já mu dala najíst a kolem půlnoci se odložil ke spánku.
V jeho přítomnosti jsem se cítila tentokrát špatně, vyčítavě. Měla jsem pocit, že jsem ho podvedla, i když sem nic neprovedla, alespoň ne já, ale to on... Majkl.
Uplynulo pár měsíců od toho dne. Jednoho krásného odpoledne jsme byli s Davidem a jeho matkou v restauraci na obědě, slavili jsme totiž jeho povýšení.
Seděli jsme tam ještě s pár jeho přáteli z práce, a já ten den byla jako tělo bez duše. Rozhlížela jsem se po místnosti a prohlížela si ty nabubřelé tváře jeho teď už podnapilých pracovních kolegů, když jsem si všimla v povzdálí muže, sedícího u jednoho stolu v koutě restaurace. Měl na hlavě divný klobouk, který mu napůl zakrýval tvář, zrovna přišel a chtěl místo s výhledem směrem na náš stůl. Dlouhou dobu jsem po něm sjížděla letmo pohledem, ale nevěnovala mu příliš pozornosti. Až po delší době jsem musela na toalety, a při cestě k nim jsem narazila do onoho muže. Pohlédla jsem mu do tváře a chtěla mu něco říct, když jsem spatřila jeho tvář. Byl to on.
"Majkle!" zaznělo z mých úst překvapeně. Krátce se zastavil a letmo mi řekl: „Za patnáct minut za budovou restaurace. Dostaneš se ven z toalet zadními dveřmi, které jsou přímo na boku od posledních dveří WC." Sklonil hlavu a odešel.
Zaražená jsem zůstala stát na místě až pak mi došlo, že je to nápadné. Rozhlédla jsem se, a hned se rozešla na toalety. Davidovi to ale přišlo podezřelé.
Na toaletách skutečně byli exitní dveře maskované pod cedulí s nápisem "SKLAD- Nepovolaným vstup zakázán". Opravdu zvláštní.
Vrátila jsme se zpět ke stolu, ale David se ke mně naklonil a zeptal se mě: „Cos to tam dělala? Vypadáš, a jako kdybys byla opilá. Když to neumíš, tak nepij, aspoň ne před kolegy z práce."
Celkem mě tím urazil a ještě k tomu mi svíral pevně mou ruku.
"Co je to s tebou?! Já nic nedělám, ale ty mi mačkáš bolestivě zápěstí. Takhle tě neznám. V posledních měsících jsi zlý a pořád podrážděný."
"Tohle tu teď probírat nebudeme!"
"Jistě, to ty nikdy."
Sebrala jsem se a šla pryč.
"Kam jdeš?"
"Odskočím si." Nechtěla jsem vyvolávat nepokoje na oslavě, tak jsem slušně nahlas zalhala.
"Tak brzo? Vždyť si byla před chvílí." Dodala Davidovo matka. Byla to jinak skutečně milá osoba, dřív takový býval i Davit, ale práce ho zničila zevnitř. Tu jeho čistotu, kterou jsem na něm tak milovala.
"Vždy, když se napiju vína, musím častěji chodit na toalety. Nebojte se, zanedlouho budu zpátky." Usmála jsem se a odešla jsem.
Tentokrát má mysl nemířila na WC, ale jiným směrem.
Prošla jsem přes utajené dveře ven z budovy na dvůr, ale nikoho jsem tam nebyla.
"Jak jinak. Mohla jsem si myslet, že mi napálí."
"Prčo, máš stále tak černé myšlenky?" Ozval se hlas za mými zády a pak jsem jen ucítila něžný dotek sjíždící mi kolem pasu.
Otočil si mě směrem k sobě a hluboce se na mě zahleděl. Nedokázala jsem promluvit. Srdce mi bušilo a já se cítila tak šťastná, zároveň tak nesvá.
Zas ta nejistota.
"Proč jsi chtěl abych přišla?"
Podíval se na mě a zeptal se: " Pořád si nepřeješ mě vidět?"
"Ne.."
"Nelži sama sobě."
