Dále vše probíhalo tak jako vždycky. O další oběti vraha informovali místní policii, nasedli do letadla, kde ještě projednávali případ a onoho záhadného informátora, a poté odpočívali. Na letišti, když vystoupili, Hotch rozdal své pokyny. Emily s Reidem měli zajít do márnice ohledat tělo. Rossi se měl podívat na ono nové místo činu a Hotch s JJ měli jet na místní centrálu policie. Morgan žádný úkol nedostal, a to bylo pro našeho snědého agenta takovým rudým poplašným znamením. Nemýlil se, velký šéf pro něho měl přichystáno úplně něco jiného.
„Morgane, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ vzal si ho Hotch stranou.
„Jistě. Nedostal jsem žádný úkol,“ kývl hlavou.
„To protože tě potřebuji někde jinde,“ přiznal Hotch.
„Chceš mě poslat za tím, co nám volal,“ došlo najednou Morganovi.
„Ano. Ten člověk by mohl být náš neznámý, nebo alespoň důležitý svědek. Chci, abys zjistil, jestli skutečně jel na tu pouť, pokusil se ho najít, vyslechnout a…“ Hotch se na chvíli odmlčel.
„A také se podíval, co je na těch pohřešovaných kolem té matějské,“ dokončil za něj Morgan.
„Přesně. Nemyslím, že by byla velká šance, že nám o svých budoucích plánech ten informátor řekl pravdu, nebo i že by na té matějské bylo něco zajímavého, ale kdyby náhodou bylo, dávej prosím tě na sebe pozor.“
„Neboj se, budu,“ slíbil Morgan, kdyby však věděl tenkrát, co ho česká, trval by náš snědý policista alespoň na tom, aby tam nejel sám, bohužel nevědomost je občas sladká a někdy i nebezpečná.
Na onu pouť to bylo skutečně kousek z města a jako na každé pouti bylo všude moc lidí, hluku, zmatku a vůbec všeho. Moc všeho na to, aby se dal někoho najít, i kdyby věděl s určitostí, že zde onen záhadný informátor je a znal jeho tvář, natož takto, kdy nevěděl vůbec nic. Ale jestli tu onen volající byl, tak pravděpodobně nelhal ani o svém zájmu o případ pohřešovaných, kteří zmizeli v domě hrůzy, takže to nejlepší, co mohl teď Morgan udělat, bylo začít právě tam.
A tak Morgan přešel skoro celou matějskou, až k strašidelnému domu na konci. Nebyla to taková ta kůlnička z překližky jako na každé pouti, ne tohle byl starý pomalu se rozpadající, ale opravdový dům z cihel, který byl strašidelný již sám o sobě. Kdyby byl na samotě jen tak, váhali by do něho lidé vlézt z oprávněného strachu, že se na ně něco zbortí, nebo možné přítomnosti bezdomovců a jiných individuí. Byl to přesně ten typ zchátralých domů, které si neznámí vybírali ke svým úchylným hrátkám, a oni z něho udělali zábavu. Morgan se v duchu otřásl. Ještě že teď už přes vchod visela červenobílá páska nevstupovat, i tak však všude byly ještě reklamy a vedle stála maringotka, kde se prodávaly lístky. Derek nejdříve přistoupil k ní. Vypadala zavřeně, ale sotva po pár minutách oxidování kolem z ní vyšli dva muži.
Jeden z nich byl velmi vysoký a hubený, asi tak jako Reid a stejně tak jako jeho mladší kolega také nosil černé Converse tenisky. Měl krátké hnědé splihlé vlasy a takový myší obličej s velkýma ušima a špičatým úzkým nosem. Na sobě měl džíny, zelenou kapsářovou bundu, světle hnědou košili s tmavě hnědou kravatou. Nic moc, žádný zázrak, prostě chudší školák. Druhý muž byl menší, měl cosi s páteří, takže se ještě k tomu hrbil a pokulhával na jednu stranu. Jeho oblečení bylo tak o dvě řady ještě horší než mladíkovo. Špinavé, ošuntělé a sem tam roztržené černé tepláky, triko a jakýsi vytahaný šedivý svetr. Havraní vlasy měl dlouhé a neučesané a jeho chraplavý hlas se nesl s povinou jistotou, a byl slyšet i přes všechen ten vyrval matějské poutě.
