Setkání s vlkem

Říká se, že když uvidíte stříbrného vlka, měli byste utéct. I když, i na to je už pozdě. Jakmile spatříte jeho stříbrný kožich, sežere vás. Také má prý rudé oči, jako krev, která vás pomalu udusí.
Nevěřím tomu. Nevěřím, že by nějaké zvíře tohle udělalo. Navíc nevěřím, že stříbrný vlk existuje. Je to jen báchorka vesničanů, aby jsme se drželi od lesa.
Kdybych měla rodiče, nejspíš by mi to neustále říkali. Už od mala. Tomu bych potom možná věřila. Ale jelikož jsem sirotek, nikdo se o mě nikdy nestaral. Nikdy jsem nikoho nezajímala. Proto je každému jedno, kde se toulám. Ať už je to les, či opuštěná stodola. Podle vesničanů jsem jen na obtíž. Často jsem je slyšela říkat, ať mě sežere stříbrný vlk, alespoň by měli už klid.
Co pak já můžu za to, že mě rodiče opustili, že zemřeli a že jsem nyní nechtěná?
Obzvlášť teď. Co jsem jim udělala, že se tak chovají? Jsou to jen namyšlená dětska.
,,Ty zrůdo." vykřikl jeden kluk a udeřil mě kamenem do čela. Nikdy mi neřekli mým jménem. Nikdo ho neznal ani já sama.
Pocítila jsem, jak mi po obličeji stéká pramínek krve.
,,Chcípni! Nikdo tě tu nechce." řekl jiný kluk a nakopl mě.
Zvedla jsem hlavu a hodila po nich opovrhující pohled. Dokázala bych se jim v pohodě ubránit, ale k čemu by to bylo? Navíc jsem na to už zvyklá.
,,Špíno!" kluk, který mě před tím praštil kamenem, ho po mě tentokrát hodil.
Ucítila jsem tupou bolest a pak kolem mě všechno zčernalo. Když jsem zas otevřela oči, byla kolem už tma. Opatrně jsem se zvedla. Na obličeji jsem měla zaschlou krev a ta byla i kolem mě na zemi. Hlava mě taky pěkně bolela.
Rozhlédla jsem se. Byla jsem u stodoly, u které mě před tím zmlátili. Stodola stála kousek od lesa. Asi si mysleli, že mě sežere stříbrný vlk. No, na tohle jsem za těch šestnáct let života už zvyklá.
Podívala jsem se k lesu. Samozřejmě, že nic. Počkat! Najednou jsem uviděla dvě rudá malá světla. Jako oči. Zamrkala jsem, ale už tam nebyly. Jen mi připadalo, jako by se tam mihlo něco stříbrného.
To je kravina, říkala jsem si. Stříbrný vlk neexistuje.
Překvapeně jsem hleděla do toho místa, ale nic dalšího jsem už neviděla. Muselo to být z toho jak jsem dostala do hlavy. Měla jsem přelud.
Oklepala jsem ze sebe špínu a vydala se domů. Do mého polorozpadlého přístřešku. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Jako vždy jsem došla k posteli u stěny a vytáhla z pod ní krabici. Beru to jako svůj každodenní rituál. V krabici je jediná věc po mých rodičích. Tedy dvě. Fotka, na které je máma a otec, jak se usmívají. Fotka je černobílá, takže z ní moc nevyčtu. Jen to, že máma měla světlé vlasy a táta tmavé. Já je mám černé jak uhel.
Druhá věc je dopis. Nevím komu je určen. Stojí v něm jen pár slov a to je: Věř a nevzdávej se, vždy je naděje. A vždy na tebe bude někdo dohlížet, nakonec tě zachrání. Ráda doufám, že to patří mě, ale nemůžu si to nijak ověřit.
Mí rodiče zemřeli při autohavárii a nechali mě samotnou. Z domu, ve kterém jsme bydleli, mě vyhodili chvíli poté, protože jsem neměla na nájem. Jasně že ne, byly mi teprve čtyři. Sociálka o mě záhadou nevěděla a příbuzný jsme neměli. Nakonec jsem začala bydlet v těhle troskách na kraji města.
Přejela jsem prsty po dopise s fotkou a zase je pečlivě uklidila do krabice, kterou jsem zasunula pod postel, kam patří. Vážně bych chtěla vědět jací byli mí rodiče.