"Ne.. Nepřeju si abys zas odešel." Zvedla jsem svůj sklopený zrak na něj a čekala co bude dál. Nečekala jsme, že něco takového řeknu, ale mé city převládli mou mysl. Přestože ho téměř neznám, cítíme k sobě oba navzájem něco strašně silného. A já vím, že se tomu neubráním.
"Konečně." Na nic víc nečekal a začal mě líbat.
"Ne.. Co to děláš, prosím nech toho, to nemůžu. Prosím.. Já nechci."
"Pokud skutečně nechceš dokaž mi to. Jinak mě nezastavíš."
Poddala jsem se tomu, co mi celý život chybělo, vášni, nedočkavé radosti z každého dalšího doteku, pocit, že o mě někdo stojí tak moc.
Přitáhl si mě do stínu pod takovou ´malou stříšku nad starými dveřmi a začal mě nesnesitelně sladce líbat po celém krku. Jako by věděl, jaké body na mém těle jsou ty nejcitlivější. Jeho něha neznala mezí, v ní byla síla a odhodlání, které já stále postrádala. Už od mala jsem měla pocit, že nežiju, že mi něco schází a nemohu to nejít. Něco, bez čeho není život životem.
Jeho sladké doteky přešly k mému pasu a pomalu sjížděli k mým slabinám na stehnech. Rty se stále tak sladce dotýkali mé šíje a celého krku, až jsem se cítila jak v nějaké extázi, a čas pro mě přestal znamenat. Což byla obrovská chyba. Mezitím, co jsem se nechala unášet Majklem, v restauraci už si začali postupně všímat, že mi to trvá již celkem dlouho.
David požádal matku, aby se za mnou zašla podívat, jestli mi nic není.
V průběhu té doby Majkl náhle přestal.
"Buď na sebe opatrná, prosím. Brzy se zas uvidíme." a odešel
"Ale já nechci abys... Odešel..." Došlo mi, že už jsem pryč moc dlouho, když jsem se podívala na hodinky, měla jsem pocit, že omdlím. Velice rychle jsem se vrátila na toalety. A v poslední sekundu, co jsem otevřela tajné dveře na dvůr, se otevřeli dveře od toalet, kde stála Davidovo matka.
"Je ti dobře Jsi tu už dost dlouho."
"Omlouvám se, neudělalo se mi dobře. Myslím, že pro dnešek už víno vynechám.
Po zbytek večera byl nálada čím dál zajímavější. Hlavně když se Davidovi kolegové podnapilosti naprosto oddali. David nikdy moc nepil, ale dnes musel, aby se před nimi nesnížil. To ovšem nebylo nic dobrého. Jeho sváteční pití mu nikdy nepřivádí dobrou opici.
Museli jsme ho dovést domů, problém byl, že se mu nechtělo do postele, ani spát.
"Co to s tebou dneska bylo, a nelži mi! Znám tě už dost dlouho. Byla si divná. Pojď se pomazlit.." a začal se ke mně lísat.
"Davide, nech toho, jsi opilý, takhle to nechci."
"Vymlouváš se?!"
"Proč bych se vymlouvala, víš, že tě pořád miluju." Hladila sme ho po vlasech, ale on mi ruku strhnul.
"Lhářko!"
"Já ti nelžu! Jinak bych s tebou už nebyla, pořád si moje láska."
"Opravdu? A chceš něco vědět?"
"Co?"
"Ale ty moje ne! UŽ to trvá ňákou dobu. Ve skutečnosti mi strašně vadíš, nesnáším tě a už tolikrát jsem přemýšlel jak se tě zbavit, protože ty bys nikdy nebyla schopná sama odejít, ani kdybych tě mučil sebevíc.!"
Jeho věty mě zaráželi nůž do srdce hlouběji a hlouběji, ale myslela jsme si, že mluví jen ze vzteku a opilosti. David ale pokračoval.
