Sniper - part 6

Vždycky jsem se snažil to ovládnout. Ale neustále to dopadlo stejně. Styděl jsem se. Moje tělo se mi hnusilo. Zklamalo mě. Nedostával jsem žádné něžné doteky. Mohl jsem sotva dýchat, když mě jeho ruce pevně sevřené kolem krku, či moje vlasy nebo kožený obojek, připravovaly o vzduch. Krůpěje krve se mísily s kapkami potu, stékající mi po kůži, po zádech dolů přes boky. Bral si mě pokaždé surově, klečícího na zemi, s rukama přivázanýma ke křeslu. Nikdy jsem nepočítal, kolikrát mě jeho husté sémě vyplnilo. Většinou jsem omdlel a ani to mu nebránilo v tom si mě dál brát a ukájet se na mém bezvládném těle. I přes veškerou bolest mě vždy zaplavila vlna vzrušení a skropil jsem zem pod sebou čitelným podpisem svého uspokojení. Nekřičel jsem. Nesténal. Ale tohle mě pokaždé usvědčilo a srazilo mou hrdost na kolena do mazlavého bláta ponížení.

Otevřel jsem oči a snažil se zaostřit na pohybující se postavu. Seděla na mě obkročmo, pohupovala se v krátkých vlnách a prsty s dlouhými stříbrnými nehty mi zadírala do kůže na hrudníku. Kapičky krve rozestírala do stran, nevynechala moje podrážděné bradavky, a když zahlédla, že ji nechápavě pozoruji, nanesla mi rudou růž na vyprahlé rty.

„Jsi tak nepoddajný, tak tvrdý vůči sobě,“ zašeptala a nadzvedla se. Zapřela se oběma rukama o mé prsní svaly a já ucítil, jak se mi do celého těla rozlévá další vlna vzrušení, když se pomalu, od samého začátku až do konce, plnila mou nabuzenou erekcí.

Trhl jsem rukama, ale ostrá bolest na zápěstí, tenká ocelová lanka zařezávající se do mých žil na zápěstí, mi sebrala další odhodlání pohnout pažemi. Můj pohled se zastavil na jehle, zabodnuté do žíly v ohybu ruky a na tenké hadičce, vedoucí do průhledné do poloviny naplněné nádoby, zavěšené na stojanu.

„Uvolni se,“ šeptala a ostře přirazila k mému rozkroku. „Víš, jak je těžké v téhle Bohem zapomenuté pustině sehnat kvalitní genetický materiál? Nechceš přece odejít z tohoto světa bez toho, aniž bys po sobě něco zanechal?“

Moje tělo ovládáno horečkou a nekontrolovatelným třasem stoupajícího vzrušení. Dlouhé stříbrné vlasy ji halily její bledé štíhlé tělo, ladně se pohupující a beroucí si v pravidelných přírazech můj úd. Trhl jsem pánví, ve snaze ji shodit, ale objala mě pevně stehny, přestala vysedávat a jen se třela svých vlhkým klínem o tvrdost, kterou jsem jí poskytoval. Zaklonila hlavu v hlasitém slastném výkřiku, odhalila tak svá pevná ňadra doposud zahalená ve vlasech a svými nehty protínala mou kůži na prsou, pronikala jimi až do masa a drtila mě svými stahy uvnitř sebe.

Představil jsem si jeho tvář. Měl také nádherně hebké dlouhé bílé vlasy, protkanými na spáncích černými pramínky. Ocelový dráp nasazený na jeho ukazováčku mi přepisoval dějiny na mých pažích, ničil moje zářezy a kreslil krvavé čmárance na kůži na zádech. I přes veškerou mou nenávist, snahu se vzepřít a odolat silnému prožitku zachvacující celé mé tělo, jsem podlehl. Ne ale teď. Už je to dávno. Byl jsem dítě. Mé tělo nyní touží jen po jednom. Jen jemu jsem ochoten projevit své uspokojení. Mému bratrovi, kterého nejspíš už nikdy neuvidím. Ten pocit beznaděje a náhlé prázdnoty mi zapečetil tělo všemi zámky a uzavřel mě před okolním světem. Pohltila mě samota a přestal jsem existovat.

***

„Hledáš tohle?“ ozvalo se za ním.

Prudce se otočil a jeho první pohled patřil místu, kde odložil svou zbraň. Dívali se na ni oba dva a trvalo několik vteřin, než se odtrhli od pušky a podívali si navzájem do očí. Byl hodně vysoký, převyšoval mladého snipera o několik čísel a oči měl potažené rozsáhlým zeleným zákalem. Mhouřil oči bolestí a hrbil se pod tlakem okolí, pod viditelnou podvýživou a vykloubeným ramenem, kdy mu levá ruka bezvládně visela podél těla, s nafialovělými prsty, zasaženými silnou gangrénou. V druhé ruce držel kus špinavého hadru. Opatrně ho položil na zem před sebe a rozložil jeho cípy do stran.