Sednula jsem si na postel, která pode mou váhou zavrzala. Měla bych si ošetřit ránu. Přemýšlela jsem, ale už jsem byla moc líná vstát a tak jsem se jen schoulila do klubíčka a v něm usnula.

Probudila jsem se, když na mě dopadly první sluneční paprsky. Opatrně jsem se posadila. Hlava mě bolela víc něž včera. Pokusila jsem se to nevnímat. Vstala jsem a učesala si vlasy, při čemž jsem skoro brečela, a převlékla se do čistého oblečení.
Nedaleko od přístřešku je říčka. Došla jsem tam a nabrala trochu vody do vědra. S plným vědrem jsem se vrátila do přístřešku. Namočila jsem do vody hadřík a začala si čistit ránu. Štípalo to a chvílemi to dosti bolelo, ale zažila jsem už horší. Nakonec jsem si otřela i ostatní ranky.
,,Měla bych jít nakoupit." řekla jsem si pro sebe, když jsem se dívala do polorozpadlé skříně, kde mívám zásoby. Povzdychla jsem si, sáhla na dno skříně, odstrčila jedno prkno a vytáhla pár korun, které jsem si našetřila. Strčila jsem si je do kapsy u šortek a vyrazila.
Ve městě jsem koupila nějaké konzervy a několik rohlíků. Pak jsem se vrátila do přístřešku a ohřála si jednu konzervu. Snědla jsem jí s rohlíkem.
Zbytek dne jsem strávila vevnitř. Stále mě bolela hlava a několikrát se mi i zatočila. Nakonec jsem s bolestí šla i spát a to celkem brzo.

Měla jsem noční můru. Zdálo se mi, že někdo zapálil přístřešek, a že já se nemůžu dostat ven. Oheň jsem cítila, jako by to bylo doopravdy a taktéž mě štípal kouř v nose.
Prudce jsem se posadila. První mi nedocházelo co se kolem děje. Všude bylo šedo, a chvilkama v tom šedu probleskovala červeň.
Najednou mi to došlo. Nebyl to jen sen. Vše se dělo doopravdy. Byla jsem obklíčená plameny. Rozkuckala jsem se a rychle si stoupla. Jenomže se mi zamotala hlava a byla jsem donucená si zase sednout. Jakmile se mi přestala hlava točit, zvedla jsem se a vyběhla ven.
Sledovala jsem tu změť plamenů a kouře. Byla jsem, jak omámená.
Krabice! Došlo mi. Vyděšeně jsem se podívala do plamenů. Neměla jsem jinou možnost, než tam vběhnout. Nemohla jsem se jen tak vzdát mého jediného dědictví.
Sebrala jsem všechnu odvahu a vběhla zpátky do hořícího přístřešku. Znova mě polapily plameny. Rychle jsem si dala kus trička přes nos a pusu. Moc to nepomáhalo, no alespoň něco.
V kouři se špatně orientovalo. Naštěstí přístřešek byl malý a já ho znala nazpaměť. Naslepo jsem našla postel a zapátrala pod ní. Musela jsem použít obě ruce a tím se mi sesunulo tričko chránící nos a pusu. Zadržela jsem dech a dál jsem pátrala. Po chvíli jsem se musela nadechnout a hned jsem začala kašlat.
Nahmátla jsem krabici a vytáhla ji. S kašlem jsem se postavila a otočila, že půjdu ven. Znova se mi zatočila hlava a já spadla na zem. Začala jsem hrozně kašlat. Z posledních sil jsem se pokusila plazit ven do bezpečí. Omdlela jsem. To poslední co jsem slyšela bylo lámání dřeva.

Nějakou dobu mě obklopovalo černo.
Prudce jsem se posadila a zároveň zhluboka nadechla. Plíce to vzali, jako životodárný prostředek. Jenomže kvůli kouři, kterého jsem se před tím nadýchala, jsem se rozkašlala. Stále mě pálil v krku.
Když jsem se trochu uklidnila, rozhlédla jsem se. Seděla jsem vedle teď už doutnajících trosek. Což býval můj přístřešek. Podívala jsem se vedle mě. Ležela tam krabice s fotkou a dopisem. Úlevně jsem vydechla.