"A víš co ještě? Chtěl jsem se tě zbavit. Udělala jsi to tak, aby to bylo jako loupež, ty blbečci zlodějíčci, co si říkají profíci ani netušili, pro co je to vlastně posílám. Namluvil jsem jim, že tu nikdo odpoledne nebude, víš je to pár měsíců zpátky, ale oni to nakonec asi ani nezvládli najít, tenhle barák nebo co. Protože kdyby jo, tak bys tu teď neseděla u mě, ale ležela bys už konečně hluboko pod zemí ve smradlavé špíně, kam patříš! Oni sem asi nepřišli viď? Pche... Příště si musím najmout lepší lidi."
Moje srdce se v onen okamžik zastavilo.
"Davide? Co to povídáš? To ty?"
"Co? Tak oni tu přece jenom byli? Měli se zbavit všech případných svědků, k*****i. Schválně jsem je poslal na čas, kdy budeš doma jenom ty. Tak jak je to možný, k***a! To si s nima ještě vyřídím, ale nejdřív tebe. Zajímalo by mě, jak je možný, že tě nechali bejt, cos jim naslibovala.. Že jim dáš víc, když zabijou mě?!"
„Ty si paranoidní! Co sem ti kdy udělala, že už mě nemiluješ a chceš se mě zbavit! Co! Osm let si mě snad nesnášel, nebo proč si byl celý ty roky se mnou a předstíral si lásku ke mně?!“
„Hm, proč? Protože když jsem se ještě neznali, dělala sem s tvým otcem v práci, stali se z nás dobří přátelé, hodně mě toho naučil, i jak přežít v tomhle zasviněném životě. Pak z něj jednoho dne vyšlo napovrch, že až jednou zemře, odkáže jen tobě celé své jmění, které si celý život tajně spořil. Věděl jsem, že když ty a já bysme… Když by se to povedlo a začali bysme spolu žít, mohla by jednou bejt celá pozůstalost moje, stačilo by se tě jenom nenápadně zbavit. A co je snazší, než to hodit na chudáky zloděje, co tě se tě ze strachu zbaví. Měl bych tak čistý ruce. Ale ty ses prostě záhadným způsobem rozhodla přežít! Už nemůžu dýl čekat, tvůj otec zemřel před měsícem. Nevíš to, protože to přišlo v dopise, který jsem ti nepředal. Jeho odkaz mi ale ujistil v tom, že nemusím víc čekat. Stálo tam, že po jeho smrti odkazu půlku svého jmění tobě a půlku mě, V případě úmrtí jednoho z nás dvou, ten druhý dostane zbytek. Netušil, že bych ti mohl chtít nějak ublížit. Miloval tě, ale sám se nechal obalamutit mým důvěryhodným pohledem. On, ten kdo nikomu nikdy nevěřil, sám zavinil smrt své dcery. Dá se říct, že ej to až směšné.“
„Cože? Tati…“ Oči se mi zalili zlobou ale převládl je nakonec žal.
David se hned poté zvednul a došel si ke dveřím, otočil klíčem, a poté ho vytáhl a položil na kamna.
"Davide, proč? Já tě milovala!"
David se naklonil ke zdi, a vzal si nůž z mrazáku, se kterým sem si během léta krájela ovoce. Byl celkem hodně ostrý.
"Davide, nedělej to, nech toho, slyšíš?!"
"Hm... Musím se tě zbavit, nedal si mi jinou možnost. Odejít neodejdeš."
"Já odejdu, pokud už mě nechceš, víš, že nechci být nikomu na obtíž, tak mě nech aj á půjdu."
"Teď už je na to pozdě, nikdo nás neuslyší. Výhodou je, že máma špatně slyší. Nebraň se."
"Davide, nech mi!!" Dívala jsem se na něj s pláčem a přemýšlela co mám dělat.
Nešlo to, nikam se nedalo utéct, znala jsem konec a mohla mu pouze čelit.
Poslední okamžiky, které jsem spatřila, bylo jak mě uchopil silně za krk a podřízl mi obě žíly na zápěstí.
Uznávám, že to bylo velice vychytralé. Otřel nůž a jeho otisky a vložil mi jej do levé dlaně, aby to vypadalo jako sebevražda. Dobrá výmluva by mohla být i z opilosti nebo něco podobného.
"Davide..." Dívala jsem se na něj s bolestí v očích, a stejně jako můj hlas, vyhasínal s ním i život z mého těla, jak postupně odtékaly pramínky krve na podlahu.