„Hledáš tohle?“ zeptal se znovu, zvedl se a udělal pár kroků k mladíkovi.

Ten se nedokázal pohnout a snažil se rychle vyhodnotit situaci, ve které se nacházel. Byla to past, někdo číhající v záloze, aby se dostal ke zbrani, či je jen bezdůvodně zabil? Sjel pohledem na zem, k rozbalenému balíčku. Zřetelně viděl drobné ampulky, které na něj použil Konioshi Shuuhei, když byl sám raněn.

„Co za to chceš?“ zeptal se opatrně střelec.

„Jsi rudý baron? Máš červené vlasy...,“ natáhl zdravou ruku s černými odumřelými nehty a lehce se dotkl mladíkových vlasů. „Viděl jsem tě několikrát přijít ke své skrýši. Jsi... jediný,“ otočil se do prázdné ulice polorozpadlých domů, „...kdo mě může zbavit okovů…“

Sniper poodstoupil a jen očima přeskakoval z pušky na muže a pak na balíček ležící na zemi. Když muž uviděl mladíkovu váhavost, udělal pár kroků zpátky a položil svou nohu na ampulky. Svraštil obočí a přitlačil. Přestože byl muž celkově v dezolátním stavu, jeho boty měly pevnou podrážku a byly z kvalitní kůže.

„Co na tom nechápeš?! Proč váháš? Myslíš si, že nejsem schopen to udělat?“ zasýpal těžce a do ticha se ozvalo prasknutí skla.

„Nejsem vrah,“ zašeptal sniper a pohnul nepatrně nohou směrem k muži.

Nezaslechl žádný pohyb. Překvapilo ho to stejně, jako muže před ním, jenž se chytil za krk, ze kterého se mu bez zjevné příčiny začala řinout krev. Zkřivil ústa do nesouhlasného úšklebku. Sluneční paprsky odhalily několika záblesky ocelovou strunu, která v další vrstvě obmotala krk, krájela prsty přiložené pod bradou na úhledné tenké špalíčky, razila si cestu přes zakrvácenou kůži a zbavila dotyčného hlasu, přeťala chrupavkami vyztuženou trubici a zamezila tak přívodu vzduchu do průdušnice. Mozek odmítl dál poskytovat impulsy k udržení těla ve vzpřímené poloze, podrazil mu nohy a muž se jen s dávivým zvukem vyluzující jeho ústa svezl na bok.

„Jsi ve válce. Zabij, nebo budeš zabit,“ řekla a chvějící se rukou chytila za břicho. „Čas je proti nám. Yasu tvého bratra prodá Bordevelgům. Živého nebo mrtvého.“

Klekla si vedle ampulek s léky a snažila se uchopit lahvičku do ruky. Její tělo ji neposlouchalo a na betonové zemi se začaly tvořit krvavé potůčky.

„Nenajdeš ho…beze mě…“

I přes svou hrdost nedokázala už dále skrývat, jak se jí vše hroutí pod rukama. Mladý sniper chytil svou zbraň a přehodil si ji přes rameno. Bez jediné známky lítosti odmotal lanko z mužova chladnoucího krku. Někde na cestě sem, po všem tom, co se mu během pár hodin stalo, jeho srdce zkamenělo a uzavřel své city před okolním světem. To naivní dítě někam zmizelo, stalo se jen pouhou vybledlou fotografií v nejzazším koutku jeho vzpomínek. Neřekl ani slovo. Pohyb rukou byl rychlý. Jen hlasitě vykřikla a její nesnesitelnou bolestí prosycený výkřik odehnal shromažďující se ptáky nad naservírovanou hostinou uprostřed ulice. Struna si našla ihned cestu kolem loketního kloubu měkkými chrupavkami a vazy, až se obě strany tenkého vlákna opět spojily.

Stříbrný anděl se zhroutil do mokrého lože tvořeného svou vlastní krví. Sniper jednal instinktivně, jen jediný pohled věnoval nápisu na lahvičkách, ulamoval skleněné konce, aby se dostal k jehle a ihned je vrážel do konce pahýlu a do krví rozmáčeného břicha mladé ženy. Ruce měl celé od krve, neštítil se sledovat hluboko do masité kaše cesty po kulkách a vedle jeho kolene se hromadily jak prázdné ampule, tak směska kovových projektilů. Svlékl si mikinu a pak i tričko, které trhal na kusy. Neustále jeho pohled těkal po okolí, aby nebyl při práci vyrušen případnými nepřáteli. Vylouskl jednu jedinou kapsli s nanosondami a zatlačil ji dvěma prsty hluboko do rány. Cítil, jak mu obal pod prsty měkne a pomalu se rozpouští do poraněné tkáně. Natrhanými pruhy pevně ovázal zbytek paže a zatáhl rány na hrudníku.
Nezůstalo mu nic. Nejspíš zklamal. Zachránil někoho, kdo mu celou dobu usiloval o život a má jeho bratra.