Nechtěla jsem tam být už o nic déle, a tak jsem se opatrně zvedla s krabicí v rukou. Stoupla jsem si na na nohy, které se mi vzápětí podlomily a já klesla zas na zem. Nakonec jsem se odplazila ke stromu, kde jsem se opřela a chvíli vydýchávala. Chvíli co chvíli jsem se rozkašlala. Dělalo se mi zle a neskutečně mě pálilo v krku a v plících.
Když jsem se konečně mohla postavit, opatrně a pomalu jsem vyšla do města. Nechtěla jsem jít moc blízko, ale zároveň jsem chtěla být co nejdál od ohořelých trosek.
Nakonec jsem se usadila na kraji lesa s výhledem na město. Taky jsem tam usnula. Probudila jsem se s nepříjemným kašlem.
Předklonila jsem se a kašlala. Najednou jsem uslyšela smích. Podívala jsem se směrem odkud přicházel. Stála tam parta kluků, kteří mě před tím bili.
Věděla jsem, že musím vypadat hrozně, ale tenhle smích patřil něčemu jinému.
,,A takhle dopadne každá zrůda." řekl největší a rozesmál se. Ostatní se k němu přidali.
Při tom pohledu mi došlo, že to vše udělali oni. ,,Tos byl ty! Ty..." vykřikla jsem.
Chytil mě za vlasy. ,,No a co? Stejně ti to nikdo nebude nikdy věřit. Podívej se na sebe. Troska a k tomu ještě zrůda." usmál se.
Byl tak blízko a já měla zlost. Naštvaně jsem mu plivla do tváře.
,,Ty čubko!" vykřikl a jeho obličej se proměnil do děsivé grimasy. ,,Co si to dovoluješ!!" Vrazil mi facku až se mi zatmělo před očima.
Dopadla jsem na zem a hned v další chvíli jsem dostala nohou do břicha. Zase jsem se rozkašlala, ale neměla jsem možnost se pořádně nadechnout, protože se ke klukovi přidali i ostatní.
Nakonec jsem zase omdlela.

Probudila jsem se až v noci v lese. Zkusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Byla jsem přivázaná provazem ke stromu, bez možnosti se pohnout a dostat se z něj.
Měla jsem žízeň a v hrdle mě stále pálil kouř. I oči mě pálili. Dýchala jsem studený vzduch noci a kvůli tomu, že jsem se nemohla napít jsem se znovu několikrát rozkašlala.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale rozhodně už bylo po půlnoci. Začínala jsem se bát, že tam skončím navěky, nebo, že mě sežere nějaké zvíře. Což se nakonec zdálo více pravděpodobné.
Něco zašustilo blízko v křoví. Vyděšeně jsem se tam podívala, ale už jsem nic neviděla. Zašustění se ozvalo zas na druhé straně a já tam zas otočila hlavu. Další šustění bylo přímo přede mnou. Vyděšeně jsem tam obrátila hlavu. V křoví se objevila stříbrná srst.
Nakonec z něj vyšel vlk. Ne normální, ale ten se stříbrnou srstí. Strachy jsem se nalepila ještě víc na kmen strom. Nikdy jsem v něj nevěřila, ale teď stál přede mnou. On mě sežere!
,,Né, prosím. Jdi pryč. Já nechci být sežraná." zaskuhrala jsem a začala sebou šít.
Vlk se přiblížil a měsíc se odrazil v jeho stříbrné srsti.
Málem jsem měla slzy na krajíčku, když se ještě víc přiblížil, ale on mě obešel a zašel za strom.
,,Co?" nechápala jsem, ale část strachu ze mě opadl.
Po chvíli jsem ucítila, jak provaz povoluje. Vlk ho překousl! Na nic jsem nečekala, a když provaz celý povolil, rozeběhla jsem se pryč.
Najednou mě zachytila něčí ruka. ,,Vážně se tam chceš vrátit?" řekl sametový hlas za mnou.
Otočila jsem se a překvapeně vykřikla. Stál tam vysoký muž s neuvěřitelně světlou kůží a stříbrnými vlasy. Nechápala jsem, jak se tam dostal, a pak jsem si najednou všimla vlčích uší a ocasu ve stříbrné barvě.
,,Ne! Pust mě!" vykřikla jsem a pokusila se mu vyškubnout.
Jenomže on měl větší sílu jak já, a ještě mě k sobě přitáhl a chytil v obětí. ,,Musíš si nechat ošetřit rány a najíst se." zašeptal mi do ucha.