„Vím, že je strašidelný dům teď nepřístupný široké veřejnosti, ale přeci jen, mohl bych se do něho podívat. Víte, hodně by to pomohlo tomu článku,“ požádal mladík toho druhého muže. Ten se na něj však tak zvláštně podíval a pak se jeho rty rozevřely do širokého zlého úsměvu.
„A to nemáte strach?“ zeptal se ho. Byla to prostá a logická otázka vzhledem k okolnostem, ale tak proč to Morganovi znělo jako vyhrožování?
Mladík však opětoval úsměv a s naprostou neochvějnou rozhodností pravil: „Ani v nejmenším.“
„To říkají všichni,“ naplno se rozesmál ten druhý muž a jeho smích byl pronikavý a děsivý, ale pak kývl. „Dobře chlapče, pak tedy dnes po půlnoci.“
„Děkuji,“ řekl nakonec mladík, odešel a tím uzavřel celkem pro Morgana absurdní konverzaci.
„Promiňte, vy máte tady ten dům hrůzy na starosti?“ zeptal se nakonec náš agent druhého muže, pobouřen celkem tím, co zaslechl.
„Ano, tak nějak,“ potvrdil jeho domněnku.
„A vy toho mladíka necháte jít! Necháte ho vejít do domu, kde se záhadně ztratilo již několik lidí. Myslel jsem, že je zavřený… nejen ten dům, ale celá matějská!“ pustil se do toho muže Morgan, nezdálo se však, že by ten muž si z Morganova „útoku“ něco dělal.
„A vy jste kdo? Další novinář?!“ zeptal se místo toho správce domu hrůzy.
„Mé jméno je Derek Morgan, FBI,“ přestavil se náš agent suverénně a zamával odznakem.
„Ach tak, pán je federáááál,“ protáhl ten muž neuctivě. „A myslí si, že tím pádem má boží vůli práva.“
„Ne, ale přeci jen vás mohu pěkně strčit do chládku, takže co takhle mi prokázat alespoň zrnko úcty a dobré vůle, a zodpovědět mi pár otázek,“ zabručel Morgan, už by snad vsadil všechny peníze, co měl, že zrovna tento muž je za všechny ty zmizení zodpovědný, že on je ten neznámý.
„Jistě, co byste ráčil vědět?“ zeptal se značnou dávkou sarkasmu, kterou Morgan s povzdechem raději již přešel.
„Proč je zavřený jen ten strašidelný dům, četl jsem v novinách, že se má zavírat celá matějská?“ byla první Morganova otázka.
„Měla, ale proč ničit tržby? Nevypadá to, že by to lidem nějak vadilo. Nemáme tu o nějaké velké procento méně lidí, naopak některé to sem kvůli tomu spíše táhne,“ řekl muž.
„Jako toho kluka…“ doplnil za něj Morgan.
„Ano, jako toho kluka, i když to, co dělá, je jeho věc agente. Je to jeho rozhodnutí a myslím, že ví mnohem lépe, oč tady jde, než vy, pane,“ podotkl správce domu hrůzy.
„O tom silně pochybuji. Vidím takové hochy pořád, to je odvaha a dobrodružství, a pak skončí s proraženou lebkou. Zmizelo tu již šest lidí!“
„Jestliže máte takové obavy o toho hocha, možná byste tedy si měl udělat půlnoční bojovku s ním,“ navrhl muž a Morgan se nemohl ubránit představě divokého zvířete, které čeká na další svoji kořist. Ten chlap byl divný, ale neměl žádané důkazy, ani jeho vycvičené schopnosti čtení v zločincích, pořádně nechtěly hodit nápovědu, proč jeho instinkty bily zběsile na poplach. O to však více důvodů, proč musí o půlnoci také do toho domu.