Milovala jsem ho, a v životě bych ho neopustila. Ale takový konec jsem skutečně neočekávala. Má láska na zlatém podnose byla pouze zneužita.
Co nadělám, stejně už je pozdě na všechno. Pomalu jsem se oddala té slabosti v celém těle a nutkání spánku směrujícího do věčnosti.
Víčka se pomalu zavírali a já zas začala snít.
Tam v temně noci stál, tentokrát se na mě díval s tváří odhalenou a usmíval se. Nemluvil, ale to já.
"Už se neuvidíme, tohle je naposled. Mrzí mě to."
Stále se jen díval a pak zmizel. Začala jsem ho hledat, a běžela jsem dlouhou polní cestou až na konec, kde bylo šedé světlo. Šla jsem dál až bylo jen bílo. Před očima se mi promítly snímky ze života, který nebyl přítomností, který neznám. Když v onen moment se mi z ničeho nic vše vybavovalo. Můj minulý život, On a Já, dva milenci, které rozdělily kruté hříčky osudu.
Náhle jsem zas pocítila tep svého srdce.
"To je hloupost, to nemůže být..."
Chvilku na to se mé oči otevřou a já zřím bílý strop jakési místnosti, kterou neznám.
"Nejsem mrtvá..?“ tázavě zašeptám, protože na víc nemám sil.
"Ještě ne."
"Ten hlas, zas slyším jeho hlas.."
"Majkle?"
Mé zorničky už konečně byly schopné víc zaostřit a já pohlédla do očí svému snu.
"Majkle..." Usmála jsem se.
"S takovým nadšením jsi na mě ještě nikdy nepromluvila." Viděla jsem, jak mi otírá pot z čela.
"Majkle..." Můj hlas toužil po jeho doteku stejně jako Já.
"Jak se cítíš? Měl jsem jednu chvíli strach, že už se mi nevrátíš."
"Majkle Já.. Já si vzpomínám." Do očí se mi vlil pramen slz, prosetých žalem.
"Já zemřela."
"Ne, žiješ, vidíš?"
"Tenkrát jsem zemřela. Zabili mě. Zabili, vrazili mi dýku přímo sem." Ukázala jsem na místo, kde se klíční kosti scházejí na středu k hrudi. Na stejné místo, kde se zastavil Majkl svými dlaněmi.
"Tak sis nakonec vzpomněla... Moc jsem si to přál, od doby co..."
"Od doby?"
"Od doby, co se mi stalo to samé co tobě. Byl jsem tenkrát na pokraji smrti, je to dva roky zpátky, když jsem byl na výletě v Itálii s přáteli. Tenkrát se tam stala nehoda a já se málem utopil. Pár minut jsem byl mrtvý, ale pak se mi vrátil život, a s ním i vzpomínky na můj minulý život. Konečně jsem zjistil co mi celý život tak moc chybělo, co jsem usilovně hledal, ale nevěděl jak ani co to je. Tebe."
"Majkle..." Sjela jsem mu dlaní po tváři a byla plná štěstí. Pak jsme si ale vzpomněla co se stalo a strašně se vyděsila. Tak moc, až jsme zapomněla na svá zranění a prudce jsem se zvedla z postele.
"Kde je David? Co se stalo? Jakto že žiju?!" Než mi ale stihl odpovědět, zamotala se mi hlava z nedostatku krve a šla jsem na kolena. Majkl mne zachytil na poslední vteřinu.
"Ještě musíš odpočívat a nabrat síly, Neměla by ses teď moc vytěžovat." Vzal mě do náručí a uložil zpět do postele.
"Co se stalo? Prosím řekni mi to."
Bylo na něm vidět, jak není nadšený z toho, co po něm chci.
"Říkal jsem ti, ať jsi na sebe opatrná. Netušila si ale, že tě bude chtít zabít tvoje drahá polovička."
"Tak co se s ním stalo?"
"Po tom, co jsme se rozešli na dvoře, sledoval jsem tě z povzdálí. Tušil jsem, že něco není s tvým přítelem v pořádku a chtěl sem mít jistotu.