„Kam mám jít?“ zvedl ji s těmi slovy ze země a rozhlédl se. „Jestli jsi mi lhala…“

Pokusila se o úšklebek, ale někde v půli cesty výsměchu její úsměv zatvrdl.

„Taya ho nenechá umřít,“ řekla jen. „Dostaň nás za severní bránu Targy,“ a omdlela mu v náručí.

Severní brána Targy. Místo, o kterém nevěděl skoro nic. Nikdo se tam totiž neodvážil. Nebo spíš nebylo proč tam chodit. Jen poušť šedého popela, když tam před několika desítky lety přistály první vesmírné lodě Bordelvelgů a zničily vše, co jim přišlo do cesty.

Tam nemá šanci se dostat, s takovou zátěží… včas. Kolik má vlastně času? Zbyl mu ještě nějaký, nebo už je na vše pozdě?

Bylo to už třetí vozidlo, kterému se díval na vnitřnosti. Zůstala z něj jen kostra, přední sedadla, ale ovládací panel vypadal neporušen. Měl hlad a byl už hodně vyčerpán. Dívka oddychovala zhluboka a krvácení konečně ustalo. Odšrouboval ze své zbraně virtuální mapu a vytáhl z ní solární monočlánek. Jako zbrojař neměl problémy s technickými věcmi, využít každé maličkosti a přetvořit ji na fungující část něčeho většího. Nedoufal ani moc v úspěch, jen byl prostě dostatečně zoufalý a věděl, že nemá, co už víc ztratit. Když na něj začala obrazovka matně blikat a rozjížděl se operační systém, chvíli na to zůstal nevěřícně zírat.

„Zadejte….cíl….“

Žena otevřela oči a pohnula hlavou po zvuku elektronického hlásiče. Slabě zasténala, když ji mladík zvedl a posadil na sedadlo pozůstatku stroje.

„Jste si jist….?“ ozval se neformální hlas palubního počítače.

„Systém nastaven jako manuální.“

Stroj se namáhavě odlepil od země. Mladý sniper držel obě ruce na kniplu a dotykem na obrazovce si projížděl mapu. Byla už hodně zastaralá, nic z toho, ulice, řeky, parky už neexistovalo. Na místě dnešní severní brány Targy se kdysi rozkládalo velké letiště s dlouhými ranvejemi. Proto tam nebylo nic, jen rovná nekonečná pustina.

„Takhle na nás upozorníš,“ vysoukala ze sebe Taya a sevřela mu pevně ruku na řídící páce.

Přitáhl si do klína jen svou pušku, zapřel ji vedle sebe a hlaveň nechal trčet mezi zrezivělými rámy tvořící čelní okno vozidla. Nepatrným pohybem ruky otočil vrak směrem do široké ulice. Slunce si vynutilo poslední pohled skrz rozbořené siluety domů a vrhlo pár svých paprsků na popraskaný asfalt silnice. Vzduch stále ještě horký po dnešním dnu se tetelil a vytvářel těsně nad rozpálenou zemí mihotající se stíny. S každým metrem mladý sniper získal cit v ruce na kniplu a jejich rychlost se postupně zvyšovala. Vzbudili jen údiv přihlížejících, kteří vylézali ze svých úkrytů chystající se skrýt pod rouškou přicházející noci a sehnat něco k přežití dalšího dnu.

***

Nohou rozmáznula pod svými vysokými botami černý popílek. Znovu si přiložila dalekohled k oku a sledovala cestu od jihu. Ten podivný pocit, svírající ji uprostřed hrudníku, už dlouho nezažila. Třeba jí ten mladý bastard dostal. Přece jen, má krev obávaného Rudého barona. Zatnula ruku v pěst a zavrčela. Jestli se nevrátí, kašle na odměnu. Zabije ho. Zabije ho pomalu a bolestivě.

Slunce se tomuto místu vyhýbalo. Po příletu Bordevelgů tu zůstalo silové pole nepropouštějící tu žádný UV paprsek. Celý den zde panovalo příšeří, nebe černé bez jediné anomálie něžného oblaku. Proto je také hned nezpozorovala. Upozornili na sebe odleskem skla v puškohledu. Pootočila několikrát kroužkem na dalekohledu, aby si je co nejvíc přiblížila. Ten pohled se jí nelíbil. Pozice jednotlivých stran ji nevyhovovala. Její Taya, bezvládně visící v náručí polonahého mladíka, jemuž za zády trčela dlouhá hlaveň ostřelovací pušky.