,,Nesežer mě." vydala jsem ze sebe.
Muž se zasmál. ,,Kdo tady říká něco o sežrání. Teď se uklidni." opatrně mě pustil.
Měla jsem stále chuť utéct, ale neudělala jsem to. ,,Kdo jsi?"
,,Ookami." odpověděl s úsměvem.
,,Ookami?" podivila jsem se.
,,Jo. Stříbrný vlk, ale neboj, nikoho nesežeru."
,,Ale říká se, že..."
,,Říká se toho hodně, ale nic není pravda. Vždyť tobě říkají zrůdo, ale si pěkná mladá dáma." usmál se a vzal mě za ruku.
Ucukla jsem, ale on se jen usmál. Taktéž jsem cítila, jak mám rudé tváře po jeho komplimentu.
Zavedl mě na palouček, kde se ve hvězdách lesklo jezero a za ním byla jeskyně. Prošli jsme kolem jezera a stanuli před jeskyní.
,,Počkej tady." řekl Ookami a zašel do jeskyně. Nějakou dobu tam byl a pak vylezl s nějakou látkou v ruce. ,,Tady. Opláchni se a obleč si tohle." podal mi věci.
Byla to obyčejná látka, zřejmě na utření a k tomu bílá košilka.
Vzala jsem si to a ostýchavě se na to podívala.
,,Neboj, nebudu tě sledovat." řekl Ookami. Nějak mě to uklidnilo, ale zároveň i zamrzelo.
Přikývla jsem a přešla k jezeru. Naposledy jsem se otočila. Viděla jsem jen Ookamiho záda a stříbrné vlasy mizící v jeskyni.
Vysvlékla jsem se a opatrně vlezla do ledové vody. Zima mi projela celým tělem a v utržených ranách mě zaštípalo. Opatrně jsem se začala oplachovat. Nakonec jsem vylezla, usušila se a oblékla na sebe čistou košilku.
Vešla jsem do jeskyně. Na začátku jeskyně hořel oheň a na druhé straně byla postel a stolek se skříní.
,,To jsi už hotová?" otočil se na mě Ookami od stolku, kde něco míchal.
Přikývla jsem.
,,Fajn, tak pojď sem. Ošetřím ti ty rány." pobídl mě a udělal prostor na židli u stolu.
,,To vážně nemusíš."
,,V pohodě." Usmál se a já ho poslechla a přisedla si ke stolu. Na stole bylo několik mastí.
Ookami vzal jednu mojí ruku a vyhrnul rukáv košilky. Nabral na prsty mast a začal jí potírat rány. Štípalo to a mírně chladilo. Takhle mi ošetřil i druhou ruku a nohy.
,,A teď si to sundej." řekl a ukázal na košilku.
,,Ne, rozhodně ne." namítla jsem a rychle chytila lem košilky.
,,Neboj se. Nebudu tě nijak zvlášť prohlížet." vzal moje ruce do svých a jemně mi rozevřel dlaně. Pak mi přetáhl košilku přes hlavu a já před ním stála jen ve spodním prádle.
Rychle jsem se otočila, aby neviděl jak rudnu. Sedla jsem si a on mi začal ošetřovat záda. Najednou se zastavil u jednoho ramene. Přejel po místě, kde mám znamínko, které vypadá trochu jako tlapka.
,,Takže přece jenom jsi to ty." řekl a udělal kroužek kolem znaménka.
,,Cože?" Vyhrkla jsem a rychle se na něj podívala. Naše obličeje byly tak blízko, že se mi na tvářích objevil ruměnec. Rychle jsem se otočila zpět.
,,Jsi jako já." poklepal mi na rameno Ookami a i s židlí mě otočil a začal ošetřovat rány na břiše.
,,Co?"
,,Z části." pověděl a napatlal mi mastičku na poslední ranku. ,,Jo a tohle." řekl a otočil se a vytáhl nějakou krabici. Byla to moje krabice.
,,Jé děkuji." řekla jsem, rychle si zas natáhla košilku a vzala si to. Otevřela jsem ji a přejela prstama po věcech v ní. Podívala jsem se na Ookamiho. ,,A co jsi myslel tím, že jsem stejná?"
,,Jsi stejná jak já." ukázal na uši a ocas.
,,Ale já nic takového nemám."