Když jsem viděl, jak je napitej, pro jistotu sem vás sledoval až domů. Abych se ujistil, že bude všechno v pořádku, vylezl sem po vaší nižší střeše co máte ze zahrady nahoru a sledoval situaci. Když jsem se tam ale dostal, bylo už pozdě. Pohled na tebe, jak tam ležíš bezvládně ve vlastní krvi mě přemohl a já musel..."
"Co si musel?! Cos udělal?
"To už není důležité. Na stole v kuchyni jsem nechal vzkaz, že jste na týden odjeli do Itálie na dovolenou. Za tu dobu se může stát mnoho věcí."
"Tys ho zabil? Tak zabil?!"
"Nezabil, ale zbavil jsem se ho tak, že už nás otravovat nebude."
"Cos udělal?"
"Věř mi, žije, ale nastražil jsem jeho otisky na místo jednoho činu v Itálii. Až ho najdou pár let nás nebude otravovat.
Věděla jsme, že co udělala není správné, ale na druhou stranu mě chtěl David zabít. Byl to vlastně vrah, i když neúplný, ale přesto by to dokončil, kdyby mohl. V tom případě se mu dostalo, čeho si zasloužil a my mohli pár let žít v klidu, a potom se uvidí.
"Nesnášíš zločince, nestavíš se na jejich stranu, ale s jedním si žila léta."
"Majkle, už nic neříkej. Když jsem tenkrát řekla škoda, moc sem si přála, abys byl v jádru dobrý člověk, a ty jsi. Neubližuješ nikomu bezdůvodně."
"To co jsem udělal bylo celé jenom kvůli tobě. Nikdy jsem nebyl zloděj, začal jsem s tím až potom, co sem měl sen, kdes byla ty a já a tvůj expřítel, který ti chtěl ublížit. Nějaký hlas mě varoval, že za rok ti půjde o život. Dobrej způsob jak tě hlídat, aniž by sis mě všimla, bylo stát se dorým zlodějem. Dostanou se všude, a mají na to výbavy. Pak jsem se doslechl, že si tvůj přítel chce najmout loupež na jednu adresu. Mělo jít o cizí adresu, nikdo nevěděl co je to za barák, ale já jedinej dobře věděl, že se jedná o jeho vlastní dům, a to mi přišlo moc podezřelý. Tušil jsem, že to má něco společného s tím, co by se ti mohlo stát, a proto jsem do toho šel s těma dvěma idiotama, abych tě ochránil."
"Celou tu dobu si mě sledoval? Pořád si byl se mnou a musel ses dívat, jak jsem s někým, kdo o mě vůbec nestojí namísto tebe.. Mrzí mě to."
"Nemohla si to vědět, stejně jako já ne, ještě před pár lety."
Dívali jsme se na sebe dlouhou chvíli. Utápěla jsem se doslova v jeho očích, jako bych je znala věčnost. Cítila jsem se s ním tak klidná.
"Zůstaneme už jenom spolu, že ano? Majkle.."
"Zůstaneme, jen ty a já, jako tehdy, ale už nás nerozdělí."
Jeho hlas byl tak uklidňující, a já se cítila doslova božsky.
Každičký jeho dotek mě lechtal po celém těle, bylo to tak nepopsatelně krásné... Milovali jsme se, a já cítila skutečnou lásku, něhu, touhu a vášeň navzájem. Cítila jsem jeho konečky prstů jak projíždí celým mým tělem, jakoby si mě skenoval. To laskání na krku bylo jak droga, kterou jsem potřebovala tak moc.
To co jsem hledala, svou spřízněnou duši celý svůj život, jsem konečně našla a to pouze díky osudu, který se zvrátit nedá.
Možná to tak opravdu může být. Možná, když se dvě navzájem milující duše bolestně rozejdou, hledají se tak dlouho, dokud se zas nesetkají a osud je k sobě sám dovede. Sice to může trvat, a musí mezitím projít dlouhou a obtížnou cestou, plnou překážek, ale ta odměna na konci za vytrvání je nesmírně sladká, a stojí za to.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.