Solární monočlánek se vybil několik kilometrů před pomyslnou bránou. Ale i to mu stačilo k nabrání potřebných sil k překročení hranic do temnoty. Viděl ji stát uprostřed pustiny, pevně rozkročenou v prachu dějin, v popelu tisíce mrtvých, kteří se jako první setkali s vetřelci a aniž by spatřili jejich tvář, změnila se jejich těla ve vteřině na pomalu se vznášející se popílek v horkém vzduchu. Udělal ještě pár kroků a pak zůstal nehybně stát.

Proč se jeho život během několika vteřin tak rapidně změnil? Všechno, v co věřil, byla lež. Nebo žije teď ve lži a věří, že jeto pravda? Toužil znovu vidět Shuuheie.

„Tayo?!“ znělo mu v uších.

Shuuhei. Chtěl slyšet jeho hlas.

„Tayo?!“

Nevnímal, když ho něco udeřilo do obličeje a on i přesto zůstal stát.

„Co jsi jí provedl?“

Pohnul očima, jakoby chtěl zahlédnout to vlhké něco, stékající mu po tváři po té, co ho znovu ta bytost udeřila do obličeje.

„Je… v pořádku,“ hlesl a těžce polknul. „Shuuhei…“ zuby mu cvakly bolestivě o sobě a on si rozkousl ret, když ho tvrdé kosti sevřené pěsti už potřetí uhodily do tváře.

Cítil se tak náhle volný, když mu vyrvala padlého anděla z náruče. Zvedl namáhavě ruku ke svým rtům, aby si setřel pramínek krve, který ho v tu chvíli lechtal na kůži.

„Pohni sebou,“ dostal kopanec do zad a byl nasměrován k poklopu, který narušoval neuvěřitelnou rovinu černé pouště bez konce.

Uposlechl rozkazu a jako omámený bral jeden schod za druhým, do podzemního labyrintu skrytého pod bývalým letištěm. Obklopilo ho vtíravé vlhko a chlad. Zažralo se mu ihned pod kůži a rozneslo doceleno jeho těla ještě větší beznaděj.

„Zbraň!“ křikla na něj a silným úderem zezadu do ohybu nohou ho srazila na kolena.

Poslušně si stáhl pušku z ramene a položil ji vedle sebe na zem.

„Sundej ze sebe všechny hadry!“ ozval se další příkaz a on bez jediného slova protestu poslechl.

Ani se neotočil, aby se podíval, co ty dvě dělají. Jestli kontroluje její rozsah zranění. Nesnažil se ani rozluštit jejich tichý šepot. Klečel úplně nahý na kolenou, na studené dlažbě uprostřed místnosti s blikající zářivkou na stropě.

„Chci vidět Rudého barona,“ odvážil se narušit to posvátné tíživé ticho.

Ozval se krátký zvuk otevírajících se dveří přes vzduchovou hydrauliku.

„Táhni. Ale nedotýkej se ho!“

Zvedl se napřed na jedno koleno, aby zjistil, že ho síly opravdu opouštějí. Musel se zapřít rukou o stehno, aby se mohl narovnat. Připadal si jako stařec těsně před smrtí. Nechápal sám sebe, proč věří všemu, co slyší. Proč porušil všechny zásady ostřelovačů a nechal na zemi ležet svou zbraň. Proč dobrovolně vkročil do meziprostoru mezi jednotlivými místnostmi. Jen zavřel oči a opřel se dlaněmi o stěnu, když zůstal uvězněn v malém prostoru a dávka horké páry mu zkropila unavené tělo. Začalo se ihned bránit a na celé ploše pokožky mu vyskakovaly krůpěje potu, smývající špínu celodenního pobytu venku. Lapal po nedostatku vzduchu, který byl přesycen těžkými vodními kapkami, srážející se v prostoru.

Ztratil oporu pod rukama, když se otevřely dveře a on propadl do místnosti, nacházející se za očistnou propustí. Ležel na boku, rychle nabíral studený vzduch do párou podrážděných plic a těkal očima po potemnělé místnosti.

„Shuuhei,“ zachroptěl, když uviděl nehybně ležící postavu na zemi.

Pomalu se plazil směrem k němu a srdce mu divoce tlouklo v hrudním koši. Rád by se modlil, aby vše bylo v pořádku, ale nemohl si vybavit ani jeden verš z Bible. V hlavě mu znělo jen bratrovo jméno a prosba, aby byl naživu.