,,Ne, ale tvoje máma jo." Vzal fotku z krabice a ukázal na usmívající mámu. ,,Vidíš ty výstupky tady ve vlasech?" zeptal se a prstem ukázal na máminy vlasy.
,,Jo."
,,To jsou sklopený uši. Jsi poloviční." řekl, ale když viděl můj nechápavý pohled, vysvětlil mi to pořádně. ,,Tvoje matka byla stříbrný vlk, přesněji vlčice a tvůj otec byl člověk. Tím jsi ty poloviční."
,,To není možný." chytla jsem ho za ruku a on sykl. Nebylo to silné a tak jsem se podivila.
,,Promiň." řekla jsem, ale vzápětí mu vyhrnula rukáv. Měl na předloktí popáleninu.
Rychle mi vytrhl ruku a popáleninu schoval pod rukáv.
,,Ty..." Bylo mi jasné, odkud to má. Věděla jsem, že mě někdo z plamenů zachránil, protože jsem omdlela v hořícím přístřešku, jinak bych tam umřela.
,,Musí se to taky ošetřit." podívala jsem se na něj.
,,To je v pohodě."
,,Ne není." chytla jsem opatrně jeho ruku. ,,Ukaž mi to." Opatrně jsem mu vyhrnula rukáv. Nebyla to malá spálenina, byla velká jako dlaň a taky docela ošklivá.
Nabrala jsem na prsty mast a jemně mu ji začala vtírat do popáleniny. Ookami několikrát cukl a jinak zůstal sedět.
,,Děkuji." pošeptala jsem.
,,Víš, vždycky jsem tě sledoval a chtěl ti nějak pomoct od nich. Nikdy bych nečekal, že to dojde až sem." řekl a podíval se na mě. Měl rudé oči. Neděsily, byly krásné. ,,Je mi to líto." pokračoval.
Zvedla jsem hlavu a usmála se. ,,To, ale není tvůj problém." Jakmile jsem to dořekla, začala jsem zase kašlat.
Ookami mi volnou rukou podal džbán vody. Domazala jsem mastičku a zbytky, které mi zůstaly na prstech jsem si otřela o stehna. Vděčně jsem přijala vodu. Konečně jsem se napila a mému krku se ulevilo.
,,Teď už je to můj problém. Jsme přeci jediní." Ookami si vzal zase džbán zpátky.
,,Jediní? Tím myslíš jediný stříbrní vlci?" podivila jsem se.
,,Jo."
,,A ty jsi to o mě věděl celou dobu?" podívala jsem se zas do těch červených očí.
,,Ne." opětoval mi pohled.
,,Takže proč...?" To se týkalo toho proč mě sledoval a proč mě zachránil.
,,Protože..." natáhl se ke mě. Jemně mě chytil za hlavu a přitáhnul ji k sobě. Na to mě lehce políbil.
Nebránila jsem se se. Nevadilo mi to, bylo to náhodou příjemné. Nevím proč, ale za tu chvíli co ho znám, jsem k němu začala něco cítit. Připadalo mi, jako bych ho znala věky.
Po chvíli se odtáhl. ,,Promi-"
Přerušila jsem ho tím, že jsem se k němu natáhla a dala mu letmý polibek na rty. Pak jsem se usmála a on se mírně usmál.
,,Chceš se tam stále vrátit." Tím myslel vesnici.
,,Ne." odpověděla jsem a zase jsme se políbili. Teď už trochu vášnivěji.

O několik let později:
Do vesnice jsem se už nikdy nevrátila a žiji nyní s Ookamim v lese. Vesničané si určitě myslí, že mě sežral stříbrný vlk, tedy Ookami. Taktéž jsem dostala nové jméno Aki.
Po roce co jsme byli spolu mi záhadou vyrostly uši i ocas, jen jsou stejně černé, jako mé vlasy. Ookami mě i naučil přeměnit se do vlčí podoby. Jak jinak než černé.
Už nejsme jediní stříbrní vlci. Protože se kolem nás teď motá pět stříbrných vlčat.
,,Mami, a jaké to je být s lidmi?" zatahala mě za ocas malá Luky.
,,Lepší je tady v lese." odpověděla jsem a pohladila ji mezi ušima.
,,Taky si myslím." přidal se Ookami a přivinul si mě do obětí. Pak mě políbil.

KONEC!