Sníh

Dívka s zářivě oranžovou bambulí něco rychle ťukala do telefonu.

"Budu čekat do dvaceti pěti, pak na tebe kašlu."

Spokojeně se usmála - to bylo více než výstižné. Určitě ji to přinutí přijít včas. Snad. Když se měla se svojí kamarádkou sejít, tak přišla buď jedna, anebo druhá pozdě. V nejhorším případě obě dvě. Ona přišla o pět minut později, kamarádka o dalších deset.

Dnes to ale bylo jiné. Přišla včas. Více než včas. O deset minut dříve. To se jí povedlo málokdy. Pokud vůbec někdy...

Na displej jejího telefonu dopadaly malinkaté sněhové vločky. Vzhlédla. Začalo sněžit.

Usmála se. Sníh jí vždycky vykouzlil úsměv na tváři. Bavilo ji pozorovat tančící ledové krásky. Vločky se jemně snášely k zemi. Nepadaly hustě, ani řídce. Tančily v jakoby předem promyšlené choreografii. Milovala sníh. Milovala zimu.

Vločky padaly a padaly. Natáhla ruku a pokoušela se je chytat. To jemné štípnutí, když ladně dosedly na její ruku, jí nevadilo. Každá vždycky štípne a zmizí. Štípne a zmizí. Štípne a-

Někdo jí položil ruku na rameno. Trhla sebou. Trochu se zasnila, až přestala vnímat okolí. To se jí při pohledu na tu ledovou nádheru stávalo často. Kdo by taky odolal pokušení nechat se unášet pocitem, že do tajemného společenství studených tanečnic patří.

Otočila se a pohlédla do tváře svému narušiteli. Spatřila dvě tmavě hnědé šikmé oči a zářivý úsměv. Její nejlepší kamarádka to stihla.
,,Co tě donutilo přijít dřív, Princezno?" zasmála se pobaveně její šikmooká přítelkyně.
,,Použila jsem svůj magický teleport, abych to stihla, Pikachu," pronesla s úsměvem Princezna.
Chvíli hrály hru ,Kdo vydrží déle mít kamenný obličej', ale pak se ve stejnou chvíli rozesmály. Rozesmály se přátelským smíchem, který dokazoval, jak velké jsou kamarádky. Obě dvě se po chvíli uklidnily. S úsměvem na tváři začala Princezna vysvětlovat důvod své dochvilnosti.
,,Dneska ráno mě napadlo, do kdy mám zaplacenou průkazku do metra. Koukla jsem se do kalendáře a zjistila jsem, že jsem si to znova nenapsala," vzdychla. ,,Už zase."
Její kamarádka se rozesmála. Princezna byla opravdu zapomnětlivá.
,,Co se zase směješ? Aspoň jsem tě nenechala čekat na mrazu jako někdo!" urazila se naoko.
Pikachu se přestala smát. Tedy skoro. Pořád se pochichtávala.
,,Jo? A pamatuješ si, jak jsme měly jít s Želvou pomáhat charitě a tys přišla o čtvrt hodiny později?" zeptala se s kamenným obličejem. Až moc kamenným na to, aby byl opravdový.
Princezna zrudla. Moc dobře si to pamatovala.
,,Ale to no...já musela jít nakupovat a pak mi ujelo metro!" snažila se obhájit.
,,Samozřejmě, Princezno. Ty za to nemůžeš," odvětila Pikachu. Pořád se jí dařilo zachovávat kamenný obličej.
Princeznu to zjevně uklidnilo a přestala se tím zabývat. Znovu pohlédla na padající sníh. Byl krásný. Tančil ve složitých piruetách a třpytil se ve světle pouličních lamp. Sněhové vločky byly jako tanečnice. Malé a ladné.

Dívky stály a pozorovaly ta malá umělecká díla. Na chvilku zapomněly na svá trápení. Čas jako by se zastavil. Sníh se jim usazoval na ramenou. Princezna znovu natáhla ruku a chytala sněhové baletky. Jejich krása na ruce pomalu umírala.

Pikachu ji pozorovala. Zaklonila hlavu a zavřela oči. Věděla, že je správný okamžik na to si něco přát. Cítila jen ledové štípání krásek a sílu okamžiku.
,,Přej si taky něco," promluvila zasněně Pikachu.
Princezna se na ni usmála a zavřela oči. Společně si něco přály.
,,Co sis přála?" ptala se Pikachu.
Princezna se jen tajemně usmála.
,,To se přece nesmí říkat, jinak se to nesplní."
Pikachu přikývla. Princezna to říkala pokaždé a ona tomu rozumněla. Chvíli pozorovaly ledové krásky a pak se Pikachu otočila na svou kamarádku.
,,Nepůjdeme? Nemůžeme přece Veverku dva nechat čekat."
Princezna se potřesením hlavy probrala ze zasnění.
,,To bychom teda neměly," odvětila.
Naposledy se koukly na padající tanečnice a otočily se ke vchodu do metra. Bok po boku za křupání nového sněhu pod botami vyrazily za svými kamarádkami.

Sníh tančil a svíjel se jako břišní tanečnice. Třpytil se v osamělých ranních paprscích jako diamant. Potichu pokrýval celou krajinu a uspával vše kolem. Všude vládl klid a mír. Nikdo netušil, že tu ještě před chvílí stály dvě dívky. Jediné, co tu po nich zůstalo, byla síla jejich přání.